| M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
| 1988-106A |
02.12.1988 |
05.12.1988 |
4d 9h06m |
KH - Lacrosse (DoD-3) |
Posádka :
Gibson,R.L.[VE]
| Gardner,G.S.[PL] | Mullane,R.M.[MS]
| Ross,J.L.[MS] | Shepherd,W.M.[MS]
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-27
v NASA ]
Popis
letu : (převzato z L+K 16/89 se svolením Mgr. A.Vítka)
STS-27
TAJEMNÁ ATLANTIS
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Zasvěcení znalci kosmonautiky jistě okamžitě pochopí, že nejde o bájnou,
snad vůbec neexistující pevninu, ležící kdesi na dně Atlantského oceánu,
vně Heraklových sloupů neboli Gibraltaru, ale o raketoplán, čtvrtý v americké
kosmické flotile - navazující na Columbii, Challenger a Discovery.
Také adjektivum "tajemná" není zcela na místě. Výstižnější
by snad bylo "utajovaná Atlantis, nebo úplně přesně "utajovaný
start". Pouze start.
Utajit totiž kosmický let a přípravy k němu není v dnešní světě prostě
možné, zvlášť ne v tak všetečné zemi, jako jsou Spojené státy.
Kdoví,
kolik nežádoucně zvědavých očí přihlíželo, když byla Atlantis 20. října
minulého roku převážena do montážní haly, aby tam došlo k jejímu spojení
s nádrží ET a s motory SRB.
Tato montáž byla dokončena 24. října a několik následujících dní padlo
na zkoušky propojení komplexu elektrických vedení a těsnosti palivových
potrubí.
Znepokojení techniků vyvolával zejména motor SSME č. 3, jehož chod byl
při přejímacích statických zkouškách v NSTL počátkem léta 1988 nápadně
hlučný. Nadměrný hluk mohla působit zdeformovaná deska injektoru okysličovadla
ve spalovací komoře. To není závada malého významu, ale technici se přesto
rozhodli udělat sice důkladné vyšetření rozměrů a tvaru injektoru, ale
bez předchozí demontáže motoru. Jejich rozhodnutí se vyplatilo, protože
revize ukázala, že rozměry injektoru jsou v normě a motor tak vyhovuje
pro let.
Zato při poslední inspekci byl nalezen kus drátu přiskřípnutý mezi podložkou
a šroubem, který připojuje odhazovací nádrž ET k raketoplánu. Nezbylo,
než znovu zavěsit Atlantis na jeřáb, šroub povolit a drát odstranit.
Tím se zdržela šestapůlhodinová cesta na rampu 39B asi o dva dny, takže
k ní došlo místo 31. října až 2. listopadu. Večer téhož dne byly zapojeny
elektrické systémy raketoplánu a zahájeny zkoušky.
5. a 6. listopadu zahájili pracovníci na kosmodromu tankování pohonných
látek pro motory OMS a RCS a také pro APU, což jsou turbočerpadla hydrauliky
raketoplánu.
O čtyři dny později - 10. listopadu - byl do nákladového prostoru Atlantidy
uložen průzkumný satelit amerického vojenského letectva, který byl vlastní
příčinou úzkostlivého utajování. Tato "dobře utajená" družice
nazvaná Lacrosse, má vyklápěcí ramena o délce větší než 15 m, na nichž
jsou umístěny antény, sluneční baterie a část přístrojového vybavení. Její
cena se údajně pohybuje kolem půl miliardy dolarů.
14. listopadu došlo na simulované odpočítávání za účasti osádky raketoplánu.
Tu tvořili jeho velitel fregatní kapitán Robert L. Gibson (má na svém kontě
dva lety do vesmíru), pilot pplk. Guy S. Gardner (nováček, kterého si nepleťte
s autorem Perry Masona) a tři letoví specialisté: plk. Richard M. Mullane
od USAF, pplk. Jerry L. Ross a konečně fregatní kapitán William M. Shepherd,
rovněž nováček - "greenhorn".
Simulované odpočítávání proběhlo bez problémů, takže byl schválen nejen
start raketoplánu, ale také jeho datum a hodina, ovšem přesný časový průběh,
kromě data (1.11.) a všeobecného údaje o ranních hodinách si ponechali
vojenští představitelé pro sebe.
