Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-108 En/F-17 > STS-108 v L+K
tisk 

Znak STS-108ISS-3/Pirs/Sojuz-TM 33/STS-108/ISS-UF-1/Raffaello F-2/ISS-4

ČTVRTÁ SMĚNA NASTUPUJE

Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Dvanáctá mise raketoplánu k Mezinárodní kosmické stanici byla první, která neměla být ani montážním letem, ani neměla za úkol dopravit na stanici vnitřní vybavení. Jejím hlavním úkolem byla výměna třetí dlouhodobé osádky ve složení Frank L. Culbertson, Jr., Vladimir Nikolajevič Děžurov a Michail Vladislavovič Tjurin za čtvrtou trojici, do které byli jmenováni Jurij Ivanovič Onufrijenko (Sojuz-TM 23/Mir v únoru až září 1996), Carl E. Walz (STS-51 v září 1993, STS65 v červnu 1994 a STS-79/Mir v září 1996) a Daniel W. Bursch (STS-51 v září 1993, STS-68 v září 1994 a STS-77 v květnu 1996); jejich náhradníky byli Gennadij Ivanovič Padalka (Sojuz- TM 28/Mir v srpnu 1998 až únoru 1999), Stephen K. Robinson (STS-85 v srpnu 1997 a STS-95 v říjnu 1998) a Edward M. Fincke (nováček). Proto také měla ve svém označení zkratku UF, značící Utilization Flight, tedy "let pro využívání".

Posádka STS-108, Expedice 3 a Expedice 4Čtyřčlennou "transportní" osádku tvořili velitel raketoplánu v Dominic L. Gorie (STS-91/Mir v červnu 1998 a STS-99 v únoru 2000), pilot Mark E. Kelly (nováček) a letoví specialisti Linda M. Godwinová (STS-37 v dubnu 1991, STS-59 v dubnu 1994 a STS-76/Mir v březnu 1996) a Daniel M. Tani (nováček). Když začali s nácvikem k letu, tak ještě netušili, že postupem doby jim přibude mezi povinnost i původně neplánovaný opravářský výstup do volného prostoru.

V průběhu dosavadního letu stanice totiž začal jeden ze dvou servosystémů BMRRM otočných závěsů BGA natáčení panelů fotovoltaických článků PVAA P6 dělat problémy: chod byl nepravidelný a v odběru elektrického proudu ze sítě se objevovaly nečekaná prudká zvýšení. To vše ukazovalo na to, že dochází k mechanickému blokování převodů. Technici usoudili, že příčinou mohou být vysoké teplotní rozdíly, kterým je převodovka servosystému vystavována při přechodu ze stínu Země do plného slunečního osvětlení a naopak. Konstruktéři proto navrhli vybavit BMRRM dodatečnou tepelnou izolací, která by měla snížit výkyvy teplot na přijatelnou míru. A úkolem ji instalovat byli pověřeni Tani a Godwinová.

Mise STS-108 byla v rozvrhu letů raketoplánů svěřena nejmladší lodi flotily, družicovému stupni Endeavour.

Po jeho posledním přistání v úterý 1. května 2001 na dráze 22 základny Edwards AFB v Kalifornii, které si vynutily nepříznivé povětrnostní podmínky na Floridě, technici vypustili zbývající pohonné látky z nádrží manévrovacích motorů OMS a RCS a připravili družicový stupeň k převozu zpět na Floridu. Tyto práce, mezi něž patří především instalace speciálního aerodynamického krytu kapkovitě protahujícího useknutou záď družicového stupně a snižujícího tak aerodynamický odpor celé sestavy, byly dokončeny již v pátek. V pondělí 7. května pak speciální jeřáb MDD umístil Endeavour na hřbet dopravního letadla Boeing 747-SCA s imatrikulačním číslem 905.

V úterý 8. května v 06.13 místního času (PDT, tj. 13.13 UT) Boeing s drahocenným nákladem vzlétl. Po doplnění pohonných látek na základně Altus AFB v Oklahomě dorazil v odpoledních hodinách na letiště Littlerock AFB v Arkansasu, kde přečkal noc. O den později přelétl jediným skokem na letiště SLF na floridském kosmodromu, kam dorazil ve 14.09 EDT (18.09 UT). Tady technici Endeavour během následující noci sejmuli ze hřbetu dopravního letadla. Následující den se již družicový stupeň nacházel v hale č. 1 budovy OPF k poletovému odstrojení a vyložení logistického modulu MPLM Raffaello z nákladového prostoru.

Koncem května technici zahájili prověrky manévrovacích motorů RCS a OMS. Ve čtvrtek 24. května vymontovali z motorového prostoru poslední ze tří hlavních motorů SSME, které putovaly jako obvykle k údržbě. Také bylo nutno vyměnit jednu z trysek systému RCS, která neprošla prověrkami.

Jakmile byly prověrky úspěšně dokončeny, tak 15. června technici odpojili systémy raketoplánu od zdrojů elektrického proudu, aby mohli uskutečnit plánovanou výměnu části elektronického zařízení v pilotní kabině a elektrických rozvodů v trupu raketoplánu. Tyto práce ukončili v první polovině srpna. Pak následovala podrobná prověrka všech systémů, včetně hydraulického systému, klimatizačního systému a stykovacího uzlu ODS. Přitom bylo nutno vyměnit jedno ze tří hydraulických čerpadel APU (č. 3).

V montážní budově VAB na mobilní vypouštěcí plošině MLP probíhalo od 27. srpna sestavování pomocných startovacích motorů SRB (soubor BI-110PF), k nimž později přibyla i vylehčená odhazovací nádrž ET (výr. č. ET-111A/SLWT).

Vraťme se nyní na palubu družicového komplexu, od něhož 20. srpna odlétl raketoplán Discovery, který v rámci mise STS-105/ISS-7A.1 dopravil na stanici třetí dlouhodobou posádku.

Hned další den - 21. srpna - zahájilo nové osazenstvo stanice přípravy k odpojení již nepotřebné nákladní lodi Progress-M1 6, neboť téhož dne v 09.23.54 UT vzlétla z rampy č. 5 komplexu 1 na Bajkonuru, či chcete-li na 5. státním výzkumném kosmodromu, nosná raketa Sojuz-U s nákladní lodí Progress-M 45 (typové označení 11F615A55, model 7K-TGM, výr. č. 245) na jejíž palubě bylo 2561 kg nákladu pro další provoz stanice. Aby uvolnil místo, oddělil se Progress-M1 6 ve středu 22. srpna v 06.02 UT od zadního stykovacího uzlu modulu Zvězda a kolem 09.50 UT řízeně zanikl nad jižní částí Tichého oceánu. Nová nákladní loď se pak následujícího dne v 09.51 UT bez problémů připojila na uvolněné místo.

Po dokončení vykládky kusového nákladu z Progressu třetí expedice zahájila vědecké experimenty, které se střídaly s běžnou údržbou palubních systémů. Poklidným během věcí na palubě ISS otřásly stejně jako celým ostatním světem teroristické útoky 11. září v New Yorku a ve Washingtonu. Culbertson pořídil televizní kamerou snímky Mannhattanu, na nichž byl zřetelně vidět kouř a prach z hořícího a zhrouceného World Trade Center. Šokovaná osádka stanice odsoudila hrůzný čin a vyjádřila své sympatie postiženým rodinám.

Také na Zemi teroristické akce poněkud narušily sled příprav. Kosmodrom na Floridě byl na několik dní zcela uzavřen, jeho zaměstnanci s výjimkou ozbrojené ostrahy dostali placené volno. Nad kosmodromem začaly patrolovat ozbrojené helikoptéry a vojenské letectvo bylo připraveno v případě potřeby vyslat nad Cape Canaveral i proudové stíhačky. Teprve po třech dnech se konečně mohli technici vrátit k rozdělané práci, ale za podstatně zpřísněných bezpečnostních pravidel.

Na druhém konci světa - na Bajkonuru - však práce pokračovaly bez ohledu na tyto události. Ve čtvrtek 13. září ve 23.34.55 UT vzlétla z rampy 1/5 další nosná raketa Sojuz-U (výr. č. 677), která vynesla na oběžnou dráhu modul Pirs.

Tento modul je dvouúčelový: v prvé řadě bude sloužit jako přistávací molo pro ruské transportní a nákladní lodě, a za druhé může být využíván jako přechodová komora pro výstup astronautů oblečených v ruských skafandrech typu Orlan-M. Modul, nesoucí technické označení SO-1 (v angličtině DC-1, typové označení 240GK), je vejčitého tvaru s válcovým zakončením. Jeho celková délka činí 4,049 m a maximální průměr 2,550 m. V přední části je vybaven demontovatelným aktivním stykovacím uzlem PGSA-A a v zadní válcovité části pasivním stykovacím uzlem PGSA-P pro připojování transportních pilotovaných kosmických lodí typu Sojuz-TM a Sojuz-TMA nebo automatických nákladních lodí typu Progress-M respektive Progress-M1. Mezi přírubami obou stykovacích uzlů vedou potrubí pro případné přečerpávání pohonných látek z nákladních lodí na palubu ruského segmentu stanice. Pro zabezpečení setkání a spojení nese modul setkávací systém Kurs. Pro výstup dvojic astronautů je vybaven dvěma výstupními průlezy o průměru 1,0 m s poklopy otevírajícími se dovnitř modulu. Povrch trupu z hliníkových slitin je obšit tepelnou ochranou EVTI. Během startu byl v přechodové komoře umístěn náklad o celkové hmotnosti 794 kg, počítaje v to i tři skafandry a vybavení, které bylo později instalováno na povrchu modulu, jako např. části jeřábu Strela.

