PŘISTÁNÍ SE ODKLÁDÁ
NASA projekt APOLLO: AS-511
Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Astronautický klub SPACE (L+K
č. 15, 16, 17, 18, 19 / 1972)
Snímky a kresby: NASA
************************
Jeho Excelenci
Richardu Nixonovi,
presidentu Spojených států amerických
Přijměte, pane presidente, mé blahopřání u příležitosti
úspěšného zakončení letu kosmické lodi Apollo 16 a šťastného návratu amerických
kosmonautů na Zemi.
Předejte prosím mé nejsrdečnější blahopřání členům posádky
kosmické lodi, odvážným kosmonautům Johnu Youngovi, Charlesu Dukemu a Thomasi
Mattinglymu.
N. V. Podgornyj, předseda presidia Nejvyššího sovětu SSSR
************************
"Nic není tak daleko, aby toho
člověk nedosáhl, ani tak ukryto, aby to neodhalil." Descartes
I.
Zlí
jazykové tvrdili, že za všechny “průšvihy", které zprvu pronásledovaly
let Apolla 16 ke kráteru Descartes, může jen a jen složeni jeho posádky. Všichni
tři astronauti totiž více či méně souviseli s nešťastnou “Třináctkou",
která, jak je známo, jen tak tak neskončila tragédií. John W. Young, dvaačtyřicetiletý
hnědovlasý námořní kapitán, byl velitelem záložní posádky Apolla 13 a nyní zastával
funkci CDR na “Šestnáctce". Jeho druh pro výlety na Měsíci, LMP Charles
M. Duke, narozený roku 1935, byl rovněž v záložní “Třináctce". O smolaři
Mattinglym není ani třeba dlouze hovořit. Byl vyřazen přímo z letové posádky
označené oním legendárním nešťastným číslem pro podezření z onemocnění zarděnkami.
Třináctka tedy pronásledovala misi Apolla 16 na každém kroku
a také porucha záložního ovládacího systému motoru SPS znemožnila na začátku
třináctého oběhu kolem Měsíce jeho zapálení.
Úspěch letu v těch chvílích visel na vlásku, a jestliže nakonec
přece jen všechno dopadlo dobře, lze za to vděčit nejen ostřílenosti samotných
astronautů — Young měl na kontě dvojí zkušenost z projektu Gemini a oblet Měsíce
v Apollu 10 — ale také šikovnosti celého podpůrného štábu techniků dole na Zemi.
II.
Ve druhém patře přístavku k montážní hale VAB, kde jsou
umístěna čtyři identická střediska řídicí start Launch Control Center LCC, panovalo
napjaté ovzduší po celou dobu count-downu. Poškození jedné z tlakových nádrží
zavinilo odklad letu o celý měsíc a fůru práce navíc, takže o další komplikaci
nikdo nestál. Dosud však nebyl důvod k obavám. Oba počítače RCA 110A, které
prováděly kontrolu celého systému rakety, nehlásily prozatím žádnou podstatnou
závadu.
V T-45 minut došlo však k poruše na lince spojující Goddard
s jednou ze sledovacích stanic. Okamžitě se zajišťovalo náhradní spojení a současně
byla vadná linka nepřetržitě testována.
“Není naspěch s přerušením count-downu", prohlásil letový
ředitel Eugene Krantz, “radost z toho zrovna nemám, ale nebude-li závada odstraněna,
stopnu odpočítávání až dvaadvacet minut před startem."
Porucha trvala jen krátkou dobu, avšak v T-20 minut se vynořil
další problém. Přístroje v LCC signalizovaly, že nelze nastavit gyroskopy záložního
systému nosné rakety Saturn V podle hlavních. To bylo na pováženou, protože
při startu musí být oba navigační systémy v pořádku a v souladu.
Nepodaří-li se dosáhnout nastavení, nezbude než odložit start.
Nestihnout start dnes by však v případě Apolla 16 znamenalo odklad o celý měsíc,
protože count-down probíhal na samém konci startovního okna a časová rezerva
činila jen necelé čtyři hodiny.
Technici však ujišťovali Walta Kapryana, vedoucího startovních
příprav, že jde pouze o závadu na indikačním zařízení na zemi a ne na přístrojích
v raketě. Na jejich slovo nebylo odpočítávání přerušeno podmínečně do T-5 minut
a ti, jichž se to týkalo, makali až se z nich kouřilo, než dokázali oprávněnost
svého názoru.
Kritickou chvíli před startem vždy představuje okamžik, kdy
průběh operací přebírá automatické programovací zařízení TCS, zabudované v horním
patře základny pohyblivého vypouštěcího stolu.
Aby mohl TCS zahájit činnost, musel přístroj po odjištění obdržet
od všech systémů nezbytných pro start patřičný signál, znamenající, že jsou
připraveny plnit svou funkci. K tomu musel inženýr, odpovědný za první stupeň
nosné rakety, uvolnit na pokyn vedoucího startu příslušnou pojistku zážehu.
Pokud byly tyto formální procedury splněny, převzal TCS úlohu
řízení startu v T-187 vteřin. Poslední tři minuty count-downu ležely jenom na
něm. Mohl dovést automatickou sekvenci až k úspěšnému startu, ale mohl také
celý start odvolat v případě, že zanikl signál od některého z “povolovacích"
faktorů.
Pracovníci LCC měli k dispozici navíc ještě tlačítko s označením
RUČNÍ VYPNUTÍ MOTORŮ pro případ, že by se technikům nezdál některý z údajů na
indikátorech u řídicího pultu.
III.
V
tom okamžiku, kdy TCS převzal velení, vydal pokyn k zahájení tlakování kyslíkového
tanku na druhém stupni rakety. O dvacet vteřin později začal stlačený plyn proudit
také do nádrže s kyslíkem na S-IVB.
Minutu a třicet sedm vteřin před startem bylo zahájeno tlakování
tanků s palivem na všech stupních rakety. Zbýval však ještě kyslíkový tank na
S-IC, na nějž došla řada v T-72 vteřin.
V T-50 vteřin přepojil TCS odběr energie z pozemních na palubní
zdroje.
V T-40 sekund byly odjištěny přetlakové záklopky na S-IVB.
V T-30 vteřin skončilo tlakování druhého stupně rakety, současně
bylo zahájeno zatahování prvního ramene, propojujícího stupeň S-IC se Zemí.
Tím zároveň skončilo doplňování kapalného kyslíku do nádrží.
Sedmnáct vteřin před startem odjistil TCS řízení. O půl vteřiny
později bylo už prvé zásobovací rameno zcela odklopeno a zachyceno pojistkou.
Současně proběhla poslední prověrka povelového bezpečnostního systému.
V T-16,2 vteřiny se začalo odklápět i druhé rameno, které zásobovalo
první stupeň stlačenými plyny a elektřinou. Také ostatní ramena se už odpojila
od rakety.
8,9 vteřiny před startem skončilo tlakování S-IVB a současně
s tím i chlazení motorů na druhém a třetím stupni.
TCS nyní vyslal povel prvnímu stupni k rozběhnutí motorů, což
byla záležitost automatického programovacího zařízení na S-IC.
V plynových generátorech turbočerpadel každého motoru se na
pokyn programovacího zařízení zažehly čtyři pomalu hořící nálože, tak zvané
slože, s dobou hoření asi šest vteřin.
Jejich plamen přepálil dráty roznětek, čímž zároveň potvrdil
splnění povelu. Signál způsobil otevřeni elektromagneticky ovládaných řídicích
ventilů, které propustily hydraulickou kapalinu nejdříve do hlavních kyslíkových
ventilů.
Pod vlivem přetlaku plynu v nádrži počal proudit kyslík do
spalovací komory.
Hydraulický tlak však postoupil dále a začal otvírat ventily
paliva i okysličovadla do plynového generátoru. Od hořících rozběhových složí
se kerosen okamžitě vznítil a spalné plyny se opřely do lopatek rozbíhající
se turbiny.
V důsledku toho stoupá tlak v potrubí přivádějícím palivo z
nádrží do motorů. Když dosáhl asi 20 atmosfér, povolila kovová fólie uzavírající
až do této chvíle část potrubí, v němž byl připraven samozápalný triethylhliník.
Směs paliva a chemikálie vystříkla do spalovací komory.
Kyslík sem pronikl už předtím. Z trysek motorů se vyvalila oblaka dýmu a první
záblesky plamenů. Zatím tlak ve spalovací komoře neustále rostl. Při 1,5 at
se otevřely hlavní ventily paliva a motory se rozeběhly naplno.
