Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-1 Co/F-1 > STS-1 v L+K 14-15/81
tisk 

Znak STS-1COLUMBIA STS-1

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
Mgr. ANTONÍN VÍTEK CSc.

Každé úsilí si vyžaduje oběti. Větší či menší, podle významu a rozsahu. Nezřídka to bývá i oběť nejvyšší, ztráta lidského života.

Této zkušenosti se nevyhnul ani poměrně nový obor lidského snažení, jakým je bezesporu kosmonautika. Na prvních stránkách kroniky kosmického výzkumu stojí černým písmem jména tří amerických kosmonautů Grissoma, Whitea a Chaffeeho, kteří uhořeli při nácviku startu v kabině Apolla 1. Nezůstali žel osamoceni. Že pochmurná tradice v americkém kosmickém programu stále ještě platí, o tom se ke své škodě přesvědčila skupina techniků firmy Rockwell, která dne 19. 3. 1981 po úspěšném dokončení simulace závěrečných předstartovních operací amerického raketoplánu Columbia vystoupila na plošinu umožňující přístup k motorům SSME, a chystala se zkontrolovat jejich systémy.

Přístupový prostor na zádi raketoplánu byl sice ohraničen žlutými praporky, které signalizovaly zákaz vstupu nepovolaným osobám, avšak skupina specialistů se za nepovolané nepokládala. Po uvolnění obdélníkového panelu vnikli muži dovnitř a ocitli se rázem v atmosféře téměř stoprocentního dusíku.

Vodík a kyslík, pohánějící motory SSME, spolu totiž vytvářejí třaskavou směs a proto jsou prostory kolem spalovacích komor, turbočerpadel a ventilů před startem naplněny suchým čistým dusíkem.

Ke ztrátě vědomí v nedýchatelné atmosféře došlo během několika desítek sekund a nežli se podařilo všechny postižené vyprostit, bylo už pro jednoho z nich pozdě a druhý zemřel asi o dva týdny později.

Tím však jakoby se nemilosrdný osud vyčerpal. Závěrečné předstartovní přípravy a nezbytné úpravy s nimi spojené probíhaly v naprostém pořádku, takže konečné datum startu bylo stanoveno na 10. dubna. Koncem března ještě příslušné pracovníky čekala oprava tepelné izolace, zvláště tam, kde byly sňaty panely při předchozích operacích; také bylo třeba vyčistit Dewarovy nádoby na kapalný vodík a kyslík pro palivové články a na své si přišli i pyrotechnici, kteří po vypojení všech elektrických systémů namontovali 1. a 2. dubna nálože pro oddělení motorů SRB a k odhození palivové nádrže ET.

Columbia STS-1 před startemVlastní odpočítávání bylo zahájeno 5. dubna ve 23.30 východoamerického času - v T-4 dny a 30 minut před startem. Kosmonauti Shriver a Onizuka v roli podpůrné osádky zahájili v kabině raketoplánu první komplexní test elektronického vybavení a prověřili na pásmu S spojení se sledovací stanicí MILA poblíž rampy. Tento program trval 8 hodin, ovšem současně s ním probíhaly přípravy k natankování nádrží pro motory RCS. Odpoledne bylo věnováno přípravě inerciálních plošin a jejich koordinaci s palubními počítači. Na rozdíl od dřívějších zvyklostí, kdy předstartovní operace řídily počítače pozemního střediska, byl v případě raketoplánu tento úkol svěřen palubním počítačům. Kontrola jejich programů proběhla v noci ze 6. na 7. dubna. Ve stejné době byly uvedeny do stavu letové pohotovosti motory OMS a RCS a ráno provedla skupina odborníků instalaci baterií destrukčního systému pro zničení odhazovací nádrže. Po naplánované pauze v odpočítávání byl vyzkoušen přenos povelových signálů, samozřejmě při odpojených rozbuškách. Ve středu 8. dubna od 4 hodin ráno začalo profukování nákladového prostoru dusíkem, aby následné plnění Dewarových nádob kapalným vodíkem a kyslíkem proběhlo v inertní atmosféře. Zatímco přípravy ke startu Columbie vrcholily, objevili se na scéně i její piloti: 8. dubna přiletěli z Houstonu Young a Crippen. Odpoledne téhož dne, v T-14 hodin, se začala odsouvat pomocná obslužná věž, což trvalo asi 2 hodiny. 9. dubna ve 2.50 byly za asistence podpůrně osádky nastartovány palivové články. Shriver a Onizuka zároveň navázali spojení s Houstonem. Závěrečná a současně největší přípravná operace - tankování odhazovací nádrže vodíkem a kyslíkem - proběhla za účasti pouze nezbytné pozemní obsluhy v naprostém pořádku. Columbia mohla odstartovat.

