kosmo.cz - Pilotované lety - Apollo - Apollo 15 - Apollo 15 v L+K 1971-72

TULÁK ze základny HADLEY

NASA projekt APOLLO: AS-510

Popis průběhu letu (fiktivní vyprávění Roveru, LM, Saturnu V a CSM)

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Astronautický klub SPACE (L+K č. 23, 24, 25, 26 / 1971 a č. 1, 2 / 1972)

Snímky: NASA

Dovolte, abych se vám představil: jsem deset stop a dva palce dlouhý, šest stop široký a skoro pětačtyřicet palců vysoký. Celé mé jméno zní Lunar Roving Vehicle, ale přátelé mi říkají Rover, Tulák. Tulák z Hadleyovy základny. Moje čtyři kola se totiž svými protektory - jsou to titanové plíšky uchycené na pozinkované pianové struně - boří do prachu na povrchu Měsíce, jen několik kilometrů od Hadleyovy brázdy, průrvy vinoucí se klikatě v délce mnoha desítek kilometrů na severozápadním úbočí měsíčních Apenin. Je to nádherný kaňon, to mi můžete věřit. Měl jsem čas si ho dokonale prohlédnout třebas jen na několika místech, zatímco Scott a Irwin poskakovali na jeho balvany posetém úbočí a hmoždili se se sbíráním vzorků. Ale nechtěl bych zbytečně předbíhat. Nejlepší bude začít s tím, co všechno se událo dříve, než jsme Scott, Irwin a já poprvé vyrazili směrem k Hadley Delta.

II.

Projekt Lunar Roving Vehicle stál celkem 38 miliónů dolarů a začala ho vyvíjet firma Boeing Seattle ve státě Washington již v roce 1969. Celkem nás vyrobili deset kusů. Sedm bylo určeno pro nejrůznější testy, jako například model pro vyzkoušení jízdních vlastností, z něhož se později přestavbou stal můj předchůdce GROVER, sloužící jako pozemský trenažér pro cvičení astronautů. Tři z nás, ti šťastnější, se měli zúčastnit měsíčních expedicí a stát se druhy a pomocníky lidské posádky. Podle toho jsme byli vybaveni a vystrojeni.

Každé ze čtyř kol z drátěného pletiva poháněl samostatný elektromotor o síle čtvrt koně, napájený ze dvou 36V zinkostříbrných baterií, umístěných na podvozku mezi předními koly. Jejich kapacita vystačila celkem na 65 kilometrů jízdy při maximální rychlosti 12 km/h.

Baterie dodávaly proud také do servomotorů, které na pokyn řídicí páky natáčely prostřednictvím elektroniky nezávisle na sobě přední nebo zadní nápravu. Řídicí páka připomínala tvarem ovládací zařízení LM a fungovala podobně jako knipl v letadle. Jejím potlačením přidával řidič rychlost, a naopak přitažením k sobě brzdil. Krajní poloha v tomto směru znamenala zablokování kol a sloužila tedy jako ruční brzda. Vychýlení páky do stran odpovídala otočení volantu u auta. Při zapojení obou řídicích systémů jsem se mohl obrátit na čtyráku, nebo chcete-li, mohl jsem opsat kruh o poloměru asi 3 metry.

V každém mém kole byl umístěn obrátkoměr, jehož údaje spolu s údaji gyroskopického kompasu sloužily za podklad navigačního systému IPI. Ze souhrnu dat bral však počítač v úvahu pouze impulsy třetího nejrychlejšího kola. Tím se předcházelo chybám vzniklým při zablokování na překážce nebo naopak při otáčení osy v sypkém terénu.

Vedle údajů o navigaci informovala moje palubní deska oba pasažéry o stavu a teplotě baterií a podobně i o teplotě motorů. Také tam byly vypínače pro oba bateriové okruhy a pro ovládání předního nebo zadního řízení kol.

Další moji výbavu obstaralo Středisko pilotovaných letů. Bylo to především zařízení LCRU pro spojení se Zemí a ze Země ovladatelná televizní kamera. Ta se mohla otáčet kolem své osy o 340° a ve svislém směru 45° dolů a 85° nahoru. Bylo to znamenitě vymyšleno. Co jsem nemohl nahmatat vlastními koly, to jsem viděl prostřednictvím televizní kamery vybavené výkonným transfokátorem. V LCRU bylo slyšet, co si Scott a Irwin vykládají s řídicím střediskem, takže vás mohu informovat lépe, než většina novinářů na Zemi odkázaných na tiskové agentury.

Vedle televizní kamery jsem pro dokumentaci táhl na hřbetě ještě 16mm filmovačku a ovšem náčiní a sběrné vaky na vzorky měsíčních hornin. Sám jsem vážil 208 kilogramů a dalších 500 kilogramů - měřeno pozemskou gravitací - jsem mohl uvézt, počítajíc v to ovšem i živou váhu obou astronautů.

Připravit všechno potřebné a dokonale prozkoušet všechny systémy trvalo nějakou dobu. Propuštění jsem se dočkal 15. března, ale z nabyté volnosti jsem se dlouho neradoval. 20. dubna mne upevnili do prvního kvadrantu LM a tam jsem zůstal trčet jako skrčenec se složenými koly a s oběma krajními částmi překlopenými přes střední díl. V téhle poloze jsem toho mnoho neviděl ani neslyšel, a proto bude lépe, převezme-li další vyprávění LM. Stejně se asi divil, co je to za novoty a vymyšlenosti a jak se mu s takovým přírůstkem váhy bude létat a manévrovat.

III.

Děkuji za slovo, ale hned první větou musím Rover opravit. Nebyl jsem překvapen, když ho přivezli do MSOB, ani když ho usazovali do mého vnitřku. Jeden z jeho předchůdců, o nichž se nám zmiňuje, sloužil totiž jako hmotový model k ověření mechanického namáhání mé vlastní konstrukce, takže jsem se se svým budoucím společníkem mohl předběžně seznámit. Také se sledováním situace to nebylo slavné. V MSOB jsem se nastěhoval i s Roverem na spodek SLA - také patřičně pokrčený - a krátce nato uzavřeli celý adaptér ochrannými deskami. Podle zatížení nosníků SLA jsem usoudil, že nahoru byla upevněna velitelské sekce s pomocným modulem a za nějakou dobu mi pohyb prozradil, že opouštíme montážní halu. Transportér nás převezl do VAB, kde jsme jako celek byli jeřábem zdviženi na vrcholek rakety Saturn V. Montáž ukončilo usazení záchranné věže na Špici CSM, takže 11. května se celý kolos mohl vydat na cestu, aby po třech a půl mílích zakotvil na startovací rampě 39A. Více než stometrová raketa zářila majestátně pod modrým nebem Floridy. Někde na ní, vysoko nahoře, se ztrácel komolý kužel kosmické lodi Apollo 15 a pod ní, mezi traverzami, byl zastrčen malý pavouk LM s ještě menším příživníkem Roverem přichyceným na jeho těle. Pochybuji, že si teď na nás někdo vzpomněl, středem zájmu byla raketa AS-510 a jí tedy také přísluší další slovo.

IV.

Nikdo nemůže pořádně vidět sám sebe, a proto mi nezbývá, než přijmout poklonu od toho fantastického skrčka, zastrčeného mezi mým posledním stupněm a velitelskou sekcí. V podstatě jsem se však nijak královsky necítila. Měla jsem o 2 500 liber těžší náklad a lidské hemžení kolem mne bylo protivné a znervózňující. Z neustálých prověrek se mi udělalo nanic a nikdy nebylo jisté, zda palivo, kterým naplnili moje nádrže, se nebude po nějaké simulaci zase vypouštět. Se začátkem ostrého count-downu to vypadalo, jako by se všichni zbláznili. Vyměňovaly se chemické baterie, doplňovaly se lahve se stlačenými plyny a nádrže se plnily kapalným dusíkem, vodíkem i kyslíkem. Dvacet osm hodin před startem spustili elektrikáři palivové články a v T-10 byla odtažena pomocná montážní věž. Dvě hodiny a čtyřicet osm minut před časem nula zastavil dole na betonové rampě mikrobus a z něho vystoupily tři postavy ve světlých skafandrech s přenosným klimatizačním zařízením v rukou jako s kufříky. Byli to Scott, Irwin a Worden. Poznala jsem je už při mokrém CDDT, ale tentokrát bylo v jejich chování něco, co mne přesvědčilo, že nepůjde jen o zkoušku. Scott, velitel Apolla 15, byl vysoký blonďák s modrýma očima. Jeho partner pro přistání na Měsíci, LMP Irwin, vypadal starší a byl o něco menší než CDR. Jak jsem zaslechla od lidí z montážních čet, byli oba ženatí a měli několik dětí. Poslední z trojice, Worden, CMP, byl rozvedený, a pokud se dalo pod přilbou poznat, měl málo přitažlivý obličej s řídnoucími vlasy. Vcelku vypadali jako dobrá parta a právě teď bylo na mně, abych je nezklamala.

Start sám - to byl rachot, burácení a oblaka dýmu. Cítila jsem žár plamenů a tlak, který mě nutil vznést se kolísavě vzhůru. Uvolnilo se mi, když dohořel první stupeň a oddělil se, maličko před prstencem mezistupňové konstrukce. Se stoupající rychlostí jsem teď prorážela řídnoucí vrstvy atmosféry. Počítač vedl mou dráhu ostře směrem k východu, mnohem více než obvykle, aby bylo možno lépe využít energii zemské rotace. Cítila jsem se lehčí a lehčí, zatímco Země pode mnou nabývala tyrkysově modré barvy s bílými fábory mraků. Konečně zhasl motor posledního stupně, o pár vteřin dříve než měl, ale i tak jsem byla ve výši 80 námořních mil, dokonce ještě o něco výše než stanovil plán letu, na parkovací dráze kolem mateřské planety. Byla jsem ... totiž to, co zbývalo ze stometrového kolosu: třetí stupeň s přístrojovým úsekem, který představoval můj mozek, a dosud složená kosmická loď s LM pod aerodynamickým krytem. Vlastně jsem už nebyla majestátní, ale na tom nezáleželo, protože dole, na mysu Kennedy, se všichni shodovali v tom, že to byl jeden z nejlepších startů.

********************************************************************************************************************

Nosná raketa Saturn V SA-510 byla schopna dopravit do vesmíru přibližně o 2 tuny vyšší užitečnou zátěž než její předchůdkyně. Vzrůstu výkonnosti se dosáhlo především změnami operačních postupů a několika drobnějšími technickými úpravami.

Největší operační změnou bylo snížení výšky plánované parkovací dráhy ze 185 km na 167 km a zúžení rozsahu startovacího azimutu z intervalu 72°-96° na 80°-100°. To umožnilo lépe využít rychlosti rotace Země. Dále se snížily rezervy paliva, a tak se zvýšilo množství skutečně použitelných pohonných hmot. Ke vzrůstu výkonnosti také přispěly lepší meteorologické podmínky v červenci (zejména teplota a vítr), než jsou v lednu.