Pro manévrování při setkávacím a stykovacím manévru byl modul Pirs vybaven upravenou přístrojovou sekcí PAO nákladní lodi typu Progress-M (výr. č. 301), připojenou k modulu prostřednictvím distanční příhradové přechodové konstrukce.

Po dvou dnech letu 17. září v 01.05.14 UT se modul zachytil na spodním stykovacím uzlu modulu Zvězda. Následovalo přitažení přírub a v 01.28 UT bylo uzamčením zámků dokončeno pevné spojení. Celá akce proběhla automaticky bez nejmenších problémů.

V následujících dvou týdnech osádka komplexu dělila svoji pozornost mezi vědeckou práci, údržbu palubních systémů a oživování modulu Pirs. Ve středu 26. září v 15.36.00 UT byla dálkovým povelem z CUP-M pyrotechnicky oddělena přístrojová sekce PAO modifikované nákladní lodi od modulu Pirs. Otřes, způsobený oddělením, zaregistrovaly měřicí přístroje SAMS a MAMS v laboratorním modulu Destiny. Po úhybném manévru motory DPO se motorová sekce začala vzdalovat od stanice a později byla navedena do zemské atmosféry, kde shořela.

Počátkem října již byli astronauti na palubě komplexu s prací tak daleko, že mohli začít připravovat modul Pirs k prvnímu výstupu do volného prostoru, k němuž došlo 8. října. Oficiálně jej Děžurov a Tjurin, oblečeni ve skafandrech typu Orlan-M, zahájili ve 14.23 UT. V průběhu vycházky astronauti propojili mezi moduly Pirs a Zvězda kabely radiotelemetrického systému "Tranzit-B" pro budoucí spojení s kosmonauty pracujícími mimo stanici. Dále instalovali na povrchu modulu pomocná madla kolem výstupních průlezů, dále žebřík, rameno jeřábu GStM-1 Strela a jeho ovládací pult, televizní kamery, setkávací terč a nosník s anténami systému Kurs potřebných pro setkávací manévry lodí Sojuz-TM a Progress-M. Zkontrolovali další anténu systému Kurs a odstranili ochranný kryt ze stykovacího uzlu modulu Pirs a odhodili jej do prostoru, stejně jako několik vaků s odpadky. Tyto předměty zaregistrovalo americké kosmické velitelství USSPACECOM jako objekty 1998-067F až K.

Vzhledem k nedostatku času se však neuskutečnily plánované provozní zátěžové zkoušky jeřábu Strela. V závěru výstupu měli astronauti problémy s výstupním poklopem, který nemohli zavřít, ale po delším "cloumání" se jim to nakonec povedlo. V 19.21 UT hermetickým uzavřením průlezu byl výstup v celkovém trvání 4 h 58 min (plán 4 h 00 min) oficiálně ukončen. Jednalo se o 100. výstup ruských kosmonautů do volného prostoru a 27. výstup v rámci montáže komplexu ISS.

Další výstup zahájili astronauti Děžurov a Tjurin 15. října v 09.16 UT. V průběhu výstupu byly v rámci experimentu Kromka na povrch modulu Zvězda umístěny vzorky konstrukčních materiálů pro zjišťování vlivu spalin z manévrovacích motorků na povrch kosmických objektů a pro hledání možností jeho ochrany před jejich vlivem. Na zvláštní nosník, který Děžurov a Tjurin museli nejprve instalovat, pak umístili dva japonské experimenty, a to MPAC pro zachycování mikrometeoroidů a částic kosmického smetí a SEED se vzorky různých materiálů vystavených vlivu kosmického prostoru. Na trup modulu Zvězda připevnili místo panelu s ruskou vlajkou v rámci komerční reklamní akce panel s logem firmy Kodak. Sejmutý panel s ruskou vlajkou dopravili do nitra komplexu k pozdějšímu odeslání na Zemi pro zjištění vlivu kosmického prostoru na použité barvy (experiment Flag).

Po splnění všech plánovaných úkolů se v 14.45 UT Děžurov a Tjurin vrátili do přechodové komory a v 15.08 UT uzavřením průlezu oficiálně ukončili svůj výstup v celkovém trvání 5 h 52 min (plán 5 h 40 min).

Na Zemi mezitím pokračovaly přípravy raketoplánu Endeavour k letu. Koncem září na místo původních hlavních motorů SSME přišly tři ošetřené motory výrobních čísel 2049, 2043 a 2050. Jejich instalaci dokončili technici 27. září. Po nezbytných prověrkách těsnosti přívodních potrubí začali 4. října s instalací tepelného krytu motorového prostoru, chránícího SSME a jejich ovládací prvky před žárem spalných plynů vytékajících z jejich trysek během vzletu do okolního prostoru.

Mezitím se také v budově SSPF blížily ke konci přípravy logistického modulu MPLM Raffaello. Téměř všechen náklad uložený v osmi transportních skříních RSR a na čtyřech transportních paletách RSP již byl na místě a tak 22. října technici mohli hermeticky uzavřít vstupní průlez do modulu.

Protože se pomalu blížila ke konci šestiměsíční garanční doba transportní lodi Sojuz-TM 32, která byla ke stanici připojena od 30. dubna v roli záchranného člunu, chystali na kosmodromu Bajkonur technici v montážní budově MIK komplexu 254 novou loď Sojuz-TM 33 (typové označení 11F732, model 7K-STM, výr. č. 207) a 19. října ji spolu s nosnou raketou Sojuz-U vyvezli na rampu č. 1 komplexu 5. Také na palubě ISS se jeho osádka chystala na výměnu lodí.

V pátek 19. října kolem 02.45 UT zahájili Culbertson, Děžurov a Tjurin bezprostřední přípravy na přelet starého Sojuzu z jeho dosavadního stanoviště na spodním stykovacím uzlu modulu Zarja. Přípravy spočívaly především v uzavření průlezů mezi ruským a americkým segmentem stanice a ve vypojení systémů potřebných jen pro pilotovaný provoz (zejména systému Elektron pro výrobu kyslíku, systému zásobování pitnou vodou, palubního záchodu a kuchyně). Rekonfigurovali také klimatizační, termoregulační a řídicí systém a vypojili akustický a světelný poplachový a výstražný systém. Muselo se totiž počítat i s tou eventualitou, že se nepodaří transportní loď Sojuz-TM-32 znovu připojit a že po určitou dobu tedy stanice poletí v bezpilotním režimu. Pak astronauti demontovali pomocné klimatizační rozvody a oblékli si lehké skafandry typu Kazbek.

Kolem 06.00 UT po ukončení těchto přípravných prací Culbertson, Děžurov a Tjurin přešli na palubu transportní lodi Sojuz-TM 32 a hermeticky uzavřeli průlezy mezi lodí a modulem Zarja. Po nezbytných prověrkách se v 10.48 UT Sojuz-TM 32 odpojil a po přibližně čtvrthodinovém samostatném letu se v 11.04 UT transportní loď připojila k uzlu +Z modulu Pirs. Po kontrole hermetičnosti stykovacího uzlu otevřeli astronauti průlezy mezi transportní lodí a modulem Pirs, vypojili systémy transportní lodi a kolem 12.40 UT přešli opět na palubu komplexu, kde oživili jednotlivé systémy stanice a svlékli skafandry.

Zpestřením dalších dní na komplexu byly přípravy na přijetí návštěvy v mezinárodním obsazení.

V sobotu 20. října zasedala na Bajkonuru meziresortní komise MVK, která definitivně schválila složení osádek REP-2. Hlavní osádku tvořili velitel Viktor Michajlovič Afanasjov (Sojuz-TM 11/Mir v prosinci 1900 až květnu 1991, Sojuz-TM 18/Mir v lednu až červenci 1994 a Sojuz-TM 29/Mir v únoru až srpnu 1999), palubní inženýr Claudie Haigneré (Sojuz-TM 24/Mir/Sojuz-TM 23 v srpnu 1996) a druhý palubní inženýr Konstantin Mirovič Kozejev (nováček). Do záložní osádky byli jmenováni velitel Sergej Viktorovič Zaljotin (Sojuz-TM 30/Mir v dubnu až červnu 2000) a palubní inženýr Naděžda Vasiljevna Kuželnaja (nováček). Účast francouzské astronautky, kterou většina čtenářů zná spíše pod jejím dřívějším příjmením André-Deshays1), vyplynula ze smlouvy, kterou uzavřela francouzská organizace pro výzkum vesmíru CNES s Rosaviakosmosem a firmou RKK Eněrgija 17. dubna 2001. V průběhu letu ISS-3S pak měla uskutečnit celkem 33 pokusů v rámci 10 experimentů společného francouzsko-ruského programu Andromede.

