STS-96/SHab-DM/ISS-02-2A.1
S NÁKLADEM KE STANICI
ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Na kosmodromu Kennedy
Space Center na Floridě je 27. května 1999, 06:49:42 východoamerického
letního času EDT (10:49:42.731 UT). Družicový stupeň Discovery se majestátně
zvedá z rampy 39B, aby zahájil čtyřiadevadesátou expedici amerických raketoplánů,
druhou, která směřuje k zárodku mezinárodní kosmické stanice ISS.
Skončilo druhé nejdelší přerušení letů raketoplánů v jejich více jak osmnáctileté
historii; trvalo rovných 162 dnů - počítáno od návratu družicového stupně
Endeavour z expedice STS-88 (viz L+K
75, č. 3, s. 173-176 (1999)), tedy více než pět měsíců.
Prodlevu tentokrát nezavinily problémy s raketoplány, ale neustále narůstající
skluz při výrobě i zkouškách ruského služebního modulu Zvezda,
s nímž se počítalo již na jaře roku 1999, který však teprve před 18 dny,
devátého května tohoto roku opustil závod RKK Energija. Zvláštní vlak,
zkompletovaný v RC im. Chruničeva, s ním odjel z Moskvy směrem do Kazachstánu
v noci z 12. na 13. května a na bajkonurský kosmodrom dorazil o týden později
(20. 5.). Předběžný termín startu modulu Zvezda
byl orientačně stanoven na 12. listopadu 1999; na jeho vypuštění závisí
starty dalších stavebních dílů stanice.
Při tak výrazném posunu v harmonogramech se americké raketoplány ocitly
tak říkajíc na suchu, protože se již před mnoha lety počítalo s tím, že
v roce 1999 bude následovat jeden montážní start k ISS
za druhým. Následkem toho se neuvažovalo o téměř žádných lety za jiným
účelem; výjimku tvořil jen stařičký OV-102 Columbia, s nímž se při stavbě
stanice nepočítalo, vzhledem k jeho větší vlastní hmotnosti a tedy nižší
nosné kapacitě. Na počátku roku 1999 měl Columbia vynést na oběžnou dráhu
observatoř Chandra pro rentgenovou astronomii; i tento start byl však z
řady technických důvodů mnohokrát odložen.
Za těchto okolností byl let STS-96 nakonec do rozpisu misí přidán dodatečně,
jak ostatně naznačuje i poslední jednička v jeho identifikačním označení
ISS-02-2A.1. Primárním úkolem vložené mise bylo zvýšit oběžnou dráhu stanice,
která disponuje jen s malým množstvím vlastních pohonných látek. I když
16 nádrží modulu Zarja
je schopno pojmout až 6100 kg asymetrického dimetylhydrazinu a oxidu dusičitého,
startoval tento modul vzhledem k limitované kapacitě svého nosiče (Proton)
s nádržemi naplněným jen ze dvou třetin (přesněji se 3800 kg). Využití
raketoplánu jen jakožto tahače ke zvýšení dráhy ISS
by ovšem bylo neekonomické. Let měl proto navíc posloužit k vybavení stanice
zásobami v rámci příprav na první dlouhodobou expedici, chystanou na počátek
roku 2000, a navíc jako oprávářský k odstranění menších závad, které byly
na modulech Zarja
a Unity odhaleny
v průběhu jejich prověrek na oběžné dráze. Kromě toho bylo do nákladu Discovery
přidáno i nářadí a přípravky pro další chystané montážní mise, včetně dvou
jeřábů - ruského Strela a amerického OTD - pro manipulace s objemnými stavebními
díly. Ale raději popořádku.
Ze své předchozí mise STS-95 se raketoplán
Discovery vrátil na floridský kosmodrom 7. listopadu 1998 a v pozdních
nočních hodinách byl přepraven do montážní haly č. 1 v budově OPF, kde
prošel obvyklými procedurami. V jejich průběhu došlo k postupné výměně
hlavních motorů SSME; na jejich místo se v březnu 1999 dostaly jednotky
s výrobními čísly 2047, 2051 a 2049. Mezitím - od poloviny února 1999 -
začali technici v hale 3 v budově VAB sestavovat na mobilním vypouštěcím
zařízení MLP-2 startovací motory RSRM-70 (soubor BI-098), k nimž později
přibyla i vylehčená odhazovací nádrž výr. č. ET-100 (SLWT-4).