Z technických úprav stojí za zmínku snížení počtu retroraket na S-IC, změna vstřikovací hlavice motorů F-1, změny v systému tlakování S-II, zdokonalení ventilů řídicích směšovací poměr motorů J-2, čímž se dosáhlo ekonomičtějšího využití pohonných hmot druhého a třetího stupně. Na středním motoru S-II bylo do kyslíkového potrubí přiváděno plynné hélium, aby se zamezilo podélným oscilacím rakety.

Předběžné zhodnocení telemetrických dat ukázalo, že SA-510 splnila veškeré požadavky a pracovala spolehlivě. Podle naměřených údajů měla zatím největší startovní tah v celé řadě Saturnů, a to 3 533 720 kp Této hodnotě se nejvíce blíží SA-503 (Apollo 8) se 3 502 460 kp; ostatní Saturny V měly tahy okolo 3 400 000 kp.

Jedinou zjištěnou závažnější závadou byla navigační chyba, kterou zaznamenala sledovací stanice na Kanárských ostrovech a která byla potvrzena i stanicí v Carnarvonu. Proto byly navigační údaje v palubním počítači opraveny stanicí na Bermudách. Po TLI nebyla již zjištěna žádná podstatná odchylka.

********************************************************************************************************************

Ta nízká parkovací dráha mě nepřekvapila. Byla ve shodě s údaji, které jsem měla ve svém vlastním počítači. V případě, že bychom s bžundou zůstali na parkovací dráze, musela bych ji zvýšit podle náhradního programu pomocí motoru SPS. Když říkám “já", mám na mysli sebe, CSM, neboli Endeavour, jak mne pokřtila moje vlastní posádka. Pro let k Měsíci ovšem nižší dráha docela vyhovovala, a že k TLI dojde co nevidět, bylo patrno ze spokojenosti všech tří astronautů i techniků v Houstonu.

Po TLI se s trochou neklidu čekalo na přestavění lodi, při němž se prý Roosa na “Čtrnáctce" dokonale zapotil, ale i to proběhlo tentokrát hladce a napoprvé. Potíže začaly až potom a první z nich jsem způsobila já. Krátce po spojení se na panelu palubní desky rozsvítila kontrolka signalizující stav “motor SPS v chodu". To byl ovšem nesmysl, protože navigační systém nevykazoval žádnou změnu rychlosti. Vinu na chybné indikaci nesl zkrat a šlo jen o to, zavinil-li pootevření hlavního ventilu od dusíkové nádrže, nebo naopak jeho vyřazení. Já jsem ovšem věděla svoje, ale lidé v kosmu i dole na Zemi prožili horkou chvilku, protože obě závady mohly vážně ohrozit další plánovaný průběh letu. Scott a spol. pro jistotu desaktivovali ovládání hlavního motoru až do chvíle druhé korekce dráhy. Nepatrná MCC-2 se dělala mohutným motorem jenom proto, aby se projevilo jeho chování. Bezvadný start SPS, jakož i vypojení však prokázalo, že svítící kontrolka indikuje jen boční zkrat bez jakýchkoli účinků. Stačilo vypnout pojistky Entry Monitoring Systému a od rušivého světla byl pokoj.

Nepříjemnější bylo, když druhého dne letu začalo zčista jasna téci potrubí s pitnou vodou, která ve stavu beztíže vytvářela v prostoru kabiny roztomilou spoušť. Nezbylo, než aby se Worden ujal úlohy instalatéra a zapracoval úspěšně s technickou páskou, jejíž vynikající údržbářské vlastnosti vyzkoušela posádka “Třináctky" na absorbérech s hydroxydem lithným.

Tohle všechno znamenalo spíše zpestření zdlouhavé cesty, na něž posádka pohlížela s humorem, zvláště když manévr LOI a následná změna excentrické eliptické dráhy na nižší proběhla naprosto perfektně. Za zmínku stojí snad ještě to, že asi pět oběhů před plánovaným oddělením LM provedl CMP korekci DOI TRIM, která zvýšila pericynthion mé dosavadní dráhy, když jsem se vlivem maskonů postupně dostávala na spodní hranici bezpečné vzdálenosti od měsíčního povrchu. S eventualitou této korekce se ovšem počítalo, takže očekávání všech zúčastněných se soustřeďovalo spíše na následující události.

VI.

Bylo na čase, aby se to začalo trochu hýbat. Měl jsem svého vězení uvnitř SLA až po krk, a bylo mi jen malou útěchou, že Rover je na tom ještě hůře než já. Náhodným otřesem při startu se roztříštilo sklo páskového měřiče rychlosti a vzdálenosti a ostré střepiny skla poletující po kabině představovaly skutečné nebezpečí pro skafandry a těsnění.

******************************************************************************************

Krátce poté, co posádka ve 3.25 GET oznámila, že na palubní desce svítí kontrolní světlo SPS THRUST (panel 1, K-49), zjistilo se, že ho má na svědomí zkrat ve dvoupolohovém vypínači ? V THRUST A (panel 1, Z-40). Klepáním na panel v okolí postiženého vypínače porucha chvílemi mizela. Jak vyplývá z připojeného zjednodušeného schématu, mohl mít zkrat řadu důsledků:

Bylo-li zkratováno ve vypínači vedení od signálky na vedení k uzavíracímu ventilu, byl tento ventil pootevřen a stlačený dusík pak naplnil celé potrubí až k ovládacím ventilům. To by s sebou neslo jednak nebezpečí náhodného spuštění motoru SPS, jednak by mohl dusík unikat netěsnostmi v nízkotlaké části. Přímo se tato eventualita nedá zjistit, protože tlakové čidlo je umístěno mezi nádrží a uzavíracím ventilem. Vyloučit se dá jen sepnutím vypínače ? V THRUST A, kdy by došlo ke zhasnutí světla SPS THRUST.

Druhá možnost byla, že jde o vícenásobný zkrat ve vypínači na kostru, který by mohl znemožnit přívod napětí na cívku uzavíracího ventilu a ten by tedy nešel otevřít. Samo o sobě by to neznamenalo pro posádku nebezpečí, ale bezpečnostní předpisy projektu Apollo nedovolují odpojení LM, nejsou-li k dispozici oba nezávislé systémy spouštění motoru SPS.

Třetí možnost byla, že jde o prostý zkrat vedení od signálky na kostru vypínače bez vedlejších účinků na systém SPS.

Pro jistotu posádka desaktivovala obvody SPS a EMS do té doby, než se podstata zkratu vysvětlí. Aby tak bylo možno učinit, bylo rozhodnuto provést korekci MCC-2 motorem SPS. Kosmonauti ji uskutečnili ve 28.41 GET se systémem spouštění “A", který pracoval bezvadně. Tím se vyloučily první dvě možnosti, takže řídicí středisko mohlo pokračoval v plnění původního letového plánu.

Využijme této příležitosti k vysvětlení funkce spouštěcího zařízení motoru SPS. Je zdvojené, skládá se ze dvou identických systémů “A" a “B". Na schématu je nakreslen pouze jeden. Před motorickým manévrem posádka přepojí vypínače ? V THRUST A a B z polohy OFF do polohy NORMAL. Tím se přivede na cívky uzavíracích ventilů napětí 28 V, kotva se přitáhne a drží ventil v otevřené poloze. Je-li manévr řízen počítačem CMC, vloží CMC v okamžiku startu motoru napětí na cívky řídicích ventilů, které pustí stlačený plyn dál do ovládacích válců. Písty se posunou a ozubený hřeben zabere do ozubeného kola; současně se sepnou kontakty a rozsvítí se světlo SPS THRUST. Pootočením hřídelí se otevřou ventily v potrubích paliva a okysličovadla. V okamžiku, kdy zmizí napětí na cívkách řídicích ventilů, uzavře se přívod stlačeného plynu. Zbytek z válců unikne do vakua a péra vrátí písty do původní polohy.

******************************************************************************************

Ulevilo se mi, když pyrotechnika odstřelila krycí pláty, ale pak se dostavila chvíle strachu, když jsem si uvědomil, že by mě Endeavour nemusela zachytit a připoutat. Teprve když bylo všechno v pořádku, mohl jsem vychutnat nádheru nekonečného černého vesmíru se žlutým kotoučem Slunce, které pomalu obíhalo kolem podélné osy kosmického soulodí.

Střepů mě zbavil Irwin na konci druhého dne letu, když se protáhl průlezem na první inspekční návštěvu. Nejdřív šťavnatě zaklel, ale pak pomocí vysavače odstranil většinu střepů a zbytek pochytal na rozvinutou technickou pásku jako na mucholapku.

Jeho návštěvy se však opakovaly i potom, když už sklo bylo dokonale vysbíráno, a patřily především páčkám vypínačů a jejich správné poloze, jakož i oběma počítačům a inerciální plošině.

Když jsme po jedenácté obletěli Měsíc, připojil se k Irwinovi i Scott a uzavřeli definitivně průlez, Worden zůstal sám ve velitelské kabině. Věděl jsem, co přijde. Až budeme za odvrácenou stranou Měsíce, uvolní CMP stisknutím tlačítka zámky na obrubě stykového zařízení a ze mne bude konečně Sokol - Falcon - samostatný kosmický člun. Čekal jsem a čekal, jenže se nedálo nic. Měsíční povrch pod námi ubíhal jako dřív, až se zase objevila modrozelená Země.

“Nerozpojili jsme se," vykřikl Scott, sotvaže bylo navázáno spojení.

“Ano, vidíme to tady," odpovídal capcom z Houstonu. “Zdá se, že nemáte šťávu někde, kde by měla být."

Tak to tedy bylo. Worden musel ze své strany otevřít znovu průlez a zkontrolovat spoje v tunelu jeden po druhém. Namáhavá práce po hmatu v osmdesáticentimetrové rouře přinesla ovoce: konektor přívodu elektřiny do nárazníku byl úplně vytažen. Stalo se to zřejmě při posledním ukládání stykového zařízení a předvedlo to svoje. Jakmile CMP usadil konektor na jeho místo, bylo po problémech. Odpojili jsme se, ovšem o několik desítek minut později, až na dalším oběhu.

VII.

Stará Endeavour se od nás vzdalovala každým okamžikem, aby se posléze dostala zpět na kruhovou dráhu. Poslední, co jsem z ní zahlédl, byly plameny z trysek motorků RCS, které vypadaly jako zamávání na pozdrav. Wordena čekaly dlouhé hodiny samoty zpestřené fotografováním, spánkem, jídlem a zase fotografováním. Nebylo mu opravdu co závidět, i kdyby Scott a Irwin měli čas si na něj vůbec vzpomenout. Neustálé kontroly a také příprava k sestupu absorbovala však všechnu jejich pozornost. Trvalo čtyři hodiny a šestnáct minut, než z trysky přistávacího motoru vyšlehly první plameny. Během šestadvaceti vteřin už běžel naplno. Celá moje konstrukce drnčela a rachotila, ale kolébání bylo jen nepatrné. Autopilot ovládající manévrovací motorky byl zřejmě nastaven na přísnou stabilizaci. Přes všechen hluk jsem zaslechl, jak Irwin říká:

“Delta H je o trochu větší než normální. Dobrý tah, 99,2 %. Výška ukazuje o 20 víc. Palivo je trochu nízko, okysličovadlo zase trochu vysoko."

