Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Diskuse > XForum

Fórum
Nejste přihlášen

< Předchozí téma   Další téma ><<  1    2    3  >>
Téma: Expedice lidí na Mars a co jí bude pohánět
27.10.2005 - 16:17 - 
quote:

Ale nejen ja bych radsi neco co tolik "nezere". Taky by se mozna dalo letet v tokamaku a snad by ta proudici plazma strhavala i castice sl. zareni..

a co pak se skafandry?


S těmi supravodiči je to jinak. Pokud máte cívku ze supravodivého materiálu, stačí ji vybudit a zkratovat. Elektrický proud v ní potom koluje trvale, což je pro nás, běžné smrtelníky, poněkud absurdní představa, ale ono to opravdu funguje. Kolem cívky se potom vytvoří statické magnetické pole. (Nejde tedy o perpetuum mobile, z magnetického pole, jehož intenzita se nemění, nemůžete odebrat žádnou energii)

Tu knihu od Pacnera jsem taky kdysi četl, ale jestli je takové zařízení prakticky zhotovitelné (vzhledem k hmotnosti chlazených supravodivých cívek) nemám zdání. Navíc by tak silné pole mohlo nepříznivě ovlivňovat zařízení na palubě.

Co se skafandrů týče, to je ještě větší problém. Ještě jsem neslyšel o materiálu, který je schopen pohltit částice s tak velkou energií a zároveň je lehký, tenký a ohebný.
 
27.10.2005 - 17:32 - 
quote:
Vcera mne napadlo ze by plast planetoletu mohl byt dvouvrstvy (teda mimo izolaci, atd atd) a mezi vrstvami by protekalo (bylo) neco...co to sem nevedel protoze o charakteru kosmickeho zareni vim prd. Jen vim ze predstava to byla tekuta. Proc to nevim.


Tady by myslím nebylo dobré se pouštět na tenký led psychoanalytických přesahů kosmonautiky :-) (viz např. rakety jako jasné falické symboly, které překonáva snad jedině Boeing 747 :-)

Já bych se raději usilovně držel té představy materiálů bohatých na protony ;-) (tzn.jádra vodíku... :-)

 
27.10.2005 - 20:37 - 
Asi nejlepsi lod by byla takova nejaka kometka ci planetka slepena s ledu a snehu. Zavrtat se pod povrch s malym atomovym reaktorem a odparovanim ledu/snehu urychlovat planetku/kometku spravnym smerem. Dokonale stineni, spousta paliva a spousta prostoru pro zasoby.  
27.10.2005 - 21:39 - 

Ten elektrický proud, co v obvodu supravodiče zůstane dlouhodobě cirkulovat v kruhu, který tu byl zmíněn, není samozřejmě řešením energetického problému stínění. Je to v podstatě „elektrický setrvačník“. Ovšem stejně, jako kdybychom na setrvačníkové kolo naložili nějakou zátěž, která odčerpává jeho energii, tak by se po vyčerpání své rotační kinetické energie přestalo točit, stejně by se zachoval supravodivý obvod s cirkulujícím proudem. Pokud bychom na něj tedy naložili zátěž, že by svým magnetickým polem musel vynakládat práci na odklánění iontů sluneční plazmy, tak poklesne energie cirkulujícího elektrického proudu v supravodivé smyčce a za chvilku se vyčerpá. Nároky na dodávání nějak uvolněné energie se tím tedy nijak nemění.

Jinak, když myslíme, na cokoliv kolem dálkových letů, tak se nakonec začnou jevit úvahy obejít se bez vodíku jako divné. Je ideální jako palivo, jako pohonná látka i ke stínění před radiací, kde by kvůli vysoké hustotě, jakou lze dosáhnout jen při extrémních tlacích, měl být v kondenzované fázi, kde ten extrém obstará vnitřní tlak látky. Optimální by asi byl kovový vodík. Jelikož to je ale zatím holub sedící na o kus vyšší střeše než třeba kosmický výtah, tak se budeme muset spokojit s metanem v kondenzované fázi. Kdyby někdo v budoucnu chtěl stavět na Měsíci a Marsu zařízení na tvorbu esenciálních materiálů pro dálkovou kosmickou dopravu, tak by si měl lámat hlavu hlavně s tím, jak za pomoci nukleární energie dostane z místně dostupných minerálních zdrojů metan. V kyslíku pálený hliník, o kterém tu byla nedávno řeč, ať třeba pohání marsochody, co budou jezdit po povrchu, nebo lézt jako brouk, ale dokud nevymyslíme něco fikaného, tak asi kosmické plavidlo mezi Zemí a Marsem bude pěkně napěchované vodíkem v dobře skladovatelné kondenzované složce, která ale jak na potvoru není moc dostupná přepracováním místních minerálů.
 