Do
nákladového prostoru raketoplánu Discovery po čase přibyl stykovací modul
ODS s přechodovou komorou pro výstup do volného prostoru. Ty měly být tunelem
propojeny se zdvojeným přetlakovým modulem Spacehab (jednotky s výr. č.
FU-2 a FU-3), sloužícím zároveň jako úložní prostor pro více než 1600 kg
nákladu, určeného stanici ISS;
tento modul byl prozatím připravován mimo raketoplán. Do prostoru mezi
ODS a Spacehab umístili technici nový výrobek firmy Spacehab: kýlový třmen
KYD podpírající nosnou plošinu ICC, sloužící pro umístění předmětů, určených
k montážím na ISS v průběhu
výstupu astronautů. Právě zde se nalézaly oba dříve zmíněné jeřáby. Zevrubné
zkoušky raketoplánu vyvrcholily prověrkami 24. března za účasti mezinárodní
osádky. Tu tvořili: velitel Discovery Kent
V. Rominger (STS-73 v říjnu 1975, STS-80 v listopadu 1996 a STS-85
v srpnu 1997), pilot Rick D. Husband
(nováček), letoví specialisté Tamara
E. Jerniganová (STS-40 v červnu 1991, STS-52 v říjnu 1992, STS-67 v
březnu 1995 a STS-80 v listopadu 1996), Ellen
Ochoaová (STS-56 v dubnu 1993 a STS-66 v listopadu 1994), Daniel
T. Barry (STS-72 v lednu 1996), kanadská astronautka Julie
Payetteová (nováček) a ruský kosmonaut Valerij
Ivanovič Tokarev (nováček). Poté putoval družicový stupeň 15. dubna
do budovy VAB, kde byl připojen ke zkompletovaným motorům SRB a nádrži
ET. Po dalších prověrkách a výměně vadného kabelu propojujícího Discovery
s levým SRB došlo konečně 23. dubna k přepravě na rampu 39B. V té době
se orientačně počítalo se startem 20. května 1999. Krátce po Discovery
dorazil na rampu i připravený Spacehab, který technici 28. dubna umístili
do nákladového prostoru raketoplánu a propojili ho tunelem s ODS a s obytnými
prostorami družicového stupně.
Pak
se však do programu zamíchalo počasí. O druhém májovém víkendu (8. května),
se přehnala přes kosmodrom prudká bouřka, doprovázená silným krupobitím.
Zatímco družicový stupeň, krytý obslužnou věží, žádnou škodu neutrpěl,
odnesla řádění živlů odhazovací nádrž ET, z jejíž tepelné izolace z pěnového
polyuretanu nadělaly kroupy řešeto. Technici napočítali na 150 větších
či menších děr, z nichž 13 nebylo z rampy vůbec dosažitelných. Vyvstalo
reálné nebezpečí, že se během tankování kryogenních pohonných látek vytvoří
v těchto děrách velké množství ledu, který by při odpoadnutí mohl vážně
poškodit tepelnou ochranu družicového stupně. Ve čtvrtek 13. května se
proto odpovědní pracovníci rozhodli přesunout Discovery zpět do budovy
VAB, aby bylo možno vyměnit poškozené části izolace. To však znamenalo
další komplikaci, protože nejdříve se musel (v sobotu 15. května) z haly
č. 1 vystěhovat raketoplán Columbia, připravovaný k letu STS-93,
který byl přemístěn na parkoviště mobilních vypouštěcích zařízení MLP.
Discovery proto opustil rampu 39B až v neděli. Oprava ve VAB naštěstí proběhla
rychle - i když nakonec bylo nutno opravit celkem 648 šrámů - takže již
ve středu 19. 5. bylo možno stanovit nové datum startu na 27. května v
06:48 EDT (10:48 UT) a Discovery se pak vrátil na rampu 39B 20. května.
V neděli 23. května pozdě večer přiletěla z Houstonu na Floridu jeho
osádka a druhý den ráno v 09:00 EDT (14:00 UT) začalo ostré odpočítávání
jako obvykle od T -43 hodin. Meteorologové dávali 70 % šanci na úspěch
vzletu; jedinou potenciální hrozbu představovala tentokrát možnost mlh,
vzhledem k relativně časné hodině startu. Odpočítávání probíhalo bez problémů
a také povětrnostní předpověď se zlepšovala.
V noci z 26. na 27. května naplnili technici odhazovací nádrž kapalným
vodíkem a kyslíkem, takže už nic nebránilo startu.
