---

Karel Pacner:

POPRVÉ V AMERICE

Když se na podzim 1968 konal mezinárodní astronautický kongres v New Yorku, někteří moji pražští kolegové získali od svých šéfů peníze k účasti. A potom navštívili Kennedyho kosmické středisko na Floridě, odkud startují astronauti. Záviděl jsem jim a po redakci jsem začal rozhlašovat, že musím do USA příští rok na start prvních lidí na Měsíc. Postupem času jsem získal dojem, že to všichni berou jako hotovou věc. Cesty do Ameriky byly totiž výjimečné, vůbec se nepamatuji, že by tam někdo služebně pobýval.

Na jaře 1969 NASA určila, že 16. července vypustí Apollo 11, jehož cílem bude Měsíc. Zašel jsem tedy za Zdeňkem Domkářem, který byl po Mirkovi Jelínkovi šéfredaktorem. Zdeněk, který donedávna šéfoval víkendovou přílohu, kývl: “Pojedeš, zařídím to na podniku.”

Někdy v květnu jsem odletěl na pozvání dvou vědců do Ženevy, abych se podíval, jak pracují v evropském středisku fyzikálního výzkumu CERN. Strávil jsem tam příjemný týden.

Příprava cesty

Asi tři týdny před startem jsem zašel na americké velvyslanectví za tiskovým atašé panem Falkiewiczem. Znal jsem ho od loňska, kdy americká ambasáda začala zvát některé novináře a popularizátora kosmonautiky dr. Jiřího Mrázka na promítání filmů výpravách astronautů projektu Apollo. Je takřka jisté, že se najdou peníze na moji cestu do USA, a proto ho prosím o akreditaci u NASA a o povolení k návštěvě atomových laboratoří v Los Alamos. Když mi nabídl obstarání hotelu, tak jsem samozřejmě kývl. V duchu jsem se totiž bál, že je na všechno pozdě a že přespím někde pod stromem. Potom se mimochodem zeptal: “A vízum už máte?” Na ně jsem zapomněl. Hned tedy požádal nějakou dívenku, aby mi přinesla tiskopis. V redakci jsem ho za pomoci paní z osobního oddělení, která měla na starosti zahraniční cesty, vyplnil.

Měl jsem obavu, že jsem se ohlásil pozdě. Avšak za deset dnů přišlo z Washingtonu sdělení, že pro Apollo 11 jsem akreditován, úředník, u něhož se mám hlásit na Kennedyho mysu se jmenuje George Thompson, telefon má ten a ten, a pokud mě vyhovuje pokoj za 12 dolarů, pak má číslo 105 v jedné vysokoškolské koleji v městě Melbourne; ovšem vzhledem k tomu, že Melbourne je od kosmodromu vzdáleno asi 60 kilometrů a na Floridě neexistuje místní doprava, doporučují mi, ať si buď najmu auto anebo používám taxíka; a pokud jde o ostatní věci, ať se laskavě domluvím s Mr. Bauerem, šéfem oddělení US Informační služby, které se stará o zahraniční korespondenty v USA.

Současně mně paní z osobního objednala letenku. Vymyslel jsem si trasu Washington – Melbourne na Floridě – Houston – Santa Fe – Huntsville – New York. Na Floridě je kosmodrom, v Houstonu řídící středisko, ze Santa Fe si zajedu do Los Alamos, kde se za války vyvíjela první atomová bomba, a v Huntsvillu stavěl von Braun raketu Saturn 5. Tři týdny. Potom jsem se dověděl, že letenka stála přes 20 tisíc korun. Já měl v té době plat asi tři tisíce hrubého.

V redakci jsme připravovali k vypuštění Apolla 11 celé číslo Víkendu. Přítele Tondu Vítka jsem poprosil, aby mně udělal malý příruční seznam všech zkratek, které NASA používá v projektu Apollo – bez toho bych se v jejich tiskových zprávách těžko vyznal.

Potom se najednou ozval telefon. Ekonomický náměstek ředitele Pepík Mikeš se ptal, jestli opravdu potřebuju diety 500 dolarů. Pozastavil se nad tím, že je to skoro celý devizový příděl redakce na nějaké období, možná čtvrtletí nebo tak nějak, už se nepamatuju. Odpověděl jsem mu: “Pepíku, vždyť já chci méně, než je oficiální limit.” A tím to skončilo.

Kamarádi v rozhlasu mně dali telefon na Jirku Dientsbiera, který byl ve Washingtonu jako jejich stálý zpravodaj. Věděl jsem, že má jet na Floridu taky, proto jsem se chtěl s ním svézt. Jirka slíbil, že mne bude čekat na letišti.

Z Prahy do Washingtonu žádná přímá linka nelétala, aspoň ne ten čtvrtek. Musel jsem přes Paříž. V letadle přes Atlantik bylo málo pasažérů, na začátku července byly plné spíš linky v opačném směru. V té době levicoví teroristé často unášeli letadla na Kubu – z toho jsem měl strach, protože kdyby se zmocnili mého stroje, asi bych včas nedorazil na kosmodrom.

Začátek ve Washingtonu

Na letišti ve Washingtonu, kam jsme dorazili někdy v pátek, na mne padlo úmorné vedro, s tím jsem nepočítal. Jirka mne odvezl do činžáku, kde bydlel spolu s dalšími Čechy, většinou diplomaty. Zavedl mě do nějakého bytu, který je prázdný, protože rodina odletěla domů do Prahy na dovolenou. A potom jsme šli k němu do bytu, kde jeho těhotná manželka připravovala oběd.

Hned na začátku mně dal ponaučení: “Měj připravených pět dolarů. Jakmile na tebe někdo namíří bambitku, tak mu je dej. To mu stačí.” A potom mi předal vizitku vedoucího tiskového odboru státního departmentu: “To je člověk, který jako novinář působil před druhou světovou válkou ve Vídni. Má proto pro nás Čechy slabost. Vzkazuji ti, že kdyby ses dostal do jakýchkoliv potíží s místními úřady, aby ses s nikým nebavil a hned mu zatelefonoval. Tady máš jeho číslo nejen na státní department, ale i do rezidence.”

Večer jsme se v nějaké restauraci sešli s Radkem Seluckým, ekonomem, který právě přednášel v USA. Radka jsem znal z minulých let, protože psal do MF populárněvědecký seriál o ekonomice a já ho musel redigovat. Obdivoval jsem ho, jak dokáže málo pochopitelné ekonomické teorie snadno a přitažlivě vykládat veřejnosti. Byl zvědav na to, co je doma nového. Mluvili jsme i o emigraci. Radek prohlašoval, že se rozhodně vrátí, protože nechce, aby jeho dvě děti se odcizily republice a aby přestaly umět česky. Na budoucnost se díval optimisticky, mám dojem, že tvrdil, že Husák se zachová podobně jako Kádár – tohle přirovnání se tenkrát vnucovalo. (Nakonec Husák Kádára nenásledoval a Selucký zůstal v Kanadě. Vrátil se na skok začátkem devadesátých let, ale brzy umřel. Ani jsme se nepotkali.)

V sobotu mně Jirka ukázal kousek Washingtonu. Odpoledne jsme zajeli do vily jednoho z ředitelů Svobodné Evropy. Mluvilo se o světě a hlavně o Československu. Když Jirka na okamžik zmizel, možná šel na WC, řekl tento pán, že má pro mne vzkaz od dr. Sheldona z Kongresové knihovny: “Kdybyste chtěl zůstat v USA, má pro vás zaměstnání.”

Dr. Charles S. Sheldon byl vedoucím výzkumného oddělení Kongresové knihovny a nejznámějším americkým znalcem sovětské kosmonautiky. Asi v roce 1967 jsem četl jednu jeho studii o sovětské kosmonautice a nezdály se mně některé jeho závěry. Měl jsem dojem, že nemá ponětí o způsobu myšlení Rusů, že se na všechno dívá příliš americkýma očima. Proto jsem mu napsal. Okamžitě odpověděl a od té doby mně posílal všechny své studie včetně tlustých svazků porovnávajících vývoj americké a sovětské kosmonautiky, které jeho oddělení vydávalo pro potřeby kongresmanů.

Dodnes mi není jasné, jak se ti dva pánové domluvili. Možná, že byli přátelé a ten z Hlasu Ameriky mu nadhodil, že k němu mám přijít. Škoda, že se tam neobjevil taky Sheldon – možná, že to bych to bral jinak. Nevím.

Cesta na jih

V neděli ráno jsme vyrazili na Floridu. Jirkova paní nás vybavila spoustou řízků s chlebem. Jirka neměl v autě klimatizaci, říkal, že pro rozhlas to je drahé, takže jsme většinou jeli s otevřenými okny. Pařák totiž pokračoval.

Měl jsem s sebou čs. modrý řidičák, který platil jenom doma. Proto jsem nemohl občas Jirku vystřídat u volantu. Na dálnici stačilo jenom, aby držel nohu na plynu, ale být v téhle poloze dlouhé hodiny muselo být úděsné.

