PROČ VZNIKLO APOLLO ?
Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Pavel KOUBSKÝ, Astronautický
klub SPACE (L+K č. 18/1969)
Snímky: Aviation Week & Space Technology
O
programu Apollo - přistání dvou kosmonautů na Měsíci - se dá říci, že se již
od svého počátku těšil větší pozornosti vědců i laické veřejnosti než kterýkoli
jiný civilní vědecký program. Jeho historie je, podobně jako historie jiných
amerických kosmických programů, spjata se startem Sputniku 1 na podzim roku
1957. Jeho start totiž přinutil tehdejšího presidenta Eisenhowera neustále podporovat
americké úsilí ve vesmíru. Začátkem roku 1958 vydal presidentův poradní výbor
pro vědu (PSAC) zprávu doplněnou presidentovým prohlášením, která je prvním
dokumentem věnovaným americké kosmické politice. Jednotlivé etapy předloženého
plánu nebyly nijak časově vymezeny, některé z nich se měly uskutečnit “brzy",
jiné “později" a některé “ještě později". Zpráva zatím počítala s
automatickou sluneční observatoří na dráze kolem Země, nebo výzkumem planet
kosmickými sondami. I když se plán zmiňoval také o přistání člověka na Měsíci,
jeho časové vymezení bylo určeno slovy “ještě později".
Kosmický
program USA se však rychle rozrůstal a již na podzim roku 1958 vznikl Národní
úřad pro letectví a kosmický prostor - NASA -, civilní instituce, vytvořená
zejména proto, aby koordinovala kosmické programy ministerstva obrany, průmyslu
a vysokých škol. Tím byl položen základ uceleného národního kosmického programu.
O rok později došlo k dalšímu významnému kroku pro budoucí přistání lidí na
Měsíci: von Braunova skupina v Huntsville přešla ze správy pozemních sil americké
armády do NASA, kde vytvořila Marshall Space Center. V době svého začlenění
do NASA se již rok zabývala pracemi na projektu velké rakety, z něhož později
vznikla nosná raketa projektu Apollo - Saturn V. Vytvoření Marshallova střediska
bylo pro americkou kosmonautiku velmi šťastným řešením přesto, že ve skutečnosti
šlo o východisko z nouze. O začlenění von Braunovy skupiny totiž po dva roky
usilovaly jak pozemní síly, tak americké letectvo; ministerstvo obrany, které
na vojenské aplikaci velké rakety nemělo zájem, spor jednoduše vyřešilo vyčleněním
celého střediska. Významným krokem bylo i zahájení prací na raketovém motoru
spalujícím kapalný kyslík a kapalný vodík.
Koncem
roku 1959 zveřejnil NASA desetiletý plán kosmického výzkumu. Kromě konkrétních
plánů navrhovala studie vytvoření stálé kosmické stanice s posádkou, oblet pilotované
kosmické lodi kolem Měsíce v létech 1966-68 a přistání lidí na Měsíci začátkem
sedmdesátých let. Americká sněmovna však považovala plán za příliš střízlivý
a požadovala přistání kosmonautů do konce desetiletí. Lekce Sputniku 1 byla
stále ještě velmi živá, nehledě na skutečnost, že Lunik 3 již oblétl Měsíc a
ofotografoval odvrácenou stranu Měsíce. Proto se kosmický program mohl stát
důležitou součástí presidentské kampaně J. F. Kennedyho.
Budoucí
president ostře napadal republikány za to, že dovolili, aby Spojené státy zaostaly
ve výzkumu vesmíru. Republikánský kandidát Nixon naproti tomu svaloval vinu
na Trumanovu vládu a rozhodně podporoval desetiletku NASA s předpokládaným přistáním
člověka na Měsíci v roce 1971. Vedení NASA ihned pochopilo, že se situace mění.
