MESSENGER
Alternativní názvy |
Označení COSPAR |
Stát |
Start |
Cíl |
Sonda MESSENGER [=MErcury Surface, Space ENvironment, Geochemistry and
Ranging] je určena ke studiu charakteristik Merkuru a podmínek na jeho
povrchu a v okolí z dráhy umělé družice planety. Zvláštní důraz
je kladen na stanovení chemického složení povrchu, geologickou historii,
původ magnetického pole, určení velikosti a stavu jádra, zjišťování
přítomnosti zmrzlých plynů a vody v oblasti pólů, studium exosféry
a magnetosféry. Předpokládaná aktivní životnost na oběžné dráze je jeden
pozemský rok.
Většinu našich znalostí o Merkuru na konci dvacátého století představovaly
údaje získané během letu kosmické sondy Mariner 10, která ho
v letech 1974 a 1975 celkem třikrát těsně minula. Od té doby se
k nejvnitřnější planetě Sluneční soustavy a zároveň nejmenšímu
zástupci terestrických planet (planet podobných Zemi, kam dále patří
Venuše a Mars) dalších 30 let žádný vyslanec pozemské techniky
nevypravil. Průkopnický let Marineru 10 nespočíval jenom v cílovém
objektu, ale do dějin se zapsal také tím, že poprvé byla při manévrech
v kosmu použita gravitační asistence jiného kosmického tělesa -
Venuše. Mariner 10 se přiblížil k Merkuru na minimální vzdálenost
327 km. Bohužel jeho dráha a současně zvláštní rotace Merkuru byly
takové, že při všech třech průletech měl možnost fotografovat pouze
stejnou hemisféru planety, která tím byla poznána jen na přibližně 45%
rozlohy povrchu.
MESSENGER [=MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry and Ranging],
ktyrý odstartoval v srpnu 2004 si klade za cíl důkladně
prozkoumat dosud nejméně poznanou planetu terestrického typu. Výzkumem
Merkuru se rozšíří naše vědomosti o vývoji a podmínkách na vnitřních
planetách Sluneční soustavy. Projekt MESSENGER využívá pokroku
v technickém vývoji za posledních 30 let od mise Marineru 10.
Sonda je konstruována z lehčích a pevnějších materiálů a využívá
nově vyvinutých miniaturních prvků. Kompaktní těleso, chráněné před
žhavým slunečním zářením, je vybaveno sadou sedmi vědeckých přístrojů.
Po startu bude sonda složitou trajektorií, využívající gravitačního
urychlení u Země, dvakrát u Venuše a třikrát u Merkuru, navedena na
oběžnou dráhu kolem Merkuru, na které by měla pracovat nejméně jeden
pozemský rok.
Konstrukce
Sondu postavila a pro NASA Office of Space Science, Washington, DC (USA)
provozuje Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory
(JHU-APL) Laurel, Md. (USA). Na sledování
letu se stanicemi DSN [=Deep Space Network] podílí Jet Propulsion Laboratory
(JPL), Pasadena, Calif. (USA).
Těleso sondy tvoří hranol o rozměrech 1.42x1.85x1.27 m. Celková
hmotnost sondy obnáší 1100 kg, přičemž asi 600 kg z toho
připadá na pohonné látky a pracovní plyny. Kostra hlavního tělesa je
vyrobena z uhlíkových kompozitů GrCE [=Graphit-Cyanate-Ester] a
sestává ze dvou svislých panelů, které nesou dvě objemné nádrže pohonných
látek a z dalších dvou svislých panelů, na které je upevněna nádrž
s okysličovadlem. Celek je uzavřen krycím panelem. Čtyři vertikální
panely vytvářejí středový sloup, jenž je v zadní části spojen
s hliníkovým adaptérem na nosnou raketu. Na jednoduchém horním krytu
jsou namontovány trysky hlavního korekčního motoru LVA [=Large Velocity
Adjust], trysky orientace, nádrže hélia a pomocného paliva, sledovače
hvězd a baterie. Na boční stěnu obrácenou ke slunci je upevněna sluneční
clona, na dvě boční stěny panely fotovoltaických článků a na stěnu
odvrácenou od slunce je připojena tyč magnetometru o délce 3.6 m.
Tepelná ochrana.
Teplota uvnitř tělesa se zabezpečuje pasivní tepelnou ochranou. Bok
obrácený ke Slunci je chráněn proti tepelnému záření sluneční clonou
tvaru poloviční válcové plochy o délce 2.5 m a průměru 2 m.
Slunečník je upevněn na konstrukci z titanových slitin. Vlastní
clona je vyrobena z několika vrstev umělé hmoty Kaptonu a přední a
zadní vrstva je z keramické látky Nextel. Zatímco první vrstvy
slunečníku mohou být zahřáty až na 370°C, chráněné těleso sondy má
pracovat při pokojové teplotě 20°C. Sonda je dále vybavena radiátory
a tepelnými trubicemi a oběžná dráha je optimalizována tak, aby se snížilo
tepelné zatížení odraženými infračervenými a viditelnými paprsky od
povrchu Merkuru. K prvkům udržování správného teplotního režimu patří
dále vícevrstvá izolace, spoje s nízkou tepelnou vodivostí a topidla,
která jsou nutná v určitých sekcích sondy a v určitých fázích
letu.
Pohonný systém.
Hlavní raketový motor LVA [=Large Velocity Adjust] na dvojsložkové kapalné
pohonné látky (hydrazin a oxid dusičitý) má tah 660 N. KPL jsou
skladovány ve speciálních titanových nádržích integrovaných do kostry
sondy. Čtyři motorky o tahu 22 N na jednosložkové KPL (hydrazin)
zajišťují řízení sondy během práce hlavního motoru. Orientace je udržována
dvanácti malými motorky o tahu 4 N rovněž na jednosložkové KPL.
K udržování orientace jsou rovněž využívány silové setrvačníky.
Spojový systém.
Komunikační systém využívá pásma X a je vybaven dvěma vysokoziskovými,
elektronicky řízenými, fázově napájenými anténami (poprvé použity při
meziplanetární misi). Dále se používají dvě vějířové antény se středním
ziskem a čtyři nízkoziskové antény. Fázově napájené antény s kruhovou
polarizací a vějířové antény se nacházejí na přední a zadní podstavě
sondy a jsou hlavním prvkem spojení se Zemí. Antény jsou pevné a jsou
elektronicky směrovány v rozsahu 45° bez jakýchkoliv pohyblivých
částí. V normálním případě nejméně jedna z antén směřuje
k Zemi. Nízkoziskové antény, rovněž se nacházející na přední a zadní
podstavě, jsou určeny pro nouzové situace. Rychlost přenosu je silně
závislá na vzdálenosti sondy a mění se od 9.9 bit/s do 104 kbit/s
(vysílání k Zemi), resp. od 7.8 bit/s do 500 bit/s (příjem
vysílání ze Země).
Povelový systém a systém zpracování dat.
Mozkem sondy je integrovaný elektronický modul IEM [=Integrated Electronics
Module], zařízení malých rozměrů a hmotnosti, které kombinuje základní
avioniku do jediné skříňky. Sonda disponuje dvěma IEM, které se mohou
navzájem zálohovat. IEM je vybaven 25 MHz hlavním procesorem a
10 MHz nouzovým procesorem. Všechny čtyři procesory jsou typu
RAD6000, vyznačující se zvýšenou odolností proti radiaci a vycházející
z modelů používaných v počítačích Macintosh. Nouzové procesory
monitorují podmínky na palubě a pokud je to nutné vypínají jistá zařízení
a/nebo zapínají záložní systémy. Software hlavního procesoru řídí ukládání
a transfer dat a slouží dále k navigaci kosmické sondy. Každý IEM
obsahuje záznamník na pevné bázi SSR [=Solid-State Recorder], proudové
převodníky a rozhraní mezi procesorem a palubními systémy a přístroji.
MESSENGER dostává povely ze Země a buď je provádí v reálném čase
nebo je ukládá k pozdějšímu použití. Některé často požadované kritické
operace (např. motorické manévry) jsou naprogramovány v paměti a
časovač je spouští automaticky.
Každý ze dvou SSR je schopen uschovávat data až do 1 Gbyte. Procesor
záznamníku sbírá, komprimuje a ukládá snímky a další data z přístrojů
a třídí je podobným způsobem, jakým bývají data ukládána v osobních
počítačích PC. Hlavní procesor vybírá data s nejvyšší prioritou a
odesílá je na Zemi, případně řídící středisko může rozhodnout o vysílání
v libovolném pořadí.
Jelikož úroveň signálu značně závisí na vzájemné poloze Země, Slunce a
Merkuru, plánuje se přenos maximálního množství naměřených dat v obdobích,
kdy bude sonda Zemi nejblíže, ve zbývajícím čase se má vysílat jen
telemetrie a nejdůležitější snímky a zbytek dat bude zapisován do
záznamníku.
Elektrický systém.
Elektrická energie je generována dvěma jednostrannými panely fotovoltaických
článků, které jsou upevněny na bočních stěnách tělesa sondy a vyčnívají
mimo sluneční ochranný štít. Panely, každý o rozměrech 1.5x1.65 m,
a rozpětí 6 m lze natáčet tak, aby se udržoval v žádaných
hodnotách elektrický příkon a tepelné zatížení materiálu panelů, které by
nemělo přesáhnout 150°C. Výkon fotovoltaických panelů během přeletové
fáze činí 385 až 485 W a na oběžné dráze kolem Merkuru je asi 640 W.