Večer jsme dojeli do Atlanty, kde jsme v motelu přespali. Ráno jsem si v nějakém obrovském obchodu koupil tři bílé košile bez rukávů, stály pakatel – dohromady asi 3–4 dolary. A taky slamák se širokou střechou, protože mi vadí prudké sluníčko, a o takové pokrývce hlavy jsem dávno snil.

Jirka nebyl v Atlantě poprvé a tak mi ukázal Peach Street (Broskvovou ulici), známou z románu Jih proti Severu – projížděla se po hrdinka Scarlett O’Hara. Teď se však stala Rockefellovým centrem Jihu. Už se na to nepamatuju.

Když jsme dorazili na hranice Floridy, zašli jsme si do propagačního stánku státu pro mapy. Dali nám nějaké pití, první sklenička zdarma.

Od této chvíle už nás vedly obrovské poutače, které nás vítaly v prvním americkém kosmickém přístavu, bráně do vesmíru a podobně. A čím jsme přijížděli blíž, tím tahle barnumská reklama sílila.

Jirka byl za volantem stále víc unavenější a já si nadával, že jsem si nenechal udělat mezinárodní řidičák. Byl jsem v zahraničí nováček, tohle mne nenapadlo.

Parno násobené vysokou vlhkostí bylo stále větší. Vzpomínal jsem na prádelnu u nás doma v Janovicích, kde bylo během praní a hlavně vyvařování ve velkém kotli podobně. Tam vždycky kralovala celý den babička.

Znenadání se spustil prudký liják. Stěrače vodu vůbec nebraly, neviděli jsme na krok, Jirka musel na okraji silnice zastavit. Další řidiči udělali totéž.

Když jsme projížděli spletí městeček poblíž kosmodromu, měl jsem dojem, že jsem v Moskvě na oslavách prvního máje anebo bolševické revoluce, jenže místo azbuky byla všude latinka. Fábory přes ulice, obrovské transparenty podél, množství amerických vlajek. Lidé se zbláznili. Ale já jim to přál a pořád jsem nemohl uvěřit tomu, že uvidím start prvních lidí na Měsíc. Jen aby se něco nestalo…

Do ubytovny pro zahraniční novináře jsme dorazili pozdě večer, už se stmívalo. Byla to studentská kolej, pro nás speciálně uvolněná. Státní department nás dal s Jirkou dohromady. Myslel jsem si, že je to výsledek geniální práce nějakého úředníka, ale Jirka mne z toho vyvedl: “Přišel jsem tam právě když dostali z Prahy tvoji žádost o akreditaci.”

Prohlídka kosmodromu

Když jsme v úterý 15. července ráno přijeli do tiskového střediska NASA na Cocoa Beach, u vchodu se představili, vytáhla úřednice obálky s našimi jmény a zavedla nás k Georgi Thompsonovi, který měl na starosti zahraniční novináře. Thompson nás krátce uvítal, rozdal nám jmenovky platící pro Kennedy Space Center i Manned Spaccraft Center Houston, vyplnili jsme tři řádky tiskopisu a tím všechny formality skončily. Na mé jmenovce udělali dvě drobné chyby – Carel Pacner, Milada Fronta. Ale to byla maličkost.

Tiskové středisko kosmodromu je jednopatrová budova v tropickém slohu. V přízemí hned napravo od vchodu je sál pro novináře, který zřejmě obývali reportéři s domovským právem – na to ukazovaly telefony s důkladnými označeními jednotlivých redakcí a agentur. Kromě toho tam byly poličky a stoly s množstvím tiskového materiálu NASA. Nalevo od vchodu seděli úředníci tiskového střediska. Vzadu byly kanceláře – mimo jiné místnost, kde podáváte žádosti o interview s čelnými odborníky a kde se přihlašujete k exkurzi po kosmodromu; dále pak promítací síň, kde během našeho pobytu běžely nejrůznější instrukční filmy doprovázené zasvěceným výkladem a rovněž místnosti Kodaku, jehož pracovníci vyvolávali reportérům velmi rychle a zdarma filmy. V prvním patře byly další dva pracovní sály, místnosti telegrafní společnosti Western Union zajišťující novinářům spojení se světem a potom místnost, o kterou se staraly společnosti podílející se na Apollu – stovky nejrůznějších tiskových materiálů, kreseb a fotografií k volnému použití, noviny, televizor, grátis káva a stůl s několika manekýnkami, které vám jednak zajistí kamkoliv letenky a jednak podají jakoukoliv informaci o startu Apolla 11.

Snímky jsem si vybral a další objednal. Všechno zdarma. Na filmy jsme nešli, ale zapsali jsme se na pětihodinovou exkurzi. Nabízeli i tříhodinovou, ale radši jsme vzali delší.

Malér spočíval v tom, že právě v době exkurze mne měli volat z redakce. Neměli jsme totiž potuchy, jakým způsobem budu s Prahou ve spojení, proto jsem si domluvil časy, kdy by měla volat – snad mne v tiskovém středisku najdou. Co teď? Western Union měl i psací stroje. Naťukal jsem tedy stručný telegram o tom, co se tady děje, a že jedu na exkurzi.

A šel jsem k okénku, abych telegram podal. Skoro nic z těch 500 dolarů jsem neutratil, takže jsem ho chtěl zaplatit. “Vy nemáte kreditní kartu?” divil se úředník. “Ne, nemám,” divil jsem se zase já. “Znáte číslo dálnopisu vaší redakce?” chtěl vědět pán. “Můžeme ten telegram poslat tak, že to zaúčtujeme na ten dálnopis.” Vyndal jsem navštívenku s kompletní adresou. A potom úředníka napadlo: “Nechcete naši kreditní kartu? Platí rok na celém světě.” Zazářil jsem: “Když mně ji můžete vydat…” Jedna velká starost odpadla.

Exkurzi jsme absolvovali ve starém rozhrkaném autobusu bez klimatizace. Probíhala přesně podle všech pravidel prohlídek pamětihodností – zastavili jsme takřka u každé startovací rampy, vylezli, vyslechli krátký výklad a pořídili několik snímků, stejně tak i u dvou bunkrů, ze kterých se řídily starty prvních raket, prošli jsme místním muzeem, které pod širým nebem vystavuje nejrůznější rakety od nejstarších až po včerejšek... Vyvrcholením bylo podívání na raketu Saturn 5 stojící na startovací rampě – avšak z bezpečné vzdálenosti asi kilometru, a potom prohlídka největší budovy světa VAB, ve které se mohou montovat až čtyři superrakety tohoto typu současně, a řídícího střediska startu.

Tenhle závěr byl impozantní. Raketa, která měla přes 110 metrů, vypadala obrovsky, byť jsme stáli hezký kus od ní. Nikdo neodolal, aby se před ní nechal vyfotografovat. A potom ten pocit pidimužíka ve VAB, kde ten nosič sestavili a vztyčili.

Pět kilometrů od startu

Tu slavnou středu 16. července jsme museli být v tiskovém středisku už časně ráno, přibližně pět hodin před startem. Kdybychom vyjeli ráno z koleje později, riskovali bychom, že se buď dostaneme do kolony aut, z níž nebude úniku, anebo přijedeme do tiskového střediska v době největšího návalu novinářů na autobusy pendlující mezi Cocoa Beach a stanovištěm tisku na kosmodromu. Většina novinářů totiž musela použít autobusů NASA k odvozu, protože pro tolik aut není v blízkosti parkoviště.

Moc jsme toho nenaspali. Vstávali jsme okolo páté. Když jsme jeli do tiskového střediska, viděli jsme, jak po obou stranách silnice planou ohně. Turisté, kteří se přijeli podívat na start, se snažili zaplašit všudypřítomné nepříjemné komáry. Chudáci! V horké a parné noci, jak se na obvyklé floridské léto sluší, ještě sedět u ohně.

Obrovské davy, které se během noci shromáždily v okolí Kennedyho kosmické základny, si však kvůli komárům, horku a vlhku nenechaly ujít událost století. Teď budou na vlastní oči sledovat start prvních lidí k Měsíci, byť z obludné vzdálenosti šestnácti a více kilometrů. Tímhle jedinečným zážitkem se přece může každý pyšnit ještě před svými vnuky a pravnuky!

Ještě za tmy jsme zaparkovali u tiskového středisku. Tam jsme přesedli do roztřeseného neklimatizovaného autobusu, který během školního roku slouží ke svážení dětí na vyučování. O půl sedmé jsme zastavili na pískovišti Banánové řeky, označeném jako “press-site”. Do startu zbývaly tři hodiny.

Stálí zpravodajové tam měli krytou tribunu, dobře známou z televizních přenosů. Kousek pod tribunou se tyčila baterie kamer. Další nedohledná řada fotoreportérů a kameramanů stála na samotném břehu řeky. Nalevo od této tribuny byla ještě jedna menší, nekrytá – na ní jsme se spolu s dalšími zvláštními zpravodaji usadili i my. A napravo na parkovišti kotvily maringotky velkých amerických deníků, časopisů, rozhlasových a televizních stanic, bufetů a telegrafní společnosti Western Union. A pouze několik amerických novinářů z nejvýznačnějších redakcí mělo právo sedět na balkoně sálu, odkud se řídí start. Na naší pláži se sešlo na tři a půl tisíce novinářů.

