kazdy stupen navyse znamena dalsiu fabriku, ktora ho vyrobi, naplni/natankuje, po lete skontroluje. Navyse vylovit znamena lod + posadka. Potom to cele este poskladat dokopy, postavit na rampu...
nene, SSTO je lepsie. Pristanem, natankujem a letim
Samozřejmě, že SSTO je lepší. Jenže se obávám, že je to ještě stále nereálné. S takovou obezličkou by to ale už reálné být mohlo...
Největší problém vidím v subsonické části letu. Proudový motor je relativně složitý, ale hlavně je to po velkou část letu mrtvá váha. A raketový motor příliš žere a ze začátku je nutný velký tah(který později už není potřeba)...
27.5.2010 - 13:34 - Jan Baštecký
citace:kazdy stupen navyse znamena dalsiu fabriku, ktora ho vyrobi, naplni/natankuje, po lete skontroluje. Navyse vylovit znamena lod + posadka. Potom to cele este poskladat dokopy, postavit na rampu...
nene, SSTO je lepsie. Pristanem, natankujem a letim
... jenom to nefunguje!
27.5.2010 - 13:36 - Jan Baštecký
citace:
citace:kazdy stupen navyse znamena dalsiu fabriku, ktora ho vyrobi, naplni/natankuje, po lete skontroluje. Navyse vylovit znamena lod + posadka. Potom to cele este poskladat dokopy, postavit na rampu...
nene, SSTO je lepsie. Pristanem, natankujem a letim
... jenom to nefunguje!
a mimochodem: nejlacinejší fungující je sojuz a to je 2,5-3,5STO (podle toho, kam letí).
no ale ako kompromis by som to bral. Najprv raketovy motor akceleruje na nejakych mach2, tam sa zapne ramjet, pri mach 4 sa prekonfiguruje na scramjet a pri mach 15 sa zase zapne raketovy motor. Nie je to ideal z hladiska spotreby, ale je lepsie mat 2 pohonne systemy ako mat ich 3
citace:Samozřejmě, že SSTO je lepší. Jenže se obávám, že je to ještě stále nereálné. S takovou obezličkou by to ale už reálné být mohlo...
Největší problém vidím v subsonické části letu. Proudový motor je relativně složitý, ale hlavně je to po velkou část letu mrtvá váha. A raketový motor příliš žere a ze začátku je nutný velký tah(který později už není potřeba)...
Take by se mi libil SSTO, ale cesta k nemu povede pres vojaky. A tady e v technologiich a otazkach k nim je spousta zajimaveho:
1) Jaky profil komory, aby bylo mozne plynule navysovat rychlost v urcitem rozmezi a zajistit horeni?
2) Jakym zpusobem chladit komoru, protoze kovy maji urcite meze pro teplotni transport
3) Jakym zpusobem transportovat palivo a ridit jeho prisun v zavislosti na hustote a rychlosti vstupujiciho vzduchu.
4) Jak vyresit chlazeni celeho zarizeni. Cetl jsem zajimave dokumenty o X15 a chladit takovouto obludu nebude zadny med.
5) Jak vyresit rizeni pri techto rychlostech ?
6) Otazkou je take jaky profil letu, aby bylo mozne dostat scramjet nad hranici atmosfery a usetrit maximum pohonnych latek.
Kdyz si to clovek prebere, jedna se o silny vyvoj v materialovych technologiich, ve vypocetni technice analyzujici supersonicke a hypersonicke rychlosti, v matematickem aparatu a dale.
Co se tyka (sc)ramjetu, rusove s nimi experimentovali i drive, ale GLL Cholod a obdobne se zdaji byt pouze spickou ledovce. Naporovy motor (ramjet) muze fungovat od rychlosti okolo 1M, naporovy motor s nadzvukovym spalovanim (nevim zda se jedna o vhodny preklad scramjetu) jiz od rychlosti 6M.
Pokud vim a dobre si to pamatuji, byly pouzivany protilodni strely na bazi ramjetu P270 Moskit, P700 Granit a protiletadlove 2K11 Krug. Nekde jsem zaslechl zminky o naporove motory vyuzivajici strele schopne dosahnout rychlosti az 7M a manevrovani s pretizenim 10G, ale to je stylem jedna pani povidala.
