kosmo.cz - Pilotované lety - STS

M.označení	Start	Přistání	Délka letu	Poznámka
1994-039A	08.07.1994	23.07.1994	14d17h55m	IML-2

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-65 v NASA ]

Popis letu : (převzato z L+K 5/95 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-65 / IML-2

DALŠÍ KROK PRO LIDSTVO

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Půldruhého roku po ukončení mise první mezinárodní laboratoře pro mikrogravitaci IML-1 (International Microgravity Laboratory) odstartoval raketoplán Columbia s další podobnou expedicí.

Zatímco první let měl výrazný mezinárodní charakter - zúčastnila se ho Kanaďanka Roberta Bondarová a Němec Ulf Merbold - podílel se tentokrát na misi jen jediný cizinec - byla jím japonská lékařka Chiaki Mukaiová. Ta ovšem pobývala v Houstonu již delší dobu, dokonce se stala náhradnicí při letu laboratoře Spacelab J v průběhu mise STS-47. Podruhé jí štěstí přálo a kolečka ostrouhal její záložník, francouzský vědec Jean Jacques Favier.

Účast zahraničních specialistů pro užitečné zatížení představovala pouze jeden z aspektů zdůrazňujících mezinárodní charakter letu. Podstatně významnější byla okolnost, že na přípravě vědeckých experimentů, umístěných v přetlakovém modulu Spacelab, se podílelo přes 200 vědců ze 13 zemí. Pokusy měly probíhat na deseti zařízeních připravených šesti národními či mezinárodními agenturami. Taková spolupráce je pro internacionální vědeckou komunitu velmi výhodná, především z hlediska rozdělení finančních nákladů. Zatímco americký NASA nese především náklady spojené s vlastním průběhem letu a s integrací užitečného zatížení, peníze na přípravu experimentálního vybavení i vlastních pokusů hradí jednotlivé účastnické státy. Vzhledem k tomu že by i tak byl americký finanční podíl nesrovnatelně větší, vyčleňují zahraniční kosmické agentury 50% provozního času přístrojů, užívaných v průběhu letu, zcela zdarma pro americké vědce.

Vraťme se však k vlastnímu letu. Den po ukončení mise STS-62 putoval raketoplán Columbia do haly č. 2 v OPF, aby zde technici vyměnili hlavní motory SSME. Současně s tím byla do zadní části nákladového prostoru umístěna paleta EDO (Extended Duration Orbiter) s přídavnými nádržemi na kyslík a vodík pro palivové články. Počítalo se totiž nejméně se třináctidenní expedicí s eventuálním jednodenním prodloužením v případě vyhovující energetické bilance družicového stupně. K tomu je třeba připočíst osmačtyřicetihodinovou železnou rezervu pro případ nepříznivých povětrnostních podmínek, které by zabránily raketoplánu v přistání. Kapacita všech nádrží musela tedy vystačit celkem na 16 dní.

Vybavený přetlakový modul Spacelabu byl uložen do nákladového prostoru 9. května a o měsíc později - 8. června - družicový stupeň putoval do VAB, kde následujícího dne ho technici připojili k zkompletovaným motorům SRB a nádrži ET. Již 14. června odjel celý komplet na rampu 39A, kde ve dnech 21.-22. června proběhl simulovaný countdown. Start byl stanoven na pátek 8. července.

Ostré odpočítávání družicového stupně započalo v úterý 5. července 1994 v 06.00 EDT (10.00 UT) od T -43 h. Několik hodin po zahájení countdownu však vstoupilo asi 750 zaměstnanců kosmodromu GCSC do stávky za mzdové požadavky. Mezi stávkujícími, sdruženými v odborech, byli i pracovníci odpovědní za tankování nádrží ET a přípravu klimatizačního systému raketoplánu. Nešlo o vlastní zaměstnance NASA, ale o pracovníky firmy EC&G Florida, která v rámci kontraktu zajišťuje přípravu raketoplánů ke startu. Situace vypadala hrozivě, ale vedoucí startovních příprav prohlásil sebejistě: "Tahle lapálie nebude mít vůbec žádný dopad na průběh odpočítávání. Hlavní údržba kritických systémů raketoplánu byla dokončena už dávno před zahájením countdownu. A kdyby něco - firma tu má více než 2000 dalších zaměstnanců."

