|
citace:
Dekuji vsem za pripominky a informace. Jeste vysvetlim s ceho sem vysel. Pro stavbu elektroletu o hmotnosti asi 0.5kg a stoupavosti zhruba 20m/s mi staci 250W motor. Problem je ze po dosazeni urcite vysky prestane vrtule stihat. Proto hledam "elektromotor" na trochu jinem principu. Neresim ted dobu chodu motoru elektroletu - je asi 5 minut. Ale vychazi to zhruba na 1.33hod do 100Km. Zdroj bude druha faze - kdyz k ni dojde. Nekteri tu tvrdi, ze je to bez sance. Nebudu to vyvracet, mozna maji i pravdu. Prave proto si to potrebuju odzkouset. Jeste jednou dik vsem!
No možná by pro začátek stačila stavitelná vrtule a elektromotor s plynulou regulací otáček. NASA se tak dostala do 24km. Jinak elektrolet který bude u země stoupat 20m/s bude v nějakých 2-3km stoupat o poznání pomaleji. Pokud potřebujete dostat něco pomalu do veliké výšky tak jedině BALON. Ale nerad bych vás odradil od vynalezení "elektromotoru" na trochu jiném principu. Přeji hodně úspěchů. Nevím jaké máte možnosti ale kdyby jste potřeboval něco pomoci vyrobit co se týká strojařiny tak se ozvěte.
|
|
Jeste vysvetlim s ceho sem vysel. Pro stavbu elektroletu o hmotnosti asi 0.5kg a stoupavosti zhruba 20m/s mi staci 250W motor. Problem je ze po dosazeni urcite vysky prestane vrtule stihat. Proto hledam "elektromotor" na trochu jinem principu.
Co je to prosim za princip smim-li vedet? |
|
citace:
Jinak elektrolet který bude u země stoupat 20m/s bude v nějakých 2-3km stoupat o poznání pomaleji. Pokud potřebujete dostat něco pomalu do veliké výšky tak jedině BALON.
A nebo také naopak. Je-li průměr rotoru příliš velký, přesněji je-li plocha opisovaná všemi rotory příliš velká, pracuje elektromotor u Země méně efektivně (má příliš nízké otáčky) než ve výšce o několik km vyšší.
Jinak balon do veliké výšky ano, alo rozhodně ne jedině. |
|
A nebo také naopak. Je-li průměr rotoru příliš velký, přesněji je-li plocha opisovaná všemi rotory příliš velká, pracuje elektromotor u Země méně efektivně (má příliš nízké otáčky) než ve výšce o několik km vyšší.
Jestli jsem spravne pochopil Martaliena, tak mluvil "o necem" bez vrtule ze... opakuji dotaz na jakem principu by to prosim melo fungovat? |
|
Poznámka k lifterům, o kterých se v této diskuzi též hovořilo. Na adrese
http://gltrs.grc.nasa.gov/reports/2004/CR-2004-213312.pdf
lze nalézt studii k tomuto tématu. LL |
|
| No je mi lito Martaliene, ze se odpovedi na mou otazku asi nedockam. Ale prijde mi prinejmensim zbabele neco nakousnout a pak ... |
|
citace:
citace:
Jinak elektrolet který bude u země stoupat 20m/s bude v nějakých 2-3km stoupat o poznání pomaleji. Pokud potřebujete dostat něco pomalu do veliké výšky tak jedině BALON.
A nebo také naopak. Je-li průměr rotoru příliš velký, přesněji je-li plocha opisovaná všemi rotory příliš velká, pracuje elektromotor u Země méně efektivně (má příliš nízké otáčky) než ve výšce o několik km vyšší.
Jinak balon do veliké výšky ano, alo rozhodně ne jedině.
Ve větších výškách bude mít zase menší účinnost vrtule. Opravdu to záleží jen na opisované ploše? a ne třeba na stoupání vrtule? Taky si nejsem jist že platí přímá úměra čím větší otáčky tím větší účinnost vrtule. Nechci se hádat. Jistě by se dala najít kombinace motor-vrtule která bude mít větší účinnost ve větších výškách než u země.
|
|
citace:
No je mi lito Martaliene, ze se odpovedi na mou otazku asi nedockam. Ale prijde mi prinejmensim zbabele neco nakousnout a pak ...
