LODĚ PRO SPOLEČNÝ LET
Pro časopis Letectví + kosmonautika zpracovali JIŘÍ KROULÍK (Sojuz) a ANTONÍN
VÍTEK (Apollo)
(L+K č.9 až č.17 /1975)
Obr.A)
Nosná raketa Sojuz (foto na obálce L+K č.8/1975)
Porážka fašistického Německa a jeho kapitulace v květnu 1945 byla
důkazem, že se pokrokové lidstvo může a musí sjednotit při řešení všech
palčivých otázek, přesahujících rámec jedné země. Tehdy, po vyhrané válce, se
však spojenectví záhy rozpadlo . . . Více než symbolicky proto působí fakt, že
letos v červenci, v roce 30. výročí vítězství nad fašismem, kosmonauti
Leonov, Kubasov, Stafford, Brand a Slayton - zástupci dvou bývalých spojenců -
zasednou při společném kosmickém letu k jednomu stolu. Význam této události pro
budoucnost lidstva nedokážeme dnes ani ještě plně docenit. Nedovedeme si koneckonců
ani odpovědět na otázku, zda spolupráce obou velmocí bude i nadále pokračovat
stejně velkoryse, jak začala. Nedokážeme odhadnout, kde pro obě strany leží hranice
možností a únosnosti. Víme jen to, že slovo spolupráce - při respektování
odlišností dvou světových soustav - začíná mít alespoň v kosmu konkrétní
podobu.
Sovětská strana použije v červenci, jak známo, kosmické lodě
Sojuz v dvoumístné variantě, upraveně podle potřeb programu ASTP/EPAS. Spojené
státy připravují třímístné Apollo, v jehož konstrukci nedošlo k žádným významným
změnám.
Obr.1)
Schéma spojených kosmických lodí Apollo a Sojuz (délka soulodí 20,16 m):
Zleva (překlad originálního popisu v azbuce): Apollo - pomocná sekce, velitelská
sekce, přechodový modul, slučitelný spojovací mechanismus, Sojuz - orbitální
sekce, návratová kabina, přístrojová sekce.
Obě kosmické lodě, vybrané pro společný let, vznikaly ve zcela
odlišných podmínkách a zcela odlišně byly při jejich vývoji specifikovány
požadavky na jejich konstrukci a vybavení: Sojuz byl od počátku koncipován jako
několikamístná loď pro lety v blízkém okolí Země, naproti tomu Apollo jako
prostředek k letu na Měsíc. Značnou roli zde sehrál i diametrálně odlišný
přístup sovětských a amerických projektantů. Zatímco Američané navázali v
maximální míře na zkušenosti z letectví a dali svým kosmonautům možnost zasahovat
prakticky do všech fází letu kosmické lodě, Sověti přenesli maximum úkonů na
automatiku a kosmonautům vyhradili dozor nad ní, s možností případného zásahu.
První řešení klade na kosmonauta mimořádné nároky, je však operativnější;
druhé zbavuje kosmonauta nadměrného zatížení, avšak změny v předem
naprogramovaných operacích jsou prakticky nemožné. Nicméně tento rozdílný
přístup k pilotovaným letům nemůže v žádném případě průběh společného letu
nijak ovlivnit.
KOSMICKÁ LOĎ SOJUZ
Obr.8)
Kosmická loď Sojuz v montážní hale (snímek APN - obálka L+K č.11/1975)
Charakteristickým znakem Sojuzu, pilotované lodě třetí generace,
je jednoduchost konstrukce i přístrojového vybavení, projevující se značnou
spolehlivostí. Kosmická loď o celkové hmotnosti 6680 kg, délce 7,130 m a rozpětí
8,368 m, s obytným prostorem 10 m3, sestává ze tří hlavních částí:
orbitální sekce, návratové kabiny a přístrojové sekce. První dvě jsou plně hermetizované,
třetí je hermetizovaná jen zčásti.
Při pohledu od ústí trysek korekčních raketových motorů je zcela
vpředu vejčitá orbitální sekce o průměru 2,65 m a délce 3,35 m, v níž za letu
kosmonauti tráví většinu svého času. Po dosažení oběžné dráhy zde pracují i
odpočívají. Sekce, jejíž hmotnost obnáší 1224 kg, nese slučitelný spojovací
mechanismus a je opatřena vstupním otvorem, kterého je možno současně použít pro
výstup do volného prostoru.
Uprostřed se nachází zvonovitá návratová kabina, spojená s
orbitální sekcí hermeticky uzavíratelným průlezem. V této části kosmické lodě
pobývá posádka při startu, motorických manévrech a přistání. Maximální průměr
kabiny je stejný jako u orbitální sekce, délka 2,2 m a hmotnost 2802 kg.
Kosmickou loď zakončuje 2,3 m dlouhý válec přístrojové sekce s
pohonnými systémy, energetickým systémem, telekomunikačním systémem, motorky
systému orientace a stabilizace, různými čidly atd. Hmotnost této části, k níž
jsou z boků připevněny panely slunečních baterií, činí 2654 kg, maximální
průměr je 2,72 m. Přístrojová sekce je s návratovou kabinou spojena explozivními
svorníky.
Obr.2)
SOJUZ PRO ASTP / EPAS:
1 - slučitelný spojovací mechanismus; 2 - anténa
VKV/AM; 3 - orbitální sekce; 4 - návratová kabina; 5 - anténa KV; 6 - panel
slunečních baterií; 7 - přístrojová sekce; 8 - tryska záložního korekčního motoru
(2x); 9 - tryska motorku pro manévrování při setkávací a spojovací operaci (4x);
10 - otvory pro odvod plynů pohánějících turbočerpadlo (2x); 11 - tryska hlavního
korekčního motoru; 12 - vnější část optického přístroje pro určování místní
vertikály a polohy lodě; 13 - světelný maják; 14 - čidlo sluneční orientace;
15 - senzor přístroje pro určovaní infračervené vertikály; 16 - iontové čidlo;
17 - světelný maják
Orbitální sekce
je vlastně současně laboratoří i ložnicí, neboť zde kosmonauti
pracují s vědeckými přístroji, cvičí i spí. Zde také zasednou po spojení za
společný stůl američtí i sovětští kosmonauti. Plně tomu odpovídá i vybavení
sekce.
Obr.3)
Orbitální sekce Sojuzu (levá strana):
1 - spojovací systém; 2 - ovládání spojovacího systému; 3 - rukojeť otevírání
krytu průlezu; 4 - vodicí výstupky spojovacího mechanismu; 5 - televizní kamera;
6 - osvětlovací těleso pro televizní přenosy; 7 - ventilátor; 8 - lékárnička;
9 - zásoby potravy; 10 - ohřívač potravy, 11 - indikátor kontroly hermetičnosti
spoje; 12 - přístrojová deska orbitální sekce; 13 - prostředky osobní hygieny;
14 - spací pytle; 15 - mřížka otvoru výstupu vzduchu z tepelného výměníku -
kondenzátoru; 16 - sklápěcí stůl; 17 - ruční čerpadlo pro odčerpávání kondenzátu;
18 - kryt hygienického zařízení (ASU); 19 - přívod pitné vody; 20 - pojistka;
21 - ruční čerpadlo systému zásobování vodou; 22 - kryt ASU; 23 - držadla; 24
– filmová kamera; 25 – televizní kamera z Apolla
Skořepina orbitální sekce je zhotovena jakoby ze dvou polokoulí,
spojených krátkou válcovou částí. Celek je však svařen z různě velkých ocelových
plátů. Na bocích je tuhost konstrukce narušena dvěma malými proti sobě ležícími
přehledovými okénky a hermetickým vstupním otvorem, jímž vstupuje posádka do
lodě na startovací rampě (při letu Sojuzu 4 a 5, kdy bylo orbitální sekce použito
jako přechodové komory, vystupovali kosmonauti tímto otvorem do volného vesmíru).
Další dva větší otvory - průlezové - jsou v polokulovitých dnech. Jeden spojuje
orbitální sekci s návratovou kabinou, druhým je možné, po pevném spojení přecházet
z lodě do lodě. V okolí všech otvorů je konstrukce vyztužena žebrováním. Kromě
toho je povrch orbitální sekce opatřen celou řadou úchytek a výstupků, na něž
jsou upevněny jednak antény, kabeláž apod., jednak mechanismus slučitelného
spojovacího zařízení.
Obr.4)
Foto: Orbitální sekce Sojuzu s otevřeným vstupním otvorem; snímek K. Masojídek
Vnitřní stěny orbitální sekce pokrývá měkký dekorativní
materiál. V dostatečné míře jsou zde ve výši hlavy instalována různá držadla a
oka usnadňující přemisťování kosmonautů v beztížném stavu.
Téměř veškeré přístrojové a pomocné vybavení je uloženo ve
dvou dominantních celcích orbitální sekce - bufetu a pohovce, jak je nazývají
sovětští kosmonauti.
Tzv. bufet je situován vlevo od vstupního otvoru (viz kresbu).
Je to jakýsi pult s řadou přihrádek, v nichž jsou prostředky osobní hygieny,
ručníky, prádlo, ubrousky, holicí strojky, schránky s potravou, spací pytle,
třicetilitrová nádrž s pitnou vodou atd. Bufet nese i jednoduchou přístrojovou
desku, na níž jsou přepínače palubního osvětlení, signalizace kontroly spoje,
vyrovnání tlaků a tlakování průlezu. Uvnitř bufetu je také část systému zabezpečení
životních podmínek a převaděč dálkoměru z Apolla. K přední stěně bufetu je upevněn
sklápěcí stolek. Na levé stěně orbitální sekce (při pohledu od vstupního otvoru)
je dále lékárnička, televizní a filmové kamery, ventilátor, osvětlení a ovládání
spojovacího mechanismu. Je zde i držák na televizní kameru, kterou si sebou
přinesou američtí kosmonauti, a rozvodná skříňka, do níž si zapojí kabely pro
komunikaci s Apollem.
Obr.5)
Orbitální sekce Sojuzu (pravá strana):
26 - lampy pracovního osvětlení; 27 - plynový
analyzátor; 28 - upevňovací řemen; 29 - prostor pro uložení hadic skafandrů;
30 - schránka na odpadky; 31 - kryt vstupního otvoru; 32 - ochranná mříž (síto)
průlezu; 33 - rukojeť zavírání krytu vstupu; 34 - prostor k odkládání příslušenství
ASU; 35 - konzola pro upevnění televizní kamery z Apolla; 36 - sklápěcí sedačka;
37 - schránka pro přenosné vybavení; 38 - rozvodná skříň; 39 - okénko; 40 -
prostor pro odkládání skafandrů
Pravé straně orbitální sekce vévodí pohovka, na níž kosmonauti
odpočívají. Uvnitř pohovky jsou uloženy vysílače UKV radiostanice, zařízení pro
regeneraci a čištění atmosféry, a některé části systému orientace a stabilizace.
V pohovce je i prostor k odkládání příslušenství hygienického zařízení, hadic
skafandrů a vlastních skafandrů. K pohovce jsou připevněny dvě sklápěcí sedačky.
Nad pohovkou je zabudován plynový analyzátor, kamery a dvě tělesa palubního
osvětlení.
Po obvodu, ve zbývajícím volném prostoru válcové části, jsou
ještě schránky na přenosné vybavení a odpadky.
Na přední části orbitální sekce je upevněn, jak už bylo
řečeno, slučitelný androgynní obvodový spojovací mechanismus. Vedle něho tu jsou
však ještě dvě antény UKV/AM, dvě antény UKV/FM, iontové snímače, vnější
televizní kamera užívaná při spojovacím manévru (její osa je shodná s podélnou
osou lodě, kamera má dva zorné úhly - úzký a široký) a terč, podle něhož může
posádka Apolla při spojování získat informaci o vzájemných úhlech klonění,
klopení a bočení obou lodí. Na boku sekce je ještě televizní anténa.
Návratová kabina
je hlavním pracovním místem pro oba členy posádky pří všech
motorických manévrech, řízení kosmické lodě, při startu a přistání. Vzhledem
k tomu, že má zaručit bezpečný návrat kosmonautů na Zemi, je její konstrukce
podstatně tužší než konstrukce orbitální sekce.
Obr.6)
Návratová kabina Sojuzu:
1 - svítilna; 2 - mikrofon; 3 - držák svítilny; 4 - ovládací panel radiostanic;
5 - ruční ovládání zámků krytu průlezu; 6 - kryt průlezu; 7 - osvětlovací těleso
pro televizní přenosy; 8 - panel ovládání a signalizace (KSU); 9 - televizní
kamera; 10 - přístrojová deska; 11 - vnější část optického navigačního přístroje;
12 - podpěra sedačky; 13 - přístrojové vybavení; 14 - sedačka kosmonauta; 15
- okénko; 16 - páčka řízení; 17 - přístrojové vybavení
Návratová kabina má zvonovitý tvar, narušený celkem šesti
otvory. Ve dvou ze tří menších bočních jsou okénka z žáruvzdorného a
žárupevného skla, ve třetím je zabudován optický
navigační přístroj. O něco výše jsou dva otvory do padákového prostoru, od kabiny
hermeticky izolovaného, kde jsou hlavní a záložní padák. Poslední otvor - na
vrcholu kabiny - je průlezový; spojuje návratovou kabinu s orbitální sekcí.
Vnější povrch návratové kabiny je takřka holý, bez
vystupujících detailů. Vlastní konstrukce kabiny je totiž pokryta ablativním
izolačním materiálem, který ji chrání před účinky silného ohřevu vyvolaného
třením v hustých vrstvách atmosféry. Z hladkého povrchu vyčnívá prakticky jen
vnější část optického navigačního přístroje, pod úrovní povrchu jsou okénka a
u dna šest trysek motorů, jimiž se kabina řídí při návratu na Zemi. Ohřevem
nejnamáhanější část kabiny - dno - je opatřena masivním tepelným štítem, který
se odhazuje po otevření padáků (jednak proto, aby se snížila hmotnost kabiny, neboť
se používá jen jednoho padáku o relativně malém průměru, jednak proto, aby se
odkryly trysky prachových motorů pro měkké přistání).
Vnitřní prostor kabiny je funkčně rozdělen na dvě zóny: pracovní
a přístrojovou. Přístrojová zóna sahá ode dna kabiny zhruba do úrovně sedaček
pro kosmonauty. Jsou v ní agregáty a zařízení systému zabezpečování životních
podmínek, automatika řízení sestupu, rádiová aparatura atd. Zbývající část návratové
kabiny spadá do pracovní zóny. Sem patří sedačky kosmonautů, prostředky ručního
řízení lodě, prostředky indikace a vizuální informace, schránky s potravinami,
schránky s vědeckou aparaturou, schránky s havarijními zásobami a kryt průlezu
do orbitální sekce.