V pátek 10. dubna, v den plánovaného startu, byli Young a Crippen probuzeni ve 2.15 ráno východoamerického času. Po snídani a po krátké lékařské prohlídce se oblékli do skafandrů, s nimiž se ovšem nepočítalo pro pobyt v kosmickém prostoru. Až do výše 36 km nad Zemí sloužily kosmonautům pouze jako ochrana v případě katapultáže.

Cesta na rampu byla zahájena ve 3.50 ráno a trvala asi 10 minut. Mezi 4.50 až 5.20 uzavřeli technici vstup do raketoplánu. Mezitím už oba zkušební piloti spočívali na křeslech, v leže na zádech a s nohama vzhůru.

V T-51 minut byla zahájena příprava navigačních systémů pro start. Běžela hladce až do plánovaného přerušení v T-20 min. V tomto čase se však objevily první obtíže. Podle hlášení přístrojů produkovala palivová baterie č. 2 více vody, než odpovídalo její zátěži. Zvýšený odběr proudu mohl být zaviněn vnitřním zkratem v baterii. Jelikož však celková spotřeba energie ležela v mezích tolerance, mávli nad tím odpovědní činitelé rukou a povolili pokračovat v odpočítávání.

V 6.20 místního času se tedy přípravy znovu rozeběhly. Kosmonauti vydali povel k přechodu počítačů na startovní režim. Ke čtyřem hlavním počítačům AP-101, které až dosud kontrolovaly stav raketoplánu a sledovaly průběh operací, se nyní připojil pátý, běžící prozatím naprázdno. Současně s jeho vstupem do akce však propukla krize.

Pátý počítač okamžitě po zapojení ohlásil na obrazovce v kabině raketoplánu a také u příslušného pultu ve středisku LCC, že "neobdržel data".

Crippen - takto expert přes programové vybavení - učinil to jediné, co v tom okamžiku mohl udělat: zmáčknutím tlačítka RESET zrušil chybový stav a vymazal ho. Jeho zákrok nepomohl. Hlášeni záložního počítače o nedostatku dat se za okamžik objevilo na obrazovce znovu.

Odpočítávání však pokračovalo dále, až do T-9 min, kde bylo plánováno desetiminutové přerušení. Odborníci se mezitím pustili do hledání chyby a zároveň hodnotili nově vzniklou situaci.

Především byla provedena prohlídka programu záložního počítače, protože tento program byl vytvořen u firmy Rockwell, zatímco pro čtveřici hlavních počítačů ho sestavila firma IBM. Dále mohlo jít o technickou závadu na záložním počítači (hlavní AP-101 se kontrolovaly navzájem), což by znamenalo ztrátu 2 hodin, nezbytných k výměně vadného počítače. Konečně padala v úvahu i chybná nahrávka programu do záložního počítače.

Ani jednu z těchto eventualit se však nepodařilo prokázat; bylo zřejmé, že řešení problému si vyžádá delší dobu. Za těchto okolností se odpočítávání vrátilo na T-23 min. Zhruba po jedné hodině je totiž třeba znovu zjustovat inerciální plošiny, což se dělá před T-21 min.