Časová diferenciace ve spouštění jednotlivých motorů však bránila
tomu, aby reaktivní náraz hořících plynů nebyl příliš náhlý.
Hlavní ventily kyslíku se otevřely v rozmezí T-46, s až T-5,6
s. Časový rozptyl zážehu ve spalovacích komorách činil 0,8 s od T-3,3 s do T-2,5
s, čemuž se přizpůsobilo i otevření palivových ventilů.
Jako první se rozhořel prostřední motor na S-IC a po něm postupně
vždy dva a dva ležící proti sobě. 1,4 s před startem pracovalo už všech pět
motorů na plný tah a spotřeba kyslíku a kerosenu už činila 13 tun za každou
vteřinu.
Tlak ve spalovacích komorách však ještě stále vzrůstal. Teprve
při 30 at zareagovala tři barorelé zabudovaná do vstřikovacích hlav a sepnula
se.
Signál plného tahu motorů letěl do palubního počítače Saturnu
V a současně do LCC. V T-1 s dal počítač pozemního střediska povel k uvolnění
rakety. Vysoce stlačené hélium rozevřelo čtyři zámky přidržující raketu na spodním
okraji. Saturn V však byl dosud spojen s odpalovací rampou čtyřmi trny rozmístěnými
na obvodu v místech mezi motory.
Jejich pouzdra byla připevněna k tělesu rakety a dole zúžena.
Tím pádem k vytažení trnů musely motory vyvinout určitý tah. Trny se zužovaly
kónicky směrem vzhůru, takže jejich odpor postupně klesal a zdvihání rakety
probíhalo rovnoměrně a plynule.
Jakmile se spodní část zahalená v plamenech pozvedla o tři
čtvrtiny palce, rozpojil se konektor kabelu mezi počítačem nosné rakety a Zemí.
V LCC se rozsvítil signál: START PROVEDEN. Proti nominálnímu
času se opozdil o 596 milisekund.
********************************************************************************************************************
SPOUŠTĚNÍ MOTORU F-1
A
— časovací zařízení; B — spouštěcí elektromagnet; C — kerosen RJ-1 pod tlakem
z pozemního zařízení; D — čtyřcestný řídicí ventil; E — zastavovací elektromagnet;
F — zkušební ventil; G — palivo zpět do okruhu motoru; H — ventil ovládaný tlakem
ve spalovací komoře; J — patrona s triethylhliníkem; K — hlavní kyslíkové ventily;
L — hlavní palivové ventily; M — plynový generátor; N — kerosen z nádrží; P
— kyslík z nádrží; R — roznětky; S — turbočerpadlo; T — barorelé.
Číslice udávají postup spouštění motoru F-1: (1) Časovací zařízení
vyšle elektrický signál, který (2) přepne zkušební ventil do provozní polohy
a zapálí (3) slože v plynovém generátoru. Přepálení drátu v roznětkách je signálem
pro (4) přepnutí čtyřcestného řídicího ventilu, který pustí tlak kerosenu RJ-1
do ovládání hlavních kyslíkových ventilů; (5) tyto se otevřou a dovolí kyslíku
proudit do spalovací komory motoru. Současně se pustí hydraulický tlak dál a
(6) otevře ventily paliva a okysličovadla do plynového generátoru, kde (7) se
od hořících složí vznítí a (8} spalné plyny projdou turbinou. Relativně chladných
spalných plynů je využíváno k chlazení trysky motoru (9). Turbočerpadlo (10)
se rozbíhá a rostoucí tlak v potrubí protrhne (11) fólii, uzavírající samozápalný
triethylhliník, který spolu s palivem vstříkne (12) do spalovací komory a vznítí
se (13). Rostoucí tlak otevře ventil (14), který pustí tlak do ovládání hlavních
palivových ventilů. Ventily (15) se otevřou a palivo začne proudit (16) do motoru.
Vzrůst tlaku je zaregistrován (17) třemi tlakovými spínači.
********************************************************************************************************************
IV.
Když se motory rozeběhly naplno, rozsvítila se vlevo
na hlavním panelu velitelské kabiny, právě ve výši Youngových očí, pětice signálních
světel geometricky uspořádaných podobně jako trysky na dně prvního stupně.
Young neměl příliš času o tom přemýšlet. Pocity tlaku při vzrůstajícím
přetížení, sledování indikátorů a výměna informací mezi Zemí a kabinou zabraly
celou jeho pozornost.
Nos rakety nemířil tolik na východ jako tomu bylo u Apolla
15. Požadavky na rychlost byly tentokrát menší a obvyklý startovní azimut 72°
dovoloval rozšíření startovního okna. Za 11 minut a 49 vteřin dosáhla kosmická
loď oběžné dráhy 169—178 km, která se jen málo lišila od plánované.
Duke a Mattingly, kteří byli poprvé ve vesmíru, překvapovali
nadšením.
“Je to tu tak báječný," povykoval Mattingly, “že mi i
šťáva z rajských jablek chutná tady lip, než na Zemi."
“Fantastické, super fantastické," doplňoval ho Duke.
Jejich
nadšení však zchladila telemetrie, která signalizovala závadu v nádrži se stlačeným
héliem, příslušející k motoru SPS.
Tlak plynu zde neustále vzrůstal, až se konečně ustálil na
hodnotě o 1,05 at vyšší, než byla nominální.
Vysvětlení záhady se našlo snadno a rychle. Odchylku zavinil
diferenční tlakoměr, který udává tlak proti komůrce naplněné pozemským vzduchem.
Tato komůrka podcházela, vytvořilo se v ní vakuum a rozdíl Jedné atmosféry tlaku
byl nabíledni.
Závada nemohla další let ohrozit.
Manévr TLI byl proveden nad Tichým oceánem ve 2.33.35 GET.
Transpozice, spojení, úhybný manévr a vysláni S-IVB k povrchu
Měsíce proběhlo bez závady. Špatná funkce radarového převáděče na posledním
stupni rakety však znemožnila jeho sledování a přesné určeni místa a času dopadu
na Měsíc. Tím utrpěl pokus geologů, jimž chyběl podklad pro sledování rychlosti
šířeni seismického rozruchu měsíčními horninami.
Kosmická loď však měla jiné starosti. Při inspekci průlezu
bylo zjištěno, že jeden ze dvanácti zámků na spojovacím zařízení nezaklapl.
K zajištění pevného spojení obou částí lodi postačily pouhé tři zámky. Byla
tu také možnost dodatečného manuálního zásahu. Astronauti však ponechali stávkující
zámek na pokoji z obavy, že by mohl způsobit potíže při oddělování v případě,
je-li jeho pero náhodou zlomené.
Asi půldruhé hodiny po skončené inspekci — v 8.30 GET
— zpozorovala posádka “sněžení" z panelu 51 na LM, který tvořil součást
krytu nad nádržemi s pohonnými hmotami pro manévrovací motorky.
“Vypadá to jako ovesné vločky," hlásil Mattingly řídicímu
středisku, když se loupání rozšířilo i na další přilehlé panely.
V Houstonu propukl poplach. Praskání hliníkové fólie silné
čtyři tisíciny palce může být způsobeno unikáním paliva. Duke a Young byli urychleně
proti plánu vysláni do LM, aby zapojili jeho telemetrii. Zkouška prokázala,
že nádrže jsou v pořádku.
Naskytovala se však otázka, zda systém nebude ohrožen v důsledku
osvětlení Sluncem při pobytu LM na Měsíci. Výrobci měsíčního modulu v továrně
Grumman provedli ihned pokus s olupováním laku ve vakuové komoře. Nenalezli
závadu ani v nátěru samém, ani ve způsobu jeho nanesení.
Bylo však konstatováno, že ztráta ochranného nátěru není za
dané situace významná. LM jí byl výjimečně opatřen proto, aby odolával tepelnému
záření při vyšším postavení Slunce nad měsíčním obzorem, s jakým se měl měsíční
modul setkat při letu v březnu; odložením startu o měsíc se situace změnila
a otázka kvality ochranného nátěru ztratila na významu.
Pracovní den pro astronauty končil. Země jim ještě oznámila
zrušeni první korekce dráhy a pak je poslala na kutě.
V.