V pětikilometrové dálce na východním obzoru jsme viděli jakousi malou bizarní tužku. Její nepozemskost podtrhovala světla reflektorů a rozžíhající se ranní červánky. Raketa Saturn 5 s kosmickou lodí Apollo 11! Celé soulodí i s palivem vážilo přes 2700 tun. Tenhle třístupňový nosič, nejsilnější na světě, dokáže vynést na nízkou oběžnou dráhu okolo Země 140 tun a na dráhu k Měsíci 45 tun.

Samozřejmě, rádi bychom byli ještě blíže, jenže to je z bezpečnostních důvodů vyloučeno. Kdyby raketa vybuchla, tahle planina s novináři prý by už zasažena nebyla - blíže by to bylo nebezpečné. A později jsem pochopil, jak nesnesitelný by tam byl i hluk raketových motorů.

Slunce vycházelo, začínal další tropický den. Zaplaťpánů že poletí poměrně brzy ráno, ne až v poledne, kdy to nebude na slunci k vydržení.

Mezi žlutým pískem našeho novinářského stanoviště a startovací rampou byla modravá plocha Banánové řeky i tropicky jasná zeleň ostrovů. Nalevo stála pyšná betonová krabice montážní budovy VAB, ke které jsou přilepeny menší krabičky pomocných provozů a velitelství startu. Třebaže je VAB vysoká takřka 160 metrů - dvaapůlkrát víc než petřínská rozhledna - a třebaže svým objemem je nejprostornější budovou na světě, ze břehu, kde není s čím srovnávat, nedokáže ohromit nikoho. Velikost VAB jsme si uvědomovali, když včera vstoupili dovnitř – chrámová klenba se nad námi pne ve výšce 150 metrů.

Přísun informací na naše stanoviště byl dokonalý. Především neustále vysílal místní rozhlas, před hlavní tribunou byly obrazovky TV poolu, takže jsme mohli sledovat třeba odjezd kosmonautů do kabiny, poslední přípravy na sále i u rakety i obrazově, a kromě toho na zvláštních ukazovatelích jsme sledovali čas zbývající do startu. Údaje hlasatele a některé další materiály, jako projev viceprezidenta a seznam prominentních diváků, se okamžitě rozmnožovaly a byly k dispozici jenom s malým časovým zpožděním pod hlavní tribunou.

Už dlouho před tím, než jsme sem dorazili, hodinu po půlnoci floridského času, nastoupila do kabiny Apolla 11 záložní posádka. Musela naposled komplexně vyzkoušet všechny systémy.

Hlavní posádka spala v Operační budově pilotovaných letů, asi patnáct kilometrů od rakety. Astronauty vzbudili krátce po půl páté. Po lékařské prohlídce zasedli k snídani – na posledním pozemském jídelníčku měli steak, míchaná vajíčka, topinky, kávu a džus. Pak jim lékaři nalepili na kůži elektronická čidla, každému nejméně čtyři, která budou vysílat do palubní centrály údaje o jejich zdravotním stavu. Následovalo oblékání do skafandrů, bohatě vybavených dalšími detektory. K těmto kosmickým krunýřům technici připevnili pupeční šňůry na příruční klimatizační zařízení. Pak prošla trojice tradiční uličkou fotoreportérů a nastoupila do mikrobusu. To všechno jsme sledovali na obrazovkách televizního poolu.

V 6.52 hodin se uvelebili v kabině. Neil Armstrong v levém křesle, prostřední místo obsadil Edwin “Buzz” Aldrin a pravé patřilo Michaelu Collinsovi.

V 8.49 hodin zatáhli technici můstek, který až dosud spojoval vchod kabiny s montážní věží. O minutu později odjistili záchrannou věžičku. Kdyby od této chvíle vznikla jakákoliv nebezpečná situace, jeden z astronautů stiskne havarijní knoflík, loď se odpoutá od nosné rakety, věžička ji bezpečně odnese do velké výšky a odtud se snese v dostatečné vzdálenosti od rakety na padácích.

Pět minut před startem odtáhl personál můstek od kabiny úplně. Pak odjeli poslední technici do sálu letové kontroly anebo do bunkru, který leží asi tři kilometry od startovací rampy. Z nedaleké vojenské základny startovaly vrtulníky a letadla, aby vypuštění Apolla 11 sledovaly.

“Zde velitelství startu Apollo-Saturn! Dvě minuty deset sekund a odpočítávání pokračuje. Cílem astronautů Apolla 11 je Měsíc – cíl vzdálený 404 568 kilometrů.”

Lidé zmlkali a naše zraky přitáhla štíhlá tužka na obzoru. Všechny elektrizoval bas hlasatele Jacka Kinga.

“Čtyřicet sekund do startu Apolla 11! Všechny tanky druhého stupně jsou tlakovány. Třicet pět sekund a odpočítávání pokračuje... Armstrong oznámil, že se cítí dobře.... Dvacet sekund a odpočítává se... T minus patnáct sekund, řízení je zapnuto...” Sedmnáct sekund před startem se zapojují navigační automaty, které budou navádět raketu na oběžnou dráhu okolo země.

“...dvanáct - jedenáct - deset...” Proudy studené vody už předem ochlazovaly startovací rampu.

“...devět - začíná zážeh...” Přesně 8,9 sekundy před startem se rozběhla mamutí turbočerpadla, ženoucí palivo do motorů prvního stupně.

“...šest - pět...” Zpod rakety vyrazil oheň.

“...čtyři - tři - dvě...” Všech pět motorů prvního stupně se rozhořelo. Každou sekundu spalovaly pět tun pohonných hmot. A Saturn 5, aniž to kdo mohl – samozřejmě s výjimkou automatů – poznat, se odpoutával od rampy.

Raketa se utopila v rudém jezeru ohně, který se v mžiku rozlil do všech stran. Plamen se rozvalil po sluncem prozářeném modrém Atlantiku, jehož břehy ležely najednou u našich nohou. Tento obrázek jsem znal dosud jenom z televize. Teď však na mne dolehl jako obrovské drama. Proboha, nestalo se něco? Nehoří rakety s astronauty? Ne, všichni zůstávali v klidu. Čtyři hydraulické držáky poutající první stupeň se uvolnily, raketa setřásala jinovatku a kusy ledu.

“Hurááá! Hurááá!” Nikdo z nás nevydržel přihlížet mlčky.

Kromě mikrofonů a magnetofonů se v okamžiku startu rozběhla i řada psacích strojů. Mnozí američtí a snad i jiní západní kolegové totiž začali okamžitě psát své dojmy, podobně jako je vykládali rozhlasoví a televizní reportéři.

“...jedna, NULA!...” ČAS T jako TIME se naplnil. Raketa je necelé dva centimetry nad startovací rampou, kterou zalévaly hektolitry chladné vody.

Středa 16. července 1969 - 9.32 hodin východoamerického letního času, který jsme měli na hodinkách, 14.32 hodin středoevropského, 13 hodin 32 minut 0,724 sekund světového.

První výprava pozemšťanů na jiné nebeské těleso odstartovala. Neil Alden Armstrong, Michael Collins a Edwin Eugene Aldrin.

Mrak plamenů stále objímal polovinu těla rakety. Jako by ji ani nechtěl pustit.

T + 000.00:02 hodin: Konečně! Dvě sekundy od okamžiku, kdy hlasatel řekl slovo “nula”. Raketa se viditelně pohnula vzhůru. Stoupala pomalu, beze spěchu. Opírala se o rudý chvost. Stále ještě nepospíchala, třebaže s každým metrem trochu zvyšovala rychlost.

Tichou poezii prvních vteřin najednou přerušily strašlivé rány. Navíc jsem cítil, jak se mi chvěje země pod nohama. Opatrně jsem se rozhlédl okolo. Nikoho tohle zemětřesení neznepokojilo, zřejmě patří k vypuštění. Ano, jak jsem se později dočetl, šest vteřin od okamžiku startu dorazil k našim ušním bubínkům řev motorů prvního stupně. A síla, kterou se opíraly o zem, současně roztřásla pevninou, takže ji zaznamenaly citlivé seizmografy až v New Yorku.

T + 000.02:42 hodin: Ze spodku rakety, který splýval s hedvábným oparem nad našimi hlavami, se oddělil jakýsi bílý špendlík. To je normální. Vyhořelý první stupeň padá do moře. Mezitím se zapálily motory druhého stupně. Drobné červené sluníčko pokračovalo v letu.

T + 000.03:17 hodin: Teď odpadla nějaká tečka. Nejspíš záchranná věžička, která byla dosud instalována na špičce velitelské lodi.

A nám se ztratilo Apollo 11 z očí. Rozplynulo se kdesi v modrém nebi.

T + 000.09:15 hodin: Začal pracovat motor třetího stupně.

T + 000.11:42 hodin: Motor třetího stupně dohořel. Přetížení zmizelo, v kabině zavládlo beztíží. Apollo 11 se pohybovalo po dráze ve výši 191 km rychlostí 7620 m/s. Od kosmodromu bylo vzdáleno 2594 km. Kroužilo po parkovací dráze okolo Země.