Panely jsou schopny vyrábět u Merkuru více než 2 kW, ale aby se
zamezilo přetížení elektroniky, je příkon natáčením panelů omezován. Plocha
panelu je tvořena ze 67% optickými odraznými reflektory, které chrání
konstrukci panelu před přehřátím, a zbylých 33% představují vlastní
sluneční články na bázi GaAs/Ge. Sluneční baterie dobíjejí NiMH akumulátory
(11x2 články) o kapacitě 23 Ah umístěné ve společném obalu.
Řízení polohy a orientace.
MESSENGER je dobře chráněn proti slunečnímu žáru, ale ochrana může správně
působit jenom tehdy, když bude dostatečně známá orientace sondy vzhledem
k Zemi, Merkuru a Slunci a slunečník bude umístěn na správnou stranu.
Stanovení orientace se provádí kamerami sledovačů hvězd, digitálním
slunečním čidlem a pomocí inerciální měřící jednotky IMU [=Inertial
Measurement Unit], která obsahuje gyroskopy a akcelerometry. Vlastní
orientace se udržuje pomocí silových setrvačníků a ve výjimečných případech
malými raketovými motorky.
IMU přesně určuje natočení sondy. Skutečnou orientaci v prostoru
měří soustava sledovačů hvězd na horní podstavě sondy, v jejichž
paměti je kompletní mapa hvězdného pole. Desetkrát za sekundu jedna
z kamer sledovače pořídí širokoúhlý snímek a polohu hvězd srovná
s údaji v paměti. Takto může být vypočtena orientace sondy.
Řídící systém automaticky natáčí celou sondu, případně jen panely
slunečních baterií, aby bylo dosaženo optimální polohy z hlediska
tepelného zatížení a produkce elektrické energie.
Šest slunečních čidel měřících nepřetržitě úhel ke Slunci představuje
zálohu pro hvězdnou navigaci. Jestliže vyhodnotí, že se Slunce posunulo
mimo bezpečnou zónu, může vyvolat automatický zásah na obnovení správné
polohy. Pro situaci tzv. nouzového módu zaujímá sonda polohu s anténami
směřujícími k Zemi a očekává přímé instrukce od řídícího střediska.
Let je řízen ze střediska MOC [=Mission Operations Center] na Johns
Hopkins University Applied Physics Laboratory v Laurelu, Md. (USA),
kde byla sonda navržena a zkonstruována.
Celkové náklady na misi se odhadují na 427 mil. USD a zahrnují sondu,
vývoj přístrojů, nosnou raketu, řízení letu a zpracování dat.
Vědecké vybavení
Vědecké vybavení tvoří pět přístrojů upevněných zvnějšku na spodním dně
tělesa sondy:
- kamerový systém MDIS [=Mercury Dual Imaging System];
- spektrometr záření gama a neutronů GRNS
[=Gamma-Ray and Neutron Spectrometer];
- rentgenový spektrometr XRS
[=X-ray Spectrometer];
- laserový výškoměr MLA [=Mercury Laser Altimeter];
- spektrometr zjišťující chemické složení atmosféry a povrchu MASCS
[=Mercury Atmospheric and Surface Composition Spectrometer].
Dále je sonda vybavena přístroji:
- spektrometr nabitých částic a plazmy EPPS [=Energetic Particle and
Plasma Spectrometer] je instalován na boku a horním dně tělesa;
- magnetometr MAG [=Magnetometer] se nachází na tyči dlouhé 3.6 m.
Existujícího rádiového vybavení sondy je využíváno pro rádiové experimenty
RS [=Radio Science].
Vědecký tým mise je složen ze 23 vedoucích vědeckých pracovníků ze 13
výzkumných organizací a je rozdělen do 4 základních skupin podle hlavního
zaměření - geologie, geochemie, geofyzika a atmosféra a magnetosféra.
Přípravy ke startu a průběh letu
Sonda MESSENGER byla vybrána jako sedmý z programů řady Discovery.
Program Discovery, vyhlášený v roce
1992, zahrnuje pod heslem "rychleji, lépe, levněji" celou sérii různých
relativně laciných planetárních průzkumníků, vyznačujících se krátkou
dobou od schválení do startu, majících ovšem poměrně omezené vědecké vybavení.
S návrhem družice Merkuru přišla Johns Hopkins University a její
laboratoř aplikované fyziky (JHU-APL), kde
se po schválení projektu rozběhly práce na konstrukci systémů sondy a
některých vědeckých přístrojů. Vzlet do vesmíru byl naplánován na
2004-05-11.
Montáž družice Merkuru byla zahájena začátkem roku 2003. Tehdy byla do
John Hopkins University Applied Physics Laboratory
(JHU-APL) dopravena integrovaná konstrukce
s pohonným systémem od firmy Aerojet. Hlavní událostí v létě
2003 byla instalace rámu ochranné sluneční clony a palubního počítače.
Mimo to pokračovaly zkoušky pohonu. Koncem léta byla namontována většina
vědeckých přístrojů. Podzim byl věnován testům sondy a instalovaných
komponent. Koncem října byl namontován modul elektroniky a tím byl
MESSENGER prakticky oživen. Jako poslední velký díl byly připojeny panely
slunečních baterií.
Po integraci hlavních komponent v dílnách JHU-APL,
byla sonda v prosinci 2003 převezena do střediska NASA Goddard Space
Flight Center (GSFC) ve 30 km vzdáleném Greenbeltu, kde se podrobila
zkouškám působení kosmického prostředí. Od poloviny prosince sonda prošla
postupně testy na vibračním stole, kde se především simulovaly otřesy a
rázy během vzletu nosné rakety. Dalších deset týdnů se sonda vyvažovala
a seřizovala, pak byla umístěna před obří reproduktory, které napodobují
hlukové vibrace při startu. Následně byla uzavřena ve vakuové komoře,
v níž lze napodobit nejenom kosmické vakuum ale i extrémní horko a
chlad, kterým může být MESSENGER během letu vystaven.
Po pěti týdnech zkoušek opustila začátkem března 2004 plánovaná družice
Merkuru vakuovou komoru, kde naposled absolvovala zkoušky tepelné odolnosti.
Technici "opékali" sluneční štít při teplotě kolem 350°C. Sonda testy
přečkala bez problémů a dokázala, že je schopna se vydat na cestu do
kosmu. Poté byla umístěna v tzv. "Velkém stanu" což je provizorní
čistá místnost vedle barokomory. Technici pomocí žebříků prováděli
inspekci klíčových komponent a kontrolovali, zda zůstalo vše na svém místě
během testů a manipulací se sondou.
Nedlouho poté sonda, naložená do speciálního klimatizovaného vozidla,
zamířila na Floridu. Na Cape Canaveral dorazila
2004-03-10. Na kosmodromu se jí dál věnoval
tým techniků výrobce a připravoval ji ke květnovému startu. Druhá skupina
techniků byla v řídícím střediska MESSENGER Mission Operations Center
v JHU-APL určena k dálkovým
zkouškám klíčových systémů.
Po příjezdu na Mys byla meziplanetární stanice vyložena v dílnách
Astrotech Space Operations a přemístěna do "čisté" místnosti. První
zkouškou bylo zjišťování, v jakém stavu přečkala sonda transport.
Následovaly zkoušky elektrického subsystému, komunikačních linek a
řídícího systému.
2004-03-25 neočekávaně NASA rozhodla o odkladu
startu MESSENGERu. Původní možnost vzletu začátkem května tohoto roku
neměla být využita a na cestu do kosmu se měla sonda vydat nejdříve
2004-07-30, přičemž
startovní okno se otevíralo až do
2004-08-13. Důvodů odkladů bylo údajně
několik, jako hlavní se uváděla nutnost získat dodatečný čas na prověření
bezpečnostního softwaru. Tento software umožňuje interní testování stavu
systémů sondy a v případě potřeby přepíná na záložní okruhy. Odkladem
se mělo získat více času na montáž a zkoušky sondy.
Začátkem dubna se sonda k Merkuru stále nacházela v prostorách
Astrotech Space Operations na Cape Canaveral. Pokračovaly zkoušky rádiového
spojení ve směru na sondu (uplink) a opačně (downlink) prostřednictvím
interface KSC/JPL sítě DSN (MIL-71). Ověřovaly
se rovněž autonomní funkce, které mají zajistit správnou činnost systému
mimo rádiový kontakt se Zemí. Technici instalovali tepelné izolace.
2004-04-13 byla sonda převezena z montážní
"nebezpečné" dílny, kde byla umístěna od příjezdu na Mys do přilehlé
"bezpečné" haly. Do nebezpečných prostorů se měla vrátit až po dokončení
zkoušek kvůli naplnění nádrží pohonnými látkami, vyvážení a připojení na
horní stupeň nosné rakety.
Zkoušky rádiového spojení v obou směrech přes Kennedy Space Center/Jet
Propulsion Laboratory a Deep Space Network (MIL-71)
byly úspěšně dokončeny začátkem května 2004. V květnu intenzívně
pokračovaly testy autonomního chování sondy v obdobích mimo rádiový
kontakt se Zemí a podle plánu pokračovala instalace fólií tepelné ochrany.
Ověřování autonomního řízení sondy skončilo v červnu 2004. Tento
měsíc neustále pokračovalo izolování tělesa sondy pomocí ochranných fólií.
Dovnitř sondy byly instalovány letové NiMH akumulátorové baterie. Na
palubě byly již jednou krátce v březnu, ale po posunu startu byly
opět vyjmuty a zkoušky se prováděly s náhradními zdroji.