V OCB tedy dále probíhaly komplexní lékařské prověrky všech členů osádky. Tu tvořili velitel Columbie plk. USAF Robert D. Cabana (STS-41 v říjnu 1990 a STS-53 v prosinci 1992), pilot pplk. USAF James D. Halsell Jr. (nováček), letoví specialisté Richard J. Hieb (velitel užitečného zatížení, STS-39 v květnu 1991 a STS-49 v květnu 1992), pplk. USAF Carl E. Walz (STS-51 v září 1993), dr. Leroy Chiao (nováček), pplk. dr. Donald A. Thomas (nováček) a svrchu zmíněná lékařka dr. Chiaki Mukaiová. Lékařské prohlídky byly zvláště zevrubné, protože subjekty experimentů měli být tentokrát ve větší míře i samotní astronauti.

Také přípravy na rampě 39A pokračovaly nerušeně dále, třebaže za zpřísněných bezpečnostních opatření. Za ty, kteří se zúčastnili stávky, zaskočili někteří vedoucí zaměstnanci EC&G. I biologové neustali v přípravě malého kosmického akvária. Šlo o čtyři japonské kapry a 340 jejich oplodněných jiker, šest zlatých rybiček, z nichž 5 mělo odstraněno statické ústrojí, aby se zjistilo, jak se budou orientovat ve stavu beztíže podle krátkých světelných záblesků. Dále čtyři čolci se 144 oplodněnými vajíčky, 180 neoplodněných žabích vajíček a šest varlat se spermatem pro jejich oplodnění. Konečně sem patřilo i 126 medúz a 11 200 čerstvě vylíhlých ježovek. Kromě toho bylo připraveno k letu asi 500 mušek octomilek. Analogický zvěřinec měl jako srovnávací vzorek sloužit také na Zemi.

Přes potíže se stávkou části pozemního personálu probíhal countdown naprosto hladce. V pátek ráno sice zahrozilo počasi jak v okolí místa startu, tak na záložních letištích v Africe, kde se schylovalo k bouřím, ale těsně před startem se všude vyčasilo, takže Columbia, veterán amerických raketoplánů, hladce odstartoval 8. července 1994 v 12.43.00 EDT (16.43.00 UT) na svůj 17. výlet do kosmu.

Navádění na suborbitální dráhu proběhlo bez závad, stejně jako manévr OMS-2 v T +42 min 22 s. Družicový stupeň dosáhl své pracovní dráhy ve výši 300-304 km s dobou oběhu 90,55 min a se sklonem k rovníku 28,45°. Jedinou podezřelou okolností byl obláček, který se objevil asi minutu po vzletu u pravého motoru SRB. Šlo nejspíš o nakondenzovanou páru, vytvořenou v rázové vlně, ale ředitel programu letů raketoplánu Loren Shriver dal okamžitě příkaz ke křížové kontrole parametrů tohoto motoru. Ta však neprokázala žádnou anomálii.

"Byl to nádherný den pro start," pochválil dodatečně počasí velitel Columbie. "Nádherné podmínky a prima jízda navrch ! "

"Jak to tam nahoře vypadá?" vyzvídal capcom Charlie Precourt.

"Je to tu fantastické," vydechl do mikrofonu nováček Leroy Chiao. "Přesně tak, jak jsi to líčil."

"Dobře, takže máte zelenou pro práci na dráze," potěšil spojař celou osádku raketoplánu.

Krása okolního kosmu šla stranou. Astronauti otevřeli nákladový prostor a vzápětí se rozdělili na dvě party, jak bývá zvykem při dlouhodobých letech Spacelabu. "Červený" tým tvořený Bobem Cabanou, Jimem Halsellem, Rickem Hiebem a Chiaki Mukaiovou vyrazil v čele s velitelem užitečného zatížení do nitra Spacelabu. Hieb byl vybaven televizní kamerou, aby zachytil první fáze oživování laboratoře.

"Máme tu pěkný záběr Spacelabu," potvrdil po chvíli Favier, spojař z Huntsville. "Vidíme na obrazovce nějaké ryby."

"Můžeš si vybrat," žertoval Don Thomas. "Plavou tu japonské medaky, nějaké zlaté rybičky a ovšem také lidské bytosti."