Tak polopate...
Porad uvazuju trifazove urychlovani pracovni latky - iontu. "Elektromotor" je v uvozovkach a odkazuje na vse co jsem zde psal, protoze klasicky elektromotor musi napred prevadet el. energii na tocivy pohyb a pak pomoci neceho (treba. vrtule) urychluje pracovni latku. Trifazove urychlovani pracovni latky je mysleno jako primy prevod el. energie na pohyb, bez tocivych soucasti ci tezkych casti jako magnety. Tim by se teoreticky dalo dosahnout velmi vysokych rychlosti pracovni latky, protoze el pole muze dosahnout rychlosti az nekolik desitek kilometru za sekundu. Zaroven vlastni motor by mohl byt velmi lehky.
Jeste bych potreboval vedet jaka je stredni rychlost molekuly vody ve vode pri teplote 20°C. |
|
[quoteVe větších výškách bude mít zase menší účinnost vrtule. Opravdu to záleží jen na opisované ploše? a ne třeba na stoupání vrtule? Taky si nejsem jist že platí přímá úměra čím větší otáčky tím větší účinnost vrtule. Nechci se hádat. Jistě by se dala najít kombinace motor-vrtule která bude mít větší účinnost ve větších výškách než u země.
Závisí to samozřejmě na mnoha parametrech jako např. viskozitě prostředí v dané výšce, rozměru vrtule ve směru otáček a odtud Reynolds. čísle, náklonu či tvaru vrtule, hustotě vzduchu v dané výšce, atd. Opisovaná plocha je hodně důležitá ale je třeba dbát aby se rychlost vrtule na vnějším okraji nepřibližovala příliš rychlosti zvuku. Svou poznámkou jsem jen chtěl číct že lze zkonstruovat takový vrtulník který má větší stoupavost např. ve výškách X kilometrů než u Země. |
|
citace:
[quoteVe větších výškách bude mít zase menší účinnost vrtule. Opravdu to záleží jen na opisované ploše? a ne třeba na stoupání vrtule? Taky si nejsem jist že platí přímá úměra čím větší otáčky tím větší účinnost vrtule. Nechci se hádat. Jistě by se dala najít kombinace motor-vrtule která bude mít větší účinnost ve větších výškách než u země.
Závisí to samozřejmě na mnoha parametrech jako např. viskozitě prostředí v dané výšce, rozměru vrtule ve směru otáček a odtud Reynolds. čísle, náklonu či tvaru vrtule, hustotě vzduchu v dané výšce, atd. Opisovaná plocha je hodně důležitá ale je třeba dbát aby se rychlost vrtule na vnějším okraji nepřibližovala příliš rychlosti zvuku. Svou poznámkou jsem jen chtěl číct že lze zkonstruovat takový vrtulník který má větší stoupavost např. ve výškách X kilometrů než u Země.
Naprosto souhlasím. Ale pokud chci něco dopravovat "nahoru" a potřebuji co největší účinnost tak si opravdu myslím že to vede na stavitelnou vrtuli. Potřebuji velikou účinnost u země i ve větších výškách. Myslím že aerodynamika je dnes docela prozkoumaná věda a takový hobbysti jako tady jsme se v ní nemáme o čem hádat. |
|
Ale pokud chci něco dopravovat "nahoru" a potřebuji co největší účinnost tak si opravdu myslím že to vede na stavitelnou vrtuli.
citace:
No jo ale drive nebo pozdeji se s takovym strojem dostanes do vysky, ve ktere hustota molekul plynu v atmosfere poklesne natolik, ze se uz jaksi nebude o co oprit. Takze se obavam ze navrat k vrtulovym strojum nehrozi... i kdyz mas pravdu, ze o vrtulich toho vime opravdu hodne.