27.10.2005 - 21:41 - 
Sakra, předchozí příspěvek jsem špatně překopíroval z Wordu! Takže tedy oprava:

Před časem jsme se tu dohadovali o alternativních možnostech pohonů. Ta diskuse je ukrytá někde na CubeSatu na téma pohony. Tam jsme se občas utrhli k pěkným fantaziím a konzervativci z toho třeštili. Ovšem probírali jsem tam také „létání na pavučince“. V podstatě využití dlouhatánských kilometrových vodičů, jejichž pomocí by se vytvářelo magnetické pole, které by jednak umožnilo využít plazmového proudu slunečního větru pro pohon, jednak udílet dodatečný impuls iontům vyvrženým z vlastního iontového motoru. Umožnilo by to využít i energii případného jaderného zdroje při minimálních nárocích na hmotnost pohonné látky při částečném využití slunečního větru jako pohonné látky. Byla tam na toto téma velká spousta příspěvků, dokud ta diskuse ještě žila.

Ovšem ten plazmometný efekt, který by byl využit pro pohon, by zároveň představoval i to, o čem tu tak vášnivě diskutujete – stínění. Energetické nároky aktivního stínění jsou jistě značné, ale obřími rozměry „pavučinky“ bychom dosáhli jak zvýšení hmotnosti sluneční plazmy, se kterou bychom interagovali, a tedy vyššího propuslního účinku, ale zároveň většího manévrovacího prostoru pro odklonění těch částic. Nebyla by tam žádná enormní intenzita magnetického pole a k odklánění by docházelo velice pozvolna. Netřeba také naříkat na energetickou náročnost. Nešlo by o žádnou energii navíc pro aktivní stínění. Šlo by o energii pro pohon, který by byl mj. i stíněním.

Ten elektrický proud, co v obvodu supravodiče zůstane dlouhodobě cirkulovat v kruhu, který tu byl zmíněn, není samozřejmě řešením energetického problému stínění. Je to v podstatě „elektrický setrvačník“. Ovšem stejně, jako kdybychom na setrvačníkové kolo naložili nějakou zátěž, která odčerpává jeho energii, tak by se po vyčerpání své rotační kinetické energie přestalo točit, stejně by se zachoval supravodivý obvod s cirkulujícím proudem. Pokud bychom na něj tedy naložili zátěž, že by svým magnetickým polem musel vynakládat práci na odklánění iontů sluneční plazmy, tak poklesne energie cirkulujícího elektrického proudu v supravodivé smyčce a za chvilku se vyčerpá. Nároky na dodávání nějak uvolněné energie se tím tedy nijak nemění.

Jinak, když myslíme, na cokoliv kolem dálkových letů, tak se nakonec začnou jevit úvahy obejít se bez vodíku jako divné. Je ideální jako palivo, jako pohonná látka i ke stínění před radiací, kde by kvůli vysoké hustotě, jakou lze dosáhnout jen při extrémních tlacích, měl být v kondenzované fázi, kde ten extrém obstará vnitřní tlak látky. Optimální by asi byl kovový vodík. Jelikož to je ale zatím holub sedící na o kus vyšší střeše než třeba kosmický výtah, tak se budeme muset spokojit s metanem v kondenzované fázi. Kdyby někdo v budoucnu chtěl stavět na Měsíci a Marsu zařízení na tvorbu esenciálních materiálů pro dálkovou kosmickou dopravu, tak by si měl lámat hlavu hlavně s tím, jak za pomoci nukleární energie dostane z místně dostupných minerálních zdrojů metan. V kyslíku pálený hliník, o kterém tu byla nedávno řeč, ať třeba pohání marsochody, co budou jezdit po povrchu, nebo lézt jako brouk, ale dokud nevymyslíme něco fikaného, tak asi kosmické plavidlo mezi Zemí a Marsem bude pěkně napěchované vodíkem v dobře skladovatelné kondenzované složce, která ale jak na potvoru není moc dostupná přepracováním místních minerálů.
 
