kosmo.cz - Pilotované lety - STS

M.označení	Start	Přistání	Délka letu	Poznámka
1991-040A	05.06.1991	14.06.1991	9d 2h14m	Spacelab SLS-1

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-40 v NASA ]

Popis letu : (text, určený pro L+K 1-3/92 poskytl Mgr. A.Vítek)

STS-40/SLS-1

LIDÉ, MEDÚZY A KRYSY

ing. Josef Krupička, CSc., Antonín Vítek, CSc.

Nelze pochybovat o tom, že lékařské a biologické pokusy ve stavu beztíže mají nezanedbatelný význam pro rozvoj pilotované kosmonautiky i gravitační fyziologie. Díky opakovanému dlouhodobému pobytu v kosmu na stanici Mir získali sovětští vědci právě v této oblasti základního výzkumu náskok před svými americkými kolegy. Aby Američané tento hendikep alespoň zčásti vyrovnali, objevila se v programu náplně letů kosmických raketoplánů také expedice, která měla využít k lékařskobiologickým pokusům dlouhý přetlakový modul stavebnice Spacelab, nazvaný Spacelab Life Sciences Mision One, čili zkráceně SLS-1.

Plány expedice SLS-1 se začaly formulovat sice již v roce 1984, dávno před vynuceným přerušením raketoplánového programu, ale k jejich realizaci došlo až v polovině roku 1991 v rámci letu STS-40.

Hlavním aktérem přitom byla Columbia. Přípravy k jejímu startu ovšem pozdržely problémy spojené s letem Discovery v misi STS-39. Discovery se chystala na svůj úkol v jedné ze dvou hal budovy OPF (Orbiter Processing Facility), takže nejstarší letuschopný americký raketoplán vyčkával na potřebné operace v přístavku budovy VAB, protože druhou a v té době poslední montážní halu měla zabranou Atlantis a prostora v OMFR (Orbiter Modification nad Refurbishment Facility) byla právě přestavována na třetí montážní stanoviště OPF.

Modul Spacelabu mezitím procházel komplexními prověrkami v OCB (Operations and Checkout Building). Ve válcovitém těle laboratoře bylo po obou stranách středové uličky umístěno dvanáct skříňových stojanů pro přístroje; počet, který umožňoval celkem 18 experimentů.

Když Discovery konečně 9. února 1991 putovala na startovní rampu, došlo i na odstrčenou Columbii. Z jejího nákladového prostoru byl nejprve vyňat soubor přístrojů Astro-1 (pozůstatek po letu STS-35) a jeho místo zaujal již prověřený přetlakový modul Spacelabu o průměru 4,88 m, délce 7,02 m a hmotnosti 9648 kg. Tento kolos byl po uložení propojen s obytnou palubou raketoplánu. Zadní část nákladového prostoru Columbie vyplnila speciální příhradová konstrukce nesoucí celkem 12 kanystrů GAS (Get Away Specials) s autonomními experimenty. Celková hmotnost tohoto sekundárního užitečného zatížení činila 2216 kg.

Po zkompletování raketoplánu s motory SRB a nádrží ET v budově VAB byla celá sestava ve čtvrtek 2. května přepravena na rampu 39B. O čtyři dny později, 6. až 7. května, proběhlo bez problémů zkušební odpočítávání, kterého se jako vždy zúčastnila hlavní osádka Columbie.

K vlastnímu startu raketoplánu však došlo až na třetí pokus. Původní termín, stanovený na 22. května, se nepodařilo dodržet. Kolem půlnoci z 21. na 22. 5. místního času objevili technici závadu na jednom z 23 elektronických zařízení, označených zkratkou MDM (Multiplexer/Demultiplexer). Toto zařízení převádí naměřené údaje jednotlivých sensorů na digitální formu, vhodnou ke zpracování palubním počítačem. V opačném směru přeměňuje numerické údaje z počítačů do formy přijatelné pro výkonné prvky, jako jsou ventily hydrauliky i přívodu pohonných látek, nebo servomotory, pyrotechnické zařízení aj. V daném případě šlo o poruchu MDM umístěného sice v motorovém prostoru družicového stupně, ale zprostředkujícího řízení pomocných startovních motorů SRB.

Aby věc nebyla tak jednoduchá, vynořil se zcela jinde další nečekaný problém. NASA obdržela hlášení od firmy RdF Corp., že teplotní čidlo, které firma jakožto jeho výrobce dostala k prozkoumání, má na svém ocelovém plášti tak popraskané sváry, že koncová část čidla visí na příslovečné nitce, v tomto případě na tenkém platinovém drátku, který souží jako odporový teploměr.