Vlastní vědecké pokusy zahájili "modří" ve složení: Carl Walz, Don Thomas a Leroy Chiao. Bylo nutno začít co nejdříve, protože biologické materiály nemohly čekat. Počáteční období adaptace na beztížný stav je z vědeckého hlediska nejzajímavější. Proto na oživení vysílačky Sarex došlo až dopoledne druhého dne letu. Vysílačka pak věrně sloužila po celý čas a zprostředkovala řadu předem dohodnutých spojení, zejména se studenty středních škol na území USA. S první Japonkou ve vesmíru si takto z Neapole pohovořil náměstek japonského ministerského předsedy Yohei Kono. Ten zaskočil za svého představeného, Tomichiho Murayamu, jemuž právě v neapolské nemocnici léčili žaludek, zkažený na banketu pořádaném při zasedání hlav států G-7.

"Mě bylo po startu taky špatně," přiznala se Mukaiová, "ale rychle to přešlo. Doufám, že pan ministerský předseda bude mít stejné štěstí."

"Slyšel jsem, že astronauti trpívají nevolnostmi," řekl Kono. "Ale vy vypadáte báječně. Když si pomyslím, že nás zítra čeká dvanáctihodinová cesta zpátky do Japonska, zatímco vám to kolem celé zeměkoule trvá jen 90 minut, tak vám ze srdce závidím."

"K tomu ten pohled na modrou Zemi s jemným závojem bílých mraků na černém pozadí vesmírných hlubin," souhlasila Mukaiová, "to je skutečně překrásný pohled."

Zdvořilá výměna pozorností však rychle ustoupila do pozadí před vědeckými poznatky. Astronauti zjistili, že již druhého dne letu se v akváriu s čolky objevila dvě čerstvě položená vajíčka a v dalším, ve kterém plavali japonští kapři, nalezli pracovníci tři jikry. Ryby i obojživelníci zřejmě "kašlali" na prostředí beztíže a žili dál po svém. Vědci zodpovědní za pokus předpokládali, že během dvou týdnů pobytu v kosmu by mohly ryby naklást až 100 jiker, přičemž tak týden po vytření by se z oplodněných vajíček vylíhl potěr.

Zlaté rybky byly také v pořádku, ale zůstávaly neklidné. Některé medúzy a ježovky umístila osádka raketoplánu do pomaloběžné centrifugy, která imitovala pozemskou gravitaci na palubě Spacelabu. Prostřednictvím televize mohli pak vědci na Zemi sledovat chování medúz i ježovek za těchto speciálních podmínek.

Don Thomas brzy dokončil první z biologických experimentů. Šlo o přípravu cytokininu, bílkovinného enzymu, který provokuje buňky imunitního systému k rychlému množení. Výzkum byl velmi důležitý právě pro kosmonautiku, protože při předchozích letech vědci zjistili, že stav beztíže tvorbu imunitních buněk, které zabraňují propuknutí infekce v organismu, do jisté míry brzdí.

Vlastní systémy raketoplánu pracovaly bezchybně, ovšem až na příslovečný palubní záchod. U toho se zablokovala páka ovládající stlačování exkrementů a palubní "instalatér" Jim Halsell měl na několik hodin o zábavu postaráno.

Vážnější problém se vynořil u vědeckého vybavení. Telemetrická linka ze zařízení RRDM, které monitoruje úroveň kosmické radiace uvnitř laboratoře, začala z ničeho nic zlobit. Zařízení bylo na pokyn ze Země vypojeno do té doby, nežli tým odborníků vymyslí způsob opravy.

Na řízení letu se tentokrát podílela celkem tři střediska. O dohled nad systémy raketoplánu a nad jeho pilotáží, navigací a orientací se jako obvykle staralo MCC (Mission Control Center) v Houstonu. Systémy laboratoře Spacelab a část jejího experimentálního vybavení dostalo na starost středisko POCC (Payload Operations Control Center) v Huntsville v Alabamě. Zbytek vědeckých přístrojů mělo pohlídat středisko MUCS (Microgravity User Support Center) Koln-Porz v Německu. Obě jmenované instituce se zabývaly tzv. "vědou na dálku" (telescience), což v podstatě znamenalo přímé řízení jednotlivých experimentů na palubě raketoplánu vědci ze Země. Na osádku Columbie však stále zbývalo dost práce a také značný podíl odpovědnosti za zdárný průběh mise.

Třetího dne letu se Ricku Hiebovi po úpravě vadného kabelu podařilo opětovně uvést do chodu linky ze zařízení RRMD. Mukaiová si mohla udělat další čárky do svého poznámkového bloku: japonští kapři - medaky - už vytřeli deset jiker a každým dnem byli čilejší. Dostali také první z plánovaných dávek krmení.