V neděli 21. října 2001 v 08.59.34,999 UT nosná raketa Sojuz-U s novým "záchranným člunem" odstartovala a o devět minut později - v 09.08.21 UT - navedla Sojuz-TM 33 na výchozí dráhu se sklonem 51,66° k rovníku ve výši 191,3 až 226,5 km a dobou oběhu 88,42 minuty. Kosmická loď se oddělila od 3. stupně nosné rakety v 09.08.24,646 UT a ještě téhož dne uskutečnila první dvouimpulsní korekci dráhy (ve 12.43.21 a 13.15.56 UT).

Let probíhal hladce a třetího dne letu - 23. října - přešla loď na závěrečnou přibližovací dráhu. Po několika korekcích velitel Afanasjov vyrovnal rychlost Sojuzu se stanicí ve vzdálenosti přibližně 120 m. Po kontrole systémů a souhlasu řídicího střediska CUP-M, které v té době dohlíželo i na správnou orientaci družicového komplexu, zahájil systém Kurs modulu Zvězda automatické navádění lodi do bezprostřední blízkosti ISS. V 10.33 UT, když se transportní loď dostala do zorného pole antén systému Kurs modulu Zarja, převzal řízení posledních desítek metrů přibližování tento druhý systém. O minutu později sice systém SIRT transportní lodi oznámil Afanasjovovi prostřednictvím palubního počítače překročení plánované spotřeby pohonných látek, ale to v daném okamžiku nebylo podstatné, loď již mířila přesně na stykovací uzel modulu Zarja a od cíle ji dělilo necelých 50 metrů.

Ke kontaktu došlo v 10.44.15 UT. Krátce nato servomotor vodicí tyče přitáhl příruby k sobě a zámky dokončily pevné spojení obou lodí. Hmotnost komplexu vzrostla na přibližně 143,5 tuny. Průběh setkání a spojení sledoval z CUP-M francouzský ministerský předseda Lionel. Jospin, pobývající v té době v Rusku na státní návštěvě. Termín jeho cesty do Moskvy byl záměrně vybrán tak, aby mohl být svědkem příletu francouzské astronautky na ISS.

Po úspěšné kontrole hermetičnosti spojení otevřela ve 12.15 UT osádka transportní lodi průlezy do modulu Zarja a Claudie Haigneré, jako první evropská žena, vplula do prostor kosmické stanice, následována Kozejevem a Afanasjovem. Po přivítání a obvyklém bezpečnostním školení návštěvníků se velitel s druhým palubním inženýrem vrátili na palubu transportní lodi, aby dokončili vypojování jejích systémů a hlavně, aby umístili na příruby dodatečné rychloupínací svorky, které jednak zvyšují mechanickou tuhost připojení lodi ke komplexu a současně jsou jakousi pojistkou proti nechtěnému odemčení zámků v přírubě.

Pak následovalo prohození tvarovaných křesel mezi loděmi Sojuz-TM 32 a Sojuz-TM 33. Návštěvnická osádka také přestěhovala nouzové zásoby a potřeby pro přežití v případě nouzového přistání v odlehlých končinách či na moři do nového záchranného člunu. Tím byly splněny všechny hlavní úkoly prvního dne společného pobytu na palubě ISS.

Další dny společného letu byly naplněny především plněním programu Andromede, který byl uzavřen 29. října. Následujícího dne již návštěvnická osádka začala "balit kufry". Do návratového modulu Sojuzu-TM 32 putovaly především výsledky experimentů, zatímco do orbitální části transportní lodi astronauti ukládali nepotřebné předměty určené k likvidaci.

V úterý 30. října kolem 21.30 UT návštěvnická osádka REP-2 definitivně přestoupila oblečena v lehkých skafandrech na palubu transportní lodi Sojuz-TM 32 a zahájila zapojování jejich systémů, které byly o půl hodiny později přepojeny na vlastní zdroje proudu. Ve 22.36.51 UT byl uzavřen poslední průlez mezi Sojuzem a modulem Pirs a odlétající osádka zahájila zkoušky hermetičnosti stykovacího uzlu.

Podmoskevský CUP-M po úspěšných prověrkách, když se komplex opět dostal do rádiové viditelnosti z ruských pozemních sledovacích stanic KIP, vydal 31. října v 01.36.00 UT povel k odpojení transportní lodi. Sojuz-TM 32 v 01.38.30 UT zahájil samostatný let a po úhybném manévru v 01.42 UT se začal rychle vzdalovat od komplexu ISS.

Po dalších necelých dvou obězích kolem Země posádka orientovala svoji loď nad Atlantským oceánem zádí proti směru letu a v 04.04.10 UT palubní automatika zapojila na dobu 253 sekund hlavní korekční motor ODU o tahu 4,1 kN. Rychlost Sojuzu se snížila o 111 m/s a ten začal sestupovat směrem k atmosféře. V 04.32.11 UT osádka odhodila již nepotřebnou obytnou a přístrojovou sekci lodi, zorientovala návratový modul a ten v 04.35.41 UT vstoupil do zemské atmosféry.

Po aerodynamickém brzdění se v 04.44.26 UT otevřel ve výši 10,7 km hlavní padák a návratová kabina dosedla v 04.59.26 UT na území Kazachstánu asi 180 km jihovýchodně od města Džezkazgan v bodě o zeměpisných souřadnicích 46,72° s. š. a 69,50° v. d.

Po vyproštění tříčlenné osádky z přistávacího modulu záchranným týmem a po lékařské prohlídce na místě přistání byli astronauti Afanasjov, Kozejev a Haigneré převezeni vrtulníkem do Džezkazganu a odtud letecky ještě téhož dne dopraveni do Hvězdného městečka.

Mezitím technici na Cape Canaveral dokončili 22. října práce v motorovém prostoru Endeavour. Také prověrky hermetičnosti obytného prostoru raketoplánu i přechodové komory EAL a stykovacího modulu ODS proběhly úspěšně. Proto mohl být 24. října družicový stupeň převezen do budovy VAB a zde připojen k zkompletovaným startovacím motorům SRB a odhazovací nádrži ET. Po nezbytných prověrkách putoval v brzkých ranních hodinách 31. října na rampu 39B, přičemž poprvé v celé historii letů raketoplánů nebyl přesný čas převozu z obav před možným útokem teroristů oznámen předem. Ze vzduchu byl Endeavour eskortován po zuby ozbrojeným vrtulníkem typu Apache a vysoko na nebi nad kosmodromem kroužily dvě F-15. Tato stráž byla od tohoto okamžiku v pohotovosti čtyřiadvacet hodin denně po celou dobu pobytu raketoplánu na rampě. Stráže byly navíc kromě obvyklých zbraní vybaveny i protiletadlovými střelami typu Stinger. Také bezletová bezpečnostní zóna kolem ramp byla rozšířena z obvyklých 3 mil (4,8 km) na plných 12 mil (19 km). Pro den startu se dokonce počítalo s jejím rozšířením na 34,5 míle (55,2 km). Zatím se však zdálo, že větším nebezpečím by mohla být tropická bouře Marion, která však naštěstí minula Cape Canaveral v dostatečné vzdálenosti a nebylo nutno znova uklízet raketoplán do bezpečí budovy VAB.

Na kosmodromu na rampě 39B proběhly 2. listopadu obvyklé prověrky připravenosti hlavních motorů SSME k letu, při nichž však byla zjištěna závada na ovladači vychylování v bočení u motoru v pozici č. 2. Přestože bylo rozhodnuto vadné hydraulické zařízení vyměnit, nemělo to mít vliv na časový harmonogram příprav raketoplánu ke startu, který byl tehdy stanoven na 29. listopadu.

Posádka STS-108 při TCDT (08.11.2001)Ve dnech 8.-9. listopadu proběhlo na rampě zkušební odpočítávání TCDT za účasti letové osádky i pasažérů. Krátce po jejich odletu v odpoledních hodinách 9. listopadu pak technici umístili do nákladového prostoru raketoplánu poslední část užitečného zatížení, italský logistický modul MPLM Raffaello.

Na Zemi vše pokračovalo podle plánu a ve vesmíru také. Astronautům na palubě stanice se však pomalu blížil konec jejich směny. Stál před nimi ještě důležitý úkol: dokončit montážní práce na povrchu modulu Pirs. Výstup do volného prostoru, původně plánovaný na 4. listopadu, byl odložen, protože po namáhavém týdnu společné práce s mezinárodní návštěvou si domácí trojice potřebovala trochu vydechnout.