“Falcon, zde Houston," odpovídala Země, “169 - 2 800. Pokračujte ve dvou."

To znamenalo, že bez korekce dráhy bychom přeletěli plánovaný bod přistání o 2 800 stop, ale jinak že je všechno, jak má být. Scott v této chvíli už sledoval průběh dráhy pomocí zaměřovací stupnice v okně vzhledem k útvarům pod námi a Irwin si zřejmě kontroloval stav paliva a chod motoru, jeho teplotu a tlak v přívodním potrubí.

“S palivem je to dobrý," oznamoval Houston, “dvě procenta spotřeby navíc nic naznamenají. Pokračujte ve třech."

“Příjemné pomyšlení," odpovídal LMP, “vybočení 180."

Jen to dořekl, všechno se se mnou zatočilo. Obrátil jsem se o stoosmdesát stupňů kolem osy tahu. Ve výši 42 000 stop a při rychlosti klesání 3 900 stop za vteřinu to nebyl příjemný pocit. Piloti uvnitř kabiny, kteří teď letěli tváří k obloze, byli však jiného mínění:

“Vypadá to dobře, Houstone. Co vy si o tom myslíte?"

“Souhlasíme s dráhou," přitakal Houston. “Schváleno. Čtyři minuty. Pokračujte. S palivem jste na tom dobře. Pokračujte v pěti. Skrčení předpokládáme v 7.23."

Hovor nebyl ovšem tak plynulý, jak vám to líčím. Obě strany si navzájem potvrzovaly údaje týkající se dráhy, rychlosti, doby manévrů a stavu mého pohonného systému. V takové spleti číslic se mohl vyznat jen odborník v řídicím středisku s kupou lejster před sebou, který předem věděl, o co půjde. Bylo to obtížné i pro mne, třebaže se mě to bezprostředně týkalo. Lapal jsem útržky vět, jak to šlo.

“Seškrcení 30, 50," hlásil Irwin ve výši 16 000 stop, “okysličovadlo dobré... vypadá to na P-64 tak nějak v 9.43."

“Zdá se, že jste trochu na jih od cíle. Asi 14 000 stop," odpovídal capcom.

“O.K. Blížíme se změně náklonu... Připraven. . . P-64! Údaje z LPD."

Následovala lavina číslic, udávajících výšku a úhel, pod nímž CDR viděl místo přistání na stupnici v okně kabiny. Sestupovali jsme už víc jak deset minut. Potom - přesně v 10.24 - se ozval Houston:

“Přistání povoleno!"

Irwin potvrdil příjem a chrlil dál úhly a hodnoty naší výšky nad měsíčním povrchem.

“44, 45, 1000 stop; 45, 900 stop; 45, 800 stop; 45, 700 stop; 48, 500 stop; 49, 17 stop za vteřinu dolů, výška 400 stop. Teď poloautomatické řízení."

11.03 po zážehu motoru jsme tedy už byli jen 400 stop nad povrchem. Podle plánu zbývala do přistání necelá minuta. V Irwinově hlášení se objevil nový údaj: množství zbylého paliva.

“11 stop za vteřinu dolů, 9 % paliva ... 100 stop výšky při 5 stopách za vteřinu, 8 % paliva... šedesát stop při třech, padesát stop při třech ... tah stále dobrý ... dvacet pět stop při dvou, 7 % paliva ... dvacet pět stop při jedné ... patnáct při jedné ... 6 % paliva ... 10 stop při jedné ... kontakt! Houstone, Falcon je na základně Hadley!"

Tak. To tedy bylo. Proletěli jsme sedlem mezi zaoblenými vrchy a půda pode mnou se neustále přibližovala. Proud hořících plynů z trysky motoru zvedl do výše víry černého prachu, takže na okamžik nebylo nic vidět. Potom to drnclo a motor utichl. Ucítil jsem náraz a naklonil jsem se. Jedna z mých noh se zabořila do svahu malého kráteru pod úrovní terénu. Prach si rychle sedal a odhalil okolí lákající k vystoupení. Jenomže na EVA nebylo ještě ani pomyšlení. Okamžitě po přistání se Scott s Irwinem vrhli na kontrolu přístrojů, vypojování motoru a zajišťování pyrotechniky. Pak zasyčelo okysličovadlo a rozptýlilo se do okolního vakua. Chvíli potom se stalo totéž se zbylým palivem na přistávacím stupni. Následovalo simulované odpočítávání, jako bychom se měli každým okamžikem zase odlepit. Bylo to však jen zdání. Asi po hodině vypnul Scott navigační systém, ale ani pak se ještě hodnou chvíli nic nedalo. Teprve hodinu a půl po přistání jsem ucítil, jak se uvolňuje poklop na stropě kabiny, kryt o průměru 80 centimetrů se odklopil a velitel expedice se vysoukal půlkou těla ven do prostoru.

Slunce, které se odráželo na stínítku přílby jeho skafandru, činilo tvář uvnitř neviditelnou. Hasselblad v rukou zřetelně naznačoval účel vynoření. Bylo opravdu co fotografovat. Kolem dokola se rozprostírala zvlněná pahorkatina, posetá drobnými i většími balvany a krátery. Na obzoru, ve vzdálenosti 15 až 25 kilometrů, se pnuly do výše 3 000 metrů oblé hřebeny hor. Ty na východě sestupovaly k průsmyku, kterým jsme přiletěli. Na sever se tyčil vlastní masív Apenin s impozantní Mount Hadley. Jižní panorama tvořila neméně mohutná Hadley Delta s kráterem St. George na severozápadním úbočí. Jenom na západ, směrem k Hadleyově brázdě, se táhla poměrně rovná krajina.

Byl to obraz, který Scottovi zarazil dech a vzápětí si vynutil řadu nadšených slov. Hasselblad sekal jeden záběr po druhém. Třicet minut povolených k orientační prohlídce uteklo jako voda. Poklop se zase uzavřel a za dvě hodiny potom jsem slyšel už jen oddechování obou mužů a vnímal klapot ventilů klimatizace. Ty však nemohly spáče znepokojovat. Aby byl zajištěn nezbytný odpočinek při déletrvajícím pobytu v nezvyklých podmínkách, trávili oba dva své poslední noci na Zemi v trenažéru kabiny LM, kde zvukovou kulisu prostředí vytvářela nekonečná magnetofonová smyčka. A tak spali spokojeně, bez ohledu na automatiku i na to, že za mými okénky čeká skutečná měsíční krajina.

VIII.

Probudili je o hodinu dříve. Telemetrie totiž zjistila nepatrné unikání kyslíku z vnitřní prostory, ale znepokojení nad tím se změnilo v neslušné veselí, jakmile astronauti objevili nedotažený ventil odpadového potrubí. Trvalo však stejně ještě čtyři hodiny, než se Scott vysoukal výstupním otvorem na plošinku, aby příčku po příčce sestoupil dolů na Měsíc.

“Když stojím před zázraky Neznáma," zafilosofoval si dole, “snažím se pochopit základní pravdu světa: Člověk musí zkoumat..."

Také se hned do toho zkoumání pustil:

“Aha, už vím, proč jsme nakloněni. Levá zadní noha LM je o dvě stopy níž než ostatní, ale Falcon vypadá v pořádku a Rover jakbysmet. Nahoře nad námi vidím starou dobrou Zemi. To je zajímavé pozorovat, co s člověkem tady dělá setrvačnost. Chodit je úplně snadné, ale trvá chvilku, nežli se zastavíte."

“Výborně Dave," povykoval Irwin z kabiny, “lezu za tebou. Hej, poslechni, na čem to tak visím?"

Trvalo chvíli, než ho CDR vyprostil, ale zdržení Irwina ani v nejmenším nezchladilo.

“Hochu, tady je nádherně," liboval si. “Připomíná mi to Sluneční údolí. Ale vůbec se nedivím, že jsme sklouzli. Je tu spousta měkkého svinstva, dobře šest palců do hloubky."

Scott během jeho projevu odmontoval TV kameru a umístil ji na stativu přímo proti mně. Potom se pomalými poskoky vracel zpět, aby se ujal vykládání Roveru. Opravdu v nejvyšší čas. Od přistání to nebylo s tím nedočkavým zmetkem v mém prvním kvadrantu vůbec k vydržení.

IX.

Zmetek ... Zmetek. Ono se to hezky mluví, když se jeden pohodlně veze prostorem a kouká po hvězdičkách. Kdyby se však někdo zeptal skrčenců, co si myslí o své poloze v hrobě, tak by se to asi nedalo otisknout. Já jsem byl jenom zvědav, jestli se vůbec ještě někdy narovnám. A minuty, kdy se Scott a Irwin promenovali na Měsíci, ty už byly opravdu pro mě k nepřečkání.

Když EVA 1 trvala půl hodiny, ucítil jsem konečně, jak někdo leze po žebříku a jak povoluje první zámek. Pak se pohnula kladka a lano, na němž jsem byl zavěšen, a já se pomalu vyklápěl ze svého lůžka. Jakmile úhel činil asi 45°, vyskočila sama od sebe přední kola. Jenomže dál už to nešlo.

“Tak si vzpomínám na jednoho kámoše," huhlal někde pode mnou Irwin, “co spílal Roverovi špíno špinavá. Jak je vidět, platí to pořád."

“Jen tahej, Jime," povzbuzoval ho Scott. “Hezky se držíš. Tak. Už to jde."

Zadní teleskopy se vymrštily a já stanul vedle LM dole na svobodě. Připadal jsem si však pokroucený a ztuhlý a bylo také proč: přední díl podvozku dosud řádně nezapadl.

“Odtáhněte ho o kus dál a dupněte mu na předek," radili z Houstonu astronautům.

No nazdar. Cítil jsem, jak oba muži uposlechli s hekáním a funěním. Potom Scott zvedl nohu. Strašně to prasklo, ale v tu ránu jsem se cítil jako znovuzrozený.

“Už sedí, Jime," pochválil si CDR, “bezpečnostní pásy sepnuty, brzda zasunuta, zpátečka je dole, zapínám pojistky, čtu hodnoty. Ouha. Jedna baterie nereaguje a přední řízení také ne. To je nadělení."

“Jen do toho Dave," povzbuzoval Houston, “omrkni lanko na předním řízení a potom zkus silou pootočit koly."

“Ani s nima nehnu," hekal Scott. “No, zkusím jet bez toho."

Cítil jsem, jak opět šplhá na sedadlo a chápe se páky. V motorech to zabzučelo a kola se pohnula. Jeli jsme půlkruhem kolem LM jen tak, beze všeho, pro radost.

“Tady budou časy, mezi těmi horami, Jime," jásal Scott pln nadšení. “Podej mi, prosím tě, ten kartáč, cos právě vybalil. Já očistím Rovera, aby nebyl zasviněný hned zkraje. Ale řeknu ti, ještě deset metrů a seděli jsme v kráteru jako Surveyor."