Druhá
korekce letu — MCC-2 — byla však nezbytná, nemělo-li Apollo 16 prolétnout kolem
Měsíce ve vzdálenosti 217 km místo plánovaných 132 km od povrchu. Zodpovědnost
za další průběh letu se nyní přenesla do sledovacích stanic.
V Robledu u Madridu si toho byli vědomi. Dávno před tím, než
se stanice mohla zapojit do hry, byl už všechen personál na nohou a kdo mohl,
seděl u řídicích pultů se sluchátky na uších.
Disk antény směřoval k východoseverovýchodu s nízkým sklonem
asi 5° nad obzor, připraven zachytit signály telemetrie, jakmile se Apollo 16
vynoří nad obzor. Stalo se to přesně 15 hodin 58 minut po startu ze Země. Kosmická
loď byla ve vzdálenosti asi 144 000 km a stoupala nad jižní obzor rychlostí
9° za hodinu.
Sledovací stanice obživla a její anténa vyslala sérii zdánlivě
náhodných impulsů. Za necelou vteřinu dorazil stejný sled signálů zpět. Časový
rozdíl mezi odesláním a příjmem signálu umožnil zjistit vzdálenost Apolla 16
od sledovací stanice. Z rozdílu frekvencí vln vysílaných pozemní stanicí a kosmickou
lodí stanovil počítač podle Dopplerova principu okamžitou radiální rychlost.
Další údaje poskytl azimut antény a úhel jejího zaměření nad obzor. Počítač
zaregistroval hodnoty, provedl předběžný výpočet a soubor dat postoupil dále.
Přes družici Intelsat zachytily signál pozemní stanice Etam
a Andover v USA a odtud už putoval běžnými linkami do Goddardu.
Záložní linka vedla telegrafními kabely do Paříže, do Londýna
nebo do skotského Obanu, odtud podmořským kabelem přes New Foundland do Washingtonu
a dále po zemi.
Pro všechny případy existovalo ještě třetí spojení mikrovlnou
linkou do Tangeru a prostřednictvím rádiové linky ozbrojených sil do Washingtonu.
Všechno dohromady představovalo celkem šest spojovacích cest a nebyla tedy obava,
že by madridská sledovací stanice nechala hlavní počítač v Houstonu na holičkách.
IBM 360 Model 75J se dal do práce okamžitě. V jeho paměti byly
uloženy souřadnice Robleda a stavový vektor Apolla 16, spočítaný na základě
předchozího průběhu letu. Z obou údajů si IBM vypočetl nový stavový vektor pro
okamžik zaměření kosmické lodi v Robledu. Porovnání obou údajů vykazovalo přirozeně
rozdíl — na to byl počítač připraven. Pomocí programu ve své paměti spočetl
na základě odchylek změnu výchozího stavového vektoru, tak, aby získal lepší
shodu předpokládaných a naměřených dat. Tuto operaci opakoval tak dlouho, dokud
shoda hodnot nebyla úplná.
FDSSR, který měl na starosti výpočet dráhy lodi a plánování
manévrů, znal nyní skutečnou dráhu kosmické lodi a její odchylku od dráhy předpokládané
plánem. Údaje mohly putovat k FIDOvi do MOCR, aby zařídil další. O korekci dráhy
a okamžiku jejího provedení musel totiž rozhodnout přímo ředitel letu.
S
ohledem na letový plán se Chester Lee rozhodl pro 30.34 GET. Apollo 16 bude
už v té době 228 000 km od Země a poletí rychlostí asi 1,4 km/s. Účelem změny
rychlosti a směru letu lodi bylo, aby kosmický koráb dosáhl bodu, určeného pro
LOI v plánovaném okamžiku.
Výpočty nutné ke korekci mohl v reálné době stihnout toliko
počítač. Jeho první starostí bylo extrapolovat právě upřesněný stavový vektor
pro dobu stanovenou ředitelem letu. V dalším kroku vylovil z paměti polohový
vektor stanovený plánem pro okamžik zahájení brzdicího manévru za odvrácenou
stranou Měsíce ve výši 132 km nad jeho povrchem.
Počítač tedy věděl, kde bude Apollo 16 v okamžiku předpokládané
druhé korekce a kde by loď měla být v okamžiku LOI. Úkol zněl: spočítat dráhu,
jež tyto dva body spojuje. To je jedna ze základních úloh nebeské mechaniky.
V podstatě to znamenalo určit velikost a směr rychlosti v počátečním bodě dráhy.
Pro zkušeného matematika práce na několik týdnů, ale IBM se s tím vypořádal
za pár minut ve svém volném čase, když právě nevyřizoval problémy pro daný okamžik
naléhavější.
Výsledek výpočtu vytiskla rychlotiskárna a současně se objevil
na obrazovce panelu před FIDO.
Rozdíl mezi žádanou a skutečnou rychlostí lodi činil 3,6 m/s
a představoval tedy velikost korekce MCC-2. Vzhledem k této hodnotě se jevilo
nezbytným použít hlavního motoru SPS.
Počítač, který se o tom dověděl prostřednictvím děrných štítků,
vypracoval kompletní vstupní data pro svého mnohem menšího partnera na palubě
Apolla 16. K jejich předání byl přípraven UNIVAC 494, jakmile by dostal příslušný
pokyn od FIDO.
VI.
Druhý
den letu probudili posádku kosmické lodi o něco dříve, ale spěch nebyl kvůli
MCC-2. Houstonské řídicí středisko znepokojovala periodická ztráta spojení,
kterou měly na svědomí kontakty v jednom z vypínačů. Obvyklou potíž odstranilo
několikeré energické zacloumání páčkou jako už mnohokrát předtím.
Young, Duke a Mattingly se mohli nerušeně vrátit k plánovanému
programu. Kromě chystané korekce dráhy čekal na CMP pokus s elektroforézou.
Druzí dva prolezli do svého budoucího dopravního prostředku a podnikli inspekci,
která proběhla bez překvapení.
Během letu k Měsíci provedla celá posádka lodi další pokus
s registrací kosmického záření. Ukázalo se, že jeho vnímání se zavřenýma očima
závisí na dispozici jedince. Duke byl na sledovaný jev neobyčejně citlivý, Mattingly
nespatřil vůbec nic a Young jeden jediný záblesk světla za celou dobu trvání
pokusu.
V kontrolním středisku se nad nejnovějšími poznatky rozproudila
živá diskuse, která byla nečekaně přerušena proudem španělštiny linoucí se z
reproduktoru napojeného na kabinu Apolla.
Nejprve to byla mluvená řeč a po chvíli zpěv, který ustal jako
když utne. Zuřivé pátrání po příčině nepochopitelného jevu skončilo u telefonáře
španělské národnosti, který se omylem napíchl na linku pronajatou pro NASA.
Překvapení druhého dne letu tím však neskončila. V jeho závěru,
v 39.19 GET, vypojil Mattingly po ukončeném optickém zaměřování sextant, aby
jeho zrcátko neházelo “prasátka" do vnitřku kabiny.
V tom okamžiku vyhlásil primární navigační a řídicí systém
hlavní poplach: Inerciální plošina zablokována! Tříčlenná posádka lodi zasedla
k přístrojům a výměna názorů se Zemí zintenzívněla. Postupem doby se ukázalo,
že nejde o záležitost procedurální, ale jako dosud vždy o chybu v přístroji:
při vypojení sextantu zakmitalo totiž jedno z připojených relé a jeho jiskření
přijal počítač ve formě řady impulsů. Vyhodnotil je jako údaj z IMU signalizující,
že se inerciální plošina blíží k zablokování.
Aby nedošlo ke zničení servomotorů vysokými obrátkami, počítač
IMU raději vypojil, připravil se k jejímu přejustování a vyhlásil poplach.
V
dané chvíli celá záležitost nic neznamenala, protože žádný manévr vyžadující
účast navigačního systému nebyl v dohledu. Posádku ovšem stálo tři čtvrti hodiny
práce, než byla IMU opět schopna provozu, od hrubého nastavení na hvězdy až
po jemné doladění počítačem podle speciálního programu.
Tím však problém neskončil. Špatně seřízené relé současně sloužilo
v obvodech řízení vektoru tahu a zapínalo se při zkouškách ovládání motoru před
motorickými manévry.
Případné zajiskření, následované vyřazením navigačního
systému několik desítek minut před manévrem, by znemožnilo jeho uskutečnění.