Na těleso sondy byly ve dnech 2004-06-24 a
2004-06-25 instalovány panely fotovoltaických
článků a o několik dní později se vyzkoušelo jejich rozložení.
2004-07-15 byl upřesněn termín startu. Bylo
rozhodnuto nevyužít první možnosti vzletu 2004-07-30,
ale start uskutečnit až 2004-08-02. Původní
termín byl sice stále dosažitelný, ale kvůli možným nepředvídatelným
komplikacím se do rozvrhu vložila zhruba třídenní časová rezerva.
Sonda k Merkuru MESSENGER byla 2004-07-12
pevně připevněna k urychlovacímu stupni s motorem na TPL.
Zkompletovaná sestava byla 2004-07-21 krátce
po půlnoci místního času převezena ze střediska Astrotech Space Operations
ve městě Titusville na Floridě. Po čtyřech hodinách jízdy na automobilovém
transportéru uvnitř ochranného krytu dorazila na rampu
17-B na Mysu Canaveral. V 06:20 místního
času (10:20 UT) byla sonda upevněna na nosnou raketu. Zde se
2004-07-24 podrobila integračním testům
s nosičem.
Stavba nosné rakety Delta II na rampě 17-B
započala již 2004-06-30 vztyčením prvního
stupně na vypouštěcí stůl. Ke stupni bylo do
2004-07-06 připojeno devět bočních urychlovacích
stupňů na TPL, které se přepravovaly a montovaly po trojicích. Druhý
stupeň byl umístěn na vrcholek prvního stupně
2004-07-08.
První zkouška elektrického propojení proběhla
2004-07-12. O dva dny později se konaly testy
řídícího systému prvního a druhého stupně. 2004-07-15
došlo na odzkoušení elektrických a mechanických komponent během simulovaného
vzletu. 2004-07-16 proběhla zkouška těsnosti
nádrží prvního stupně, do nichž byl načerpán kapalný kyslík. Zároveň si
takto personál ověřil procedury podobné přípravě na ostrý start.
2004-07-19 byl palivový systém prvního stupně
definitivně ověřen naplněním nádrží raketovým palivem
RP-1, což je vysoce čistý kerosin.
Přípravy na start koncem července probíhaly hladce a nic nenasvědčovalo
tomu, že by se neměl ve stanoveném termínu uskutečnit.
Countdown k prvnímu termínu, kterým byl 2004-08-02
v 06:16:11 UT (02:16:11 místního času EDT) se ve stanovenou
dobu rozběhl. Starosti technikům kosmodromu ale dělala tropická bouře, první
tohoto roku, která se začala utvářet nad Atlantickým oceánem a mířila
k pobřeží USA. Tropická bouře, z níž se po příchodu nad pevninu
obvykle vyvíjejí hurikány, dostala jméno Alex. Zatím se projevovala jen
zvýšenou oblačností a prudším větrem. Nosná raketa byla těsně před půlnocí
místního času naplněna pohonnými látkami a probíhaly standardní předstartovní
operace. Příroda však neměla pochopení pro kosmický výzkum a počasí se
nehodlalo zlepšit. Konečný verdikt meteorologů zněl: "Dnes se nepoletí".
Odpočet se zastavil ve 02:09 EDT, tj. přibližně sedm minut před
plánovaným zážehem motorů. Bezprostředně poté bylo rozhodnuto, pokusit
se o vzlet hned příštího dne. Startovní okno
trvající pouhých 12 s bylo k dispozici i další dny až do
2004-08-14.
Tropická bouře Alex se nakonec 2004-08-03
umoudřila. Těsně před tím, než dorazila k východnímu pobřeží USA,
změnila směr a nad oceánem pokračovala severovýchodně. Countdown
již probíhal bez zdržení a v 06:15:56 UT se nosná raketa
Delta 7925H (Delta II Heavy) odlepila od startovního stolu.
Další okamžiky letu jenom v heslech (Číselné údaje jsou uváděny
podle plánu pro start, který se měl uskutečnit 2004-08-02
Skutečnost se lišila pouze nepatrně):
- T+01:21 min - oddělení prvních 3 kusů urychlovacích
stupňů ve výšce 25.1 km
- T+01:22 min - oddělení druhých 3 kusů urychlovacích
stupňů ve výšce 25.6 km
- T+02:40 min - oddělení posledních 3 kusů urychlovacích
stupňů ve výšce 67.1 km
- T+04:24 min - konec práce motoru prvního stupně ve výšce
114.7 km při rychlosti 6.14 km/s
- T+04:37 min - zážeh motoru druhého stupně ve výšce
121 km
- T+04:41 min - odhození aerodynamického krytu ve výšce
122.9 km
- T+08:49 min - vypojení motoru druhého stupně ve výšce
169.2 km při rychlosti 7.40 km/s, navedení na vyčkávací
dráhu v průměrné výšce 166.7 km a sklonu 32.44°
- T+46:01 min - restart motoru druhého stupně
- T+48:52 min - vypojení motoru druhého stupně, oběžná
dráha o výšce 156 až 7661 km, sklon 32.49°
- T+49:35 min - oddělení druhého stupně
- T+50:14 min - zážeh urychlovacího (třetího) stupně ve
výšce 195.2 km při rychlosti 8.69 km/s
- T+51:99 min - dohoření motoru urychlovacího stupně ve
výšce 260.3 km při rychlosti 11.30 km/s
- T+56:43 min - oddělení sondy od urychlovacího stupně ve
výšce 1111 km
V 07:31 UT bylo se sondou navázáno spojení a bylo potvrzeno
vyklopení panelů fotovoltaických článků.
2004-08-24 se uskutečnila první korekce dráhy,
která měla opravit malou nepřesnost trajektorie po startu. Manévr započal
v 09:03:35 UT. O 26 s později zahájení potvrdila sledovací
stanice u Madridu. Korekce byla provedena pomocí čtyř hydrazinových motorků
o tahu 22 N s občasnou asistencí osmi z dvanácti malých
motorků o tahu 4 N. Po 3.6 min bezproblémové práce byla snížena
rychlost o 18 m/s. MESSENGER se nycházel ve vzdálenosti asi
7.8 mil. km od Země.
2004-08-27 byly obnoveny zkoušky přístrojů a
subsystémů, tentokrát se záložním procesorem DPU-B.
Dne 2004-09-24 kolem 18:00 UT, v průběhu
52. dne letu, vykonala sonda korekční motorický manévr, který byl
potřeba, aby se dosáhlo požadovaného zacílení při průletu kolem Země
v létě 2005.
Manévr se uskutečnil pomocí čtyř motorků o středním tahu s malou
podporou dalších osmi (ze dvanácti) motorků o malém tahu. Operace o délce
62 s opravila poslední chyby vzniklé při navádění na dráhu. Rychlost
letu vzhledem ke Slunci se snížila o Δv=4.6 m/s. MESSENGER se
nacházel ve vzdálenosti 11.5 mil. km od Země a pohyboval se
rychlostí 27.86 km/s.
2004-11-18 se uskutečnila třetí dráhová
korekce od startu, která byla zároveň poslední v roce 2004. Motory
byly zažehnuty v 19:30 UT a po 48 s hoření snížily rychlost
sondy o Δv=3.2 m/s. Momentální relativní rychlost vzhledem ke
Slunci obnášela 27.73 m/s (99827 km/h). Provedení příkazu, který
byl vyslán z řídícího střediska JHU-APL,
bylo potvrzeno přibližně o dvě minuty později, kdy signál o zahájení
manévru dorazil do sledovací stanice NASA DSN [=Deep Space Network] poblíž
Madridu (Španělsko).
MESSENGER letící téměř 22.8 mil. km od Země se nacházel
v dobrém stavu a pracoval normálně. Pokračovaly zkoušky vědeckých
přístrojů a technických subsystémů. Sonda byla orientována s ochranným
slunečníkem odvráceným od Slunce, takže sluneční paprsky pomáhaly udržovat
teplotu systémů v přijatelných mezích i bez činnosti zabudovaných
vyhřívacích tělísek. Od startu začátkem srpna 2004 už MESSENGER stihl
vykonat více než 15000 povelů z řídícího střediska.
Po uskutečnění třetí a poslední dráhové korekce v roce 2004 řídící
středisko přešlo od řízení v reálném čase a sonda začala používat
povelové sekvence uložené v palubní paměti. Zároveň se snížila
frekvence rádiových seancí z původních šesti osmihodinových kontaktů
za týden na pouhé tři. Odlehčilo se tím sledovací síti NASA DSN [=Deep
Space Network].
2004-11-29 se uskutečnila kalibrace kamerového
systému MDIS [=Mercury Dual Imaging System]. MESSENGER se natočil o 29°
tak, že kamera mohla snímat sluneční světlo odrážející se na cílové plošce
uvnitř konstrukce uzavírající MDIS a další tři přístroje na spodní straně
sondy.
2004-12-06 se stanice nacházela ve vzdálenosti
41.3 mil. km od Země a 158.6 mil. km od Slunce.
2004-12-08 byly tři hodiny věnovány sledování
hvězdy α Leo o hvězdné velikosti 1.35.
Účelem bylo vyzkoušet spektrometr MASCS [=Mercury Atmospheric and Surface
Composition Spectrometer]. Stalo se tak v rámci prvních kontrol
přístrojů po startu.
První zkoušky provedené v předchozím týdnu se týkaly spektrometru
UVVS a dále se uskutečnil 48hodinový technický test, sloužící
mj. k ověření funkčnosti ovládání přepínače přístrojů. V případě
UVVS se zkoušela schopnost zacílení přístroje na konkrétní cíl, jímž byla
opět hvězda α Leo. Přístroj rovněž měřil
emise meziplanetárního vodíku z okolí sondy. Zkoušky dopadly
uspokojivě.