V brzkých ranních hodinách osádka Discovery povečeřela, oblékla si skafandry
a vyslechla poslední informace o počasí. Obávaná mlha se nevytvořila a
tak astronauti vyrazili na rampu a postupně zaujali svoje místa na palubě:
velitel Rominger vlevo na letové palubě, po jeho pravici pilot Husband,
v zadní řadě uprostřed Ochoaevá a vpravo vzadu Barry. Na obytné palubě
seděli v řadě vedle sebe zprava doleva Jerniganová, Payetteová a Tokarev.
Poslední plánované přerušení v T -9 minut, obvykle jen desetiminutové,
se tentokrát protáhlo na 45 minut a 42 sekund pro případ, že by bylo třeba
vyřešit nějaké problémy krátce před startem, protože startovní okno bylo
omezeno na pouhých 10 minut. Problémy se skutečně vyskytly, nikoli však
technického rázu. Hlídka námořní pobřežní stráže musela vyhnat soukromou
plachetnici z oblasti dopadu pomocných startovacích motorů SRB. Další potíž
představovalo špatné počasí na záložním letišti v Zaragoze ve Španělsku,
ale to se vyřešilo jednoduše, totiž přeprogramováním naváděcího programu,
který dostal příkaz, aby v případě nouze použil letiště Moron.
Jinak
běželo vše ráz na ráz: V T -6,6 sekundy začala zážehová sekvence hlavních
motorů, ty naběhly na plný tah a v T -0 palubní počítače vydaly povel k
zážehu motorů SRB. O 731 milisekund později se raketoplán odpoutal od rampy.
Let STS-96 začal.
Dvě minuty po startu dohořely motory SRB a v T +126 sekund byly odhozeny.
Raketoplán stoupal vzhůru, poháněn motory SSME, které pracovaly až do T
+508 sekund. O deset sekund později byla odhozena nádrž ET. Družicový stupeň
však pokračoval po suborbitální dráze 74-320 km do apogea, kde v T +46
min došlo k zážehu motorů OMS. V 11:32 UT přešel družicový stupeň manévrem
OMS-2 na výchozí dráhu ve výši 324-341 km, se sklonem 51,59° k rovníku
a s dobou oběhu 91,19 min. Start jako celek proběhl mimořádně hladce; jedinou
zjištěnou závadou byl výpadek motorku v pozici F4R v předním modulu RCS.
Po obvyklé kontrole systémů dostala osádka Discovery od letového ředitele
Wayne Haleho souhlas k pokračování v letu. Otevřela proto nákladový prostor,
přičemž se zjistilo, že jedna ze stacionárních televizních kamer v tomto
prostoru nepracuje; to však v podstatě nic neznamenalo. Tři hodiny po startu
piloti uskutečnili první korekci dráhy NC-1 a o dvě hodiny později se celá
osádka odebrala na kutě.
Druhý pracovní den (27.-28. 5.) začal budíčkem ve 23:50 UT. Astronauti
oživili Spacehab a ověřili činnost dálkového manipulátoru RMS - což měly
na starosti Ochoaeová a Payetteová. Dále bylo třeba zapojit proud do servomotorů,
ovládajících androgynní stykovací zařízení na modulu ODS, a vysunout jeho
přírubu do pohotovostní polohy. Piloti uskutečnili postupně tři korekce
dráhy (NC-2, NPC a NC-3). Barry a Jeninganová začali s přípravou svých
skafandrů na plánovaný výstup do volného prostoru. Oba také podrobili prověrkám
záchranné zařízení SAFER. Tento zjednodušený manévrovací přístroj vybavený
plynovými tryskami na stlačený dusík by astronautům posloužil k návratu
zpět v případě, že by nedopatřením odlétli do volného prostoru, pryč od
stanice.
Před odchodem na odpočinek (ve 13:50 UT) byl v obytných prostorách snížen
atmosferický tlak z 1041 hPa na 703 hPa a Jerniganová a Barry začali jako
obvykle v rámci příprav na výstup z lodi dýchat z masek čistý kyslík.
Třetího dne letu (28.-29. 5.) byli astronauti vzbuzeni po zkráceném
sedmiapůlhodinovém odpočinku ve 21:20 UT; tentokrát je čekaly přípravy
na setkání s ISS. Discovery
byl prozatím přibližně 220 km za stanicí a přibližoval se k ní rychlostí
76 km za oběh.