To ze rusove mohou byt v scramjetu dale je znacne pravdepodobne, stejne jako nevime posledni informace z Rayethonu, Lockheed Martinu a Boeingu. Rusove byli vzdy tajnustkari, ale s vybornymi znalostmi. Pouziti scramjetu v nejakem "demo modu" a Topolu je vcelku dobry napad, protoze hlavice musi padat nebrzdeny a s maximalni rychlosti. Jakym jinym zpusobem zajistit manevrovani? Teoreticky raketovym motorem (ale s podstatne nizsim pomerem hmotnost/vykon) nebo areodynamickym rizenim (coz ani nevim, zda je v nadzvukovych rychlostech proveditelne).
Alternativou pro Topol je pouziti obdobneho systemu - restartovatelny raketovy motor. Bohuzel nejsou zde zadne overene zpravy.
Vzhledem k nedavne diskusi na tema termonuklearni reaktor - jak chceme dosahnout tyto teploty a tlaky, pokud by jsme si neporadili s teplotamy a tlaky pri hypersonickych rychlostech. Chapu, ze rozdil je podstatne vetsi a toto je zjednoduseni, ale snad je pochopitelne co tim chci rict ;o)))
27.5.2010 - 14:05 - M:
SSTO:
1/ Pre STS je postacujuce, aby SRB udelila rychlost cca 1500m/s. To je dnes spolahlivo zvladnute s ramjetmi.
2/ vacsinu klasickeho nosica tvori LOX. Ak sa podari % eliminovat tuto poziadavku obzvlast v prvom stupni, dojde k vyraznemu zmenseniu kompletu.
Ak bol SSTO teoreticky dosiahnutelny s LH/LOX raketovym motorom, tak o to skor s raketonaporovym motorom.
Som presvedceny o nedostihnutelnej koncepcii dvojstupnoveho SSTO, oba stupne s navratom. Udrzba prveho stupna SSTO nebude daleko od bezneho lietadla a bude moct startovat 2x za den 10rokov
Pri druhom stupni bude uspech start raz za dva dni.
citace:
Som presvedceny o nedostihnutelnej koncepcii dvojstupnoveho SSTO, oba stupne s navratom. Udrzba prveho stupna SSTO nebude daleko od bezneho lietadla a bude moct startovat 2x za den 10rokov
Pri druhom stupni bude uspech start raz za dva dni.
mozete nam objasnit pojem "dvojstupnovy SSTO"?
27.5.2010 - 15:47 - M:
citace:mozete nam objasnit pojem "dvojstupnovy SSTO"?
To je povodna myslienka dotiahnuta do krutej reality asi ako ked z opakovatelne pouzitelneho raketoplanu vzniklo to co vzniklo.
27.5.2010 - 16:23 - Jan Baštecký
citace:
citace:
... jenom to nefunguje!
no to preto ze na tom nerobim ja
pozrite, v 1930 nefungovali ani raketove motory, keby sme mali uvazovat len o vyvinutych a zabehanych metodach, tak sme na stromoch
... a kdo Vám brání, přesvědčit svět o svých schopnostech? ;-)
Mimochodem, nemyslím si, že základní překážkou SSTO konceptu je naše technická neschopnost. Jako jádro problému vidím fyzikální realitu, především existenci velmi rozdílných podmínek panující u povrchu země a na LEO:
- přítomnost vzduchu pod tlakem 1 atm. vede k jiné účinnosti trysek v závislosti na výšce
- termodynamické vlastnosti vzduchu výrazně ovlivňují funkci proudových, náporových, ramjet a scramjet motorů
- odpor vzduchu a jeho dynamické vlastnosti vedou k diametrálně jiné konstrukci pro let v nízké atmosféře
- energetický obsah veškerých dostupných paliv znamená potřebu obrovských nádrží, které představují velkou "mrtvou váhu".
- ...