Šlo o čidlo, které bylo vymontováno v září 1990 z přívodního vodíkového potrubí k hlavním motorům Columbie, protože kolem něho tehdy docházelo k mírnému úniku vodíku. Tak tohle byl průšvih naveliko: Takovýchto čidel má totiž každý raketoplán devět; pět v přívodech kyslíku, čtyři ve vodíkovém potrubí. Kdyby někde došlo k odlomení ocelové trubky s čidlem, byla by nasáta do turbočerpadla. Co by se potom stalo uvnitř čerpadla při 16 185 otáčkách za minutu si jistě dokáže každý představit. Přinejmenším by vypadl jeden motor, pokud by nedošlo k ještě horší katastrofě, totiž k roztržení čerpadla a tím pádem k totálnímu zdemolování zádi raketoplánu.

Zděšení technických pracovníků ještě vzrostlo, když si uvědomili, že poškozený sensor vlivem řetězu nedorozumění putoval nejprve na zcela jinou adresu, totiž k firmě Eaton Corp., která měla na starosti výrobu ventilů. Tím se objevení závažné závady podstatně opozdilo.

Správný adresát (firma RdF Corp.) po řadě metalurgických zkoušek došel 20. května k závěru, že poškození čidla je vážné a neprodleně o situaci informoval firmu Rockwell International, jakožto hlavního výrobce raketoplánu. Od Rockwellů obratem předali zprávu do NASA ale i tak došla tato Jobova zvěst na místo určení až po 8 měsících a ještě k tomu jen 32 hodin před plánovaným startem Columbie.

Protože však měření teploty v přívodním potrubí je záležitostí, která měla smysl především při zkušebním provozu raketoplánů, rozřešilo vedení NASA situaci radikálně a jednoduše: všechny detektory vymontovat a otvory po nich prostě zaslepit! Při pozdějším průzkumu odstraněných detektorů se beztak ukázalo, že situace nebyla tak kritická: Ani jeden ze sensorů nevykazoval výrazné závady. Technici nakonec usoudili, že detektor, který vyvolal celý poplach musel, být nejspíše poškozen během přepravy k výrobci. Za těchto okolností by nebylo bývalo nutno předstartovní přípravy Columbie vůbec přerušit.

Při práci na výměně MDM se navíc porouchal jeden z palubních počítačů, ale jeho výměna byla snadnou a rutinní záležitostí.

Nový countdown se rozeběhl již v úterý 20. května, s tím, že Columbie odstartuje 1. června. V pátek 31. května bylo do klecí ve Spacelabu umístěno 20 krys. Dalších 10 dostalo o den později místo přímo na obytné palubě. Celý zvěřinec doplnilo 2478 malých medúz, přesněji řečeno láčkovců plovoucích v plastikových pytlících naplněných vodou, nahrazujících akvária.

Odpočítávání probíhalo jedna radost. Budoucí osádku Columbie tvořili velitel Bryan D. O'Connor, pilot Sidney M. Gutierrez, letoví specialisté James M. Bagian, Tamara E. Jerniganová, M. Rhea Seddonová a vědečtí pracovníci, čili dle terminologie NASA specialisté pro užitečné zatížení dr. Millie Hughes-Fulfordová a dr. Francis A. "Drew" Gaffney. Právě když tato budoucí osádka jela v ranních hodinách 1. června ze svého dočasného obydlí v OCB (Operations and Checkout Building) na mysu Canaveral autobusem na rampu 39B, studovali zde technici problém, proč se nepodařilo nakalibrovat jednu ze 3 inerciálních plošin IMU navigačního systému Columbie. Když další dva pokusy o kalibraci dopadly rovněž bledě, rozhodl vedoucí startovních příprav Bob Sieck další odpočítávání zastavit. To už hodiny ukazovaly T -45 minut. Ironií osudu bylo, že právě na tento den dávali "rosničkáři" plných 90 % šance na dobré počasí v okamžiku startu.

Za těchto okolností však osádka, která už zabydlela raketoplán, musela udělat čelem vzad a vrátit se do OCB. Nové datum startu bylo stanoveno na 5. června. Tak dlouhý odklad si vynutila nezbytnost připravit novou sadu pokusných krys pro Spacelab. Těch nakonec letělo jen 29, když v jedné z klecí selhalo automatické krmítko. Výměna zvířat ovšem nebyla jen tak. Technici museli do kabiny raketoplánu znovu nainstalovat systém kladkostrojů, s jehož pomocí se jeden z nich spustil do prostory Spacelabu, aby mohl výměnu uskutečnit. Ještě před tím bylo třeba vypustit vodík a kyslík z nádrže ET a teprve pak se technici mohli vrhnout na problematickou IMU č. 2 a nahradit ji jinou. Tato operace byla ukončena ráno 2. června. Mezitím se velitel Columbie a její pilot vypravili na základnu Edwards v Kalifornii, aby tu v létajícím simulátoru Shuttle Training Aircraft procvičili naposled přistávací manévr.