Neměl jsem s sebou psací stroj, ten vlastnil Jirka. Půjčil mi ho a já ve spěchu popsal své zážitky. Mezitím jsem si všiml, jak mezi novináři běhali kluci ve žlutých košilích Western Union a brali od novinářů jejich telegramy. Stačilo zvednout ruku s papírem. Jakmile jsem skončil, zvednul jsem ruku a chlapec přiběhl. Úvodem reportáže jsem musel napsat číslo své kreditky WU a obě čísla redakčního dálnopisu.

Mezitím proběhla tisková konference s Wernherem von Braunem, inženýrem, který za druhé světové války stavěl pro Hitlera střely V-2 k ostřelování západní Evropy a nyní pro Američany rakety, jimiž zápasili se Sověty. Rakety uměl dělat a taky uměl psát a mluvit o cestách do vesmíru, takže navzdory své minulosti se stal miláčkem a zachráncem Ameriky. Na tiskovku jsem nešel, neměl jsem čas. Určitě ji vydají tiskové agentury.

Jirka někam na chvíli odešel. Tvrdil, že šel poslat svou reportáž. Teprve po mnoha letech mi prozradil, že den před mým příjezdem dostal zákaz, že nesmí posílat do Prahy žádné hlasové reportáže, nanejvýš dálnopisem. Nový ředitel rozhlasu Bohuslav Chňoupek, normalizační ředitel, chystal vyhazování redaktorů a techniků, kteří burcovali národ v prvních dnech sovětské okupace. Jenže to jsem se od Jirky dověděl, až když napsal předmluvu k mé knize Tajný závod o Měsíc, která vyšla v roce 1996.

Ještě jsme se zastavili v tiskovém středisku. Jedna zpráva, kterou vydalo, nás totiž zarazila: “Zatímco astronauti Apolla 11 letí k Měsíci, je u NASA akreditováno 3497 reportérů – z toho 812 z 54 zemí –, aby kryli tento historický krok. Více než 400 z nich jsou ženy. Nejvíce zahraničních zpravodajů je z Japonska – 111. Potom následuje 81 z Itálie, 64 z Velké Británie, 57 z Francie, 44 z Německa (západního – pozn. KP), 38 z Argentiny a Mexika, 32 z Kanady, 22 z Austrálie, 20 ze Španělska a 19 z Brazílie. Tři země východoevropského bloku jsou zastoupeny takto: Československo 7, Jugoslávie 3 a Rumunsko 2...”

Opravdu je tady z Československa sedm novinářů? My však věděli pouze o pěti: Oldřich Karásek (Czechoslovak Life – vydělal si na Západě nějaké peníze a teď putuje po USA), manželé David a Alena Lettovi (zahraniční vysílání Čs. rozhlasu – on původem Američan, jsou nyní v USA na dovolené), Jiří Dientsbier (zpravodaj Čs. rozhlasu v USA) a moje maličkost. Šli jsme se tedy zeptat George Thompsona, který se stará o těch 812 zahraničních reportérů. A pak se při bližším prozkoumání ukáže, že ti dva další nejsou od nás, nýbrž odněkud z Asie, asi zadrmolili jméno své mateřské země tak, že to vypadalo jako “Czechoslovakia”. A že třeba měli poněkud snědší pleť anebo šikmější oči, toho si při jejich akreditaci nikdo nevšiml. Ostatně, co když i ti Středoevropané mají šikmé oči? – mohl si myslet úředník, který je přijímal.

Unaveni, ale šťastni, že jsme zažili okamžik, kdy se lidé začali vydávat k jiným nebeským tělesům, jsme se vraceli do Melbourne. Před první restaurací Jirka zastavil. Fish food - na jídelníčku mají jenom ryby. S chutí jsme se pustili do opečených stříbrných sardinek. Pod talíři ležely papírové dečky s nápisem AMERICKÝ KOSMICKÝ PROGRAM PŘINÁŠĺ UŽITEK CELÉMU LIDSTVU – VAŠE UPOMĺNKA NA PŘISTÁNĺ APOLLA NA MĚSĺCI. A pod tím označení podnikatelské rady brevardského okresu, na jehož území kosmodrom leží. Není divu – bez Apolla by možná tahle podnikatelská rada nebyla, protože v močálech, na kterých se rozkládá hlavní americký kosmický přístav, by se dál proháněli jenom aligátoři.

Ryby chutnaly výborně, dosud jsem je na tento způsob nejedl. Všiml jsem se, že restaurace měla tento den, tedy středu, všechno jídlo zdarma pro děti – už nevím, do kolika let. Výborný nápad na přilákání zákazníků!

Cesta do Houstonu

Ve čtvrtek ráno mířil Jirka někam do Georgie, do Houstonu už jsem musel sám. Měl jsem letenku s potvrzenou linkou. Ale jak se tam budu pohybovat? S Thompsonem jsem se domluvil, že mu ráno zavolám, aby mi poradil. Z toho jsem usoudil, že on sám tam dosud nikdy nesloužil.

Když jsem mu zatelefonoval, dověděl jsem se, že mám tři možnosti: buď si najmout auto, anebo používat taxíka, anebo místní helikoptérovou dopravu. Nejlacinější bude nájem auta. Se svým modrým řidičákem jsem to musel risknout. Jenže já měl malou řidičskou zkušenost – jezdil jsem jenom otcovou Tatrou 57, předválečným autem koupeným z druhé ruky, na silnicích klatovského okresu. Navíc jsem za volantem seděl jenom nepříliš často.

“Musíš si to teď u mne vyzkoušet,” rozhodl Jirka před tím, než jsme se rozjeli na letiště. A tak těch dva a půl kilometru na melbournské letiště jsem zápasil s jeho autem. Později o mně napsal: “Se smrtí v očích za volantem mého Ramblera trochu trénoval. Měl jsem hrůzu, jak to dopadne. Přežil.”

Americká auta se řídí jednoduše. Nemají řazení na jednotlivé rychlostní stupně, nýbrž automatiku. Stačí zařadit jízdu vpřed anebo vzad a včas mačkat na brzdu. Přitom brzdy mají velmi silné, stačí jemně přitlačit a už stojíte – jenže na to jsem nebyl připraven, takže jsem zpravidla letěl kupředu a všechno, co bylo na sedadlech, taky. Musím říct, že za celou dobu mého prvního pobytu v Americe jsem si na tyhle brzdy nezvykl.

Na letišti jsem se rozloučil s Jirkou, moc jsem mu děkoval, protože nevím, jak bych to bez jeho asistence sám zvládl. Navíc se svou chabou znalostí angličtiny a naprostou neznalostí reálií.

Letadlo bylo plné, snad všichni jsme měli na košilích jmenovky NASA, většinou jako novináři. Jakmile jsme vystoupili v Houstonu z letadla, ovanul mne dech prádelny, tentokrát však prosycené ropou. Brrr, to není k dýchání!

V terminálu jsem viděl tři pulty firem, která pronajímala auta. Stoupl jsem si do fronty u jedné z nich. Za mnou stál Američan z texaské televize. Pustil se do rozhovoru se mnou, o Československu toho moc nevěděl. Říkal jsem mu, že potřebuju nějaké malé auto, protože na velké americké křižníky u nás ve střední Evropě nejsme zvyklí.

Když na mne přišla řada, požádal jsem slečnu za pultem o malé auto. Sdělila mi, že mohu mít Plymouth 1969 – Furry III. “Je to malé auto?” Přikývla. A ten Texasan také kýval. “Jakou chcete barvu?” – “To je jedno, jen když to je malé auto.” – “Chcete také insurence?” Proboha, co to je insurence!? Honem jsem zalistoval v kapesním slovníčku – aha, pojištění. “Ano, chci insurence!” Pronájem přijde na 11 dolarů za den plus 11 centů ujetá míle. Podepsal jsem smlouvu.

“Poradíte mi, jak se dostanu do Manned Spacecraft Center?” Slečna vytáhla plány Houstonu a podrobně mně vysvětlila cestu. Kosmické středisko leží uprostřed několika satelitních městeček, které se nazývají Clear Lake (Jasné jezero). “Je to snadné, na první křižovatce se dáte doprava a za chvilku jste na federální dálnici, která vás tam dovede.”

Slečna mi chtěla dát klíčky, ale já namítl, že musím nejdřív pro zavazadla. Zavolala tedy černého chlapce, aby bílému bossovi vyvezl auto před terminál.

Na parkovišti jsem se rozhlížel po malém autě. Jenže ten černý mládenec stál u velkého auta tak pro šest až osm lidí. Když jsem přišel blíž, otevřel obrovský kufr a hodil do něj má drobná zavazadla – kufr, příruční tašku, magnetofon a foťák. Rádio hrálo, klimatizace šuměla… Od Jirky jsem věděl, že mu mám dát čtvrťák. Pak zabouchl dveře a já si uvědomil, že nejdřív musím vycouvat.

Když všechna auta odjela, zařadil jsem zpátečku a pomalu vycouval. A potom dopředu. Jel jsem pomalu, auto se řídilo nádherně. Jenže na první křižovatce jsem zapomněl na přikázání slečny od pultu a místo doprava jsem se dal nalevo. Za chvilku jsem byl v nějaké zahrádkářské kolonii. Co teď? Musím jet na jih. Podíval jsem se na hodinky a jako správný skaut určil světové strany. Zamířil jsem na sever.