Tedy bez nějakého zásadního objevu si nemyslím, že je SSTO reálné. V mojí představě optimální rakety jsou dva stupně, první optimalizovaný na průlet atmosférou a druhý pro práci nad ní. Znovupoužitelnost je otázkou ekonomické kalkulace nákladů na ni oproti sériové výrobě nových dílů.
Ovšem jsem přesvědčen, že je zcela reálné zásadně snížit cenu na LEO. Základní háček ovšem spočívá v ekonomice: v poptávce a nabídce, v sériovosti výroby, ...
To nadšenie typu 2x denne by som radšej schladil studenou vodou...
Transonické a hypersonické stroje budú vždy na pozemnú údržbu dosť náročné. Ale pokiaľ by sa dostali s údržbou nosiču aspoň na úroveň SR-71, teda okolo 200 človekohodín pozemnej údržby na hodinu letu a s údržbou orbiteru na úroveň 1000-1500 človekohodín, bolo by to celkom dobré.
Moja predstava činnosti dopravného systému:
Nosič/prvý stupeň - hypersonický stroj pre rýchlosť Mach 3+, nosnosť 350-400ton, štartovacia hmotnosť 500+ ton, 2-4 členná posádka,
Orbiter - posádka 2+ 4-8 cestujúcich alebo 2+ 6-8 ton nákladu, vytrvalosť na obežnej dráhe aspoň 5 dní.
Vyrobené: 2-3 (3-4) nosiče, 8-12 (10-14) orbiterov (vrátane záložných strojov), + jeden transportný stroj na prepravu Orbiteru z miesta pristátia na miesto štartu a do/z výrobného závodu (ála B-747 alebo Mrija)
Desať členná obslužná skupina - povedzme dvaja elektronici, dvaja drakári, štyria motorári a dvaja "ešte nejaký ďalší špecialisti" (plus nejaký vodiči, žeriavnici, kontrolóri... proste "nie technici-špecialisti" - spolu povedzme 20-25 ľudí pohybujúcich sa okolo stroja) by dokázali pripraviť prvý stupeň na ďalší let za tri pracovné dni, jeden deň nakladanie orbiteru a kontrola, v piatok vytiahnutie z hangáru na dráhu, plnenie PHM, záverečná kontrola - a hneď "jízda". Mašina štartuje pred obedom, do dvoch hodín je doma - vynesenie orbiteru nepotrvá dlhšie než 15-20 minút, hodinka na vybrzdenie a návrat, o pol tretej je už je mašina v hangári a v pondelok začína ďalšie kolo. Štart 1x týždenne.
Orbiter - podobná zostava, plus päť technikov na kontrolu systémov tepelnej ochrany (spolu 15 špecialistov a 20 členná podporná skupina "nešpecialistov"). Po návrate 3-5 pracovných dní - demontáž a vykládka nákladu, kontrola stroja a motorov (prípadne ich demontáž), 2x5 pracovných dní - údržba a opravy, výmena častí tepelného štítu, montáž motorov, 3 pracovné dni - integrácia nákladu, testy, 1 pracovný deň - montáž orbiteru na prvý stupeň, 1 pracovný deň - plnenie paliva a štart. Štart 1x mesačne.
Po 40-50 štartoch nosiču a 10 štartoch orbiteru kontrola a oprava u výrobcu.
Systém by mohol umožniť 1 až 2 orbitálne štarty týždenne.
Problém?
Nie je tu ani perspektívne program, ktorý by takýto systém finančne utiahol - vstupné náklady na vytvorenie systému sú obrovské a návratnosť investícií hodne dlhodobá záležitosť.
Jedinou cestou by asi bola širšia medzinárodná spolupráca a stavba 2 alebo i viac "regionálnych" základní systému, každá s aspoň jedným nosičom a niekoľkými orbitermi, aby systém dokázal "pokryť" aj utajované "vojenské" projekty.
27.5.2010 - 21:41 - M:
A co tak tvoj navrh 10x pripadne 100x zmensit?
Pri navrhu minirakety (do 100kg) pocitam prave s moznostou startov 20 - 50x rocne.