Odpočítávání Columbie bylo obnoveno dne 3. června od stavu T -37 hodin. Tentokrát se jediný problém objevil den před plánovanýnm startem. Na odhazovací nádrži se odloupl asi 1 dm2 izolace, kterou ovšem nebyl problém přilepit. Technici však projevili obavu, zda lepidlo dostatečně zatuhne dříve, nežli se povrch ET ochladí při načerpávání zkapalněných plynů. Pro případ nutnost dalšího zásahu byla proto obslužná věž RSS (Rotating Service Structure) ponechána v pohotovostní poloze u raketoplánu o 9,5 hodiny déle než obvykle a k jejímu odsunu na parkoviště došlo až ve 20.33 hodin místního času EDT (00.33 UT), v T -10 h.

Pozdě v noci se naposledy sešlo vedení příprav startu, aby s definitivní platností rozhodlo o tankování pohonných látek. O poslední zádrhel před startem se postaralo jako obvykle počasí. Rozsáhlá fronta mračen, ze kterých se lil silný déšť, se povážlivě blížila podél pobřeží od severu k písečné kose mysu Canaveral. Meteorologové nad tím kroutili hlavami a i optimisté dávali šanci na start stěží 40 %.

Naštěstí v době, kdy se countdown blížil k nule, začaly mraky uhýbat na západ do vnitrozemí. V okamžiku otevření dvouhodinového startovního okna, 5. června v 08.00 EDT (12.00 UT), bylo sice nad kosmodromem ještě zataženo s občasnými přeháňkami, ale to už rosničkáři lezli po žebříčku nahoru s tím, že to přece jenom vyjde. Od severu se pomalu rozšiřovala bezoblačná oblast a odpočítávací čas stál na T -9 min. V okamžiku, kdy se startovní okno zúžilo na 44 minut, zbývala nad KSC asi 600 m silná vrstva mraků, jejíž základna se pohybovala ve výši 4420 m, tedy výše než požadovaly bezpečnostní předpisy. Proto dal ředitel startu zelenou pro poslední minuty odpočítávání.

V T -5 min nastartoval Gutierrez podle plánu všechna tři čerpadla hydrauliky (APU) a přezkoušel hydrauliku vychylování hlavních motorů SSME. Další řízení převzaly v T -31 s palubní počítače. Ty v T-6,6 s vydaly povel k zážehu motorů SSME v odstupu po 120 milisekundách. Přesně ve 13.25 UT vyšlehly plameny ze zážehových složí, proběhly do vnitřního kanálu v osách obou SRB a zapálily 750 tun tuhých pohonných látek. Columbia zahájila svoji jedenáctou cestu do vesmíru s hlavními motory nastavenými na 104 % nominálního tahu.

Krátce poté, co minul nejvyšší patro obslužné věže, stočil se raketoplán o 110° doprava a nabral kurs v azimutu 61°, aby dosáhl dráhy se sklonem 39° k rovníku.

Z dohledu lidí na kosmodromu zmizela Columbie ve spodní vrstvě mraků po 44 sekundách letu. V T +125 s se hladce odpojily motory SRB a samotný družicový stupeň dosáhl suborbitální dráhy 76-287 km v T +510 s. O 20 s později byla odhozena vyprázdněná nádrž ET.

Tři čtvrtě hodiny po startu, přesně ve 14.07 UT zvýšil raketoplán dvouminutovým hořením motorů OMS svoji rychlost o 60,7 m/s a tím přešel na operační dráhu ve výši 276-298 km nad Zemí.

Po půldruhé hodině letu otevřela osádka Columbie dveře nákladového prostoru, krátce poté, co dostala od řídicího střediska v Houstonu povolení k operacím na oběžné dráze. Půl hodiny stačilo k tomu, aby astronauti zahájili aktivaci Spacelabu. První krok k tomu udělala Rhea Seddonová oživením jeho elektrické sítě od zadního pultu na letové palubě.

Dole v Houstonu však mezitím odborníci s obavami sledovali záběry z televizních kamer umístěných v nákladovém prostoru. Během startu se totiž uvolnila část tepelné izolační obšívky na zadní stěně nákladového prostoru a také teflonové těsnění, které tvořilo tepelný štít mezi trupem a dveřmi nákladového prostoru, také nesedělo na svém místě.

Podle prvního dojmu to sice nemělo vadit při konečném uzavírání dveří před návratem na Zemi, ale pro všechny případy byla ihned sestavena speciální skupina, která se problémem uvolněného těsnění měla zabývat a navrhnout případná nouzová opatření. Byla tu totiž jakási - byť velmi nepravděpodobná - možnost, že by se kusy izolační hmoty mohly dostat do zámků a zabránit pevnému spojení dveří s trupem. Pak by nezbylo astronautům - byli to Bagian a Jerniganová - nic jiného, než nouzově vystoupit ve skafandrech ven a ručně závadu odstanit.