V
01:35 UT, po dvou drobných korekcích dráhy (NH a NC-4), zahájil Rominger
ze vzdálenosti 15 km závěr setkání manévrem TI. Řídil raketoplán od zadní
palubní desky a postupně vyrovnával řadou ručních manévrů vzájemnou rychlost
raketoplánu a stanice. Po půldruhé hodině se Discovery nacházel přesně
pod zárodkem ISS, ve vzdálenosti
180 m. Stanice byla orientována podélnou osou ke středu Země, přičemž se
americký modul Unity
nalézal na odvrácené straně. Rominger dalším manévrem převedl raketoplán
polokruhem nad stanici. Discovery nejprve překřížil její dráhu asi o 100
m vpředu a znovu se "zavěsil" 75 metrů nad stanicí. Rominger
začal tento výškový rozdíl pozvolna snižovat a kolem 03:37 UT pomalé přibližování
úplně zastavil; raketoplán se teď nacházel už jen asi 50 od stanice. S
dalšími operacemi bylo třeba počkat, dokud se obě tělesa nedostanou na
dosah ruských pozemních stanic, protože ovládání zárodku ISS
mělo na starost řídicí středisko v Koroljovu poblíže Moskvy. Správnou orientaci
stanice totiž udržovalo 16 malých motorů (typ 17D58E na kapalné dvousložkové
pohonné látky o tahu 13 N), tvořících systém přesné orientace DTS (dvigatěli
točnoj stabilizacii) modulu Zarja.
Asi po čtvrt hodině čekání dostala osádka Discovery souhlas z Houstonu
k pokračování v setkávacím manévru. Obě tělesa - jedno o hmotnosti přes
100 tun, druhé třicetitunové - se znovu začala zvolna přibližovat. Ve vzdálenosti
kolem 10 metrů Rominger raketoplán zastavil ještě jednou, ale pak už Discovery
pomalu, pomaličku, rychlostí kolem 30 milimetrů za sekundu, sestupovala
dolů. V 04:23:53 UT se příruby stykovacích uzlů APDS na modulu ODS a na
přechodovém tunelu PMA-2 dotkly a zachytly se. Stalo se tak přibližně nad
hranicemi mezi Ruskou federací a Kazachstánem.
"Máme kontakt," ozval se Rominger. Trvalo však ještě čtvrt
hodiny, než bylo pevné spojení raketoplánu s ISS
ukončeno. "Už je to šest měsíců, co tu naposledy někdo byl,"
ohlásilo středisko MCC v Houstonu. "Vítejte na palubě."
"Celá stanice vypadá jedna radost," liboval si Barry, "jsme
šťastni, že ji můžeme navštívit."
"Zdá se, že první historické spojení se stanicí jste zvládli levou
zadní, naprosto bez problémů," ozval se capcom ze střediska. "Myslím,
že jste dalším osádkám nastavili laťku pořádně vysoko."
"Je to historický okamžik, první spojení s novou kosmickou stanicí,
který neupadne v zapomenutí, i když se v budoucnosti bude mnohokrát opakovat,"
nechal se slyšet náměstek administrátora NASA pro kosmickou stanici, astronaut
Frank Culbertson.
Na oslavné tirády však nezbýval čas. Práce musela pokračovat. Prostor
mezi stykovacími uzly byl naplněn vzduchem a osádka Discovery provedla
kontrolu hermetičnosti spojů. Po otevření poklopů odstranil Tokarev za
pomoci Ochoaové setkávací terče a oba v úzkém průlezu prozkoumali těsnění
poklopů. V Unity
se Rominger a Husband dali do demontáže čtyř elektronických bloků, ovládajících
stykovací uzly CBM na bocích amerického modulu, aby tohle zařízení nepřekáželo
při stěhování přivezeného nákladu. Uzly CBM (Common Berthing Mechanisms)
poslouží v budoucnosti k připojování dalších amerických modulů. Protože
k tomu dojde až na jaře roku 2000, kdy má odstartovat americký laboratorní
modul Destiny, budou bloky elektroniky prozatím uskladněny a s jejich zpětnou
instalací se počítá v prosinci 1999 na závěr letu STS-101.
Po těchto úvodních přípravách se astronauti vrátili na palubu raketoplánu,
kde už Barry a Jerniganová dokončovali svoje přípravy na zítřejší výstup
do kosmu. Všechny průlezy byly opět uzavřeny a k odpočinku se celá osádka
uložila ve 13:50 UT.
Další, už čtvrtý pracovní den (29.-30. 5.) byl zahájen budíčkem z Houstonu
ve 21:50 UT. Jerniganová a Barry měli na programu montážní výstup, který
začal v 02:56 UT.