Ke konci se blížil úvodní experiment na zařízení CPF, na němž probíhalo studium chování kapalin v blízkosti tzv. "kritického bodu". Tím se rozumí teplota a tlak, při nichž mizí rozdíl mezi kapalnou a plynnou fází. Podobné experimenty se uskutečnily i dříve v průběhu letu Spacelabů D-1 a D-2.

Zajímavé bylo i sledování roztavené kapky zlata v elektromagnetickém poli. Přitom všechny přístroje prozatím fungovaly bez závad, až na drobné problémy se dvěma palubními magnetofony, určenými pro zachycení naměřených dat. K dispozici byly ovšem další dvě záznamové jednotky, tedy dostatečná kapacita.

Pátý den letu přišlo na pořad měření specifického tepla roztavených kovů na zařízení Tempus. Příprava pokusu se neobešla bez drobných potíží, zato získané výsledky dopadly nad očekávání.

Také zvířeně ve Spacelabu se dařilo. Don Thomas nejprve ohlásil, že všechny ryby jsou v pořádku. Pak vytáhl z akvária samičky čolků, aby jim vstříkl hormon vyvolávající kladení vajec. Tito čolci, nasbíraní na japonských rýžových polích na podzim roku 1993, byli až do doby krátce před startem Columbie udržováni v podchlazeném stavu, čímž se jejich "biologické hodiny" uměle posunuly. Krátce před tím, nežli se čolci dostali na oběžnou dráhu, panovalo pro ně zdánlivě jarní období, tedy doba kladení vajec, oplodněných při podzimním páření.

Také u ryb se čekalo na výsledek. Japonští vědci na Zemi hořeli netrpělivostí pomalu více nežli otcové v porodnici. Čekali, že se každým okamžikem z oplodněných jiker vylíhnou první rybky. Chiaki Mukaiová je však musela zklamat: "Je mi líto, ohlásila na Zemi. "Mohu si oči vykoukat, ale ať se dívám jak chci, žádný potěr tu nevidím. Také k těm ohlášeným deseti jikrám nepřibyla žádná další."

Japonští kapři při tom zůstávali navenek klidní, ale zřejmě dezorientovaní stavem beztíže. Jejich předchozí aktivitu bylo možno podle názoru odborníků připsat na vrub vibracím při startu raketoplánu.

Zapomněli jsme však poněkud na lidský pokusný materiál. Proto: Mukaiová a Hieb se každodenně podrobovali měření výšky v rámci kanadského experimentu, při němž se zjišťují změny na páteři. Ty se u řady astronautů projevily nepříjemnými až bolestivými pocity v zádech; zdánlivá výška těla se přitom zvětšovala. Při oblékání skafandrů měli někteří kosmičtí vlci dokonce pocit, že se do těchto "na míru šitých" obleků nedostanou.

"Podle mých propočtů," postěžoval si Hieb, který na Zemi normálně měřil 190 cm, "jsem teď o celý palec (2,5 cm) vyšší, takže mě nejspíš od astronautů vyhodí, jakožto přerostlého."

Výškový limit pro přijetí do týmu je totiž 6 stop a 4 palce, tedy 193 cm. U Mukaiové, měřící pouhých 160 cm, podobné nebezpečí ovšem nehrozilo.

Vraťme se však zpět k vodním živočichům. Netrpěliví japonští vědátoři se konečně od nich dočkali kýžené radosti. Don Thomas jim mohl oznámit, že jedno z dalších vajec se už vyklubalo a že malý pulec se má čile k světu. Odpoledne učinila Mukaiová další objev: nalezla v akváriu první vylíhlou rybku. Vedle rybek se japonská astronautka věnovala také studiu kultury krysích kostních buněk a když tento pokus skončil, zahájila oživování BDPU, posledního přístroje ve Spacelabu. Na tomto evropském zařízení lze studovat tvorbu bublin v kapalinách, průběh vypařování nebo kondenzace, tvorbu kapek a další hydrodynamické jevy, které jsou na Zemi komplikovány nebo znemožněny účinkem gravitace. Ke cti přišly i mušky octomilky, kterým se vytrvale věnoval Hieb. Život octomilek je velice krátký, takže téměř celý proběhl v průběhu letu Columbie. To umožnilo vědcům sledovat vliv beztíže na rychlost stárnutí.

Šestý den letu Don Thomas pokračoval ve výzkumech jak na BDPU, tak na CPF, za podpory vědeckých týmů na Zemi. Adjustoval také pec Tempus, umožňující bezkelímkové tavení.