Mam takovy dotaz, vlastne je to napad jak zvysit recyklovantelnost konkretne kysliku pro dychani - pro kosmicke lety s podadkou.
Vim ze na ISS je jiz zavedana elektrolyza odpadni vody , pri niz vznika kyslik k dychani a vodik se jako odpadni produkt rovnou bez uzitku vypousti ven. A tudiz toto neni uzavreny system.
A tak me napadlo - zde netusim nakolik je toto z hlediska praxe reallizovatelne - jak je to mozne - v chemii zas tolik znali nejsem.
Tedy odpadni vodik H2 s slucovat CO2 vznikajici jako odpadni produkt pri dychani - podle rovnice H2 + CO2 = H2O + CO a ten CO nasledne znovu H2 + CO = H20 + C
C - uhlik je odpadni produkt a ma svuj puvod prave v uhlikove potrave cloveka (zakladni stavebni kamen vseho ziveho tedy i potravy a to i rostlin).
Vznikajici voda H20 by se znovu v elektrolyze rozlozila znovu na vodik+kyslik - vylouceni kysliku a znovu pouziti kysliku k dychani a tim v podstate uzavreni toho cyklu.
CO2 by se nejsis pro tento ucel musel plne separovat - aby se tam privadel jen on sam bez kysliku.
Ted se ma odlucovat za pomoci patron se specialni naplni a po jejich zahrati se ma uvolnovat do okolniho vesmiru - predpokladam ze zrejme takto by sel ziskat z atmosfery samostatne zcela separatne a teoreticky mozna i "docistenim" beznou destilaci vzduchu - zkapalnenim na teplotu zkapalneni CO2 se da CO2 odloucit - pri naslednem mirnem ohrati se jako jediny opdari CO2 a tim je izolovan.
Asi to trochu to pusobi slozite a i mozna jako SciFi - ale mohlo by to zrejme bezet plne automaticky a to i malem meritku kosmicke lodi.
Spis by mne zajimalo co vy na to - ja to vnimam jako jednu snad moznou cestu k plne recyklaci v kosmu.
Podminkou je samozrejme dostatek elektricke energie pro provoz elektrolyzi.
citace:
Spis by mne zajimalo co vy na to - ja to vnimam jako jednu snad moznou cestu k plne recyklaci v kosmu.
Podminkou je samozrejme dostatek elektricke energie pro provoz elektrolyzi.
Jelikož takovou nějakou plnou recyklaci provádí příroda, tak v principu jistě možná je. Asi by ale takové zařízení v kosmu chtělo vzácný prostor, hmotnost a energii. Když bychom to dělali čistě technicky, asi by to vyšlo větší než kdybychom to dělali přes nějaký fermentor s řasami. Ale v kosmu je technologicky osazený prostor a hmotnost drahý. To asi vyjde levněji vozit vodu a vypouštět vodík.
CO2 oddělovat destilací vzduchu by bylo dost šílené a zbytečné. Standardní je vyžírat ho ze vzduchu louhem. Tak se to dělá i v uzavřených dýchacích okruzích aj. Kdyby se vyžral profukováním vzduchu přes roztok třeba CaOH, vzniklý nerozpustný uhličitan by se odfiltroval a měli bychom ho velmi koncentrovaný pro reakce s vodíkem. Bylo by to ale asi všechno dost monstrózní.
Tie dve reakcie vodíku s kysličníkom uhličitým a uhoľnatým vôbec nie sú jednoznačné - bežia totiž obojsmerne a výsledok, ako je uvedený, je možný len za určitých podmienok a aj potom 100% ani náhodou - aj prevaha 10% na jednej strane rovnice by bol dobrý výsledok.