Během řeči upevňoval k mému podvozku obrácený deštník parabolické antény a TV kameru. Pak přišla na řadu geologická výstroj a konečně se Scott vyhoupl na sedadlo, aby spustil a adjustoval gyrokompas na IPI. Údaj gyrokompasu, neboli HEADING, určoval azimut mé podélné osy. Uvnitř děleného kruhu byla číslicová počítadla pro BEARING - azimut vztažený k LM, RANGE udávající okamžitou vzdálenost od místa přistání a DISTANCE, to jest celkovou ujetou dráhu.

Scott s rukama na řízení hlásil:

“Příčný náklon jedna doleva, podélný nula. Směr jízdy 240. Nuluji systém a zatáčím na směr nula."

“Nezapomeňte přejít na minimální chlazení, než vyrazíte, Dave," připomínali z Houstonu. “A nezapomeň vzít s sebou Jima."

“To se to kymácí, když jeden nasedá," komentoval svůj nástup Irwin. “Páni, to je vejška. Skoro jako když stojím. A s mým bezpečnostním pásem něco je. Zkusím to upravit."

“Uprav také můj, když už to děláš", řekl Scott. “Nebo ne. Neztrácej s tím čas. Budu se jen držet."

“Ne. Ať to máme v pořádku, Dave. Tak. Už to je. Bylo to moc těsný."

“O. K., Jime. Tak jedeme."

Vyrazili jsme zhruba na jih, směrem ke kráteru Elbow. V prvních chvílích jsem byl zvědav, jak mi to půjde na opravdovém Měsíci. Mohl jsem zdolat schod vysoký 25 centimetrů a přehoupnout se přes padesáticentimetrový příkop. Také svah, pokud nebyl strmější než 25°, mi nedělal starost. Ale přece jen to byl Měsíc a na něm vakuum, ničím neoslabené sluneční světlo, jedna šestina gé a jemný, velejemný prach. S každou přibývající otáčkou kola jsem se však cítil lépe a lépe. Prach se zvedal jen nepatrně a otisky pneumatik v něm byly zcela zřetelné. Dráha vedla trochu cik-cak, jak Scott objížděl jednotlivé krátery.

“Drž se," napomínal přitom svého spolujezdce. “Musím tu věc dostat napřed trochu do ruky. Geologie zatím počká, teď chci vyzkoušet Rovera. Dělá už deset kilometrů v hodině a to jedeme do kopce; když sjíždíme, raději snižuji na osm. Moc príma se s tím zachází. Malé krátery překonává hravě, i když se kolébá ze strany na stranu. Nepodkluzujeme a řízení je citlivé až dost. Hochu, to to poskakuje. Hopla! Zadek při té rychlosti odskakuje jako motorový člun na vlnách. Počkat. Před námi vylézá velký kráter. To by mohl být Rhysling. Směr jízdy je okolo 200 až 210. Zastavuji."

Dvoučlenná výprava slezla ze sedadel a začala mi věnovat pečlivou pozornost. Nejvíce astronauty zajímala teplota baterií a ložisek motorů, ale také stav podvozku a navigační údaje.

Za dvě minuty jsme zase vyrazili kupředu, teď už bez obav. Slyšel jsem Scotta, jak volá:

“Dal jsem to na doraz, člověče, a rychloměr vylezl na dvanáct kiláků! Však už vidíme brázdu. Tady je Hadleyova brázda! Koukáme přímo do ní. Je vidět krátery na druhé straně. Jsme skoro na jejím kraji. Koukni se, Jime. Támhleten obrovský balvan. Ten musí mít aspoň deset metrů. A támhle je Elbow. Tam zapneme televizní kameru."

Nastalo optické zaměřování antény na Zemi a pak cvakl vypínač. Hadleyova brázda ležela po mé pravé straně jako hluboké koryto, jehož jeden svah mizel v tmavém stínu. Na osvětlené straně vynikaly balvany částečně zahrabané do prachu.

Scott s Irwinem vyndali motyčku a hrabičky a pustili se do sběru hornin. Hadleyova brázda je však přitahovala jako magnet.

“Jime," volal Scott na kamaráda, “vidím místo, kde není tolik šutrů. Tam by se dalo slézt až dolů!"

“Proboha, Dave," vyjekl capcom, když to k němu došlo. “Ani nápad! Koukněte se raději pohnout trochu víc k jihu."

Nedalo se než uposlechnout, ale nadšené líčení krajiny pokračovalo i během další jízdy. Sledovali jsme stále brázdu směrem ke kráteru St. George.

“Když se teď dívám dolů," to byl podle hlasu Irwin, “tak vidím velké množství balvanů a skal. Jsou hranaté, některé zbarvené, a pokud mohu odtud vidět, mají nějakou strukturu. Támhle je stopa, jak se jeden kutálel po svahu dolů."

“Páni, to je jízda," ozval se Scott, který zřejmě fandil víc mně, “kam se na tohle hrabe Grand Prix. Ale takovýhle kopec písku jsem na ní ještě neviděl. Hned bych si tu sedl na bobek a hrál si chvilku s kamínkama."

“Jen jeď, Dave. Tam u St. George jich budeš mít habaděj. Tak koukej nějaké přivézt s sebou zpátky, rozumíš?"

Poslední připomínku si astronauti vzali k srdci. Když jsme dorazili blízko k St. George, věnovali se geologii plných 45 minut. To už jejich vycházka trvala dobře tři hodiny a bylo třeba pomýšlet na návrat.

Cesta zpět vedla zvlněným terénem po úbočí Apenin a dala nám zabrat.

“Drž se," křičel každou chvíli Dave na Irwina. Na mne to platilo stejnou měrou. Co chvíli se mi přední kola zapíchla do prachu, zadní povyskočila a výsledkem byla kristiánka o stoosmdesát stupňů.

Když se mezi terénními vlnami ukázal kopeček LM, bylo nám všem, jako bychom se vraceli domů. DISTANCE ukazovala 10,3 km, RANGE 200 metrů. Dosud však nebyl pokoj. Bylo ještě třeba pomoci při stavbě ALSEPu, což vyneslo další půl kilometr ježdění.

Závěrem se Scott pokusil o vrty pro teplotní sondu, ale brzy toho musel nechat. Asi metr pod povrchem narazila elektrická vrtačka na odpor, který nebylo možno zdolat. Zásoby kyslíku ve skafandrech se při namáhavé práci rychle tenčily a Houston po šestihodinovém výletu pobízel k návratu. Když se Scott a Irwin soukali dovnitř LM, připadal jsem si najednou sám a zbytečný.

Když jsem ucítil, jak Irwin šplhá po žebříku, tak jsem si oddechl. V membráně biologického filtru se totiž udělala trhlina, a zatímco nebyl nikdo doma, vytvořila se na podlaze kabiny louže 11 litrů vody. Byla to celá jedna šestina mé zásoby na chlazení a pití, ale zbytek stále ještě převyšoval plánovanou spotřebu. Bez instalatéra a uklízečky se to ovšem nemohlo obejít a já jsem doufal, že Irwin odkoukal Wordenovi potřebné zkušenosti.

S vodou byla vůbec patálie. Tentokrát se poprvé PLSS plnily přímo na Měsíci. Po jednom se to zdálo astronautům zdlouhavé a připojení obou klimatizačních vaků najednou bylo ve stísněném prostoru možné jen při jejich značném naklonění. Ukázalo se však, že přísloví o kvapné práci platí i na Měsíci. V PLSS se vlivem naklonění vytvořily vzduchové bubliny, takže indikátor na Irwinově klimatizačním zařízení dokonce signalizoval kritický nedostatek vody. Nezbylo, než aparát vyprázdnit a znovu pečlivě naplnit, což zavinilo zdržení příprav k vycházce o 30 minut.

Další komplikaci způsobila Irwinova anténa, která se zlomila u zasouvacího kloubu, když LMP po vycházce kvapně lezl zpět do kabiny. Byla nalomená už předtím a tohle ji dorazilo. Irwin měl radiofonické spojení jen tehdy, když Scott přidržoval rukou obě části antény u sebe. Kritickou situaci zachránil nakonec univerzální prostředek - samolepicí technická páska, která přichytila zlomenou tyčku k vaku na zádech, sice ve vodorovné poloze, ale pro komunikaci uspokojivě.

“Dave, když už máš tu pásku v ruce, tak si jí dej kus do kapsy pro všechny případy," navrhl Houston. “Ostatně, nechtěl by sis přilepit sondy na těle? Abys věděl, nemáme tady tvoje lékařsko-biologická data. Tak koukej, ať vidíš, nebo . . ."

XI.

Žádné nebo naštěstí nebylo, protože z LM se vynořila opět úplná posádka. Irwin se sice ještě zdržel úpravou ventilů u čerpadla chladicí vody, ale to už mi Scott cloumal vypínačem proudu na rozvodné desce. Pak naložil vaky na vzorky a chystal se postavit fólii pro sluneční vítr. Když to bylo hotovo, vrátil se zase ke mně, aby zrevidoval zablokované přední řízení.

“Houstone," vykřikl, sotva vzal za páku, “vy jste sem v noci poslali hošíky z MSFC, aby to spravili, že jo?"

“Že váháš," posmíval se Houston.

“Cože, ono to funguje, Dave," ječel Irwin. “No to je báječné. Tak vynuluj navigaci a jedem!"

Tentokrát to šlo maličko na východ, okrajem jižního komplexu, ke kráterům Dandelion a Front. Původní plán trasy byl trochu pozměněn, protože na základě povrchního pozorování z první vyjížďky se geologům jevil jako velice zajímavý kráter Spur.

Už po třech minutách jízdy jsme minuli prohlubeninku kráteru Arbeit, vzdáleného od LM asi 1,5 km. Oba astronauty upoutaly hranaté balvany veliké tři až pět stop. O chvíli později jsem na jeden takový najel a na vteřinku to vypadalo, že budu dělat konkurenci LM a poletím. To bylo někde u Indexu, když RANGE ukazovala již 3 kilometry. Po mém extempore však Scott raději neriskoval a val kráteru Arrowhead objížděl v uctivé vzdálenosti. Všude kolem nás ležely teď miskovité prohlubně kráterů Jižního komplexu. Mírný svah se stoupáním 3 až 5° pokrývala spousta balvanů, takže opatrná jízda byla na místě. Jeden pořádný kus asi tak pět metrů v průměru vyvolal Scottův povzdech k Irwinovi:

“Ať mi nikdo neříká, že tohle povolání nemá cenu. Ten kámen tady jistě byl dřív, než se v moři nebo po souši na Zemi začali prohánět živočichové."

Strnul jsem, že si CDR bude chtít ten kolos vzít s sebou jako suvenýr, ale křivdil jsem mu. Scott zastavil teprve po šesti a půl kilometrech jízdy. Z toho půldruhého kilometru připadalo na objížďky, protože počítadlo na RANGE bylo teprve na 5,0.

Jako vždy patřily první chvíle mně. Mohu bez přehánění říci, že jsem se cítil znamenitě. V jedné baterii zbývalo 92 Ah, ve druhé plných sto. I jejich teplota byla v pořádku: 75 a 81 °F. Uhřátý po té jízdě jsem také nebyl - teplota motorů ležela dokonce pod dolní hranicí čidla.