27.10.2005 - 21:48 - 
Adolfe, k tem supravodicum v zasade souhlas, ale ty energeticke ztraty v samotne civce jsou samozrejme u klasickeho vodice vetsi, protoze krom prace, kterou vykona pole, nam taky diky odporu vodice utika Jouleovo teplo. Jaka je energeticka narocnost te kryogeniky okolo supravodice je samozrejme taky otazka, ne vzdycky musi staci "termoska". Co je ale u supravodice ta zvlast dulezita vyhoda - diky tomu, ze snese pruchod velkeho proudu (nezahriva se), muze supravodiva civka vygenerovat mnohem silnejsi magneticke pole, nez civka klasicka.

To ale nic nemeni na tom, ze "mikromagnetosfera" bude jeste nejaky cas patrit do sci-fi.
 
27.10.2005 - 21:51 - 
quote:
Asi nejlepsi lod by byla takova nejaka kometka ci planetka slepena s ledu a snehu. Zavrtat se pod povrch s malym atomovym reaktorem a odparovanim ledu/snehu urychlovat planetku/kometku spravnym smerem. Dokonale stineni, spousta paliva a spousta prostoru pro zasoby.


Chce to vymakat lov komet zaparkovaných pomocí propulsních jaderných výbuchů na orbity zájmových těles. To bude žrádlo, až budou kometosběrny prosperujícím průmyslem.
 
27.10.2005 - 21:58 - 
Ta popsana "pavucinka" je v podstate modifikovana "magsail" - magneticka plachta ( http://en.wikipedia.org/wiki/Magnetic_sail http://en.wikipedia.org/wiki/Mini-magnetospheric_plasma_propulsion ). Ale zatim nejvetsi takova "mikromagnetosfera" mela tusim asi metr v prumeru. Nevim ovsem, jak velka by byla jeji efektivita jako "stinitka", tipuju, ze nevelka. Magneticke plachteni je sice IMHO o neco technicky dostupnejsi nez kosmicky vytah, ale dokud nebudem schopni dostat na orbitu poradne dlouhe supravodive draty tak, aby supravodive zustaly, je to spis zbozne prani 
27.10.2005 - 22:20 - 
Když už jsme u těch sci-fi úvah o aktivním stínění radiace, co kdybychom vymysleli kondenzovaný, nejlépe vodíkem bohatý materiál, ve kterém bychom vybudili kvazičástice s dobře vyladěnou frekvencí, aby rezonovala s procházejícími ionty sluneční radiace, což by závratně zvýšilo účinný průřez interakce mezi pohlcovanými částicemi a stínícím materiálem?  
28.10.2005 - 13:44 - 
quote:
Magneticke plachteni je sice IMHO o neco technicky dostupnejsi nez kosmicky vytah, ale dokud nebudem schopni dostat na orbitu poradne dlouhe supravodive draty tak, aby supravodive zustaly, je to spis zbozne prani


Mám ten dojem, že by bylo třeba nejdříve se naučit zas trochu pracovat s materiály na jiné úrovni. Prozatím zpravidla něco zahřejeme, roztavíme, vychladíme, zamícháme nebo oddělíme jak při sebrání smetany, povaříme a uhňácáme. Výsledkem těchto „kuchyňských“ technologií jsou pak materiály s charakterem hrubě definovaného těstíčka. Chaotické shluky atomů, co se samy nějak poskládaly.

Budeme muset přejít z „kuchyňských“ technologií na „textilní“ technologie. Vznikne tím materiální textil, jehož vnitřní textura bude přesně molekulárně a atomárně upředena a utkána, uháčkována či upletena. Kolik je kde jakých vakanací, děr či Cooperových párů, to se určí z pletacího vzoru – molekulárně obratce, atomárně hladce a pak přehodit kvantové pletací jehlice s tunelovými hroty anglicky.

Až po konci naší kovářské doby železné, která pořád trvá, přijde konečně doba kvantotextilní, kdy se budou školáci učit o naší epoše konce doby železné jako o době pozdně čipové, která už zvládala i hrubě tesané mikrostrukturální zpracování materiálů mikrolitografií do skoro definované textury mikročipu, tak budeme vozit materiály na orbitu výtahem vlečené atomární tkaničkou, létat na pavučince upředené na kvantovém kolovratu jako skutečně supravodivě definované vlákno navržené jako Cooprovská příze a nespoléhající jen na primitivní kryogenní stabilizaci chaoticky uhňácaných kovotepeckých produktů a cestovat na Mars pod radiačním slunečníkem s vetkanou absorbční frekvencí slunečních korpuskulí.