Projížděl jsem autostrádami i úzkými uličkami. Udivilo mne, že některé těžní věže na ropu jsou přímo ve městě. Jenže na federální dálnici jsem pořád nenarazil. Dokonale jsem zabloudil. Dokonce jsem se ocitl v jakési černošské čtvrti. Horký červenec, černoušci ve svých nízkých domech neměli klimatizaci, proto seděli na židlích před nimi a ovívali se novinami. Sáhl jsem si na kapsu, těch pět dolarů jsem tam pořád měl, kdyby mne někdo přepadl.

Potom jsem dojel na konec ulice. Bylo tam nákladové nádraží a před ním obrovské smetiště. Na tomto smetišti jsem pomalu auto otočil, pořád se díval po černoušcích, jestli po mně nejdou. Nakonec jsem na tu federální dálnici najel. Sláva!

Jenže se začalo stmívat, všechna auta svítila, jenom moje ne. Jak se proboha rozsvěcuje? Zastavil jsem na okraji a zkoušel všechna možná tlačítka, až jsem narazil na to správné.

Ujel jsem kus cesty, ale po kosmickém středisku žádná stopa. Na Floridě nás transparenty vítaly už zdaleka, tady nic. Zajel jsem tedy k první benzinové stanici. “Kde je NASA center?” – “Dál, pane, dál.”

Dalších deset dvacet kilometrů a nikde nic. Opět zastávka u benzínky. “Musíte ještě dál, pane.” Pokračoval jsem. Konečně jsem si po levé straně všiml velkého vojenského letiště. Ejhle, Ellingtonova letecká základna, odkud startují astronauti ke cvičným letům. To už nemůže být daleko!

Najednou se blížím k mostu a v poslední chvíli registrují malou šipečku NASA, která ukazuje napravo. Ještě jsem stačil přibrzdit a zařadit se napravo. Nahoře jsem podvědomě zajel rovněž napravo. Vlevo vidím obrovský komplex budov, snad všechna okna rozsvícená – to musí být kosmické středisko.

Zajel jsem tam, u brány salutuje černoch v uniformě. “Račte dál, pane. Zaparkujte na press parkingu.” – “Ale kde to je?” – “Tady kousek napravo.”

Pracně jsem našel volné místo, vystoupil z klimatizovaného auta do tropů, brýle se mně zamžily, musel jsem je kapesníkem očistit.

Tiskové středisko představovalo dvě budovy vedle sebe. V menší úřadovali pracovníci tiskového oddělení NASA a druhá větší byla pro novináře. Novináři tam měli dvě velké pracovní haly s řadami psacích stolů a divadelně uspořádaný konferenční sál.

U pultu jsem se ptal po panu Thompsonovi. “Ten už odešel,” řekl černý seržant. “Co potřebujete?” Vysvětlil jsem, že mně slíbil objednat pokoj v hotelu. “Ano, je to tady pro vás,” roztál seržant. “Ale tady v okolí je všechno obsazené. Zamluvili jsme vám pokoj v motelu Ramada Inn asi dvacet mil zpátky.”

Uff, to je pětatřicet kilometrů. Na nic jsem se už neptal. Vzal jsem lísteček s adresou hotelu a vracel se zpátky.

Motel se už zdálky hlásil velkými neony, ten jsem nemohl přehlédnout. Skládal se z hlavní budovy a několika jednopatrových bloků. Vyfasoval jsem klíč, černý chlapec odnesl má skrovná zavazadla do pokoje, dal jsem mu čtvrťák a začal se rozhlížet. Byla to prostorná místnost se dvěma neméně prostornými postelemi, vzadu koupelna. Noc tam stála jedenáct dolarů, kdybychom byli dva, zaplatili bychom jenom o dolar víc. Jenže tam panovala hrozná zima. Američané si potrpí na nízkou teplotu. Musel jsem najít zařízení na regulaci klimatizace, bylo nastaveno na méně než dvacet stupňů, a proto jsem hodně přidal.

Než se tam oteplí, půjdu se najíst. Žádnou lacinou jídelnu jsem nehledal, šel jsem do hotelové restaurace, měl jsem přece pořád skoro pět set dolarů.

Týden v řídícím středisku

Ráno jsem se v hotelu nasnídal a odjel do střediska. Všude byly obrazovky spřažené do dvojic – nalevo běžely hlavní číselné údaje, napravo pohled na letovou kontrolu, na tiskovou konferenci či na relace z Apolla. A postavili je tak, že jsme na ně pohodlně viděli z kteréhokoliv místa. Kromě toho tam neustále nosili různé tiskové materiály – zprávy NASA, zpravodajů u záchranné flotily v Pacifiku, záznamy rozhovorů Houston–Apollo zvané “mission commentaries”, které jsme dostávali asi s tříhodinovým zpožděním, v kritických momentech s hodinovým, nakonec i pouze s desítkami minut, a přepisy tiskových konferencí, které se objevily asi tři až šest hodin po skončení. Dokonalý servis!

Pan Thompson mně nabídl vlastní stůl, ten jsem s radostí přijal, aspoň budu mít kus něčeho vlastního. Také sluchátka ke stole k lepšímu poslechu komunikace a zpráv jsem si vzal – i když budu mizerně rozumět, třeba něco rozluštím. Začal jsem se shánět po volných psacích strojích, ale měl jsem smůlu – ty už nejsou. Budu tedy muset psát vždycky na tom, který bude momentálně volný. To je otrava! Telefon od firmy Bell, který stál nevím kolik, jsem odmítl. Všude se přece míhali poslíčkové ve žlutých košilích od Western Union.

První, co jsem udělal, bylo, že jsem sebral všechny přepisy rozhovorů. Měli tam dokonce i ty z prvního dne. To bude hlavní zdroj mých informací!

Brzy jsem mezi americkými novináři poznal profesora Paula Campbella, plukovníka letectva ve výslužbě. Viděli jsme se před několika měsíci v Praze, kde se konala mezinárodní konference o kosmickém lékařství. Campbell byl rektorem Vysoké školy letecké a kosmické medicíny v texaském Austinu ve výslužbě. Přítel docent Josef Dvořák mi později říkal, že ho v Praze hlídalo několik amerických agentů. Jeho manželka prý vlastní hodně akcií firmy, která stavěla raketa Saturn 5.

Dali jsme do řeči. Vzpomínal na Prahu. Posteskl jsem si, že mi chybí psací stroj. Campbell mě dal radu: “Něco přes míli odtud je hotel King. Tam je další tiskové středisko, které financují firmy, které se podílely na projektu Apollo. Máte tam odposlech i televizní přenos, psací stroje volně k dispozici a zrovna tak občerstvení.”

Při nejbližší příležitosti jsem do hotelu King zajel. Profesor měl pravdu. Příjemná atmosféra, možná víc obsluhujícího personálu než novinářů. Firma Stouffers, která dodala jídlo do třítýdenní karantény, jíž musí astronauti po návratu absolvovat, tam zdarma nabízí všechny možné dobroty. Na jídelníčku je mají seřazené podle dnů karantény – snídaně, oběd, svačina, večeře. Když jsem tam psal reportáže, vždycky jsem něco dobrého okusil. Dodnes vzpomínám na Stouffersovo bezkosté žebro s gratinovanými brambory, které měli mít astronauti šestý den izolace k večeři. A po něm jsem si pochutnal na oříškovém zákusku, rovněž teplém. Poprvé jsem se setkal s mikrovlnnou troubou. Jakmile jsem vyslovil své přání, úslužný kuchař vložil příslušnou porci do trouby a snad za třicet vteřin zazněl signál: “A dobrou chuť, pane!”

Po ránu nabízejí snídani – teplé křupavé rohlíčky a konvice plné kávy. Snídával jsem tam společně s panem profesorem skoro každý den.

Dvakrát denně se konaly tiskové konference – s vedoucími pracovníky letové kontroly i s představiteli vedení NASA. Kromě toho se v pravidelných intervalech vyvěšovaly kratičké situační zprávy.

Litoval jsem však, že každý novinář neměl na tyto tiskové materiály svou zásuvku, kam by je poslíčkové z tiskového střediska vkládali (což je systém, který se velmi osvědčuje na vědeckých kongresech). Místo toho je nosili doprostřed jednoho sálu na několik předem určených stolů, kde byly volně k dispozici. To ovšem znamenalo nejméně jednou za hodinu tyto haldy tiskovin prohlédnout a vybrat nejnovější. Nejzajímavější materiály totiž rychle mizely, takže kdo přišel později, už se na něj někdy nedostalo. V Houstonu bylo akreditováno 800 novinářů a tolik exemplářů přece jenom tiskové oddělení asi nevydávalo. Pro velké redakce, agentury, rozhlasové a TV společnosti to nic neznamenalo – ty tam měly dostatek pomocného personálu, který pravidelný přísun tiskovin ohlídal. Jedinec však se musel více méně stále zdržovat v tiskovém středisku.