Preháňať to cez nejaké mikroby a teda cez ich hodne zložitý katalitický reťazec tiež nie je jednoduché, ale napríklad na Mesiaci, mesačnej základni by určite význam malo - kyslík sa dá získať z regolitu a hornín obecne, ale práve vodík a uhlík sú vzácne. [Upraveno 30.5.2010 Alchymista]
30.5.2010 - 01:00 - x
"CO2 oddělovat destilací vzduchu by bylo dost šílené a zbytečné. Standardní je vyžírat ho ze vzduchu louhem. Tak se to dělá i v uzavřených dýchacích okruzích aj. Kdyby se vyžral profukováním vzduchu přes roztok třeba CaOH, vzniklý nerozpustný uhličitan by se odfiltroval a měli bychom ho velmi koncentrovaný pro reakce s vodíkem. Bylo by to ale asi všechno dost monstrózní. "
V podstate jsem mel na mysli predevsim chemickou reakci na jeho ziskani z ovzdusi, ale prave ze vratnou - proto vyuziti i tech beznych patron , kdy se da teplem z nich odstranit.
NASA oživuje na kraji Sluneční soustavy sondu Voyager 2
By Zoe Macintosh
SPACE.com Staff Writer
posted: 27 May 2010
03:28 pm ET
Inženýři NASA plně oživili vzdálenou sondu Voyager 2 na kraji sluneční soustavy poté, co spravili závadu počítače, která po tři týdny rušila její zprávy domů.
Prohození jednoho bitu na jednom místě v úložné paměti 33 let staré sondy způsobilo problém a inženýry NASA z Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně v Kalifornii jej v neděli na dálku resetovali. Ti také tvrdí, že po restartu počítače Voyager 2 jede dál.
Závada funkce začala 22. dubna, když Voyager 2 letěl 8,6 miliard mil (13,8 miliard km) od Země, ještě v heliosféře – magnetické bublině obklopující sluneční soustavu. Vědci mise nemohli rozluštit vědecká data ze zpráv sondy a přepnuli kosmické plavidlo do technického módu, aby ze Země poslali jen ozdravující aktualizace.
Skutečná příčina závady počítače je dosud neznámá, řekl NASA projektový manažer Voyageru 2 Ed Massey SPACE.com.
Voyager 2 škytavka v hlubokém vesmíru
Přehození bitů v paměti a další elektronické problémy už v minulosti kosmické plavidlo zasáhly i Voyager 2 a jeho dvojče Voyager 1. Ale došlo k nim, když kosmické plavidlo bylo mnohem blíže k zemi asi 1 či 2 astronomické jednotky (AU).
Jedna AU je vzdálenost mezi Zemí a sluncem asi 93 milionů mil (151 milionů km). To je dost blízko pro jejich palubní systémy, aby mohly být ovlivněny elektrickými náboji slunečního větru, řekl Massey.
„U určitých kosmických plavidel, která jsou blíže ke slunci, lze uvažovat, že jednotlivé případy jsou způsobeny sluneční aktivitou. Ale jsme tak daleko, je těžko říci, co to způsobilo,“ dodal. „Jsme asi 93, 94 AU daleko.“
Cesta, cesta tam ven
Tyto dvě sondy Voyager jsou v současnosti od Země nejvzdálenějšími lidmi vyrobenými předměty. Voyager 1 je asi 10,5 miliard mil (16,9 miliard km) od Země a to v perfektním zdraví. Jejich signálům trvá téměř 13 hodin, než dorazí k naslouchacím anténám a zpět od této celosvětové Sítě pro hluboký vesmír NASA.
Po zjištění problému na Voyager 2 nařídili 6. května inženýři, aby Voyager 2 na Zem posílal pouze technická data, dokud nebudou moci vyřešit poruchu. K tomu došlo 12. května, kdy si inženýři uvědomili, že jedno místo v paměti se změnilo z 0 na 1.
Do 19. května byly na Voyager 2 odeslány příkazy k přestavení tohoto bitu a sonda se 22. května vrátila k vysílání vědeckých údajů k Zemi. NASA oznámila tento úspěch operací v hlubokém kosmu tento týden.
NASA vyslala Voyager 2 v roce 1977 s primárním určením studovat Saturn, ačkoliv tato kosmická loď proslula svou tak zvanou „velkou túrou“ sluneční soustavou, která též zahrnoval průlety kolem Jupitera, Uranu a Neptunu, což umožnilo seřazení planet, k němuž dochází pouze jednou za 176 let.