|
|
| ale tohle prece vubec neni o iontech-ono video s trubicemi přece jasně ukazuje že tam narozdíl ode všech ostatních druhů tahu(-viz treba raketove motory- tj. jakysi princip exploze a tim zpusobene "odstrkování") zde funguje princip imploze-"přitahování" one vetsi spodni elektrody k te menší(ktera je v tomto pripade nahore)-a jelikoz jsou k sobe pripoutany tak se zde vytvari implozivni tah (smerem k te mensi elektrode) a cely objekt se pohybuje ve smeru vektoru-nejjednoduseji popsano je to jako kdyby ona mensi elektroda neustale tahala onu vetsi k sobe-to je onen princip jehoz vysledkem je tah a pohyb-nevim jestli to ma neco spolecneho s antigravitaci ale ocividne se velikost gravitacni sily pouze odcita(zmensuje finalni hodnotu tahu) jako u vsech jinych objektu-(z toho plyne ze tam kde nebude omezovana gravitaci ale pouze svou celkovou vahou jako brzdou zrychlovani bude moci(pokud by na palube lodi byl treba at.reaktor) po velice dlouhou dobu zrychlovat se 100 procentnim vyuzitim energie-vsechno je to o tom umistit na "palubu" zdroj energie a naucit se ovladat vektor-znovu opakuji tento tah neni! zpusobovan ionty-uz proto ze by prece onen proud vzduchu musel nekde na onom objektu zpusobovat vztlak jak znamo-zatimco zde pouze obteka tento objekt-pravda se vzdy skryva v detailu-zdravím a přeji pěkný den |
|
citace:
ale tohle prece vubec neni o iontech-ono video s trubicemi přece jasně ukazuje že .....
.... ze pokud jednu elektrodu zabalime do trubice jsou elektrony pri vysokem napeti schopny pres tento izolant projit jako by to byl vodic. Videl sem ruzne pokusy ale zadny kde by lifter byl cely v uzavrenem boxu a byl schopny letu vcetne tohoto boxu. V techto dnech sem se zrovna timto iontovym pohonem znovu zabyval vic a bohuzel bez atmosfery to nejde. Porad se jedna jen o reaktivni pohon (kde jednim smerem neco urychluji a druhym se pohybuju), i kdyz si myslim, ze je nevyuzity. Tedy sem presvedcen, ze se da jeho ucinost pomoci uprav minimalne 16 - 20x zvysit (princip pohonu neni zase tak slozity a nechapu co na tom kdo vidi za zahadu...). NASA testovala, moznost pouziti tohoto pohonu pro manevrovani druzice na nizke obezne draze. Neznam vsak zavery. |
|
| Jeste sem chtel rict, ze chystam v nejblizsi dobe v tomto smeru nejake experimenty - horizont 2-3 mesice.... |
|
taxem asi pred mesicem zacal serii experimentu s iontama. Postavil jsem si maly VN zdroj - dava napeti asi 4-6kV, dle napajeni. Vykon 1.5-7Watt. (vazi jen 20g) Zatim nemam nic letajiciho. Jen sem si overil ze je mozne zvetsit delku obluku bez nutnosti zvetsit napeti. To co porebuji vytvorit ale neni oblouk ale iontovy mrak. To se mi zatim nepodarilo. Verim vsak ze na zaklade experimentu budu schopny tento problem vyresit. Tak zatim.  |
| 08.7.2005 - 22:33 - Adolf | |
|
Docela by mě zajímalo, jak by se dala kosmonautika zlevnit nějakými principiálně novými pohony. Klasická raketa je ten nejméně efektivní pohon, jaký si jen lze představit. Je to víc rozfoukávač nosné látky než nosič, a to jak hmotnostně tak energeticky. Dokonce, i kdybychom nějak disponovali úžasným energetickým zdrojem, třeba nějakým zázračným mrňavým jaderným, tak by to naši situaci moc nevylepšilo, protože bychom zase měli horu nosné látky s maličkým užitečným zatížením, jaderně bychom do vesmíru rozfoukali tu látku, což by byl hlavní efekt, a nic moc by nám to nepomohlo proti současnému stavu, kdy nosná látka a chemické palivo jedno jsou. Cesta na Mars by nás vyšla skoro na ty samé prachy, ať bychom disponovali jak chtěli levným a výkonným energetickým zdrojem.
Jaká jsou z toho východiska?
Při manévrech snižování a zvyšování orbity by možná šlo použít vlákno. Shodilo by se k Zemi a tato by jej přitahovala přes kladku, zatímco satelit by to vytahovalo na vyšší orbitu. Snížit pak orbitu by bylo možné podobně – to vlákno do sebe namotávat. Energeticky by to bylo nesmírně účinné.