Zároveň se však blížil konec prvního týdne letu a astronauti si začali vybírat "osobní volno". Především Chiaki Mukaiová, která však zaslouženou čtyřhodinovou dovolenou převážně věnovala rozhovorům se školáky ve svém rodném městě Tatebayashi. Současně s ní měl volno také velitel užitečného zatížení astronaut Hieb.

"Věci se nám pomalu začínají kazit," povzdechl si posledně jmenovaný. "Tak je musíme opravovat, přehazujeme časový plán a dřeme se jako mourovatý. Přitom nás to baví, protože děláme výzkum a doufáme, že dobrý výzkum."

Sedmý den letu bohužel přinesl špatné zvěsti. "Nezačíná to dobře, prohlásila Mukaiová, když našla v akváriu uhynulou samičku čolka, právě tu, která v uplynulém týdnu snesla 40 vajíček. "Škoda. Je to velká ztráta."

Čolčí mrtvolku i s vajíčky umístili astronauti do mrazáku, aby vědcům umožnili provést po návratu raketoplánu pitvu a zjistit příčinu uhynutí.

Ze zbylýčh exemplářů nesnesla jedna z čolčích samic prozatím ani jediné vajíčko a zbylé dvě jich dohromady vyprodukovaly jen asi tucet. Naproti tomu z vajíček dovezených ze Země se vylíhl další pulec. Také řada jiker japonských kaprů se proměnila v potěr. Mukaiová jich napočítala patnáct. Hieb, který měl na starosti octomilky, prohlásil, že ty potvůrky ve stavu beztíže raději pochodují po skle, než aby používaly křídel."

"Moc opravdu nepoletují," řekl doslova. "Spíše se chovají jako roj včel."

Změnu do pracovního stereotypu vnesla reportáž, kterou osádka Columbie nahrála a odeslala na Zemi pro televizní pořad Today stanice NBC.

"Udělali jsme notný krok dopředu v pracovní metodice pro budoucí kosmickou stanici," řekl při té příležitosti Cabana.

"Rozdíl je jen v tom, že místo čtrnáctidenního přídělu úkolů pracujeme nepřetržitě 24 hodin," doplnil ho Halsell, "a to je myslím ještě významnější."

Samozřejmě, že při vší té práci s biologickým materiálem. nezapomněli astronauti ani na tzv. materiálové pokusy. Na BDPU se studoval vliv teplotního gradientu na putování bublin v kapalině a na přístroji Tempus měřili pracovníci v raketoplánu specifické teplo slitiny zirkonu s niklem. V jiném pokusu byla kapka roztaveného kovu elektromagneticky rozkmitána a jejích kmitů se využilo pro velmi přesné měření povrchového napětí. K tomu všemu však došlo až osmého dne letu.

Ten den se astronauti také intenzívně věnovali radioamatérské vysílačce Sarex. Oba piloti však museli zaměřit pozornost na závadu v chladicí smyčce japonského přístroje FFEU. Když se usilovně pracující dvojici podařilo chladicí trubici profouknout, zdálo se, že je vyhráno.

"Výborně," zvolal v té chvíli Hieb a dodával: "My se tu radujeme jen potichu, protože modrá směna ještě spí."

Nakonec však ani osmihodinová snaha o nápravu nevedla k cíli, takže nezbylo, než uvedené zařízení odstavit. Horší bylo, že problémy začínaly narůstat. Zničehož nic vysadilo elektroforetické zařízení, na němž se dělily složité organické látky s využitím stavu beztíže.

Zato BDPU se drželo. Don Thomas v něm roztavil kousek vosku a pak do taveniny vpravil vzduchovou bublinu. Další průběh pokusu řídili vědci z Huntsville pomocí televizních záběrů. Podobně pracovníci v Neapoli monitorovali pokus, který měl za úkol odplynění tavenin bez přítomnosti gravitace.

"To je věda na dálku jako řemen," komentoval situaci Thomas. "Přesně takhle to bude vypadat na kosmické stanici. Vědci si ze Země, z laboratoře, třeba z Neapole, budou hlídat experiment v kosmu. Právě tak, jako teď na raketoplánu."

Thomas se ovšem spolu s Leroyem Chiao musel starat také o ježovky a jednobuněčná krásnoočka, která na malé centrifuze vystavil mírnému přetížení.

Během devátého dne letu vyměnil Robert Cabana kontejner s pracovní látkou v zařízení CPF, aby mohl být zahájen další, sedmasedmdesátihodinový experiment s chováním kapalin v blízkosti kritického bodu.