Pokud by se tak stalo na příklad před LOI, nezbylo by kosmické lodi nic jiného,
než prolétnout kolem Měsíce bez možnosti přistání. Mattingly se ovšem mohl tomuto
riziku vyhnout tím, že by při manévru použil záložního systému ovládání vektoru
tahu. Taková možnost však představovala omezení záloh. Technici proto raději
vyřešili problém tím, že předělali program v palubním počítači tak, aby nereagoval
na signál vzniklý kmitáním relé. Takto upraveného programu používal CPM až do
konce letu před motorickými manévry, kdy zablokování IMU z jiných důvodů by
asi sotva bylo přehlédnuto. V ostatních fázích letu bylo možné použít původního,
normálního programu bez nebezpečí komplikací.
Záležitostí s inerciální plošinou se zlomyslný osud prozatím
vyčerpal. Let probíhal od té chvíle klidně a podle plánu. V 74.28 GET zmizelo
Apollo 16 i s posádkou za okrajem Měsíce.
VII.
“Halo,
Houstone, sladká šestnáctka dorazila," hlásil se Young, sotva bylo opět
navázáno spojení.
“Bylo to extra speciální hoření. Tohle baby nás vystřelilo
přímo do černého."
Prvním předmětem zájmu na oběžné dráze 316x101 km bylo místo
budoucího přistání LM, které se posádce Apolla 16 jevilo ve skutečnosti mnohem
kamenitějším než na fotografiích. Příčina byla ovšem jen v plastičtějším osvětlení
než jaké měla k dispozici fotografická kamera při předchozím letu.
Po dvou obězích přešla kosmická loď na výstřednou dráhu s nejnižším
bodem ve výši asi 20 km nad povrchem Měsíce. Posádka pořídila první sérii fotografií
mapovací kamerou a aktivovala spektrometr gama záření, hmotový spektrometr a
analyzátor rentgenového záření. Pak se uložila ke spánku tak, aby Young a Duke
mohli během třináctého oběhu přistávat.
O devět hodin později, osvěženi spánkem, se oba rozloučili
s Mattinglym a navlečeni do skafandrů přelezli definitivně do LM. První jejich
starostí bylo zaměřit parabolickou anténu směrem k Zemi a oživit telekomunikační
systém. Během následujícího sestupu se totiž piloti mohli věnovat pouze vlastní
pilotáži. Všechny ostatní nezbytně důležité údaje o měsíčním pavoukovi musela
Země automaticky dostávat prostřednictvím telemetrie.
Ukázalo se však, že jeden ze dvou servosystémů ovládajících
natáčení směrové paraboly je zaseknutý. Za této situace musela ke spojení postačit
všesměrová anténa, která ve spojení s Goldstone zaručovala i vysokou rychlost
přenosu informací. Jeho způsob byl v podstatě takovýto:
Na frekvenci nosné vlny 2 282,5 MHz byla namodulovaná pomocná
nosná vlna s frekvencí 1,034 MHz pro telemetrii a ještě další z frekvencí 1,25
MHz pro fónií a lékařsko-biologická data astronautů.
Náplň vysílání měl na starosti komutátor zabudovaný v telekomunikačním
systému LM. Ten se podle volitelného programu napojoval na různé zdroje informací
v rozličných místech funkčního systému Orionu. Celý cyklus údajů a dat proběhl
komutátorem každou vteřinu. Protože telemetrie byla přepnuta na vysokou rychlost
přenosu, skládal se z 50 úseků po 128 slovech, přičemž každé slovo obsahovalo
osm bitů.
Kterákoli z měřených veličin se mohla objevit v průběhu cyklu
jednou nebo i vícekrát, podle své důležitosti a podle povahy mohla být reprezentována
jedním až osmi bity.
Vyšší počet bitů byl rezervován pro údaje, u nichž hrála roli
velikost jako např. tlak v nádržích hélia nebo teplota baterií. Vypínačům nebo
záklopkám byl přiřazen toliko jediný bit, protože informace o nich mohla nabýt
jen dvou hodnot: zavřeno-otevřeno, či zapojen nebo vypnut.
Zatímco
tedy Young a Duke sledovali podle check-listu jednotlivé systémy v LM, sbíral
komutátor informace nepoměrně hbitěji. Rychle se měnící veličina mohla přijít
na pořad během jednoho cyklu až dvěstěkrát. Anténa sledovací stanice v Madridu
byla zaplavena každou vteřinu 51200 bity s obsahem nejčerstvějších informací
o stavu Orionu.
Aby z nich EECOM — technik odpovědný za měsíčního pavouka —
mohl mít nějaký užitek, musely zachycené údaje projít složitou cestou.
Slabý signál z vesmíru byl nejprve zesílen v předzesilovači
zabudovaném v anténě a chlazeném kvůli snížení vlastního šumu kapalným héliem.
Po demodulaci zamířil proud pulsů s telemetrickými údaji do dekomutátoru. Úkolem
tohoto zařízení bylo zachytit v proudu dat tzv. synchronizační pulsy. Jakmile
se to podařilo, bylo možno najít místo, kde začíná slovo, úsek nebo i celý cyklus
stále opakovaných zpráv. Dekomutátor označil každé zachycené slovo dalšími 13
bity s informací o umístění slova v úseku a cyklu. Další údaje se týkaly čerstvosti
zprávy a ověřovaly bezporuchovost záznamu při přenosu.
Toto indentifikační označení bylo nezbytné pro počítač UNIVAC
642B na sledovací stanici, který si z přicházejících dat vytvářel tabulky telemetrických
údajů o LM. V případě, že se v Houstonu právě zajímali o osud Orionu, stačilo
si vyžádat “formát 4" a sledovací stanice posloužila hlavnímu počítači
ve středisku nejnovějšími údaji.
Houstonský IBM 360 nyní musel porovnat soubor vyžádaných dat
s nominálními hodnotami pro danou situaci a v případě nesouhlasu vyhlásit hlavní
poplach. Některé vytříděné údaje putovaly dál k indikátorům na panely před odpovědné
techniky.
Orientační informace z měřáků však v okamžiku příprav k sestupu
nemohla postačit. Na povolení k PDI potřeboval EECOM zevrubnější souhrnné údaje.
Prověřil už telekomunikační systém a nyní ho zajímal stav systému zásobování
LM elektrickou energií. Vymáčkl proto jedno z 38 volících tlačítek, které se
okamžitě zespodu rozsvítilo a vzápětí stiskl prováděcí knoflík.
Hlavní počítač zaregistroval povel PROVEĎ. Zjistil, o jaký
dotaz se jedná, a dal příkaz jednomu z deseti karuselů, aby promítl diapozitiv
elektrické sítě LM s vepsanými nominálními hodnotami napětí a odběru proudu
v jednotlivých bodech. Sám promítl na jeden z volných obrazovkových výstupů
nejnovější údaje, jaké mu právě poskytla sledovací stanice. Dvě televizní kamery
sejmuly oba obrazy a elektronika je smísila. Výsledek se promítl na obrazovku
před EECOMA. Všechno bylo tak, jak má být. Technik přikývl a obrátil svou pozornost
na klimatizační systém.
VIII.
Také
v kosmické lodi panovala všeobecná spokojenost. Na začátku dvanáctého oběhu
se za odvrácenou stranou Měsíce vytvořily dva samostatně letící celky: Orion
s Youngem a Dukem a Casper s Mattinglym, který osaměl na palubě CSM.
“Letíme samostatně," žertoval Young, sotva měl naději,
že ho někdo na Zemi uslyší. “Zatím jedinou závadou je můj skafandr pobryndaný
pomerančovou šťávou."
Neuplynuly však ani dvě hodiny a žerty ho dokonale přešly.
Když na konci téhož oběhu, opět za odvrácenou stranou, připravoval
Mattingly manévr, jímž by se Casper dostal na kruhovou dráhu, objevil něco,
co málem zmařilo hlavní cíl výpravy Apolla 16. Po obnovení rádiového spojení
ohlásil CMP středisku:
“Halo Houstone, hlásím závadu. Při použití záložních obvodů
stabilizačního a řídicího systému kmitá motor SPS v bočení. Hlavní systém to
nedělá, ten je O. K."