Obr.7)
Vybavení pracovní části návratové kabiny Sojuzu (pohled od tepelného štítu):
1 - osvětlovací těleso pro televizní přenosy; 2 - držák svítilny; 3 - osvětlovací
těleso pro televizní přenosy; 4 - prostor v němž bývala třetí sedačka; 5 - ruční
ovládání zámků krytu průlezu; 6 - okénko; 7 - osvětlovací těleso pro televizní
přenosy; 8 - levý panel ovládání a signalizace (KSU); 9 - televizní kamera;
10 - přístrojová deska; 11 - sedačka velitele-pilota; 12 - padákový prostor;
13 - držák svítilny; 14 - osvětlovací těleso pro televizní přenosy; 15 - sedačka
palubního inženýra; 16 - ovládací panel radiostanic; 17 - okénko; 18 - pravý
panel ovládání a signalizace (KSU); 19 - osvětlovací těleso pro televizní přenosy;
20 - optický navigační přístroj
Sedačky kosmonautů, zhotovené na míru, jsou upevněny ke kostře
kabiny prostřednictvím amortizátorů, které mají tlumit náraz v případě selhání
motorů měkkého přistání. Do konstrukce sedaček je zabudována část rádiové
aparatury s konektory, do nichž kosmonauti zasouvají kabely svých mikrofonů. Na
bocích sedačky velitele-pilota jsou páčky ručního řízení lodě; vpravo od
velitele je sedačka palubního inženýra (vlevo od velitele, na místě kde dříve
bývala třetí sedačka, jsou systémy zabudované dodatečně po zavedení skafandrů).
Vzhledem ke sklonu, který sedačky mají, jsou účinky přetížení, působícího na
kosmonauty při startu a přistání, přijatelné.
Přímo před sedačkami kosmonautů je přístrojová deska s letovými
a navigačními přístroji, signalizátory, indikátorem kontroly programů, blokem
číselné informace, matnicí optického navigačního přístroje, tlačítky ovládání
hlavního a záložního korekčního motoru a některými regulátory. Vlevo a vpravo
od přístrojové desky jsou tzv. panely ovládání a signalizace (KSU). Nad okénkem
po boku sedačky palubního inženýra je ještě upevněn ovládací panel rádiového
vybavení. Vnitřní stěny kabiny jsou pokryty dekoračním, tepelně izolujícím materiálem.
Vedle ventilátoru a osvětlovacích těles je zde dále televizní kamera se zorným
úhlem 75° a celá řada různých ovládacích prvků (podrobnější popis palubní desky
a panelů ovládání a signalizace viz odstavec “Přístrojová deska" a “Řízení
lodě").
Přístrojová sekce
Obr.10)
Pohled na dno přístrojové sekce Sojuzu ukazuje rozložení trysek obou hlavních
motorů, čtyř trysek pro translační manévry a dvou otvorů pro odvod odpadních
plynů od turbočerpadla (foto)
Poslední hlavní celek Sojuzu - válcová přístrojová sekce -
je konstrukčně rovněž rozdělena na tři části: přechodovou, přístrojovou a pohonnou.
V prostoru přechodové části, prakticky těžišti lodě, je umístěna většina motorků
systému stabilizace a orientace a kulové láhve se stlačeným plynem na tlakování
nádrží s palivem pro ně. Přístrojová část obsahuje veškeré vybavení, které musí
být hermeticky uzavřeno: rádiovou a telemetrickou aparaturu, přístroje systému
stabilizace a orientace, elektrický a termoregulační systém. Hlavní a záložní
raketový motor spolu s nádržemi pohonných hmot, další sadou motorků systému
stabilizace a orientace, akumulátory a primárním kapalinovým okruhem systému
tepelné regulace spadají do části pohonné. Zčásti příhradová, zčásti samonosná
(nádrže pohonných hmot, hermetická schránka s přístroji) konstrukce přístrojové
sekce je překryta pláštěm z lehkých slitin.
Při pohledu na přístrojovou sekci jsou dominujícím prvkem
bezesporu dva panely slunečních baterií k ní připevněné. Na jejich koncích jsou
antény pro spojení na KV a UKV, na levé straně pak ještě červené, na pravé
straně zelené poziční světlo (další dvě bílá poziční světla jsou v přední a
zadní části lodě). K usnadnění setkávací a spojovací operace jsou na spodní a
horní straně pláště orbitální sekce (posuzováno podle sedících kosmonautů)
světelné zábleskové majáky viditelné v kosmu na 50 km. Vedle horního majáku je
zabudován snímač sluneční orientace, poblíž spodního čidla pro určování
místní infračervené vertikály. Součástí pláště sekce jsou dva radiátory
termoregulačního systému. Menší z nich se nachází nad přechodovou, větší nad
pohonnou částí. Aby byl výčet vnějších prvků úplný, je třeba doplnit ještě
další antény pro spojení na UKV a KV, anténu telemetrie a iontové snímače, které
jsou upevněny na dnové části přístrojové sekce.
Systém zabezpečení životních podmínek
Obr.9)
Sojuz - Schéma systému zabezpečení životních podmínek:
1 - ohřívač potravy v tubách; 2 - autonomní pohlcovač
kysličníku uhličitého; 3 - regenerační zařízení; 4 - regulátor přívodu vzduchu
k regeneračnímu zařízení a pohlcovačům kysličníku uhličitého; 5 - ruční čerpadlo;
6 - nádrže odpadní vody (kondenzátu); 7 - tepelný výměník ( chladicí a sušicí
blok ); 8 - orbitální sekce; 9 - tepelný výměník (chladicí a sušicí blok); 10
– nádrž odpadní vody (kondenzátu); 11 – návratová kabina; 12 - tepelný výměník;
13 – tepelný výměník; 14 – regulátor průtoku kapaliny; 15 - radiátor; 16 - tepelný
výměník; 17 – ruční čerpadlo; 18 – regenerační zařízení; 19 - regulátor tlaku;
20 - přístrojová sekce
Obytné celky Sojuzu, tj. orbitální sekce a návratová kabina,
obnášejí celkem asi 10 m3. Zde se za normálních okolností udržuje
teplota vzduchu v rozmezí 15-20 °C, parciální tlak vodních par 0,80-2,13 kPa (6-16
Torr), tlak kyslíkodusíkové atmosféry od 88 kPa (660 Torr) do 115 kPa (860 Torr), při
parciálním tlaku kyslíku 21 kPa (160 Torr) až 36 kPa (270 Torr). Parciální tlak
kysličníku uhličitého smí dosahovat maximálně 1,33 kPa (10 Torr). Pro společný
let je však výhodné (s ohledem na zkrácení doby potřebné k připravení organismu
kosmonautů na přechod ze směsné atmosféry o vyšším tlaku do čistě kyslíkové
atmosféry o nižším tlaku) snížit po dobu spojení obou lodí tlak v Sojuzu na 65 kPa
(490 Torr) až 73 kPa (550 Torr) při parciálním tlaku kyslíku od 19 kPa (140 Torr) do
29 kPa (220 Torr).
Původní systém zabezpečení životních podmínek kosmické lodě
sestává ze tří hlavních částí: systému regenerace vzduchu, systému tepelné
regulace a systému tlakové regulace. Dodatečně byl zařazen ještě oběhový systém
skafandrů, který však na schematické kresbě není zachycen.
Regenerační systém pracuje jednak na principu chemických
absorbérů (s hydroxidem lithným) pohlcujících kysličník uhličitý, jednak na
principu aktivních látek (nejspíše peroxid barnatý), které vracejí do oběhu tolik
kyslíku, kolik kysličníku uhličitého a vodních par do sebe vstřebaly. Patrony s
oběma typy aktivních látek jsou uloženy v samostatných větvích regeneračního
bloku, kam se vzduch vhání dmychadlem. Podle hodnoty absolutního tlaku atmosféry (či
parciálního tlaku kyslíku), množství kysličníku uhličitého a ostatních
parametrů atmosféry, kontrolovaných průběžně plynovým analyzátorem, přepouští
rozdělovací ventil tento vzduch do jedné či druhé větve a tím současně řídí i
rychlost pohlcování kysličníku uhličitého, respektive rychlost uvolňování
kyslíku. Vzduch vycházející z regeneračního bloku prochází pak ještě filtry, v
nichž se zbavuje prachu a škodlivých příměsí.
Za letu po oběžné dráze zabezpečuje regeneraci v obytných
prostorách lodě, včetně dodržování stanoveného tlaku a složení, hlavní blok
regeneračního systému, umístěný v orbitální sekci. Při startu a přistání
pracuje blok instalovaný v návratové kabině. Vedle těchto dvou základních bloků
jsou v orbitální sekci i návratové kabině ještě malé autonomní pohlcovače
kysličníku uhličitého s vlastními dmychadly, a v orbitální sekci navíc i
autonomní regenerační blok s dmychadlem.
Systém tepelné regulace, který udržuje v obou částech kabiny
přijatelnou teplotu a vlhkost vzduchu, je řešen dvěma kapalinovými okruhy, dvěma
chladicími a sušicími bloky a několika tepelnými výměníky. Chladicí médium
primárního okruhu (směs 60 % gylokolu a 40 % vody), ochlazované cirkulací v
radiátorech na povrchu přístrojové sekce, proudí do tepelných výměníků, v nichž
ochlazuje kapalinu sekundárního okruhu (40% glykolu a 60 % vody). Zchlazená kapalina
sekundárního okruhu se čerpadly žene do dvou chladicích a sušicích bloků v
orbitální sekci a návratové kabině, a mimo to ještě do tepelného výměníku
v hermetické části přístrojové sekce. V závislosti na teplotě v prostorách
kabiny i uzavřené části přístrojové sekce se pak v těchto blocích a výměníku
nuceným oběhem obstarávaným ventilátory upravuje vlastní teplota vzduchu (nebo
jiného plynu v případě přístrojové sekce). Při tomto procesu dochází ve
zmíněných dvou blocích ke kondenzaci vodních par, produkovaných při životních
funkcích kosmonautů. Zkondenzovanou vodu pohlcuje speciální látka a odvádí ji do
sběrače, odkud ji čas od času kosmonauti ručním čerpadlem přečerpávají do
nádržek na odpadní vodu.
Pokud by došlo k porušení těsnosti některého z kapalinových
okruhů, musí kosmická loď maximálně po čtyřech hodinách od zjištění závady
přistát.
Systém tlakové regulace bdí zejména nad tím, aby tlak v kabině
nepřesáhl povolenou hranici. Jeho hlavními celky jsou signalizátor absolutního tlaku
a regulátor. Jestliže signalizátor - v podstatě vlnovec a membrána - zaregistruje
zvýšení tlaku v kabině, uvede do činnosti regulátor. Ten otevře ventil, jímž se
vzduch odpustí do volného prostoru. Poklesne-li tlak na předepsanou hranici, ventil se
opět uzavře.
Indikace činnosti jednotlivých častí systému, jakož i číselné
hodnoty nejdůležitějších parametrů, jsou vyvedeny na přístrojovou desku v
návratové kabině.
Systém zásobování elektrickou energií
Hlavním zdrojem elektrického proudu jsou na Sojuzu dva třídílné
panely slunečních baterií o ploše 10 m2, doplňkovým pak akumulátory.
Součástí systému jsou dále měniče proudu a blok komutace a řízení. Panely
slunečních baterií svým výkonem zhruba 700 W stačí pokrýt spotřebu přístrojů;
přebytku výkonu se využívá k dobíjení akumulátorů, které zásobují loď při
letu nad neosvětlenou stranou Země a návratovou kabinu při startu a přistání.
Napětí v síti je 27 V stejnoměrného proudu.
Stabilizační u pohonný systém
Výkonnými prvky systému stabilizace a orientace jsou raketové
motorky o malém tahu, rozmístěné převážně v prostoru přístrojové sekce. Hlavní
systém tvoři 14 motorků o tahu po 100 N (10 kp) pro translační manévry, 8 motorku s
tahem po 10 N (1 kp) pro orientaci (nepočítaje 8 motorků na návratové kabině, z
nichž každý má 100 N tahu a kterých se používá výhradně při přistání).
Záložní systém, zapojovaný pouze ve spojení se záložním korekčním motorem, má
k dispozici 4 motorky o tahu po 100 N (10 kp) pro translační manévry a 4 motorky
dávající tah po 10 N (1 kp) pro orientaci a rotaci. Oba systémy pracují s
jednosložkovým palivem - peroxidem vodíku s tlakovou dodávkou PH. Povely k zapínání
potřebných motorků vydává automatika, či při ručním řízení přímo pilot lodě
pohybem dvou páček řízení po bocích jeho sedačky (viz odstavec “Řízení
kosmické lodě"). Při manévrování se motorky nezapínají v páru, ale vždy jen
jednotlivě, což vedle vlastního manévru vyvolává ještě posun lodě. Motorky nelze
samostatně vyblokovat, a tak dojde-li např., k zaseknutí některého z palivových
ventilů v otevřené poloze, je nutné vyřadit z činnosti vždy celý systém.
K velkým změnám rychlosti v podélné ose (změnám dráhy, korekci)
slouží hlavní a záložní raketový motor, jejichž trysky ústí do dna
přístrojové sekce. Hlavní motor o tahu 4090 N (417 kp) má trysku v podélné ose
lodě, záložní o tahu 4030 N (411 kp), byť je stejně jako hlavní motor
jednokomorový, má své dvě trysky po bocích trysky motoru hlavního. Toto
uspořádání poněkud snižuje tah záložního motoru. Hypergolické dvousložkové
pohonné hmoty pro oba motory - kyselina dusičná a hydrazin - jsou uskladněny ve
společných nádržích: dvou na kyselinu dusičnou a dvou na hydrazin. Nádrže nejsou
tlakované, dodávku pohonných hmot do spalovacích komor obou motorů zajišťuje
turbočerpadlo poháněné rozkladem peroxidu vodíku; výstupy par od turbíny čerpadla
jsou rovněž po bocích trysky hlavního motoru.
Zažehování hlavního i záložního raketového motoru, stejně jako
jejich vypínání, se řídí automatikou. Kosmonauti sledují podle stopek a indikátoru
kontroly programů (viz odstavec “Přístrojová deska") pouze činnost a délku
hoření. V případě, že třeba po brzdění před návratem automatika motor nevypne,
nechají jej kosmonauti hořet o 15 s (při jiných manévrech o 5 s) déle a pak jej
vypnou ručním ovládáním. Číslicový ukazatel hoření motorů palubní deska
neobsahuje; z bloku číselné informace (viz odstavec “Přístrojová deska") je
možné odečítat jen změnu rychlosti v podélné ose lodě.