Nakonec jsem se tam seznámil s jedním mladíkem, který byl studoval žurnalistiku na vysoké škole a současně byl redaktorem jejich časopisu. Občas jsme si spolu povídali, v Evropě dosud nebyl. Před odletem jsem ho požádal, jestli by mně neposlal záznamy rozhovorů z doby, kdy už v Houstonu nebudu. Byl velice ochotný a několik týdnů po návratu domů jsem od něho dostal balík plný papírů.

Takže jsem po přísunu a přečtení dostatečného množství písemného materiálu sedl do auta, odjel do hotelu King, napsal zprávu, něco zhltnul a zase se vrátil do NASA. Sedl jsem si ke stolu, ještě článek přečetl, potom jenom zvedl ruku se žlutým papírem Western Union a poslíček ve žluté košili přiběhl.

Po návratu do Prahy jsem si v redakci pročítal své dálnopisy. Český text byl téměř bez chyby, přišel jsem pouze na dvě zkomolená americká jména. Některé mé telegramy vyklepával dálnopis i pouze několik desítek minut po tom, co jsem je na Kennedyho mysu či v Houstonu odevzdal, v několika případech bylo zpoždění maximálně tři hodiny. Jednou se stalo, že v redakci vybuchla elektřina, a za chvíli se ozval telefon ze Ženevy – evropská centrála Western Union se dotazovala, jestli může mou zprávu zadálnopisovat do ČTK. Služba opravdu na úrovni.

Když jsem neměl čas zajet si na oběd či na večeři do hotelu King, plýtval jsem dolary v automatu tiskového střediska, kde měli všechny možné sendviče a pití, anebo v blízké kantýně. Tahle závodní jídelna se nedala s našimi srovnávat. Samoobslužný pult s obrovským výběrem poměrně laciných jídel a hala plná stolků, na vyvýšeném prostoru vzadu místo pro šéfy. Dodnes si vzpomínám na to, jak jsem měl chuť na uzené, které krájel statný černoch. Řekl jsem mu o porci, on se na mne podíval, jako by odhadoval, kolik toho spořádám, a potom ukrojil kus. Nic nevážil, hned mi to hodil na talíř. Na konci pultu byla pokladna.

Chtěl jsem se podívat, jak žijí astronauti. Vyptával jsem se Thompsona tak dlouho, až mi nabídl, že v sobotu odpoledne, kdy už nebude takový fofr, tam se mnou zajede. Fajn! Když jsme tedy v sobotu odpoledne šli k mému autu, najednou jsem si uvědomil, že nevím, kde jsem ho zaparkoval. Mezi těmi asi 800 vozy jsem ho těžko hledal. Nakonec jsem ho našel, ale bylo mi z toho nanic.

Thompson si prozíravě řekl o klíček a usadil se u volantu. Byl jsem mu vděčný, nerad bych předváděl své řidičské umění. Astronauti žili kousek od brány střediska ve dvou předměstích. Jejich blízkost jsme pocítili brzy – na trávnících před domy v tropickém stylu vlály americké vlajky. Všichni brali tuhle expedici jako vskutku národní svátek, všelidový svátek – musím říct, že jsem jim pocit téhle sounáležitosti a hrdosti záviděl.

Armstrongův bungalov, takřka úplně ukrytý ve stínu několika rozložitých eukalyptů, byl v sídlišti El Lago, asi deset minut jízdy autem od Centra. Aldrin a Collins měli podobné vilky přímo v Nassau Bay – ve “vesnici astronautů”, jak se říkalo. V tomto sídlišti nedaleko hlavní brány NASA se zabydlela polovina kosmických pilotů z padesáti.

Před všemi těmito domy postávali anebo posedávali ve svých autech novináři, kameramani a fotografové. Jeden z nich nám řekl, že dovnitř nikdo nesmí, hlídá je bezpečnostní služba NASA.

Během návratu mi vyprávěl, že je úředníkem Americké informační služby USIS. Slouží v centrále ve Washingtonu, občas i na podobných akcích, také bývá tiskovým atašé na ambasádách. Je to zajímavý život. K Československu měl nějaký vztah, už se přesně nepamatuji, zřejmě byl někde v Evropě. Několik měsíců po této expedici mně poslal pohled z  ministátu Trinidad a Tobago v Latinské Americe, kde nastoupil na ambasádě.

Pochopitelně i v sále letové kontroly, známé z televizních přenosů, seděli během letu novináři, avšak pouze malá skupinka vybraných zpravodajů hlavních amerických deníků, agentur, rozhlasu a televize. Těch 693 reportérů, kteří byli v Houstonu akreditováni, by se tam rozhodně nevešlo. Další místa v tomto sálu zaujali šéfové firem podílejících se na Apollu.

Astronauti Neil Armstrong a Edwin Aldrin přistáli na Měsíci v neděli 20. července po třetí hodině odpoledne centrálního amerického letního času – u nás bylo o šest hodin víc. Na jeho půdu začal Armstrong sestupovat těsně před desátou místního času.

My v tiskovém středisku v Houstonu jsme tyto události sledovali stejně jako všichni ostatní “normální” pozemšťané – z rozhlasového a televizního přenosu. Měli jsme však jednu výhodu: přímé záběry z Měsíce jsme mohli viděli na velkém plátně v konferenčním sálu. A měli jsme k dispozici velmi pohotově nacyklostylovaná vyprávění kosmonautů – pracovníci NASA se tehdy překonávali, protože od okamžiku, kdy astronauti na Měsíci něco řekli, přinášeli přepisy těchto rozhovorů už za 20–30 minut.

Když tam přistáli a potom vylézali ven, často jsme tleskali a křičeli hurá. Rozhlasoví reportéři některé ostatní kolegy interviewovali, občas si taky vybrali mne – byl jsem exot, pocházel jsem z okupovaného Československa. Všichni jsme mluvili stejně, nic originálního jsme nevymysleli: “Je to stejný přelom, jako když Kolumbus přistál v Americe.” Nejhůř se chovali Jihokorejci – po tom, co jsem jim odpověděl na tyto běžné otázky, chtěli vědět, jestli je u nás demokracie a kdy vypudíme sovětskou armádu. Čekali, že jim povím, jací jsou Rusové mizerové a podobně. Nezbylo nic jiného, než je odpálit otázkou: “A u vás je demokracie?” Také chtěli vědět, jestli je u nás cenzura. Odpověděl jsem, že ne, ale vůbec jsem nevěděl, co z mých reportáží vlastně vychází.

V okamžiku přistání mohla redakce ještě dostat tuto zprávu do novin – v Praze bylo okolo deváté večer. Jak to udělat? Vzal jsem si vždy dvě stejné stránky textu – s jednou jsem pracoval, druhou jsem uložil. Dialogy jsem přečetl, něco vyškrtal, napsal číslo své kreditky a číslo redakčního dálnopisu a zvedl ruku. V redakci už si těch řádek přeloží! Potom jsem rychle odjel do hotelu King napsat reportáž a vrátit se. To by mohli stihnout aspoň do pražského vydání.

Výstup obou astronautů začal ve čtyři ráno pražského času. Tam už nemělo smysl pospíchat. Mohl jsem tedy rozhovory lépe zpracovat, odjet do hotelu King a zase se pohodlně, byť hodně pozdě v noci houstonského času, vrátit do střediska a telegram pohodlně poslat.

Cesta od Země k Měsíci probíhala klidně, bez dramatických okamžiků. Na tyhle chvíle pořádala NASA exkurze po středisku. My jako novináři jsme totiž neměli přístup jinam, než do tiskového střediska a kantýny. Ostatní bylo operačním polem.

Přihlašoval jsem se na všechny exkurze. Zavezli nás na umělý měsíc včetně velkého kráteru uprostřed. Na téhle balvanovité ploše trénovali astronauti v těžkých skafandrech všechny možné činnosti, jaké budou dělat na Měsíci. Také nám ukázali část Lunar Receiving Laboratory, karanténní stanice, v níž stráví astronauti tři týdny po návratu a kde se budou zkoumat dovezené vzorky. To pro jistotu – co kdyby přes všechny pochyby existovaly na Měsíci nějaké mikroorganismy, které by první návštěvníci mohli zanést k nám na Zemi. Navštívili jsme jenom prostory, ve kterých jsou klimatizační aparatury, a objasnili nám způsob tamní činnosti. Uvnitř karanténních místností je podtlak, takže kdyby se přesto objevila nějaká netěsnost, někdo by třeba dokázal rozbít pevné sklo okna, bude vzduch proudit dovnitř, nikoliv ven. Nic nového – to je princip všech rizikových laboratoří biologického a atomového výzkumu. Také nás provezli autobusem po celém středisku a popisovali jednotlivé budovy. Kdybychom přijeli několik týdnů před startem, pustili by nás do mnoha dalších objektů, které jsou dnes operačním polem.

Oldřich Karásek se tam ukázal na dva dny. Vyfotografoval to, co považoval za nejdůležitější, a zase pokračoval ve své cestě po Americe.

Když se Apollo 11 šťastně odpoutalo od Měsíce a zamířilo k Zemi, nastal čas balit. Zpáteční cesta probíhala normálně, žádné kritické momenty se nečekaly.