Osádka Columbie otevřela hermetický průlez z obytných prostor raketoplánu do labolatoře Spacelab až v 17.08 UT. V té době byli už astronauti rozděleni jako obvykle na dvě pracovní party: pilotní tým ve složení O'Connor, Gutierrez a Jerniganová dostal na starost systémy raketoplánu a jeho pilotáž, zatímco Seddonová, Bagian, Gaffney a Hughes-Fulfordová, jakožto vědecký tým se měli 9 dnů věnovat experimentům.

Řada z nich byla ovšem zahájena ještě před otevřením Spacelabu. Vědci si v prvé řadě přeměřili obvod stehen a lýtek, aby zjistili, jak se působením stavu beztíže přemísťují kapaliny v těle. Do vlastní laboratoře proplul devítimetrovým spojovacím tunelem v 17.10 UT jako první Bagian. Za ním následoval dr. Gaffney, jemuž ještě před startem lékaři zavedli tepnou v levé ruce 0,6 m dlouhý katetr až téměř k srdci. Díky této operaci bylo možno měřit změny tlaku bezprostředně v astronautově krevním oběhu a také sledovat průtok krve v beztížném stavu. Na konci katetru byl totiž spolu s čidly umístěn miniaturní vysílač, jehož signály zachycoval přijímač přilepený na Gaffneyově hrudi. Po ukončení pokusu asi 4 hodiny po startu, po dokončení měření v době adaptace na beztížný stav, si dr. Gaffney za přispění kolegů katetr sám vytáhl.

Ještě během aktivace Spacelabu vstříkla Fulfordová svým kolegům z vědeckého týmu do krevního oběhu značkovací látky a pak jim v pravidelných intervalech odebírala krev, moč a další tělní tekutiny, aby se zjistily rozdíly v metabolismu organismu, který se ocitne ze svých normálních životních podmínek z ničeho nic v beztížném stavu. Další astronautka dr. Jerniganová mezitím aktivovala experiment sledující chování bílých krvinek také v oné pro člověka stále neobvyklé situaci.

Později toho dne letu byl na obytné palubě zahájen pokus s láčkovci. Šlo o právě vylíhlé jedince, ještě ve stádiu polypa, který během 6 dní dospívá do larválního stádia (tzv. ephyry). Právě toto ranné stadium bylo vítaným genetickým modelem pro sledování vývoje organismu v kosmické misi, tedy opět v nezvyklých podmínkách, bez vlivu zemské přitažlivosti. Cyklus vývoje láčkovců do plně rozvinuté zvoncovité formy trvá za běžných podmínek 4 až 6 měsíců. Zde při růstu nově vzniklého jedince bylo zajímavé sledovat, jak rychle bude vývoj za daných podmínek pokračovat a jak se budou tvořit tzv. statolity, tj. orgány, které u láčkovců odpovídají lidským otolitům v rovnovážném ústrojí, které je u některých astronautů příčinou nevolnosti, kinetózy, jakmile se ocitnou ve stavu beztíže.

Přitom byl pochopitelně sledován i vývoj celého organismu láčkovců a přirozeně srovnáván s kontrolním vzorkem tohoto druhu medúz v podmínkách na Zemi. Tady, v Columbii, vstřikli vědečtí pracovníci do šesti sáčků stimulační prostředek, který po vložení vzorků do inkubátoru při teplotě 26 °C urychlil zahájení vývoje těchto drobných živočichů.

Začátek druhého dne letu patřil lidem: byl zahájen studiem plic a procesu lidského dýchání ve stavu beztíže. Takový test se prováděl vůbec poprvé a jeho výsledky přinesly překvapení: ve srovnání s experimenty na Zemi se ukázalo, že v kosmu proudí vzduch i krev plicemi mnohem nerovnoměrněji. Osádka Columbie také ověřovala, zda tlak na karotidy - velké krční tepny - docílený pomocí nafukovacího límce může zabránit návalům krve do hlavy, které někteří astronauti pociťují v prvních dnech letu.

Nezahálel však ani pilotní tým. Ten zápolil se zámkem dvířek v podlaze na obytné palubě. Nešlo o maličkost, protože v prostoru pod nimi se nacházely kanystry s hydroxidem lithným, nezbytným při odstraňování oxidu uhličitého z vydýchaného vzduchu. Tyto absorbéry CO2 musí být pravidelně vyměňovány. Pracovníkům pilotní skupiny se naštěstí pomocí vhodného nářadí podařil nejen zaseknutý poklop otevřít, ale také ho řádně uzavřít. Právě na něm totiž stojí dvě křesla, v nichž sedí astronauti během startu ale také při přistávání.