V pondělí 12. listopadu ve 21.41 UT otevřením vnějšího průlezu přechodové komory modulu Pirs zahájil Děžurov výstup do volného prostoru. Tentokrát ho doprovázel velitel expedice Culbertson. Během třiapůl hodiny instalovali kabely propojující modul Zvězda s radiolokátorem Kurs, umístěným na modulu Pirs. Jakmile bylo vše hotovo, přesunuli se na povrch modulu Zvězda k jednomu panelu slunečních baterií. Ten, přesněji řečeno jeho poslední díl, se po navedení na oběžnou dráhu správně nevyklopil. Děžurov a Culbertson jej proto ze všech stran nafotografovali, aby technici dole na Zemi mohli na základě získaných snímků zjistit, co bylo příčinou závady a navrhnout postupy, jak ji odstranit.

Pak již jen zbývaly zkoušky jeřábu GStM-1, známého spíše jako Strela, na které nedošlo při jejich první montážní vycházce. Děžurov za asistence Culbertsona zevrubně vyzkoušel natáčení jeřábu kolem všech tří os, včetně vysunování a zasunování jeho dvanáctimetrového teleskopického ramene.

Spokojeni s vykonanou prací se oba montéři vrátili zpět do přechodové komory modulu Pirs. Uzavřením jeho vnějšího poklopu v 01.45 UT oficiálně ukončili třetí výstup do volného prostoru v celkovém trvání 5 h 04 min. Pro Culbertsona to byla jeho první vycházka do vesmíru, zatímco pro ostříleného Děžurova již osmá. Podle plánu to měla být i poslední vycházka v rámci třetí expedice, ale osud to zařídil jinak.

Mezitím na rampě 39B přes víkend 10.-11. listopadu technici dokončili výměnu hydraulického ovladače motoru č. 2 a prověřili jeho funkční stav. Pak následovalo naplnění nádrží manévrovacích motorů OMS a trysek RCS hypergolickými pohonnými látkami. Ve čtvrtek 15. listopadu se konečně sešli odpovědní pracovníci a v průběhu oponentury FRR odsouhlasili připravenost raketoplánu ke startu, který byl stanoven na 29. listopadu 2001 na 19.42 místního času EST (30. 11. v 00.42 UT). Jedinou otevřenou otázkou bylo, zda koroze disků kol podvozku zjištěná u jiného raketoplánu by mohla ohrozit bezpečnost přistání družicového stupně. Tuto obavu však technici později po zevrubném prozkoumání vyloučili.

Během následujícího víkendu ještě pracovníci kosmodromu doplnili užitečné zatížení v nákladovém prostoru posledními drobnostmi - zejména biologickými vzorky do studentských experimentů - a do přechodové komory EAL umístili tři skafandry. Pak již zbývalo tlakovat nádrže OMS a RCS inertním héliem, instalovat pyrotechnické slože a doplnit poslední položky nákladu v modulu Raffaello i na obytné palubě družicového stupně, než byly práce ve čtvrtek přerušeny na Den díkůvzdání.

Na palubě komplexu ISS však ten den nebyl zcela sváteční. Po dokončení ukládání odpadu do prostor nákladní lodi Progress-M 45 osádka stanice ve středu oživila systémy nákladní lodi, demontovala pomocná větrací potrubí vedoucí z modulu Zvězda do prostor nákladní lodi, pak uzavřela průlezy a prověřila jejich hermetičnost. Aby udělala místo novému Progressu, nákladní loď se ve čtvrtek 22. listopadu v 16.12 UT oddělila od komplexu a téhož dne kolem 21.35 UT řízeně zanikla nad Tichým oceánem.

V neděli z Houstonu přilétla na Cape Canaveral celá sedmička astronautů a v pondělí 26. listopadu ve 23.00 místního času (EST, tedy 27. 11. v 04.00 UT) začalo ostré odpočítávání, jako obvykle od T -43 hodin. Vše se zdálo být v pořádku, jen počasí dělalo trochu starostí. Meteorologové totiž dávali jen šedesátiprocentní šanci na dobré počasí v plánovaném okamžiku startu.

Na rampě 5 komplexu číslo 1 na Bajkonuru mezitím končily přípravy nosné rakety typu Sojuz-FG (výr. č. F15000-002) s automatickou nákladní lodí Progress-M1 7 k letu ISS-6P, která měla dopravit na palubu Mezinárodní kosmické stanice náklad o celkové hmotnosti 2468 kg pro novou dlouhodobou osádku. Start, který se uskutečnil 26. listopadu v 18.24.11,904 UT, i průběh setkání probíhajícího v automatickém režimu řízen systémem Kurs-M, proběhl zcela hladce. O dva dny později, 28. listopadu v 19.43.02 UT, se Progress zachytil vodicí tyčí ve stykovacím uzlu modulu Zvězda, přivráceném k Zemi. Celý průběh spojovacího manévru sledovala třetí dlouhodobá posádka stanice, připravená v případě nouze převzít ruční řízení systémem TORU. To však nebylo zapotřebí.

"Dobrá práce," ozvalo se řídicí středisko CUP-M v Koroljovu u Moskvy, "děkujeme vám, hoši!"

Ruský ředitel letu, bývalý kosmonaut Solovjov, však pochválil den před večerem. Když zabral servomotor, aby vodicí tyč přitáhla příruby stykovacích uzlů k sobě, v posledních milimetrech náhlý odpor další posun nákladní lodi ke stanici zastavil. Nezdařilo se proto ani uzamčení zámků, které měly zajistit pevné a hermetické spojení Progressu s ISS.

V podmoskevském středisku nastal shon. Bylo třeba urychleně zjistit příčinu nezdaru pevného spojení a rozhodnout se, jak postupovat dál. Prvním krokem bylo rozhodnutí, ponechat stanici v neřízeném letu, s vypojenými stabilizačními gyroskopy, protože se vedení letu obávalo, že vynucené změny orientace by mohly odtrhnout jen lehce zavěšenou nákladní loď od ISS s následky, které si nikdo nechtěl raději představovat. To však znamenalo, že stanice nebude mít optimálně zaměřené panely fotovoltaických baterií na Slunce a že tedy může nastat na palubě nedostatek elektrické energie. Proto se řídicí střediska v Koroljovu a Houstonu dohodly, že vypojí temperační topení zabraňující kondenzaci vzdušné vlhkosti na stěnách v přechodových tunelech PMA a v modulech Unity a Destiny. Po tříhodinových konzultacích s odborníky z firmy RKK Eněrgija však řídicí střediska dospěla k názoru, že i zavěšení na vodicí tyči je natolik spolehlivé, aby mohl být stabilizační a řídicí systém stanice znovu uveden do provozu. Tak byl alespoň problém se zásobováním elektrickou energií vyřešen. Nicméně stále zůstávala otevřená otázka, co by se stykovacím uzlem dokázal provést náraz více než stotunového raketoplánu při jeho přistání u stanice. Bylo proto nutno definitivně vyřešit otázku Progressu ještě před vzletem raketoplánu.

Katastrofický scénář počítal s odhozením nákladní lodi a jejím následným navedením do atmosféry Země v případě, že se pevného spojení nedosáhne. Podrobné prozkoumání videozáznamu pořízeného televizní kamerou na blížícím se Progressu odhalilo, že na stykovacím uzlu modulu Zarja visí jakési lano, či podobný předmět, který tam evidentně nepatří, a jehož přítomnost byla zřejmě příčinou, proč se nedosáhlo těsného kontaktu přírub uzlu. Teprve mnohem později se přišlo na to, že šlo o těsnící kroužek, vypadlý z příruby nákladní lodi Progress-M 45, protože stejný předmět byl nalezen na záběrech pořízených odlétající nákladní lodí.

Jedinou možností, jak situaci zachránit, bylo odstranění překážejícího předmětu během nouzového výstupu dvou členů třetí expedice do volného prostoru. Šlo teď o to, kdy tento výstup provést. Na jeho naplánování a přípravu a hlavně na zhotovení potřebných nástrojů bylo zapotřebí několika dnů a přitom již bylo odpočítávání raketoplánu ke startu na Kennedy Space Center v plném proudu. Protože by nouzový výstup členů třetí expedice kolidoval s nabitým programem návštěvnické osádky, zejména s jejich vlastní montážní vycházkou a vzhledem k nejistotě, jak by se neúplně připojený Progress choval při připojování raketoplánu, rozhodli odpovědní pracovníci zahájení letu STS-108 odložit a vyčkat výsledku. Po dohodě s ruskou stranou, která naplánovala záchrannou akci na pondělí, byl nový termín startu raketoplánu přesunut na úterý 4. prosince na 17.45 EST (22.45 UT). Čas příprav STS-108 se zastavil na T -11 hodin a zde měl vyčkávat až do noci z pondělka na úterek.

Přes sobotu a neděli vyrobila osádka komplexu tyč s hákem, dostatečně dlouhou na to, aby jí bylo možno zachytit cizí předmět a vytáhnout jej z prostoru mezi přírubami. V řídicím středisku CUP-M zatím vypracovávali odborníci scénář pro chystaný výstup. Je si třeba uvědomit, že se předem nepočítalo s tím, že by Děžurov s Tjurinem, kteří byli pověřeni tímto úkolem, vůbec někdy měli pracovat v okolí stykovacího uzlu na zádi modulu Zvězda. Ten byl sice od modulu Pirs vzdálen pouhých necelých 30 metrů, ale plánovat přesun na takovou vzdálenost ve volném kosmu za neustálého jištění poutacími lany bylo stejně složité, jako připravovat prvovýstup na Annapurnu.