Ten náš konec doby železné je holt pro létání do vesmíru dost trudný čas.
 
28.10.2005 - 17:30 - 
quote:
Asi nejlepsi lod by byla takova nejaka kometka ci planetka slepena s ledu a snehu. Zavrtat se pod povrch s malym atomovym reaktorem a odparovanim ledu/snehu urychlovat planetku/kometku spravnym smerem. Dokonale stineni, spousta paliva a spousta prostoru pro zasoby.


Oblíbenou konspirační teorií ruských scifistů bylo, že právě takovouhle mimozemskou lodí je měsíc Marsu Fobos (tuším - jeden z těch dvou). Létá mj. na nezvykle nízké kruhové dráze, určitě nižší, než kterýkoliv jiný měsíc ve slunešní soustavě. Ale nevím, jak na tom bude se sněhem a ledem...
 
28.10.2005 - 17:37 - 
Ovšem safra, přestavět někou menší kometu či asteroid na generační meziplanetární loď, to je myslím dostatečně šílený nápad :-) Umělou gravitaci by šlo generovat tak, že by se veškeré osídlení pohybovalo dostatečně rychle v kruhovém tunelu uvniř asteroidu. Otázka je, komu by se chtělo tímhle způsobem na celý život doslova "zahrabat pod zem" - ale rozhodně je to vize, která je realizovatelná dnešními technologiemi... použily by se klasické štěpné reaktory, jenom hodně velké... a hmota astoroidu by zároveň sloužila i jako robustní stínění před radiací... a určitý tah by asi bylo možné získat i nějakým čistě mechanickým způsobem (v podstatě odhazování veškeré hmoty asteroidu vysokou rychlostí přes palubu - nejen vody)

Zvenčí by to pak celé vypadalo nejspíš tak trochu jako kometa - takže bůh ví, jestli Deep Impact vlastně nebyl přímý zásah do nějaké mimozemské kolonie... :-/
 
30.10.2005 - 17:12 - 
Co takhle stinit radiaci proste jen pomoci nadrze s vodou, vodikem nebo kapalnym metanem? Nejvetsi zdroj radiace je prece Slunce. V pripade zvysene radiace by pak stacilo nadrz jen natocit smerem ke Slunci. Chemicke palivo ci voda se stejne nejake bude muset vezt. Idealni by take bylo, kdyby se podarilo snizit metabolismus astronautu na nizsi uroven. Negativni biologicke pochody by probihaly mnohem pomaleji, snizily by se pozadavky na zabezp. ziv. podminek a psychologicky by to byla take vyhoda. Za par desitek let kdy by se na Mars mohlo letet to nemusi byt uplna fantazie. 
30.10.2005 - 18:13 - 
Určitě je v této souvislosti podnětné zmínit článek v posledním čísle časopisu Kozmos (Intenzívná erupcia posúva vpred naše znalosti o Slnku/ M. Rybanský; NASA. - Kozmos 5 (2005).) , kde je zmíněna událost z 20. ledna 2005, kdy Zemi zasáhla smršť vysoce enregetických protonů.

Cituji:

"Tato sluneční erupce způsobila největší radiační signál pozorovaný na zemském povrchu za 50 let.(...) Byli jsme skutečně překvapení, když jsme viděli, jak rychle částice dosáhly Země a křivka průběhu [jejich] počtu [dosáhla] vrcholu. Normálně to na Zemi trvá dvě a více hodin, než křivka průběhu počtu nebezpečných protonů po sluneční erupci dosáhne vrcholu. Při erupci z 20.ledna to trvalo 15 minut."

Není třeba zdůrazňovat, že astronauti na cestě k Marsu by byli ve zcela jiné situaci, než ti, co jsou v relativním bezpečí na ISS. Ostatně je otázka, zda by vůbec stačili být včas varováni...
 
30.10.2005 - 20:57 - 
No, myslím si, že první expedice lidí, bude představovat přímo bandu kosmonautů. Kosmická loď bude vlastně bandaska s kapalným metanem, než se stihne vymyslet něco kvantového. 
30.10.2005 - 22:38 - 
quote:
Idealni by take bylo, kdyby se podarilo snizit metabolismus astronautu na nizsi uroven. Negativni biologicke pochody by probihaly mnohem pomaleji, snizily by se pozadavky na zabezp. ziv. podminek a psychologicky by to byla take vyhoda. Za par desitek let kdy by se na Mars mohlo letet to nemusi byt uplna fantazie.