Nyní jsou jak Voyager 2 tak Voyager 1 nasměrované úplně mimo sluneční soustavu. Vědci doufají, že data, která budou posílat zpět, pomohou porozumět otázkám obklopujícím magnetickou bublinu kolem sluneční soustavy.
V membráně, která odděluje heliosféru od mezihvězdného prostoru, neexistuje žádný známý zdroj magnetického nebo elektrického pole, řekl Massey. Voyager 2 se v tomto prostoru nachází od roku 2007, řekl Massey, a nestřetl se s žádným problémem.
„Skutečným problémem je, zda se to někdy dovíme,“ řekl.
Umělecky provedené vylíčení kosmické lodi Voyager 2 při studování vnějších hranic heliosféry – magnetické ‚bubliny‘ kolem Sluneční soustavy, kterou tvoří sluneční vítr. Vědci pozorovaná magnetická bublina není kulová, ale je na jižní polokouli zmáčknutá dovnitř.
citace:
Nie je tu ani perspektívne program, ktorý by takýto systém finančne utiahol - vstupné náklady na vytvorenie systému sú obrovské a návratnosť investícií hodne dlhodobá záležitosť.
Jedinou cestou by asi bola širšia medzinárodná spolupráca a stavba 2 alebo i viac "regionálnych" základní systému, každá s aspoň jedným nosičom a niekoľkými orbitermi, aby systém dokázal "pokryť" aj utajované "vojenské" projekty.
no na vojenskou spolupráci zapomeň... ta dává smysl jen když je proti komu spolupracovat.
spíše mi napadlo, jestli sis uvědomil, že tvůj těžký Mach 3 první stupeň by se po oddělené prvního stupně nejspíše už pohyboval tisíce km daleko od základny... a aby s sebou vláčel palivo pro návrat zpět mě přijde trochu neefektivní, ne ?
jinak asymetrický dvoustupňový nosič je koncepce, se kterou se třeba v 60. letech počítalo jako s jedinou možnou. jenže nikdo nikde to nepostavil.. takže nějaký reálný důvod, proč to není tak snadné, tak asi někde bude (?)
02.6.2010 - 11:55 - M:
citace:...jinak asymetrický dvoustupňový nosič je koncepce, se kterou se třeba v 60. letech počítalo jako s jedinou možnou. jenže nikdo nikde to nepostavil.. takže nějaký reálný důvod, proč to není tak snadné, tak asi někde bude (?)
Len pruser v naplni. nie je poziadavka na uzitocnu zataz, takze je to riziko, ci bude. Pre opakovatelnost pod 150 letov je vyhodnejsia jednorazovka. A to pri 100% vytazeni. klasicke rakety si vyskladas "na mieru".
Ak dojde pred 150 letmi k vaznej havarii, ci dokonca k zniceniu, tak si v haji s celou ekonomikou.
Predstav si havariu po 65 lete. to rakety s 45% uspesnostou by boli efektivnejsie.
Problem nie je ze sa neda, ale ze sa nezaplati.
btw. na kolko opakovani chces projektovat stupne? pod 300 priemerna zivotnost sa neoplati ani o tom bavit.
rozmyslal som o energetickych zdrojoch pre vasimr a uderil ma napad: pouzit zotrvacnik skombinovany so SMES, a to tak, ze magneticke pole vytvarane SMES by posobilo proti odstredivym silam na zotrvacniku (potom je mozne zvysit otacky, teda kapacitu, bez toho aby sa mi to rozletelo )
myslite ze je mozne take magneticke pole vytvorit?
03.6.2010 - 13:34 - Petr F.
citace:rozmyslal som o energetickych zdrojoch pre vasimr a uderil ma napad: pouzit zotrvacnik skombinovany so SMES, a to tak, ze magneticke pole vytvarane SMES by posobilo proti odstredivym silam na zotrvacniku (potom je mozne zvysit otacky, teda kapacitu, bez toho aby sa mi to rozletelo )
myslite ze je mozne take magneticke pole vytvorit?