Na T-23 min vyčkával průběh operací 28 minut. Pak se odpočítávání znovu rozeběhlo až do T-16 min, kdy se objevila tatáž závada dotřetice: záložní počítač neobdržel data.

V dané situaci se toho už mnoho zvládnout nedalo, takže 10. dubna v 9.59 ředitel startu George Page celou startovní operaci odvolal. Startovní okno pro tento den trvalo sice 6 hodin a 36 minut, takže zbývalo ještě asi 3,5 hodiny času, avšak zasáhli lékaři a prohlásili, že nedoporučují, aby oba kosmonauti setrvali ve své nepřirozené poloze tak dlouhou dobu. Argument lékařů představoval poslední a rozhodující důvod k odložení startu. Znamenalo to ovšem ztrátu dvou dnů, protože bylo třeba vypustit odhazovací nádrž ET, vysušit ji a připravit k novému tankování.

Ironií osudu krátce potom, co Young a Crippen opustili Columbii, byla příčina závady objevena. Spočívala v chybné synchronizaci počítačů: čtyři hlavní se předešly o 40 milisekund oproti pátému, záložnímu, takže při jeho dotazu na data byla už data dávno odeslána. Časová tolerance při jejich příjmu činí totiž pouze 4 ms.

Náhradní řešení zabraňující opakování závady měli pracovnici firmy IBM již v pátek v 5 hodin odpoledne místního času. Nové datum startu bylo tedy možno stanovit na neděli 12. dubna.

Jestliže v průběhu prvního odpočítávání Columbie působila potíže technika, zatímco povětrnostní podmínky byly příznivé, pak se při opakovaném pokusu, v neděli 12. Dubna, karta obrátila. Přípravy ke startu probíhaly bez závad, zato nad Atlantikem se vytvořila hradba bouřkových mračen, kterou východní vítr hnal pomalu, ale neúprosně nad pevninu. Přitom nároky kladené na povětrnostní podmínky při startu Columbie jsou mnohem větší, než tomu bylo v případě dřívějších raket: smi být maximálně 50 % oblačnosti a jen mírný vítr, aby v případě potřeby proběhlo nouzové přistání raketoplánu za co nejvýhodnějších podmínek.

Pod hrozbou velké oblačnosti uvažovali vedoucí činitelé o uspíšení startu Columbie o čtvrt hodiny, z plánovaných 7 hodin na 6.45 ráno. Zkrácení doby na úkor vyčkávacích časů bylo umožněno hladkým průběhem předstartovních operací. První a zároveň poslední závada se projevila až v T - 90 s, když díky procedurální chybě došlo k přerušení spojení se sledovací stanicí MILA, která měla pomocí radiolokátoru prověřovat první fáze startu. V časové tísni, zaviněné dalším možným zhoršením počasí, bylo nakonec od radiolokační kontroly upuštěno.

V té době byli už Young i Crippen dávno na svých místech. Probudili je ve tři hodiny ráno východoamerického času a v 05.20 technici ukončili uzavření raketoplánu. Oba piloti ležící na křeslech střídavě pozorovali pelikány, létající nad lagunami Moskytí řeky, a střídavě sledovali údaje na obrazovkách počítačů.

Také raketoplán byl půldruhé minuty před startem v plné pohotovosti. Pojistné záklopky na nádrži ET se uzavřely již dříve, tlak v ní dosáhl provozní hodnoty, čerpadla APU pracovala na plné obrátky a tlak v hydraulice hlavních motorů neustále stoupal.

V T - 25 s byla aktivována hydraulika pomocných startovacích motorů. Od to- hoto okamžiku neměly už pozemní počítače možnost zasáhnout do dalšího průběhu operace a odpovědnost za ni převzaly v celém rozsahu počítače na palubě raketoplánu. V T -18 s byly nastaveny trysky motorů SRB do směru pro start. V T -11 s začalo postřikování startovní rampy, aby vodní kapky vytvořily clonu proti zvukovým vlnám, odráženým zpět přímo proti raketoplánu. V T - 3,8 s se rozeběhla zážehová sekvence hlavních motorů, ovšem postupně, v intervalech po 120 milisekundách, aby byl zmírněn náraz na konstrukci raketoplánu.