Také by nějak mělo jít využít jako nosné látky tu hmotu, která aspoň tady v blízkém vesmíru přítomná je, jako je zemská ionosféra a sluneční vítr. Kdyby to plavidlo mělo nějakou obří monstrpavučinovou cívku, která by sloužila jako vrhač plazmy, a tak se odpichovalo od iontů slunečního větru. V tom případě bychom si s potenciálním maličkým jaderným pohonem mohli pomoci, protože situace s dostatkem nosné látky všude kolem by byla o dost výhodnější.
Také je vlastně děsně nevýhodné, když se plavidlo odstrkuje samo. Kdybychom z něčeho pevného, třeba z Měsíce na kterém nepřekáží vzduch, vystřelovaly projektily, chuchvalce plynu či plazmy, nebo nějaké částice včetně směrového paprsku laseru či mikrovln na nějaké plavidlo, tak bychom ho zásahem mohli výrazně urychlit, zatímco vyfukuje-li plavidlo něco ze sebe, tak k jeho urychlení moc energie nezbude, většinu si odnese nosná látka, a ještě navíc urychlujeme hlavně nosnou látku, kterou si neseme spolu s užitečným nákladem, abychom ji za chvíli urychli vyfouknutím do vesmíru.
Ví někdo něco, že by se ohledně takovýchto typů pohonu dělaly nějaké studie, nebo nenapadá někoho, jak by šlo plavidly hýbat, kdybychom měli dost energie, na jiném principu než raketa? Takhle mi připadá, že i kdyby někdo vymyslel přeměnu hmoty na čistou energii v kapesním formátu za cenu mobilu, tak to naši dosažitelnost vesmírných těles moc nevylepší.  |
|
U reaktivního pohonu záleží hodně na tom, jakou rychlostí dokážeš pohonnou látku "vyfukovat". Když to dokážeš rychlostí řádově 100 km/s (což lze elektrostaticky nebo elektromagneticky [viz. iontové motory], nikoliv však tepelně), tak už si dost polepšíme oproti současnému stavu (který je řádově 5 km/s). Potřebuješ k tomu ale superefektivní přeměnu hmoty na ELEKTRICKOU energii (nikoliv tepelnou). Pokud dokážeš "pohonnou látku" vyfukovat rychlostí světla (300000 km/s), jseš na tom už úplně skvěle. Potřebuješ ale superefektivní zdroj světla o obrovském výkonu (protože jinak budeš mít jen velmi malý tah). A taky supermateriály, které tu energetickou hustotu snesou :)
Jinak samozřejmě, že alternativní pohony se intenzivně studují, viz. např. zdejší článek o fyzikálních pohonech od L.Lejčka ( http://www.kosmo.cz/modules.php?op=modload&name=kosmo&file=index&fil=/m/zaklady/rakety/fyzpoh.htm ).
Taky bych už rád viděl na obzoru něco lepšího, než reaktivní pohon, ale zatím je to pro mne ještě nějaké "rozmazané" :) |
|
Už dávnejšie ma napadlo, či je možné skonštruovať pohon, ktorý využiva palivo, ktoré je zároveň aj konštrukciou rakety. Napríklad palivo by bolo držané pohromade magnetickým poľom, alebo by sa jednalo o kovovú koštrukciu v pevnom skupenstve v tvare valca a koniec by sa odtavoval.
To by umožnilo podstatne zvýšiť ciolkovskéko číslo. |
|
citace:
Také by nějak mělo jít využít jako nosné látky tu hmotu, která aspoň tady v blízkém vesmíru přítomná je, jako je zemská ionosféra a sluneční vítr. Kdyby to plavidlo mělo nějakou obří monstrpavučinovou cívku, která by sloužila jako vrhač plazmy, a tak se odpichovalo od iontů slunečního větru. V tom případě bychom si s potenciálním maličkým jaderným pohonem mohli pomoci, protože situace s dostatkem nosné látky všude kolem by byla o dost výhodnější.