Oba astronauti se tedy s klidným svědomím mohli soustředit na jiné úkoly. Jakmile se rozeběhla televize - její anténa byla tentokráte nasměrována podle indikátoru síly signálu, protože optické zaměření ztěžovalo rozptýlené světlo z okolí - bylo možno započít s geologií.

“Hádej, co jsem teď našel," volal Scott, “akorát to, pro co jsme si sem přišli."

“Krystalický kámen," vyhrkl Irwin.

“Ano, pane, přesně tak. Myslím, že to má blízko k anorthositu, protože téměř všechno v něm je plagioklas. Je to skutečně krása."

“Dej ho do sáčku 196," řekl Irwln, “uděláme z něho extra speciální sáček."

Jiný velký kámen se stal obětí kladiva. Rozlétl se po prvém úderu na tři kusy a byl opatrně sebrán kleštěmi a uložen. Sběr na povrchu však nestačil, a proto se CDR dal do kopání příkopu, snad i proto, aby sledoval vrstevnatost horniny a její sypkost. Motyčkou mu to šlo však pomalu, a tak si posloužil podpatkem boty, jímž energicky prohluboval vyhrabanou brázdu. V nejlepším mu však uklouzla druhá noha. Všichni jsme strnuli.

“Pozor, Dave, neudělej Irwina," vykřikl LMP.

Narážel na to, že se už sám také vymázl hned na začátku při mém vykládání. Až dosud o tom nikdo nevěděl, protože to nebylo na obrazovce vidět.

Irwinovo varování však přišlo pozdě. Scott opsal jakýsi zpomalený krasobruslařský zvrat dozadu a pomalu se skládal na záda, či vlastně na PLSS, který je na nich usazen. Leknutí však bylo zbytečné. Irwin přiklusal, aby pomohl kamarádovi na nohy, kleštěmi zdvihl motyčku a sběr hornin pokračoval, jako by se nic nestalo.

Nakonec došlo i na oprášení krycího skla na čočce televizní kamery a očištění řídicího panelu od prachu.

Zpáteční jízda stála za to. Jeli jsme napříč svahem se sklonem 15 - 20°, ale to Scottovi nevadilo, aby nemačkal z motorů, co se dalo. Dvě a čtvrt hodiny po odjezdu z domova jsme už zase byli u kráteru Spur. Tady se oba astronauti projevili jako fanatičtí kamenožrouti.

******************************************************************************************

VĚDECKÁ STANICE ALSEP

se skládá z centrální stanice, nukleárního zdroje elektrické energie SNAP 27, šesti vědeckých a jednoho technického experimentu.

Centrální stanice zajišťuje distribuci elektrické energie do jednotlivých měřicích přístrojů, přijímá povely ze Země a zpracovává naměřené údaje a vysílá je na Zemi prostřednictvím jednoho ze dvou identických vysílačů s vyzářeným výkonem 1 W na pásmu S.

Elektrickou energii dodává radioizotopová baterie SNAP 21, využívající tepelné energie (1 500 W) rozpadu plutonia ²³⁸Pu. Polovodičové termočlánky mají dodávat po dobu jednoho roku minimálně 63 W elektrické energie ve formě stejnosměrného proudu 16 V. ²³⁸Pu je ve formě kysličníku plutoničitého o celkové váze 3 789 g, ve válci z nerezové oceli.

Pasivní seismometr (PSE, S-031) slouží k detekci otřesů měsíčního povrchu. Má čtyři detektory; tři z nich jsou dlouhoperiodické (10 až 15 s), montované kolmo na sebe: čtvrtý je vertikální krátkoperiodický (0,5 až 1,0 s).

Magnetometr (LSM, S-034) slouží k měření směru a intenzity magnetického pole pomocí tří cívek umístěných na konci tří ramen. Má tři přepínatelné rozsahy ± 100?, ± 200? a ± 400?.

Spektrometr slunečního větru (SWS, S-035) slouží ke zjišťování intenzity a směru slunečního větru. Jeho 7 Faradayových pastí registruje elektrony s energiemi 10,5 až 1 376 eV nebo 6,2 až 817 eV podle způsobu měření a protony 75 až 9 600 eV, resp. 45 až 5 700 eV.

Detektor epitermálních iontů (SIDE, S-036) registruje množství, hmotu a energii kladně nabitých iontů s nízkou energií a množství energetických iontů ze slunečního větru. V první funkci je schopen analyzovat ionty s hmotami do 120 hmotových jednotek (Pozn.: Hmotová jednotka je 1/12 hmoty atomu ¹²C.) a s energiemi v rozpětí 0,2 až 48,6 eV. Ve druhé funkci zjišťuje počet iontů ve volitelném oboru energií v rozmezí od 10 do 3 500 eV.

Ionizační manometr se studenou katodou (CCIG, S-058) měří tlak okolní atmosféry. Pracuje ve třech rozsazích automaticky volitelných: 10^-12 až 10^-11,10^-11 až 10^-9 a 10^-9 až 5.10^-7 torr.

Experiment pro měření tepelného toku (HFE, S-037) je určen pro zjištění teplotního profilu a tepelné vodivosti materiálu měsíčního povrchu do hloubky max. 3 metrů (v případě Apolla 15 se nepodařilo dosáhnout této hloubky). Součástí experimentu je nárazová vrtačka, která dále slouží k odběru hloubkového vzorku.

Technickým experimentem je detektor prachu (M-515) umístěný na centrální stanici. Měří teplotu a výkon tří fotočlánků a z těchto údajů zjišťuje znečištění jejich povrchu.

V prostoru ALSEPu byly dále instalovány: hliníková fólie pro registraci slunečního větru (SWC, S-080) a laserový odrážeč (LRRR, S-078), který se na rozdíl od předchozích skládal ze 300 křemenných koutových odrážečů (LRRR Apolla 11 a 14 měly po 100 odrážečích).

******************************************************************************************

“Patnáct jednou ranou," hlásil Irwin, oháněje se hrabičkami. “Jako když shrábneš bank v pokeru."

“Udělej z nich hromádku, Jime. Hned jsem tam a dám ti na ně sáček. Ten kráter je učiněnej zlatej důl. Mám tu kámen úplně do zelena. Ale ne. Přece jen je šedý. Zelený odstín dělá jenom přílba, Jime. Škoda. Zato tady ta srostlice - půlka je černá jako čedič, zatímco druhá je taky zrnitá, ale bílá. Tahle brekcie zase vypadá jako velký kus skla. Jime, poď mi pomoct tady s tímhle!"

»Tohle« byl veliký balvan, se kterým se oba spojenými silami pokoušeli pohnout. Marně.

“Nám stačí vzorky půdy z okolí," krotil je capcom. “Jsme tu všichni jako u vytržení. Jde nám o to, nahrabat co nejvíc materiálu. Jenom seberte ještě nějaké malé kamínky!"

“Těch máme plný pytel," zněla opovržlivá odpověď. “Pojď, Jime, zabalíme to."

Oba se vynořili zpod okraje kráteru, po jehož svahu prve kousek sestoupili, a vraceli se ke mně. Scott dopadl na sedadlo tak upřímně, až jsem se zakymácel.

“Uf, to je fajn si zase sednout, co? Když člověk makal deset minut jako blázen ..." Nedořekl a uchopil řídicí páku. “Tak jedem!"

Vraceli jsme se skoro přímo na sever ke kráteru Dune. Kola mi odskakovala od půdy a jejich nárazy registroval čerstvě instalovaný seismometr v ALSEPu.

“Povedeme vás podle intenzity otřesů, nechcete?" nabízel Houston.

“Děkuji," odmítl Scott. “Vždyť už vidíme LM na Bažině hniloby. Domove, sladký domove ..." zanotoval si. Pak si všiml stop kol zanechaných při předchozí vyjížďce.

“Jime, podívej. Tady už někdo byl. To je učiněná dálnice. Zatracenej balvan," vykřikl, když přední kolo narazilo na překážku a přeskočilo ji. “Jen počkej prevíte. Však tě jednou nějaký dětičky taky čmajznou. Už z toho neustálého kymácení dostávám pomalu mořskou nemoc. No už jsme tady. Vyhodím tě hned u ALSEPu, Jime. Práce, čeká nás práce!"

Zatímco pro mne šichta skončila - měl jsem na kontě dalších 12,5 km, chopil se Scott znovu nedokončeného pokusu s vrtáním. Ale ani dnes se mu nevedlo.

“Tedy řeknu vám," ozval se po chvíli, “podklad v Hadley je doopravdy pevný."

Tentokrát se dostal do hloubky jenom asi metr, ale pak znovu ztroskotal.

“Přestaň," řekl po půl hodině marné dřiny capcomovi, který ho bombardoval radami. “Necháme to trochu vychladnout."

Na řadě bylo kopání příkopu do hloubky 14 až 16 palců, které zabralo osm minut. Viděl jsem, jak vykopaná zemina letí prostorem jako kompaktní celek. Rozptyl jednotlivých částeček byl překvapivě malý.

Teď už zbývalo jen odebrat trubkový vzorek - a to bylo zase spojeno s vrtáním. K překvapení všech zúčastněných se však tentokrát sonda ponořila do půdy bez obtíží po celé své délce.

Posledním úkonem EVA -2 bylo vztyčení vlajky. Potom, po šesti a půl hodinách, se Irwin vysoukal na plošinu a ujal se vzorků dopravovaných lanovkou. Když byl hotov i s tím, zmizel horní částí těla v průlezu a třepal nohama, aby vyklepal přebytečný prach.

Scott se ještě podíval na vrtačku zabořenou do půdy a zabručel pro sebe:

“Zítra se sejdeme."

Potom zmizel v průlezu i on.

XII.

Třetí EVA začala opravdu u vrtačky. Trubkový vrták, který šel tak snadno do země, nebylo teď možno jen tak vytáhnout.

“Kolik hodin máme nad tím strávit, Joe," křičel Scott naštvaně na capcoma. “To je pořádná rozcvička na začátek dne. Pozor Jime: jedna... dvě... tři... á á á. Nic. Znovu: jedna ... dvě ... tři... húúú ... zatraceně."

Trvalo šest minut, nežli se podařilo trubku vytáhnout, ale to nebyl zdaleka konec trablů. Dvě stě čtyřicet centimetrů její délky bylo třeba rozšroubovat na několik částí. Závit byl však jako spečený.

“Ještě jsem tě neslyšel říci," láteřil Scott mezi prací, lapaje po dechu, “že tuhle věc opravdu potřebujete. Jde to moc blbě. Je to tak důležité?"

“Je to opravdu důležité, Dave. Zcela vážně, je to nejhlubší vzorek vzatý z Měsíce od té doby, co tam Měsíc je."

Capcomův tón uklidnil Scotta víc než slova.

“Hochu, to zní jinak," řekl uklidněn. “Tak zaber, Jime, no. A je to."

Trubka skutečně povolovala, ale rozdělení na čtyři části trvalo i tak skoro dvacet minut.

Odměnou za dřinu byla pro Scotta třetí, poslední vyjížďka se mnou. Zamířil tentokrát na západ, ale cíl byl stejný, jako při prvé EVA: Hadleyova brázda.

“Všechny kopce jsou dnes osvětleny sluncem," líčil Scott své dojmy během jízdy. “Je to nádherná podívaná."

