Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > Sojuz TM > Sojuz TM-19
tisk 
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1994-036A 01.07.1994 04.11.1994 125d22h53m 16. základní posádka stanice Mir


Posádka Sojuzu TM-19
Posádka : Malenčenko,J.I.[VE] | Musabajev,T.A.[PI](Kazachstán)

Znak letuPopis letu : (Přehled kosmonautiky v roce 1994, Ing. Marcel Grün)

Dne 01.07.1994 odstartovala z Bajkonuru kosmická loď Sojuz TM-19 s posádkou ve složení: velitel Jurij Ivanovič Malenčenko a palubní inženýr Talgat Amangeldyjevič Musabajev.

Start se uskutečnil ve 12:25 a po necelých 9 min se loď nacházela na základní oběžné dráze (51.62°, 88.46 min, 190-207 km). Po obvyklých dvou dráhových manévrech se přiblížila k orbitální stanici a 03.07. v 13:55 došlo ke spojení. Orbitální komplex se poté pohyboval po dráze s parametry: 51,65°, 92,52 min, 396-400 km.

Po dobu 5 dní si kosmonauti předávali směnu. Poté Afanasjev s Usačovem přestoupili do lodi Sojuz TM-18. K jejímu oddělení došlo 09.07. a v 10:33 téhož dne byl let zakončen úspěšným přistáním.

Znak EO-16Nová základní posádka (EO -16, volací znak Agát) byla z úsporných důvodů pouze dvoučlenná a byl z ní vyškrtnut kosmonaut Strekalov. Prvním z hlavních cílů byla pozorování Země pro ekologické a hydrologické účely a též pro "mezinárodní bezpečnost a boj proti terorismu" na základě požadavků ruského ministerstva obrany. Koncem července bylo rozsáhlé fotografování dokončeno a posádka se mohla věnovat pozorováním rentgenovou observatoří na modulu Kvant a studiu interakcí mezi částicemi kosmického záření o vysokých energiích a zemskými radiačními pásy. Velitel s palubním inženýrem se zabývali opravou různých systémů, zejména regenerace vody.

Počátkem srpna se zdařila pozorování pulsaru Her X-1. V rámci geofyzikálního výzkumu byly pořízeny mj. zajímavé snímky Bajkalského jezera. 18.08. bylo při lékařských testech použito rakouské zařízení pro určení psychofyziologických reakcí kosmonautů při práci.

Dne 25.08.1994 odstartovala z Bajkonuru automatická nákladní loď Progress M-24 se zásobami, vědeckým vybavením a náhradními díly pro zajištění dalšího provozu orbitální stanice. Původně byly plánovány dvě nákladní lodě pro zásobování EO-16, ale po její redukci na dva kosmonauty se zredukoval i počet zásobovacích letů: část nákladu byla přesunuta na Progress M-24, část do lodi Sojuz TM-19 na místo po Strekalovovi. Náklad o hmotnosti 2355 kg obsahoval 230 kg pohonných látek, 420 kg vody, 640 kg potravin, 276.5 kg vědeckého vybavení (vč. 140 kg pro EuroMir-94, mj. mrazničku a centrifugu, 100 kg zařízení NASA pro společný rusko-americký let a japonský komerční experiment) a 26 kg dokumentace a osobních zásilek.

Start se uskutečnil ve 14:25. Po obvyklých dráhových manévrech byla loď navedena na dráhu blízkou k dráze komplexu. Avšak první pokus o automatické připojení 27.08. byl přerušen ve vzdálenosti 150 m pro závadu na systému KURS lodi Progress M-24. Poté se loď vzdálila 330 km před stanici. Rovněž druhý pokus 30.08. ve 14:53 byl neúspěšný: loď několikrát zlehka narazila do stykovacího zařízení, ale ke spojení nedošlo. Teprve při třetím pokusu, řízeném Malenčenkem ručně podle záběrů, předávaných z nákladní lodi prostřednictvím pozemního střediska na Mir, se spojení 02.09. ve 13:40 konečně podařilo - -komplex se právě nacházel nad Atlantikem. Tato technika byla vyzkoušena v r. 1993 13. základní posádkou s loděmi Progress M-15 a M-16. Šlo o 3. závadu tohoto typu v dosavadní historii; k předchozím došlo u lodí Progress M-7 a M-10 v r. 1991. Orbitální komplex se poté pohyboval po dráze s parametry: 51.65°, 62.69 min, 395-398 km.