MESSENGER se již vzdálil na 43 mil. km od Země, což představuje
dobu letu rádiového signálu 2 min 23 s. Vzdálenost od Slunce
činila 157.8 mil. km. Od startu bylo na palubě vykonáno již
20254 příkazů.
V polovině prosince byl na programu zkoušek test špičkového výkonu
slunečních baterií. Tato zkouška měla ukázat, jaké množství elektrické
energie jsou články schopny vyprodukovat v daném čase a při jisté poloze.
Zmíněné údaje jsou důležité pro stanovení věrohodného tepelného a
elektrického modelu stanice. První takováto zkouška se uskutečnila již
v polovině září, když se sonda nacházela poblíž bodu dráhy
nejvzdálenějšího od Slunce. Další testy se uskuteční před tím, než se
sonda v březnu natočí slunečníkem ke Slunci a dále pak, než dojde
k prvnímu průletu kolem Země v srpnu.
Dne 2004-12-20 se sonda nacházela ve
vzdálenosti 44.5 mil. km od Země a 156.8 mil. km od
Slunce. Heliocentrická rychlost obnášela 102161 km/h (28.38 km/s).
Let probíhal normálně a systémy pracovaly podle předpokladů. Od startu
již bylo na palubě vykonáno 20913 povelů.
2005-01-10 se vzdálenost od Země zvětšila na
47.9 mil. km. Sonda se nacházela 153.3 mil. km od
Slunce. Rádiový signál ze Země putoval k přijímači na MESSENGERu
2 min 40 s. Od startu musel palubní počítač vykonat již
22820 povelů.
Dne 2005-01-12 se uskutečnila druhá úspěšná
kalibrace kamer MDIS [=Mercury Dual Imaging System]. První obdobný test
proběhl 2004-11-29. Při zkoušce byla sonda
natočena o 27° z normální polohy a kamera snímala sluneční
paprsky odrážející se od terče uvnitř přístrojové skříně.
2005-01-17 se sonda nacházela ve vzdálenosti
48.7 mil. km od Země (doba letu signálu 2 min 42 s)
a 152 mil. km od Slunce.
2005-02-05 dosáhl MESSENGER prozatím maximální
vzdálenosti od Země, která činila 30.74 mil. km. Od tohoto dne
se začal k Zemi opět přibližovat, aby 2005-08-02
uskutečnil první změnu dráhy v jejím gravitačním poli.
Současně bylo oznámeno, že se přesune datum změny orientace sondy ke
Slunci na 2005-03-08. V tomto termínu
se má stanice natočit ochranným slunečníkem ke Slunci, zatímco doposud
letěla v opačné konfiguraci. Původní termín byl
2005-03-30. Uspíšení obratu způsobilo zvýšené
zahřívání pozorované na čidle neutronového spektrometru přístroje GRNS
[=Gamma-Ray and Neutron Spectrometer].
2005-02-07 byl na dva dny zapojen spektrometr
MASCS [=Mercury Atmospheric and Surface Composition Spectrometer]. Cílem
bylo provést údržbu přístroje.
Ve druhém únorovém týdnu se uskutečnila kalibrace přístroje XRS
[=X-Ray Spectrometer]. Spektrometr se zaměřil
na silný rentgenový zdroj, kterým jsou zbytky supernovy v souhvězdí
Cassiopeia. Vědci si mohli ověřit, do jako míry je detektor schopen oddělit
měřený signál od rušení z pozadí. Dalších několik týdnů bude nutno
výsledky analyzovat. Podobná zkouška se bude ještě během další cesty
k Merkuru opakovat.
Dne 2005-02-14 se nacházel MESSENGER ve
vzdálenosti 146.5 mil. km od Slunce a 30.6 mil. km
od Země. Rádiový signál potřeboval na cestu jedním směrem 2 min
44 s. Sonda se pohybovala heliocentrickou rychlostí 30.39 km/s
(109404 km/h). K tomuto datu vykonal palubní počítač
26808 povelů.
Dne 2005-02-25 se uskutečnilo závěrečné jednání
specialistů před změnou orientace sondy, plánovanou na
2005-03-08. Při ní se má ochranný štít otočit
ke Slunci. Probíral se normální i nouzový scénář operace. Po provedeném
obratu se chystá vysunutí tyče s magnetometrem.
Za asistence 70m paraboly stanice DSN poblíž Madridu se
2005-02-28 ověřovala funkce antén. Jednalo se
o první letovou zkoušku antén se středním a vysokým ziskem na straně
slunečníku. Test dopadl úspěšně. V současné době je ke komunikaci se
Zemí používána anténa na zadní straně tělesa sondy.
K 2005-03-01 byla sonda MESSENGER vzdálena
47.9 mil. km od Země, což znamenalo dobu letu rádiového signálu
2 min 40 s. Palubní počítač vykonal od startu 27151 povelů.
Dne 2005-03-08 vyslalo řídící středisko na
JHU-APL přes stanici DSN u Madridu povel ke
změně orientace sondy. Ta nejprve otočila solární panely od Slunce, pak
pomocí silových setrvačníků provedla obrat o 180° a nakonec opět
orientovala fotovoltaické články ke Slunci. Manévr zabral 9 min a
skončil v 16:47 UT. Od startu 2004-08-03
se MESSENGER pohyboval "zády" ke Slunci, což umožňovalo udržovat přístroje
a systémy dostatečně teplé bez nutnosti zapínat topné elementy. Po změně
orientace se nyní pohybuje v normální poloze, se kterou se počítá
v menších vzdálenostech od Slunce, tzn. se slunečníkem stínícím těleso
sondy. Tento stav by již neměl být změněn.
Asi o hodinu později bylo zahájeno rozkládání dvoudílné tyče magnetometru.
Nejprve se tyč dlouhá 3.6 m napřímila ve středovém kloubu a po další
půlhodině se odklonila do pracovní polohy pomocí dalšího závěsu, kterým
je připojena na těleso sondy. Všechny operace tohoto dne proběhly
perfektně.
Manévry proběhly ve vzdálenosti asi 47 mil. km od Země a při
heliocentrické rychlosti 112374 km/h (31.21 km/s).
Začátkem dubna 2005 řídící tým vyzkoušel a uvedl do provozu spektrometr
nabitých částic a plazmy EPPS. Dne 2005-04-08
začala dvoudenní kontrola zařízení FIPS [=Fast Imaging Plasma Spectrometer],
které je součástí EPPS. Přístroj byl zapojen a postupně se opatrně zvyšovalo
napětí až na nejvyšší úroveň. Podobný test proběhl i s dalšími
komponentami EPPS. Zkoušky úspěšně skončily 2005-04-13.
Následujícího dne byla prověřována funkce rentgenového spektrometru. Pomocí
přístroje FIPS byl 2005-04-15 po jednu hodinu
sledován sluneční vítr. Jednalo se o vůbec první měření provedené přístrojem
v reálných podmínkách. Detekovaná rychlost slunečního větru činila
540 km/s a byla v naprosté shodě se simultánním měřením, které
probíhalo na družici ACE. Ve stejné době technici kontrolovali úroveň napětí
a změny teploty poblíž nádrží s pohonnými látkami a u zadní antény.
Sonda je stále ve výborném stavu a systémy pracují podle očekávání.
Dalšími přístroji, u nichž se v dubnu plánovalo vyzkoušení, jsou
neutronový spektrometr, jenž je součástí přístroje GNRS
[=Gamma-Ray and Neutron Spectrometer] a
spektrometr, který bude použit k průzkumu atmosféry a povrchu Merkuru
MASCS [=Mercury Atmospheric and Surface Composition Spectrometer].
Dne 2005-04-18 se sonda nacházela ve vzdálenosti
138.2 mil. km od Slunce a 37.3 mil. km od Země. Rádiový
signál putoval v jednom směru 2 min 4 s. Od startu
2004-08-02 vykonal palubní počítač už
37887 povelů.
Tři měsíce před opětovným setkáním se Zemí byla úspěšně vyzkoušena kamera,
která si jako cíl vybrala dvojplanetu Země-Měsíc.
Dne 2005-05-11 ve 20:40:30 UT MESSENGER
pořídil sérii šesti snímků kamerou MDIS [=Mercury Dual Imaging System].
Země se nacházela ve vzdálenosti asi 18.4 mil. km, ale i
z takovéto dálky lze na obrázcích rozpoznat na osvětlené polokouli
oblačné pásy mezi Jižní a Severní Amerikou. Na obrázcích, i když se
s tím příliš nepočítalo, je možno vidět i Měsíc. Kamery MDIS od
startu pořídily už kolem 400 obrázků, až dosud se ale jednalo jen o
záběry hvězdného pole, prázdného vesmíru nebo kalibračních cílů na palubě
sondy. Fotografování bylo jednou z operací připravovaných při
příležitosti průletu kolem Země, ke kterému dojde
2005-08-02. K největšímu přiblížení dojde
ve výšce asi 2347 km nad severní Asií (Mongolsko). MESSENGER bude
možno pozorovat už malými dalekohledy z Japonska, Evropy, Asie a
severní Afriky.