Jeho hlášení vyvolalo v prvním okamžiku ohromení. Žádné nebezpečí
astronautům sice nehrozí, zato je ohroženo přistání LM na Měsíci. Rozsah poruchy
a její závažnost není dosud známa. Kdyby se ukázalo, že použití záložního systému
je vyloučeno, zůstala by jako jediná rezerva pohonná jednotka Orionu. Oba jeho
motory spolu se zásobou paliva by postačily k tomu, aby udělily spojené kosmické
lodi zrychlení nezbytné k odstartování zpět k Zemi, aniž by bylo třeba použít
k manévru motoru SPS. Přistání LM se prozatím odkládá, dokud nebude jasno o
funkci záložního řídicího systému. Obě lodi poletí ve formaci blízko sebe, aby
bylo možno v případě nezbytí co nejrychleji uskutečnit spojení a odstartovat
zpět k Zemi.
Po tomto rozhodnutí ohlásil capcom J. Irwin Youngovi a Dukemu:
“Počítejte s tím, že při tomhle nalétnutí nepřistáváte. Připravíme
vás až na příští."
Mezitím se už rozvinula horečná činnost. Bylo třeba zjistit,
o co vlastně jde a také, kolik času má Orion k dispozici.
Varianta původního letového plánu počítala s odkladem přistání
o pouhý jeden oběh. Podle toho by na konečné rozhodnutí zbývala necelá hodina.
Skupina letové dynamiky zahájila okamžitě výpočty možností
a rezerv. Rovina dráhy LM se vlivem otáčení Měsíce při každém obletu posunuje
o půl stupně od původního místa přistání. Po každých dvou hodinách bude tedy
spotřeba paliva k manévrování větší, má-li si Orion sednout na plánované místo.
Na kolik oběhů postačí rezerva paliva? Odpověď nebyla těžká. Za pár desítek
minut už ředitel letu věděl, že Orion může vyčkávat na dráze pět oběhů, to jest,
že řídicímu středisku zbývá k vyřešení hlavního problému asi deset hodin.
Také
na tomto poli se práce rozjela naplno. Pracovníci výrobního závodu North American
Rockwell v Downey v Kalifornii přímo na exempláři kosmické lodi a současně s
nimi technici v Houstonu na simulátorech pátrali po příčině nestability řídicího
systému.
Ke spolupráci byl přizván i Mattingly, který neustále operoval
s přístroji na Casperu a hlásil na Zemi polohy ukazatelů osy tahu. Ukázalo se,
že oscilace nepřesahují ± 2° od požadovaného nastavení osy.
Brzy se také objevila jejich příčina. Spočívala v přerušení
zpětné vazby v servozesilovači ovládajícím vyklánění motorů v ose bočení.
Pracovníci střediska měli na štěstí k dispozici výsledky pokusů
z dřívějška, prováděných na Apollu 9, kde se zkoušelo chování SM při různých
režimech nastavování osy tahu.
Po více jak dvouhodinovém úsilí asi 700 pracovníků bylo zřejmo,
že závada nevylučuje možnost použití záložního systému v případě nouze. Oscilace
vzniklé po zapálení motoru by nebyly na závadu ani strukturální celistvosti
kosmické lodi ani přesnosti při prováděném manévru.
Na začátku šestnáctého oběhu, o tři oběhy později než bylo
plánováno, zapálil Mattingly motor SPS v modu PNGCS s použitím hlavní servosmyčky
a dosáhl dráhy 98,4x125,6 km bez jakýchkoli potíží.
Také LM mohl ředitel střediska, starý veterán Eugene Kranz,
s klidným svědomím povolit přistání. Ve 104.17 GET dosáhl Orion bodu PDI, jenž
se mezitím posunul do prostoru o 5 km jižněji a 6 km výše nad povrch proti původním
předpokladům.
Když Young už předtím vyslechl souhlas k sestupu, podotkl lakonicky:
“To rád slyším."
Promluvil tak ze srdce všem.
IX.
“Řítíme
se jak přepadovka na gangstery," ječel Duke. “Už vidím místo přistání.
Johne, jsme přesní. Támhle to je. Vidím Gator a Lone Star. Támhle máš perfektní
místo. Pozor pár velkých balvanů. Kontakt! Stop. Uf. Hurá! Nebudeme muset chodit
daleko na šutry. Houstone, Orion je konečně tady. Kolosální!"
Hodinky na zápěstí pracovníků střediska v té chvíli ukazovaly
10 hodin 23 minut večer, přibližně o šest hodin více, než očekával letový plán.
Časový rozdíl bylo třeba vyrovnat.
Původní plán předpokládal tři vycházky po sedmi hodinách. První
z nich měla začít dvě až tři hodiny po přistání, což v celkovém časovém rozvrhu
umožňovalo astronautům vyspat se po ukončení programu, ještě před startem LM
zpět na oběžnou dráhu.
Šestihodinový posun by však při zachování původních propozic
znamenal nesmírně dlouhý pracovní den — devatenáct hodin v jednom kuse, náročných
především na duševní vypětí. Proto se v řídicím středisku rozhodli pro jiné
řešení: Young a Duke se teď uloží ke spánku a Země během jejich odpočinku vypracuje
nový plán. Přitom bylo třeba přihlédnout hlavně k tomu, aby Orion vyšel s elektrickou
energií, se zásobami vody na chlazení a s kyslíkem. Šest hodin letu navíc už
přece jen něco spotřebovalo.
Vypracovat nový režim vycházek byla snazší úloha než řešení
předchozí havarijní situace s ovládáním motoru SPS. Zatímco oba Měsíčňané spali,
rozhodlo se středisko zkrátit jejich pobyt mezi balvany pouze o dvě hodiny,
neboli o jeden oblet Caspera kolem Měsíce na úkor poslední měsíční vycházky.
Mattingly mezitím objevil své spící kamarády poměrně brzy na
Cayleově planině a potvrdil tak to, co už na Zemi věděli ze sledování sestupné
dráhy a z pozorování Younga a Dukeho. Orion přistál 200 metrů severně a 150
metrů západně od plánovaného bodu.
Když astronauti po sedmi hodinách spánku a dalších dvou hodinách
příprav vystoupili konečně na povrch, viděli před sebou na severu málo výrazné
kopce, ztrácející se ve zvlněné krajině. Na severovýchodě vystupovaly vzadu
vrcholky Smoky Mountains.
Jejich protějškem daleko na jihovýchodě byl Stony Hill. Vlastní
sestup astronautů tentokrát poprvé nebylo vidět. Parabolická anténa na LM byla
mimo provoz a signál z všesměrové antény, zachycovaný v Madridu pro televizní
účely, nepostačoval. Země se na pozorování mohla podílet teprve tehdy, když
byla postavena velká samostatná parabolická anténa. Nezbylo než se spokojit
s fónickým spojením.
“Zde jste, vy tajemné neznámé vysokohorské pláně u Descarta,"
deklamoval Young. “Apollo 16 se chystá pozměnit vaši tvářnost."
Duke
byl méně obřadný: “Tony." hulákal na capcoma v Houstonu “tenhle první krok
po Měsíci je nade všechno. Johoho, je to tu tak obrovský, že tomu ani nemohu
uvěřit."
Příští okamžiky mu daly zcela za pravdu. Zadní noha Orionu
byla zabořena na samém okraji nenápadného kráteru. Jeho dno leželo v hloubce
jen asi sedmi, osmi metrů, ale na převrácení LM to stačilo víc než dost.
“Právě jsem udělal fotku velkého dějinného okamžiku,"
komentoval situaci Young. “Duke se dívá do kráteru, do kterého jsme málem spadli.
Zatraceně. Vůbec jsem o tý díře nevěděl."
“Stejně jsi vybral to, co potřebujeme," mínil Duke.
“Jiné rovné místečko tu ani nebylo, Charlie."
“Ale bylo. Jenže na hrozně strmém svahu. Pojď dáme se do toho."
Za chvíli už běžela práce jako obvykle. K přístrojům navíc
přibyla ještě hvězdárna, postavená ve stínu LM. Duke a Young ji namířili do
nadhlavníku směrem k Zemi. Na Roveru už tradičně zlobila jedna baterie. Na instalaci
televize došlo teprve po více než hodině pobytu na povrchu, ale Youngův výskok
a volný pád při pozdravu vztyčené vlajky už bylo možno na Zemi sledovat.
Při dopravě ALSEPu na místo jeho rozložení na východ od LM
upadla Dukemu polovina “činky" a skutálela se na dno půl metru hlubokého
kráteru. Možná, že se to stalo osudným pro pokus HFE, ale o tom Duke prozatím
nic nevěděl. S chutí vyvrtával první otvor pro teplotní sondu a liboval si:
“Koukej, jak to nádherně leze." V tom narazil na překážku:
“Fuj. Koukej, jak se to nádherně zastavilo."