“Připomíná mi to můj oblíbený verš z Knihy žalmů," přidal se Irwin: “»Pozdvihuji očí svých k horám, odkudž by mi přišla pomoc.« Ale ovšem, snad ji trochu dostaneme i z Houstonu."

Neuplynulo ani půl hodiny a stáli jsme zase na okraji brázdy.

“Teď uvidíte místo, které stojí za podívanou," řekl Scott, zapínaje televizi. “Zdá se mi, že na protější straně vidím deset různých vrstev a dole je moře suti. Dosud jsme však neviděli dno. Myslím, že bychom se měli kouknout trochu doleji. Hoplá!"

Jak byl zakoukaný do krajiny, zakopl o veliký balvan u svých nohou. Hasselblad s 500mm objektivem mu vyletěl z ruky a Scott sám šipkou po břiše vypadl z obrazu. Strnul jsem, jako strnuli jistě všichni přihlížející kromě Irwina, v očekávání příštích okamžiků.

Edwarda Fendella, který ze Země obsluhoval televizní kameru, bylo však těžko vinit z nepohotovosti. Signál, vyslaný jedním z patnácti ovládacích tlačítek, letěl ke mně 1,8 sekundy. Další tři vteřiny trvalo, nežli se vrátil zpět a konvertoval se na televizní obraz. Od okamžiku pádu do okamžiku změny pozorovaného záběru muselo tedy uplynout nejméně pět vteřin za předpokladu, že “Captain video" reagoval okamžitě.

Uplynula tedy chvíle, než bylo možno vidět Scotta, jak vstává a jak mu Irwin lopatkou podává upuštěný Hasselblad. Pád neodradil Scotta od původního úmyslu. Spolu s Irwinem sestupoval po okraji brázdy, až svah zakrýval spodní polovinu jejich těl.

“Nepouštějte se tak blízko," varoval je capcom.

“Bez obav. Teď už si dám pozor, abych nezakopl o nějaký pitomý kámen," uklidňoval ho Scott.

“Hoši, čeká na vás ještě moc práce," hodil mluvčí střediska udičku, když varování nepomáhalo. To byla beze sporu pravda. Astronauti se neochotně vynořili opět na rovinu a sháněli kolem, co se dalo. Než jsme se vydali na další cestu, přibyl do sbírek druhý trubkový vzorek z hloubky a také velký kámen, který Scott přinesl pod paží jako aktovku.

Vzorkům patřily i první chvíle po návratu k LM. Potom však Scott očistil můj pravý přední blatník, vytáhl obálky s příležitostnými známkami k desátému výročí kosmického programu a jal se je razítkovat.

“Musíme ukázat" - buch - “že naše poštovní služba" - buch - “doručuje do každého místa vesmíru."

********************************************************************************************************************

GEOLOGICKÁ VÝZBROJ

1 — kladívko; 2 — lopatka; 3 — hrabičky; 4 — kleště; 5 — prodlužovací násada; 6 — sběrný vak na vzorky; 7 — stojan na nářadí; 8 — gnomon: A — stupnice šedi, B — barevná stupnice; 9 — transportní bedna; 10 — pytlík na dokumentované vzorky; 11 — přezmen

K zajištění nejdůležitějšího úkolu expedice - geologického průzkumu okolí místa přistání - byla posádka Apolla 15 vybavena následující výzbrojí, kterou vozila složenou na malé plošince za sedadly Roveru:

— Geologické kladívko o délce 36 cm; násada z hliníku, hlavice ocelová. Po nasazení na prodlužovací násadu lze použít jako motyčky.

— Adjustovatelná lopatka z nerezové oceli. Krátkou násadu lze nastavit do úhlu 55° až 90° k ploše lopatky. Nasazuje se na prodlužovací násadu.

— Hrabičky pro sběr kaménků od 1 do 2,5 cm v průměru z nerezové oceli. 25 cm dlouhá násada se nasazuje do prodlužovací násady.

— Univerzální prodlužovací násada z hliníku, 76 cm dlouhá, 2,5 cm v průměru.

— Devět hliníkových trubek, průměr 2,5 cm, délka 38 cm, pro odběr podpovrchových vzorků. Nasazují se na konec univerzální prodlužovací násady.

— Vaky na vzorky dvojího typu. Jeden má kapsy na trubkové vzorky, na vzduchotěsné schránky, na antimagnetické schránky a na velké kameny. Standardní pytlíky na vzorky, z Teflonu o rozměrech 19 x 20 cm, jsou po dvaceti očíslovaných kusech ve čtyřech transportních vacích.

— Kleště na odběr malých kamenů o rozměrech od 1 cm do 6 cm na násadě.Celková délka 80 cm.

— Přezmen na vážení beden se vzorky.

— Gnomon na určení orientace vzhledem ke Slunci a na určení místní vertikály. Současně je na něm standardní barevná škála a stupnice šedi.

— Barevná tabulka pro stanovení barvy vzorku.

— Registrační penetrometr na stanovení pevnosti půdy.

— Dvě transportní bedny na vzorky (ALSRC).

******************************************************************************************

Když odložil razítko, stoupl si přede mne, před televizní kameru.

“V levé ruce držím ptačí péro," oznámil. Byl to brk z křídla sokola Hungryho, miláčka letecké akademie. “V pravé ruce mám kladivo. Před časem muž jménem Galileo učinil velmi významný objev o pádu předmětů v gravitačním poli. Měsíc je ideální místo pro potvrzení jeho objevu. Pustím teď obě věci současně a doufám, že dopadnou k zemi obě najednou. Tak ... viděli jste, že pan Galileo měl pravdu."

Obě hříčky naznačovaly, že se pobyt výpravy na Měsíci chýlí ke konci. Scott ještě vyšplhal na mé sedadlo a popojel asi 100 metrů na východ od LM. Když cvakly vypínače baterií, uvědomil jsem si, že to asi byla moje poslední jízda.

Opodál, malý kousek ode mne, zapíchl CDR do půdy černě orámovanou tabulku se jmény všech zahynuvších astronautů a k ní položil figurku ve skafandru jako symbol.

Potom už oba muži vystoupili po žebříku a příklop za nimi zapadl. Ještě však nebyl úplně konec. Z LM se najednou zakouřilo. Jak pyrotechnika přesekla spojky mezi přistávací částí a kabinou, a současně někde vespod vyšlehl plamen. LM se zahalil do oblaku prachu a vznesl se nad něj, vzhůru, se sršícím chvostem plamenů na spodku. Slyšel jsem, jak zevnitř zaznívá hudba, pochod amerického letectva.

Když se zvířený prach usadil a zorné pole se vyjasnilo, viděl jsem před sebou už jen spodní přistávací část konstrukce. Vlastní LM byl na cestě do nebes.

XIII.

Do nebes! Kdyby mi nebylo Rovera líto, jak tam stojí jako žebrák mezi stopami bot a rýhami od kol, tak bych mu to patřičně vytmavil. Do nebes! Nejvýš na oběžnou dráhu vhodnou ke spojení s mateřskou lodí, a to ještě ne tak honem.

Po návratu museli Scott a Irwin nejdříve uklidit geologické sbírky, aby uvnitř mé kabiny bylo vůbec k hnutí; potom následovala víc než hodinová kontrola páček a vypínačů, zda jsou všechny ve správné poloze. Konečně museli astronauti vyslechnout záplavu dat ze Země, nezbytných k naládování počítače před startem:

“Máme tu pro vás fůru čísel, Dave. V letovém plánu se budou měnit nějaké vzdálenosti a relativní rychlosti, protože dráha velitelské sekce je trochu eliptická."

“Tak spusťte," řekl Scott rezignovaně.

Z Houstonu se začala hrnout lavina číslic a nesrozumitelných údajů. Jediné, co jsem vystihl, byla zmínka o potížích se spojením na VHF. Endeavour zprvu neodpovídala, a teprve když se ocitla přímo nad místem přistání, bylo možno dosáhnout spojení přes všesměrovou anténu.

Přípravy trvaly dobře čtyři hodiny, než se z Houstonu konečně ozvalo:

“Máte povolen start. Předpokládáme primární navigační systém."

“Dobře, jsme připraveni si trochu zalétat."

“Připravte se na jednu minutu," velel Houston. “Jedna minuta... teď!"

“Příjem. Jedna minuta, VSTUP, pojistka zapnuta, všechny klíče zapojeny... odhození přistávacího stupně... motor v chodu ... 29 ... dobrý start... jedeme ... 306 ... výborně! Pěkná hladká jízda s hudbou »Vzlétáme do modrých dálav«."

“Znamenáme, Dave," odpovídal Houston, “ve třiceti vteřinách je to O. K., pokračujte v jedné. Až klesne žádaný přírůstek rychlosti na 400 stop za vteřinu, začněte normální vypínání."

To byly první okamžiky letu. Přehoupl jsem se přes Hadleyovu brázdu, která z výšky vypadala zvláště impozantně.

“Tři minuty letu," hlásil capcom. “Oba navigační systémy vypadají dobře."

“Všechno jako obvykle," potvrzovali astronauti. “Pozorujeme vzrůst tlaku v rozvodu RCS, když trysky hoří. Halo, Houstone, máme radarový kontakt s Endeavour!"

To už uběhlo víc než pět minut letu. Ve sluchátkách se ozval pokyn:

“Falcon, zde Houston. Nulujte AGS!"

“Příjem, rozumím. Nuluji AGS."

“Pouze rovinnou složku, Dave!"

“Dobře. Pouze rovinnou složku na AGS. Pojistka vypnuta, vypojeno na primárním. Klíč zapojen. Měli jsme hlavní poplach, ale doladili jsme přes AGS. Podle primárního jsme na dráze 40,6 na 8,9."

Někdy v těch chvílích jsem po dlouhé době zaslechl Wordena:

“Falcone, zde Endeavour," volal. “Mám vás na vzdálenost 127."

“Přetočte se do polohy pro radarové sledování," vmísil se Houston.

“Čekám na to," to musel být pro změnu Worden, “vzdálenost je nyní 117."

Když jsem se pod účinkem trysek natáčel, snažil jsem se zahlédnout velitelskou sekci, ale marně. Bylo ještě příliš brzy. Na dohled jsem se dostal teprve ve vzdálenosti asi 60 námořních mil.

Pak dostaly události rychlý spád. Když už nás dělilo jen několik set metrů, byla dráha a rychlost obou lodí vyrovnána. Endeavour se zvolna natočila stykovacím zařízením proti mně, načež jsem se opět začal přibližovat. K dotyku došlo 121 minutu po startu z Měsíce. Zámky na obrubě zapadly na první ráz.

“Zachytili jsme se," hlásil Worden. “Vítám vás doma."

“Je moc fajn, když je člověk zase zpátky," odpovídal Scott. “Jak si tu žiješ, Ale?"

“Až na nějaké maličkosti dobře. Přestal pracovat laserový výškoměr a zlobila panoramatická kamera. Také mám potíže se zasouváním hmotového spektrometru do pouzdra. Trvá věčnost, než víko zapadne. Na to se ještě podívám. Teď se dejte do práce, Falcone."