Přístrojová deska
Obr.12)
Přístrojová deska a povelové a signalizační panely Sojuzu:
1 - ovládání teploty (nahoře) a vlhkosti vzduchu
(dole) v obytných prostorách lodě; 2 - tlačítko kontroly signalizace panelu
KSU; 3 - tlačítka pro vypínaní a zapínání dynamických a hrdelních mikrofonů;
4 - regulátory hlasitostí KV a UKV radiostanic; 5 - tlačítka pro řízení podprogramů
a systémů; 6 - světelná signalizace KSU; 7 - tlačítka volby podprogramů; 8 -
kombinovaný voltmetr a ampérmetr (INT); 9 - navigační přístroj “Globus” (INK);
10 - kombinovaný ukazatel tlaku, teploty a vlhkosti vzduchu v orbitální sekci,
návratové kabině a klimatizované části přístrojové sekce (ITD); 11 - palubní
hodiny (BCK); 12 - eloktroluminiscenční signalizátor (ELS); 13 - tlačítka ovládání
povelových a signalizačních panelů a hlavního a záložního raketového motoru;
14 - regulace intenzity pracovního osvětlení a hlasitosti rádiového spojení;
15 - kombinovaný ukazatel tlaku v nádržích s palivem pro hlavní a záložní systém
orientace a stabilizace a tlaku plynu pro jejich tlakování; 16 - kombinovaný
elektronický indikátor (KEI); 17 - indikátor kontroly programů (IKP); 18 - matnice
optického navigačního přístroje (VSK); 19 - blok číselné informace
Hlavní
letové a navigační přístroje se signalizátory a ovládacími prvky systémů kosmické
lodě jsou umístěny na centrální přístrojové desce a dvou bočních povelových
a signalizačních panelech (KSU-L a KSU-P), umístěných v návratové kabině kosmické
lodě.
Centrální přístrojová deska je jednoduchá, obsahuje z
převážné části různé ukazatele a signalizátory uspořádané do dvou řad.
Nejdůležitější z nich - elektroluminiscenční signalizátor ELS - je umístěn
v horní řadě vlevo od středu přístrojové desky (viz kresba). Informuje kosmonauty
podle závažnosti sdělení rozsvěcováním různobarevných nápisů a případně
zvukovými signály o 36 závažných událostech, činnosti důležitých systémů,
chodu raketových motorů. Okénka běžných oznámení, např. rádiové relace, svítí
zelenomodře, výstrahy jsou oznamovány žlutými nápisy a zvukovým signálem. Pro
nejvyšší stupeň nebezpečí. jakým je havárie nosné rakety, porušení
hermetičnosti orbitální sekce atd., je vyhrazena červená barva a dvoutónový
zvukový signál.
Vlevo od elektroluminiscenčního signalizátoru se nachází
navigační přístroj (INK), zvaný “Globus". Podle jeho mechanické části -
otáčející se miniaturní zeměkoule - kosmonauti určují polohu lodě nad zemským
povrchem. Vedle toho zde mohou tutéž informaci odečíst vyjádřenou číselně v
zeměpisných souřadnicích, odečítat číselné údaje o počtu oběhů, oběžné
době, době, která zbývá do vstupu do stínu Země či výstupu z něj atd. Podle
“Globusu" mohou kosmonauti zjistit, v jakém místě budou přistávat, je-li
vydán povel k návratu.
Vpravo od elektroluminiscenčního signalizátoru je kombinovaný
elektronický indikátor (KEI). Tohoto univerzálního přístroje může být podle
volby kosmonautů použito jako televizní obrazovky, na niž se přenáší obraz snímaný
vnější televizní kamerou, či stínítka, na němž se zobrazují parametry některých
systémů, nebo světelný signál od iontových snímačů.
Dalším důležitým ukazatelem na pravé části přístrojové desky
je indikátor kontroly programů (IKP). Podle zvoleného programu z bubnové paměti se na
jeho stínítko promítá sled úkonů tohoto programu a pohybující se šipka označuje,
která fáze programu právě probíhá. V případě správného postupu zde svítí
ještě zelená kontrolka. Indikátor má uprostřed časovou stupnici, takže kosmonauti
mohou kontrolovat i čas plnění jednotlivých úkonů.
Posledním přístrojem vpravo je blok číselné informace, podle
něhož mohou kosmonauti stanovit přírůstek rychlosti v podélné ose lodě při manévrování,
ručně nastavit vstupní hodnoty pro činnost systému orientace, kontrolovat zásoby
paliva pro hlavní korekční motor.
Obr.11)
Přístrojová deska simulátoru Sojuzu, v němž na snímku nacvičuje V. Kubasov,
se diametrálně liší od desky popisované v tomto článku. Není vyloučeno,
že právě takto bude uspořádána přístrojová deska Sojuzu pro společný let, a
že přístrojové desky tohoto typu budou instalovány ve zdokonalených verzích
Sojuzů [tento původní text z článku v L+K je ale třeba doplnit o informaci,
že ve skutečnosti se pravděpodobně jedná o kabinu Zond-Sojuz
(model 7K-L1) z utajovaného ruského lunárního programu, jejíž foto tehdy zřejmě
uniklo neznalým cenzorům a zaměnili jej za nový simulátor Sojuzu - viz. doplněk
o rozdílech přístrojových desek kabin Zond a Sojuz]
Ve spodní řadě přístrojů jsou převážně ručkové ukazatele
(výjimkou jsou tlačítka ovládání povelových a signalizačních panelů, zapínání
gyroskopů, ovládání hlavního a pod červeným krytem záložního raketového motoru,
umístěná přímo uprostřed desky). Prvním ukazatelem zcela vlevo je kombinovaný
voltmetr a ampérmetr (INT), jehož přepínačem je možné volit měření intenzity
proudu či napětí v síti. Kombinovaný ukazatel tlaku (ITD - druhý přístroj zleva)
má dva třípolohové přepínače, jimiž se zapínají měřicí prvky v návratové
kabině, orbitální a přístrojové sekci. Třetím přístrojem spodní řady jsou
palubní hodiny (BCK) s příslušným ovládáním. Posledním v této řadě je
kombinovaný ukazatel tlaku v nádržích s palivem pro hlavní a záložní motor, s
přepínači umožňujícími měření tlaku plynu pro jejich tlakování.
Součástí přístrojové desky je matnice optického navigačního
přístroje (VSK), velmi významného pro ruční řízení lodě. Tento přístroj má
dvojí zorné pole. Centrální, s úhlem 15°, se promítá na matnici o průměru asi
150 mm, která je opatřena souřadnou sítí, doplněnou po obvodu stupnicí. Podle
směru pohybu zemského povrchu mohou kosmonauti na matnici přímo odečítat bočení
lodě. Kolem této kruhové matnice je pravidelně rozmístěno osm oválných otvorů
(šířka asi 12 mm) okrajového zorného pole (úhel 180°), v nichž se zobrazuje
zemský horizont. Podle jeho polohy v okénkách se určuje klopení a klonění lodě.
Levý i pravý panel povelů a signalizace (KSU-L a P) jsou zcela
totožné a kosmonauti při řízení kosmické lodě mohou používat libovolný z nich.
Nejdůležitějším prvkem těchto panelů je bubnová paměť, v níž jsou zaznamenány
programy či sledy úkonů, jimiž se řídí činnost jednotlivých systémů kosmické
lodě (třeba jen zapnutí klimatizace) i kosmická loď samotná (při automatickém
návratu na Zemi). Vyvolání programů může být za letu zajišťováno povelem z
řídicího střediska, nebo přímo kosmonauty pomocí voliče na spodní stěně panelu.
Tlačítky na čelní stěně je pak možné zapínat či vypínat jednotlivé
podprogramy. Každé tlačítko podprogramu má vlastní signalizaci. Sled jednotlivých
operací v rámci programu není možné ovlivňovat, do jisté míry muže být
pozměněna jen délka trvání některého úkonu (např. hoření motoru). O průběhu
zvoleného programu dává informaci indikátor kontroly programů.
Řízení lodě
Let Sojuzu probíhá z větší části v automatickém režimu. Povely
výkonným orgánům - motorkům systému orientace a stabilizace - se vydávají z
programů, uložených v bubnové paměti; poloha lodě se určuje podle signálů z
iontových čidel, čidla Slunce a čidla určujícího místní infračervenou vertikálu.
Loď není po celý let stabilizována podél všech tří os. Po valnou část letu se
loď stabilizuje pomalou rotací, vesměs podél osy kolmé na rovinu panelů slunečních
baterií (u Sojuzu 9 to bylo například 90 % celkové doby letu).
Obr.14)
Sojuz - Pohled na vnější část optického navigačního přístroje (Snímek J.Kroulík)
Před každým manévrem či předepsanou orientací se proto loď
musí stabilizovat a zorientovat. Pak se zapnou gyroskopy (po jednom pevném gyroskopu v
každé ose) a podle signálů od nich automatika udržuje prostřednictvím motorků
systému stabilizace a orientace zvolenou polohu lodě. Přesná orientace je potřebná
především pro korekční manévry a k některým vědeckým pokusům.
Po stisknutí příslušného tlačítka na přístrojové desce mohou
kosmonauti voliči na levém či pravém povelovém a signalizačním panelu vyvolávat
z bubnové paměti potřebný program ručně. Jeho průběh pak kontrolují na indikátoru
kontroly programů, přičemž mohou některé povely vydávané automatikou ručně zdvojovat.
Jestliže je z jakýchkoli důvodů třeba přejít na čistě ruční řízení lodě, ujímá
se jej po odblokování ručního řízení pilot lodě. Ten má na postranních opěradlech
své sedačky dvě malé páčky řízení. Levou se ovládají translační pohyby lodě.
Vedle této páčky je ještě přepínač, jímž je možné volit rychlost rotace - 0,5°
/s a 3° /s. Pravou páčkou se může loď řídit ve všech třech osách.
Při ručním řízení lodě sleduje pilot matnici optického navigačního
přístroje a pohybem pravé páčky se nejprve snaží v osmi okénkách okrajového
zorného pole srovnat symetricky horizont Země. V okamžiku, kdy se mu to podaří,
je loď orientována poděl dvou os do místní vertikály. V některých případech
je taková orientace dostatečná, avšak pro korekce a návratovou operaci je třeba
loď ještě zorientovat do správného směru. Podle charakteru manévru - zrychlení
či zbrzdění - se povrch musí pohybovat přesně podél čar souřadné sítě shora
dolů nebo zdola nahoru. (Informaci o poloze lodě vzhledem ke směru letu je možné
navíc získat i od iontových čidel.) Teprve pak je loď orientována ve všech třech
osách, její poloha se zafixuje zapnutím gyroskopů a je možné zažehnout hlavní
raketový motor. Hlavní nevýhodou použití optického navigačního přístroje je
omezená použitelnost - na neosvětlené straně se na orientaci podle něho nedá
spoléhat. V případě selhání automatického systému řízení musí mít kosmonauti
proto minimálně osm minut denního světla pro orientaci lodě ve všech třech osách.
Přistávací zařízení
Při normálním návratu atmosférou se využívá aerodynamického
vztlaku, v havarijních případech je možné přistávat po balistické křivce. Průběh
celého přistání řídí automat podle předem zadaného programu. V případě selhání
automatiky mohou loď při návratu řídit kosmonauti.
Obr.13)
Spodní strana návratové kabiny lodě Sojuz po odhození tepelného štítu:
A - prachové motory měkkého přistání; B - anglicko-ruské
nápisy pro případ přistání mimo přistávací oblast; C - kreslený návod na otevření
kabiny
Systém řízeného přistání (ASP) se zapíná po rozdělení lodě.
Od tohoto okamžiku se podle potřeby zapínají některé z osmi malých motorků o tahu
100 N (10 kp), z nichž šest je umístěno kolem dna návratové kabiny, dva pak
přibližně ve dvou třetinách výšky kabiny. Jakmile dosáhne přetížení 0,04 g,
rozsvítí se na elektroluminiscenčním signalizátoru nápis ATMOSFÉRA. Tímto
okamžikem počínaje začíná automat srovnávat křivku skutečné dráhy s křivkou
vybranou pro sestup a snaží se prostřednictvím výkonných orgánů - motorků, aby
obě splývaly.
Vzhledem k tomu, že střed působení aerodynamických sil na dno
kabiny leží mimo těžiště, dociluje se natáčením kabiny kolem podélné osy,
případně změnou příčného sklonu, zkrácení či prodloužení doletu a stranových
odchylek od osy letu. To vedle přesné volby místa přistání umožnilo snížit
přetížení působící na kosmonauty v průběhu přistání na hodnotu 3 - 4 g.
Padákový systém je umístěn ve speciálním kontejneru, jehož kryt
se odhazuje ve výšce kolem 7000 metrů. Potom se vymrští výtažný padák. Ten z
kontejneru vytáhne brzdicí padák, který sníží rychlost klesání na hodnotu, v
níž je možné otevřít hlavní padák. V případě poškození některého z padáků
hlavního systému se otevírají padáky záložního systému.
V určité výšce nad povrchem Země se odhazuje tepelný štít a
současně s tím dochází k symetrickému převěšení padáku a uvolnění amortizátorů
sedaček. Odhozením tepelného krytu se odkryjí čtyři prachové motory měkkého
přistání (do dna ústí dvacet trysek každého z nich), které se zažehují 2 m nad
zemí. Jejich chod sníží rychlost klesání z 9,15 m/s na 1 m/s v okamžiku doteku
se zemí.
KOSMICKÁ LOĎ APOLLO
Pro potřeby společného sovětsko-amerického pilotovaného
kosmického letu dal Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA) firmě
Rockwell International, Space Division v Downey, CA, příkaz, aby překonstruovala dvě
velitelské a pomocné sekce kosmických lodí Apollo (výr. č. 111 a 119) typu J,
původně určených k lunárním expedicím, ze kterých z finančních důvodů sešlo.
Obě dvě lodě se nacházely v různém stavu rozpracovanosti, takže požadavky na
modifikace, nutné pro společný let, se daly snadno splnit. Také adaptéry SLA, pro
připojení kosmické lodě k nosné raketě, byly prakticky k dispozici; na rozdíl od
měsíčních expedic budou v sobě ukrývat přechodový modul DM, jedinou součást,
kterou bylo nutno v průběhu krátké doby dvou let navrhnout a postavit.