Jeho starost byla tak či onak zbytečná. Young, který se mezitím
zamotal do kabelů při instalaci ostatních přístrojů, si najednou postěžoval:
“Něco se stalo."
LMP se otočil k veliteli.
“O co jde?"
“Nevím. Tady je kabel, který je volný. Ach jo. Co je to? Který
kabel to je?"
“Od tepelného toku," řekl Duke po chvíli hledání. “Vytrhl's
ho."
“Nevím jak se to stalo. To je vytržené odsud?"
“Ano."
“Všemohoucí Bože, doopravdy. Všechna práce je nadarmo. Sakra,
promiň. Já už nevím. Ano, je to skutečně v hajzlu."
Do rozhovoru se vmísil capcom ze Země:
“Kabel nedrží v konektoru?"
“Ne. Je ulomený hned u něho. Hochu, to jen tak nespravíme.
A když, tak by to stálo moc času."
“John se do toho zamotal jak do špaget," řekl Duke směrem
k Zemi.
“Jo, to jsme viděli v TV," zněla sarkastická odpověď.
“Zamotali jste to dokonale. Druhá sonda pro HFE nemá smysl, vezměte raději trubkový
vzorek, když už jste v tom vrtání."
V dalším došlo i na aktivní seismický experiment, devatenáct
ran z bucharu do půdy.
“Ani tu věc neslyším," hlásil Young, “zvuk se tu ve vakuu
nenese moc dobře. Zato to hezky poskočí."
Stavba ALSEPu a pokusy zabraly celkem čtyři hodiny. Po práci
však čekala astronauty zábava. Rover, jehož baterie se umoudřily, vyrazil ke
kráteru Flag, vzdálenému asi 1300 metrů na západ.
“Johne," ptal se Duke během jízdy, “jak jde řízení?"
“Proklatě dobře," odpovídal řidič kovbojským stylem. Rover
zaparkoval na jihozápadním okraji kráteru Flag a oba sběratelé vzorků obcházeli
po jeho valu. Asi po dvoustech metrech chůze objevila televizní kamera při jejich
sledování kámen, na nějž si geologové na Zemi brousili zuby. Young a Duke byli
tedy prostřednictvím televize k němu navedeni a sebrali ho “systémem Scott",
to jest poklekem, navalením balvanu na stehno a opětovným vztykem i s úlovkem.
Po
geologické exkursi, která trvala hodinu, nadešel čas k návratu.
“Ty to ale žíháš, Johne," vykřikoval Duke během cesty
ke kráteru Spook. “Děláme jedenáct kiláků."
“Daří se mi sledovat vlastní stopy," chlubil se Young.
“Inu jezdec z Grand Prix," přizvukoval capcom.
“Jo," dodal Duke, “druhej Barney Oldfield."
U kráteru Spook čekalo astronauty měření magnetického pole.
Obvyklý sběr hornin zpestřil eskamoter Duke: nadhodil kámen lopatkou a chytal
jej do druhé ruky. Přitom samozřejmě rozsypal jiný vzorek a ještě se mu hlína
dostala do záložky rukávu, vyhrazené pro pracovní plán.
Vrcholným bodem programu však byla zkouška jízdních vlastností
měsíčního dopravního prostředku LRV, které přezdívali astronauti familiárně
“Grand Prix" tak dlouho, až se tato přezdívka dostala do letového plánu.
Blízko LM Duke vysedl a přichystal si filmovou kameru. Young uchopil se soustředěným
výrazem řídicí páku a Rover vyrazil dopředu.
“Jezdí skoro jen po dvou," reportoval Duke. “Práší se
mu skvostně od všech čtyř kol. V zatáčce dostanou zadní kola smyk, utrhnou se
a jedou jako po sněhu . . .
Tak zase zpátky, Johne. Člověče, takovýho závodníka jsem ještě
neviděl.
Hej, když vjede do kráteru, tak poskakuje jako kůzle. Teď projíždí
ostré zatáčky sem tam. Fuj. To bylo zastavení. Kola se prostě zablokovala. Hurá!"
Když Young na Roveru vyrazil do druhého kola, zakročil capcom
Tony England:
“Výborné. Ale raději dost s tou Grand Prix. Už s ní raději
přestaňte."
Young poslušně zpomalil a zabočil k LM. Po sedmi hodinách a
jedenácti minutách zmizeli oba astronauti ve vchodu. Jakmile byli uvnitř, prohlásil
Young:
“Království za doušek vody."
“Já svou už dávno vypil," řekl Duke.
“To bych byl udělal taky, ale k tomu bych musel mít ústa za
uchem. To byl můj jediný problém. Brčko mi sklouzlo někam dozadu a já se pořád
k němu nemohl dostat."
Problémem
však nebylo jen pití. Když skončil rozbor vykonané činnosti, zůstal omylem zapojený
mikrofon, takže Země mohla vyslechnout nefalšované názory astronautů na stravu.
“Myslím, že jsem za dvacet let nemel tolik citronád co teď.
Ale to ti povídám," Youngův hlas zdrsněl rozhořčením, “prodělat ještě jednou
takových dvanáct zkurvených dní, tak už žádný chlastat nebudu. A jestli mi nabídnou
k snídani draslík, tak se pobliju."
Novináři v tiskovém středisku zuřivě zapisovali.
“Sem tam oranžádu, to jo, to si dám říct. Ale ať jsem prokletej,
jestli v ní chci bejt naloženej jak slaneček v láku."
Teď už to Tony England nevydržel:
“Orione, zde Houston . .. mimochodem ... máte zapnutej mikrofon."
Ticho v éteru trvalo déle než povinnou vteřinu.
Pak zazněl Youngův rozpačitý hlas:
“Oh, a jak dlouho?"
“Už od debrífingu," šklebil se capcom.
Sakra, jak může bejt zapnutý, když tady máme přepojeno na normální
fónii?"
“Asi je zaseknuté tlačítko," napovídal England.
“Hrome . .. taky že jo."
Spojení bylo rázem přerušeno a otřesená posádka LM se chystala
zaspat tu ostudu.
Zatím Mattingly na oběžné dráze nezahálel. Pokusy běžely podle
plánu, ale jako vždy přinášely s sebou komplikace. Výkon signálu v laserovém
výškoměru klesl na polovinu a potíže činilo i vysouvání a zasouvání hmotového
spektrometru a mapovací kamery.
Také
Země měla své problémy s dalším průběhem letu. Bylo nutno brát v úvahu nečekanou
spotřebu paliva pro motorky RCS, které velitelská sekce používala při dlouhém
letu ve formaci. Také záložní systém vektoru tahu, který přece jen nebyl zcela
v pořádku, nabádal k opatrnosti.
“Systémy kosmické lodi nejsou v tak dobrém stavu, jako na počátku
letu," řekl manažér projektu Apollo McDivitt k novinářům.
“Vždycky musíme zvážit poměr možného zisku vzhledem k riziku
nutnému k jeho dosažení. Čím déle tam Young, Duke a Mattingly zůstanou, tím
menší bude hodinový zisk, kdežto riziko se nepoměrně zvýší.
Před startem se počítalo, že Apollo 16 zůstane po návratu LM
na oběžné dráze ještě dva dny. Po všem co teď předcházelo, to zkrátíme na jeden
den. Také si odpustíme dva manévry pomocí motoru SPS: LOPC-2 a SHAPING. Sníží
se tím životnost satelitu vypuštěného z lodi, ale jistota je jistota."
X.
Young
ani Duke si pozemské starosti nepřipouštěli. Báječně se vyspali a teď užívali
radostí z další měsíční vycházky.
Rover vyrazil k jihu a po rovině dělal sedm, osm kilometrů
v hodině. Na úpatí Stony Hill se rychlost podstatně snížila. Young vybral širokou
muldu a hnal vozidlo vzhůru do desetistupňového svahu. Po 4,8 km jízdy zarazila
výprava u kráteru Crown ve výši asi 250 metrů nad místem přistání. “Kamenná
hora" dělala čest svému jménu. V měkké půdě všude kolem byly zabořeny kupy
hranatých balvanů. Krajina připomínala něco mezi povrchovým dolem a vyvážkou
z metra.