V neděli 2. prosince šel z Koroljovu na palubu stanice datový soubor s podrobným plánem výstupu, rozpočítaným na 5 hodin a 40 minut. Astronauti se okamžitě pustili do jeho studia. V odpoledních hodinách připravili transportní loď Sojuz k případnému odletu a stanici k autonomnímu letu pro sice nepravděpodobný, ale přesto možný případ, že některý z montérů odletí od stanice do vesmíru a nebude schopen se vlastními silami vrátit zpět.

V pondělí 3. prosince ve 13.20 UT Děžurov a Tjurin otevřeli výstupní průlez modulu Pirs a zahájili přesun na konec komplexu, kde byla připojena nákladní loď Progress-M1 7. Těch 30 metrů jim zabralo přibližně 80 minut. Asi deset minut předtím, než dorazili na místo, Culbertson, který sledoval a jistil jejich výstup z nitra komplexu, vypojil stabilizační systém stanice, aby při náhlé změně orientace ISS nedošlo k uskřípnutí některého z astronautů v prostoru mezi přírubami. Náraz sedmitunové nákladní lodi na stočtyřicetitunový družicový komplex by i ve stavu beztíže rozdrtil tělo člověka stejně, jako kdyby se dostal mezi dva železniční vagony.

Povelem z CUP-M servomotor vysunul vodicí tyč stykovacího uzlu přibližně o 15 centimetrů, aby vzniklou mezerou mohli Děžurov a Tjurin nahlédnout mezi příruby. Vizuální inspekce potvrdila, že blokujícím objektem je skutečně těsnicí O-kroužek ze syntetické pryže, který slouží k utěsnění přírub. Po odsunutí nákladní lodi na plný zdvih vodicí tyče, tj. asi na 40 centimetrů, Děžurov a Tjurin museli nejprve kroužek přeříznout a pak jej začali hákem vytahovat z prostoru mezi přírubami. Práce pokračovala hladce a kolem 14.50 UT již bylo blokující těsnění odstraněno.

Oba astronauti se přesunuli do bezpečné vzdálenosti a řídicí středisko CUP-M vyslalo povel k zatažení vodicí tyče. Příruby tentokráte na sebe plně dosedly, háky zámků zabraly a ve 14.54 UT bylo konečně dosaženo kýženého pevného spojení nákladní lodi Progress-M1 7 s modulem Zvězda. Tím byla otevřena cesta ke startu raketoplánu Endeavour.

Astronauti ještě fotograficky zdokumentovali svoji práci a pak nastoupili zpáteční cestu do přechodové komory. Protože již postupovali známým terénem, trval jim návrat jen poloviční dobu než cesta tam.V 16.06 UT hermetickým uzavřením průlezu2) přechodové komory modulu Pirs ukončili Děžurov a Tjurin oficiálně výstup do volného prostoru v trvání 2 h 46 min.

Na Cape Canaveral se v úterý 4. prosince v 06.50 UT rozeběhly znovu přípravy ke startu od T -11 hodin. Předpověď počasí pro okamžik startu byla dobrá: meteorologové slibovali na 80 % dobré meteorologické podmínky. Jediné nebezpečí mohla znamenat náhlá místní přeháňka nebo zesílení větru, způsobeného tropickou bouří Olga, která se pohybovala nad Atlantikem asi 1000 km východně od kosmodromu. Ta měla také na svědomí vyšší vlny než obvykle v oblasti předpokládaného dopadu vypotřebovaných pomocných startovacích motorů asi 300 km východně od Jacksonville, ale přesto neohrožujících jejich vylovení záchrannými loděmi Freedom Star a Liberty Star, které již v noci na úterý vyrazily z přístavu Canaveral. Situace na záložních letištích pro případ přistání za Atlantikem byla uspokojivá: ve Španělsku sice bylo zataženo a občas pršelo, ale Ben Guerrir v Maroku měl počasí výborné.

Plnění nádrže ET kapalným kyslíkem a vodíkem proběhlo hladce a kolem 19.00 UT se celá sedmičlenná osádka raketoplánu vydala na rampu. Zbytek odpočítávání až do času T -9 min sice proběhl hladce, ale počasí se zhoršilo, nad přistávací drahou SLF vál silný boční nárazový vítr a v okolí kosmodromu se nacházela dešťová oblaka. Nakonec ředitel startovních operací Mike Leinbach za stavu T -5 min rozhodl start odvolat a odložit jej o další den. Hodiny odpočítávající čas se opět vrátily na stav T -6 hodin, osádka opustila raketoplán a pozemní služby vypustily z odhazovací nádrže ET pohonné látky.

Ve středu 5. prosince znovu technici naplnili nádrž ET a osádka nastoupila na palubu raketoplánu. V té době bylo sice nad Kennedy Space Center modré nebe, ale od oceánu se blížila opět dešťová mračna. Odpočívávání se stalo závodem s hrozícím deštěm, ale nakonec pracovníci na kosmodromu nad počasím vyhráli.

Podvečerní start raketoplánu Endeavour STS-108 (05.12.2001)Raketoplán Endeavour vyrazil na svoji sedmnáctou misi do vesmíru 5. prosince 2001 ve 22.19.28,034 UT. Průběh vzletu byl hladký: pomocné startovací motory SRB dohořely 130 sekund po vzletu a byly odhozeny. Raketoplán, hnán třemi motory SSME, jimž na necelé tři minuty přišly na pomoc i manévrovací motory OMS, dosáhl za 8 minut a 34 sekund po startu suborbitální dráhy ve výši 57 až 230 km.

Po dosažení prvního apogea ve 22.57.47,8 UT zapojili piloti na dobu 111,7 sekundy motory OMS a družicový stupeň přešel na výchozí oběžnou dráhu 220 až 235 km nad povrchem Země, z níž začal stíhat stanici. Po obvyklých prověrkách systémů dalo řídicí středisko v Houstonu souhlas s pokračováním letu, osádka v 00.02 UT otevřela dveře nákladového prostoru a v 01.43.02 UT uskutečnila první stíhací manévr NC-1 motory OMS, které byly tentokrát zapojeny na dobu 97,6 s.

První úplný patnáctihodinový pracovní den posádky raketoplánu (6.-7. prosince), který začal po osmihodinovém odpočinku budíčkem ve 13.19 UT, byl v prvé řadě věnován přípravě systémů raketoplánu Endeavour na jeho setkání a spojení s kosmickou stanicí ISS. Piloti uskutečnili 17.27.18 UT další korekci dráhy NC-2 motory OMS. Astronauti Gorie a Tani zahájili přípravy výstupní komory EAL a prověřili svoje skafandry, zatímco jejich kolegové spouštěli vědecké experimenty, umístěné převážně v hermetických pouzdrech v nákladovém prostoru raketoplánu. Zkontrolovali také stav všech 38 vajíček japonských křepelek v líhni, umístěné na obytné palubě. S těmito opeřenci experimentoval ve vesmíru jako první náš československý kosmonaut Vladimír Remek během svého letu na stanici Saljut 6 v roce 1978.

Pak Kelly a Godwinová oživili a vyzkoušeli manipulátor RMS a použili jeho kameru k prohlídce nákladového prostoru, zatímco Onufrienko instaloval na obytné palubě veloergometr. Tani a Godwinová zkontrolovali a aktivovali stykovací modul raketoplánu a vysunuli prstenec stykovacího uzlu do pohotovostní polohy.

V druhé polovině dne měla osádka osobní volno, přerušené jen korekcí dráhy NC-3 motorky RCS, uskutečněnou v 00.33.19 UT.

Práce v kokpitu raketoplánu před příletem k ISS (07.12.2001)Třetí den letu (8.-9. prosince) dostalo stíhání stanice spád. Jednotlivé korekce dráhy následovaly krátce za sebou: v 16.12.28 UT manévr NH motory OMS, v 16.46.44 UT jemné doladění dráhy NC-4, až konečně v 17.44.33 UT manévrem Ti uskutečněným jediným motorem OMS přešel družicový stupeň na závěrečnou přibližovací dráhu. V 19.14 UT převzal velitel Dom Gorie ruční řízení a brzdicím manévrem vyrovnal rychlost Endeavour s ISS v bodu +R bar přímo 180 m pod stanicí.

Pak následoval přelet čtvrtobloukem do bodu +V bar, ležícího asi 90 metrů před stanicí ve směru jejího letu. Protože osádka družicového komplexu již nastavila panely slunečních baterií hranou proti přibližujícímu se raketoplánu - v hantýrce "na prapor" - nic nebránilo tomu, aby Gorie zahájil závěrečné přibližování.