I tak osádka uvnitř kabiny uslyšela hromovou ránu a celý trup se naklonil dopředu. V T + 0,24 s dosáhly už všechny motory SSME 90 % nominálního tahu a zároveň s tím došlo k rozpojování elektrických a hydraulických konektorů mezi rampou a raketoplánem. V T + 2,8 s, po ukončení tohoto procesu, dal počítač povel k zážehu motorů SRB.

Start STS-1Columbia se odpoutala od rampy v 7 hodin 0 minut a 3,983 sekundy východoamerického času, tedy se zpožděním necelých čtyř sekund proti původnímu plánu. Let STS-1 započal.

Kosmonauti uvnitř kabiny byli připraveni na jakousi katapultáž, podobnou startu letadla z paluby letadlové lodi. Náraz se však nedostavil a osádka pouze pociťovala rovnoměrný, vytrvalý tah.

V T + 6 s po startu, když Columbia minula nejvyšší bod obslužné věže ve výši 106 m rychlostí asi 120 km/h, byl zahájen rotační manévr, který přivedl raketoplán do požadované roviny letu. O dvě sekundy později došlo i na manévr náklonu. Nádrž ET byla nyní nahoře a hlavy pilotů směřovaly dolů k Zemi.

Přibližně 40 s po startu zpozorovali Young a Crippen déšť drobných úlomků, odletujících ze špičky odhazovací nádrže. Jejich původ se však nepodařilo vystopovat. Mohly to být částečky namrzlého ledu nebo i úlomky izolační pěnové hmoty.

Ve výšce 50 km nad Zemí dohořely motory SRB a z oken raketoplánu zahlédli oba piloti záblesk zážehu odhazovacích raket. Odděleně motory pokračovaly v letu po balistické dráze a dopadly do moře ve vzdálenosti 330 km od místa startu.

Columbia po odhození motorů nastoupila fázi iterativního navádění na dráhu. Počítače pilotující raketoplán postupně opravily příliš strmé stoupání v prvních dvou minutách letu, které přivedlo Columbii asi o 8 km výše než původně stanovil plán. Tento rozdíl se v dalším úseku dráhy vyrovnal výraznějším náklonem. Když přetížení dosáhlo hodnoty 3g, začaly počítače snižovat výkon motorů tak, aby přetížení již dále nevzrůstalo.

Díky hladkému průběhu letu se konverzace mezi Zemí a osádkou Columbie omezila na minimum, převážné jen na zprávy o postupném odvolávání jednotlivých modů nouzových manévrů.

Jedinou závadou během startu bylo opakované, avšak okamžitě mizející hlášení poruch na hydraulickém systému. Tento jev by! zaviněn pravděpodobně vysokými momentálními nároky hydrauliky při manévrování, což působilo občasný krátkodobý pokles tlaku v přívodním potrubí.

V T + 8 minut 34 sekundy daly počítače povel k vypojení hlavních motorů. Columbia dosáhla rychlosti 7829,4 m/s, o 0,6 m/s více, než předpokládal plán. Deset sekund po vypojení motorů byly zahájeny operace k odhozeni nádrže ET. Po odpojení potrubí a odstřelení mechanických spojů zamířil raketoplán pomocí motorů RCS směrem dolů, k Zemi, pryč od téměř prázdné odhazovací nádrže. Ta zanikla v hustých vrstvách atmosféry nad Indickým oceánem, asi 20 km od předpokládaného bodu. Zbytek paliva, který ještě obsahovala, by byl umožnil zvýšení nosnosti raketoplánu v případě letu STS-1 asi o půl tuny.