"Neuvěřitelné," vykřikla Jerniganová, když se protáhla průlezem
do nákladového prostoru raketoplánu a zvedla hlavu, aby se podívala vzhůru
na ISS, tyčící se nad Discovery
do výše sedmipodlažní budovy.
"Jo," přidal se Barry, který jí byl v patách. "Člověka
to láká, aby se tady prostě postavil a u vytržení zíral na Zemi."
Na
něco takového nebylo ovšem ani pomyšlení. Prvním úkolem - který se podařilo
splnit v limitu - bylo přemístění amerického jeřábu OTD, jenž oba montéři
připevnili k tunelu PMA-1. Jerniganová byla při práci uchycena na plošince
PFR, usazené na konci dálkového manipulátoru RMS, který ovládala z kabiny
raketoplánu Ochoaevová. Kanaďanka Paeytteová stojící po jejím boku u zadní
palubní desky činnost obou montérů koordinovala. Druhý jeřáb - ruská Strela
- dal astronautům podstatně více zabrat. Dva z tuctu šroubů, kterými byl
jeřáb připevněn k plošině ICC, byly utaženy tak pevně, že se do nich museli
opřít oba pracovníci spojenými silami. I tak to nebyla hračka, protože
ve stavu beztíže, i když má člověk zapřeny nohy v úchytech, se jenom obtížně
vyvíjí síla. Díky společnému úsilí byla Strela konečně umístěna na PMA-2,
ovšem za cenu citelného zpoždění proti plánu. Dvojice se pak na chvíli
zastavila, aby po té námaze nabrala dech, zatímco pod nimi ubíhala Země.
"Koukni se na tu deltu Nilu. Podívej se, jak je obrovská,"
volal nadšeně Barry. "Suezský kanál - je ho skutečně vidět! To je
neuvěřitelné, opravdu neuvěřitelné!"
Astronaut začal básnit o zářivých barvách planety, o modři oceánu a
o zeleni pevniny a nevynechal ani duhu polární záře.
"Fotografie tohle nedokáže věrně reprodukovat," tvrdil. "To,
co je vidět tady - hvězdy neblikají, výrazný kontrast mezi stínem a světlem,
zářivá oblaka - to všechno vede člověka nutně k přesvědčení, že jsme všichni
děti jediné Země a že jsme jen nepatrnou částí vesmíru. Je to až děsivé..."
Barry se s lítostí vrátil k práci. Na PMA-2 putovaly dvě plošinky PFR
pro budoucí montéry, na povrch stanice umístili astronauti tři schránky
s nářadím, na čtvrtý nosný trn modulu Unity
instalovali tepelnou krytku, ztracenou při předchozím letu STS-88.
Také pořídili fotografickou dokumentaci povrchu stanice, aby se ukázalo,
co udělal půlroční pobyt ve vesmíru s nátěry a s tepelnou obšívkou. Navíc
bylo třeba věnovat pozornost jedné ze dvou antén prozatímního komunikačnícho
systému ECS (Early Communications Systém) na modulu Unity,
u níž byla při testech zjištěna snížená úroveň signálu. Vycházka se protáhla
z plánovaných šesti a půl hodiny bezmála na osm hodin.
"Nevykládejte mi, že už máme končit," hádal se se střediskem
Barry. "Kdepak. Já si připadám, jako bychom právě vylezli ven."
"Celý let nám ubíhá rychlostí blesku," přitakala Jerniganová.
"Co naplat."
V 10:51 UT, po 7 hodinách a 55 minutách pobytu ve volném prostoru, zapadl
za oběma montéry poklop předchodové komory EAL. Zaznamenejme, že při 4
výstupech v průběhu dvou expedic raketoplánů k ISS
bylo dosud během montáže nasbíráno 29 hodin a 17 minut pobytu v kosmickém
prostoru.
Zbytek pracovního dne byl věnován úklidu a zaslouženému odpočinku a
k spánku se osádka Discovery odebrala ve 13:50 UT.
Pátý den letu (30.-31. 5.) začal budíčkem ve 21:50 UT. V 01:14 UT Jerniganová
a Tokarev otevřeli podruhé průlez do modulu Unity,
a shledali, že uvnitř panuje citelné chladno. "Chovejte se tam jako
doma," vyzvalo je řídící středisko. "Ale měli byste si obléci
svetry." Přestože elektrické topení hřálo v rámci přípravy na přílet
raketoplánu nepřetržitě více jak dva týdny, teplota v modulu se zatím pohybovala
kolem 14 °C.