Těsně před ukončení pracovního cyklu druhého dne došlo k selhání jednoho pomocného urychlovacího motoru v zadním bloku OMS. Pilotní skupina ho však přiměla k činnosti trojnásobným krátkodobým otevřením a uzavřením ventilů v přívodu paliva. Podle názoru odborníků zde šlo nejspíše o plynovou bublinu v palivovém potrubí.

Během noci zaregistrovalo středisko v Houstonu nečekaný pokles teploty v experimentálním systému klecí ve Spacelabu, odborně v RAHF, čili Research Animal Holding Facility. V kleci bylo umístěno 19 krys z celkového počtu 29 na palubě Columbie. Snížení teploty bylo však natolik malé, že neohrožovalo ani život hlodavců, ani výsledky pokusů. Proto se pracovníci pozemního střediska rozhodli osádku raketoplánu nebudit a vyšetření příčiny ponechat na ráno.

Vyburcování ze spánku však astronauti přece jenom neušli: V palubním mrazicím pultu ORF (Orbiter Refrigerator/Freezer) došlo totiž pro změnu ke zvýšení teploty na nepřípustně vysokou hodnotu, takže vyburcované osádce Columbie nezbylo, než urychleně přenést ohrožené vzorky odebrané krve a moče do podobné chladicí jednotky ve Spacelabu. Přitom astronauti prohlásili, že nechladící ORF vydává "podivný smrad".

Ranní budíček 7. června (po vojensku trubkou) byl znamením k zahájení opravy páchnoucího mrazicího pultu a po jejím úspěšném dokončení k opětovnému přemístění nouzově umístěných vzorků. K těm postupně přibývaly další, odebírané v průběhu letu. Pokračovala také měření na echokardiografu a prověřování vestibulárního ústrojí. Na Zemi putovaly záběry rostoucích láčkovců - ti ovšem prozatím měli jen asi 1 mm v průměru.

Na obytné palubě O'Connor a Gutierrez instalovali prototyp odlučovače vlhkosti a nečistot ze vzduchu, který byl předřazen klimatizační jednotce. Rhea Seddonová začala prověřovat jeden z univerzálních pracovních boxů GPWS (General Purpose Work Station). Toto zařízení se podobá uzavřené skříni vybavené gumovými rukávy s rukavicemi, sloužící v laboratořích na Zemi při práci s škodlivými látkami, nebo s takovými preparáty, které je nutno uchovávat v ochranné atmosféře.

GPWS v Columbii představoval prototyp poprvé podrobený zkouškám ve vesmíru. Astronauti prověřovali jeho použitelnost ve stavu beztíže. Zkoumal se v něm např. pohyb kapek obarvené vody ve vzduchu. Vcelku šlo jen o technické ověření funkce, zatímco pro vážné pokusy s GPWS se počítá při letu Spacelabu D-2 a SLS-2. Další verze tohoto zařízení se připravuje i pro stálou kosmickou stanici Freedom. Seddonová po provedených zkouškách sdělila do MSC v Houstonu, že je s funkcí GPWS velmi spokojená.

Mnohem významnější pro budoucí dlouhodobé lety byl další úspěšný experiment, který ověřoval, zda lze v beztížném prostředí aplikovat intravenózní kapačku pro lékařské účely.

Pilotní tým také zaktivoval první experimenty v autonomních kanystrech GAS v nákladovém prostoru.

Během třetího dne letu došlo na Slunci k silné erupci, která však nemohla astronauty v Columbii ohrozit.

Čtvrtý den letu - 8. června - dostala osádka raketoplánu povzbudivou zprávu. Technici na Zemi došli k závěru, že uvolněné těsnění ve dveřích do nákladového prostoru nepředstavuje nebezpečí pro závěrečné fáze letu, a že se tedy astronauti nemusí připravovat na nouzovou vycházku kvůli opravě.

Osádka Columbie byla však jiného názoru. "My si tady vůbec nemyslíme," prohlásil O'Connor, "že se to jen tak snadno zavře a zamkne. Vidíme odsud na vlastní oči, že odtržené těsnění se zachytilo na jednom zámku!"

Po delší diskusi se řídicí středisko dohodlo s astronauty na kompromisu: Ke konci letu se uzavření Spacelabu pozdrží a jeden člen osádky Columbie v laboratoři zůstane, aby vizuálně sledoval uzavírání a zamykání dveří a celý proces snímal videokamerou. Pro vyhodnocení budou její záběry přehrány i na Zemi. Na tom zůstalo.

Další potěšitelná zpráva se týkala zásoby kyslíku a vodíku pro palivové články. Před letem se počítalo s tím, že sedmý dne pobytu Columbie v kosmu bude odpočinkový kvůli úspoře energie a že většina přístrojů na Spacelabu zůstane toho dne vypojena. Spotřeba však byla menší nežli se očekávalo, takže vědecký tým získal den možných experimentů navíc.