V následujících dnech byla provedena kontrola, zda nedošlo k poškození, zejména při 2. neúspěšném pokusu o spojení. 09.09. se uskutečnil první výstup Malenčenka a Musabajeva ve skafandrech Orlan-D, plánovaný na 3 h 40 min. Začal v 06:40 a byl o cca 90 min prodloužen, takže trval celkem 5 h 04 min. V jeho první části kosmonauti zejména připravili zařízení pro instalaci nového manipulátoru (např. pro přesun panelů slunečních baterií z modulu Kristall na modul Kvant [1]), v druhé části se především Musabajev věnoval stykovacímu mechanismu APAS (na kterém byly jen drobné rýhy) a té části stanice, která v lednu přišla do kontaktu se Sojuzem TM-17 (poškozena pouze vnější tepelná isolace). Byl to celkově 100. výstup v dějinách kosmonautiky.

Druhý výstup začal 13.09. v 06:31 a měl trvat asi 4 h, avšak protáhl se až do 12:32. Kosmonauti přesunuli kabeláž pro sluneční baterie, nosné konzoly a pohonné systémy, pak se věnovali manévrovací jednotce VDU na nosníku SOFORA a odstranili různé kontejnery, které byly před více než rokem instalovány na kratším nosníku RAPANA. Rovněž instalovali novou anténu pro radioamatérská spojení, kterou krátce poté Poljakov vyzkoušel v provozu.

Poljakov absolvuje každý týden zevrubnou lékařskou prohlídku, vč. dynamické elektrokardiografie.

K oddělení lodi Progress došlo až po startu nové transportní lodi, 04.10.1994 (v 18:56). Bezprostředně poté byla navedena do hustých vrstev atmosféry, v nichž téhož dne v 21:44 zanikla.

Dne 03.10.1994 odstartovala z Bajkonuru kosmická loď Sojuz TM-20 s posádkou ve složení: velitel Alexander Stěpanovič Viktorenko, palubní inženýr Jelena Vladimírovna Kondaková a kosmonaut výzkumník Ulf Dietrich Merbold (Německo). Počáteční dráha měla parametry: 51.65°, 88.76 min, 194-233 km.

Let se uskutečnil na komerční bázi v rámci programu ESA EuroMir-94 (60 mil. USD).

Start byl o den posunut s ohledem na lepší využití pohonných látek pro setkávací manévr a uskutečnil se ve 22:42:30 (časně ráno 04.10. místního času, tedy 37 let po startu Sputniku 1 z téže rampy). Přihlíželi mu mj. kosmonauti Thagard a Dunbar[ová], kteří trénují v Rusku. Po dvou obvyklých manévrech bylo dosaženo dráhy orbitálního komplexu (51.65°, 92.46 min, 393-397 km). Připojení k Miru se uskutečnilo 06.10. V 00:05 ve vzdálenosti 150 m došlo k softwarové chybě řídicího počítače lodi. Po krátké poradě s vedoucím letu V. Solovjovem velitel lodi přepnul v 00:20 na manuální ovládání a s pomocí kolegyně Kondakové, která mu sdělovala údaje z orbitální sekce Sojuzu, dokončil manévr ručně v 00:28 (při 34. oběhu, nad Čínou).

Posádky obou Sojuzů (celkem 6 osob, tj. o jednoho více než pro kolik byla stanice dimensována) pracovaly po celý měsíc společně. Ve volném čase byly velmi intenzívni při navazování radioamatérských kontaktu (Merbold měl volací znak DP3MIR). Merbold začal své úkoly plnit již několik hodin po navedení na dráhu.

Výzkumný program expedice EuroMir-94 (volací znak Víťaz) obsahoval 29 experimentů, připravených pod patronací ESA v Německu (14), Francii (7), Nizozemí (3), Itálii (1), Dánsku (1), Belgii (1), Rakousku (1) a USA (1). 10 kg výzkumného zařízení vezla loď Sojuz TM-20. Výsledky byly zaznamenávány do jednoduchých formulářů a každý den po dobu minimálně 20 minut měl Merbold možnost být s odborníky v přímém kontaktu prostřednictvím video-konferenčního systému DICE firmy Matra Marconi Space. Většina z nich byla zaměřena na lékařství a biologii (22 experimentů, převážně německých a francouzských, které navazovaly na předchozí výzkum); 4 pokusy se týkaly materiálového výzkumu v podmínkách mikrogravitace a 3 byly věnovány technologii.

10.10. se pomocí systému DICE uskutečnil rozhovor s H. Kohlem, který navštívil středisko v Kolíně n. R. (zahájený slovy kancléře: "Před 11 lety jsme spolu hovořili, pamatujete se ?").