Oddělovací operace se však neobešla bez překvapení. Start motorů RCS, byl provázen ranou jako z děla a z jejich trysek na přídi vyšlehly patnáctimetrové plameny. Odpoutání samo probíhalo jakýmsi kývavým pohybem, způsobeným nestejnou vzdáleností předních a zadních motorů RCS od těžiště. Kývání sa opakovalo i později, při dalších bočních či vertikálních manévrech raketoplánu, a napříště mu bude možno zamezit použitím většího počtu motorků RCS na zádi než na přídi letounu.

Young a Crippen rovněž navrhovali, aby počet slabších manévrovacích motorků RCS byl zvýšen, a slibovali si od toho větší plynulost letu při jednotlivých manévrech.

V T + 10 minut 23 sekund byly na půldruhé minuty zapáleny dva motory OMS, takže Columbia získala dodatečnou rychlost 75 m/s a přešla na eliptickou dráhu s apogeem 244 km. Krátce po dokončení manévru OMS-1 byli oba kosmonauti vylekáni vibracemi, které trvaly 5 až 10 sekund. V dané chvíli předpokládali, že jde o rezonanční efekt ve stabilizačním systému. Young proto raději přešel manuálně na nestabilizovaný režim letu. Vibrace šly však spíše na vrub motorů SSME, které se na povel počítačů orentovaly do "parkovací polohy" a jejichž hmotnost ve stavu beztíže stačila raketoplán rozkmitat.

Další manévr - OMS-2 proběhl nad Indickým oceánem v T + 43 minut a přivedl Columbii na kruhovou dráhu ve výši 241 km nad Zemí. Na této dráze, na začátku 2. obletu, přistoupili Young a Crippen ke zkouškám ovládání dveří nákladového prostoru.

Jejich dálkové otevření bylo totiž rozhodující podmínkou pro další let, i když v případě letu STS-1 obsahoval nákladový prostor pouze balast. Na vnitřní straně dveří jsou však radiátory klimatizačního systému, který prozatím ochlazoval elektroniku Columbie jen vodou, pomocí výparníků. Bez otevření dveří by bylo třeba let ukončit ještě před úplným vyčerpáním vodní rezervy, tl. Do konce 3. Oběhu Columbie.

Stejně významnou operaci jako otevření však představovalo i opětovné uzavření nákladového prostoru, protože vstup do atmosféry s otevřenými dveřmi by nutně musel skončit katastrofou.

Osádka Columbie pro začátek zkusila manipulovat pouze s jedním křídlem dveří a po jeho otevření dala povel k opětovnému zavření. V případě selhání zavíracího mechanismu očekávalo Crippena převléknutí do těžkého skafandru. Po nezbytné kontrole by byl takřka se šestihodinovým zpožděním vstoupil do nákladového prostoru a nouzově křídlo uzavřel a zajistil pomocí mechanického zařízení. Hladký průběh zkoušky však dovolil kosmonautům ponechat obě křídla dveří otevřená a v zajištěné poloze.

Nákladový prostor STS-1Po otevření nákladového prostoru se však zjistilo, že na krytu motorů OMS chybí dvě izolační dlaždice a že dalších 17 je poškozeno. Na horní straně raketoplánu ale dohromady o nic nešlo. Horší by bylo poškození izolace na místě více tepelně namáhaném, jakým je bezesporu spodek, kam kosmonauti neviděli. Proto byly pořízeny fotografie raketoplánu ze Země, ze základny USAF na Havajských ostrovech, pomocí speciálních vojenských kamer. Snímky však žádné poškození neodhalily, což se také po ukončení letu potvrdilo. Drobné šrámy, nalezené na spodku Columbie, mohly být způsobeny kamínky, odletujícími z dráhy při přistání raketoplánu.