Spokojena byla i japonská astronautka. S radostí konstatovala, že se už vylíhlo dvacet malých kapříků.

Večer toho dne došlo na bilancování dosavadního průběhu letu. Astronauti konstatovali, že z 19 experimentálních zařízení je ještě 18 v chodu. Z plánovaných experimentů bylo ukončeno celkem 24, tj. více než jedna čtvrtina. V oblasti biologie to vypadalo ještě lépe: osádka raketoplánu uzavřela již 12 z 19 plánovaných pokusů.

V noci z devátého na desátý den letu se astronauti jednoduchými prostředky, které měli k dispozici, pokusili sledovat nejzajímavější astronomický úkaz roku 1994: dopad úlomků komety Shoemaker-Levy 9 do atmosféry planety Jupiter.

"Pomocí triedru, který je tady na palubě, můžeme sledovat Jupiter i pár jeho měsíčků," ohlásil velitel Columbie. "Bohužel jsme však žádné známky dopadu nepozorovali."

Jako náhradu za zklamání poslalo řídicí středisko z Houstonu prostřednictvím faxu astronautům snímky dopadu prvního úlomku komety, jak je zachytil Hubbleův kosmický dalekohled. Byl na nich patrný výron plynů vyvržených po explozi.

V průběhu desátého dne letu aktivoval Thomas kolonii bakterií, které byly před startem ozářeny. Nyní ji astronauti vložili do inkubátoru v zařízení Biorack. Účelem pokusu bylo zjistit, jak rychle a do jaké míry se radiací poškozené buňky dokáží zregenerovat. Proto Thomas čas od času odebíral vzorky kultury a ukládal je do mrazáku ve Spacelabu pro poletovou analýzu.

Mukaiová se ujala centrifugy NIZEMI, na níž sledovala tuhnutí dvousložkové směsi. V akváriích, která tato pracovnice rovněž obhospodařovala, plavalo již 18 nově vylíhnutých pulců čolků a kolem 20 kapřích plůdků.

Osobní volno měl toho odpoledne Hieb, ale většinu z něho strávil opravou japonské elektroforetické jednotky, u níž se do některých trubiček dostal vzduch. Pomocí jednorázových injekčních stříkaček a obyčejné pitné vody se mu podařilo elektroforézu z části uvést do chodu.

Večer objevil Don Thomas v akváriu dalšího uhynulého čolka. Proto se následujícího - jedenáctého - dne letu vědci na Zemi usilovně snažili přijít na způsob, jak získat mrtvolku z hermeticky uzavřeného akvária AAEU, aby totiž rozkladem nebyla ohrožena již nakladená vajíčka.

"Pokud by se to podařilo," komentovala situaci Mukaiová, "pak celý pokus ještě zachráníme."

Za práci celá věc opravdu stála, protože přinejmenším ze 48 vajíček se již vyklubali malí pulci. Také ve vedlejším akváriu plavalo několik stovek kapřího potěru, který se vylíhl z většiny 340 ze Země dovezených jiker. K vodnímu nárůdku se připojilo i šest malých rybek z jiker nakladených v průběhu letu.

V té době měli piloti raketoplánu jiné starosti. Jedenáctého dne ráno selhal totiž jeden z motorků RCS. Naštěstí jenom zdánlivě, protože se zakrátko ukázalo, že závada tkví pouze v indikátoru tlaku v přívodu pohonných látek, což se technikům na Zemi podařilo na dálku opravit.

Vědecké pokusy mohly tedy nerušeně pokračovat. Don Thomas vstříkl do opravené elektroforetické jednotky FFEU roztok DNK a odpoledne elektroforézu převzala Mukaiová k dělení buněk, které produkují hormony.

Na pokus s akváriem došlo až večer toho dne. Thomasovi se podařilo šikovně vyzvednout uhynulého deseticentimetrového čolka z jeho nedobrovolného hrobu a okamžitě uložit do mrazáku. Zanedbatelné množství vody, která se přitom dostala ven, vysušil astronaut připraveným papírovým ručníkem.

Dvanáctého dne letu se však dostavily vážnější potíže. Jedna ze čtyř redundantních inerciálních plošin začala vysílat zdánlivě nesmyslné údaje. Když však technici na Zemi porovnali její hlášení s daty získanými z ostatních plošin, došli k názoru, že údaje jsou přece jen v pořádku. To bylo důležité zjištění protože při vysazení kterékoliv IMU přikazují letová pravidla přistání raketoplánu nejdéle do 24 hodin po zjištění závady.