Dne 2005-06-23 se uskutečnila drobná motorická
korekce, kterou byla upřesněna dráha směřující k průletu kolem Země
2005-08-02. Manévr byl zahájen ve 14:30 UT,
trval 174 s a rychlost sondy se snížila o Δv=1.1 m/s. Signál
potvrzující zahájení činnosti motoru zaznamenala se zpožděním 48 s
sledovací stanice poblíž Madridu. Sonda se v tuto chvíli nacházela
ve vzdálenosti 14.3 mil. km od Země. Jednalo se už o čtvrtou
dráhovou korekci od startu a konečné jemné doladění trajektorie bude možné
uskutečnit ještě při dalších dvou příležitostech koncem července.
2005-06-28 úspěšně proběhla zkouška operací
kompletní sondy a vědeckých přístrojů před blížícím se průletem kolem Země.
Test zahrnoval otočení kosmického aparátu o 180° tak, aby byl slunečník
obrácen ke Slunci. Následovalo 40 minut činností zahrnujících mj.
zapojení tří experimentů - magnetometru MAG, spektrometru sledujícího
složení atmosféry a povrchu MASCS [Mercury Atmospheric and Surface
Spectrometer] a kamer MDIS [=Mercury Dual Imaging System]. Na závěr se
sonda opět reorientovala slunečníkem na opačnou stranu od Slunce.
Ze zkoušky vyplynula potřeba provést jisté drobné korekce v definitivních
příkazech, které odejdou na sondu v nejbližších dnech. Úpravy programu
mají maximalizovat vědecký přínos pozorování při přiblížení k Zemi
2005-08-02. Do tohoto termínu se uskuteční
další dodatečné zkoušky a simulace a řídící tým vytvoří definitivní verzi
sekvence příkazů.
Vzdálenost MESSENGERu od Země se mezitím již snížila na 10 mil. km
a rádiový systém potřeboval k překonání trasy Země-sonda jen
33.5 s. Od startu vykonal palubní počítač již 58596 jednotlivých
příkazů.
Pátá dráhová korekce (nicméně označená jako TCM-6
[=Trajectory Correction Maneuver]) se uskutečnila dne
2005-07-21. V 18:00:24 UT byly
zapáleny dva malé korekční motorky procházející slunečním štítem a po
23 s činnosti změnily rychlost sondy o Δv=0.15 m/s. Zážeh
byl se 14 s zpožděním zaznamenán stanicí DSN u Madridu a vzápětí
v řídícím středisku JHU-APL. MESSENGER
se v okamžiku manévru nacházel 4.3 mil. km od Země.
Dne 2005-08-02, po roční cestě vesmírem, se
uskutečnil první ze série plánovaných gravitačních manévrů. Toho dne se
MESSENGER opět přiblížil k Zemi a v 19:13 UT prolétl ve výšce
2347 km nad středním Mongolskem. Gravitační pole Země změnilo dráhu
stanice a navedlo ji na trajektorii mířící k Venuši, kam by měla
dorazit v říjnu 2006. Průměrná vzdálenost oběžné dráhy od Slunce se
po průletu zmenšila přibližně o 29 mil. km. Podle sdělení
řídícího střediska proběhl manévr zcela bezproblémově.
Přiblížení k Zemi bylo využito ke kalibraci některých vědeckých
přístrojů. Spektrometr MASCS společně s kamerou několikrát změřil
vyzařování Měsíce. Magnetometr MAG se věnoval několikahodinovému průzkumu
zemské magnetosféry. Přenos získaných výsledků se předpokládal v nejbližších
týdnech.
V průběhu setkání se Zemí bylo získáno několik stovek fotografií
širokoúhlou kamerou, která je součástí systému MDIS [=Mercury Dual Imaging
System]. 358 jednotlivých snímků pořízených za 24 hodin bylo
sestaveno do filmu zachycující rotující a vzdalující se Zemi. Během
snímkování uskutečnila zeměkoule jednu kompletní otočku. První snímek
pochází z 2005-08-02 z výšky
65598 km nad Jižní Amerikou, poslední záběr byl připojen do sekvence
ze vzdálenosti 435885 km (za drahou Měsíce) o den později
2005-08-03.
2005-10-07 protnul MESSENGER oběžnou dráhu
Venuše. Planeta byla v tomto okamžiku 54 mil. km daleko a
vzdálenost ke Slunci činila 67.2 mil. km.
V listopadu se uskutečnila úspěšná instalace nového softwaru do
palubního počítače. Aktualizovaný software měl odstranit drobné chyby
v naváděcích a orientačních systémech a subsystému správy dat. Jednou
ze závad bylo například zpomalování rotace sondy v okamžicích, když
byla orientována směrem k Zemi. Rozbor dat vedl až k objevení
chyby v programu inerciální jednotky IMU [=Inertial Measurement Unit].
Pak už se rozběhly přípravné práce na první velký motorický manévr
DSM-1 [=Deep Space Maneuver], který se měl
uskutečnit v prosinci 2005. DSM-1
měl za úkol snížit heliocentrickou rychlost a navést sondu definitivně
na průletovou trajektorii kolem Venuše v říjnu příštího roku. Jednou
z prvních činností byla rekalibrace jednotky IMU. Tato operace se
provádí pravidelně každého půl roku a speciálně před velkými manévry.
Dne 2005-12-12 se uskutečnil první velký motorický manévr
DSM-1 [=Deep Space Meneuver]. Operace byla
zahájena v 11:30 UT. Hlavní raketový motor na dvousložkové kapalné
pohonné látky byl zažehnut poprvé od startu v srpnu 2004. Motor
pracoval 524 s a rychlost letu se změnila o Δv=316 m/s.
Korekce dráhy navedla sondu k Venuši, kolem níž proletí
2006-10-24 ve výšce 3140 km.
Hlavní raketový motor byl poslední hlavní komponentou, která nemohla být
do dnešního dne prakticky odzkoušena. Prozatím se prováděly manévry jen
16 malými raketovými motorky, s nimiž proběhlo doposud pět drobných
korekcí dráhy. Při dnešním zážehu bylo spotřebováno asi 18% zásob paliva
v nádržích sondy.
MESSENGER má v tuto chvíli za sebou asi 20% cesty k Merkuru.
Prozatím absolvoval 1.3 miliard km na dráze kolem Slunce, což představuje
přibližně 1.5 oběhu.
Korekční manévr TCM-10 [=Trajectory Correction
Maneuvre] provedla sonda dne 2006-02-22
v 16:00 UT. Se zpožděním 11 min 48 s, které potřeboval
rádiový signál na překonání vzdálenosti k Zemi a které si vyžádala
cesta přes sledovací stanici DSN Goldstone, zaregistrovalo činnost motorů
řídící středisko JHU-APL v Marylandu.
V okamžiku zahájení úpravy dráhy se sonda nacházela ve vzdálenosti
132 mil. km od Země a 83 mil. km od Slunce. Heliocentrická
rychlost letu činila 30.47 km/s. Celá operace trvala něco přes dvě
minuty a rychlost sondy se při ní změnila o Δv=1.4 m/s. Korekce
měla za cíl doladit trajektorii před další významnou událostí, což bude
průlet kolem Venuše 2006-10-24.
Na dosavadních šesti úspěšných dráhových korekcích se podílelo všech 17
raketových motorů (1 hlavní motor, 4 motorky 22 N a 12 motorků 4 N).
V poslední operaci měly poprvé hlavní slovo čtyři pohonné jednotky
na straně B. Motorky na opačné stěně pouze kompenzovaly vznikající
klopný moment. Manévr byl i přes označení TCM-10
teprve sedmou motorickou změnou dráhy. Původně plánované
TCM-4, 7 a 8 nebyly zapotřebí, protože dráha
sondy probíhala přesně po stanovené trajektorii.
Dne 2006-03-08 provedla sonda změnu orientace.
Zadní strana byla natočena směrem ke Slunci. V této poloze by měla
zůstat až do 2006-06-21. Otočení okolo osy X
se uskutečnilo proto, že vzdálenost od Slunce se zvýšila na 0.95 AU.
V této oblasti už nejsou schopny sluneční baterie generovat dostatek
energie, aby dokázala napájet všechny systémy a přístroje a současně udržovat
v provozu topné články. Slunečnímu záření byla proto vystavena nestíněná
část tělesa sondy a nároky na vlastní vyhřívání se tím významně snížily.
Jakmile se MESSENGER znovu přiblíží ke Slunci, znovu se natočí slunečníkem
proti dopadajícím paprskům. Předchozí "přemety" prováděla sonda
2005-03-08, 2005-06-14
a 2005-09-07.
Dne 2006-03-23 nepomněl americký řídící tým
připomenout, že MESSENGER již překonal dráhu dlouhou 1 miliardu mil,
což představuje asi 1/5 celé cesty končící na oběžné dráze u Merkuru. Sonda
se v tomto okamžiku nacházela přibližně ve vrcholu rovnostranného
trojúhelníka, jehož další dva vrcholy představovaly Slunce a Země. Let
zatím pokračoval bez problémů.
V březnu 2006 zprovoznila laboratoř JHU-APL
novou internetovou stránku,
na níž jsou prezentovány vědecké výsledky mise (prozatím jen obrázky
z průletu kolem Země) a bibliografie publikací členů řídícího týmu.
týkajících se výpravy MESSENGER a souvisejícího výzkumu Merkuru.
Dne 2006-06-21 změnil MESSENGER zásadně svoji
orientaci. Na základě povelu z řídícího střediska v JHU-APL, odeslaného
přes stanici DSN v Goldstone se otočil o 180° tak, aby ochranný
tepelný kryt zastínil těleso sondy. Sonda se přiblížila ke Slunci na vzdálenost
144.6 mil. km a aby se udržela i nadále teplota na palubě v přijatelných
mezích, bylo nutno zredukovat množství dopadajícího záření. Manévr trval 16 min
a úspěšné dokončení potvrdil rádiový signál z čelní antény, který dorazil
na Zemi v 13:34 UT. Ve stejném okamžiku se sonda nacházela
196.5 mil. km od Země.