Scott ze své strany a Worden z druhé otevřeli poklopy. Bedny se vzorky a fotografické materiály byly nejprve očištěny od měsíčního prachu a pak se stěhovaly tunelem do velitelské sekce. Nakonec se tam vsoukal i Scott. Irwin se ještě zabýval tlačítky na jednom z mých počítačů. Dvě a půl hodiny po spojení odešel i on.

Klid a ticho, které následovalo po zmatcích se stěhováním, působilo v první chvíli příjemně a blahodárně. Potom, najednou, mi vytanul na mysli Rover, opuštěný na Bažině hniloby.

XIV.

V kabině bylo nezvykle těsno a hlučno. Během čtyřiceti osamělých obletů jsem poněkud odvykla větší společnosti. A teď najednou přibyli dva muži navíc se spoustou krámů obalených prachem, který přes veškerou péči nebylo možno odstranit ze všech koutů a záhybů.

Ani jsem se nedivila, když se posádka navlékla do skafandrů včetně přílby a rukavic, aby unikla vdechování všudypřítomného prachu. Následující chvíle mi však ukázaly, že jsem se v důvodech tohoto počínání dokonale mýlila.

Astronauti uzavřeli oba příklopy v tunelu, atmosféru z něho vypustili do vakua a nyní pozorně sledovali případnou změnu tlaku v průlezu.

Byly to zřejmě přípravy k odhození LM a mimořádná činnost včetně oblečení skafandrů vyplývala z tragických zkušeností poslední sovětské kosmické výpravy. Také teď se ukázalo, že opatrnost byla na místě. Tlak v tunelu nepatrně rostl, což znamenalo netěsnost, snad mezi velitelskou sekcí a průlezem. Vzduch mohl pocházet ovšem i z prostory v LM, ale jistota je jistota. Muži znovu otevřeli příklopy, pečlivě očistili jejich příruby a zase je uzavřeli. Skončili právě, když jsem letěla nad odvrácenou stranou Měsíce. Dvouhodinové zdržení se však vyplatilo a opakovaná zkouška prokázala tentokrát hermetičnost uzavření.

Nastala chvíle rozloučení. Na stisknutí knoflíku odpálily kumulativní nálože LM i s průlezem a se stykovacím zařízením, které ztratilo význam. Zbavila jsem se tím kolem metráku váhy, což představovalo značnou úsporu paliva při návratovém manévru.

Po oddělení se LM ode mne pomalu vzdaloval.

“Je asi padesát metrů před námi," hlásil Scott připravený dokončit separační manévr. “Vůbec ho však proti Slunci není vidět."

To bylo na pováženou. O náhodnou srážku s bývalým kamarádem jsem ani v nejmenším nestála. Na pomoc nám přišla Země, která vypočetla z radarového sledování přesně naši vzájemnou polohu, takže bylo možno provést manévr naslepo. Když jsem se na Scottův povel dostatečně vzdálila, byl LM automaticky naveden proti povrchu Měsíce.

Snažila jsem se představit si, jak se řití čím dál tím rychleji dolů do Bažiny hniloby a jak seismograf vzdálený asi 70 kilometrů od místa dopadu zaznamená jeho konec. Nebyla jsem sama, kdo na to myslel.

“Ten LM byl pěknej," řekl capcom zespoda, když se astronauti ukládali ke spánku.

“To byl." odpověděl Scott a zívl. “Dobrou noc."

XV.

Spáčům bylo dopřáno plných devět hodin zaslouženého odpočinku, ale potom je z Houstonu hnali nemilosrdně do práce. Worden se chopil fotografování, Irwin prováděl různé testy a na velitele Scotta připadla úprava a uložení vzorků.

“Hele, máš tam těch osm stop vrtu?" vyzvídal na něm capcom Joe Allen během práce.

“Se ví. Nepustili jsme ho ze zřetele ani na moment. To mělo prioritu č. 1. Ostatně, než jsme vylezli z LM, tak jsme ho pro jistotu celý prohledali."

“Odvedli jste bezva práci, Dave.

Geologové jsou na vrcholu blaha. Předběžné vyhodnocení vašich hlášek poskytuje už teď lepší obraz, než souhrnné zprávy kterékoli z předchozích výprav devadesát dnů po návratu."

Capcomova slova působila jako povzbuzující injekce. Ještě dva “dny" proložené odpočinkem shromažďovala posádka uvnitř mé kabiny všechny poznatky, které bylo možno získat o Měsíci ze vzdálenosti sta kilometrů.

“Přál bych si, abychom měli více času," postěžoval si Scott později. “Je tu spousta věcí k vidění i na práci. Vydržel bych se koukat dolů týdny a týdny a vybral bych vám libovolný počet prima míst k přistání, se zaručenou pracovní náplní na kolik týdnů. Prostě, abych razil nový slogan: Je toho tak moc - že je to až o nemoc!"

“Jen si nedělej iluze, že budeš na Zemi zahálet," zchladil ho capcom. “Tady už třetí den prší a je teplo. Čeká na vás sekání trávníku, jen co se vrátíte. Tak se těš!"

Dva oběhy před TEI změnil Worden mou dráhu z téměř kruhové na eliptickou. Bylo to s ohledem na vypuštění vědecké družice, jejíž životnost na dosavadní dráze by vlivem maskonů byla jen asi 90 dnů. Nová trajektorie jí zaručovala po vypuštění pérovým zařízením existenci nejméně na jeden rok.

Jakmile byl experiment s družicí ukončen, dala se posádka do příprav k návratu.

“Tak hoši," hlásil Scott, sotva jsme měli Zemi na dohled. “Byl to nádherný, hladký manévr. Stoupáme přímo vzhůru od Měsíce. Každým okamžikem se zmenšuje, krátery mizí a jeho povrch nabývá opět světle zlaté barvy. Za chvíli obhlédneme celou polokouli jediným pohledem, jen co budeme o trochu dál. Zatím nezbývá, než čekat - a spát."

XVI.

Spali opravdu jako dudci, takže budíček - úvodní hudební téma z filmu 2001 - vyburcoval zpočátku z klidu jenom mne.

“Jsme ve výborné kondici," prohlásil Scott na starostlivý dotaz, když je opakovaný signál ze Země konečně probudil. “Jsme schopni zvládnout vše, co je třeba vykonat po zbytek doby."

Že to opravdu něco znamenalo, jsem poznala zakrátko nato. Astronauti si navlékli kompletní výstroj a potom k mému údivu začala dekomprese kabiny. Po pěti minutách otevřel Worden poklop a opatrně se vysoukal na povrch mého pláště. Byl upoután na sedmiapůlmetrovém laně a Irwin ho jistil, napůl vykloněn z otvoru.

“Už jsem na stupačkách," hlásil CMP dolů do otvoru. “Jdu na to."

Uvolnil kazetu z panoramatické kamery a připoutal si ji k zápěstí. Netrvalo ani dvě minuty a drahocenný úlovek putoval dovnitř, do bezpečí. Frekvence Wordenova tepu při tom činila 130 za minutu. Jakmile však Scott ohlásil, že kazeta je uložena, vrátil se CMP zpět ke své činnosti.

“Není naspěch, Ale," mírnil ho Houston. “Máš na to na všechno hodinu času."

“Mně se tu strašně líbí," řekl první muž, který vystoupil do prostoru tak daleko od Země.

“Tak se podívej na SIM," vyzval ho capcom.

SIM byl soubor přístrojů na mém boku, přesněji na boku pomocné sekce. Některé z nich dělaly během letu potíže.

“Mrknu se na detektor poměru příčné rychlosti k výšce," oznámil Worden. Za chvíli však dodal zklamaně:

“Nevidím nic, co by stínilo senzor a bránilo mu ve funkci. I skleněné okénko je neporušené. Zato hmoťák má zprohýbaný kryt. Tak proto si signálka uzávěru vždycky dávala na čas. Naproti tomu na fotogrammetrické kameře není nic vidět. Vypadá úplně O. K."

Za řeči uvolnil kazetu i z této kamery a podal ji Irwinovi. Na pokyn z Houstonu prohlédl ještě jednou zběžně SIM, aniž zaznamenal úspěch. Potom se rozhlédl a pozpátku vlezl zpět do otvoru.

Od otevření dveří do jejich uzamčení uplynulo jen devatenáct minut. Vnitřní prostor se opět plnil kyslíkem z klimatizačního zařízení. Když však tlak dosáhl 0,2 atmosféry, bylo normální tlakování přerušeno a posádka cvičně pokračovala v obnovování atmosféry nouzovým způsobem, ze zásob Wordenova skafandru. Pokus skončil úspěšně a tlak zakrátko dosáhl obvyklých 0,35 atmosféry. Operace s kyslíkem trvala asi dvacet minut a byla posledním zajímavým bodem programu. Jeho zbytek - závěrečné chvíle letu - se týkaly především mne.

******************************************************************************************

VĚDECKÝ PŘÍSTROJOVÝ MODUL SIM

Do původní prázdného sektoru 1 pomocné sekce byly pro tři poslední expedice projektu Apollo zabudovány přístroje pro výzkum Měsíce z oběžné dráhy (SIM = Scientific Instrument Module).

Spektrometr gamma-záření, umístěný na 7,6 m dlouhé vysunovatelné tyči, slouží k mapování povrchu Měsíce v oboru energií 0,1 až 10 MeV. Kromě stanovení některých prvků, z nichž je složen povrch Měsíce, sloužil i ke sledování galaktického gamma-záření při zpáteční cestě k Zemi.

Rentgenový fluorescenční spektrometr doplňuje měření předchozího přístroje.

Registruje X-záření některých prvků v měsíční kůře, indukované dopadem slunečního X-záření. Dále sleduje i X-paprsky galaktického původu.

Spektrometr alfa-záření mapoval povrch Měsíce v oboru energií 4,7 až 9,3 MeV, a tím umožňoval stanovit množství přirozených radioaktivních prvků v měsíční kúře.

Hmotový spektrometr, umístěný na 7,3 m dlouhé vysunovatelné tyči, zjišťoval složení měsíční atmosféry. Čítač č. 1 zjišťoval částice o hmotě od 12 do 28 hmotových jednotek, č. 2 od 28 do 66 hmotových jednotek.

Panoramatická kamera byla určena k získání snímků s vysokým rozlišením (až 1 metr). Ohnisková délka 610 mm, zorné pole 11° x 108°. Kazeta o hmotě 33 kg obsahovala materiál na 1 650 snímků.

Mapovací kamera s nižší rozlišovací schopností (20 m) byla vybavena dvěma objektivy: 76 mm f/4,5, 74° x 74° pro mapovací účely a 76 mm f/2,8, 24° s optickou osou odkloněnou o 96° od mapovací, pro pořizování snímků hvězdného nebe. Současná expozice povrchu Měsíce a hvězdného nebe měla umožnit přesné zorientování snímku při poletové analýze. Hvězdná kamera však nepracovala správně.

Laserový výškoměr, spřažený s mapovací kamerou, měl měřit vzdálenost kosmické lodi od středu obrázku snímaného mapovací kamerou. Pracoval s rubínovým laserem (vlnová délka 6 943 A, výkon 200 mJ/puls, délka pulsu 10 ns, max. opakovací frekvence 3,75 pulsů za minutu).