Manipulace s dveřrni tedy proběhla bez problémů. Po ní, na začátku 3. oběhu, byla provedena první kalibrace navigačních systémů pomocí automatického hledáčku hvězd. Teprve pak, asi dvě hodiny po startu, odložili oba piloti lehké ochranné skafandry a v rychlosti něco snědli. Na pátém oběhu je čekal manévr OMS-3, po němž se Columbia dostala na přechodovou dráhu ve tvaru elipsy, a konečně manévr OMS-4, kterým oba piloti zakotvili raketoplán na kruhové dráze ve výši 280 km.

Nyní nejprve provedli zkoušky motorů RCS a pak se mohli věnovat televiznímu přenosu pro pozemské zájemce o let. Na 8. oběhu v klidu povečeřeli, ale místo siesty se pustili do ručních navigačních zkoušek pomocí hvězd. Po předchozích potížích s dalekohledy navigačních systémů na lodích typu Apollo si tentokráte optici dali záležet, takže osádka Columbie si průběh tohoto testu nemohla vynachválit. Na 9. oběhu profoukl Young palivové články a Crippen vyměnil absorpční kanystry v klimatizačním zařízení. Teprve pak se oba kosmonauti mohli odebrat na zasloužený odpočinek.

Druhého dne ve 4 hodiny ráno, asi 21 hodin po startu je probudilo strašlivé bučení, chrochtání a mňoukání. Nahrávka této "kočičiny", vysílané ze střediska MCC v Houstonu místo budíčku, představovala vhodný úvod pro následující den. Ten byl totiž věnován prověrce všech možných zařízení.

Ukázalo se, že selhal jeden systém záznamu technických dat na magnetickou pásku. Dále zlobila klimatizace, takže teplota v prostorách Columbie se udržovala jen asi na 16 °C a její osádka se musela teple obléci, aby předešla nachlazení. Také hygienické zařízení nebylo zcela v pořádku a znepříjemňovalo obvyklé lidské záležitosti.

Po ukončení prověrek proběhl během odpoledne ještě nácvik v oblékání do lehkých skafandrů, určených pro start a pro přistání. Ke spánku se osádka Columbie dostala až ve 20 hodin večer, na začátku 26. oběhu kolem Země.

Budíček byl opět časný, o půl čtvrté ráno, a den od samého začátku probíhal ve znamení příprav na přistání. Nejprve Young a Crippen uklidili volně ložené věci do příslušných přihrádek. Pak připravili systémy raketoplánu na režim vstupu do atmosféry a provedli kompletní prověrku přístrojů. Při všech operacích se pohybovali v prostorách Columbie bez problémů, často ani nepotřebovali připravené úchytky. Na 34. Oběhu kosmonauti vypojili systémy na obytné palubě, přešli na letovou palubu a oblékli se do skafandrů. O oběh později uzavřeli dveře nákladového prostoru, najustovali inerciální plošiny, ověřili polohu vypínačů na přední i zadní palubní desce, upravili si vystřelovací sedačky a připoutali se.

Návratový manévr byl zahájen kolem 10. hodiny. Columbia přešla do takové polohy, aby trysky motorů OMS mířily v okamžiku zážehu přesně proti směru letu. K zážehu motorů OMS došlo v T + 43 hodin 21 minut nad Indickým oceánem, v době, kdy raketoplán byl mimo dosah sledovacích stanic. Manévr proběhl úspěšně a přivedl Columbii na dráhu 270 km - povrch Země. Když to Young s Crippenem sdělovali přes australskou stanici Yarragadee do řídicího střediska, odpověděl jim kosmonaut Allen v roli mluvčího z Houstonu, že „čtyři letouny typu T-38 ze základny Edwards už odstartovaly, aby tvořily Columbii doprovod".

Po brzdicím manévru se raketoplán otočil opět přídí dopředu a zaujal sklon 18° vzhledem k místnímu horizontu. Okamžik vstupu do atmosféry nastal ve 12.50 východoamerického času nad Tichým oceánem, po průletu nad ostrovem Guam. Do přistání zbývalo Columbii ještě 8140 km. Zpočátku udržovaly orientaci raketoplánu motory RCS. Aerodynamické řídicí plochy, elevony, klapka i kormidla, však ovlivnily let dříve, nežli se očekávalo. Sestup v této fázi probíhal neobyčejně hladce. Úpravy dráhy pomocí kormidel byly minimální, takže cetková spotřeba pohonných hmot pro hydrauliku během celého přistání činila jen asi 40 % plánovaného množství.