Já kdybych letěl na Mars a měl přečkat nějakou erupci na slunci, tak se asi zhulím a opiju do bezvědomí - jednoduché a účinné, a odzkoušené už na Zemi :-) A třeba to za 20. let už bude politicky únosné i pro kosmonauty... :-)
 
30.10.2005 - 23:04 - 
Hodně se zde píše o způsobu pohnu kosmické lodě k Marsu, volbě dráhy, stínění proti záření atd. Snad někoho bude zajímat, jak tyto problémy byly konkrétně řešeny v rozpracovaných projektech a to jednak s iontovými motory, jednak s nukleárními raketovými motory. Uvádím „výcuc“ z rozsáhlých formací uveřejněných v Encyclopedia Astronautica i jinde. Omlouvám se za délku ale vytáhl jsem jen to nejdůležitější.

In the period 1960 to 1990 the Soviet Union developed to flight-readiness stage two forms of highly efficient nuclear propulsion: nuclear thermal (liquid hydrogen is passed through a reactor, heated, and expanded out of a conventional rocket nozzle) and nuclear electric (xenon or another element is ionised and accelerated by electric or magnetic fields to high velocities). The original Soviet Chief Designer, Sergei Korolev, favoured the nuclear electric approach, and this was the basis for all of the Mars expedition concepts of his OKB-1 design bureau (now RKK Energia). Coincident with the fall of the Soviet Union and the rise of environmental consciousness, RKK Energia designs retained the ion propulsion but replaced the nuclear reactor with vast solar panels. Other design bureaux and institutes adopted nuclear thermal propulsion for their Mars spacecraft concepts, most notably Vladimir Chelomei's MK-700. Details of the development of these technologies can be found at Soviet Mars Expedition Propulsion - Nuclear Electric and Soviet Mars Expedition Propulsion - Nuclear Thermal
First stage testing of nuclear electric propulsion began in 1962 ….The engine featured direct thermo-electric conversion using a fast neutron reactor; a coolant system using low activity isotope Lithium-7 in a single loop shared by both the reactor and engine; and an electro plasma engine with an efficiency of 55% and a specific impulse of 5500 sec … The reactor / engine design was upgraded to 5,000 kW total power in 1966-1970. The revised design could be used in single block (YaE-1 and YaE-1M) and multiple block (YaE-2 and YaE-3) applications. A single Block YaE-1 would have an electrical output of 2,500-3,200 kW with fuel for 4,00 to 8,000 hours of operation. Block YaE-1M would have an output of 5000 kW. Total thrust of the engine would be from 6.2 to 9.5 kgf with a specific impulse of from 5,000 to 8,000 sec. In three block applications, electric capacity would be 3 x 3,200 kW and 3 x 5,000 kW. The Aelita MEK design of 1969 used a total of 15,000 kW. ¨
The 150 tonne MEK would be assembled in two launches of the N1M. The first launch would put the MOK and MPK in to low earth orbit. The second would place the YaERDU into a nearby orbit, after which it would automatically dock with the MOK /MPK section. Still unmanned, the MEK would begin its slow acceleration spiral away from the Earth. After the MEK had cleared the Earth's radiation belts, the crew would be launched aboard a Soyuz 7K-L1 / Block D complex by a Proton booster. The Soyuz would rendezvous and dock with the MEK in high earth orbit. The MEK would continue to slowly accelerate until it reached earth escape velocity. The crew would have plenty of time to fully check out the systems and abandon ship in their Soyuz lifeboat if any problems developed before Earth escape. After reaching Mars trajectory velocity, the ion engines would shut down and the nuclear reactor would go into a low power coast / spacecraft power generation mode. After 135 days of coasting flight, the engines would begin operating again, taking 61 days to brake into a high Mars orbit and then a further 24 days to spiral into a low polar Mars orbit. After a week of reconnaissance from orbit, three of the crew would enter the MPK and head for the selected landing site on the Martian surface. Following completion of a week's surface studies, the crew would be boosted into Martian orbit by the MPK ascent stage, and then automatically rendezvous and dock with the MOK. After a further period of studies from orbit, the MEK's ion engines would be restarted and the acceleration spiral away from Mars would begin. It would take 17 days to escape Mars, and the engine would accelerate the MOK for another 66 days until it was placed on a fast Earth return orbit, passing between the orbits of Venus and Mercury. The engine would be restarted for a 17-day brake manoeuvre at perihelion to reduce approach speed with the earth. After a short coast, the engine would be restarted a final time to brake the complex prior to the separation of the VA landing capsule for return to the Earth of the crew and their Martian samples.
By the 1980's test of the experimental RD-0410 nuclear thermal rocket engine had led to a definitive flight design. The design included bimodal use of the nuclear reactor to provide electrical power during dormant or cruise flight phases by means of a Brayton cycle turbine using xenon-helium coolant. The NPO Luch powerplant produced 20,000 kgf, with a thermal power of 1200 MW, operating time of 5 hours, and a specific impulse of between 815 and 927 seconds. During cruise operations the turbine would provide 50-200 kW of electric power, requiring 600 square meters of radiators. Two designs emerged using this a cluster of three to four of these engines with a total powerplant mass of 50 to 70 tonnes. The 1989 layout of the Kurchatov Institute surrounded the crew quarters with liquid hydrogen propellant tanks to shield the crew from radiation from the reactors and cosmic rays. The radiators were positioned at the nose of the spacecraft. A more detailed 1994 design from the Keldysh Institute / NII-TP placed the radiators forward of the engines, followed by communications antennae, the living quarters (again surrounded by propellant tanks), followed by two large landing craft (one for Mars, one for Earth) docked laterally at the nose. The crew of five would complete the trip to Mars and back in 460 days. Total time of thrusting engine operation for the 800 tonne, 84 m long craft was 6 hours.
In December 2000 Leonid Gorshkov of RKK Energia proposed a manned Mars orbital expedition as an alternative to Russian participation in the International Space Station. The expedition would also provide the means for reviving Russian ascendancy in space. The Marpost (Mars Piloted Orbital Station) spacecraft would have a total mass of 400 tonnes and be assembled in low earth orbit from components assembled in four launches of a revived Energia launch vehicle. As in the 1989 Energia Mars design, it would be powered to and from Mars by matrices of hundreds of solar-powered ion thrusters using xenon as propellant. Unlike the earlier expedition, the crew module would be an enormous 6-m diameter, 28 m long spacecraft housing a crew of six. This module seemed to be a throwback to the TMK-derived modules of the 1960's. Over a total expedition duration of two years the spacecraft would fly to Mars, spend a month or more in Mars orbit, obtain samples from the surface by operation of automated probes, and return to earth. Evidently the large station would be braked into earth orbit on return by the ion engines and was not equipped with a re-entry vehicle.