V červenci 1960 na konferenci průmyslníků prohlásil zástupce Národního úřadu
pro letectví a kosmický prostor, že po Mercury, prvním americkém programu pilotovaných
kosmických lodí, bude následovat program Apollo, v němž se mají uskutečnit lety
třímístné kabiny kolem Země a kolem Měsíce. O několik měsíců později oznámil
vedoucí střediska pro pilotované lodi George Low, že vytvořil studijní skupinu,
která se zabývá přistáním člověka na Měsíci. Koncem roku 1960 odhadla skupina
výboru PSAC náklady na přistání lidí na Měsíci na 20 až 40 miliard dolarů. (Pro
zajímavost uveďme, že současné odhady se pohybují kolem 24 miliard, jak uvedl
koncem roku 1968 T. Wicker v New York Times).
Přesto,
že kosmický program získával ve Spojených státech stále více stoupenců, president
Eisenhower ani v posledních měsících svého působení v Bílém domě nezměnil konzervativní
a opatrný přístup k výzkumu vesmíru. V návrhu posledního rozpočtu se Eisenhower
dokonce pokusil zastavit další lety s posádkou po projektu Mercury. Po ostré
reakci tehdejšího ředitele NASA byla tato pasáž ve zprávě o rozpočtu pozměněna.
Zvýšení rozpočtu NASA oproti předcházejícímu roku doporučil až po své inauguraci
president Kennedy. Po energickém vystoupení Kennedyho a představitelů NASA schválil
rozpočtový úřad požadované zvýšení, na němž závisel osud vývoje rakety Saturn.
Projekt Saturn, ačkoliv dosud nebyl specifikován oficiálně jako raketa, která
vynese lidi na Měsíc, se opět mohl rozběhnout.
Koncem
března 1961 zaslala Americká akademie věd americké vládě zprávu nazvanou “Úloha
člověka v národním kosmickém programu", doporučující, aby se výzkum Měsíce
a planet stal základním cílem amerického kosmického programu. Avšak v otázce
letů pilotovaných kosmických lodí k Měsíci a k planetám byli autoři zprávy krajně
opatrní. Doporučovali uvážit, zda je člověk vůbec schopen zúčastnit se letu
k Měsíci nebo k planetám. Avšak skutečnost překonala všechny plány - 12. dubna
1961 se dostal Gagarin na 108 minut do vesmíru a kongresmani považovali za zcela
zřejmé, že Sověti přistanou na Měsíci k padesátému výročí Velké říjnové socialistické
revoluce. Pokud Američané nechtěli hrát “druhé housle", museli něco udělat.
Týden po Gagarinově letu ztroskotala invaze na Kubu, kterou Američané podporovali.
Vedou se stále spory o to, zda se právě fiasko v Zátoce sviní nejvíce nezasloužilo
o realizaci nejrozsáhlejšího civilního vědeckého programu v dějinách lidstva.
Podle některých zpráv odpověděl na poradě vládních činitelů předseda Výboru
pro výzkum vesmíru Welsh na něčí otázku: “Můžeme si dovolit další porážku?"
slovy: “Můžeme si dovolit úspěch."
Naproti
tomu oficiální historik NASA dubnové události na Kubě nepovažuje pro projekt
Apollo za významné. Skutečností však zůstává, že již 21. dubna téhož roku řekl
president Kennedy na tiskové konferenci: “Musíme nyní uvažovat, zda neexistuje
nějaký program, bez ohledu na jeho cenu, který by nám umožnil být na prvním
místě v pronikání do vesmíru. Jsme-li schopni být na Měsíci dřív než Rusové,
měli bychom se o to pokusit." Následujícího dne jednal o stejném tématu
tehdejší vicepresident Johnson s představiteli ministerstva obrany, NASA, Komise
pro atomovou energii a presidentova poradního sboru PSAC. Všichni se shodovali
v názoru, že Sověti obletí Měsíc jako první a jedinou nadějí na prvenství zůstává
přistání na Měsíci. Odborníci soudili, že k přistání bude nutné zkonstruovat
raketu nové generace, čímž se americké šance relativně zvětšovaly. 23. dubna
jednal znovu vicepresident spolu s dalšími vládními činiteli se skupinou podnikatelů
a později presidentův poradce Wiesner s některými vědci. Zdálo se, že celková
reakce je velmi příznivá.