... pohybujici se vodič v magnetickém poli? Gratuluji, právě jste objevil asynchronní motor s klecovým vinutím!
ja si to predstavujem tak ze SMES bude sluzit ako rotujuca hmota zotrvacnika, teda bude umiestnene po obvode. Magneticke pole by teda rotovalo tiez. Je to ono?
High-Tech kosmické letouny dostávají tvar v Itálii, Rusku
By Jeremy Hsu
SPACE.com Senior Writer
posted: 03 June 2010
10:18 am ET
Tajnůstkářský X-37B U.S. letectva může nakonec na nízké orbitě Země dostat společnost, jelikož ostatní země, jako je Itálie a Rusko se tlačí dopředu s plány na svá vlastní znovu použitelná okřídlená kosmická plavidla.
Prototyp italského kosmického letounu zvaný Pollux provedl úspěšně vysokorychlostní manévry, které jej během testovacího letu v dubnu zpomalily z pádové rychlosti 1,2 Machu. Ještě později začali Rusové uvažovat zda v odpovědi na debut U.S. kosmického letounu X-37B oživit z letounu vypouštěný miniraketoplán ze Studené války.
Takovéto snahy nemusí okamžitě vést k plnocenným operačním letům. Ale v případě Italského střediska aerokosmických výzkumů (CIRA) v Capui v Itálii aerokosmičtí inženýři doufají, že získají nezbytné lekce pro budoucí kosmické letouny, takže se naučí jak zvládnout autonomní návrat a přežít při návratu průchod zemskou atmosférou.
„Každý ví o letu bezpilotního X-37B, ale nikdo neví, zda se vrátí v automatickém módu,“ řekl Gannaro Russo, vedoucí programový manager kosmického programu CIRA a USV (Unmanned Space Vehicles).
Ruský systém MAKS představuje mnohem úplnější systém kosmického letounu, který není nepodobný X-37B. Ale nepadlo ani slovo, jak a kdy by znovu oživený miniraketoplán MAKS mohl letět.
Itálie směřuje k hypersoniku
Pollux může postrádat motor a všechno technicky pokročilé řízení nesené X-37B, ale pomohl protlačit vpřed porozumění fyzikálnímu namáhání a požadavkům na řízení kosmických letounů, které chtějí přistát jako jeden kus.
Prototyp kosmického letounu byl vystrčen ve shazovací výšce asi 15 mil (24 km) 11. dubna z paluby stratosférického balónu. Shození mu umožnilo dosáhnout rychlosti trochu nad 1,2 Machu a simulovat konečnou část návratové trajektorie.
Série složitých předprogramovaných manévrů během 140 sekund otestovala omezení letounu a zpomalila jeho rychlost na asi 0,2 Machu, takže jej nakonec mohl do vod Středozemního moře donést padák.
Tento úspěch stojí na předchozím testovacím letu méně pokročilého dvojčete Polluxe, bezmotorového prototypu kosmického letounu jménem Castor, který již dříve v roce 2007 dosáhl špičkové rychlosti 1,08 Machu. Všechny tyto výsledky pomohou konstrukci budoucích kosmických letounů a plánům na další testy Polluxe, řekl Russo.
„Cítím, že hledáme hlubší porozumění chování letounu během provozního rozběhu a to znamená dostat se k jeho možnému maximu počtu Machů (1,8) a stejně tak uplatnění další autonomie v řízení nakonec i v mnohem složitějších manévrech,“ řekl Russo SPACE.com.
Supersonický testovací let shozením, který jej dotlačí na 1,8 Machu, je nyní naplánován na poslední čtvrtletí roku 2011, ale konečné potvrzení závisí na dosažitelnosti financování od italské vlády.
Ovšem italská CIRA se už dívá i za tento test na budoucí vzduch spalující letoun, který by mohl hypersonické rychlosti vytlačit někam kolem 8 Machů. CIRA již podepsala spolupráci v této snaze s University of Queensland a australským Ministerstvem obrany.
Takovýto test by mohl využít vypuštění raketou podobně, jako to využil projekt Hypersonic International Flight Research Experimentation (HiFIRE) – společný program U.S. a Austrálie. Zahrnoval by též menší letouny i menší než jen 4 stopy (1,2 m) dlouhé v porovnání s 30 stop (9,1 m) dlouhým Polluxem.
