Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

tisk 


Kosmická loď, která dopravila prvního člověka na oběžnou dráhu.


Popis lodi.

Kosmická loď Vostok viz.nákres umožňovala let jednoho kosmonauta po dobu maximálně deseti dnů. Skládala se z kabiny kulového tvaru a z přístrojového úseku. Celková hmotnost byla 4730 kg (po oddělení od nosné rakety). Zvenčí měla kabina speciální tepelnou izolaci, která chránila kosmonauta před účinkem vysokých teplot při sestupu z oběžné dráhy. Ve stěnách byly tři průzory se žáruvzdorným sklem a s ochrannými kryty, které bylo možno zavírat a otvírat jak elektricky, tak ručně. V kabině byly systémy zajišťující život kosmonauta, řídicí aparatura, část rádiového zařízení, televizní kamery, dalekohled, filmové kamery a kosmonautovo křeslo. V přístrojové části, byly zásoby stlačeného plynu pro orientační systém a raketový brzdící motor.

Systémy orientace a navigace.

Na Vostoku se prováděla orientace podle Slunce. Signály přicházející k optickým a gyroskopickým přístrojům se přetvářely v povely orgánům řízení. Tento systém neustále vyhledával Slunce a s velkou přesností udržoval stanovenou polohu. Podle programu používali sovětští kosmonauti i ručního řízení, kterým se zajišťovala správná orientace lodi před přistáním a jímž se v případě selhání automatického řízení zapojoval ručně brzdicí motor. Optický orientační systém umožňoval určovat polohu lodi vzhledem k Zemi. Byl zamontován na jednom okénku kabiny. Skládal se ze dvou zrcadel, světelného filtru a skel se síťkou. Paprsky běžící od čáry horizontu padly na první zrcadlo a skly okénka se dostaly na druhé, které je odrazilo sklem se síťkou do kosmonautova oka. Při správné orientaci lodi vzhledem ke svislici musí kosmonaut vidět obraz horizontu jako kruh. Střední částí okénka sledoval úsek zemského povrchu, který byl pod ním. Poloha podélné osy lodi vůči směru letu se určovala pozorováním, jak ubíhal zemský povrch v zorném poli orientačního systému. Mezi přístroji v kabině byl i malý glóbus, jehož otáčení se shodovalo s pohybem lodi po oběžné dráze. Kosmonaut mohl v každém okamžiku určit podle glóbu oblast zemského povrchu, nad nímž se nacházel.

Rádiové vybavení.

Rádiové vybavení bylo určeno k oboustrannému radiotelegrafickému spojení mezi kosmonauty na krátkých vlnách, k oboustrannému radiotelefonickému a radiotelegrafickému spojení lodí a pozemních stanic na KV a UKV, k rádiovému měření parametrů pohybu lodi, k vysílání telemetrických údajů a televizního obrazu na Zemi.

Televizní kamery.

Na palubě byly dvě televizní kamery. Jedna zachycovala kosmonauta zepředu, druhá z větší vzdálenosti z profilu. Volba optiky a rozmístění televizních kamer umožnily získat přesné údaje o stavu kosmonautů. Televizní kamery byly opatřeny vidikonovými snímacími elektronkami, které měly malou spotřebu energie, malé rozměry a nepatrnou váhu.

Systém zabezpečení životních podmínek.

Pro udržení normálního složení atmosféry v kabině se používalo regeneračního systému vzduchu. Zajišťoval uvolňování určitého množství kyslíku potřebného k dýchání, pohlcování oxidu uhličitého a vlhkosti, které produkuje člověk, odstraňování různých škodlivých příměsí vzduchu a lidských výměšků. Odchylky od určené hladiny byly zaznamenávány speciálními citlivými články, jejichž signály zachycoval automatický regulátor řídící průběh chemických reakcí v regenerátoru. Kromě toho sám kosmonaut mohl regulovat v přípustných mezích spotřebu kyslíku uvolňovaného systémem a stanovit žádoucí plynné složení ovzduší, vlhkost a teplotu v kabině.

Schéma zásobování kyslíkem a větrání skafandru

Způsob přistání.

Po průletu atmosférou se ve výši asi sedmi kilometrů otvíral padák. Kosmonauti mohli přistát buď v kabině, nebo se mohli v nevelké výši katapultovat i s křeslem z kabiny a přistát odděleně od lodi s padákem viz.nákres. Přistání odděleně od lodi mělo řadu předností při dopadu na souši, kde mohou být podmínky komplikovány větrem, vlnitým terénem atd. Pro případ, že by kosmická loď přistála v jiné oblasti, než v jaké bylo určeno, byla zorganizována zvláštní pátrací služba, která měla za úkol vyhledat kosmonauty po přistání na souši nebo na vodě. Aby to bylo snazší, byli kosmonauti i loď vybavení zvláštními radigoniometrickými vysílačkami na KV a VKV. Ty se zapojovaly okamžitě po přistání. Kosmonauti měli nafukovací člun, malou radiovysílačku, havarijní zásobu potravin a pitné vody, signální pistoli a další prostředky pro případ nouze.
Aktualizováno: 06.10.2001

[ Obsah | Pilotované lety ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/vostok/vostok.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.032391 vteřiny.