Monstrpavučina zajisté nebude potřeba. Už jsem zde o tom psal vícekrát, ale klidně to zopakuji. Pohon využívající energii slunečního větru, pokud je mi alespoň známo, byl poprvé navržen švédským inženýrem H.Alfvénem před nějakými 35-40lety (viz např. http://www.tethers.com/papers/TethersInSpace.pdf
, str.67). Jedná se v podstatě o dlouhý elektrický vodič (drát) se zdrojem napětí, umístěný ve slunečním větru. Ačkoliv magnetické pole sl. větru je velmi slabé (10-8 až 10-9T), vzhledem k jeho rychlosti asi 400km/sec se generuje na vodiči napětí typicky 2-3 Volty na každý kilometr délky. Pro efektivní fungování pohonu postačí teoreticky vodič asi 10km dlouhý. Později bylo navrženo, pro účinné vodivé spojení vodiče s okolním plazmatem použít plazmové kontaktory. S myšlenkou využít kosmická magnetická pole pro pohon kosmických lodí si ale pohrával už M.Faraday.
Výhodou je že zdrojem energie pro pohon je samotné energie slunečního větru (plazmy). Takovýto zdroj energie může být velmi účinný, pokud je elektrický vodič supravodivý jsou reálné hodnoty 1 až 100 kiloWatt na 1 kilogram vlastní hmotnosti celého pohonu, není tedy zapotřebí jaderný zdroj energie. Problémy jsou se supravodiči ale i zde se rýsuje na lepší časy, viz http://www.theva.com/newsletter/2005-02/article2.php?qz=109
. Tento "sluneční" pohon může být doplněn o fyzikální motor, např. iontový, který energii potřebnou pro svou funkci čerpá z tohoto zdroje energie. Pak je možný pohyb celého dopravního systému s využitím energie slunečního větru libovolným směrem, při specifickém impulsu až stovek kilometrů za sec.
Pohon může fungovat i v zemské ionosféře, proběhla už řada praktických testů. Osobně věřím že tento pohon má v nejbližších desetiletích největší šance nahradit chemický raketový pohon ( www.xprize.cz
). |
| 11.7.2005 - 01:16 - Adolf | |
|
Díky za všechny příspěvky k alternativním pohonům pro případ, že by nám nějaká budoucí technologie poskytla spoustu snadno dostupné energie!
Ať budeme pracovat s čím chceme, tak stejně asi se zčásti bez klasických raket neobejdeme, takže ta „beznábojnicová“ raketa-svíčka, co se spálí, je moc pěkný nápad.
Nejvíce mě nadchlo, že ty drátky v pavučince by fungovaly, i kdybychom žádný úžasný zdroj energie neměli, a navíc jako zdroj elektřiny, využívajíc Slunce jako přirozeného zdroje pro magnetohydrodynamický generátor. Kdybychom však časem nějaký solidní zdroj měli, tak bychom pavučinku vylepšili na plazmovrhač, a létali bychom na pavučince jak pavoučci - aspoň tady u Slunce za humny.
Ty iontové či dokonce fotonové pohony by se hodily, kdybychom měli dostatek energie, ale je u nich vždy ta smůla, že je to více rozfukovač či baterka než nosič. Fotony by asi byly nejšikovnější, kdyby byly velmi dlouhé, ale na absorbční frekvenci částic slunečního větru, takže již během vyzařování by byly pohlcovány větrem, na jehož velké objemy by se impuls přenášel. Odpichovali bychom se tedy od velkých objemů s částicemi a to rozdělení energií by bylo daleko pro nosič příznivější. Když popoženu náklad vystřelením lehkého projektilu, tak si skoro všechnu energii vrhu odnese ten lehoučký projektilek, ať je to chuchvalec iontů či svazek fotonů nebo cokoliv jiného. Na obrovský náklad toho však zbude dost málo. Také je tu vždy ta smůla, že nejdříve pracně urychlíme nosnou látku i s nákladem a pak ji vymrštíme v opačném směru. Je to toho tedy vložena taková rekurentní neefektivnost. Nejkrásnější by bylo k dispozici tuhé megabidlo. Náklad bychom urychlili klouzajíc po bidle. Lehký projektil, co si odnese většinu energie vrhu, by tedy byl náklad, ne nosná látka. Také bychom žádnou nosnou látku neurychlovali sem tam. Třeba by se jako takové pseudobidlo dala použít řada cívek propojených vodiči, které by se řízeně odpuzovaly, abychom tak zajistili nějakou aktivní simulovanou tuhost. Vymyslet to chytře, třeba by byl výkon k zajištění této tuhosti mohl být z větší části jalový. Byl by to takový gigantický provazový žebřík. Zachycovali bychom ho po výstřelu a štelovali do palpostu nejlépe „na pavučince“. Určitě by to ale dost stálo a museli bychom tím střílet velmi často, aby to za to stálo. Použít by to šlo až někde na orbitě, abychom tím něco velkého urychlili k letu někam daleko.