Podobný obrat už MESSENGER provedl několikrát v obou směrech. Ve vzdálenostech
větších než 0.95 AU od Slunce je žádoucí, aby se stanice nahřívala slunečním
zářením, a proto letí se slunečníkem na odvrácené straně. Takto orientována
byla naposledy od 2006-03-08. Cesta nyní povede
už jen horkými vnitřními oblastmi solárního systému - k Venuši a
pak k Merkuru - a proto červnový obrat byl definitivně posledním.
2006-08-03 oslavil MESSENGER dvouleté výročí
začátku putování sluneční soustavou. Do navedení na orbitální dráhu kolem
Merkuru mu nicméně zbývaly ještě dalších čtyři a půl roku. Doposud překonal
cestu o úctyhodné délce 12.75 AU. Přitom musel palubní počítač vykonat
přes 180 tis. povelů. Trajektorie byla opravována sedmi většími korekcemi.
V řídícím středisku probíhal nácvik operací před nadcházejícím průletem
kolem Venuše 2006-10-24.
Při něm mělo dojít k zákrytu Slunce za planetou a fotovoltaické články nemohly
57 min vyrábět elektrický proud. Bylo proto potřeba včas přezkoušet
chování systémů za těchto podmínek. Dne 2006-08-11
se například zkušebně odpojilo dobíjení akumulátorů, jenž se nechaly vybít
přibližně stejně, jako tomu bude při skutečném zatmění. Solární panely byly
nastaveny tak, aby jejich hrana byla natočena na Slunce. Test probíhal
při nepřetržitém dohledu ze země a byl následně zkombinován s regenerací
baterií.
O dva týdny později, 2006-08-21, se uskutečnila
zkouška systému orientace, při níž byl sledovač hvězdného pole zamířen
do nebeského regionu s malou hustotou hvězd, který bude k dispozici
rovněž při průletu u Venuše. Obdobná zkouška proběhla už
2006-06-26 a předběžné analýzy byly velice nadějné.
Koncem srpna a v září, když se bude sonda blížit k Venuši,
měli technici pořizovat navigační snímky kamerami MDIS [=Mercury Dual
Imaging System].
První ze plánovaných dvou úprav dráhy před příletem k Venuši se uskutečnil
2006-09-12 v 23:00 UT. Celý motorický
manévr, označený TCM 11 [=Trajectory Correction Maneuver], trval necelé
čtyři minuty čistého času a bylo při něm dosaženo změny rychlosti o
Δv=1.68 m/s. Potvrzení probíhající operace dorazilo na Zemi
s dvanáctiminutovým zpožděním, kdy řídící středisko v JHU-APL
konečně zaznamenalo činnost motorů. Spojení se sondou v této chvíli
udržovala sledovací stanice DSN poblíž Canberry (Austrálie).
V průběhu dosavadního letu bylo již naostro vyzkoušeno všech 17 motorů,
jimiž je MESSENGER vybaven. Dnešní manévr byl ale prvním, který byl rozdělen
do dvou oddělených etap. Aby byla citlivá elektronika sondy ochráněna před
nadměrným tepelným zahříváním, neměnila se v průběhu práce motorů
orientace, ale provedly se dva oddělené pulsy ve dvou navzájem kolmých
směrech. Tím zůstala po celou dobu sonda kryta za vlastním slunečníkem.
První fáze (TCM 11A), zahájená přesně
v 23:00 UT trvala 23 s, druhá (TCM 11B)
následovala od 23:10 UT a zabrala 202 s.
Příležitost definitivně doladit dráhu před průletem u Venuše bude ještě
do 2006-10-12 a k setkání s planetou
pak dojde 2006-10-24. Ve chvíli průletu se
bude Venuše nacházet za Sluncem a spojení bude zhruba po tři týdny silně
omezeno. Z tohoto důvodu nejsou plánovány ani žádné vědecké výzkumy.
K nim dojde - a funkce vědeckého vybavení bude přezkoušena -
až při druhém gravitačním manévru 2007-06-06.
Jelikož kolem Venuše momentálně krouží evropská sonda
Venus Express, jsou operace MESSENGERu
u planety konzultovány s Evropskou kosmickou agenturou ESA.
2006-10-24 v 08:34 UT minul MESSENGER
ve výšce 2990 km Venuši. Jednalo se o druhý průlet kolem planety, spojený
s tzv. gravitačním manévrem, při němž se podstatným způsobem mění
heliocentrická dráha sondy. Prvním tělesem, u něhož k takovému manévru
došlo byla naše Země, k níž se MESSENGER opět přiblížil rok po startu.
Tentokrát měl být účinkem gravitačního pole Venuše zmenšen poloměr dráhy
a sonda měla zamířit do oblastí blíže ke Slunci.
Přibližně 18 min po okamžiku největšího přiblížení se sonda skryla za
disk planety a spojení se Zemí bylo přerušeno. Kontakt byl znovu navázán
v 14:15 UT prostřednictvím stanice sítě Deep Space Network a
pozorovatelé na Zemi začali shromažďovat data, na základě nichž bude vyhodnoceno
chování sondy během průletu.
Krátce před tím, než došlo k setkání s Venuší začalo období horní
sluneční konjunkce. Znamená to, že se sonda nachází na opačné straně Slunce
a spojení se Zemí se stává velice obtížným, někdy až nemožným. Z tohoto
důvodu se ani neplánovala žádná vědecká činnost u Venuše. K průzkumu Venuše
ale bude ještě jedna příležitost při druhém průletu v červnu 2007.
Koncem listopadu, až bude obnoveno normální rádiové spojení, bude pokračovat
sběr dat týkajících se skutečné trajektorie sondy. Po jejich rozboru bude
rozhodnuto jakým způsobem bude zapotřebí provést motorickou opravu, aby
bylo těleso správně zacíleno před dalším setkáním s Jitřenkou.
Začátkem října, ještě, když bylo možno udržovat s MESSENGERem normální
rádiové spojení, byly aktivovány hlavní palubní kamery MDIS [=MESSENGER
Dual Imaging System], které pořídily ze vzdálenosti 16.5 mil. km
několik snímků přibližující se planety. I když obrázky nejsou obzvlášť
podrobné, je jasně zřetelná hustá oblačnost zakrývající povrch.
Dráhu po průletu kolem Venuše měl upravit plánovaný korekční manévr
TCM-13 [=Trajectory Correction Meneuver]. Uskutečnil
se 2006-12-02 a změnil rychlost sondy o
Δv=25.6 m/s. Vůbec poprvé byla operace rozdělena do tří částí.
Toto opatření mělo ochránit citlivé části konstrukce od přehřátí přímými
slunečními paprsky. Mezi jednotlivými zážehy byla poměrně dlouhá doba. První
byl zahájen v 21:00 UT a trval 1670 s, druhý následoval
v 22:00 UT a motory pracovaly 97 s a poslední se uskutečnil
2006-12-03 v 03:00 UT s dobou
hoření 1640 s. Řídící středisko v JHU-APL
monitorovalo probíhající manévr prostřednictvím sledovací stanice DSN Goldstone
v Kalifornii. Po skončení úpravy dráhy se řídící tým vrátil k přípravě
pozorovací kampaně, která se uskuteční při druhém setkání s Venuší
2007-06-05. Mezitím bude mít ještě nejméně tři
další možnosti zasáhnout do dráhy letu motorickým manévrem.
Plánovaný další průběh letu
Během přeletové fáze se předpokládají tři osmihodinové rádiové seance
týdně, při kterých bude využíváno sítě DSN.
Dne 2005-12-13 se po první z velkých
korekcí dráhy DSM [=Deep Space Maneuver] snížila heliocentrická rychlost
a sonda zamířila k prvnímu setkání s Venuší. Ta se uskutečnila
2006-10-24 ve výšce 2990 km. Druhý
průlet je plánován na 2007-06-06 ve výšce
pouhých 300 km. Průletů kolem Venuše bude využito ke zmenšení
perihelu a afelu dráhy a přizpůsobení sklonu dráhy orbitě Merkuru.
Před definitivním zaparkováním na oběžné dráze, vykoná sonda celkem tři
blízké průlety kolem Merkuru. Dojde k nim 2008-01-14,
2008-10-06 a 2009-09-30;
pro všechny je stanovena výška kolem 200 km. Data shromážděná během
průletů kolem Merkuru budou použita pro plánování vědeckého výzkumu po
navedení na orbitu. Ve všech případech se sonda přiblíží k planetě
z osvětlené strany nad hemisférou, která nebyla pokryta snímky
z Marineru 10.
Kromě gravitačních asistencí u Země, Venuše a Merkuru bude nutno provést
ještě pět korekčních dráhových manévrů.
K závěrečnému setkání s Merkurem dojde po překonání dráhy
7.9 miliard km a 15 obězích kolem Slunce. Při něm přijde
2011-03-18 na řadu navedení na oběžnou dráhu
kolem planety. Při tomto manévru bude nutno snížit rychlost sondy o
Δv=867 m/s. Hlavní raketový motor bude pracovat asi 14 min
a spotřebuje asi 30% původních zásob paliva.