Konstrukce velitelské sekce
Obr.1)
Základní rozměry a vzhled velitelské sekce CM transportní lodě Apollo:
1 - spojovací zařízení typu Apollo; 2 - aerodynamický kryt; 3 - trysky systému
orientace CM-RCS; 4 - výfuk páry z výparníku; 5 - výpust odpadní vody; 6 - trysky
systému orientace CM-RCS; 7 - ventilační otvor (jen v aerodynamickém krytu);
8 - trysky systému orientace CM-RCS; 9 - objektivy optických navigačních přístrojů;
10 - boční okno; 11 - průlez s oknem; 12 - setkávací okénko; 13 - lůžka pro
usazení záchranné věže; 14 - trysky systému orientace CM-RCS; 15 - kryt kabeláže
a potrubí spojujících velitelskou a pomocnou sekci
Velitelská sekce CM (Command Module) má v podstatě tvar nízkého
kužele (viz. obr.1). Z konstrukčního hlediska je tvořena dvěma nezávislými, do sebe
vloženými trupy. Vnější z nich - obvykle nazývaný tepelný štít - je zhotoven z
voštinových desek o tloušťce 15 až 63 mm, svařených z plechů z nerezové oceli o
tloušťce 0,2 až 1 mm. Štít sestává ze tří montážních prvků. Na spodní
straně lodě je vypuklé dno ve tvaru kulového vrchlíku s vnitřním poloměrem
křivosti 4486 mm, na okrajích zaobleně zvednuté, takže plynule navazuje na další
část štítu, kuželovitou ochranu bočních stěn kabiny. Tato část končí 2103 mm
nade dnem kabiny. Nad ní je poslední úsek štítu ve tvaru pláště komolého kužele
o výšce 584 mm, kryjící padákový prostor.
Na základní ocelovou konstrukci tepelného štítu je přilepena
polyamidová voština, jejíž buňky jsou zaplněny vlastním ablativním materiálem
AVCOAT 5026-39, vyrobeném na bázi epoxydových pryskyřic, plněných skelnými vlákny
pro zvýšení mechanické pevnosti a mikroobaly (mikroskopické duté kuličky z
plastické hmoty) s těkavou kapalinou, zvyšující účinnost ablačního procesu.
Ablační vrstva je k ocelovému nosnému podkladu přilepena syntetickou fenolplastovou
pryskyřicí. Její tloušťka kolísá mezi 8 až 44 mm; nejsilnější je na dně
poblíže náběžné hrany (u osy + Z); proto dno není symetrické vzhledem k podélné
ose lodi (osa X). Odchylka činí 0,175° směrem k ose + Z. Vnější poloměr křivosti
ablační vrstvy činí přibližně 4595 mm, maximální průměr 3949 mm. Poloměr
zakřivení mezi sférickým dnem a kuželovou částí obnáší 200 mm.
Poblíže osy + Z vystupuje z jednolitého povrchu tepelného štítu
kryt kabeláže a potrubí, propojujících systémy velitelské a pomocné sekce. Je 290
mm široký a jeho síla kolísá mezi 70 mm na horním a 100 mm na spodním konci.
Ve sférickém dně jsou zamontovány tři ploché nosníky,
procházející ablační vrstvou, které pevně spojují velitelskou sekci s pomocnou. Z
protilehlých stran jsou k nim připojeny lineární kumulativní nálože, po dvou ke
každému nosníku, jejichž úlohou je ocelový nosník přepálit v okamžiku odhození
pomocné sekce. Každá nálož z dvojice je ovládána nezávislým pyrotechnickým
systémem (A a B). Symetricky mezi spojovacími nosníky jsou umístěna lůžka pro
další tři podpěry, pomáhající přenášet váhu velitelské sekce na strukturu SM.
Boční komolá kuželová část pláště lodi má vrcholový úhel
32,53° (vrchol kužele by ležel ve výši 3635 mm nad dnem CM). V jejích stěnách je
řada otvorů. Kromě pěti oken a průlezu pro posádku zde ústí otvory ventilace
atmosféry, výfuk vodních par z chladicího výparníku, otvor pro vypouštění
odpadní vody, otvory pro optické navigační přístroje a ústí trysek systému
orientace (CM-RCS).
V horní části krytu jsou zahloubeny čtyři otvory, ve kterých je
zakotvena příhradová nosná konstrukce záchranné věže (LES).
Protože ablační materiál je sám o sobě poměrně tmavé barvy,
je na jeho povrchu nalepena tenká fólie pohliníkované umělé hmoty, jejímž hlavním
úkolem je chránit velitelskou sekci před přímým vlivem slunečního tepla.
Obr.2)
Normální odhození záchranné věže a aerodynamického krytu lodě Apollo
V průběhu startu je celý vnější povrch lodi kryt zvláštním
kuželovým, nahoře zaobleným (poloměr křivosti 230 mm) aerodynamickým krytem, pevně
spojeným se záchrannou věží. Jeho úkolem je jednak chránit citlivý ablační kryt
před účinky aerodynamického ohřevu a dále zabránit jeho poškození účinky
spalných plynů při odhazování záchranné věže (viz. obr.2). Totéž platí i pro
ochranu oken kosmické lodě a objektivů optických přístrojů.
K vnějšímu ocelovému trupu lodě je pomocí sklolaminátových
nosníků - tento materiál byl volen proto, aby se snížil přenos tepla na minimum —
připojen vnitřní trup, zhotovený z hliníkové voštiny o tloušťce 7 až 38 mm, z
obou stran potažené hliníkovým plechem o tloušťce 0,25 až 2,3 mm. Tato hermeticky
uzavřená kabina o vnitřním objemu 6,1 m3 obsahuje většinu
přístrojového vybavení a tři křesla pro členy posádky (viz. obr.4). Její spodní
část je prakticky válcová; tím vzniká mezi vnějším ocelovým pláštěm a kabinou
volný prostor, ve kterém jsou umístěny nádrže orientačního systému CM-RCS a
nádrže pitné a odpadní vody. V její horní části je umístěn průlezný komín o
vnitřním průměru 736 mm, uzavřený poklopem. V přední části tunelu je
namontováno standardní spojovací zařízení typu Apollo [podrobný popis viz L+K 49
(15) 575 (1973)]. V přírubě, nesoucí toto spojovací zařízení, je umístěna
kumulativní nálož, která po skončení mise odstřelí již nepotřebné spojovací
zařízení i s připojeným přechodovým modulem DM.
V těch místech, kde vnější trup prakticky sleduje obrysy vnitřní
přetlakové kabiny, je mezera pro lepší tepelnou izolaci vyplněna dvěma vrstvami
křemenných vláken.
V prostoru mezi kónickým horním krytem a průlezným tunelem je
prostor využit na uložení padáků a pomocných balónových plováků.
V zadní části hermetické kabiny (ve směru osy +Z) jsou umístěny
elektronické přístroje a část úložných prostorů. Dominují jí okuláry
optických navigačních přístrojů. Na strop kabiny je čtyřmi amortizačními tyčemi
(X-X) zavěšen rám se třemi křesly. Zespodu je podpírán dvěma dalšími
amortizátory (Z-Z) a proti příčnému posunu je zajištěn dvěma nárazníky (Y-Y),
umístěnými na bocích vnějších křesel. Konstrukce amortizátorů zajištuje
bezpečnost posádky při nárazovém zrychlení ax = ± 30g, ay
= ± 15ga az = ± 18 g. Tlumení nárazu je dosahováno třením spirály,
vložené do mezery mezi vnitřní a vnější trubkou, tvořícími nosnou konstrukci
amortizátorů. Aby při běžné práci kosmonautů v průběhu letu nedocházelo k
samovolnému prodlužování amortizátorů X-X, jsou mechanicky zajištěny proti
posouvání a posádka je ručně odjišťuje v závěrečné fázi přistávání, za
letu na hlavních padácích.
Protože při dopadu na vodu dosahuje přetížení podle okolností
hodnot 12 g až 40g, je část energie dopadu absorbována též deformací spodní
hrany kabiny, která naráží na vodu pod úhlem přibližně 27,5°. Kombinací obou
technik se absorbuje 75 až 90 % energie nárazu.
Obr.4)
Apollo - Schéma zavěšení křesel:
1 - amortizátory Z-Z; 2 - páka ovládání průlezu; 3 - přední amortizátory X-X
(2 kusy); 4 - řídicí páka orientace; 5 - hlavní ovládací panel; 6 - zadní amortizátory
X-X (2 kusy); 7 - prostor umístění elektroniky; 8 - řídicí páka translace
Vlastní křesla jsou zhotovena z ocelového rámu, potaženého
skelnou látkou Beta, laminovanou teflonem (Armalon). Na rozdíl od kosmických lodí
první generace již nejsou lehátka tvarována podle těla kosmonautů. Podpěrka hlavy
je ocelová, s teflonovou výstelkou. Nožní opěrky, stejně tak jako postranní
opěradla, se dají nastavit do různých poloh. Na koncích postranních opěradel jsou
umístěny řídicí páky; po levici levého sedadla páka ovládající translační
pohyby, po obou stranách prostředního sedadla páky ovládající orientaci lodi v
prostoru.
Konstrukce pomocné sekce
Základním montážním prvkem pomocné sekce SM (Service Module) je
velká kruhová deska o průměru 3900 mm z hliníkové voštiny o tloušťce přibližně
200 mm (včetně plátování hliníkovým plechem), která tvoří dno sekce. V jejím
středu je kruhový otvor o průměru 1400 mm, v němž je zakotvena pomocí výkyvných
závěsů spalovací komora hlavního motoru SPS. Čtyři menší kruhové otvory po jeho
stranách slouží jako lůžka pro usazení nádrží s pohonnými hmotami. Ze
středního otvoru se tyčí válec o stejném průměru, nesoucí na svém horním konci
další voštinovou desku (o síle přibližně 100 mm), tvořící horní podstavu
základní části pomocné sekce o délce 3937 mm (viz obr. 3). Boky pomocné sekce jsou
pokryty hliníkovými voštinovými deskami o tloušťce 25,4 mm, z nichž část je
snímatelná, aby v průběhu předstartovních příprav byl volný přístup k
systémům pomocné sekce.
Obr.3)
Základní rozměry a vzhled pomocné sekce SM transportní lodě Apollo:
1 - radiátory energetického systému; 2 - trysky systému orientace SM-RCS; 3
- všesměrová anténa; 4 - radiátory klimatizačního systému; 5 - tryska hlavního
motoru SPS; 6 - zelené poziční světlo; 7 - červené poziční světlo; 8 - sektor
I (vědecké přístroje, náhradní baterie); 9 - sektor II; 10 - zásobní nádrž okysličovadla
(sektor III); 11 - energetický systém (sektor IV); 12 - směrová anténa; 13 -
sektor V; 14 - zásobní nádrž paliva (sektor VI); 15 - středový sektor (nádrž
hélia, ovládací prvky motoru SPS a spalovací komora SPS)
Prostor mezi středovým válcem a vnějším pláštěm SM je
rozdělen šesti hliníkovými příčkami do šesti sektorů. Tyto příčky jednak
zvyšují tuhost konstrukce SM, jednak slouží k uchycení nosníků nesoucích
jednotlivé systémy SM.
Na horní voštinové desce, v místech nad příčkami, je umístěno
šest vzpěr, na nichž spočívá velitelská sekce. Její sférické dno je částečně
ponořeno do horního válcovitého krytu s radiátory energetického systému.
Pod základovou voštinovou deskou je tepelný kryt chránící
potrubí vedoucí z palivových nádrží a pohonný mechanismus směrové parabolické
antény před žárem, působeným motorem SPS.
Záchranný systém LES
Nádrže nosné rakety před startem a v jeho průběhu představují
pro posádku transportní lodě potenciální nebezpečí. Kyslík a kerosen RP-1 prvního
stupně mají brizanci odpovídající asi 10 % účinnosti TNT; kyslíko-vodíková směs
druhého stupně dokonce 60 % účinnosti TNT. Tlaková vlna je dostatečně mocná, aby
mohla zcela zničit loď i s posádkou. Proto je Apollo vybaveno záchranným systémem
LES (Launch Escape System), charakteristickou věžičkou na špici. Ve válcovém pouzdru
o délce 7131 mm a průměru 660 mm jsou uloženy tři motory: hlavní záchranný motor,
výrobek firmy Lockheed Propulsion Co., o délce 4700 mm a hmotnosti 2130 kg má čtyři
trysky, skloněné k podélné ose motoru pod úhlem 35°. Dává po dobu 8 sekund tah 690
MN(70 Mp); směr osy výsledného tahu je od podélné osy lodě odkloněn o 1,80°. Táž
firma dodala i malý motor pro řízení klopení s dobou funkce 0,5 s a tahem 11,22 MN
(1143 kp). Má při průměru 267 mm a délce 559 mm hmotnost 23 kg. Oba dva motory
používají jako TPH směs chloristanu amonného s polysulfidovým pojidlem.
Třetí motor, Thiokol TE-830, s kulovou spalovací komorou o průměru
660 mm a se dvěma tryskami, vyvedenými v bočních stěnách válcové konstrukce LES,
slouží k odhození záchranného systému a aerodynamického krytu. Celková délka
motoru obnáší 1412 mm, hmotnost 195 kg. Dává tah 14 MN (14,33 Mp) po dobu 1,2
sekundy. Jako TPH je použito chloristanu amonného s polysulfidem, obohaceným
hliníkovým práškem.
V přední části konstrukce LES jsou dvě výklopná křidélka,
která zabraňují nežádoucí rotaci oddělené velitelské sekce. Při záchraně ve
větších výškách, kde tato aerodynamická stabilizace je již málo účinná, se
loď stabilizuje pomocí orientačních trysek systému CM-RCS.
LES je ke konstrukci kosmické lodě připojen příhradovou
konstrukcí ze svařovaných titanových trubek o délce přibližně 2500 mm a
obdélníkové základně o rozměrech 1290 X 1190 mm, uchycenou čtyřmi šrouby s
výbušnými maticemi. Celková délka záchranného systému obnáší 10,180 m.
Záchranný systém LES slouží pouze v hustých vrstvách atmosféry
do výšky 18 km (záchranný modus I), kde je třeba překonat aerodynamický odpor a kde
také účinky tlakové vlny jsou nejsilnější.
Pro úspěšné uskutečnění záchrany je třeba, aby varovný
signál, že dojde k explozi S-IB, byl vydán asi s 2,7 sekundovým předstihem, u S-IVB
dokonce s 3,3 sekundovým. Průběh typické záchranné operace je zachycen v tabulce I.