Měl jsem však obrovské množství papírů. Jenom “mission commentaries” bylo na 500 stran, další stránky záznamů tiskových konferencí, místních deníků, několik tlustých obálek plných fotografií, které jsem si vybral u NASA. Do mého jediného kufru se tahle nadílka nevejde. Musím si opatřit další kufr. Jenže v nejbližším obchodě jsem našel jenom soubor tří papírových kufrů. Koupil jsem je, nic jiného mi nezbývalo.

Na letišti jsem zaplatil 90 dolarů za nájem auta. Dívenka, který je přebírala zpátky, se divila, jak málo mil jsem najezdil. A sedl jsem do letadla směr Dallas, tam přestoupím na linku do Santa Fe v Novém Mexiku.

Do Atomového muzea

Už se nepamatuji, jak se to stalo, ale v Dallasu mně uletělo letadlo. Žádné neštěstí! To je totéž, jako když u nás zmeškáte při přestupu vlak. Přebukování letenky zdarma je běžná služba.

Měl jsem spoustu času a bloumal jsem po terminálu. Samozřejmě mě zajímaly knihy. Najednou jsem si všiml paperbacku o manželech Rosenbergových, kteří byli popraveni začátkem padesátých let za atomovou špionáž ve prospěch Sovětů. Když jsem v tomhle tlustospisu listoval, všiml jsem si, že autoři manžele brání. To je zajímavé – u nás se k tomu používaly propagandistická hesla, žádné věcné argumenty neznám. Navíc v závěru je velký přehled literatury k tomuto tématu. Knihu jsem si koupil.

Do Santa Fe jsem přiletěl už za soumraku. Měl jsem štěstí. Jediná půjčovna aut právě zavírala a měla k dispozici poslední vůz. Byl horší a o dolar a cent dražší než v Houstonu. Samozřejmě jsem ho vzal.

Nocleh jsem zajištěný neměl. V houstonském Ramada Inn sice nabízeli objednávky noclehů v celé síti tohoto hotelového kolosu, ale v Santa Fe měli plno, mohl jsem si zamluvit pokoj jenom v Huntsvillu. Něco si tam najdu!

Projížděl jsem tedy hlavní třídou města, všude zářily reklamy, jenže všechny hotely hlásaly NO VACANCY (Nic volného). To je malér! Dojel jsem na konec ulice a pomalu se vracel zpátky. Nakonec přespím v autě a ráno se na WC nějaké restaurace dám do pucu.

Potom jsem zahlédl nápis VACANCY. Sláva! Zastavil jsem u přízemního baráku, který moc velkou důvěru nevzbuzoval. V recepci seděla stará indiánka. “Ano, mám volné pokoje. Ale v nejmenším je sedm postelí.” Vzal jsem těch sedm postelí. Zřejmě je to zájezdový hotel pro početné rodiny.

Světlo v pokoji svítilo, televizor běžel, klimatizace fungovala, koupelna byla čistá. Co jsem chtěl za těch asi deset dolarů víc?!

Vyšel jsem ven a hledal nějakou restauraci. Byla hned vedle, příjemná a plná lidí. Později jsem se dověděl, že do Nového Mexika jezdí Američané v létě na dovolenou – je tam příjemné klima.

Brzy jsem padl do postele. Jenže moc jsem spát nemohl. K hotelu pořád přijížděla auta, venku povykovali lidé, potom zase odjížděli. Co se to tam děje? Raději jsem zabarikádoval dveře stolem a židlemi.

Dopoledne jsem se díval na televizi – astronauti z Apolla 11 přistávali v Pacifiku. Reportáž zajišťovali novináři, kteří byli na palubě mateřské letadlové lodi už dávno. Přišli o start – viděli na vlastní oči návrat. Nádhera! Vzpomínám-li si dobře, jenom jsem litoval toho, že mám černobílý obraz.

Odpoledne jsem vyrazil do ulic. Santa Fe je město ve španělském slohu – domy, radnice, ulice, všechno. Vzdušné, honosné, krásné.

Hledal jsem místo, kde byla za války úřadovna, která přijímala lidi pro atomové laboratoře. Našel jsem je na malém čtvercovém nádvoříčku domu číslo 109 v ulici East Palace. Hned vedle dveří visela tabulka s tímto nápisem:

“1943 Úřadovna Santa Fe 1963

Vědecké laboratoře Los Alamos Kalifornské univerzity

Všichni muži a ženy, kteří pracovali na první atomové pumě, prošli tímto portálem ke své tajemné práci v Los Alamos. Plod jejich sedmadvacetiměsíčního úsilí, zbraň, která ukončila druhou světovou válku, byl jedním z největších vědeckých činů všech dob...”

Z otevřených oken cestovní kanceláře klapaly psací stroje a v protějších oknech krámku s mexickými turistickými proprietami vybíraly zákaznice pestré šátky. Obyčejný den.

Ano, z tohoto zastrčeného koutku hlavního města amerického státu Nové Mexiko odcházeli slavní fyzici, ochuzeni o své tituly a ukryti pod všedními pseudonymy, na “Kopec”, aby tam zkonstruovali “věc”, která nakonec změnila klima tohoto světa. “Kopec”, kam všichni tito utajení slavní lidé odjížděli, byl v mapách zanesen jako Pajarite Plato - a cílem jejich cesty bylo Los Alamos. V tamních atomových laboratořích konstruovali “věc” – první atomovou bombu.

Až do roku 1957 zůstalo Los Alamos utajeným městem, kam směli na zvláštní povolení jenom vyvolení. Potom je otevřeli i pro senzacechtivé turisty. O devět let později zřídila Kalifornská univerzita, která tyto laboratoře dodnes spravuje, v jedné budově Vědecké muzeum. Ovšem každý návštěvník musel napsat do tlusté knihy své jméno a adresu, průvodci zaznamenávali rovněž číslo auta...

Risknu to – ať si číslo mého vypůjčeného auta zapíší. Ze Santa Fe do Los Alamos vede pohodlná široká asfaltka uprostřed čarokrásné prérie s malebným pohořím na obzoru. Každých možná pět kilometrů jsem míjel benzinové stanice s bufety – bývalé strážnice policejního oddílu projektu Manhattan. Po více než polovině cesty se silnice začala prudce zvedat – náhorní plošina Pajarite je 2300 metrů nad mořem. Nalevo v kaňonu hučel zárodek legendární řeky Rio Grande, napravo se na mne dívaly z červených skal tmavé jeskyně, kdysi indiánská sídliště... Za chvilku jsem projížděl ulicemi Los Alamos.

Zatímco v Santa Fe poznamenaly zbytky staré španělské kultury, Los Alamos je typicky americké město se stroze účelnou architekturou. Jenom západní část obývaná neobyčejně dobře placenými vědci je pro oko Evropana přijatelnější – připomíná spíše lesní čtvrť.

Jižně od centra, na vysokém kopci, leží proslulé laboratoře. Zvenku se od jiných atomových ústavů neliší. Je to komplex moderních budov nejrůznějších tvarů. Ostatně všechny byly postaveny až po válce. Z průkopnické válečné epochy zůstal v Los Alamos jedině objekt, v němž je umístěno Vědecké muzeum.

Když jsem zaparkoval auto, vešel do muzea, chtěl si koupit lístek, dověděl jsem se, že vstup je volný. Každý americký občan má právo vědět, na co jsou vydávány peníze, které ročně odvádí na daních – a cizinci se s tím svezou. Moje koktavá angličtina byla však pro průvodkyni důvodem, aby se zeptala, odkud jsem. “Novinář z Československa, který byl akreditován u NASA při letu Apolla 11?” udivila se. “Tak počkejte okamžik!” A zmizela kdesi v kanceláři.

Novinář z komunistického Československa! Trochu mě poléval pot. Možná že pro občany z těchto zemí je Los Alamos pořád ještě zakázaným územím. Už jsem se viděl, jak mě odvádějí agenti federální policie FBI a já jim marně dokazuji, že nejsem žádný špion... Paní se za chvilku vrátila – vrátila se sama! – a v ruce držela aktovku naditou nějakými brožurami a časopisy. “Tady máte nějaké materiály. Pokud vím, jste první východoevropský novinář, který nás navštívil. Nejlépe bude, když se přidáte k některé skupině návštěvníků, se kterou jde průvodce...”

A tak jsem procházel muzeem. Je to jedinečné místo k praktickému předvedení nejrůznějších principů fyziky pro studenty i nestudenty. Na malém dvorku jsem si vyfotografoval makety atomových zbraní, neboť muzeum je “jediným místem z laboratoří, kde jsou fotoaparáty vítány”, jak praví nápis.

Po dvou hodinách prohlížení se ještě průvodkyně u vchodu zajímala, jestli nemám nějakou speciální otázku. “Ano, mám, chtěl bych vědět, kolik tam přichází návštěvníků.” – “V roce 1968 asi 62 tisíc, letos počítáme nejméně o deset tisíc víc... A to je všechno?” – “Ano, to je všechno. Děkuji.”

Rozloučil jsem se. Knihu návštěv už zřejmě zlikvidovali, nikdo se nikam nezapisuje, dokonce ani moje maličkost ne. A po autě se také nikdo nedíval.