To probíhalo trochu pomaleji, než žádal plán. Naváděcí lopatky androgynních stykovacích uzlů na modulu ODS raketoplánu a na přechodovém tunelu PMA-2 stanice se dotkly s přibližně čtyřminutovým zpožděním až ve 20.03.29 UT a zaklaply se. Po utlumení kmitů pak zahájily servomotory přitahování příruby ODS, ale zastavily se ještě dříve, než zatahování skončilo. Všem v řídicím středisku MCC-H v Houstonu zatrnulo. Bude se opakovat situace z minulého týdne? Velitel ISS Culbertson to vzal s černým humorem:

"Co abychom znova vylezli ven to spravit?"

"Hádám," přidal se k žertování spojař Charlie Camarda z MCC, "že si už pomalu oblékáte skafandry."

Přílet raketoplánu k ISS, v popředí Sojuz TM-33 (07.12.2001)Jedna ze šesti torsních tyčí stykovacího uzlu, sloužících k utlumení nárazu, se vzpříčila a nesložila se správně. Naštěstí po novém vysunutí příruby a jejím opětovném zatažení již vše proběhlo hladce. Pevného spojení raketoplánu se stanicí však bylo dosaženo se zpožděním desítek minut proti plánu. Vesmírem se nyní pohyboval kolos o celkové hmotnosti 247,8 tuny.

Jako obvykle následovalo prověření hermetičnosti vestibulu mezi ODS a PMA-2. Ve 22.42 UT otevřeli astronauti průlezy a osádky raketoplánu a stanice se setkaly v prostorách amerického laboratorního modulu Destiny. Po bezpečnostním školení všech sedmi přibyvších astronautů a po instalaci pomocného větracího potrubí mezi ISS a raketoplánem začalo stěhování nákladu. Jako první putovaly z obytné paluby raketoplánu na stanici lehké skafandry LES určené pro start a přistání raketoplánu, upravené na míru pro členy 4. dlouhodobé expedice. Pozvolna se také rozbíhalo předávání stanice mezi expedicemi. Pracovní den nabitý událostmi skončil v 04.19 UT.

Ten následující (8.-9. prosince) začal ve 12.50 UT. Zatímco členové 3. a 4. expedice stanice připravili spodní montážní uzel CBM na modulu Unity k připojení Raffaella a poté se pustili do výměny tvarovaných křesel IELK pro návratový modul "záchranného člunu", které si noví obyvatelé přivezli s sebou, transportní osádka na palubě Endeavour se chystala k přeložení nákladového modulu. Godwinová za asistence Kellyho uchopila dálkovým manipulátorem RMS kotvičku na boku logistického modulu. Pak byly dálkovým povelem odpojeny kabely, propojující Raffaello k rozvodné a datové síti raketoplánu a poté se odemkly zámky, poutající MPLM v nákladovém prostoru. V 17.01 UT Godwinová opatrně vyzdvihla modul vzhůru a po jeho otočení o 180° jej přisunula k Unity. V 17.55 UT byl již kosmický kontejner v hodnotě 150 miliónů dolarů pevně připojen ke stanici.

Mezitím, co probíhala prověrka hermetičnosti vestibulu mezi Unity a MPLM, astronauti přenášeli z obytné paluby raketoplánu na ISS drobný kusový náklad a noví obyvatelé stanice prověřovali skafandry typu Sokol, které by si měli obléknout v případě evakuace stanice na lodi Sojuz. Vedle doplnění nouzových zásob do záchranného člunu to byl poslední úkon potřebný k tomu, aby se Onufrijenko, Walz a Bursch mohli stát plnoprávnými obyvateli stanice.

"Křesla jsou již instalována," ozval se řídicímu středisku ve 22.11 UT Culbertson, "zbývá ještě pár kousků nouzového vybavení, zdravotnické potřeby už jsou naloženy bezezbytku a zkoušky vzduchotěsnosti skafandrů proběhly úspěšně. Formální předání stanice uskutečníme později, ale čtvrtá expedice je od teď osádkou stanice."

Protože třetí osádka převzala stanici od svých předchůdců 13. srpna v 19.15 UT a právě teď ji předala do rukou svých nástupců, oficiální délka jejího hospodaření na ISS činila 117 dní 02 h 56 min.

Protože prověrky vestibulu mezi Unity a Raffaellem proběhly bez problémů, otevřeli astronauti kolem 01.30 UT průlezy do logistického modulu a zahájili vykládku celkem 2524 kg dopraveného nákladu. Jako obvykle jim při třídění dodaných zásob pomáhal databázový systém IMS.

Pátý den letu (9.-10. prosince) byl především věnován vykládce modulu Raffaello. Kromě toho piloti raketoplánu uskutečnili přibližně hodinu trvající korekci dráhy kosmické stanice opakovanými zážehy manévrovacích motorků RCS. Zvýšení dráhy kompenzovalo její pokles působený odporem atmosféry.

Samozřejmě pokračovalo i zasvěcování nové osádky.

Společná fotografie posádek na ISS (11.12.2001)"Zatím jsme nestačili jít do velkých detailů," vysvětloval novinářům v průběhu tiskové videokonference končící velitel Culbertson, "šlo jen o hrubou obhlídku a získání celkového obrazu o dění na stanici. Ale nejdůležitější věcí, kterou se těm chlapům snažím dostat do hlavy, je být trpělivý, tolerantní jak k osobám s nimiž spolupracují, tak k zařízením, které obsluhují. Stále ještě dotahujeme pracovní postupy, stále hledáme nejlepší způsoby, jak pracovat s technikou, kterou tu máme, stále se učíme. Můžete si to představit jako zkušební let nového letadla a tak trpělivost a přizpůsobivost je velmi důležitá. A samozřejmě musíte dávat pozor na sebemenší detaily."

V rámci televizní reportáže, kterou přebíraly americké televizní stanice z paluby družicového komplexu, připomněl Culbertson i teroristický útok na USA.

"Mé jméno je Culbertson. Jsem velitelem třetí expedice," zahájil svoje vystoupení. "Byli jsme tady na stanici 11. září v 08.36 ráno východoamerického času, když došlo k prvnímu útoku. Informovali nás o tom prakticky okamžitě. V té době jsme letěli nad Severní Amerikou a z jednoho okna jsme pozorovali napadený New York. Byl to otřesný pohled, vidět útok na naši vlast na vlastní oči. Sledovali jsme kouř táhnoucí se směrem k jihu a všichni tři jsme si v duchu představovali, jaké peklo to musí být pro lidi v místě teroristického úderu i pro jejich blízké. Totéž platí i pro Washington, který jsme přelétali o půldruhé hodiny později a pozorovali kouř ze zasaženého Pentagonu. Byly to scény, na které nikdy nezapomeneme. ... Chtěli bychom stisknout ruku všem, kteří tam ztratili své blízké, těm, kteří nasazovali vlastní životy při záchraně obětí, i těm, kteří se pokoušejí zastavit terorismus. Často jsme na ně mysleli v uplynulých třech měsících a nikdy na ně nezapomeneme. Budeme se snažit demonstrovat mezinárodní spoluprací v programu Mezinárodní kosmické stanice, to, jak lidé dokáží uskutečnit neuvěřitelné věci, když si stanoví správné cíle. Budeme dále přemýšlet nad tím, jak upevnit na světě mír, jak prohloubit naše vědění a - doufejme - jak přiblížit k sobě lidi navzájem."

Na palubě raketoplánu Endeavour putovalo na ISS 6000 malých vlaječek, které po letu měly být rozdány jak mezi zachráněné oběti útoku, tak pozůstalým po obětech. Také tu byly policejní odznaky, vlajka newyorkského hasičského sboru a tablo s fotografiemi hasičů, kteří během záchranných prací zahynuli i další symbolické předměty.

"Máme tu také několik velkých vlajek," řekl velitel raketoplánu Gorie. "Jedna z nich, která vlála na Kapitolu státu Pennsylvania, je tu na počest mužů a žen, který svým udatným činem na palubě letu 93 zachránili nespočet dalších životů. Máme tu také vlajku námořní pěchoty, kterou několik mladých mariňáků vyneslo z hořící konferenční místnosti v Pentagonu. Domnívám se však, že nejdůležitější z nich je velká americká vlajka, která vlála na vrcholku Světového obchodního střediska. Byla nalezena v jeho sutinách. Je na ní pár trhlin a ještě teď je cítit kouřem. Když jsme ji poprvé spatřili, divili jsme se, jak vůbec to všechno mohla přečkat."

"Ale právě to ji činí symbolem naší země," pokračoval Gorie, "i když jako naše vlast utrpěla rány a šrámy, stačí, aby byla trochu vyspravena a opět zavlaje v plné své kráse - a právě tak povstane i naše vlast."

V závěru pracovního dne se osádka raketoplánu spolu se členy třetí expedice přesunula zpět na Endeavour a uzavřela za sebou hermeticky průlezy. Snížení tlaku ve vnitřních prostorách z obvyklých 1014 hPa na 703 hPa bylo neklamnou předzvěstí chystaného výstupu do volného prostoru.