Oživení ruského miniraketoplánu
Mezitím může Rusko vyhrabat plány na znovu použitelný universální aerokosmický systém (MAKS), jak už ohlásila ruská státní zpravodajská agentura ITAR-TASS.
„Jako prvního stupně má být použito nesení letounem,“ řekl v interview s ITAR-TASS Vladimír Skorodělov konstruktér NPO Molnija.
První stupeň systému MAKS zahrnuje letoun An-225 MRIA, který na svém hřbetě nese znovupoužitelné orbitální plavidlo a nádrž s palivem, jak je upřesněno na webové stránce NPO Molnija. Znovu použitelné orbitální plavidlo by mohlo nést dva lidi.
Na rozdíl od ní byl kosmický letoun U.S. Letectva X-37B vypuštěn vertikálně nesen raketou Atlas 5.
Kromě konfigurace MAKS-OS konfigurace MAKS-T by mohla doručit na orbitu užitečné zatíženo až do 18 tun a nádrž s palivem místo vynesení znovupoužitelného orbitálního plavidla. Konfigurace MAKS-M by mohla letět s přídavnou palivovou nádrží a jednoduše vystřelit pokročilou verzi umělého znovupoužitelného orbitálního plavidla.
Systém MAKS by mohl vynášet na orbitu 1 kilogram nákladu za 1 000 dolarů či 2 000 dolarů v porovnání s náklady na vynesení u U.S. raketoplánu 20 000 dolarů za stejnou hmotnost, tvrdí ITAR-TASS. Ruská zpravodajská agentura dodala, že ruští experti chtějí vidět vypuštění „národního miniraketoplánu“.
Vytvoření skutečného kosmického letounu
Jak jen rychle dostane nahoru více kosmických letounů zůstává nejasné. Nikdy nebyl nedostatek zájmu o takové letouny, to také částečně koresponduje s tím, že během následujícího půl roku nebo tak dochází k závěrečné misi raketoplánu.
V roce 2009 Evropská kosmická agentura a britská vláda zahájily své vlastní úsilí o futuristický kosmický letoun dotací 1 milionu euro (1,28 milionu dolarů) do britské aerokosmické společnosti Reaction Engines Limited (REL), aby vyvinula vzduch spalující raketový motor. Motor je určen k pohonu bezpilotního znovupoužitelného kosmického letounu Skylon.
Skylon má ambiciózní cíl konstrukce vzduch spalujícího a raketového motoru zkombinovat do hybridního motoru tak, aby mohl teoreticky vzlétnout a přistát na stejné přistávací ploše. Zatím ještě ani X-37B ani ruský systém MAKS nebude splňovat futuristický sen o kosmických letounech, co vzlétají a přistávají samy.
Zatím hypersonické testy prováděné U.S. a Austrálií stejně jako budoucí testy plánované Itálií snad směřují ke dni, kdy kosmické letouny nebudou potřebovat svézt na hřbetě rakety či vynést letadlem.
Prototyp bezpilotního kosmického letounu Pollux je vyzdvihován lodí Italského námořnictva Tavolara po svém úspěšném testu shozením 11. dubna 2010. Během testu dosáhl Pollux pádové rychlosti 1,2 Machu a provedl letové manévry.
Italské středisko Aerokosmických výzkumů (CIRA) zalétlo 11. dubna 2010 svůj letoun Pollux, prototyp bezpilotního kosmického letounu v testu zaměřeném k vyzkoušení schopností letových manévrů.
Prototyp druhého stupně miniraketoplánu v ruském systému MAKS zkonstruovaném v 80. tých letech, aby vylétával do kosmu z hřbetu letounového nosiče.
Tento obrázek ukazuje různé konfigurace ruského systému MAKS, miniraketoplánu zkonstruovaného v 80. tých letech k letům do kosmu z hřbetu letounového nosiče.
NASA oživuje na kraji Sluneční soustavy sondu Voyager 2 
High-Tech kosmické letouny dostávají tvar v Itálii, Rusku 