Skutečné odpočítávání bylo zahájeno minutu po půlnoci dne 28. listopadu;
také tentokrát všechno šlo až nečekaně hladce. Techniky pozlobil pouze
špatně upevněný panel na pravé straně předního modulu stabilizačních trysek
RCS. Druhá anomálie byla spojena s nepatrným únikem vzduchu z vnitřní pneumatiky
na levé straně hlavního podvozku. Úbytek tlaku odpovídal 0,012 MPa za den.
Protože pneumatiky jsou nahuštěny na nominální tlak 2,3 MPa a protože minimální
tlak potřebný pro přistání raketoplánu i s výzvědnou družicí Lacrosse (o
hmotnosti asi 18 tun) činí 1,9 MPa, rozhodlo vedení letu tuto lapálii ignorovat.
Větší potíže se vyskytly na samotném kosmodromu. Při tankování kapalného
kyslíku se objevila netěsnost v pozemním potrubí, která zdržela či spíše
protáhla operaci o plnou hodinu. K vymazání časové ztráty došlo až ráno
1. prosince v T-3 hodiny, při plánovaném dvouhodinovém přerušení.
Pak vše pokračovalo dále podle předpokladů až k poslední přestávce v
T-9 min. V jejím průběhu byl však start odvolán kvůli proudění vzduchu,
stejně jako při předchozím letu STS-26.
Poslední balonová sondáž totiž ukázala, že ve výšce 13,7 až 16,8km přesahuje
rychlost větru o 2% nejvyšší povolenou mez. Protože by bylo nutno zcela
změnit program pro navádění na dráhu, byl start odložen o 24 hodin.
Ani 2. prosince však situace nevypadala lépe. Start. raketoplánu byl
ohrožen silným střihem větru ve výšce 2,5 km. Když však sondáž v T-2h ukázala,
že překročení povolené meze pokleslo z 20% na 7% a že vítr dále slábne,
rozhodl ředitel startovních operací vzlet uskutečnit.
V T-31s byl však až dosud hladký postup odpočítávání znovu přerušen,
což opět zavinilo počasí. Reprezentant NASA na letecké základně v Zaragoze
totiž oznámil, že obloha nad přistávací plochou je více než z poloviny
zatažená. Porada s narychlo přizvanými meteorology vedla k závěru, že oblaka
nad Španělskem v době, kdy letiště v Zaragoze bude v pohotovosti, zaručeně
umožní eventuální nouzové přistání raketoplánu.
Atlantis tedy odstartovala 2. prosince v 09.30 ráno standardního východoamerického
času, tj. ve 14.30 UT. Vzhledem k tomu, že plánovaná dráha měla mít sklon
57° k rovníku, byl raketoplán naváděn severovýchodním směrem, víceméně
podél amerického pobřeží.
V T+2 min, v okamžiku odhození motorů SRB, zaregistrovaly pozemní kamery,
vybavené objektivy s dlouhým ohniskem, roj úlomků neznámého původu, což
vyvolalo mezi odborníky značné znepokojení.
Prohlídka vylovených motorů ukázala, že podezřelé úlomky nepocházejí
ze SRB a stejně dopadla i analýza televizních záběrů, na nichž odborníci
shledali jen nepatrné poškození dlaždičkového obložení raketoplánu.
Nezbylo než předpokládat, že většina úlomků nejspíš pochází z polyuretanové
pěny, tvořící tepelnou izolaci na povrchu ET. Použitý exemplář nádrže totiž
čekal na vypuštění plných 5 let a byl již dříve použit ke zkoušce tankování
na základně Vandenberg v Kalifornii.
Významnější problém vyvstal v T+4 min 30 s, kdy došlo k selhání jednoho
teplotního čidla na motoru SSME č. 3. Malér na pováženou, protože podobná
závada vedla v minulosti k předčasnému vypnutí motoru; tehdy ovšem při
letu postupně selhala obě čidla.
V dané fázi letu (v době od T+4 do T+7 min) mohla Atlantis v případě
výpadku jednoho SSME nouzově přistát v Zaragoze ve Španělsku - porada o
počasí na tamějším letišti tedy přece jen nebyla zbytečná!