Hrozivý mrak tedy odplynul a práce pokračovala. Osádka Columbie sledovala pomocí centrifugy NIZEMI, jak působí zrychlení 0,1 g na semenáčky řeřichy. Velitel užitečného zatížení Hieb a dr. Mukaiová provedli poslední délkové měření vlastního těla v rámci kanadského experimentu. Japonka se kromě toho také pustila do studia změn bakteriálních buněk ve stavu beztíže. Již dříve se totiž objevilo, že stěny těchto buněk jsou za podmínek bez gravitace citlivější, tj. že například antibiotika jimi pronikají snáze nežli na Zemi. Centrifuga NIZEMI také posloužila k poznání, jak reagují někteří jednobuněční živočichové na různou úroveň mikrogravitace. Dick Hieb se konečně také pustil do posledního pokusu s elektroforézou, totiž do dělení produktů vytvořených buněčnými kulturami krysího brzlíku. Tento vzorek byl připraven v průběhu předchozích dní.

Třináctého dne letu, 20. července, dokončili astronauti další dva biologické pokusy. Don Thomas a Leroy Chiao vstříkli do kultivátoru s obsahem bakterií látku, která zastavila jejich růst, takže vědci je po návratu na Zemi mohli zkoumat ve stavu, k němuž kultura dospěla po delším pobytu ve vesmíru.

V jiném vzorku bakterií změnil astronaut koncentraci soli v roztoku, aby zjistil vliv osmotického tlaku na jednotlivé buňky. Chiao také zakonzervoval několik vzorků kvasinek, vypěstovaných během letu pro pozdější experimenty. Mukaiová potvrdila s konečnou platností, že z jiker vytřených kapry se vesměs vyklubal potěr.

Zcela výjimečnou událostí toho dne byl rozhovor Columbie s Mirem. Spojení zprostředkovalo tentokrát kaliningradské a houstonské řídicí středisko.

"Blahopřejeme vám k výročí prvního přistání na Měsíci," ozvali se ruští kosmonauti. "Obdivujeme vaše výkony a přejeme vám hodně štěstí."

"V budoucnosti nás vzájemná spolupráce přivede rozhodně dál, než jen na Měsíc," odpovídal Cabana.

V době rozhovoru byla obě kosmická tělesa na opačných stranách zeměkoule. Columbia se pohybovala nad jihovýchodní Asií, zatímco Mir letěl nad východní částí USA.

Připomínka kosmického jubilea ovlivnila také obvyklou tiskovou konferenci.

"Když jsem byl v roce 1985 vybrán do týmu astronautů," přiznal se upřímně velitel Cabana, "tak jsem si myslel, že budu mít během své kariéry u NASA příležitost letět alespoň na Měsíc, ne-li na Mars. Věřím, že i k tomu dojde. Pro mne už jistě pozdě, ale dlouho to trvat nebude."

Když se ho novináři zeptali, jaký význam připisuje stávajícímu letu, odpověděl: "Podle mne má tato mise velký význam. Columbia představuje jakousi kosmickou ministanici a to je to, co potřebujeme postavit ve velkém měřítku. Opravdu velkou mezinárodní kosmickou stanici. K tomu se musí mnoho věcí připravit a právě tohle naše mise dělá!"

"Není to ovšem žádný historický mezník, tenhle let," doplňoval Hieb. "Nic takového jako první lidské kroky na Měsíci, ale postupná kumulace znalostí a zkušeností je neméně významná. A my k tomu přispíváme plnou měrou."

"Měsíc máme ovšem na zřeteli stále " dodával Thomas. "Když jsem ho krátce po startu pozoroval, tak se jevil jen jako úzký srpek. Během letu dorostl skoro do úplňku a my ho každým dnem sledovali."

Tisková konference byla první vlaštovkou blížícího se návratu. Osádka Columbie proto začala zvyšovat svoje denní dávky tréninku na veloergometru.

"Dneska chci ujet asi 8000 mil," kasal se Rick Hieb, "a nebude mi to trvat déle, než 30 minut."

Měl pravdu potud, že zmíněnou vzdálenost urazil za tu dobu raketoplán s veloergometrem na palubě a s vychloubačným astronautem v jeho sedle.