Ten byl hlavním bodem programu šestého dne letu raketoplánu (10.-11. prosince). Dvě hodiny po budíčku, přibližně ve 14.20 UT, se Tani a Godwinová přesunuli z obytné paluby do vnější přechodové komory EAL, kde si oblékli skafandry EMU a důkladně je prověřili. Tyto přípravy se proti časovému harmonogramu o trochu protáhly a teprve v 17.53 UT mohli oba astronauti přepojit svoje skafandry na vnitřní zdroje proudu a tím oficiálně zahájit svůj výstup do volného prostoru. Kolem 18.15 UT se Godwinová a Tani vysoukali výstupním průlezem do nákladového prostoru raketoplánu, kde se pustili do přípravy montážních dílů a potřebného nářadí. Z nitra raketoplánu je přitom dirigoval velitel Gorie, zatímco pilot Kelly byl v pohotovosti jako operátor dálkového manipulátoru RMS.

Na konec této kanadské ruky Tani a Godwinová připevnili úchyt pro nohy APFR, sloužící jako vysokozdvižná plošin. Kolem 18.45 UT je Kelly vyzdvihl co nejvýše na příhradovou konstrukci ITS-P6, na jejímž konci jsou upevněny panely slunečních baterií. Protože však "kanadská ruka" je dlouhá jen 15 metrů, museli poslední část cesty oba montéři dokončit ručkováním po konstrukci. To jim zabralo necelou čtvrt hodinu.

Tani a Godwin[ová] při EVA (10.12.2001)Tady se okamžitě pustili do instalace dodatečného tepelného krytu na servosystémy BMRRM. U levobočního panelu fotovoltaických baterií to šlo snadno a již kolem 19.10 UT mohli ohlásit splnění úkolu. Zato druhý kryt jim dal zabrat. Teprve po vynaložení značného úsilí i síly se jim podařilo během další hodiny kryt nasadit a připevnit.

Pak se pustili do dalšího úkolu. Během instalace slunečních panelů se jejich předchůdcům nezdařilo uzamknout jeden ze čtyř zámků, poutajících jeden ze dvou závěsů BGA k příhradové konstrukci ITS-P6. Tani, vyzbrojen speciálním hasákem, se nyní na zámek obořil vší silou, kterou mohl ve stavu beztíže vyvinout.

"Mám ho dobře chycený v čelistech," funěl do mikrofonu, "a tahám za něj silou asi pěti kilo. Ale nehejbe se, prevít!"

Když marné snažení trvalo již příliš dlouho, zasáhlo středisko z Houstonu, protože technici byli skálopevně přesvědčeni, že tři zámky více než dostatečně drží závěs na svém místě.

"Endeavour, zde Houston," ozval se spojař Charles Camarda, "doporučujeme nástroj sejmout a pokračovat s dalším bodem plánu."

Tím mělo být vyzvednutí jednak tepelného krytu antény rádiového převáděče pro pásmo S a jednak části nářadí, umístěného ve schránce na příhradové konstrukci ITS-Z1. Zastavil je však velitel raketoplánu.

"Doporučuji vám dát si pauzu a nechat odpočinout ruce," řekl Gorie, "a podívat se nahoru."

"Pěkné," ozvala se Godwinová při pohledu na Kubu a Bahamské ostrovy z výšky téměř 400 kilometrů. "Neuvěřitelné. To snad není pravda, že jsme tak vysoko."

"Taky si myslím," souhlasil Tani a po chvíli se zeptal, "Dome, co je to za zemi teď tady napravo?"

"Bližíme se ke Kubě a Karibiku, což považuji za jednu z nejkrásnějších oblastí na Zemi," odpověděl Gorie.

"Tam by bylo príma vyrazit na lodi a rybařit," povzdechla si Godwinová.

"A těch ryb," přidal se Tani.

Na zpáteční cestě dolů, kterou zahájili kolem 20.50 UT stačili oba montéři sice vyzvednout tepelný kryt, ale na nářadí již nedošlo. Přesto byl celý výstup do volného prostoru hodnocen jako vysoce úspěšný.

V nákladovém prostoru, kam dorazili ve 21.38 UT, začali uklízet nářadí a přípravky, použité během práce venku. Středisko je upozornilo, že právě přelétají nad Houstonem.

"Jejda," vykřikl Tani, "vidím ho! Já vidím střed Houstonu. A Intercontinetal! A základnu Ellington, Clear Lake..."

"Nádherné!" Přerušila ho Godwinová a dodala, majíc na mysli svého manžela bývalého astronauta Steve Nagela, "právě v duchu říkám: ahoj, Steve!"

Ve 21.57 UT se Godwinová a Tani vrátili do přechodové komory a o sedm minut později zahájením rekomprese přechodové komory EAL ukončili oficiálně v pořadí již 31. montážní výstup v rámci výstavby komplexu v celkovém trvání 4 h 11 min.

Protože mezitím byl již v prostorách raketoplánu obnoven normální tlak, bylo možno opět otevřít průlezy mezi Endeavour a ISS.

V dalších dvou pracovních dnech (11.-12. a 12.-13. prosince) běžely na družicovém komplexu rutinní práce: osádky stanice si předávaly jednotlivé systémy a astronauti dokončili vykládku logistického modulu, do jehož nitra začaly nyní proudit jednak již nepotřebné předměty z paluby stanice a odpad, ale také osobní věci odlétající třetí expedice. Protože zásoby kyslíku a vodíku pro palivové články raketoplánu byly více než dostatečné, rozhodlo v úterý vedení letu prodloužit misi STS-108 o jeden den, aby osádky mohly v klidu dokončit stanovené úkoly.

V úterý 11. září ve 13.46 UT, přesně v okamžiku, kdy uplynulo čtvrt roku od prvního teroristického útoku, uctila osádka společně s řídicím střediskem MCC v Houstonu minutou ticha a poslechem americké a ruské hymny památku obětí. Pro Culbertsona to byla i osobní vzpomínka na pilota dopravního letadla, které zasáhlo Pentagon. Byl to jeho spolužák z Námořní akademie ...

Ve středu dopoledne bylo již přesunuto na stanici 95 % nákladu, do Raffaella astronauti uložili již kolem 800 kg věcí určených pro dopravu na Zemi. Astronauti také dokončili výměnu kompresoru v klimatizační jednotce SKV a celkovou generální opravu běhací dráhy TVIS.

V průběhu obou dní se také uskutečnily korekce dráhy komplexu motory RCS. Velitel raketoplánu Gorie jim každý den věnoval více než hodinu svého času. Celkově byla dráha ISS zvýšena o necelých 15 kilometrů.

Vše běželo nápadně hladce až do 13. prosince. V době, kdy osádky odpočívaly, probudil osádku raketoplánu akustický signál výstražného systému C&W. Jeden z gyroskopů inerciální plošiny IMU č. 2 začal samovolně hlásit změnu polohy a letové počítače proto toto navigační zařízení okamžitě odpojily. Astronauti zapojili IMU č. 3, která byla v té době pro úsporu elektrické energie odpojena od sítě, a ve spolupráci s pozemním střediskem zahájili prověrky podezřelé IMU č. 2. Ta se sice o tři čtvrtě hodiny později začala chovat zcela normálně, ale vedení letu už jí nevěřilo a rozhodlo, aby ji astronauti až do konce letu nepoužívali. V minulosti by taková závada podle tehdy platných pravidel znamenala co nejrychlejší ukončení letu3), dnes však již nejsou omezení tak přísná.

Devátý den letu (13.-14. prosince) se kolem 21. hodiny UT na palubě ISS uskutečnilo slavnostní formální předání stanice ISS čtvrté expedici. Ceremoniál, který byl přenášen televizí do řídicího střediska v Houstonu, byl neklamným znamením blížícího se odletu raketoplánu. Odstupující velitel Culbertson měl přitom neuvěřitelnou smůlu. Během jeho dlouho připravovaného projevu si retranslační družice systému TDRSS zrovna předávaly raketoplán mezi sebou, což obvykle znamená ztrátu spojení na několik desítek sekund a tak z jeho proslovu dorazilo na Zemi jen pár posledních vět.

"... expedice 4, stanice je ve vaší odpovědnosti. Díky vám, chlapi. Bylo mi potěšením."

Asi si však byl něčeho vědom, protože zatímco se všichni před kamerami objímali a potřásali si rukama, zeptal se střediska:

"Houstone, bylo dost té televize?"

"Ale samozřejmě," odpověděl ne zcela podle pravdy spojař Stan Love, "můžeme to prohlásit za dobré, Franku, díky ti."

Naproti tomu jeho ruští kolegové takový pech neměli.

"Stanice není v horším stavu, než když jsme sem přišli," zažertoval Tjurin. "Přinejmenším počítače pracují, běhací dráha taky běhá, stanice létá a náš velký, neuvěřitelný projekt pokračuje. Přeji nové osádce hodně úspěchů. Přeji jim také hodně trpělivosti, protože se určitě vyskytnou nějaké potíže, přijdou i nějaké problémy. Určitě jsou na to připravení a mají dobrý trénink. Jsem přesvědčen, že Země jim v tom bude nápomocná a že oni úspěšně splní všechny úkoly. Takže hodně štěstí, hoši a všechno nejlepší!"