Vše, co bychom mohli vozit na pavučince nebo střílet po žebříku, bychom museli nějak přetahat aspoň na nízkou orbitu o dost klasičtěji ze Země. Kdyby to od Země vozila nějaká trojfázová soustava letadlo, scramjet, pavučinka. Vytáhl by nám to scramjet tak vysoko, abychom mohli použít pavučinku v ionosféře?
Ty zmíněné možnosti urychlovat ionty daleko více, než to umíme, by mě zajímaly ještě více než kosmické nosiče. Byl to ve skutečnosti extrémně silný efekt pro založení nové fyzikální báze techniky. Kdybychom uměli třeba impuls kvantového generátoru jako maserování či laserování konvertovat do elektrostatického impulsu s extrémním potenciálovým spádem odpovídajícím hustotě výkonu kvantového generátoru fotonů, tak máme na světě technologickou revoluci obdobné síly jako po vzniku mikroprocesoru. Urychlovač výkonnější, než mají v CERN, bych si udělal ve sklepě bez mnohačetných urychlovacích cyklů a ztrát synchotronovým zářením v kruhovém tunelu. Šlo by však vymyslet spoustu daleko výnosnějších udělátek než pomůcek ke kreslení dalších Reggeových trajektorií.
|
|
Nezapoměli jste pánové,
že když se má někde uzavírat prodová smyčka, a v případě rovného neuzavřeného vodiče to musí být přes plasmu, že budete potřebovat na OBOU koncích pracovní látku, kterou budete nenávratně spotřebovávat (odletí)jako ionizovanou v množství (ideálně) 1 mol na 96500 Ampérsekund (nepředpokládám, že budete ionizovat více než do prvního stupně, kde by jste na to vzali, že? Kolik myslíte, vzhledem k tomu, že sluneční vítr je stejně v podstatě vakuum, že skrz to protlačíte proudu ?
A myslíte si, že by Vám výrazně pomohlo, kdyby vodič byl supravodičem, když stejně okolní plazma má vodivost konečnou ?
Nebude nakonec lepší tu pracovní látku nacpat do iontového motoru i za cenu, že elektriku budete muset vyrábět ? |
| 11.7.2005 - 23:39 - Anonym | |
|
citace:
taxem asi pred mesicem zacal serii experimentu s iontama...... ..... To co porebuji vytvorit ale neni oblouk ale iontovy mrak. To se mi zatim nepodarilo. Verim vsak ze na zaklade experimentu budu schopny tento problem vyresit. Tak zatim.
Tak iontovy "mrak" by byl. Momentalne teoreticky "zraje" v hlave konstrukce, ktera tyto ionty uvede do pohybu tim spravnym smerem. Mam ale malo proudu a tak budu upravovat VN zdroj. Prikon by mel zustat ale ucinnost musi nahoru....... |
|
citace:
Nezapoměli jste pánové,
že když se má někde uzavírat prodová smyčka, a v případě rovného neuzavřeného vodiče to musí být přes plasmu, že budete potřebovat na OBOU koncích pracovní látku, kterou budete nenávratně spotřebovávat (odletí)jako ionizovanou v množství (ideálně) 1 mol na 96500 Ampérsekund (nepředpokládám, že budete ionizovat více než do prvního stupně, kde by jste na to vzali, že? Kolik myslíte, vzhledem k tomu, že sluneční vítr je stejně v podstatě vakuum, že skrz to protlačíte proudu ?