Odebírání vzorků tělních tekutin a zdravotní "vážení" se v té době už stalo běžnou rutinou. Osvěžením byl pokus se spalováním papíru SSCE (Solid Surface Combustion Experiment), který provedla Tamara Jerniganová a jehož průběh sledovala videokamerou.

V sobotu 8. června pokračovaly výzkumné práce víkend nevíkend: do GPWS putovala z RHAF jedna prázdná klícka, sice bez krys, ale zato se stelivem, aby se ukázalo, nedojde-li při manipulacích s klecí k úniku nečistot do prostoru Spacelabu. Biologové na Zemi, kteří tuto zkušební operaci sledovali v přímém televizním přenosu, si přitom náramně libovali. Box GPWS bude v budoucnosti skutečně bezpečným místem pro práci s laboratorními zvířaty.

Také ostatní experimenty probíhaly jako po másle, takže během dne mohli "kosmičtí lékaři" uskutečnit měření účinnosti lidských plic ve stavu beztíže na více členech osádky Columbie, nežli se počítalo.

Ke cti přišlo i "mučení" na rotačním křesle, při němž se ověřovala reakce vestibulárního aparátu. Astronaut, usazený na tomto vskutku pekelném zařízení, byl nejprve roztočen až mu přecházel zrak i sluch a pak byl jeho pohyb naráz zastaven. Přitom se sledovaly pocity oběti pokusu po zastavení rotace, ale výsledky na chování lidského organismu po této tortuře se bohužel pisatelům článku nepodařilo zjistit.

Také samotný raketoplán se choval vzorně; jedinou věcí, která trvale zlobila, byl mrazák na obytné palubě, který si vynutil opětovné přenášení vzorků do Spacelabu a zpět.

Pátý den letu připadl na neděli, jejíž anglosaská tradice nicnedělání částečně zasáhla i do kosmického prostoru. Po budíčku v O4.20 houstonského času (CDT, tj. 09.20 UT) po osobní hygieně a snídani si astronauti mohli pobesedovat se svými dětmi, které proto přišly do řídicího střediska.

Po tomto intermezzu však pokračovala práce: měření hmotnosti těl, sledování činnosti plic, echokardiografická měření a také sledování fyziologických parametrů při cvičení na veloergometru, umístěném ve Spacelabu.

Země opět obdržela videozáznam o chování malých polypů. "Medúzy mají tendenci pohybovat se v kruzích a spirálách," komentovala přenos Tamara Jerniganová. "V akváriích na Zemi prostě jen vyplouvají k povrchu a zase sestupují dolů."

V neděli byl také zahájen další pokus zaměřený na studium kardiovaskulárního systému. Na nohou tří členů osádky zaškrtili lékaři cévy, odvádějící krev z dolních končetin. Šlo o to zjistit, jak si s touto uměle vytvořenou překážkou krevního oběhu poradí systém oslabený stavem bez gravitace.

Velitel O'Connor a pilot Columbie Gutierrez se spolu pustili do dalšího ze 12 pokusů GAS. Tentokrát šlo o soubor experimentů připravený studenty z Worchester Polytechnic Institute. Přístroje sledovaly nejen krystalizaci zeolitů a chování kapalin ve stavu beztíže, ale také úroveň vibrací, hluku, teploty a tlaku uvnitř speciálního kanystru při zrychlení a manévrech raketoplánu.

Před odchodem na kutě zaskočil Jim Bagian pozemní řídicí středisko kouzelnickým trikem. Z ničehož nic vyzval letového ředitele Alana Penningtona, aby vytáhl jednu kartu ze zcela nového balíčku. Astronaut sám měl s sebou druhý soubor karet a nyní prohlásil, že v něm ještě před startem Columbie jeden list obrátil naruby a že to je právě ta karta, kterou si Al teď vytáhne. Bylo tomu skutečně tak: ředitel letu vytáhl špádovou čtyřku, tutéž kartu, kterou (údajně před letem) obrátil kosmický kouzelník.

Šestého dne letu si přišla na své i veřejnost. V pondělí 10. června krátce po snídani uspořádala osádka Columbie televizní reportáž a tiskovou konferenci pro společnost CBS.

Jak je patrno, probíhal život na palubě Columbie velice příjemně. Vědecký tým byl se svými pokusy v předstihu proti plánu, ačkoliv se přitom musel potýkat s drobnými problémy. Např. jeden ze dvou hmotnostních spektrometrů dokázal jak astronauty, tak jejich partnery na Zemi čas od času pořádně potrápit. Ke ztrátě vědeckých dat přitom nedošlo jen díky tomu, že na Columbii byl k dispozici záložní exemplář přístroje. Okolnost, kterou se může pochlubit jen málokterý vědecký ústav v ČSFR.