Tabulka I. Časový průběh záchranného manévru při startu
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Krok TA[s] Akce
------------------------------------------------------------------------------------------------------
1. 0 vydán signál k zahájení záchranného manévru
2. 0 vydán signál k vypnutí motorů nosné rakety
3. 0 palubní stopky vynulovány a znovu spuštěny
4. 0 rozpojeny konektory mezi CM a SM
5. 0 tlakovány nádrže systému CM-RCS
6. 0 ovládání RCS přepnuto na velitelskou sekci
7. 0 dodávka elektrického proudu přepojena na návratové baterie
8. 0 zahájeno vypouštění okysličovadla ze systému CM-RCS*)
9. 0,1 oddělení CM a SM
10. 0,1 zažehnut hlavní motor LES
11. 0,1 zažehnut motor pro řízení klopení
12. 1,8 odpojeny elektrické obvody pyrotechnických zařízení oddělujících CM a SM
13. 5 zahájeno vypouštění paliva ze systému CM-RCS*)
14. 11 vyklopena stabilizační křidélka
15. 14 odjištěn padákový systém
16. 14 barorelé sepnuto**)
17. 14 odhozen systém LES a příruba spojovacího systému
18. 14,4 odhozen kryt padákového prostoru
19. 16 vypuštěny stabilizační padáky
20. 18 zahájeno vypouštění tlakového hélia ze systému CM-RCS
21. 26 stabilizační padáky rozevřeny na plnou plochu
22. 28 stabilizační padáky odhozeny
23. 28 vystřeleny vytahovací padáčky hlavních padáků a dále následuje normální přistávací manévr
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poznámky: Časový rozvrh platí pro modus IA,
tj do výšky přibližné 9 km *) Při modu IC vypouštění odloženo, protože se CM-RCS
používá pro řízení polohy. **) Při modech IB a IC se barorelé spíná při průchodu
výškou 7300 m (24 000 stop); následující operace 17.-21. se odvozují od tohoto
okamžiku; 22. a následující od průchodu výškou 3000 m (10 000 stop)
Ve větších výškách, po odhození LES a aerodynamického krytu, se
kosmická loď oddělí vlastními motorickými prostředky a buď přistane bez
motorického manévru (modus II, T+ 3 min až T+ 9 min), nebo s motorickým manévrem
motorem SPS (modus III, po T+ 9 min), který ji navede do plánované záložní
přistávací oblasti.
Hlavní motor pomocné sekce SPS
V ose pomocné sekce je výkyvné v Kardanově závěsu se dvěma
stupni volnosti zavěšen motor Aerojet General AG-10-137, hlavní součást pohonného
systému označovaného zkratkou SPS (Service Propulsion System), který slouží k
velkým změnám oběžné dráhy (obr. 5). Jeho hlavní charakteristiky jsou shrnuty v
tabulce II.
Obr.5)
Apollo - Zjednodušené schéma motorické jednotky SPS:
1 - nádrž s héliem; 2 - plnící a výpustný ventil hélia; 3 - hlavní uzávěry hélia
(2 ks); 4 - dvoustupňový reduktor tlaku hélia (2 ks); 5 - zpětné ventily (8 ks);
6 - tepelné výměníky (2 ks); 7 – přetlakový pojistný ventil (2 ks); 8 - výpustný
ventil hélia (2 ks); 9 - nádrž s okysličovadlem; 10 - nádrž s palivem; 11 -
plnící a výpustný ventil okysličovadla; 12 – plnící a výpustný ventil paliva;
13 - vlnovce (4 ks); 14 - filtry (2 ks); 15 - hlavní kulové ventily paliva a
okysličovadla (8 ks); 16 - nádrže s dusíkem (2 ks); 17 – plnící a výpustný ventil
dusíku (2 ks); 18 - hlavní uzávěry dusíku (2 ks); 19 - reduktory tlaku dusíku
(2 ks); 20 - pojistný ventil (2 ks); 21 - rozvodné ventily pneumatického systému
(4 ks); 23 - pneumatické válce (4 ks); 24 - mechanický přenos síly na hlavní
ventily paliva a okysličovadla; 25 - spalovací komora SPS; 26 - elektromotory
pro vychylování motoru SPS
Tabulka II. Hlavní charakteristiky systému SPS
-----------------------------------------------------------------------------------------
Veličina Hodnota
-----------------------------------------------------------------------------------------
Tlak hélia v zásobních nádržích 27,5 MPa (280 kp/cm2)
Tlak dusíku v zásobních nádržích 16,0 MPa (165 kp/cm2)
Tlak hélia v nádržích PH 1,20 MPa (12,4 kp/cm2)
Tlak okysličovadla ve vstřikovací hlavě 1,12 MPa (11,4 kp/cm2)
Tlak paliva ve vstřikovací hlavě 1,17 MPa (11,9 kp/cm2)
Tlak ve spalovací komoře při ustáleném hoření 0,71 MPa (7,2 kp/cm2)
Max. tlakový náraz při zážehu 1,1 MPa (11 kp/cm2)
Teplota okysličovadla ve vstřikovací hlavě 330 K (57 °C)
Směšovací poměr 1,60
Sekundová spotřeba okysličovadla 18,8 kg/s
Sekundová spotřeba paliva 11,7 kg/s
Specifický impulz 3,08 kN.s/kg (314 kp.s/kg)
Tah 94,0 kN (9,56 Mp)
Doba potřebná k rozběhu na 90 % tahu 450 až 650 ms
Doba potřebná k poklesu na 10 % tahu po vypnutí 750 až 1000 ms
Celkový impulz doběhu motoru 35 až 60 kN.s
Průřez hrdla trysky (počáteční) 785 cm2
Expanzní poměr 62,5
Maximální průměr trysky 2,49 m
------------------------------------------------------------------------------------------
Na rozdíl od lodí Apollo, určených pro let k Měsíci, má systém
SPS pouze dvě nádrže místo čtyř: jedna obsahuje palivo Aerozine 50 [směs 50
% bezvodého hydrazinu NH2NH2 a 50 % asymetrického dimethyldrazinu
(CH3)2NNH2]) druhá pak okysličovadlo (kysličník
dusičitý N2O4). Přepadové nádrže byly z konstrukce pomocné
sekce odstraněny, protože požadavky na rozsah motorických manévrů v rámci projektu
ASTP/EPAS nejsou zdaleka tak náročné, jako tomu bylo v rámci projektu Apollo.
Vlastní spalovací komora, hrdlo trysky a část trysky až do
průřezu, odpovídajícího expanznímu poměru S/Sh = 6 jsou chlazeny
ablatívně, zbytek trysky je nechlazený.
Výkyvné uložení motoru umožňuje řídit směr osy tahu v rozmezí
± 6° ve všech směrech. Tím je zajištěno, aby vektor tahu procházel těžištěm
kosmické lodi, které se v průběhu letu přemísťuje. Nastavování se děje
šroubovými mechanismy, poháněnými dvěma elektromotory - viz L+K 48 (16) 627
(1972).
Palivová směs, která je hypergolická a proto odpadá zážehový
systém, je do spalovací komory dopravována přetlakem hélia. Před vlastním startem
je třeba usadit palivo na dno nádrží malým zrychlením, působeným tahem 2 nebo 4
motorů systému SM-RCS. Hlavní uzávěry palivových cest (kulové ventily) jsou
ovládány pneumatickými posilovači, hnanými stlačeným dusíkem – viz L+K 47
(24) 946 (1971).
Palivo a okysličovadlo mají dvě volitelné cesty; v každé z nich
jsou za sebou dva ventily. Tím je dosaženo maximální spolehlivosti jak co do možnosti
nastartování motoru, tak jeho vypnutí. Aby došlo k selhání, musely by se současně
zablokovat dva ventily, což je málo pravděpodobné.
Systém řízení polohy pomocné sekce SM-RCS
Na bocích pomocné sekce je rozmístěno celkem 16 řídicích trysek
systému SM-RCS (Service Module Reaction Control System), seskupených do čtyř bloků
(kvadrantů A, B, C a D) po čtyřech motorech Marquardt R-4D. Jak je vidět z obr.3, osy
kvadrantů nejsou přesně totožné s hlavními osami Y a Z kosmické lodě; svírají s
nimi úhel 7,52°. V původní koncepci kosmické lodě Apollo byl každý kvadrant zcela
samostatným celkem po montážní i funkční stránce. Pro potřeby projektu Skylab a
ASTP/EPAS, kdy se pronikavé snížily nároky na manévry motorem SPS, bylo do
uprázdněného prostoru pomocné sekce zabudováno dvanáct dalších nádrží s
centrální zásobou pohonných hmot, ze které mohou všechny kvadranty čerpat.
Zdvojnásobilo se tím celkové množství paliva.
Systém SM-RCS má dvojí funkci. Za prvé jeho motory slouží k
drobným translačním manévrům (korekcím dráhy menšího rozsahu, manévrování za
letu ve formaci a při spojovacím a rozpojovacím manévru), za druhé udržují
předepsanou orientaci lodě v prostoru (viz tabulka III).
Tabulka III. Použití motorů SM-RCS
----------------------------------------------------------------------------------------------
Kvadrant Umístění u osy Manévr rotační Manévr translační
----------------------------------------------------------------------------------------------
A -Z klopení ± X
klonění ± Y
B +Y zatáčení ± X
klonění ± Z
C +Z klopení ± X
klonění ± Y
D -Y zatáčení ± X
klonění ± Z
-----------------------------------------------------------------------------------------------
Obr.6)
Apollo - Schéma jednoho kvadrantu motorů SM-RCS:
1 - nádrže s héliem (4 ks); 2 - plnicí ventily
hélia (2 ks); 3 - hlavní uzávěry hélia (2 ks); 4 - dvoustupňové reduktory tlaku
hélia ( 2 ks); 5 - zpětné ventily (8 ks); 6 - pyrotechnický propojovací ventil;
7 - pojistné ventily (2 ks); 8 - výpustný ventil (2 ks); 9 - nádrže, s palivem
(2 ks); 10 - nádrže s okysličovadlem (2 ks); 11 - plnicí a odčerpávací ventil
paliva (2 ks); 12 - výpustný ventil paliva (2 ks); 13 - plnicí a odčerpávací
ventil okysličovadla (2 ks); 14 - výpustný ventil okysličovadla (2 ks); 15 -
hlavní uzávěry paliva (2 ks); 16 - hlavní uzávěry okysličovadla; 17 - přívod
paliva od centrální rezervy; 18 - přívod okysličovadla od centrální rezervy;
19 - palivový ventil motoru; 20 - motor R-4D; 21 - okysličovadlový ventil motoru.
V bodech označených T se měří teplota, v bodech označených P tlak
V konfiguraci DM-CM-SM leží průsečík spojnic protilehlých kvadrantů
v bezprostřední blízkosti těžiště lodě; při plných nádržích systému SPS u konfigurace
CM-SM leží těžiště přibližné 350 až 400 mm pod průsečíkem. Působiště tahu
jednotlivých motorů jsou od podélné osy lodi (X) vzdáleny 2110 mm; proto posuny
těžiště soustavy nemají příliš velký vliv na kvalitu rotačních manévrů.
Aby se zabránilo tepelnému poškození pláště pomocné sekce,
nejsou motory uloženy rovnoběžně s jejím povrchem; osy tahu s ním svírají úhel
10°.
Vlastní motory sestávají ze spalovací komory a hrdla trysky,
zhotovených z molybdenu, chráněného před oxidací křemenným povlakem. Od průřezu
odpovídajícímu expanznímu poměru
F/Fh = 7 je expanzní tryska zhotovena z kobaltové slitiny.
Vstřikovací hlava je zhotovena z nerezové oceli a hliníkových slitin. Celý motor je
radiačně chlazen.
Použité palivo (monomethylhydrazin CH3NHNH2) a
okysličovadlo (kysličník dusičitý N2O4) jsou do spalovací
komory vytlačovány přetlakem hélia, které se vede mezi kovové stěny nádrží a
pohliníkovaný teflonový vak, obsahující pohonnou hmotu. Velkým problémem bylo
zabránění difúze hélia umělohmotnou fólií. Přesto bylo dosaženo vysoké
spolehlivosti těchto motorických systémů (0,9910).
Motory R-4D pracují převážně v impulsním režimu. Jejich hlavní
charakteristiky jsou shrnuty v tabulce IV.
Tabulka IV. Hlavní charakteristiky systému SM-RCS
-----------------------------------------------------------------------------------------
Veličina Hodnota
-----------------------------------------------------------------------------------------
Tlak hélia v zásobních nádržích 28,0 MPa (28,5 kp/cm2)
Tlak paliva a okysličovadla ve vstřikovací hlavě 1,2 MPa (12 kp/cm2)
Tlak ve spalovací komoře 655 kPa (6,7 kp/cm2)
Teplota paliva a okysličovadla ve vstřikovací hlavě 330 K (57 °C)
Směšovací poměr 2,0
Sekundová spotřeba okysličovadla 0,1080 kg/s
Sekundová spotřebu paliva 0,0540 kg/s
Specifický impuls 2,75 kN.s/kg (280 kp.s/kg)
Tah 440 N (45 kp)
Doba potřebná k rozběhu na 70 % tahu 21 ms
Doba potřebná k poklesu na 25 % tahu po vypnutí 13 ms
Minimální doba funkce motoru (pulsní provoz) 10 ms
Průřez hrdla trysky 5,4 cm2
Expanzní poměr 40
Maximální průměr trysky 140 mm
Moment síly dvojice motorů 1837 N.m
-----------------------------------------------------------------------------------------
Systém stabilizačních motorů velitelské sekce
Po odhození pomocné sekce, před vstupem do atmosféry a během
průletu atmosférou je třeba stabilizovat polohu velitelské sekce tupým dnem ve směru
letu. K tomu slouží dva nezávislé systémy stabilizačních motorů CM-RCS (Command
Module Reaction Control System) A a B (viz obr. 7). Každý z nich je vybaven šesti
motory typu Rocketdyne SE-8 se spalovací komorou ablativně chlazenou. Jejich hlavní
charakteristiky jsou shrnuty v tabulce V.
