Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-27 At/F-3
tisk 
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1988-106A 02.12.1988 05.12.1988 4d 9h06m KH - Lacrosse (DoD-3)


Posádka STS-27
Posádka :
Gibson,R.L.[VE] | Gardner,G.S.[PL] | Mullane,R.M.[MS] | Ross,J.L.[MS] | Shepherd,W.M.[MS]

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-27 v NASA ]


Znak STS-27Popis letu : (převzato z L+K 16/89 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-27

TAJEMNÁ ATLANTIS

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Zasvěcení znalci kosmonautiky jistě okamžitě pochopí, že nejde o bájnou, snad vůbec neexistující pevninu, ležící kdesi na dně Atlantského oceánu, vně Heraklových sloupů neboli Gibraltaru, ale o raketoplán, čtvrtý v americké kosmické flotile - navazující na Columbii, Challenger a Discovery.

Také adjektivum "tajemná" není zcela na místě. Výstižnější by snad bylo "utajovaná Atlantis, nebo úplně přesně "utajovaný start". Pouze start.

Utajit totiž kosmický let a přípravy k němu není v dnešní světě prostě možné, zvlášť ne v tak všetečné zemi, jako jsou Spojené státy.

Přesun nádrže ET do VAB pro let STS-27 (16.05.1988)Kdoví, kolik nežádoucně zvědavých očí přihlíželo, když byla Atlantis 20. října minulého roku převážena do montážní haly, aby tam došlo k jejímu spojení s nádrží ET a s motory SRB.

Tato montáž byla dokončena 24. října a několik následujících dní padlo na zkoušky propojení komplexu elektrických vedení a těsnosti palivových potrubí.

Znepokojení techniků vyvolával zejména motor SSME č. 3, jehož chod byl při přejímacích statických zkouškách v NSTL počátkem léta 1988 nápadně hlučný. Nadměrný hluk mohla působit zdeformovaná deska injektoru okysličovadla ve spalovací komoře. To není závada malého významu, ale technici se přesto rozhodli udělat sice důkladné vyšetření rozměrů a tvaru injektoru, ale bez předchozí demontáže motoru. Jejich rozhodnutí se vyplatilo, protože revize ukázala, že rozměry injektoru jsou v normě a motor tak vyhovuje pro let.

Zato při poslední inspekci byl nalezen kus drátu přiskřípnutý mezi podložkou a šroubem, který připojuje odhazovací nádrž ET k raketoplánu. Nezbylo, než znovu zavěsit Atlantis na jeřáb, šroub povolit a drát odstranit.

Tím se zdržela šestapůlhodinová cesta na rampu 39B asi o dva dny, takže k ní došlo místo 31. října až 2. listopadu. Večer téhož dne byly zapojeny elektrické systémy raketoplánu a zahájeny zkoušky.

5. a 6. listopadu zahájili pracovníci na kosmodromu tankování pohonných látek pro motory OMS a RCS a také pro APU, což jsou turbočerpadla hydrauliky raketoplánu.

O čtyři dny později - 10. listopadu - byl do nákladového prostoru Atlantidy uložen průzkumný satelit amerického vojenského letectva, který byl vlastní příčinou úzkostlivého utajování. Tato "dobře utajená" družice nazvaná Lacrosse, má vyklápěcí ramena o délce větší než 15 m, na nichž jsou umístěny antény, sluneční baterie a část přístrojového vybavení. Její cena se údajně pohybuje kolem půl miliardy dolarů.

14. listopadu došlo na simulované odpočítávání za účasti osádky raketoplánu. Tu tvořili jeho velitel fregatní kapitán Robert L. Gibson (má na svém kontě dva lety do vesmíru), pilot pplk. Guy S. Gardner (nováček, kterého si nepleťte s autorem Perry Masona) a tři letoví specialisté: plk. Richard M. Mullane od USAF, pplk. Jerry L. Ross a konečně fregatní kapitán William M. Shepherd, rovněž nováček - "greenhorn".

Simulované odpočítávání proběhlo bez problémů, takže byl schválen nejen start raketoplánu, ale také jeho datum a hodina, ovšem přesný časový průběh, kromě data (1.11.) a všeobecného údaje o ranních hodinách si ponechali vojenští představitelé pro sebe.