Subsatelit s předpokládanou užitečnou dobou života 1 rok nese tři experimenty: převáděč pracující na pásmu S k určování přesné dráhy družice (studium gravitačního pole Měsíce, zejména maskonů); přístroje pro studium odstínění korpuskulárního záření a jevů v přechodové oblasti magnetosféry; dvouosý magnetometr.

******************************************************************************************

XVII.

Rychlost letu rostla každým okamžikem a Země se teď viditelně přibližovala. Bylo na čase začít s přípravami k návratu. MCC-7, poslední plánovaná korekce letu, vyšla perfektně. Téměř hodinové navigační měření později ukázalo, že moje dráha leží prakticky uprostřed povoleného sestupového koridoru.

Scott, Irwin a Worden se tedy mohli nerušeně soustředit na operace spojené s odhozením pomocné sekce a na další úkoly.

Worden přejustoval navigační zařízení do polohy vhodné pro vstup do atmosféry a zahájil zkoušky s ENTRY MONITORING SYSTEM. Cítila jsem, jak zapojil topení v mých vlastních manévrovacích motorcích, aby zajistil nerušený průběh jejich funkce.

Irwin mezitím zastrkával do přihrádek všechny dosud volně ponechané věci.

Asi padesát minut před koncem cesty obdrželi astronauti ze Země údaj o vzdálenosti místa přistání od bodu vstupu do atmosféry a o mé rychlosti v tomto okamžiku. Tyto údaje ještě s řadou jiných putovaly okamžitě do počítače a potom - potom si posádka v kabině navlékla plovací vesty. Pro mne nic takového neměli - já jsem se mohla klidně utopit.

Pomocnou sekci - dosud nedílnou část mého já - čekal ještě horší osud. Za litanie, kterou předříkával Scott, bylo přerušováno jedno naše vzájemné spojení za druhým.

“Hlavní rozvody na přistávací baterie," velel CDR.

“Hlavní na přistávací." To byl zřejmě Worden.

“Primární glykol z radiátorů na zkratku."

“Glykol na zkratku," potvrzoval CMP.

“Ventil přepadového kyslíku otevřít."

“Ventil otevřen."

“Uzavřít ventil zdrojů O₂ z pomocné sekce!"

“Uzavřeno."

Se zatajeným dechem jsem pozorovala, jak se z dolní poloviny lodi vytrácí život.

“Logiku časovacího zařízení zapnout," zněl další pokyn.

“Jeden okruh zapnut ... druhý zapnut," odpovídal Worden jako ozvěna. “Houstone, zde Endeavour! Zapojili jsme časovací zařízení pyrotechniky."

“Povolujeme pyrotechniku odjistit," potvrdil Houston.

Scott nyní aktivoval ty obvody pomocné sekce, které ovládaly činnost jejích manévrovacích motorků. Postupně došel na konec výčtu úkonů, nezbytných pro oddělení. Nyní bylo na mně, vlastně na mém počítači, aby se postaral o další. Před zahájením odhazovací sekvence musel však ještě oznámit posádce souřadnice místa přistání, tak, jak vycházely podle mých pozorování. Worden je porovnal s údaji ze Země a spokojeně stiskl tlačítko POKRAČUJ. Počítač vychrlil údaje o přetížení a o rychlosti a upozornil signálem posádku na nastávající separaci.

Když se na panelu rozblikal PŘÍKAZ 50 POLOŽKA 25, přemanévroval mne CMP do polohy pro oddělení.

V čase T-17 - počítám-li za T = 0 okamžik zahájení sestupu atmosférou - odklopil Worden krytky páru vypínačů ovládajících separační pyrotechniku a obě páčky současně překlopil nahoru.

So long! napadlo mě. Počítač vyslal poslední povel na pomocnou sekci: po 0,4 vt. zažehnout RCS 1A, 1B, 1C a 1D na 5,5 vteřiny. Půl vteřiny nato motor 4A a 4C na jednu vteřinu.

To bylo vše. Potom už proud z baterií rozžhavil dráty v rozbuškách a ty explodovaly. Cyklotrimethylentrinitramin šesti kumulativních náloží se vzňal a plamen, žhavější než autogen, se zakousl z obou stran do tří ocelových nosníků. Jiné rozbušky rozpojily konektory elektrických spojů maličko předtím, než gilotiny hnané tlakem několika set atmosfér spalných plynů z dalších pyropatron přesekly kabely spojující dosud pomocnou sekci se mnou. To proto, aby zkraty v rozdrcených kabelech nenatropily nějakou škodu. Spolu s elektrickým vedením vzaly za své i trubice přívodu kyslíku a chladicího glykolu. To všechno se odehrálo mnohem rychleji, nežli je možné vylíčit.

Moje akcelerometry a gyroskopy zaregistrovaly slabý náraz a potom - potom už se SM ode mne pomalu vzdalovala, tažena silou svých vlastních motorků, otáčejíc se přitom kolem podélné osy.

Uvnitř mé kabiny se rozsvítila výstražná světla u všech systémů pomocné sekce. Scott, který sledoval manévr, kývl hlavou a tento formální poplach zrušil. Vzápětí aktivoval moje manévrovací motorky, aby mu výsledné natočení umožnilo sledovat Zemi. Ne ovšem už neúplný kruhový terč nebo kouli, ale pouze obrovský oblouk zemského horizontu.

“Dobrý," pochválil se, “horizont už mám v zaměřovači. Řízení na minimální impuls, velikost rotační rychlosti na minimum."

Jak sledoval pohyb horizontu, dostávala jsem se postupně do polohy vhodné pro přistání. Jakmile mi údaje IMU potvrdily, že orientace vyhovuje sestupu, přešla jsem podle pokynů, zadrátovaných do mé paměti před mnoha měsíci, na program 63. Scott to komentoval:

“P-63. Géčko, rychlost i vzdálenost souhlasí."

“Měním stupnici na umělém horizontu na 50/15, oba RCS na přímé řízení."

“Přímé RCS, hlavní A, hlavní B zapojen!"

Velitel i CMP bedlivě sledovali, jak se ručička odchylky náklonu pomalu blíží k nule, zatímco já jsem se přibližovala k atmosféře se stále rostoucí rychlostí.

Proletěla jsem pomyslnou hranicí ve výšce 121 km nad Zemí. Molekuly vzduchu narážely teď na můj plášť čím dál tím častěji, i když brždění o atmosféru bylo zatím nepatrné. Rotor akcelerometru osy X se však přece jen pohnul a začal se vychylovat. Elektronika jej pulsem vrátila do nulové polohy. Nové vychýlení přineslo další puls a další. Pulsů rychle přibývalo: tři... sedm ... deset za vteřinu. Bylo nutno přejít na program 64 a rozsvítit signální světlo na EMS.

“0,05 g," hlásil Scott, “přepínám klíč."

Chtěl tím říci, že mění logiku řízení tak, aby účinek motorků RCS byl co nejvíce podřízen autostabilní poloze.

“Počítadlo vzdálenosti je O. K.," dodal Worden. “Hodnota g na EMS souhlasí s g-metrem."

“Indikátor stability rotace plný vztlak vzhůru."

To souhlasilo. V horním okénku palubního počítače vzrůstaly hodnoty g, zatímco v druhých dvou řádcích klesala rychlost a vzdálenost od místa přistání.

Let končil a jeho průběh v těchto chvílích záležel jen a jen na počítači. Vedl mne nejprve mírně sestupnou drahou do výše asi 80 km, aby přetížení rostlo jen pomalu. Přesto jsem cítila žár rozžhaveného štítu, který pomalu odhoříval, a všude kolem mne byly plameny. Asi 1 600 km před cílem přetížení prudce vzrostlo a přišlo opět stoupání vzhůru, skoro k pomyslné hranici atmosféry. To však byla moje labutí píseň. Z vrcholu paraboly jsem klesala rychle dolů a pode mnou bylo moře.

Po sedmi minutách sestupu už rychlost letu činila jen asi 200 m/s, což ovšem nestačilo k řízení letu aerodynamickými silami. Můj počítač rezignoval a vyslal poslední údaj: PŘÍKAZ 16, POLOŽKA 67. Vzdálenost od cíle 1,7 námořní míle, zeměpisná šířka přistání 26,13 sever, délka 157,98 západ.

Hned po tomto hlášení odjistil Scott padákový systém. Když se sepnuly kontakty barorelé, odstřelila pyrotechnika kryt a ze schránky pod ním se vymrštily padáky. Nejprve stuhové, pak vytahovací, a konečně hlavní. Dva z nich se rozvinuly a naduly, ale třetí zůstal sbalený. Snad praskla poutací oka, nebo snad samovznícené palivo přepálilo lana. Jak to ve skutečnosti bylo, to se už nikdo nedoví. Po přistání se totiž právě tento padák nepodařilo najít a vylovit. Prostě se neotevřel a jen vlál vedle druhých dvou jako větrný rukáv. Jeho ztráta způsobila, že jsem se snášela o 15 % rychleji než obvykle. Moře už bylo blízko a rychle se přibližovalo. Pak přišel náraz, plesknutí a oslepení vodou a pěnou. Někde nade mnou zavířil vrtulník a z něho skákaly dolů tmavé postavy žabích mužů. Teď teprve jsem se dočkala plovací vesty.

Astronauti si později žertem stěžovali, že to s nimi pořádně žuchlo. Měli si na co stěžovat! Za čtyřicet pět minut byli už na palubě Okinawy, v suchu a v pohodlí bez karantény.

Já jsem musela čekat na vyzdvižení dobré dvě hodiny.

Fotografie a schémata k článku ,,Tulák ze základny Hadley,, : (Snímky NASA)

Apollo 15 - Tabulka k článku "Tulák ze základny Hadley" - LK č.23/1971, str.905            
            
Událost             GET (vt.)              Výška (km)           Vzdálenost (km)         Rychlost (m/s)  
              plán.   skut.  rozdíl   plán.   skut.  rozdíl   plán.  skut.  rozdíl   plán.   skut.   rozdíl
start           0,4   0,587  +0,187          
vypnutí S-IC  158,7   159,2  +0,5     68,67  68,760  +0,09     89,0    90,1   +1,1  2371,88  2381,21  +9,33
vypnutí S-II  549,4   548,7  -0,7    176,89 178,470  +1,58   1623,4  1621,0   -2,4  6552,98  6559,99  +7,01
vypnutí S-IVB 698,8   694,4  -4,4    171,77                  2635,3                 7355,50  7354,71  -0,79
perigeum                            166,812 168,013  +1,201      
apogeum                             166,830 169,916  +3,086      
TLI         10562,7 10563,7  +1,0   325,010 321,280  -3,730                        10841,99 10843,03 +1,042

Přepis článku: M.Filip, 11.10.2003

Omluvte zhoršenou kvalitu některých fotografií, způsobenou skenováním z nekvalitních kopií článku z L+K.
Originály některých částí článku z časopisu nemám k dispozici.

Aktualizováno : 16.11.2003

[ Obsah | Pilotované lety | Apollo | Apollo 15 ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/ap-15/lk1.htm)