"To nám nevadí," řekla Jerniganová. "Jsme rádi, že už
jsme na palubě."
"Je to nádherný kosmický objekt," přidal se ke chvále velitel
Rominger. "Ve srovnání s tím, na co jsme zvyklí z raketoplánů. Prostě
hotel. Jen tu zatím chybí toaleta, takže při trvalém pobytu by to bylo
trochu nepohodlné." "Připomíná mi to nové auto," vyjádřila
svoje pocity Jerniganová. "V pozadí slyšíte slabý hukot běžících ventilátorů
a dalšího zařízení, ale pracovní prostředí je tu výborné."
Po přestupu tunelem PMA-1 otevřeli návštěvníci v 02:07 UT poslední,
šestý průlez do modulu Zarja.
Nato se úlohy jednotlivých členů osádky rozdělily. Jerniganová a Husband
nejprve nainstalovali ve dvou úložných skříních v Unity
police, aby se do nich mohla dát část dovezených zásob. Tokarev za asistence
Payetteové se pustil do údržbářské práce v modulu Zarja.
Krátce po nevedení na oběžnou dráhu totiž řídicí středisko zjistilo potíže
s jeho palubními akumulátory. Elektronika MIRT řídící jejich nabíjení a
vybíjení nepracovala zcela podle předpokladů a neumožňovala plné využítí
kapacity akumulátorů. Proto bylo rozhodnuto regulační moduly (tři u každé
z šesti akumulátorových baterií) vyměnit. V průběhu dne se podařilo instalovat
celkem 12 nových elektronických bloků.
Další závadou, s níž se musela osádka STS-96 vypořádat, byla snížená
úroveň signálu ECS v modulu Unity.
Tenhle oříšek dostali k rozlousknutí Husband a Barry, kteří vyměnili rozvodnou
jednotku a převaděč, čímž se podařilo uvést ECS do plně funkčního stavu.
"Gratulujeme," pochvalovalo si MCC. "Jak se tu koukáme
kolem, tak je vidět spoustu techniků, šťastných, že mají na obrazovkách
pořádná data."
Další
montážní prácí byla instalace protihlukové izolace v modulu Zarja;
s tímhle se ovšem počítalo o samého počátku. Již během pozemních zkoušek
modulu FGB technici zjistili, že klimatizační zařízení, především ventilátory
a čerpadla, jsou příliš hlučná, a že nesplňují kritéria zadání americké
strany, která požadovala, aby úroveň hluku v modulech stanice nepřevyšovala
v období klidu 60 dB. V Zarje byla tato hodnota vysoce překročena; měření
zjistilo 65 až 69 dB. To sice není přímo zdraví škodlivé, ale rušilo by
to osádku při odpočinku a hlavně: při vzájemné komunikaci by astronauti
museli zvyšovat hlas. Dodatečná izolace ještě na Zemi by byla zvýšila vzletovou
hmotnost modulu (což by bylo nutno kompenzovat sníženým množstvím pohonných
látek v nádržích) a navíc by to způsobilo odklad při startu Zarji; proto
odborníci rozhodli, že izolaci klimatizačních rozvodů a skříní provede
až osádka STS-96. Práce byla svěřena Barrymu a Tokarevovi, kteří se jí
ujali v druhé polovině pracovního dne. Zbytek osádky se až do konce pracovní
doby chopil přemisťování nákladu ze Spacehabu na palubu ISS.
K odpočinku se všichni odebrali ve 13:20 UT.
Dalšího dne letu (31. 5.-1. 6. od 21:20 UT), pokračovala činnost zahájená
předchozího dne. Payetteová a Tokarev dokončili výměnu modulů MIRT u zbývajících
baterií a vymontované bloky dopravili na palubu raketoplánu; bloky budou
na Zemi předmětem zkoumání, aby se zjistila příčina problematické funkce.
Pokračovala také montáž protihlukové izolace. Při její instalaci se astronautům
nechtěně podařilo "přiškrtit" jednu z trubic pomocného ventilačního
rozvodu, což vedlo k dočasnému zvýšení relativní vlhkosti v modulu Unity;
po konzultaci s oběma pozemními středisky se podařilo závadu brzy objevit
a odstranit. Také přenášení nákladu probíhalo dle plánu; koordinovala je
Ochaeová ve funkci "hlavního skladníka" a práce se pomalu chýlila
ke konci (večer již bylo přeneseno asi 70 % materiálu).