Desátý den mise STS-108 (14.-15. prosince) bylo již vše naloženo do MPLM a v 16.32 UT astronauti uzavřeli průlezy mezi ním a stanicí. Krátce před 19.30 UT pilot raketoplánu Mark Kelly uchopil dálkovým manipulátorem RMS kotvičku na boku modulu Raffaello. Ve 21.18 UT dalo řídicí středisko v Houstonu povel k odemčení všech 16 zámků montážní příruby, dosud poutajících MPLM ke komplexu ISS. Ve 21.57 UT zahájil Kelly pomalý přesun pětitunového válce a ve 22.44 UT byl již italský modul úspěšně ukotven na svém místě v nákladovém prostoru raketoplánu, připraven k odvozu zpět na Zemi.

V průběhu předchozího dne americké kosmické velitelství USSPACECOM zjistilo, že 16. prosince ve 14.56 UT by měl minout stanici ve vzdálenosti menší než 5 km druhý stupeň sovětské rakety typu Kosmos-3M (mezinárodní označení 1971-119B). Když tuto situaci intenzívní radiolokační sledováni objektu potvrdilo, oznámilo skutečnost představitelům NASA. Podle stanovených pravidel 4) rozhodlo vedení letu před odletem raketoplánu uskutečnit úhybný manévr COLA motory RCS. V důsledku toho byl odložen odlet raketoplánu, tentokráte však pouze o několik hodin.

Jedenáctý den letu (15.-16. prosince) ve 13.08 UT se v prostorách laboratorního modulu osádky rozloučily. Čtvrtá expedice tak zůstala sama s tím, že další lidi spatří nejdříve počátkem dubna 2002, kdy má přiletět raketoplán Atlantis. O jedenáct minut později naposledy zaklaply průlezy mezi ISS a Endeavour.

Krátce před 15. hodinou světového času začali piloti opakovaným zapínám motorků RCS měnit dráhu komplexu. Tentokrát byla dráha stanice zvýšena jen o 2 kilometry. To však stačilo, aby se ISS bezpečně vyhnula nebezpečnému kusu kosmického smetí, válci o délce asi 6 metrů, o průměru 2,4 metru a hmotnosti přibližně 1435 kilogramů.

Odlet raketoplánu Endeavour STS-108 od ISS (15.12.2001)V 17.26 UT byl vydán povel k odemknutí zámků poutajících raketoplán k tunelu PMA-2. O dvě minuty později stlačené pružiny odstrčily Endeavour od komplexu a pilot Kelly jej opatrně odmanévroval do vzdálenosti 120 m v bodě +V bar. Tady krátce před 18. hodinou UT zahájil inspekční půloblet komplexu ISS. Po dosažení bodu přesně za stanicí uskutečnili v 18.22 UT piloti úhybný manévr, po němž se začal družicový stupeň definitivně vzdalovat od ISS.

Teď měla osádka raketoplánu osobní volno, které skončilo ve 21.55.35 UT, kdy bylo zapotřebí zapojením motorů OMS na dobu 14,1 sekundy upravit optimálně dráhu pro chystané přistání na Floridě.

Poslední úplný den letu (16.-17. prosince) probíhal podle již zaběhnutého schématu: Gorie, Kelly a Tani nacvičovali přistávací manévr na simulátoru PILOT, pak zkontrolovali systémy raketoplánu, včetně prověrky řídicího systému FCS, zkušebního spuštění jednoho hydraulického čerpadla APU, otestování servomotorů natáčení motorů OMS a zkušebního zážehu motorů RCS.

Členové vracející se třetí expedice si zkontrolovali svoje lehké skafandry LES a pak se všichni pustili do úklidu vnitřních prostor raketoplánu. Godwinová definitivně zaparkovala a vypojila manipulátor RMS, který již nebyl třeba.

Také všechny vědecké experimenty, probíhající po celou dobu letu zcela autonomně v pouzdrech umístěných v nákladovém prostoru, byly již ukončeny. Zbýval jen poslední úkol.

Vypuštění družice Starshine 2 (16.12.2001)V 15.02.34 UT Gorie za asistence Taniho vypustil z kontejneru GAS pasivní aeronomickou družici Starshine o hmotnosti 38 kg. Tuto hliníkovou kouli o průměru 0,483 m, jejíž povrch je pokryt 845 kruhovými zrcátky z leštěného hliníku o průměru 25 mm, vyrobenými středoškoláky v Utahu a leštěnými v 660 školách ve 26 zemích světa asi 30 000 žáky, budou sledovat studenti a další amatéři. Ze změn dráhy budou zjišťovat za pomoci profesionálů z NASA změny hustoty vysoké atmosféry v závislosti na sluneční aktivitě.

Ke konci jinak poklidného odpočinkového dne instalovali astronauti na obytné palubě tři speciální sklopná lehátka RSK určená pro členy třetí expedice. Ta jim měla ulehčit přechod z beztíže, v níž se nacházeli od srpna, na přetížení během sestupu i na zemskou tíži po přistání.

V 18.50.34 UT piloti zapojením motorů OMS na 12,5 sekundy naposledy korigovali dráhu družicového stupně, než se všichni v 01.19 UT uložili k poslednímu osmihodinovému odpočinku.

I když předpověď počasí pro Floridu nebyla zrovna nejlepší, nakonec vše dopadlo nad očekávání hladce. Ve 12.49 UT zahájili piloti za asistence Taniho v roli palubního inženýra bezprostřední přípravy k přistání a ve 14.22 UT uzavřeli dveře nákladového prostoru.

Brzdicí manévr proběhl nad Indickým oceánem jihozápadně od Jávy. V 16.48.13 UT uvedly počítače na 186 sekund do chodu oba motory OMS. Rychlost raketoplánu se snížila o 94 m/s a ten začal sestupovat z oběžné dráhy. Do atmosféry vstoupil v 17.23.38 UT ve výšce 120 km na jižním Tichým oceánem rychlostí 7,59 km/s asi 8140 km od místa přistání, nad bodem o souřadnicích 28,8° j. š. a 127,9° z. d., tedy asi 2000 km západně od Velikonočního ostrova

Přistání raketoplánu Endeavour STS-108 na KSC (17.12.2001)Po standardním klouzavém sestupu atmosférou raketoplán Endeavour dosedl v 17.55.10 UT hlavním podvozkem na dráhu 15 letiště SLF na Kennedy Space Center. O 13 sekund později se dotklo betonu příďové kolo a v 17.56.13 UT se raketoplán zastavil. Mise STS-108, trvající 11 dní 19 h 35 min 42 s, skončila. Pro třetí expedici na ISS, astronauty Culbertsona, Děžurova a Tjurina, to znamenalo konec dlouhodobého pobytu ve vesmíru v trvání 128 dní 20 h 44 min 56 s.

První lékařská prohlídka, která proběhla ještě na ranveji, potvrdila, že zdravotní stav celé trojice je dobrý. Nic tedy nebránilo tomu, aby se mohli těšit na to nejdůležitější - na setkání s rodinami a hlavně na pořádnou koupel. Ta jim ve vesmíru chyběla nejvíc, i když - jak se nechal slyšet Tjurin - "jedno studené pivo by bodlo."

Raketoplán Endeavour putoval ještě týž den do budovy OPF k poletovému odstrojení. Jeho nejbližším letem do vesmíru má být mise STS-111 alias ISS-UF-2, předběžně stanovená na 2. května 2002.

--------------------

1) C. Haigneré, rozená Deshays, se rozvedla se svým prvním manželem André a v dubnu 2001 se podruhé provdala za také rozvedeného kolegu astronauta Jean-Pierra Haigneré, s nímž má dnes již téměř čtyřletou dceru Carlu-Anastasii André.

2) Podle metodiky Rosaviakosmosu se délka výstupu do kosmu počítá od otevření do uzavření výstupního průlezu; v NASA začíná výstup přepojením skafandrů na vnitřní zdroje energie a končí zahájením rekomprese přechodové komory.

3) Příkladem může být let STS-44 raketoplánu Atlantis v listopadu 1991.

4) USSPACECOM má uloženu databázi parametrů drah všech kosmických objektů s výškou perigea pod 600 km na speciálním počítači a stále je porovnává s drahou ISS. Jakmile zjistí, že některý objekt se dostane do prostoru o rozměrech 40 × 80 × 80 km v jehož středu se nachází stanice, je vydán příkaz k intenzivnímu sledování tohoto objektu s cílem maximálně upřesnit jeho dráhu. Pokud je 72 hodin před maximálním přiblížením objektu předpovězeno, že se vyskytne v prostoru o rozměrech 4 × 50 × 50 km, je o tom informován ředitel letu v JSC. Jestliže geometrie blízkého průletu se nezmění během dalších 4 upřesnění dráhy objektu a pokud pravděpodobnost kolize se stanicí je větší než 0,01 %, uskuteční se úhybný manévr stanice, pokud to provozní okolnosti dovolují.

Text, určený pro L+K, poskytl Mgr. A.Vítek.

Aktualizováno : 11.01.2002

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-108 ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-108/lk.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.164154 vteřiny.