Teprve při poklesu rychlosti pod M = 2 a také celou dobu letu v transsonické oblasti byl jeho průběh velice nepříjemný. Podle osádky připomínal ještě nejspíše jízdu na valše.

Od tichomořského pobřeží až k místu přistání pokračoval sestup v horizontálních vlnovkách, přičemž raketoplán ztrácel rychlost i výšku. Původně nalétával od západoseverozápadu, takže bylo třeba udělat okruh kolem letiště se zatáčkou 271°, aby se letoun dostal do osy přistávací dráhy. Tuto zatáčku nalétávali kosmonauti ještě ve výši 10 km.

Závěrečný sestup pod úhlem 20° začal ve vzdálenosti 8 km od prahu dráhy. Ve výši asi 900 m se projevil přebytek rychlosti a piloti museli užít aerodynamické brzdy kombinované s klapkou. Manévr však zvýšil klouzavost, takže Columbia přeletěla plánovaný bod přistání o 600 až 900 metrů. Dosedová vertikální rychlost činila 0,2 až 0,4 m/s, což bylo hluboko pod povolenou hranicí 0,9 m/s.

Přistání STS-1Přistáli ve 13 hodin 20 minut 52 sekundy východoamerického času. K dotyku se Zemí došlo asi o dvě minuty dříve proti původnímu letovému plánu. Rozdíl byl způsoben kratší oběžnou dobou vzhledem k tomu, že kruhová dráha v beztížném stavu byla asi o 3 km nižší.

V okamžiku dotyku se Zemí měl letoun rychlost kolem 348 km/h a zastavil se po dojezdu asi 2700 m dlouhém.

Z letadla mohli ovšem Young a Crippen vystoupit teprve hodinu po přistání, protože průzkumné chemické družstvo našlo v blízkosti Columbie stopy oxidu dusičitého.

Odhozené motory SRB, každý na třech padácích, skončily svou pouť v Atlantiku a vlečné lodě Liberty a Freedom je odtáhly zpět k mysu Caneveral. Přitom byly zachráněny i čtyři padáky ze šesti.

                          Přehled manévrů během letu STS-1
---------------------------------------------------------------------------------------------
                                      Plán                               Skutečnost
                   ------------------------------------------  ------------------------------
Manévr             Čas od startu   dv      Dráha  Doba hoření  Čas od startu   dv      Dráha
                    [h.min.s.]    [m/s]     [km]      [s]        [h.min.s]    [m/s]     [km]
---------------------------------------------------------------------------------------------
Start                00.00.00                                    00.00.00
Qdhození SRB         00.02.12                                    00.02.11
MECO                 00.08.32    7823,6*   24-148     512        00.08.34    7824,2*   24-150
Odhození ET          00.08.50                                    00.09.02
OMS-1                00.10.32      50,3   106-241      89        00.10.32      50,2   106-244
OMS-2                00.44.00      41,8   241-241      75        00.44.02      41,8   244-247
OMS-3                06.21.41      11,1   241-278      39        06.20.46       7,8   244-275
OMS-4                07.05.31      11,4   278-278      40        07.05.31       8,7   273-277
Brzdění              53.27.52      91,1     4-276     147        53.21.00      90,7     0-270
Vstup do atmosféry   53.56.00                                    53.50.00
Přistání             54.27.43                                    54.20.52
---------------------------------------------------------------------------------------------
* Celková dosažená inerciální rychlost

Převzato z L+K 14-15/81 se svolením Mgr. Vítka.


Aktualizováno : 12.12.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-1 ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-1/lk.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.155038 vteřiny.