"Určitě jste už vyšlapali v podlaze cestičku při tom, jak pobíháte
stále sem a tam," zažertovalo si středisko. "Jen abyste v ní
nenadělali koleje."
Když se konečně všichni ukládali na kutě, ukazovaly hodiny v přepočtu
kolem 12:50 UT, při čemž bylo po vší té rachotě ještě třeba zkontrolovat
systémy raketoplánu.
Další pracovní den (1.-2. 6.) nebyl tak hektický, protože většina úloh
na palubě ISS skončila a zbývalo
přemístit již jen zbytky materiálu. Po budíčku ve 20:50 UT, obvyklé hygieně
a snídani Barry přenosným přístrojem změřil úroveň hluku uvnitř Zarji.
Zjistil, že klesla na 62 až 64 dB, což sice neznamenalo dosažení původně
požadované úrovně, ale přesto to znamenalo podstatné zlepšení proti předchozímu
stavu.
"Je tu stále trochu hlučno," komentoval situaci Barry, "ale
myslím, že izolace přece jen trochu pomohla. Určitě nebude problém konverzovat
mezi sebou, nebo se soustředit na práci."
Ten
den zbyl osádce Discovery také čas na několik tiskových konferencí. Ke
spánku se ukládali ve 12:50 UT.
Poslední den pobytu na palubě ISS
(2.-3. 6.) byl zahájen budíčkem ve 20:50 UT. Astronauti přesunuli poslední
předměty mezi raketoplánem a stanicí (celkem šlo 1618 kg materiálu přeneseného
na stanici a o 89 kg v opačném směru), mimo jiné také poslední vak s vodou
z palivových článků.
"Odvedli jsme pořádný kus práce," konstatovala "vrchní
skladnice" Ochoaová. "Pro první stálé osazenstvo je připravena
spoustu zásob, takže by se tu měli cítit pohodlně."
Poté začala osádka Discovery opouštět stanici. Nejprve byl uzavřen vnitřní
průlez, oddělující část PGO (priborno-gruzovoj otsek) modulu Zarja
od jeho přední kulovité části GA (germetičnyj adapter) a v 07:12 UT došlo
na průlez mezi GA a přechodovým tunelem PMA-1. Poslední uzávěr ve stykovacím
modulu ODS raketoplánu zavřeli astronauti v 08:44 UT. Tím skončila celková
doba pobytu osádky na stanici ISS,
která činila 76 hodin a 30 minut. Poté, v 09:40 UT, zahájili piloti sérii
17 zážehů motorků RCS. Těmito manévry byla zvýšena dráha stanice z původní
hodnoty 380-386 km na 386-396 km.
Ještě před odpočinkem (ve 12:50 UT) došlo k vypuštění atmosféry z prostoru
mezi stykovacími uzly raketoplánu a PMA-2, aby bylo možno zkontrolovat
hermetičnost uzavření obou průlezů (na straně ISS
i na straně raketoplánu). Devátý den letu (3.-4. 6.) byl dnem loučení.
Po budíčku ve 20:50 UT astronauti naposledy zkotrolovali stav stykovacích
uzlů a ve 22:39:30 UT dal Rominger povel k oddělení raketoplánu od stanice.
Discovery byl ke stanici připojen celkem 5 dní 18 hodin a 17 minut.
Velitel
jemně odmanévroval družicový stupeň do vzdálenosti asi 120 metrů. Odsud
zahájil inspekční oblet stanice, při němž celá osádka pořizovala fotodokumentaci.
Po dvou a půl obletech Rominger znovu zapojil manévrovací trysky, takže
v 00:53 UT raketoplán přešel na samostatnou dráhy, na níž se vzdaloval
od ISS rychlostí přibližně 13
km za jeden oběh.
"Jménem všech tady v Houstonu a v Moskvě bychom vám chtěli poděkovat
za to, co jste udělali," ozval se capcom Mike Fincke z MCC. "Určitě
jste za sebou nechali mezinárodní kosmickou stanici v lepším stavu než
byla před vašim příletem."
Zbytek dne samostatného letu byl věnován především odpočinku. Velitel
a pilot ovšem využili část doby k tréninku přistávacího manévru na simulátoru
PILOT. Noční klid byl zahájen ve 12:50 UT.
Předposlední, desátý den letu (4.-5. 6., budíček 20:50 UT) byl jako
obvykle věnován bezprostředním přípravám raketoplánu na přistání. Zatímco
velitel Rominger, pilot Husband a Ochoaová v roli palubního inženýra prováděli
zevrubné testy systémů raketoplánu včetně zkušebního spuštění jednoho hydraulického
čerpadla APU, pustil se zbytek osádky do úklidu Spacehabu i obytných prostor
samotného raketoplánu.