Vlastní laboratoře jsem si bohužel prohlédnout nemohl. Později mně fyzici v Praze říkali, že kdybych o několik týdnů dříve podal státnímu departmentu žádost, možná že bych k tomu povolení dostal. Jenže ani v květnu 1992, po skončení studené války a návratu Československa do demokratického světa, jsem se do těchto laboratoří nedostal. Geochemikovi dr. Jozefu Masarikovi z Bratislavy, kterého tam sami Američané pozvali, trvalo dva roky, než ho ministerstvo zahraničí prověřilo a dalo mu souhlas k pobytu. Dr. Masarik se tam samozřejmě zabýval výzkumem mírovým, studoval mimozemské materiály, a o to, co se tam dělalo pro vojáky, se raději nezajímal. A když jsme se s ním chtěli vyfotografovat před muzeem, varoval nás: “To nedělejte. Z protější budovy vyběhnou bezpečáci a já bych z toho měl malér.”

V restauraci, z níž byl krásný výhled do kraje, jsem pomalu poobědval. A potom jsem sjížděl dolů do Santa Fe.

Cestou jsem si všiml šipky ukazující na indiánskou vesnici. Měl jsem čas. Tam jsem zažil další šok. Dvě desítky kilometrů od města, kde průměr platů víc než dvakrát převyšuje průměr Spojených států, jsem se ocitl mezi chudáky, ale na americké úrovni. Vesnické baráky byly splácané z hlíny a z každého trčela televizní anténa. Před vchody stála auta se zašlými a pošramocenými karoseriemi. A cedule, která praví, že fotografovat se smí pouze se souhlasem starosty po zaplacení nějaké směšné částky, přesné číslo se nepamatuju.

V prachu na ulici si hrálo několik dětí. Hned se ke mně seběhly. Nežebraly, chtěly vědět, odkud jsem a co tam dělám. Československo určitě neznají, pověděl jsem jim tedy, že pocházím z Evropy. Moc tomu nerozuměly. Pokoušel jsem se nakreslit do písku Evropu, moře a Ameriku – nevím, jestli to pochopily. O astronautech, kteří byli na Měsíci, samozřejmě slyšely.

Necítil jsem se tam dobře. Odjel jsem brzy. Měl jsem pocit jakési viny – já si žiju v přepychu a oni živoří. Připomnělo mně to ruský venkov padesát kilometrů od Moskvy. Jednou jsem jel vlakem se Slávou Golovanovem do Kalugy, kde žil zakladatel teoretické kosmonautiky Konstantin Ciolkovskij. Uprostřed cesty jsme museli vystoupit, protože se spravovala trať, a jet kousek místním autobusem. Ta ruská vesnice vypadala stejně uboze, její obyvatelé a dřevěné baráky, byť trochu jiným způsobem.

Noc jsem prožil v zabarikádovaném pokoji v jakémsi polospánku. Ráno jsem odletěl do Huntsvillu.

Ve von Braunově království

V Huntsvillu jsem přistál už za tmy. Měl jsem objednaný pokoj v Ramada Inn. Na reklamách hlásali, že jsou schopni odvézt svého hosta zdarma z nejbližšího letiště či nádraží, stačí jenom odtud zatelefonovat. A protože jsem byl s penězi na dně, téhle nabídky jsem využil. Potom jsem se usadil ve skoro prázdném terminálu a čekal, až asi za tři čtvrtě hodiny mne vyzvedl statný černoch.

Jeli jsme přes vojenské prostory zdejšího dělostřeleckého arzenálu. Řidič mě ujišťoval, že je to normální, všichni tudy jezdí. Večer jsem si dal salát s masem, moc mě chutnal a stál jenom dolar.

Ráno jsem si koupil místní noviny. Referovaly o velké oslavě, která večer proběhla v Marshallově kosmickém středisku vedeném Wernherem von Braunem, německo-americkým vědcem, jak novináři štiplavě dodávali. Na deset tisíc lidí se pod širým nebem veselo. Tady přece zkonstruovali raketu Saturn 5, která vynesla naše hochy na Měsíc! Von Brauna, byť poukazovali na jeho původ, tam zřejmě měli rádi, protože povznesl jejich město a dal práci tisícům lidí.

Pak jsem zatelefonoval Bobu Wardovi z redakce The Huntsville Times. Seznámili jsme se na startu a když jsem mu řekl, že se zastavím v Huntsvillu, dal mně vizitku. Odpoledne pro mne přijel, zavezl do redakce – její prostředí mne dost vyděsilo. Velká hala plná psacích stolů, lehce oddělených květinami. Tady bych makat nechtěl! Potom jsme jeli po městě. Ukázal mi vilu v lesní čtvrti, ve které bydlí von Braun. Zvenku nevypadala nijak honosně. “Von Braunův plat prý není vysoký, asi dvacet tisíc dolarů ročně,” komentoval můj dojem. “Zato si několikanásobně víc přijde za konzultace různým firmám. Jeho jméno má zvuk a jestliže podepíše nějaký protokol anebo doporučí výrobek, má podnik zaručený odbyt.”

Mezitím jsme se zastavili na poště. Bob je dopisovatelem nějakého technického časopisu a posílal tam článek. Těch několik stránek telegrafoval. Když jsem se divil, řekl, že je to nejrychlejší a nejpohodlnější.

Potom jsme jeli do nějaké restaurace. Bob je členem místního Rotary klubu a tak půjdu na jeho schůzku. Posadil mne vedle jednoho mladého a úspěšného podnikatele. Začal mluvit o tom, co ho a další Američany tolik tíží – o válce ve Vietnamu. Víc si bohužel nepamatuju.

V hotelu jsem dostal plány města, protože jsem si chtěl obhlédnout zdejší raketové a kosmické muzeum. Neměl jsem však peníze na pronájem auta. Jak je muzeum daleko, kolik kilometrů? To se z toho plánku nedalo vyčíst a lidé v recepci také neměli tušení. Zkusím to pěšky, snad to zvládnu.

Byl parní letní den, slunce přihořívalo, ale co se dá dělat? Vyrazil jsem podél silnice, chodník žádný, ostatně všichni okolo svištěli ve svých bourácích. Po nějaké chvíli zabrzdil nějaký mladík: “Co tady děláte? Kam jdete?” – “Procházkou do raketového muzea.” – “Procházkou?… Pojďte si sednout, já vás tam vezmu, stejně nemám co dělat.”

Blahořečil jsem jeho dobrotě, protože do toho muzea – jak jsem potom zjistil – bych nedošel možná ani do večera. V Americe jsou přece jenom vzdálenosti vzdálenostmi, jako na druhé straně v Sovětském svazu.

Pečoval o mne celý den, ukázal mi všechny rakety, nakonec odvezl zpátky do hotelu. Obětavec! Když jsem se ho ptal, co dělá, utrousil, že je seržantem v armádě. Došlo mi, že tohle nebyla náhoda. Vojenská kontrašpionáž anebo FBI nechtěly, aby se jim po vojenském arzenálu flákal novinář z komunistického světa, a proto za mnou poslali tohoto průvodce. Udělal jsem nějaké fotky, na kterých i on pózoval, z domova jsem mu je poslal, ale nikdy jsem nedostal odpověď.

V pondělí ráno jsem zavolal do tiskového oddělení Marshallova kosmického střediska. S jeho vedoucím Josephem M. Jonesem jsem se potkal v Houstonu a když jsem mu řekl, že se k nim chystám, dal mi vizitku, abych ho snáze našel. “Jsem bez auta. Mohli byste pro mne někoho poslat?” Za chvilku přijel černý mládenec, který byl – jak se ukázalo – nejmladším členem tiskového týmu.

Prošel jsem celým centrem. Nejvíc mne upoutal gigantický vodní bazén, ve kterém astronauti nacvičovali výstupy do volného kosmického prostoru. Právě tam byla ponořená maketa budoucí stanice Skylab.

Von Braun tam nebyl, aspoň mně zavedli k jednomu z jeho náměstků, který byl původem sudetský Němec. Ten se v úvodu pokusil o češtinu: “Tóprý den!” Narodil se někde v severních Čechách, ale brzy se odstěhoval do říše, kde také vystudoval. Byla to spíše zdvořilostní návštěva, i když pár vět do magnetofonu mi pověděl.

Přes New York domů

V úterý jsem odletěl do New Yorku. Jirka mně vyjednal bydlení u četkařů. Byli tam dva – jeden český a druhý slovenský. Oba příjemní, stejně jako jejich ženy, všichni šťastní, že si mohou s někým z domova popovídat – i když už jsem byl tři týdny na cestě.

Český kolega mne provezl New Yorkem. Než jsme zajeli do Haarlemu, musel jsem zavřít okénko, prý to není bezpečné. Taky jsem se šel trochu projít. Víc se nepamatuju.

Ve středu jsem sednul do letadla a vrátil se domů. Bylo to únavné, ale viděl jsem startovat první lidi na Měsíc a navštívil jsem místo, kde dělali atomovou bombu. Zážitky na celý život!

29.10.2003

---

---

Aktualizováno : 01.08.2004

[ Obsah | Pilotované lety | Apollo | Apollo 11 ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/ap-11/kp1.htm)