Když zpravodajské agentury informovaly, že dne 18. 10. vzlétla ze startovního komplexu SLC-4W na základně Vandenberg AFB raketa Titan 2 s vojenskou meteorologickou družicí DMSP, zdálo by se, že jde jen o běžný start. Ovšem shodou nejrůznějších potíží, které se při přípravách ke startu hromadily a tak vedly k dalším odkladům, došlo k tomu, že se vypuštění družice opozdilo téměř o tři roky. Je tedy zřejmé, že o rutinní start nešlo. Kromě toho to byl, i díky tomuto zpoždění, poslední exemplář rakety Titan 2, který vzlétl. Mohlo by tedy být zajímavé připomenout si události, které tomuto startu předcházely.

Poprvé byla družice DMSP 5D-3-F16 (poslední číslo označuje pořadí vypuštěného exempláře družice typu 5D-3) umístěná na balistickou raketu Titan 2 (23G-9), upravenou na družicový nosič, na startovní rampě SLC (Space Launch Complex) 4W v prosinci 2000. Datum startu bylo naplánováno na 20. 1. 2001. Ten den se vše chýlilo ke startu, ale odpočítávání bylo zastaveno v T-3 min pro problém na pozemním zařízení startovní rampy. Start byl tedy odložen na následující ráno. Druhé odpočítávání se zastavilo v T-28 s, když řídící počítač zaregistroval, že se jeden z ventilů palivového systému rakety neotevřel správně. Později se ukázalo, že ventil pracoval dobře, ale pouze indikátor jeho otevření tuto událost nezaregistroval natolik rychle, aby se tak stalo v tolerancích počítače. Jelikož startovní okno trvalo jen 10 min, už se další pokus o start nestihl. Když se ten den snažili technici na rampě přistavit pohyblivou obslužnou věž k raketě, čidla zaregistrovala ve vzduchu malé koncentrace hydrazinového paliva. K tomu, aby bylo možné odstranit malý únik paliva, bylo rozhodnuto opět start odložit na následující ráno. Ovšem v průběhu noci zjistila pozemní kontrola, že navigační jednotka IMU (Inertial Measurement Unit) družice DMSP se začala chovat eraticky: nejprve vysadily gyroskopy IMU, později se hlavní elektrický zdroj přepnul z hlavního na záložní. IMU hraje důležitou roli při řízení orientace družice při chodu jejího motoru Star 37, který po oddělení od nosiče na suborbitální dráze slouží k dopravě družice na oběžnou dráhu. Proto bylo během února 2001 nutné vyčerpat hydrazinové palivo z nádrží orientačních motorů družice, sejmout družici z nosiče a vrátit ji do montážní haly. Tam se zjistilo, že již při montáži družice došlo k poškození jejího kabelového rozvodu, což ve svých důsledcích vedlo i k problémům s IMU. Další datum startu bylo určeno na listopad 2001, ale bylo potřebí dalšího odkladu vzhledem k netěsnosti těsnění turbočerpadel na 1. stupni rakety Titan 2. Tato netěsnost byla důsledkem ročního čekání na start - raketa byla na startovním komplexu již od října 2000. Družice znovu dorazila na startovní komplex koncem roku 2001 a USAF určilo jako datum startu 1. únor 2002. Ovšem při přípravách družice v polovině ledna 2002 se ukázalo, že jeden ze čtyř stabilizačních motorů družice vykázal netěsnosti při vakuovém testu. Stabilizační motory družice o tahu kolem 450 N jednak zajišťují oddělování družice od raketového nosiče a dále zabezpečují orientaci družice při motorovém přechodu ze suborbitální na orbitální dráhu. Družice tedy byla podruhé sejmuta z raketového nosiče a v montážní hale bylo nutné vyměnit celý pohonný systém družice, neboť jeho inspekce zjistila znečistění produkty chemické reakce vzduchu s hydrazinem. Ke kontaminaci zřejmě došlo po prvním vyprázdnění nádrží družice v průběhu února 2001. Startovní rampu však bylo nutné uvolnit pro start družice NOAA-17 (ten se s úspěchem uskutečnil 24. 6. 2002 pomocí rakety Titan 2 (23G-14)) a tak bylo třeba raketu Titan 2 (23G-9) odvézt. Znovu byla na startovní komplex dopravena 6. 10. 2002. Mezi tím se ukázalo, že obvody na mikrovlnném zobrazovacím čidle družice DMSP F17 nebyly dobře sletovány. Pro jistotu bylo rozhodnuto, že stejné čidlo na družici DMSP F16 bude prověřeno a zkontrolováno. Vzhledem k dalšímu očekávanému odkladu byla tedy raketa Titan 2 znovu odvezena ze startovní rampy, aby uvolnila místo dalšímu startu, tentokráte družice Coriolis (start 6. 1. 2003 raketou Titan 2 (23G-4)). Družice DMSP F16 se nakonec vrátila na startovní komplex až v srpnu 2003 s předpokládaným datem startu v polovině září. Ani toto datum startu se nevyužilo pro problémy s gyroskopem navigačního systému rakety Titan 2. Konečně bylo datum startu určeno na 15. říjen 2003. Pro nepříznivé počasí a problém při testování navigační jednotky rakety byl start opět odložen. Nakonec se ale počasí zlepšilo, technické problémy byly překonány a tak konečně v sobotu 18. 10. v 16. 17 UT raketa Titan 2 vzlétla. Za 6 min 30 s se na suborbitální dráze o maximální vzdálenosti 890 km od Země družice od rakety oddělila a v 16.31 UT byl zažehnut motor Star 37, který družici dopravil na heliosynchronní polární dráhu o výšce 850 - 856 km se sklonem 98,8°. USAF má na oběžné dráze dvě primární operační meteorologické družice typu DMSP (Defense Meteorological Satellite Program) a starší dosluhující družice stejného typu jsou používány jako záložní. Družice mají oběžnou dobu kolem 101 min a nad libovolným bodem na povrchu Země prolétají dvakrát denně. Konstelace družic tak každých 6 hodin dodává globální informaci o počasí na celé Zemi. Kromě toho velitelé vojenských sil mají možnost obdržet meteorologická data na tzv. "taktické terminály" přímo z družice při jejím přeletu nad velitelstvím.