Zbýval však ještě poslední úkol. V 07:21 UT vypustila Payetteová z pouzdra
GAS pružinovým mechanismem studentskou družici Starshine,
určenou ke studiu hustoty vysoké atmosféry a jejích změn v závislosti na
sluneční aktivitě.
"Byl
to fantastický pohled," komentovala situaci. "První co jsme všichni
viděli, byly tisíce záblesků od zrcátek družice. Kamerou se dala sledovat
hodně dlouho. Ještě teď tu a tam zahlédneme nějaký záblesk a to už je vzdálená
kdoví kolik mil." Družice Starshine
je zcela pasivní; tvoří ji dutá hliníková koule o průměru 0,48 m, jejíž
povrch je osázen 878 kruhovými zrcátky z leštěného hliníku o průměru 25
mm; ty slouží k odrazu slunečního světla. Na leštění zrcátek, jejíchž polotovary
vyrobili studenti v Utahu, se podílela mládež z dvacetí zemí světa. Jedno
zrcátko bylo vyleštěno také v pražském planetáriu.
Počítá se s tím, že družice zanikne odporem atmosféry přibližně za 6
až 8 měsíců. NASA však přislíbil, že v průběhu jedenáctiletého slunečního
cyklu budou podobné družice vypouštěny každoročně.
V odpoledních hodinách byla do nákladového prostoru sklopena parabolická
anténa pro pásmo Ku, která slouží jednak jako radiolakační anténa při stíhání
stanice ISS, jednak pro spojení
přes družice systému TDRSS. Konec dne nastal ve 12:50 UT.
Jedenáctý den letu (5.-6. 6.) se Discovery nabízely dvě možnosti k návratu.
Na floridském kosmodromu mohl přistát buď v 02:03 EDT (06:03 UT) nebo o
oběh později, v 03:38 EDT (07:38 UT). Předpověď počasí nebyla nejhorší.
Existovala jen vzdálená možnost přeháněk v okruhu 30 mil kolem letiště
a ani síla bočního větru neměla překročit stanovené meze. Pohotovost pro
záložní letiště na Edwards AFB nebyla proto ani vyhlášena. (S EAFB by se
pro 7. června počítalo jen v případě, že by došlo k odvolání obou možností
přistání na KSC dne 6. června).
Protože však se počasí na Kennedy
Space Center i nadále vyvíjelo příznivě, byla využita již první možnost
ukončení letu.
Po
budíčku ve 20:50 UT zahájili astronauti poslední přípravy k sestupu a zaujali
příslušná místa, v podstatě stejná, jako při startu. Pouze Barry si (podle
plánu) vyměnil křeslo s Payetteovou. Kolem 02:15 UT byly uzavřeny dveře
nákladového prostoru. Letová ředitelka pro sestup Linda Hamová kolem 04:30
UT naposledy zhodnotila vývoj počasí na Floridě a pak dala souhlas se zahájením
sestupu. Raketoplán otočil do polohy pro brzdicí manévr, jenž se uskutečnil
v 04:54:09 UT nad Thajskem. Celkem 206 sekund akce obou motorů OMS snížilo
rychlost družicového stupně o 105,2 m/s a raketoplán začal sestupovat do
hustých vrstev atmosféry. Po standardním sestupu přistál ještě za tmy na
dráze 15 letiště SLF na Cape Canaveral. Hlavní podvozek se dotkl betonu
v 06:02:43 UT (02:02:43 EDT), o 15 sekund později ho následovalo příďové
kolo a Discovery se zastavil v 06:03:39 UT. Celková doba letu činila 9
dní 19 h 13 min 01 s.
"Vítáme vás doma z prvního letu k mezinárodní kosmické stanici,"
přivítalo astronauty na Zemi houstonské středisko.
"Je to výborné, být zase doma," odpověděl velitel Rominger.
V průběhu dne byl družicový stupeň odtažen do haly č. 1 budovy OPF,
kde začala jeho příprava k letu STS-103,
plánovanému na říjen tr. Náplní mise bude údržba družicové observatoře
HST.
Text, určený pro L+K, poskytl Mgr. A.Vítek.
Aktualizováno : 23.06.1999
[ Obsah | Pilotované
lety | STS | STS-96
]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-96/lk.htm)