V noci ze třináctého na čtrnáctý den letu, přesně ve chvílích, kdy před 25 lety Armstrong poprvé vystoupil na povrch Měsíce, ohlásil se z paluby Columbie Carl Walz: "Ten dávný okamžik byl jedinečný v celé historii lidstva," řekl. "Došlo ke splnění jedné z nejstarších tužeb člověka: prozkoumat svůj svět až k jeho hranicím a vydat se daleko za ně. Tato idea povznášela lidského ducha po celá staletí. Dnes Columbia přispívá, byt jen malým krůčkem, k tomu, aby si lidstvo podmanilo vesmír. Doufáme, že naše výzkumy pro chystanou mezinárodní kosmickou stanici budou stejnou měrou povzbuzovat zvídavost badatelů a rozněcovat fantazii naší generace i generací příštích."

Ráno čekaly na piloty obvyklé přednávratové prověrky systémů raketoplánu, zatímco zbytek osádky Columbie zakončoval experimenty. Astronauti ukládali poslední vzorky a uklízeli ve Spacelabu i v obytných prostorách raketoplánu. Závěrečný technologický ověřovací pokus na jednotce FFEU se nezdařil: ve zdrojové části došlo ke zkratu a následnému spálení pojistky, takže konstruktér přístroje dr. Snyder vyšel naprázdno. Don Thomas vypojil RRMU - detektor kosmického záření - a odebral vzorky vzduchu ve Spacelabu, aby bylo možno zjistit míru znečištění atmosféry v jeho prostorách.

Přistání plánované na 22. červenec muselo být odloženo - v oblasti mysu Canaveral řádily nad mořem letní bouřky. Dalo se sice počítat s Edwards AFB, ale vedení NASA raději čekalo na vývoj počasí na KSC.

"Mám pro vás dvě zprávy," ohlásil osádce raketoplánu capcom Charlie Precourt z Houstonu, "jednu dobrou a jednu špatnou. Ta dobrá vám dává šanci vytvořit nový rekord v trvání letu družicového stupně. S tím však souvisí ta špatná: zůstanete nahoře ještě celý další den. A ty, Bobe, dávej bacha na IMU: zase začíná trochu zlobit."

Za těchto okolností překonala Columbie 22. července v 16.56 UT svůj vlastní dosavadní rekord.

"Tak, chlapi," hlaholil z Houstonu Bill McArthur, jeden z dosavadních držitelů prvenství. "Předáváme vám kolík i s pohárem."

"Rhea mi vyhrožovala, abych se jí neopovážil přijít na oči," čertil se na oko astronaut Robert Gibson, který měl na starosti letecký meteorologický průzkum na Floridě. "Víte, manželka byla dosud jedním z držitelů padlého rekordu."

Pro šestici astronautů v Columbii znamenalo prodloužení letu především možnost nerušeně pozorovat krásy Země z oběžné dráhy. Veškeré experimentální zařízení ve Spacelabu bylo už zakonzervováno a na eventuální pokračování v pokusech se nedalo ani pomyslet. Naštěstí se 23. července počasí na Floridě rozhodlo ke spolupráci s NASA. Raketoplán po průletu atmosférou mohl v 10.38.01 UT dosednout hlavním podvozkem na dráhu 33 letiště SLF. Pobyt v kosmu trvající 14 dní 17 h 55 min 01 s definitivně skončil.

"Výtečně, mládenci," uvítal astronauty Charlie Precourt. "Váš rekordní patnáctidenní let nás přivedl zase o kousek blíže k dalšímu velkému kroku pro lidstvo. Totiž k permanentnímu pobytu na kosmické stanici."

"Stojí za to být zase doma," odpověděl jménem osádky Columbie její velitel, "i když se všichni cítíme výborně."

"Nikdy na to nezapomenu," ozvala se Mukaiová, která byla od té chvíle držitelkou ženského rekordu v délce trvání kosmického letu. "Je to největší chvíle mého života."

Jakmile došlo k zajištění raketoplánu, začali technici přímo na přistávací dráze vykládat biologické vzorky, aby je za čerstva předali vědeckým zájemcům. Také osádka padla zase jednou do spárů doktorům.

A Columbia? Ta putovala do haly č. 1 v OPF. Dorazila tam ještě téhož dne v 19.34 UT. Po vyložení Spacelabu, který se přesunul do hangáru L k demontáži, očekávaly družicový stupeň rozsáhlé úpravy, takže jeho další start v rámci mise STS-72 je naplánován až na podzim roku 1995.

Aktualizováno : 17.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-65/index.htm)