Nominální oběžná dráha má mít výšku 200-15193 km
s nejnižším bodem nad 60° s.š., oběžnou periodu 12 h
a sklonem dráhy 80°. 8 hodin denně má být sonda orientována
anténami na Zemi a vysílat naměřené údaje přes stanice DSN. Pericentrum
se bude vlivem rušivého působení Slunce zvolna zvyšovat nad 400 km
na konci prvního merkurovského roku (88 dní) a dráha bude poté znovu
upravena na původní hodnoty dvojím zážehem motoru.
První merkurovský rok bude věnován globálnímu poznání planety, další rok
se mají zkoumat vybrané oblasti. Kamerový systém by měl zhotovit globální
mapu planety s minimálním rozlišením 250 m/pixel. Příjem dat
od Merkuru se očekává po dobu minimálně jednoho pozemského roku. Konec
primární mise je plánován na březen 2012.
Experimenty a výsledky
Zobrazovací systém MDIS
[=Mercury Dual Imaging System]
Systém o hmotnosti 7.9 kg vyžaduje během práce špičkový elektrický
příkon 10 W. Je namontován na přístrojové plošině a míří pod sondu
k Merkuru. Sestává ze dvou kamer:
- širokoúhlého optického refraktoru se zorným polem 10.5°;
- úzkoúhlého optického reflektoru se zorným polem 1.5°.
Hlavním úkolem experimentu je doplnit a zpřesnit obraz utváření povrchu
Merkuru v barevném provedení, poskytnout snímky s vysokým
rozlišením u vybraných cílů a poskytnout stereoskopické snímky pro účely
topografie s vysokým rozlišením. Prvních 6 měsíců práce má
pokrýt povrch monochromatickou obrazovou mozaikou s rozlišením
250 m/pixel. Dalších 6 měsíců se bude snímkování opakovat pod
jiným úhlem, což poslouží ke stereoskopickému pokrytí povrchu. Širokoúhlé
barevné snímky pořízené pomocí sady 10 filtrů pokryjí asi 40% povrchu.
Očekává se přenos kolem 12 Gb dat v komprimovaném tvaru.
Světlo vstupuje do přístroje okénkem 120x120 mm odrážejícím teplo a
dopadá na teplotně izolovanou clonu. Okénko propouští světlo ve viditelném
a blízkém infračerveném oboru až do vlnové délky 1100 nm. Pro větší
vlnové délky, představující především tepelné paprsky, je neprůhledné.
Na konstrukci jsou použity materiály s nízkou odrazivostí, aby se
omezilo rušení rozptýleným světlem. Světelný paprsek se odráží od beryliového
skanovacího zrcátka, které umožňuje snímání obrazu v rozmezí +50 až
-20° a vstupuje buď do širokoúhlého nebo úzkoúhlého zobrazovače.
Širokoúhlý zobrazovač je vybaven modifikovaným Cookovým objektivem
s průměrem čočky 30 mm a karuselem s 12 filtry. K dispozici
jsou dva čiré filtry pro střední vlnovou délku 750 nm (šířka pásma
100 nm a 600 nm). Dalších deset barevných filtrů je pro střední
vlnovou délku 415 nm (šířka pásma 40 nm), 480 (30), 560 (10),
650 (10), 750 (10), 830 (10), 900 (10), 950 (20), 1000 (30) a 1020 (40).
Světelný paprsek postupuje přes malou zploštělou čočku a dopadá na maticový
detektor CCD [=Charge-Coupled Device] o rozměru 1024x1024 bodů.
Ohnisková délka přístroje je 79 mm (f/5). Rozlišení z výšky
200 km je 72 m/pixel, z výšky 15000 km je
5.4 km/pixel.
Úzkoúhlý zobrazovač je tvořen výsečí reflektoru Ritchie-Chretienova typu
s ohniskovou délkou 550 mm (f/18) se zrcadly korigujícími
sférickou aberaci. U přístroje je použit jednoduchý filtr omezující
vlnový rozsah. Ostatní čísti jsou v podstatě stejné se širokoúhlou
částí MDIS. Rozlišení z výšky 200 km je 5.9 m/pixel,
z výšky 15000 km je 390 m/pixel.
Každý CCD detektor zaznamenává 12 bit/pixel a dobu expozice je
možno měnit buď ručně nebo automaticky v rozmezí 1 ms až 10 s.
Vybrané obrazové segmenty mohou být z paměti MDIS uloženy do
záznamníku sondy. Úplný snímek je možno pořídit každé 4 s, redukovanou
velikost (např. 512x512) každou 1 s. Každý CCD je vybaven
termoelektrickým chladičem. Před odvysíláním snímku na Zemi je obraz na
palubě komprimován. K dispozici je několik algoritmů jak ztrátové,
tak bezeztrátové komprese.
Přístroj vyvinula Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory,
Laurel, Md. (USA).
Spektrometr záření gama a neutronů GRNS
[=Gamma-Ray and Neutron Spectrometer]
Přístroj o hmotnosti 13.1 kg a elektrickém příkonu 23.6 W je
určen k měření prvkového složení povrchového materiálu Merkuru se
zvláštním zaměřením na zastoupení O, Si, S, Fe, H, K, Th a U. To by mělo
umožnit globální mapu chemických prvků. Základním úkolem experimentu je
zjistit charakteristiku chemického složení povrchových vrstev planety a
její geologickou historii a určení plynných komponent na pólech. Během
základní roční mise se očekává přenos 3.9 Gb dat.
Experiment sestává ze dvou přístrojů, oba jsou umístěny na přístrojové
plošině obrácené k povrchu Merkuru. Gama-spektrometr zaznamenává
diskrétní emisní čáry záření gama vyvolané dopadem galaktických kosmických
paprsků na prvky (O, S, Si, Fe a H) a vznikající přirozeným radioaktivním
rozpadem (K, Th a U) až do hloubky 100 mm pod povrchem. Je tvořen
310 mm vysokým válcem obsahujícím aktivně stíněný gama-scintilátor.
Stínění tvaru kalichu o průměru 90 mm a výšce 95 mm o síle
12.5 mm je zhotoveno ze sloučeniny vizmutu a germania. Stíněním je
vymezen zorný úhel 45° a je zamezeno ovlivnění kosmickými paprsky.
Vlastní scintilátor je proveden jako válec o průměru 45 mm a délce
50 mm z jodidu cesia a je přímo napojen na fotodiodu. Pod
stíněním se nachází trubice fotonásobiče. Rozsah registrovaných energií
je 0.3 až 10 MeV. Doba měření činí v oblasti pericentra
300 s, v apocentru 1800 s.
Neutronový spektrometr detekuje nízkoenergetické neutrony produkované
bombardováním kosmickými paprsky a moderované horninami bohatými na
vodík (až do hloubky 0.4 m). Je tvořen dvěma skleněnými scintilátory
tvaru lopatek (materiál GS20, obsahující 6.6% lithia) oddělených klínem
z materiálu BC454 (boritá plastická hmota) pohlcujícím neutrony.
Celková plocha scintilátoru je 8000 mm2.
Scintilátory jsou opatřeny oddělenými fotonásobícími trubicemi. GS20
registruje tepelné neutrony, BC454 měří epitermální a rychlé neutrony.
Přístroj vyvinula Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory,
Laurel, Md. (USA).
Rentgenový spektrometr XRS
[=X-ray Spectrometer]
Přístroj o hmotnosti 3.4 kg a špičkovém elektrickém příkonu
11.4 W je určen k detekci prvků Mg, Al, S, Ca, Ti a Fe do
hloubky 1 mm. Plošné rozložení má být mapováno s rozlišením
20 km. Hlavním úkolem experimentu je stanovení chemického složení
a geologické historie Merkuru. Očekává se příjem dat v množství
1.5 Gb.
XRS je vylepšeným modelem přístroje použitého při letu sondy NEAR Shoemaker.
Je umístěn na přístrojové plošině orientované k povrchu Merkuru.
Je sestaven ze tří válcových čítačů plněných plynem, každý o průřezu
1000 mm2, nacházejících se za 25 µm
silným okénkem z berylia. Každý čítač je vybaven stíněním zachycujícím
rušivé kosmické paprsky a beryliovým povlakem blokujícím rentgenové
paprsky indukované kosmickým zářením uvnitř trubice čítače. Zorné pole
má velikost 6° a je vymezeno voštinovým kolimátorem. Dva tenké
filtry (8.5 µm Mg a 8.5 µm Al) umístěné na dvou
detektorech oddělují čáry záření nízkých energií (Al, Mg a Si). Jsou
načítána spektra s energií 0.7 až 10 keV. Doba měření
v oblasti pericentra trvá 100 s a kolem apocentra 2000 s.
Přístroj je doplněn malým detektorem umístěným na ochranném slunečníku
sondy a kontrolně měřícím variace slunečního záření.
Přístroj vyvinula Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory,
Laurel, Md. (USA).
Spektrometr zjišťující chemické složení atmosféry a povrchu MASCS
[=Mercury Atmospheric and Surface Composition Spectrometer]
Přístroj o hmotnosti 3.1 kg a špičkovém elektrickém příkonu
7.8 W využívá spektrometrie v ultrafialovém, viditelném a
blízkém infračerveném oboru k pátrání po minerálech obsahujících
železo na povrchu Merkuru, k sestavení výškového profilu různých
prvků tvořících atmosféru a k pokusu o identifikaci jiných, zatím
nedetekovaných prvků. Hlavním úkolem je stanovení chemického složení
hornin na povrchu, geologické historie a původu exosféry. Během základní
jednoroční mise se očekává příjem 2.7 Gb dat.