Další start letového exempláře F17 meteorologické družice DMSP typu 5D-3 se plánuje na duben 2005 pomocí rakety Delta 4 ze startovního komplexu SLC 6 na Vandenberg AFB a následující exemplář F18 by měl startovat v říjnu 2007 raketou Atlas 5 z upraveného komplexu SLC 3E opět na Vandenberg AFB.

Raketa Titan 2 (23G-9) je jedna ze 14 mezikontinentálních balistických raket, vyřazených po roce 1980 ze služby. Původně byla v pohotovosti jako nosič nukleárních hlavic v období od 1967 do 1986 v podzemním silu na McConnell AFB v Kansasu. Poté byla upravena na raketový nosič menších užitečných zatížení. Úpravy spočívaly v nahrazení navigačního systému dokonalejším, zesílením čelní konstrukce druhého stupně a přizpůsobením pro vynášení družic, které jsou překryty aerodynamickým krytem s vnějším průměrem 3 m rovným průměru rakety.

Šlo o poslední 25. start rakety Titan 2, která sloužila jako nosič družic či kosmických lodí. Je třeba připomenout, že v rámci programu Gemini bylo rakety Titan 2 použito ke startu dvou nepilotovaných a 10 pilotovaných kosmických lodí Gemini. Poslední 14. upravená raketa Titan 2 již nebude použita ke kosmické misi, neboť USAF pro ni nenalezlo užitečné zatížení. Raketa bude patrně využita jako muzejní exponát v muzeu USAF na Wright Paterson AFB v Ohiu jako historická připomínka éry kosmických raket Titan 2.

Západní startovní komplex SLC 4W na letecké základně Vandenberg AFB na pobřeží Tichého oceánu byl používán od roku 1960. Tímto startem tudíž ukončil svou činnost. Výrobce raket Titan, společnost Lockheed Martin, v rámci kontraktu USAF ve výši 3 mil. USD v průběhu příštích dvou let startovní komplex deaktivuje. Budou z něj sejmuty vysokotlaké přívody pracovních plynů a systém plnění pohonných hmot pro rakety Titan 2 a komplex bude definitivně opuštěn. Nedaleký Východní startovní komplex SLC 4E pro mohutné rakety Titan 4B bude naposledy použit v únoru 2005 při vynesení tajné družice Národního úřadu pro průzkum NRO. Poté bude SLC 4E též deaktivován. V roce 2007 nechá USAF z bezpečnostních důvodů strhnout startovní a pohyblivé obslužní věže na obou SLC 4W a 4E. To bude definitivní konec éry kosmických raketových nosičů Titan 2 a Titan 4, jejichž roli převezmou moderní nosiče Delta 4 a Atlas 5, vyvinuté pro USAF v rámci programu efektivnějších jednorázově použitelných raketových nosičů EELV (Evolved Expendable Launch Vehicle).

(lek)

Při přípravě tohoto článku byly použity informace z internetového bulletinu www.spaceflightnow.com z 12., 14., 18. a 19. 10. 2003.

Publikováno v časopise Letectví a kosmonautika 80 (2004) č. 1, s. 58.