Obr.7)
Apollo - Schéma systému stabilizačních motorů velitelské sekce (CM-RCS):
1 - nádrže s tlakovým héliem (2 ks); 2 - plnicí a výpustné ventily hélia (2
ks); 3 - filtry (4 ks); 4 - hlavní uzávěry hélia (pyro, 4 ks); 5 - dvoustupňové
reduktory tlaku (4 ks); 6 - zpětné ventily (16 ks); 7 - proplachovací ventily
(pyro, 4 ks); 8 - nádrž paliva systému A; 9 - nádrž paliva systému B; 10 - výpustné
ventily paliva a okysličovadla (pyro, 4 ks); 11 - výpustná potrubí paliva resp.
okysličovadla; 12 - pojistné izolační membrány (4 ks); 13 - pojistné přetlakové
ventily (4 ks); 14 - hlavní uzávěry paliva a okysličovadla (elmag., 4 ks); 15
- nádrž okysličovadla systému A; 16 - nádrž okysličovadla systému B; 17 - motory
R-4D s elmag. ventily paliva a okysličovadla (12 ks); 18 - výpustné ventily
hélia (4 ks); 19 - plnicí ventily paliva a okysličovadla (4 ks); 20 - výpustné
ventily paliva a okysličovadla (4 ks ); 21 - propojovací ventily nízkotlakého
hélia (pyro, 2 ks); 22 - propojovací ventil palivových potrubí (pyro); 23 -
propojovací ventil okysličovadlových potrubí {pyro). V bodech označených P se
měří tlak, v bodech označených T teplota. Čísla ve schématu rozmístění motorů
(vpravo dole) odpovídají jejich skutečnému číslování (viz tab. VI)
Tab. V. Hlavní charakteristiky systému CM-RCS
-----------------------------------------------------------------------------------------
Veličina Hodnota
-----------------------------------------------------------------------------------------
Tlak hélia v zásobních nádržích 27,5 - 30,7 MPa
(280 - 313 kp/cm2)
Tlak v nádržích paliva a okysličovadla 1,96 - 2,08 MPa
(20,0 - 21,2 kp/cm2)
Tlak ve spalovací komoře při ustáleném hoření 1,0 MPa (10,5 kp/cm2)
Tah motoru při ustáleném hoření 422 N (43 kp)
Specifický impuls
při ustáleném hoření 2700 N.s/kg
v impulsním provozu 1370 N.s/kg
Celková maximální doba funkce 500 s
Hmotnost motoru 3,8 kg
-----------------------------------------------------------------------------------------
Na rozdíl od motoru SM-RCS nemají trysky na velitelské sekci
možnost provádět translační manévry. Veškeré změny dráhy v průběhu
přistávacího manévru jsou dosahovány využitím aerodynamického vztlaku – viz L+K 43
(20) 789 (1967). Po vstupu lodě do hustých vrstev atmosféry (zhruba v době, kdy
brzdné přetížení dosáhne hodnoty 0,05 g) se stane loď autostabilní a systém
CM-RCS je využíván pouze pro řízení klonění (rotace podél
podélné osy, tj. osy X). Je-li loď natočena tak, že osa + Z míří vzhůru (tj.
kosmonauti míří hlavami k povrchu Země), dosahuje se maximálního pozitivního
vztlaku, to znamená, že se dolet kosmické lodě v atmosféře prodlužuje.
Otáčením osy +Z vpravo či vlevo se řídí stočení dráhy lodi
stejným směrem.
Oba systémy jsou nezávislé; jsou však vzájemně propojeny
pyrotechnicky ovládanými ventily tak, aby bylo možno z obou systémů v případě
několika závad zkombinovat alespoň jeden systém fungující. Tím je dosaženo vysoké
spolehlivosti celého systému (0,99997).
Tab. VI. Použití motorů systému CM-RCS (viz.obr.7)
-----------------------------------------------------
Motor systému Typ rotačního manévru
A B
-----------------------------------------------------
2 4 negativní klopení
1 3 pozitivní klopení
6 8 točení vpravo
5 7 točení vlevo
10 11 klonění vlevo
9 12 klonění vpravo
-----------------------------------------------------
Systém zásobování elektrickou energií
Hlavním zdrojem elektrické energie jsou tři palivové články
umístěné v sektoru IV pomocné sekce, které přeměňují vodík a kyslík na vodu za
současné produkce elektrické energie. Jak vodík, tak kyslík jsou skladovány ve
vysokotlakých Dewarových nádobách (nádrže s dvojitými stěnami, mezi nimiž je
pro zvýšení izolačních schopností vakuum – obdoba termosek) v nadkritickém stavu
(tzn. při teplotě a tlaku, kdy se nemůže vytvořit oddělená kapalná a plynná
fáze, ale kdy je hustota plynu značně vysoká, takže zaujímá relativně malý
objem). Potřebný provozní tlak je v nádržích udržován elektrickým přitápěním.
Před havárií Apolla 13 byla v nádržích ještě umístěna míchadla,
homogenizující jejich obsah. To se však ukázalo být zbytečné, a protože
elektromotory představovaly potenciální možnost požáru, byly z nádrží odstraněny
– viz L+K 46 (13) 503; (15) 586; (21) 827 (1970).
Poměrně chladné reakční složky (H2 a O2)
procházejí nejprve tepelnými výměníky, kde se zahřívají. Je to nutné proto, aby
se příliš neochlazoval prostor elektrod, neboť elektrochemická reakce probíhá pouze
za zvýšené teploty. Před startem kosmické lodě jsou jednotlivé články palivových
baterií zahřáty na provozní teplotu elektrickým topením, zapojeným na pozemní
zdroje proudu.
Vypne-li se palivová baterie za letu na tak dlouhou dobu, že její
teplota klesne pod přibližně 200 °C, nelze ji znovu nastartovat.
Vznikající voda je z elektrodového prostoru strhávána
cirkulujícím vodíkem, který prochází chladicím výměníkem, kde vodní pára
kondenzuje a je čerpadlem odsávána do zásobní nádrže. Protože uvnitř palivového
článku panuje vysoký tlak, je celá baterie uzavřena do přetlakového válce,
naplněného z bezpečnostních důvodů dusíkem.
Hlavní charakteristiky palivových baterií PC3A -2, které pro NASA
vyvinula a vyrobila firma Pratt & Whitney, jsou shrnuty v tabulce VII.
Tab. VII. Hlavní charakteristiky palivových článků
---------------------------------------------------------------------------------------------
Veličina Hodnota
---------------------------------------------------------------------------------------------
Anoda nikl/vodík
Anodová reakce H2 › 2 H+ + 2 e-
Elektrolyt 80 % KOH + 20 % H2O
Reakce v elektrolytu H+ + OH- › H2O
Katoda nikl/kyslík
Katodová reakce O2 + 2 H2O + 4 e- › 4 OH-
Tlak v nádržích vodíku 1,63 - 1,78 MPa (16,6 - 18,1 kp/cm2)
Tlak v nádržích kyslíku 5,96 - 6,44 MPa (60,8 - 65,7 kp/cm2)
Tlak v článku 0,43 MPa (4,4 kp/cm2)
Teplota plynu na vstupu do článku 330 - 350 K (55 - 75 °C)
Teplota v článku 470 - 530 K (200 - 260 °C)
Teplota odebírané kondenzované vody 341 - 347 K (68 - 74 °C)
Aktivní plocha jedné elektrody 370 cm2
Proudová hustota
při normálním provozu 25 - 100 mA/cm2
při špičkovém zatížení 325 mA/cm2
Napětí jednoho článku 0,9 - 1,1 V
Počet článků v baterii 31
Výkon
při normálním provozu 1420 W
krátkodobě až 3000 W
Spotřeba kyslíku a vodíku 0,36 kg/kWh
Hmotnost jedné baterie (bez příslušenství) 100 kg
---------------------------------------------------------------------------------------------
Pro krytí proudových špiček a pro zásobování velitelské sekce
po odhození SM slouží tři akumulátorové baterie (kysličník stříbrný / zinek)
s kapacitou po 40 Ah. Dále jsou k dispozici dvě nezávislé baterie s kapacitou
po 0,75 Ah pro odpalování pyrotechnických zařízení (Pro projekt Skylab byly
pyrotechnické baterie nahrazeny návratovými bateriemi, neboť životnost pyrotechnických
baterií byla zaručena pouze na 36 dní; životnost návratových akumulátorů je
140 dní.).
Obr.8)
Apollo - Zjednodušené funkční schéma palivového článku:
1 - plnicí ventil dusíku; 2 - dusíková nádrž; 3 - regulátor tlaku dusíku; 4
- výpustný ventil dusíku; 5 - přívodní potrubí kyslíku; 6 - předehřívač kyslíku;
7 - komparační regulátor tlaku kyslíku; 8 - tlakový obal palivové baterie; 9
- pomocné topení článku; 10 - kyslíková elektroda; 11 - elektrolyt; 12 - vodíková
elektroda; 13 - pomocné topení; 14 - tepelný výměník; 15 - přepouštěcí kohout;
16 - tepelný výměník - kondenzátor vody; 17 - odlučovač vody a čerpadlo vodíku;
18 - komparační regulátor tlaku vodíku; 19 - předehřívač vodíku; 20 - odpouštěcí
ventil kyslíku (čištění elektrodového prostoru); 21 - vývod kyslíku za palubu;
22 - odpouštěcí ventil vodíku; 23 - vývod vodíku za palubu; 24 - čerpadlo chladicího
média; 25 - filtr; 26 - zásobník chladicího média; 27 - přepouštěcí kohout;
28 - výměník; 29 - radiátor; 30 - přívodní potrubí vodíku; 31 - odvod pitné
vody. V bodech označených P se měří tlak, v bodech označených T teplota
Stejnosměrný proud o napětí 28 V je rozváděn dvěma vzájemně
zastupitelnými rozvody v pomocné sekci, na které jsou napojeny dvě záložní baterie
pro ovládání systémů SM po jejím odhození. Aby nedocházelo k poškození
palivových baterií, jsou k těmto rozvodům připojeny prostřednictvím ochranných
obvodů, zabraňujících jednak přetížení palivových článků, jednak zpětnému
proudu. Na hlavní rozvody SM-A a SM-B jsou paralelně napojeny hlavní rozvody A a B ve
velitelské sekci. Na ně se pak připojují dva rozvody pro méně důležité
přístroje a zařízení (které tak lze snadno a rychle odpojit), zvláštní rozvod pro
telekomunikační systém, bateriové rozvody, které zásobují energií sekvenční
zařízení a další důležité prvky, a konečně rozvod automatiky propojování
jednotlivých zdrojů proudu (viz schéma na obr.9).
Obr.9)
Apollo - Schéma systému zásobování elektrickou energií:
1 - palivové články (1, 2 a 3); 2 - návratové akumulátorové baterie (A, B a
C); 3 - pyrotechnické baterie (A a B); 4 - ochranné obvody palivových baterií
(6 ks); 5 - pomocné baterie SM (A a B); 6 - stejnosměrné rozvody SM (A a B);
7 - spotřebiče v SM; 8 - hlavní stejnosměrné rozvody CM (A a B); 9 - rozvod
telekomunikačních systémů; 10 - rozvod sekvenčních systémů; 11 - hlavní bateriové
rozvody (A a B); 12 - telekomunikační systém; 13 - rozvody pyrotechnických zařízení
(A a B); 14 - pyrotechnické zařízení; 15 - detekční obvody podpětí a přepětí
v hlavních rozvodech CM (2 ks); 16 -sekvenční zařízení; 17 - rozvody méně důležitých
zařízení (1 a 2); 18 - podružná zařízení ve velitelské sekci; 19 - invertory
(1, 2 a 3); 20 - ovládací a pojistné obvody střídavého proudu; 21 - střídavé
obvody (1 a 2); 22 - detekční obvody podpětí a přepětí střídavých obvodů (2
ks); 23 - spotřebiče střídavého proudu; 24 - dobíječka; 25 - rozvod automatiky;
26 - automatika ovládání rozvodu proudu
Část proudu je přeměňována třemi invertory na třífázový
střídavý proud 115 / 200 V, 400 Hz pro pohon různých elektromotorů. Každý z nich
může dodávat až 1250 VA. Během normálního provozu je v činnosti pouze jeden, na
který jsou připojeny oba střídavé rozvody. Pouze při motorických manévrech, kdy by
výpadek proudu mohl mít kritické důsledky, je každý z rozvodů 1 a 2 napájen
zvláštním invertorem. Invertory nejsou fázově synchronizovány, proto je nelze
paralelně spřahovat.
Součástí elektrického systému je také dobíječka
akumulátorových baterií, schopná dodávat do baterií A, B a C proud o intenzitě 2,5
A.
Rozvod elektrické energie k roznětkám pyrotechnických zařízeni je
plně zdvojen. V případě potřeby lze tyto rozvody zásobovat i z akumulátorových
baterií A a B.
Palubní číslicový počítač
Jedním z klíčových zařízení, sloužících k řízení letu kosmické
lodě Apollo, je malý univerzální číslicový počítač CMC (Command Module Computer),
navržený na Massachusettském technologickém institutu. Jeho hlavní parametry
jsou shrnuty v tabulce VIII.
Obr.10)
Apollo - Ovládací panel palubního počítače
Tab. VIII. Hlavní charakteristiky palubního počítače
--------------------------------------------------------------------
Přenos slov paralelní
Délka slov 16 bitů (15 data + 1 parita)
Číselný systém modifikovaný jednotkový doplněk
Cyklus paměti 11,7 µs
Fixní paměť (ROM) 36 864 slov
Proměnná paměť (RWM) 2048 slov
Počet základních instrukcí 34
Pomocné instrukce 10
Počet přerušení 10
Sčítaní v jednoduché přesnosti 23,4 µs
Násobení 46,8 µs
Sčítání v dvojnásobné přesnosti 35,1 µs
Příkon méně než 100 W
Hmotnost (bez klávesnic) 26 kg
Objem 0,03 m3
Rychlost přenosu informace
počítač – Země 800 bit/s
Země – počítač 160 bit/s
--------------------------------------------------------------------
Významným rysem jeho konstrukce je dvojí typ paměti: fixní (ROM) a
proměnná. Fixní část, jejíž obsah je dán jednou provždy při výrobě
počítače, obsahuje jednotlivé podprogramy, potřebné k letu (např. program pro
výpočet manévru motorem SPS, program pro sledování tohoto manévru atd.). Jde o
paměť tzv. transformátorového typu, s vysokou hustotou záznamu. Proměnná část
paměti obsahuje jednak měnitelné části programu, které mohou být buď nahrávány
ze Země, nebo je mohou kosmonauti vkládat přímo prostřednictvím klávesnice, jednak
obsahuje proměnné veličiny (jako např. rychlost a polohu lodě). Jde o klasickou
koincidenční feritovou paměť.
Prostředníkem mezi lidmi a počítačem je ovládací panel DSKY
(Display and Keyboard, viz obr. 10). Je na něm umístěno 19 tlačítek (z toho
deset číslic), tři registry, ve kterých se objevují výsledné hodnoty, nebo naopak
vstupní údaje, vyklepané kosmonauty na klávesnici. Povely si vyměňují počítač
s osádkou pomocí dvouciferných registrů NOUN (tj podstatné jméno - určuje o
co jde) a VERB (tj. sloveso - co se má provést). Poslední dvouciferný registr
PROG identifikuje právě probíhající program.
Systém zabezpečení životních podmínek
Systém ECS (Environment Control System), vyvinutý firmou Garrett
Corp., má za úkol jednak udržovat v hermetické kabině velitelské sekce podmínky
nutné pro život kosmonautů, zajišťovat v případě porušení hermetičnosti lodě
dodávku kyslíku do skafandrů a udržovat teplotu elektronického zařízení lodě
v přiměřeném rozsahu.