 
01.11.2005 - 23:59 - 
Ahojda lidi,

mám pro Vás odkaz na odborníka pro cestování na Mars a zpět.

Mně trvalo tak 10 minut než sem vylezl zpátky na židli ze který sem spadl. Tu je odkaz:
http://www.mwm.cz/clanek1.php?id=1259&pjmeno=&kredit=&p1=

Za přečtení to stojí, ale držte se stolu
Problém cesty mezi Marsem a Zemí vyřešíte dotazem "Boriskovi"
 
02.11.2005 - 08:13 - 
quote:




Mně trvalo tak 10 minut než sem vylezl zpátky na židli ze který sem spadl.


Tady si lámou hlavu, jak oslovit veřejnost, aby brala vesmír vážně, tenhle časopis to má ale dávno vyřešené.

Doufám, že aspoň ta mapa Marsu, která je tam, není nakreslená Boriskem. Pro případné čtenáře i většiny ostatních článků bych doporučil vypolštářovat okolí židle. Borisek tam není sám.

 

____________________
Áda
 
06.11.2005 - 13:14 - 
Legrácky legrácky, na to vás užije.. ale kdo umí anglicky, tak z toho co postnul Pinkas jednoznačně vidíte, že jsem svoji koncepci minimalistického přeletu k Marsu za využití vysokoenergetické parkovací dráhy a motorů s vysokým Isp a nízkým tahem dost jednoznačně opisoval od Rusů, kteří ji za ta léta měli vypracovanou asi detailněji, než Američané...
 
<<  1    2    3  >>  


Stránka byla vygenerována za 0.265359 vteřiny.