“Báječná vyhlídka zpátky," liboval si Duke. “Vidíme Ravine,
Wreck, North Ray, Stubby. Dokonce i LM támhle vzadu. Velkolepé."
Hodinový pobyt zde na nejvzdálenějším bodě druhé vycházky vynesl
další mineralogickou kořist a Dukeho pád na obličej při pokusu s penetrometrem.
K tomu, aby se dostal do vzpřímené polohy, však postačilo se odrazit rukama
od povrchu.
Více starostí způsobil Rover, jenž při návratu po sjezdu se
svahu začal stávkovat. Nejprve zlobilo řízení a ještě k tomu přestala táhnout
zadní kola. Byla obava, že astronauti poškodili elektrické vedení na spodku
náhodným nárazem o balvan.
Po několika minutách čilé diskuse s řídicím střediskem se však
ukázalo, že vypínače na ovládacím panelu Roveru jsou nevhodně nastaveny.
“Taková blbost," úpěl Young chytaje se za přilbu skafandru.
..Taková blbost. Omlouvám se co nejpokorněji."
Neprávem osočovaný Rover vyrazil na další cestu poháněn z Houstonu
ke spěchu jako vždy ke konci vyjížďky. Na copcomovy pobídky reagoval Young vcelku
logickým dotazem:
“Tak proč nám to neprodloužíte?"
“Tony, co bude s tím prodloužením? Pokud jde o nás, my na to
máme," přidal se Duke.
“To věřím, že se vám nechce zpátky," souhlasil Anthony
England, “ale koukejte, ať už jste doma. Nasbírali jste fůru šutrů, tak co chcete."
“Ale vy jste tvrdili, že dneska večer bude jen potlach a nic
jiného," namítal Young.
“Samo. My vás moc rádi slyšíme mluvit."
,,Jo. Zvlášť když zapomeneme vypnout mikrouš."
“To je právě ono," potvrzoval capcom. “Pak je to vůbec
nejzajímavější."
Duke však nepřestával škemrat:
“Deset minut a stihneme to všechno. Tony. No tak, co bys říkal
těm deseti minutám?"
“Dobře. Dáme vám těch deset minut, abyste věděli, jak vás milujeme.
Co vy na to?"
“Hodnej hoch," odpovídal Duke. “Vzkaž to taky starýmu
a řediteli letu."
Následkem prodloužení se EVA 2 stala dosud nejdelší měsíční
vycházkou. Trvala sedm hodin a dvacettřl minuty. Rover urazil 11,5 km a úlovek
činil 40 kg hornin.
Na sestavovaní plánu poslední vycházky se významně podílel
muž v pozadí, Mattingly, který pomáhal určovat geologicky nejzajímavější trasu.
Ačkoli podle pozorování přistál LM v oblasti lávových výlevů, byla nalezená
hornina dosud složena především z brekcií a ne z krystalických hornin.
Při
zkrácené době EVA 3 ze sedmi na pouhých pět hodin bylo třeba získat co nejvíce
informací o složení půdy. Vycházka směřující k North Ray a omezená na další
dvě zastávky se však nakonec stala nejzajímavější ze všech. Nebo snad nejdramatičtější
ze všech.
North Ray sám byl kráter hluboký asi 60 metrů a jeho průměr
činil skoro plný kilometr. Všude kolem dokola ležela spousta balvanů. U jednoho
z nich o velikosti 10x10x20 metrů se astronauti zdrželi skoro hodinu. V této
oblasti bylo taká naměřeno dosud nejsilnější magnetické pole na Měsíci — 313
gama.
Při sběru se astronauti potýkali s vaky na vzorky, které si
vyžadovaly neustálé úpravy už při přenášení. Jeden zbloudilý vak s kořistí dokonce
sletěl během jízdy z Roveru, a jen náhodou se zachytil mezi blatník a šasi,
kde byl později překvapenou posádkou nalezen.
O další dramatickou chvíli se postaral Young, který při návratu
k LM uháněl s Roverem se svahu rychlostí 17 km/h. To byla pravda o tři kilometry
méně, než kolik mohl ukázat tachometr, ale zato o pět kilometrů více, než na
co byl Rover původně postaven.
Ve středisku z toho vzniklo mírné pozdvižení a jeho mluvčí
se později vyjádřil asi takto:
“S takovou rychlostí jsme nepočítali. Však to taky Rover odnesl.
Utrhli mu zadní blatník a byli za trest neustále bombardováni sprškou prachu
od kol."
Když se Youngovi nepodařilo havarovat s Roverem, pokusil se
alespoň spadnout do kráteru, který mohl být osudný už LM. Duke ho včas varoval:
“Dej bacha, člověče. Podle toho, jak mně bylo při pádech, tak
se radši držím hezky opodál. Když ten ranec na zádech roztočíš, tak nikdy nevíš,
jak to dopadne."
Young si však nedal ujít příležitost k průšvihu. Když už byly
všechny vzorky připraveny k transportu, prohlásil před kamerou:
“Hoši, doufám, že jste byli stejně nadšení, tím co jste viděli,
jako jsme byli nadšeni my přímo pobytem tady. Je tu jedna věc, která mě blaží:
to je ta gravitace ...
Nyní budete svědky první zimní olympiády na Měsíci, olympiády
o jediné disciplíně: skok do výšky."
Dořekl a vymrštil se. Backpack vzadu ho však převážil a Young
dopadl zpět na Měsíc na záda a kotrmelcem zakončil symbolicky poslední vycházku
po pěti hodinách a čtyřiceti minutách a dalších 11,4 km jízdy. Zbývalo ještě
naložit vzorky, vsoukat se dovnitř a uzavřít výstup.
Na povrchu zůstal jen Rover, opuštěný, asi sto metrů na východ
od LM připraveného ke startu.
XI.
Televizní
kamera na Roveru tentokrát nezklamala. Jejím prostřednictvím Země uviděla, jak
tryska startovacího motoru rozvířila cáry prachu a jak se Orion s mírným kolébáním
vznáší vzhůru. Na chvíli zmizel z obrazu, ale znovu se objevil mnohem dál a
mnohem menší, až se nakonec změnil ve světlou tečku na černém pozadí oblohy.
Objektiv televizní kamery však sloužil dál ještě tehdy, když
už Orion byl dávno spojen s velitelskou sekcí, zbaven svého nákladu a zase odhozen.
Až do konce měsíčního dne byla kamera pravidelně zapínána, aby odhalila reliéf
terénu pod různým úhlem osvětlení.
Hlavní podívané se však geologové nedočkali. Při opouštění
Orionu zapomněla jeho posádka jeden z vypínačů přepnout. Následkem toho nebylo
možno řídit orientaci LM v prostoru ani provést jeho navedení proti povrchu
Měsíce. Místo plánovaného dopadu bylo sice už za obzorem, asi 11 km od číhající
kamery, ale geologové doufali, že zahlédnou alespoň horniny vymrštěné vzhůru
v okamžiku nárazu.
Na potíž s motorem SPS doplatil i subsatelit, vypuštěný posádkou
Apolla 16 po návratu z Měsíce. Jelikož velitelská sekce omezila vlastní manévry,
dostal se subsatelit na kruhovou dráhu ve výši 94 km nad povrchem, která značně
zkrátila jeho životnost. Navíc se pracovníci na Zemi mohli přesvědčit o funkci
aparatury teprve v poledne 25. dubna, když došla šťáva bateriím v LM. Vysílačky
obou těles pracovaly totiž na stejné frekvenci, takže zdroj signálu nebylo možno
spolehlivě identifikovat. Malou náhradou za nepodařené experimenty byly údaje,
které subsatelit sesbíral v posledních dnech své existence, kdy několikrát prolétl
tak nízko nad povrchem Měsíce, jako dosud žádná orbitální sonda.
Posádka Apolla 16 využila zbytku zkráceného pobytu k pořizování
fotografií, ale hlavně k předělávání svého dalšího letového plánu.
“Nepřejte si ten balík papíru, co máme tady teď pro vás,"
připravoval je capcom Henry Hartsfield už předem.
“Vezměte si na to barevnou tužku, ale nějakou jinou než včera.
Bude se psát i přes to, co už jste předělávali. Tak pište ..."
“Hej, počkej, Hanku," ozval se Duke po nějaké době.
“Co je?"
“Došel mi inkoust," hlásil LMP, “divíš se tomu tolik při
všech těch změnách?"
“Ani
ne," odvětil capcom. “Krk na to, že váš letový plán je stejný jako můj.