A myslíte si, že by Vám výrazně pomohlo, kdyby vodič byl supravodičem, když stejně okolní plazma má vodivost konečnou ?
Nebude nakonec lepší tu pracovní látku nacpat do iontového motoru i za cenu, že elektriku budete muset vyrábět ?
Vtip je v tom, že těch ampérsekund na 1mol je asi o 2 řády více vzhledem k tomu že pohyblivost elektronů je přibližně o 2 řády vyšší než iontů. Na každý uvolněný iont do plazmového oblaku kontaktoru proteče tímtéž oblakem přibližně 100 elektronů. Přesněji řečeno pro vodík jako pracovní látku je pohyblivost elektronů 40x vyšší než iontů a čím hmotnější ionty tím je tento poměr vyšší. Tohle je už docela dobře vyzkoušené např. u plazmového kontaktoru pracujícím na ISS. Ve slunečním větru to zatím nikdo nevyzkoušel a ještě nějaký čas asi nevyzkouší. Sluneční vítr sám o sobě se chová v podstatě jako velice slušný izolant. Budeme-li v něm vytvářet trvalý oblak plazmatu tak se za 1/ "izolační schopnost" slunečního plazmatu naruší a za 2/ dojde k vyrovnání hustot generovaného plazmatu a plazmatu slunečního větru (asi 10*7 iontů/m3) na hranici oblaku, pak "styčná plocha" obou plazmat může mít plochu desítek až tisíců kilometrů čtverečných (taktéž v závislosti na délce vodiče) a přes takovouto plochu lze už protlačit proud značný takže použití supravodiče může mít smysl. |
|
citace:
citace:
taxem asi pred mesicem zacal serii experimentu s iontama...... ..... To co porebuji vytvorit ale neni oblouk ale iontovy mrak. To se mi zatim nepodarilo. Verim vsak ze na zaklade experimentu budu schopny tento problem vyresit. Tak zatim.
Tak iontovy "mrak" by byl. Momentalne teoreticky "zraje" v hlave konstrukce, ktera tyto ionty uvede do pohybu tim spravnym smerem. Mam ale malo proudu a tak budu upravovat VN zdroj. Prikon by mel zustat ale ucinnost musi nahoru.......
Obdivuji vasi snahu, dejte prosim pozor na tvrdost VN zdroje. Vysoke napeti je nebezpecne, mame s tim v nasi firme par neprijemnych zkusenosti. |
|
[quoteObdivuji vasi snahu, dejte prosim pozor na tvrdost VN zdroje. Vysoke napeti je nebezpecne, mame s tim v nasi firme par neprijemnych zkusenosti.
Dekuji. Zatim sem volil bezpecnejsi mekky zdroj. Ma malou ucinnost ale na otestovani principu to staci. |
| 14.7.2005 - 15:32 - Anonym | |
|
citace:
citace:
Nezapoměli jste pánové,
že když se má někde uzavírat prodová smyčka, a v případě rovného neuzavřeného vodiče to musí být přes plasmu, že budete potřebovat na OBOU koncích pracovní látku, kterou budete nenávratně spotřebovávat (odletí)jako ionizovanou v množství (ideálně) 1 mol na 96500 Ampérsekund (nepředpokládám, že budete ionizovat více než do prvního stupně, kde by jste na to vzali, že? Kolik myslíte, vzhledem k tomu, že sluneční vítr je stejně v podstatě vakuum, že skrz to protlačíte proudu ?
A myslíte si, že by Vám výrazně pomohlo, kdyby vodič byl supravodičem, když stejně okolní plazma má vodivost konečnou ?
Nebude nakonec lepší tu pracovní látku nacpat do iontového motoru i za cenu, že elektriku budete muset vyrábět ?