ECS sestává ze tří hlavních okruhů: 1. oběhu chladicího média,
2. oběžného systému skafandrů a 3. ventilace kabiny (obr.11).
Obr.11)
Apollo - Zjednodušené schéma klimatizačního systému:
1 - nádrže s kyslíkem; 2 - radiátor; 3 -
blok palivových článků; 4 - zkratovací ventil; 5 - přepadová nádrž kyslíku;
6 - nádrž pitné vody; 7 - nádrž odpadní (chladicí) vody; 8 - primární výparník;
9 - sekundární výparník; 10 - čerpadlo kondenzátu; 11 - odlučovač kondenzované
vody; 12 - inerciální plošina; 13 - chladič pitné vody; 14 - elektrický ohřívač
pitné vody; 15 - glykolový chladič cirkulující atmosféry; 16 - elektronika CM;
17 - absorbéry (2 ks paralelně); 18 - dmychadlo; 19 - ventilátor; 20 - chlazení
atmosféry v kabině; 21 - skafandry (3 ks); 22 - ruční čerpadlo horké pitné vody
pro přípravu pokrmů; 23 - hubice pro nasazení sáčku s dehydratovanou potravou;
24 - ruční čerpadlo studené pitné vody; 25 - vodní pistole na pití a hašení;
26 - ventily pro vyrovnaní tlaku po přistání; 27 - reduktor tlaku ve skafandrech;
28 - čerpadla glykolu; 29 - reduktor tlaku v kabině; 30 - záložní reduktor tlaku
v kabině; 31 - kabina posádky; 32 - zásobník glykolu
Chladicí médium - 62,5% vodný roztok glykolu - odvádí z lodě
teplo, vznikající při činnosti elektronického zařízení a vyzařované těly
členů posádky. Za normálních okolností je vyzařováno do prostoru radiátory,
umístěnými na povrchu pomocné sekce (obr. 3). Krátce po startu, kdy je povrch lodě v
důsledku aerodynamického ohřevu příliš teplý, v době mimořádné spotřeby
elektrického proudu a po odhození pomocné sekce, slouží k ochlazování primární
výparník odpadní vody. Naopak v případech, kdy činnost aparatur lodi je minimální
a kdy by hrozilo klesnutí teploty v oběžném systému glykolu pod přípustnou mez
(viz. tab. IX), je možné radiátory vypojit a okruh zkratovat. Glykol je proháněn
potrubím jedním ze dvou paralelních čerpadel.
Tab. IX. Charakteristiky systému zabezpečení životních podmínek
---------------------------------------------------------------------------------------------
Veličina Hodnota
---------------------------------------------------------------------------------------------
Normální provoz v kabině
tlak 33 - 36 kPa (250 - 270 Torr)
teplota 21 - 27 °C
relativní vlhkost 40 - 70 %
parciální tlak vodní páry 1,3 - 2,2 kPa (9,8 - 16,5 Torr)
parciální tlak kysl. uhličitého 0 - 1,0 kPa (0 - 7,6 Torr)
max. povolený únik netěsnosti 0,06 g/s
Nouzový provoz v kabině
minimální tlak 23 kPa (170 Torr)
max. povolený únik 5 g/s
max. doba provozu 5 min
Normální provoz ve skafandrech
tlak 23 - 25 kPa (170 - 190 Torr)
teplota (na vstupu) 7 - 15 °C
Rychlost cirkulace atmosféry
v kabině 2,43 m3/min
v okruhu skafandrů 0,945 m3/min
Absorbéry
množství LiOH 1,8 kg
aktivní plocha 52 cm2
síla vrstvy 125 mm
doba funkce (při dvou absorbérech
paralelně 24 hodin) 12 h
Oběh glykolu
průtok 90 kg/h
obrátky čerpadla 12 000/min
příkon 36 W
tlak na výstupu čerpadla 206 kPa (2,1 kp/cm2)
minimální teplota glykolu (na výstupu z výparníku) 4 - 10 °C
maximální teplota (na vstupu do radiátoru
nebo do výparníku) 40 °C
tlak v zásobníku glykolu 275 - 360 kPa (2,8 - 3,7 kp/cm2)
Nádrže s vodou
kapacita pitné vody 16 kg
kapacita odpadní vody 25 kg
pracovní tlak 140 kPa (1,4 kp/cm2)
teplota studené pitné vody 10 °C
teplota teplé pitné vody 68 °C
---------------------------------------------------------------------------------------------
V oběžném systému skafandru jsou také dvě rotační dmychadla;
jedno pracovní, druhé rezervní. Plyn proudí dvěma paralelně zapojenými absorbéry,
které obsahují hydroxid lithný pro zachycení zejména páchnoucích příměsí
atmosféry a filcový filtr pro zachycení částeček LiOH. Obsah kysličníku
uhličitého v ovzduší (jeho parciální tlak) se zjišťuje na základě absorpce
infračerveného záření. Poté prochází chemicky čistý kyslík výměníkem tepla a
odlučovačem vody, kde se zbavuje přebytečné vlhkosti. Odpadní voda je odsávána
pumpou, poháněnou stlačeným kyslíkem.
Oběžný systém kabiny slouží k ventilaci a k řízení teploty v
prostoru pro posádku. Dva ventilátory prohání vzduch přes výměník tepla, kterým
proudí chladicí médium. K vytápění kabiny se užívá odpadního tepla z
elektronického zařízení.
Kyslík, unikající netěsnostmi z kabiny, je doplňován z
kryogenních zásob (společných se zásobami pro palivové články), umístěných v
SM. Protože příliš chladný kyslík by nebylo možné přímo užít k dýchání, je
v CM umístěna přepadová nádrž, která také slouží jako zdroj kyslíku po
odhození SM. V prvním stupni je tlak redukován z původních přibližně 6,5 MPa (65
kp/cm2) na 0,7 MPa (6,8 kp/cm2). Pracovní tlak v kabině udržují
dva regulátory tlaku, které se však při náhlém poklesu pod 24 kPa (180 Torr)
samočinně uzavírají. Před tím, při tlaku 31 kPa (232 Torr) se otevírá nouzový
ventil, s vyšší dodávkou kyslíku, umožňující posádce obléci si skafandry;
maximální doba funkce havarijního tlakového systému je 5 minut. Souběžně s tím se
zapíná regulátor tlaku v systému dodávky kyslíku do skafandrů. Všechny
automatické ventily jsou zdvojeny ručními.
Za letu je atmosféra tvořena prakticky čistým kyslíkem; před
startem je užíváno směsi 60 % kyslíku a 40 % dusíku za tlaku mírně vyššího než
atmosférický. V průběhu startu je tato atmosféra vypuštěna ventily
vyrovnávajícími tlak a kabina je promyta čistým kyslíkem. Kosmonauti jsou po dobu
několika hodin před startem hermeticky uzavřeni ve skafandrech s čistou kyslíkovou
atmosférou, aby se z jejich krve odstranil veškerý dusík (pro nebezpečí dusíkové
embólie. tzv. “kesonové nemoci" při poklesu tlaku).
Na palubě je k dispozici teplá i studená pitná voda. Prvotní
zásoba je tankována na Zemi; doplňování zajišťují palivové články. V
případě, že produkce vody přesáhne její spotřebu, je přebytečná voda
přepouštěna do nádrže odpadní vody a eventuálně vypouštěna mimo loď. Z obou
nádrží je voda vytlačována tlakovým kyslíkem.
Pro odběr pitné vody jsou na palubě jednak vodní pistole (pro pití
a přípravu studených nápojů), dávkující vodu po 14 gramech (1/2 unce), a míchací
baterie s dvěma ručními čerpadly, dávkujícími teplou a studenou vodu po 28 g.
Součástí systému ECS je též zařízení pro odsávání moče a
její vypuštění mimo palubu a odvětrávané schránky na odpadky.
Navigační a řídicí systém
Obr.12)
Apollo - Zjednodušené schéma navigačního a řídicího systému:
1 - primární navigační a řídicí systém (IMU, optika, počítač a digitální autopilot);
2 - záložní gyroskopy (BMAG) a akcelerometry; 3 - stabilizační a řídicí systém
(SCS); 4 - ukazatele na palubní desce (FDAI); 5 - ruční páka řízení translačních
manévrů; 6 - ruční páka řízení rotačních manévrů; 7 - hlavní motor pomocné sekce
(SPS) a elektromotory jeho vychylování; 8 - systém stabilizačních motorků (RCS)
Ústředním prvkem primárního navigačního systému PGNCS (Primary Guidance,
Navigation and Control System) je inerciální plošina IMU (Inertial Measurement Unit).
Její vnitřní prvek, spojený prostřednictvím Kardanova závěsu se třemi stupni
volnosti, si zachovává stálou (inerciální) polohu vůči hvězdám. Nese na sobě
jednak sadu tří integrujících gyroskopů IRIG (Inertial Reference Integrating Gyro),
jednak sadu tří integrujících akcelerometrů PIPA (Pulsed Integrating Pendulous
Accelerometr). Gyroskopy indikují nepatrné změny orientace vnitřního prvku;
elektrický signál je zesílen a veden do servomotorů, ovládajících jednotlivé osy
Kardanova závěsu, aby se vnitřní prvek vrátil do původní polohy. Všechny měřicí
prvky jsou dokonale termostatovány (viz tab. X), aby jejich měření bylo co
nejpřesnější. Vnější kulovitý plášť IMU je chlazen zvláštním okruhem
klimatizačního systému. Přenos tepla uvnitř zajišťuje cirkulující hélium pod
tlakem 170 kPa (1,7 kp/cm2). Jednotlivé měřicí prvky jsou elektricky
přitápěny na žádanou teplotu. Úhly natočení os Kardanova závěsu indikují
orientaci lodě v prostoru, zatímco výstup z akcelerometrů udává negravitační
zrychlení (tj. působení tahu motoru nebo odporu atmosféry) ve směru jednotlivých
inerciálních os.
Tab. X. Hlavní charakteristiky navigačního systému
-------------------------------------------------------------------------------------
Veličina Hodnota
-------------------------------------------------------------------------------------
Hmotnost inerciální plošiny 19,3 kg
Průměr inerciální plošiny 320 mm
Maximální příkon 217 W
Klimatizace
vnitřní prvek 50 - 53 °C
akcelerometry 54 ± 0,0025 °C
gyroskopy 57 ± 0,00018 °C
Rozlišení akcelerometrů * 0,0585 m/s
Maximální chyba akcelerometru** 0,001 m/s2 (10-4g)
Rotační moment gyroskopu 4,34 . 10-2 kg . m2/s
Úhlové rozlišení nastavení závěsů* 0,194 mrad (40")
Max. rychlost samovolné změny orientace **
v beztíži 8 mrad/h (0,45° /h)
při přetížení 1 g 17 mrad/h (0,98° /h)
Chyba nastavení optiky** 0,170 mrad (36")
Maximální měřitelné hodnoty
lineární zrychlení ± 157 m/s2 (16 g)
úhlová rychlost*** ± 1,05 rad/s (60° /s)
úhlové zrychlení*** ± 6,28 rad/s2 (360° /s2)
-------------------------------------------------------------------------------------
*) Odpovídá jednomu pulsu předanému počítači. **) Všechny chyby
jsou chápány jako střední směrodatná odchylka (?). ***) Kolem libovolné osy,
vzdálené minimálně 10° od směru zablokování IMU.
Protože ani nejdokonalejší gyroskopický systém neudrží dokonalou
stabilizaci po dlouhou dobu, je loď Apollo vybavena sextantem a zaměřovacím
dalekohledem. Pomocí nich lze zaměřením vhodných objektů (hvězd, horizontu Země,
orientačních bodů na povrchu) čas od času opravovat nastavení inerciální plošiny.
Aby nedocházelo k vzájemnému posouvání optických přístrojů a IMU, jsou všechna
tato zařízení montována na jediný tuhý nosný rám.
Záložním prostředkem pro určení orientace lodi jsou dvě sady po
třech gyroskopech montovaných přímo na konstrukci lodě BMAG (Body Mounted Attitude
Gyro), které udávají rychlost rotace; výslednou orientaci je nutno získat výpočtem.
Veškeré údaje jsou zpracovávány palubním počítačem a
předávány digitálnímu autopilotu, který podle vloženého programu zajišťuje
potřebné manévrování zapínáním jednotlivých trysek systému SM-RCS a ovládáním
elektromotoru vychylujících motor SPS.
Záložní systém představuje SCS (Stabilization a Control System), který může
pracovat buď paralelně s primárním řídicím systémem, nebo od něj přejímat
část potřebných údajů. V tomto případě určují kosmonauti požadovanou orientaci
(klopení, klonění a zatáčení) ručně nastavením tří otočných knoflíků na
hlavní palubní desce (obr.15 vlevo dole) a elektronika SCS se snaží rozdíl mezi
skutečnou a žádanou polohou vynulovat.
Vizuální kontrolu orientace umožňují dva identické umělé
horizonty FDAI (Flight Director-Attitude Indicator), které kromě toho mohou třemi
zabudovanými ručičkovými ukazateli indikovat podle volby posádky buď odchylku od
žádané orientace, nebo rychlost rotace v jednotlivých osách.
Ruční zásahy do řízení umožňují dvě páky ručního řízení
polohy RHC (Rotational Hand Controller) a jedna páka řízení translačních manévrů
THC (Translational Hand Controller). Podle postavení přepínačů na palubní desce
přebírají signály z nich buď primární nebo záložní řídicí systém.
Dotáhnou-li se však řídicí páky až na doraz, ovládají přímo palivové ventily s
vyřazením veškeré elektroniky. Tím je umožněno přímé ruční řízení, ovšem
za cenu vyšší spotřeby paliva, neboť optimalizace manévru elektronikou je vyřazena
z provozu.
Obr.13)
Apollo - Ovládání orientace lodě a vektoru tahu ruční řídicí pákou RHC:
A - pohyb v klonění; B - pohyb v zatáčení
Navigační a řídicí systém Apolla byl konstruován s cílem
dosáhnout při letech k Měsíci nezávislosti na pozemních sledovacích stanicích. Ve
skutečnosti je však stanovení prvků dráhy lodě v prvé řadě zajišťováno
pozemními prostředky (radiolokační měření vzdálenosti od stanice a dvoucestné
dopplerovské měření relativní rychlosti vzhledem ke stanici), neboť tato metoda
umožňuje jejich určení s přesností nejméně o jeden řád vyšší. Výsledky
pozemních výpočtů jsou pravidelně doplňovány do paměti palubního počítače
(tzv. stavový vektor lodě [x, y, z, x´, y´, z´]), z nichž pak v mezidobích
“interpoluje" okamžitou polohu a rychlost na dráze.