Skutečné odpočítávání bylo zahájeno minutu po půlnoci dne 28. listopadu; také tentokrát všechno šlo až nečekaně hladce. Techniky pozlobil pouze špatně upevněný panel na pravé straně předního modulu stabilizačních trysek RCS. Druhá anomálie byla spojena s nepatrným únikem vzduchu z vnitřní pneumatiky na levé straně hlavního podvozku. Úbytek tlaku odpovídal 0,012 MPa za den. Protože pneumatiky jsou nahuštěny na nominální tlak 2,3 MPa a protože minimální tlak potřebný pro přistání raketoplánu i s výzvědnou družicí Lacrosse (o hmotnosti asi 18 tun) činí 1,9 MPa, rozhodlo vedení letu tuto lapálii ignorovat.

Větší potíže se vyskytly na samotném kosmodromu. Při tankování kapalného kyslíku se objevila netěsnost v pozemním potrubí, která zdržela či spíše protáhla operaci o plnou hodinu. K vymazání časové ztráty došlo až ráno 1. prosince v T-3 hodiny, při plánovaném dvouhodinovém přerušení.

Pak vše pokračovalo dále podle předpokladů až k poslední přestávce v T-9 min. V jejím průběhu byl však start odvolán kvůli proudění vzduchu, stejně jako při předchozím letu STS-26.

Poslední balonová sondáž totiž ukázala, že ve výšce 13,7 až 16,8km přesahuje rychlost větru o 2% nejvyšší povolenou mez. Protože by bylo nutno zcela změnit program pro navádění na dráhu, byl start odložen o 24 hodin.

Ani 2. prosince však situace nevypadala lépe. Start. raketoplánu byl ohrožen silným střihem větru ve výšce 2,5 km. Když však sondáž v T-2h ukázala, že překročení povolené meze pokleslo z 20% na 7% a že vítr dále slábne, rozhodl ředitel startovních operací vzlet uskutečnit.

V T-31s byl však až dosud hladký postup odpočítávání znovu přerušen, což opět zavinilo počasí. Reprezentant NASA na letecké základně v Zaragoze totiž oznámil, že obloha nad přistávací plochou je více než z poloviny zatažená. Porada s narychlo přizvanými meteorology vedla k závěru, že oblaka nad Španělskem v době, kdy letiště v Zaragoze bude v pohotovosti, zaručeně umožní eventuální nouzové přistání raketoplánu.

Atlantis tedy odstartovala 2. prosince v 09.30 ráno standardního východoamerického času, tj. ve 14.30 UT. Vzhledem k tomu, že plánovaná dráha měla mít sklon 57° k rovníku, byl raketoplán naváděn severovýchodním směrem, víceméně podél amerického pobřeží.

V T+2 min, v okamžiku odhození motorů SRB, zaregistrovaly pozemní kamery, vybavené objektivy s dlouhým ohniskem, roj úlomků neznámého původu, což vyvolalo mezi odborníky značné znepokojení.

Prohlídka vylovených motorů ukázala, že podezřelé úlomky nepocházejí ze SRB a stejně dopadla i analýza televizních záběrů, na nichž odborníci shledali jen nepatrné poškození dlaždičkového obložení raketoplánu.

Nezbylo než předpokládat, že většina úlomků nejspíš pochází z polyuretanové pěny, tvořící tepelnou izolaci na povrchu ET. Použitý exemplář nádrže totiž čekal na vypuštění plných 5 let a byl již dříve použit ke zkoušce tankování na základně Vandenberg v Kalifornii.

Významnější problém vyvstal v T+4 min 30 s, kdy došlo k selhání jednoho teplotního čidla na motoru SSME č. 3. Malér na pováženou, protože podobná závada vedla v minulosti k předčasnému vypnutí motoru; tehdy ovšem při letu postupně selhala obě čidla.

V dané fázi letu (v době od T+4 do T+7 min) mohla Atlantis v případě výpadku jednoho SSME nouzově přistát v Zaragoze ve Španělsku - porada o počasí na tamějším letišti tedy přece jen nebyla zbytečná!

Vážnější ohrožení představovala nádrž ET. Po jejím odhození při předčasném vypojení motorů mohly neshořelé zbytky dopadnout na Evropu: dráha raketoplánu totiž vedla nad Skotskem, severní částí NSR, NDR, Polskem, Československem, SSSR a Tureckem.

Naštěstí druhé teplotní čidlo na třetím motoru vydrželo a všechno proběhlo v pořádku. K vypojení SSME došlo zcela podle plánu osm a půl minuty po startu raketoplánu. To již Atlantis letěla 110 km nad Zemí a ve vzdálenosti asi 260km. východně od Atlantic City (stát New Jersey). Její rychlost na prozatímní suborbitální dráze činila 7846 m/s. Odhozená nádrž ET po ní pokračovala v letu a zanikla nad Indickým oceánem.