A ten můj vypadá, jakoby po něm chodilo kuře, které se předtím vykoupalo v louži
inkoustu. Teď je ještě na řadě soubor údajů pro TEI a pak vám nahrajeme »command
load«."
Termín »command load« — česky asi povelová dávka — představoval
soubor údajů potřebný pro počítač Apolla 16, aby mohl zařídit žádaný letový
manévr. V tomto případě šlo o navedení zpět na dráhu k Zemi.
Příkaz k vypracovávání dat vydal na žádost FIDA operátor ve
službě pomocí elektrického psacího stroje s kulovou hlavou. IBM 360/75J vylovil
z paměti neustále doplňovaný stavový vektor kosmické lodi a extrapoloval ho
do okamžiku TEI. Provedl výpočet velikosti a směru změny rychlosti, tak aby
se orbitální dráha změnila v dráhu návratovou. Podle posledních údajů o orientaci
IMU přetransformoval vektor impulsu změny rychlosti do souřadného systému navigační
plošiny na palubě Apolla 16, jinak řečeno, podíval se na problém TEI z hlediska
palubního počítače.
Až dosud bylo vše vyjádřeno jeho vlastním formulačním jazykem.
Nyní bylo ještě třeba převést údaje do řeči palubního počítače. Jakmile skončila
i tato poslední operace, rozsvítila se kompletní sestava dat na obrazovce před
operátorem i před FIDO a čekala na schválení. Potom se soubor údajů přesunul
do výstupní zóny počítače a odtud dále přes adaptér do komunikačního UNIVACU
494.
Příjem potvrdil stroj operátorovi světelným signálem, data
sama však vyčkávala, až na ně přijde řada. Počítač je opatřil kontrolními slovy
zajišťujícími bezchybný přenos a konečně je vyslal vysokorychlostní linkou do
Goddardu. Podstatně pomaleji, dálnopisem, tam putovala i nezbytná kopie všech
údajů. Po kontrole v Goddardu signál pokračoval v cestě, tentokrát už ne tak
rychle přes spojovací síť do sledovací stanice v Goldstone.
Tam se ho ujal komunikační počítač UNIVAC 642B. Při komplexní
kontrole dat se však v textu objevila chyba. Přístroj si podchytil data v paměti
s označením “chybná" a vyslal vysokou rychlostí zprávu zpět do Goddardu
a do Houstonu.
Když se rozsvítila příslušná indikační kontrolka před operátorem
na houstonském počítači, povyskočil službu konající muž překvapením na židli.
Vteřinu přemýšlel. Mohl vyslat celý text znovu, ale raději se rozhodl pro jiné
řešení.
Zvedl
sluchátko a zavolal svému kolegovi u počítače v Goldstone:
“Hele, vem' teda děrnou pásku a vraž ji do snímače. Schválně
co ti to hodí."
Odpověď přišla skoro okamžitě: “Máme to. Už je to všechno O.
K.!"
Celý systém se opět rozběhl. Nová prověrka dat prošla bez potíží
a tím okamžikem přestal počítač sledovací stanice pokládat povelovou dávku za
“předběžnou" a uložil si ji do paměti jako “definitivní". Na údajích
o manévru TEI se od této chvíle nedalo nic měnit, i když je řídicí středisko
mohlo zrušit jako celek. K tomu však nebyl důvod. Capcom z Houstonu hlásil posádce:
“Máme pro vás tu slíbenou povelovou dávku. Dejte si tam P-00
a PŘÍJEM!"
Když Young potvrdil provedení pokynu stiskl FIDO knoflík PROVEĎ
PŘEHRÁNI DAT.
Sepnutí kontaktu vyburcovalo komunikační počítač, který si
zjistil identifikační číslo příslušející povelové dávce a přednostně je zabudoval
mezi informace, jdoucí do Goddardu a dále do Goldstone.
Jakmile počítač sledovací stanice zachytil příkaz, vyhledal
podle čísla příslušná data a předal je do výstupní zóny. Jednotlivé bity prošly
komutátorem a byly namodulovány na nosnou vlnu. Z velké parabolické antény se
začaly linout signály směrem ke kosmické lodi kroužící nad Měsícem.
Kontrolní přijímač sledovací stanice je okamžitě zachycoval
a vracel počítači ke kontrole. Když přišlo i potvrzení příjmu od palubního počítače
Apolla 16, byl celý záznam zaslán zpět do Houstonu. Operátor i FIDO hleděli
soustředěně na kontrolku potvrzující příjem »command load«.
Když se rozsvítila, kývl FIDO na capcoma:
“Počítač je váš," řekl Henry Hartsfield. “A mnoho zdaru
při manévru."
XII.
Podařilo
se to. Návratový manévr, provedený pomocí hlavního navigačního a řídicího systému
PNGCS, proběhl bez chyby. Podařilo se i všechno ostatní. Mattingly přinesl z
vycházky v prostoru fotografickou kořist nasbíranou nad povrchem Měsíce. Také
návratové operace se staly už běžnou rutinou.
Kabina s astronauty, poslední zbytek pyšné kosmické lodi, přistála
28. dubna v 11.30 místního času na 0°45' j. š. 156°14' z. d. asi 1 000 námořních
mil jižně od Havajských ostrovů. Ve vlnobití se převrhla, odborně řečeno zaujala
přistávací polohu číslo 2.
Předčasný start od Měsíce měl za následek i posun přistávací
oblasti na Zemi. Místo, kde kabina na padácích dopadla do vody, leželo asi 340
námořních mil jihojihovýchodně od původně plánovaného bodu.
Fotografie a schémata k článku "Přistání se odkládá" : (Snímky
a kresby: NASA)
- Známý komediant Young salutuje ve výskoku
- Průběh vzrůstu tahu v megagnewtonech při startu
stupně S-IC-503. Čísla označují jednotlivé motory
- Young u kráteru Flag
- Jedním z prvních úkolů byla instalace ALSEPu
- SPOUŠTĚNÍ MOTORU F-1
- Young u Roveru na úpatí Stony Hill
- Upevnění kardanověho závěsu motoru SPS ke konstrukci
pomocné sekce
- Upevnění spalovací komory motoru SPS v kardanovém
závěsu
- Kamenná hora dělala čest svému jménu
- Ch. Duke se kochá pohledem ze Stony Hill
- Tuto fotografii pořídil Duke na zastávce č. 4. V
pozadí je vidět Smoky Mountain
- Ch. Duke podrobně zkoumá povrch obrovského balvanu
na okraji kráteru North Ray
- Young shrabuje malé kaménky na svahu kráteru North
Ray
- Výzbroj astronauta na měsíční vycházku: 1 -
zásobník víček k trubkovým vzorkům; 2 - sběrný vak; 3 - trubky a pěchovátko;
4 - speciální schránka na vzorky prostředí; 5 - kuličkové pero; 6 - baterka;
7 - kamera s 500mm teleobjektivem; 8 - stopky; 9 - letový plán na manžetě;
10 - kleště; 11 - kapsa na letový plán; 12 - lopatka; 13 - zásobník se 20
sáčky; 14 - 70mm kamera; 15 - kladívko
- Měsíční Grand Prix
- Apollo 16 - měsíční modul Orion, vozidlo Rover a
astronaut J.W.Young při první vycházce (foto na obálce L+K č.17/1972)
- Velitel Young odváží Rover na jeho poslední parkoviště
- Duke při odběru trubkového vzorku
- Mapa měsíčních vycházek (vrstevnice po 50 m)
- “Kdybys tohle udělal u nás u Texasu, tak na tebe
vyjede chřestýš"
- Na zpáteční cestě vystoupil Mattingly do volného
vesmíru, aby přinesl z pomocné sekce kazety s naexponovaným filmem
- Tento kráter oko obyčejného smrtelníka nemůže spatřit
jinak než na fotografii. Kráter King totiž leží na odvrácené straně Měsíce
(5,5° s. š., 120,5° z. d.)
- Ani třetí člen posádky nezahálel. Thomas Mattingly
pořídil z oběžné dráhy kolem Měsíce řadu vynikajících fotografií, mezi nimi
i tento překrásný snímek kráteru Gassendi (17,5° j. š., 40° z. d.)
Přepis článku : M.Filip, 9.11.2003
Aktualizováno : 30.11.2003
[ Obsah | Pilotované
lety | Apollo | Apollo 16
]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/ap-16/lk1.htm)