Vtip je v tom, že těch ampérsekund na 1mol je asi o 2 řády více vzhledem k tomu že pohyblivost elektronů je přibližně o 2 řády vyšší než iontů. Na každý uvolněný iont do plazmového oblaku kontaktoru proteče tímtéž oblakem přibližně 100 elektronů. Přesněji řečeno pro vodík jako pracovní látku je pohyblivost elektronů 40x vyšší než iontů a čím hmotnější ionty tím je tento poměr vyšší. Tohle je už docela dobře vyzkoušené např. u plazmového kontaktoru pracujícím na ISS. Ve slunečním větru to zatím nikdo nevyzkoušel a ještě nějaký čas asi nevyzkouší. Sluneční vítr sám o sobě se chová v podstatě jako velice slušný izolant. Budeme-li v něm vytvářet trvalý oblak plazmatu tak se za 1/ "izolační schopnost" slunečního plazmatu naruší a za 2/ dojde k vyrovnání hustot generovaného plazmatu a plazmatu slunečního větru (asi 10*7 iontů/m3) na hranici oblaku, pak "styčná plocha" obou plazmat může mít plochu desítek až tisíců kilometrů čtverečných (taktéž v závislosti na délce vodiče) a přes takovouto plochu lze už protlačit proud značný takže použití supravodiče může mít smysl.
|
|
Omlouvám se, že jsem omylem odeslal Váš příspěvek bez komentáře;
nemáte však pravdu, s pohyblivostí elektronů to nemá co dělat, pracovní látka bude spotřebována přesně podle elektrochemického ekvivalentu, t.j. 96500 As/mol. Na jedné straně plazmového kontaktu Vám budou do prostoru definitivně odcházet elektrony, na druhé straně kladné ionty, nebude -li změněn a to nebude, směr proudu. Jistě, můžete z vodiče emitovat elektrony třeba termoemisí, těch může být hodně, avšak na druhé straně je budete muset kompenzovat stejným množstvím odcházejících kladných iontů, jinak by nastala nerovnováha v náboji, která by Vám další emisi znemožnila. |
|
| Toto je možná nedorozumění. Mám na mysli generování neutrálního plazmatu na obou koncích vodiče. Potenciální rozdíl mezi konci vodiče a okolním plazmatem pak způsobuje pohyb elektronů směrem k anodě a přes ni do vodiče a na opačném konci vodiče (katodě) emitování elektronů ven z vodiče. Elektrony jsou vlastně ty částice které vytváří proudovou smyčku přes vodič, oblaka plazmatu a sluneční vítr. Takže ačkoliv zdroje plazmatu na obou koncích vypouštějí jisté množství iontů, elektronů vstupuje do vodiče na jednom konci a vystupuje z něj na konci opačném mnohonásobně více nežli iontů aniž by byla narušena nábojová neutralita plazmatu. Pro bezesrážkové plazma je rychlost částic dána vztahem v=(2eU/m)na 1/2. Pro elektrony které jsou nejméně tisíckrát lehčí nežli ionty je rychlost pohybu samozřejmě mnohem vyšší. Poměr rychlostí iontů a elektronů samozřejmě platí i pro srážkové plazma. |
|
Superrychlá sonda na iontový pohon(45 km/s) za hranice sluneční soustavy:
V listopadu 2029 by se sondy měla nacházet ve vzdálenosti 103 AU od Země (1 AU = vzdálenost Země od Slunce, tj. 150 miliónů km). V tomto okamžiku vyčerpá veškeré zásoby pracovní látky pro iontové motory. Sonda se již bude pohybovat rychlostí 9,5 AU za rok, tj. přibližně 45 km/s. Dál již poletí pouze setrvačností. (Pro porovnání: sonda Voyager 1 se pohybuje rychlostí 3,6 AU/rok, Voyager 2 rychlostí 3,3 AU/rok.)
http://www.astro.cz/clanek/2073 |
|
Takže, podle Wikipedie, 1 světelný rok = 63,241 AU 
( http://en.wikipedia.org/wiki/Light-year )
tzn, pro tuto novou sondu 63,241 AU / 9,5 AU(rok) = 6657 let pro překonání jednoho světelného roku Sice se to může zdát mnoho, ale v provnání s Voyagerem 2, kterému uražení stejné vzdálenosti bude trvat 19164 let, je to myslím značný pokrok 
Pokud by tato nová sonda byla vyslána k nám nejbližší hvězdě ,Alpha Cenaturi, vzdálené "pouhých" 4,22 světelného roku, trvala by jí cesta 4,22 * 6657 let, tedy "pouze" 28093 let
(za případné chyby ve výpočtech se předem omlovám, kdyžtak mě prosím opravte, děkuji :-) ) |
|