Zato mrazák na letové palubě smrděl jako tchoř, takže byl nakonec definitivně odpojen. Astronauti přepojili jeden ze dvou chladicích boxů ve Spacelabu na režim nízkých teplot, zatímco druhý fungoval jen jako chladnička. Při troše organizačního talentu postačila kapacita obou systémů pro všechny vzorky.

K mučednickým pokusům z předchozích dnů přibyl další: Millie Hughes-Fulfordová se usadila pod jakýsi zevnitř barevnými skvrnami pomalovaný dutý poklop, který se potom dal do rotačního pohybu. Tentokrát šlo o to, jak bude astronautka vnímat zdánlivý rotační pohyb, dostaví-li se totiž tentýž pocit, jaký mívá člověk ve stojícím vlaku, když oknem pozoruje jinou rozjíždějící se soupravu na vedlejší koleji. Zároveň se při pokusu měřily reakce neurovestibulárního systému v souvislosti se studiem příčin kinetózy ve stavu beztíže.

Během práce vědců ve Spacelabu se Bryan O'Connor potloukal po jeho prostorách a ovšem také i po palubách družicového stupně a přenosným přístrojem měřil úroveň hluku. Také pokus s prototypem přídavného čištění vzduchu byl prodloužen, protože osádka Columbie si pochvalovala mimořádně svěží atmosféru v kabině.

Ve druhé polovině tohoto dne došlo k zapojení komplexu velmi citlivých akcelerometrů OARE (Orbiter Acceleration Research Experiment), které byly umístěny v nákladovém prostoru. Při měření šlo o velmi citlivá a přesná zjištění odporu zbytků zemské atmosféry ve velkých výškách, s ohledem na to, jak tento odpor ovlivňuje pokusy na palubě raketoplánu. Výsledky měření mají také zlepšit možnost předpovědi pohybu družic i raketoplánů se zřetelem na vývoj dokonalejších autopilotů pro družicové stupně.

V noci z 10. na 11. června došlo k náhodné chybě v počítači, který shromažďoval a uchovával naměřená data. Aby se vědci na Zemi pojistili proti možné ztrátě drahocenných údajů, byl celý obsah paměti v problematickém počítači přehrán automaticky na Zemi. Tento proces proběhl v periodě spánku a osádka Columbie o něm byla informována až po probuzení.

Sedmý den - jenž byl, jak víme, dnem práce navíc - se přece jenom stal poněkud odpočinkovým, i když tento odpočinek měl formu experimentu.

Akcelerometr OARE totiž zaznamenával zrychlení při různých obratech Columbie, při čemž její osádka měla nařízeno sedět po celou hodinu tiše v koutku a ani sebou nepohnout, aby svými pohyby nerušila citlivá měření.

Biologické a lékařské experimenty z předchozích dnů nevzaly ovšem den volna vůbec na vědomí. V tom směru byl významným pokusem úspěšný přenos klícky s krysou z RHAF do GPWS.

Po Millie Hughes-Fulfordové si rotační kápi vyzkoušeli i čtyři další astronati na místo plánovaných dvou obětí.

Ve středu 12. června selhal topný element v jedné vodíkové nádrži pro palivové články, takže osádka Columbie musela zapojit náhradní topení, regulující vývoj plynu. Zároveň odpojila od energetického systému ostatní vodíkové nádrže, aby se postižená nádrž co nejrychleji vyprázdnila pro případ, že by v ní vynechal i rezervní zdroj tepla. Díky tomu bylo už večer téhož dne jasno, že zásoby v ostatních nádržích by vydržely až do konce plánované doby letu.

Horší situace byla s chladicími boxy. Po mrazničce na obytné palubě Columbie začal zlobit i box ve Spacelabu, což si vynutilo opětovné stěhování odebraných vzorků tělních tekutin.

Také pilotní tým si přišel na své - O'Connor mohl ohlásit do Houstonu pozorování písečné bouře, jejíž prachová oblaka sahala od Alžíru přes Atlantik až do karibské oblasti. Tato směna také pozorovala žlutavé oblaky plynů vystupující ze sopky Pinatubo na Filipínách.

Noc ze 12. na 13. června znamenala vyvrcholení potíží s chlazením. Pozemní středisko několikrát za sebou osádku Columbie probudilo, aby asistovala při opravách chladicích systémů ve Spacelabu. Ve 22.33 CDT (03.33 UT) zcela selhalo čerpadlo chladicí smyčky v RHAF. Třikrát za sebou - ve 23.00, 00:10 a v 02.43 CDT - museli astronauti vstávat kvůli neposlušnému mrazicímu pultu ve Spacelabu, přičemž jeho oprava se neobešla bez neustálého přenášení vzorků do jiné jednotky. Jak byla celá situace nepříjemná, ilustruje nejlépe benevolence řídicího střediska, které ohleduplně povolilo astronautům delší odpočinek a posunulo budíček ze 04.20 až na 05.45 CDT (10:45 UT). Ovšem i během práce musela osádka Columbie přes den neustále odbíhat kvůli přenášení vzorků od rozdělaných pokusů. Podle názorů na Zemi nesla vinu na nefungujícím mrazáku námraza, která se vytvořila na vnějších výměnících tepla a tím snížila jejich účinnost.