Přibližně 45 min po startu byla Atlantis pomocí motorů OMS navedena na víceméně kruhovou dráhu ve výši 390km. Nezvykle vysoký sklon k rovníku (57°) byl zvolen proto, aby družice, kterou se Atlantis připravovala vypustit, přelétala podstatnou část území Sovětského svazu.

Družice sloužící ke zpravodajským účelům měly být původně vypouštěny ze základny Vandenberg v Kalifornii, kde se počítalo se startovním komplexem SLC-6 pro raketoplány startující na polární dráhu. Když však došlo ke snížení počtu startů, byly všechny víceméně dokončené objekty - rampa, montážní haly i řídicí středisko - náležitě zakonzervovány pro eventuální použití v budoucnosti.

Vypustit družici Lacrosse dostala za úkol Atlantis. Vlastní úkon po náležitých prověrkách vykonal letový specialista plk. Mullane, tentokráte s pomocí "kanadské ruky". V T+6 hodin se již družice vznášela volně v kosmu nad nákladovým prostorem raketoplánu.

Zato první pokus o vyklopení panelů jejích slunečních baterií selhal. Teprve po opakování série povelů ze Země mohla osádka Atlantidy potvrdit úspěch operací. Uvolnění dalších nosníků detektorů proběhlo již bez závad, takže maximální rozpětí družice činilo nakonec asi 45 m.

Společná fotografie posádky na oběžné dráze (06.12.1988)Ross a Shepherd, dva další letoví specialisté, jistě s lítostí odložili skafandry, do nichž byli připraveni se obléci, vystoupit ven a družici "domluvit", tj. opravit ji v případě, že by nereagovala na povely ze Země.

Gibson, velitel raketoplánu, odmanévroval Atlantidu nejprve do vzdálenosti asi 5 km a později, když pozemní středisko dokončilo první sérii testů, asi na 8. oběhu kolem Země, zvýšil tuto vzdálenost ještě o 4 km.

Operace postupného vzdalování totiž počítala s možností selhání družicových systémů. V takovém případě by byly její sluneční panely a výklopné nosníky odděleny pyrotechnicky a vlastní těleso družice, nesoucí většinu cenné elektroniky, měla osádka Atlantidy opět zachytit a dopravit zpět na Zemi. V případě poruchy družice je popsaný postup možno samozřejmé realizovat i v budoucnosti.

Družice má pro americké vojenské kruhy nesmírný význam. Její systémy totiž umožňují sledovat pohyb bojové techniky i za nepříznivých povětrnostních podmínek pomocí radiolokátorů, jejichž signály proniknou i oblačností.

Vzhledem k tomuto významu byl let co možno utajován - ovšem s malou efektivností. Třebaže řídicí středisko oznámilo přesný čas startu Atlantis teprve v T-9 min, utvořila se na celém světě již dříve síť astronomů-amatérů, kteří opticky sledovali let raketoplánu i jeho tajného nákladu.

Např. na 6. a 7. oběhu se podařilo získat řadu snímků, na nichž je zřetelně zachycen let Atlantis ve formaci s družicí Lacrosse.

Zájmům ministerstva obrany USA byl věnován i zbytek času strávený ve vesmíru. Kosmonauti pozorovali i fotografovali všechny vojensky významné oblasti, nad nimiž Atlantis prolétávala.

V průběhu letu se vyskytla jen několik drobnějších problémů, s nimiž si osádka dokázala snadno poradit.

Přistání Atlantis STS-27 na dráze 17 Edwards AFB (06.12.1988)Nejméně příjemná byla havárie zařízení odlučujícího vlhkost ze vzduchu v prostorách osádky. V důsledku ucpaného filtru vytekla zkondenzovaná voda do obytného podlaží. Kosmonauti sice uvedli do provozu záložní jednotku, která pak bezvadně fungovala až do konce, ovšem ruční likvidace vodních částic v beztížném stavu byla značně komplikovanou záležitostí.

Samotný závěr akce proběhl standardně. Po snížení rychlosti vstoupila Atlantis do atmosféry nad Tichým oceánem a přistála na dráze 17 kalifornské základny Edwards v 15.36 pacifického standardního času (23.36 UT).

Na rozdíl od předchozího letu Discovery (STS-26) se Atlantis vrátila z vesmíru značně pošramocená. Asi 150 až 160 dlaždic tepelné ochrany na jejím trupu bylo poškozeno natolik, že bylo nezbytné je vyměnit ještě před příštím startem do kosmu. Ten byl plánován na 28. duben 1989.


Aktualizováno : 11.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-27/index.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.146427 vteřiny.