Experiment je tvořen dvěma přístroji:
- spektrometr v ultrafialovém a viditelném oboru UVVS
[=UV/Visible Spectrometer];
- spektrometr ve viditelném a infračerveném oboru VIRS [=Visible/IR
Spectrometer].
Cassegrainův teleskop (ohnisková délka 250 mm, f/5) soustřeďuje
světlo přes společnou štěrbinu do obou přístrojů. UVVS je vybaven
spektrometrem s difrakční mřížkou typu Ebert-Fastie. Při hustotě
mřížky 1800 štěrbin/mm se dosahuje průměrného spektrálního rozlišení
1.0 nm (resp. 0.5 nm v ultrafialovém oboru). Mřížka se
otáčí po krocích 0.25 nm kvůli skanování. Za výstupem z přístroje
jsou umístěny tři separátní fotonásobiče pro vzdálenou ultrafialovou
(115 až 190 nm), střední ultrafialovou (160 až 320 nm) a
viditelnou (250 až 600 nm) oblast. Přístroj je sice optimalizován
k pozorování slabých atmosférických emisí ale detektoru pro vzdálené
a střední ultrafialové pásmo lze využít i pro měření odrazivého povrchu.
Detektor pro viditelné pásmo je chráněn proti poškození odraženým slunečním
světlem pomocí malého čidla, které nad osvětlenou částí Merkuru detektor
vypíná. Zorný úhel přístroje je 1x0.05° v atmosféře a
0.023x0.023° na povrchu. Na okraji disku planety to představuje
rozlišení 25 km.
VIRS je navržen tak, aby měřil odražené světlo od povrchu v pásmu
0.3 až 1.45 µm s prostorovým rozlišením 100 m až
7.5 km. Zorný úhel obnáší 0.023x0.023°. Světlo je vedeno do
detektoru svazkem křemíkových optických vláken. Konkávní holografická
difrakční mřížka s hustotou 120 štěrbin/mm a dichroitický dělič
paprsků, který rozděluje viditelnou (0.30 až 1.025 µm) a
infračervenou (0.95 až 1.45 µm) oblast, směřují spektrum do
dvou detektorů. Viditelná část detektoru používá křemíkovou lineární
matici s 512 pixely a absorpční filtr. Infračervený detektor
je osazen lineární maticí s 256 pixely z materiálu InGaAs,
která nevyžaduje chlazení. Spektrální rozlišení je 4 nm a data jsou
digitalizována do 12 bitů.
Přístroj vyvinula University of Colorado, Boulder, Calif. (USA).
Laserový výškoměr MLA
[=Mercury Laser Altimeter]
Přístroj o hmotnosti 7.4 kg a špičkovém elektrickém příkonu
38.6 W je určen k topografickému měření severní polokoule
Merkuru tam, kde výška dráhy bude menší než 1000 km. Hlavním vědeckým
úkolem je dále poskytnout podklady ke stanovení geologické historie
planety a velikosti a stavu jádra. Altimetrické měření bude možné takřka
nad celou severní hemisférou a bude využito při tvorbě topografických
map a v kombinaci s dalšími měřeními má poskytnout údaje o
tvaru Merkuru, ose rotace a libracích. Během základní roční mise se
očekává příjem 1.5 Gb dat.
MLA vychází z konstrukce přístroje použitého na sondě Mars Global
Surveyor a z chystané družice ICESat. MLA vysílá laserový paprsek
k povrchu planety a zaznamenává jeho odraz. Z doby mezi vysláním
a návratem paprsku se dá, při znalosti přesných orbitálních parametrů,
určit vzdálenost od povrchu k těžišti planety. Laser pracuje
s vlnovou délkou 1064 nm a vysílá pulsy o energii 20 mJ
o délce 5 ns s frekvencí 5 Hz. Při vysílání je odcházející
paprsek detekován optickým vláknem a spouští se měření času. Puls vychází
z přístroje s rozptylem menším než 50 µrad. Odražený
paprsek je zachycen přijímačem tvořeným soustavou čtyř safírových čoček.
Dále postupuje přes teploodrážející filtr a optický pásmový filtr do
fotodiody. Doba návratu paprsku je měřena s přesností 3.3 ns,
což odpovídá chybě v určení vzdálenosti 0.5 m. Průměr kužele
laserového světla na povrchu Merkuru je 10 až 50 m a mezi jednotlivými
pulsy je vzdálenost 100 až 300 m podél průmětu dráhy sondy.
Přístroj vyvinula NASA Goddard Space Flight Center, Greenbelt, Md. (USA).
Spektrometr nabitých částic a plazmy EPPS
[Energetic Particle and Plasma Spectrometer]
Přístroj o hmotnosti 2.25 kg a elektrickém příkonu 2 W je určen
k detekci energetických iontů a elektronů. Vědeckým úkolem je studium
exosféry a magnetosféry Merkuru. EPPS je umístěn na boku sondy poblíž
horní podstavy (vzdálenější od planety). Během jednoroční základní mise
se očekává příjem 4.4 Gb dat. Sestává ze dvou spektrometrů:
- rychle zobrazující plazmový spektrometr FIPS [=Fast Imaging Plasma
Spectrometer] detekující tepelnou plazmu;
- spektrometr nabitých částic EPS [=Energetic Particle Spectrometr]
sloužící k analýze energetických iontů a elektronů.
EPS má tvar zploštělého válce o průměru 100 mm a je určen k měření
spektra, atomárního složení a rozložení energetických iontů v rozsahu
10 keV do 5 MeV (H, He, CNO, Fe) a elektronů o energii 20 až
700 keV. Energetické ionty vstupují do přístroje přes kolimátor se
zorným úhlem 160x12° a jsou rozděleny do šesti segmentů po 25°.
Postupují přes fólii z polyamidu s nanesenou hliníkovou vrstvou
o hustotě 9 µg/cm2. Doba průletu je
měřena pomocí sekundárních elektronů vznikajících při průletu částice fólií.
Začátek a konec se stanoví deskovým elektronovým násobičem. Další detektor
měří celkovou energii částice. Časový údaj a energie iontů se měří ve
čtyřech 25° segmentech přístroje, ve dvou zbývajících jsou detekovány
elektrony. Spektrum tvořené 8 body je odečítáno každých 36 s.
FIPS je určen k detekci H, 3He, 4He, O, Ne, Na, K, S, Ar a Fe. Je
opatřen vstupní aperturou, která umožňuje průnik částic v rozsahu
360° v azimutu a 70° směrem dolů. Částice postupují deflekčním
systémem, elektrostatickým analyzátorem, sestávajícím ze dvou sad
kolimátorových desek. Ionty jsou dodatečně urychlovány konstantním napětím
a procházejí tenkou uhlíkovou fólií do detektoru průletu. Po překonání
známé dráhy ionty narážejí do destičky, která detekuje čas a polohu
zásahu. Elektrony odražené od fólie jsou soustředěny na boční detekční
destičky. Odrážející napětí je odstupňované od 0 do 8 kV a umožňuje
rozlišit energie od 0 do 10 keV. Doba průletu činí 50 až 500 ns.
Přístroj vyvinula University of Michigan, Ann Arbor (USA) a Johns Hopkins
University Applied Physics Laboratory, Laurel, Md. (USA).
Magnetometr MAG
[=Magnetometer]
Přístroj o hmotnosti 4.4 kg a špičkovém elektrickém příkonu 4.2 W
je určen k měření magnetického pole Merkuru ve všech bodech oběžné
dráhy. Vědeckým úkolem je sestavení trojrozměrného modelu magnetosféry
planety. Výsledky jsou kombinovány s měřením nabitých částic a
slouží ke studiu proudění nabitých částic a magnetického přepólování.
Během jednoroční základní mise se očekává příjem 440 Mb dat.
MAG je tříosý magnetometr namontovaný na 3.6 m dlouhém nosníku
orientovaném na opačnou stranu od Slunce. Pracuje v rozmezí -1024
až +1024 nT s rozlišením 0.03 nT. Data jsou digitalizována
po 16 bitech. Vzorkovací frekvence je 40 Hz a lze ji měnit
na hodnoty 0.01, 0.1, 1, 10, 20 nebo 40 Hz. Průměrný interval může
být nastaven od 0.025 do 1 s.
Přístroj vyvinula NASA Goddard Space Flight Center, Greenbelt, Md. (USA)
a Johns Hopkins University Applied Physics Laboratory, Laurel, Md. (USA).
Rádiové experimenty RS
[=Radio Science]
Rádiové experimenty využívají existujícího rádiotechnického vybavení
sondy ke studiu gravitačního pole, librací a globálního tvaru. Komunikační
systém sestává z redundantního transpondéru v pásmu X a
několika antén. Pozemním sledováním signálu ze sondy lze přesně stanovit
rychlost a polohu sondy. Měření rychlosti se používá k určování
gravitačních efektů, což obráceně slouží ke stanovení rozložení hmot
uvnitř Merkuru. Poznání přesné polohy je důležité ke správnému využití
laserového výškoměru a rovněž slouží k poznání librací planety.
Rádiové zákryty jsou využívány ke stanovení tvaru planety a amplitudy
librací.
Fotogalerie obsahuje celkem 19 obrázků, nejnovější byl přidán 2005-11-20.
Literatura
- MESSENGER Home Page - JHU-APL -
http://messenger.jhuapl.edu
- MESSENGER, NASA's Mission to Mercury, Launch Press Kit, August 2004
- NSSDC Master Catalog: Spacecraft MESSENGER -
http://nssdc.gsfc.nasa.gov/nmc/sc-query.html
Počet reakcí: 5
Poslední: 2008-01-06 13:59:31
|