V noci z 11./12.10. došlo k nečekanému výpadku v energetickém systému, způsobenému přetížením maximálně namáhaným systémem zabezpečení životních podmínek, množstvím zapojených přístrojů a častým opakováním videokonferencí se značnou spotřebou osvětlení. Mimo provoz byly navigační systém i automatická kontrola polohy stanice (vč. stabilizačního gyroskopu). Pozemní řídicí středisko muselo téměř všechny spotřebiče odpojit, protože celý Mir byl v té době odkázán jen na nabité akumulátory lodi Sojuz TM-19 a neprodleně zahájilo postupné oživování a dobíjení systému. Posádka musela po několik dní ručně řídit orientaci slunečních panelů a manévrovat pomocí motorového úseku lodi Sojuz TM-19. 12.10. bylo šest z 12 akumulátorů opět v činnosti, 13.10. v poledne bylo dosaženo 60% normální energetické hladiny a dobito bylo 7 akumulátorů; takže Merbold s Poljakovem mohli začít s energeticky méně náročnými experimenty. 14.10. Malenčenko a Musabajev vyměnili 3 akumulátory v základním bloku stanice a od 18.10. byl celý systém již zcela v pořádku. Zkazily se však některé lékařské vzorky v mrazničce a několik experimentů bylo nutno opakovat. Materiálové pokusy byly odloženy - čtyři z nich měl Merbold uskutečnit v české peci CSK-1, která už je na palubě stanice řadu let. Protože však na peci došlo k technické závadě, kosmonauti "objednali" několik potřebných součástek na Zemi (doveze je Progress v listopadu), experimenty provedou později Rusové sami a výsledky dopraví na Zemi Atlantis v létě 1995.

0 weekendu 15./16.10. použil Merbold systém DICE pro soukromý rozhovor se svou rodinou. 19.10. Merbold vyučoval z vesmíru: 25 žáků ze států ESA a 20 nizozemských školáků se sešlo v návštěvním středisku ESTEC, kde s nimi byl W. Ockels a odkud po téměř 30 minut přímo hovořili s Merboldem.

29.10. zaznamenali novináři nový rekord Evropana na oběžné dráze: držitelem dosavadního byl Chrétien (25 d na stanici Mir v r. 1988). Malenčenko a Musabajev se začali v obleku Čibis připravovat na pozemské podmínky, zatímco Poljakov prověřil jejich kardiovaskulární systémy. 01.11. dokončili biotechnologické experimenty Biocryst a Maksat, Merbold se soustředil na závěrečné lékařské testy a ověřoval funkci počítače Lepton.

02.11. byly dokončeny přípravy k návratu v lodi Sojuz TM-19, kam byly z výsledků uloženy jen vzorky tělních tekutin a některé magnetofonové pásky s daty a filmy o celkové hmotnosti 16 kg (ostatní musí počkat na stanici až na odvoz raketoplánem). Pro ověření provozuschopnosti systému KURS byl pozměněn harmonogram letu, prodlouženého o jeden den. Bylo rozhodnuto, aby posádka Sojuzu TM-19 provedla inspekční oddělení a znovu připojení ke stanici - v případě závady setkávacího systému se měla vrátit na Zemi.

02.11. v 10:30 došlo k oddělení lodi, která se poté vzdálila 190 m od stanice. Protože systém KURS tentokrát fungoval bezchybně, došlo po 35 minutách volného letu (tj. v 11:05) znovu k připojení ke komplexu a spokojenou posádku čekalo ještě jedno stěhování biologických vzorků do mrazniček na stanici. 03.11. byl pro ESA významným dnem, protože její druhý kosmonaut (Clervoy) právě startoval v raketoplánu s převážně evropským výzkumným zařízením laboratoře ATLAS-3 (viz STS-66).

04.11. se Malenčenko, Musabajev a Merbold před televizní kamerou slavnostně rozloučili se svými kolegy a v 07:29 se Sojuz TM-19 podruhé a již definitivně odpojil od Miru. Kolem 10:45 se jednotlivé moduly kosmické lodi vzájemně oddělily a velitelská kabina po průletu atmosférou úspěšně přistála v 11:18 (04.11.1994) asi 9 km od plánovaného místa, tj. 79 km severovýchodně od městečka Arkalyk na území Kazachstánu. Přistání bylo později charakterizováno jako drsné vzhledem k prudkému bočnímu větru, který kabinu po prvním kontaktu s povrchem Země ještě jednou nadzdvihl a smýkl s ní. Několik minut poté již byla posádka usazena do připravených křesílek, odpovídala na otázky novinářů a pózovala pro fotografy společně s kazachstánským presidentem N. Nazerbajevem. Ten byl třetí hlavou státu, která se obtěžovala přiletět kosmonautům v ústrety (R. Nixon: Apollo 11 a R. Reagan: STS-4).


Aktualizováno : 30.03.2002

[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz TM ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/sojuz_tm/so-tm19/index.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.181487 vteřiny.