Dne
3. května vyzval Johnson NASA, aby vystoupil s doporučením přistání na Měsíci.
Až do té doby totiž zastával NASA v uvažovaném projektu přistání úlohu technického
poradce. Na základě vicepresidentovy výzvy vypracovali 6. a 7. května ředitel
NASA Webb, jeho zástupce Seamans (nynější ministr letectví USA) a McNamara návrh
programu přistání lidské posádky na Měsíci.
Předtím, 5. května, vzlétl první Američan Alan Shepard do vesmíru
po balistické dráze. Jeho let byl pravděpodobně posledním bodem v přípravě veřejného
mínění na oficiální vyhlášení programu. Webb, Seamans a McNamara dokončili zprávu
pro Johnsona pouze několik hodin předtím, než byl Shepard po úspěšném letu v
kabině Mercury přivítán ve Washingtonu. Koncem května, v projevu o rozpočtu
na rok 1962, vyhlásil president Kennedy přistání Američanů na Měsíci před koncem
desetiletí za národní cíl.
Je
zajímavé, že ještě 23. března 1961, když J. F. Kennedy revidoval Eisenhowerův
rozpočet, nenavrhl uvolnění žádných prostředků na urychlení pilotovaných letů.
Z toho je zřejmé, že rozhodnutí rozběhnout Apollo bylo náhlé. Také kongres jednal,
aniž vyslechl svědky, jak bývá zvykem v takových případech. Bývalý právník v
úřadu NASA, Leonard Mandelbaum, označuje zahájení projektu Apollo v květnu 1961
za typickou reakci studené války. Jak se nyní ukazuje, nebyl projekt Apollo,
alespoň uvažujeme-li krátkodobě, nejlepším řešením. Odpůrci velkého pronikání
do vesmíru dokazují, že stejného pokroku techniky by bylo dosaženo rozvojem
oceánografie, s nímž by se dalo spojit i hledání zdrojů laciného proteinu. Projekt
Apollo také neznamenal velký obrat v poklesu nezaměstnanosti. V roce 1961 byli
v řadách nezaměstnaných především farmáři a horníci, kteří přišli o půdu, tedy
vesměs málo kvalifikované síly, zatímco kosmický program naopak vyžadoval značnou
kvalifikaci. Hodně se také diskutovalo o vědeckém přínosu Apolla Je velmi těžké
posuzovat správnost rozhodnutí v roce 1961 se znalostmi roku 1969. Jedno poučení
však z projektu Apollo vyplynulo: bez jednotné politiky v otázkách vývoje a
výzkumu převládnou vždy projekty, které počítají pouze s mezinárodní prestiží.
Úspěšným
přistáním Apolla 11 celý projekt prakticky vyvrcholil. Je třeba rozhodnout o
budoucnosti, a mezi hlavní odpůrce dalšího velkého kosmického programu patří
bratr toho, který měl nemalou zásluhu na realizaci Apolla. Není pochyb o tom,
že Apollo přineslo a jistě ještě přinese značný pokrok v mnoha odvětvích lidské
činnosti. Jediným jeho nedostatkem může být okolnost, že projekt nebyl vybírán
podle největší prospěšnosti lidstvu, ale podle působnosti na světové veřejné
mínění. Měli bychom si přát, aby se časem ukázalo, že kosmické lety přinášejí
lidstvu také největší užitek.
Přepis textu: M.Filip, 28.4.2003
Aktualizováno : 18.05.2003
[ Obsah | Pilotované
lety | Apollo ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/lk9.htm)