Významnou součástí navigačního zařízení je systém sledování
vstupu do atmosféry EMS (Entry Monitoring System), umístěný v levé části hlavní
palubní desky. Jeho hlavním prvkem je zapisovač, který v průběhu aerodynamického
brždění kreslí na mylarovou fólii závislost přetížení na celkové rychlosti
letu. Fólie má na sobě předtištěný rastr přípustných křivek; úlohou osádky je
sledovat, zda kreslená křivka sleduje některou z předpokládaných. Ručkový
indikátor vztlaku ukazuje orientaci lodě a číslicový ukazatel pod zapisovačem
vzdálenost od plánovaného bodu přistání.
Telekomunikační systém
V rámci unifikace sledovací sítě NASA bylo pro spojení s pilotovanými
loděmi vybráno frekvenční pásmo S (2 GHz). Palubní telemetrický systém lodě
Apollo zajišťuje přenos lidského hlasu (fónie), televizního signálu a především
naměřených údajů na Zemi maximální rychlostí 52 600 bit/s. Data jsou předem
zpracovávána do číslicové formy, skládána do bloků, opatřována kontrolními znaky
zajišťujícími bezchybný přenos a konečně pulzní kódovou modulací namodulována
na nosnou vlnu.
Obr.14)
Sojuz - Apollo - Schéma rádiového spojení
Při společném letu, kdy se obě lodě budou pohybovat po relativně
nízké oběžné dráze, by bylo sítí pozemních stanic zajištěno spojení jen asi na
15 % dráhy; proto bylo rozhodnuto využít k přímé retranslaci pokusné
telekomunikační družice ATS-6, umístěné nad východní Afrikou, která bude na
polovině oběhu zajišťovat spojení s pozemní stanicí u Madridu.
K fónickému spojení se sovětskou lodí a s vlastními i
sovětskými pozemními stanicemi bude použito rádiových linek v oblasti VVF (viz
obr.14).
V době, kdy je loď mimo dosah spojení, je možně telemetrické
údaje zapisovat na palubní magnetofon na pásku 25 mm širokou rychlostmi 9,5
nebo 37 nebo 305 cm/s ve 14 stopách a na povel přehrát na Zemi.
Palubní deska
Obr.15)
Apollo - Detailní pohled na část palubní desky s prvky pro řízení letu
Na rozdíl od jednoduché palubní desky lodě Sojuz, je americký protějšek koncipován
“klasicky" v duchu palubních desek letadel. Odráží se v tom markantně zásadní
rozdíl v přístupu k provozu lodě. Zatímco na sovětské straně je maximum odpovědnosti
na automatice a na pozemním personálu, je v amerických lodích položen na bedra
osádky značný díl odpovědnosti. Je diskutabilní, který z přístupů je výhodnější;
každý z nich má své klady i zápory. Americký systém je pružnější zejména v havarijních
situacích (viz Apollo 13), ale na druhé straně za normálního provozu konzumuje
velké procento pracovního času osádky, takže na vědecký výzkum připadne menší
podíl, než v sovětských lodích. Kromě toho vyžaduje komplikované technické vybavení
dlouhodobý trénink a v praxi předpokládá dlouhodobou zkušenost v leteckém provozu;
to bylo zřejmě příčinou, proč v USA letěl první vědec-neletec teprve v Apollu
17.
Obr.16)
Apollo - Rozmístění ovládacích a indikačních prvků na hlavním řídicím panelu:
1 - dodávka proudu pro záložní stabilizační a řídicí systém (SCS); 2 - levý
panel pojistek; 3 - ovládání fónického spojení; 4 - řízení letu (viz obr.15);
5 - ovládání motorků RCS; 6 - indikace závad systémů a zařízení; 7 - zásoby
nadkritického kyslíku a vodíku; 8 - klimatizační zařízení; 9 - telekomunikační
systém; 10 - systémy hlavního motoru pomocné sekce (SPS); 11 - systém dodávky
elektrického proudu; 12 - ovládání fónického spojení; 13 - pravý panel pojistek;
14 - nastavování klimatizace
Přístroje a ovládací prvky na hlavní palubní desce MDC (Main
Display Console) jsou seskupeny do logických skupin podle jednotlivých systémů
(viz. obr.16). Zařízení, související s přímým řízením letu jsou soustředěna
do levé části MDC, před sedadlo velitele lodě (obr.17). Kromě dvou umělých horizontů
FDAI je zde umístěna jedna ze dvou klávesnic počítače, systém sledování vstupu
do atmosféry EMS, jehož počítadlo (? V / RANGE) slouží při motorických manévrech
ke hrubé kontrole velikosti motorického manévru. Kruhový indikátor vlevo ukazuje
orientaci vektoru vztlaku. Dále vlevo je poplachový světelný indikátor (MASTER
ALARM), který se automaticky rozsvěcuje v případě, že některá z měřených veličin
se dostane mimo předem stanovené meze. Optická indikace je doplněna akustikou.
Současně s tím se na tabuli umístěné nad hlavním panelem rozsvítí políčko, blíže
určující systém nebo zařízení, na němž došlo k závadě. Pod poplachovým světlem,
vedle FDAI je g-metr, indikující hrubě hodnoty negravitačního zrychlení. Pod
ním jsou vypínače umožňující volit různé konfigurace navigačního a řídicího
systému. Úplně vlevo dole jsou tři knoflíky, jimiž lze nastavit hodnoty žádané
orientace lodě v smyslu úhlů klopení, klonění a zatáčení (ROLL, PITCH a YAW);
kromě toho jich lze použít k nastavení záložního orientačního systému (tlačítkem
GDC ALIGN). Vpravo od FDAI je výstražné světlo ABORT, které se rozsvítí v případě,
že došlo k havárii nosné rakety. Pod ním jsou digitální stopky a pod nimi indikátor
chodu motorů rakety (na obrázku je konfigurace užívaná pro Saturn V). Pod FDAI
jsou umístěny víceúčelové ručičkové indikátory, ukazující tlaky v nádržích nosné
rakety, případně úhly vychylování osy motoru SPS. Dva kolmo k sobě orientované
knoflíky bezprostředně pod nimi slouží k ručnímu nastavení osy tahu motoru SPS
před manévrem. Dva vypínače vlevo od nich, chráněné pro bezpečnost pérovými
krytkami, (? V THRUST), jsou hlavní pojistky motoru SPS. Před manévrem je třeba
alespoň jeden z nich přepnout do polohy “zapnuto" (NORMAL). Přepnutím obou
do polohy “vypnuto" (OFF) je možné kdykoli manévr přerušit, ať je řízen
automaticky (počítačem) nebo ručně (pomocí vypínače SPS THRUST DIRECT nebo tlačítka
THRUST ON).

Obr.17)
Apollo - Levá polovina hlavní palubní desky (foto)
Obr.18) Apollo - Pravá polovina hlavní palubní
desky (foto)
Na bočních palubních deskách jsou převážně umístěny
automatické pojistky jednotlivých systémů.
Na ovládacím panelu optických navigačních přístrojů (sextantu
a zaměřovacího dalekohledu) je duplicitní klávesnice palubního počítače.
Přistávací zařízení
Tab. XI. Průběh závěrečné přistávací fáze
--------------------------------------------------------------------------------------
Výška Čas Událost
(km) (s)
--------------------------------------------------------------------------------------
15 Zahájení přistávací fáze
9 Odjištěn přistávací systém
7,2 T1 Sepnuto 1. barorelé
T1 + 0,2 Odhozen kryt padákového prostoru
T1 + 2 Vystřeleny stabilizační padáky
T1 + 12 Plné rozevření stabilizačních padáků
3 T2 Sepnuto 2. barorelé
T2 Odhozeny stabilizační padáky
T2 Vystřeleny vytahovací padáky
T2 + 2 Vytaženy hlavní padáky
T2 + 8 Částečné rozvinutí padáků (1. stupeň)
T2 + 10 Uvolněna anténa radiomajáku
T2 + 12 Úplné rozvinutí padáků (2. stupeň)
0 Přistání
--------------------------------------------------------------------------------------
Po dokončení aerodynamického brzdění ve výši přibližně 9 km
(30 000 stop) podle údaje palubního výškoměru odjistí posádka automatiku
přistávacího zařízení ELS (Earth Landing System). Ta pak na příkaz barorelé ve
výši 7,3 km (24 000 stop) odstřelí kryt padákového prostoru a vystřelí se
páskové stabilizační padáky o průměru 4 m. Aby náraz nebyl příliš velký, jsou
sepnuty lankem, které zamezuje jejich plnému rozvinutí. Náraz vytažení iniciuje
roznětky se zpožděným zážehem u pyrotechnických patron, které po uplynutí
předepsané doby vystřelí břity přesekávající spínací lanko a stabilizační
padáky se rozevřou úplně.
Při dosažení výšky 3 km (10 000 stop) se stabilizační padáky
odhodí a malé nálože vystřelí tři vytahovací padáčky (průměr 3 m), které
vytáhnou tři hlavní padáky o průměru 25 metrů. Podobně jako stabilizační, i
hlavní padáky se rozevírají postupně; tentokrát na dvě etapy. Souběžně s
hlavními padáky se rozvinuje prutová anténa radiomajáku.
Po dopadu na vodní hladinu se na stisknutí tlačítka MAIN RELEASE
uvolňují hlavní padáky, aby vítr nevláčel kabinu po moři. Současně se vypouští
značkovací fluorescenční barvivo, které intenzívně zbarví vodu v okolí kabiny,
aby ji bylo možno snadno z letadla zpozorovat.
Protože velitelská sekce může zaujmout dvě stabilní polohy, a to
dnem dolů (STABLE 1), nebo dnem vzhůru (STABLE 2), jsou v padákovém prostoru
umístěny tři vaky, které je možno nafouknout stlačeným kysličníkem uhličitým.
Ty pak případně překlopenou loď převrátí do žádané polohy dnem dolů.
Pro případ porušení těsnosti při dopadu je osádka vybavena
plovacími vestami, které si obléká ještě před vstupem do atmosféry.
Přechodový modul
Obr.19)
Apollo - Příprava přechodového modulu na pozemní zkoušky (snímek: Aviation Week)
Jedinou součástí kosmické lodi Apollo, kterou musela firma Rockwell
International, Space Div. v průběhu necelých dvou let navrhnout a zkonstruovat
speciálně pro potřeby společného letu, je přechodový modul DM (Docking Module),
jehož hlavním úkolem je vytvořit spojovací mezičlánek mezi americkou a sovětskou
lodí.
Hlavním konstrukčním prvkem přechodového modulu je válec o
průměru 1400 mm, zhotovený z hliníkové slitiny, o tloušťce stěny 15,8 mm, který
tvoří vnější stěnu hermetického prostoru DM. V kuželově zkosené zadní části
je umístěno standardní spojovací zařízení typu Apollo (přesněji řečeno, ta
část, která bývala na měsíční sekci (podrobně viz L+K 49 (14) 535 (1973)).
Na opačném konci je umístěna americká verze slučitelného obvodového androgynního
spojovacího mechanismu. Celková délka přechodového modulu činí 3150 mm.
Uvnitř hermetické kabiny DM jsou při jedné stěně soustředěny na
ovládacím panelu jednak prvky ovládání klimatizačního systému DM, jednak
záložní patrony s hydroxidem lithným (analogické těm, jež jsou používány pro
odstraňování kysličníku uhličitého z ovzduší velitelské sekce), jednak prvky
ovládání telekomunikačního systému. V úložných prostorech DM jsou umístěny
nouzové kyslíkové masky pro případ havárie, hasící přístroj, prodlužovací
kabely interkomu s ovládací skříňkou, které američtí kosmonauti natáhnou do
Sojuzu a dva stojany s televizními kamerami s příslušenstvím.
Na opačné straně přestupového modulu je umístěna malá
univerzální elektrická tavící pec (viz L+K 51 (14) 544 (1975)), součást
technického experimentu MA - 010.
Do přestupového modulu byl také umístěn převáděč, pracující
v pásmu VVF/FM, součást slučitelného telekomunikačního zařízení projektu ASTP/
EPAS.
Protože významným úkolem přestupového modulu je sloužit ve
funkci vzduchové propusti mezi loděmi s různými atmosférami, je vybaven značnou
zásobou stlačeného kyslíku (21,7 kg) a dusíku (18,9 kg). Plyny jsou skladovány v
plynném stavu za normální teploty a při tlaku 6,2 MPa (63 kp/cm2) ve
čtyřech identických kulových nádržích, umístěných v párech po obou stranách
vlastního tlakového tělesa. Jsou tepelně chráněny mnohavrstvou izolací z fólií z
plastických hmot, přetažených přes lehkou trubkovou konstrukci; ochranu proti
mikrometeoritům zajišťuje vnější plechový kryt z niklové slitiny Inconel.
V průběhu startu je přestupový modul uložen odděleně od vlastní
kosmické lodě pod aerodynamickým krytem SLA (Spacecraft/Launch vehicle Adapter), v
místech, kde při měsíčních expedicích bývala uložena měsíční sekce. Teprve po
navedení na dráhu se Apollo připojí na DM a vytáhne ho z jeho lože na posledním
stupni nosné rakety.
Aerodynamický kryt SLA
Tento kryt, který chrání při průletu atmosférou přestupový
modul, současně přenáší tažnou sílu nosné rakety na kosmickou loď. Proto je jeho
konstrukce značné robustní; je zhotoven ze silných voštinových desek z hliníkových
slitin, zesílených hliníkovými podélníky. Má tvar komolého kužele o průměru
spodní základny 6600 mm, horní základny 3800 mm a výšce 8500 mm. Konstrukčně se
skládá z pěti prvků: dolní část o výšce přibližně 2 m tvoří tuhý prstenec,
na jehož horním obvodu je zakotvena nosná konstrukce DM; horní část vytváří
čtyři identické panely, které se po oddělení kosmické lodi na dráze odhazují.
Tab. XII. Hmotnosti jednotlivých sekcí lodi Apollo
-----------------------------------------------------------------
Sekce Hmotnost (kg)
-----------------------------------------------------------------
Velitelská sekce (CM) 5 944
Pomocná sekce (SM) 6 787
z toho palivo SPS 1 233
Přechodový modul (DM) 2 012
Kosmická loď Apollo celkem 14 743
Adaptér SLA 2 089
Na oběžné dráze celkem 16 832
Záchranný systém (LES) 4 165
Při startu celkem 20 997
-----------------------------------------------------------------
Přepis článku: M.Filip (14.3.2003)
Aktualizováno : 06.04.2003
[ Obsah | Pilotované
lety | Sojuz | Apollo
| Sojuz 19 (EPAS) | Apollo
ASTP | Doplněk o rozdílech přístrojových desek kabin
Zond a Sojuz ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/mezinar/so-ap/lk1.htm)