Uprostřed všeho toho shonu se na obzoru pomalu ale neodvratně objevoval konec letu. Vědecký tým ukončil pokusy s medúzami. Část těchto živočichů byla usmrcena a zakonzervována pro pozemní výzkumy. Krysy naopak dostaly žrádlo navíc pro případ, že by si počasí vynutilo prodloužení letu v okamžiku, kdy už Spacelab nebude přístupný. Proběhly také poslední odběry nenáviděných vzorků tělních tekutin, sledování funkce plic a kradiovaskulárního systému. Na jejich místo nastoupil úklid, na který se celá osádka vrhla hned po večeři, aby během sestupu nic nepoletovalo ani v prostorách Spacelabu ani uvnitř raketoplánu.

V pátek 14. června byl pilotní tým - O'Connor, Gutierrez a Jerniganová - probuzen už v 02.44 CDT (07.44 UT), aby zahájil přípravy k sestupu Columbie z oběžné dráhy. Po sklopení parabolické antény, která obstarávala spojení raketoplánu se Zemí prostřednictvím družice TDRS, bylo uzavřeno nejprve levostranné křídlo dveří nákladového prostoru a v 11.24 UT došlo k jeho definitivnímu uzamčení. Krátce před tím odešel do prostor Spacelabu James Bagian jednak proto, aby zde uložil poslední vzorky krve a moči do mrazničky, ale také proto, aby sledoval uzavírání prostory okénkem v zadní stěně laboratoře.

Druhá polovina dveří od nákladového prostoru se uzavřela úspěšně krátce po 12.00 UT. Došlo tedy na slova pozemních odborníků, že uvolněné těsnění nebude operaci na překážku.

Columbie mohla tedy bez obav na svém 146. oběhu zahájit brzdicí manévr. Stalo se to ve 14.37.36 UT. Hoření motorů OMS trvající 169 s snížilo rychlost družicového stupně o 87 m/s.

Raketoplán perfektně dosedl na dráhu 22 na Edwards AFB v Kalifornii v 15.39.11 UT a zastavil se v 15.40.05 UT, tedy o 54 s později. Oficiální doba letu činila 9 dní 02 h 14 min 20 s. Dr. John White, vědecký ředitel letu STS-40, si spokojeně mnul ruce: osádka Columbie splnila téměř 100 % všech plánovaných experimentů a rozsah řady z nich dokonce překročila.

Zatímco pilotní část osádky mohla opustit letiště v Mojavské poušti asi deset hodin po přistání a vrátit se k rodinám do Houstonu, vědecký tým si na místě pobyl ještě celý týden. Bylo totiž třeba v pozemských podmínkách zopakovat všechny lékařské pokusy z oběžné dráhy, aby lékaři dokázali porovnat chování lidského organismu nejen před letem a v jeho průběhu, ale i bezprostředně po návratu do normálních životních podmínek.

A co raketoplán, který tohle všechno umožnil? Nu, Columbia se vrátila na hřbetě Boeingu 747-SCA na Cape Canaveral v pátek 21. června 1991. Putovala rovnou do haly č. 2 v OPF, kde z ní technici 28. června vyložili přetlakový modul Spacelabu a předali ho do OCB k odstrojení a k přípravě na další let.

Columbii stihl osud podstatně trpčí. Byla podrobena operacím nezbytným k předání svému výrobci, aby na ní provedl nutnou modernizaci.

Seznam obrázků v L+K 3/92 :

Přetlakový modul Spacelabu SLS-1 při přípravách v nákladovém prostoru Columbie v montážní budově OPF. Vlevo je vidět příhradová konstrukce se 12 kontejnery GAS (AWST June 10, 1991, str. 68)

A takhle viděli astronauti modul Spacelab v nákladovém prostoru z pilotní kabiny během letu (AWST July 1, 1991, str. 69 vpravo dole)

Millie Hughes-Fulfordová proplouvá kolem "mučících" nástrojů ve Spacelabu (A&C No. 1338, str. 70)

Tamara Jerniganová si měří svoji hmotnost na speciální "váze" (A&C No. 1338, str. 71 nahoře)

Millie Hughes-Fulfordová asistuje Jamesi Bagianovi při experimentu s rotačním křeslem (A&C No. 1338, str. 71 dole vlevo)

Rhea Seddonová zkouší nafukovací límec, prostředek proti návalům krve do hlavy (A&C No. 1338, str. 71 dole vpravo)

Aktualizováno : 17.05.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-40/index.htm)