Vážnější ohrožení představovala nádrž ET. Po jejím odhození při předčasném
vypojení motorů mohly neshořelé zbytky dopadnout na Evropu: dráha raketoplánu
totiž vedla nad Skotskem, severní částí NSR, NDR, Polskem, Československem,
SSSR a Tureckem.
Naštěstí druhé teplotní čidlo na třetím motoru vydrželo a všechno proběhlo
v pořádku. K vypojení SSME došlo zcela podle plánu osm a půl minuty po
startu raketoplánu. To již Atlantis letěla 110 km nad Zemí a ve vzdálenosti
asi 260km. východně od Atlantic City (stát New Jersey). Její rychlost na
prozatímní suborbitální dráze činila 7846 m/s. Odhozená nádrž ET po ní
pokračovala v letu a zanikla nad Indickým oceánem.
Přibližně 45 min po startu byla Atlantis pomocí motorů OMS navedena
na víceméně kruhovou dráhu ve výši 390km. Nezvykle vysoký sklon k rovníku
(57°) byl zvolen proto, aby družice, kterou se Atlantis připravovala vypustit,
přelétala podstatnou část území Sovětského svazu.
Družice sloužící ke zpravodajským účelům měly být původně vypouštěny
ze základny Vandenberg v Kalifornii, kde se počítalo se startovním komplexem
SLC-6 pro raketoplány startující na polární dráhu. Když však došlo ke snížení
počtu startů, byly všechny víceméně dokončené objekty - rampa, montážní
haly i řídicí středisko - náležitě zakonzervovány pro eventuální použití
v budoucnosti.
Vypustit družici Lacrosse dostala za úkol Atlantis. Vlastní úkon po
náležitých prověrkách vykonal letový specialista plk. Mullane, tentokráte
s pomocí "kanadské ruky". V T+6 hodin se již družice vznášela
volně v kosmu nad nákladovým prostorem raketoplánu.
Zato první pokus o vyklopení panelů jejích slunečních baterií selhal.
Teprve po opakování série povelů ze Země mohla osádka Atlantidy potvrdit
úspěch operací. Uvolnění dalších nosníků detektorů proběhlo již bez závad,
takže maximální rozpětí družice činilo nakonec asi 45 m.
Ross
a Shepherd, dva další letoví specialisté, jistě s lítostí odložili skafandry,
do nichž byli připraveni se obléci, vystoupit ven a družici "domluvit",
tj. opravit ji v případě, že by nereagovala na povely ze Země.
Gibson, velitel raketoplánu, odmanévroval Atlantidu nejprve do vzdálenosti
asi 5 km a později, když pozemní středisko dokončilo první sérii testů,
asi na 8. oběhu kolem Země, zvýšil tuto vzdálenost ještě o 4 km.
Operace postupného vzdalování totiž počítala s možností selhání družicových
systémů. V takovém případě by byly její sluneční panely a výklopné nosníky
odděleny pyrotechnicky a vlastní těleso družice, nesoucí většinu cenné
elektroniky, měla osádka Atlantidy opět zachytit a dopravit zpět na Zemi.
V případě poruchy družice je popsaný postup možno samozřejmé realizovat
i v budoucnosti.
Družice má pro americké vojenské kruhy nesmírný význam. Její systémy
totiž umožňují sledovat pohyb bojové techniky i za nepříznivých povětrnostních
podmínek pomocí radiolokátorů, jejichž signály proniknou i oblačností.
Vzhledem k tomuto významu byl let co možno utajován - ovšem s malou
efektivností. Třebaže řídicí středisko oznámilo přesný čas startu Atlantis
teprve v T-9 min, utvořila se na celém světě již dříve síť astronomů-amatérů,
kteří opticky sledovali let raketoplánu i jeho tajného nákladu.
Např. na 6. a 7. oběhu se podařilo získat řadu snímků, na nichž je zřetelně
zachycen let Atlantis ve formaci s družicí Lacrosse.
Zájmům ministerstva obrany USA byl věnován i zbytek času strávený ve
vesmíru. Kosmonauti pozorovali i fotografovali všechny vojensky významné
oblasti, nad nimiž Atlantis prolétávala.
V průběhu letu se vyskytla jen několik drobnějších problémů, s nimiž
si osádka dokázala snadno poradit.
Nejméně
příjemná byla havárie zařízení odlučujícího vlhkost ze vzduchu v prostorách
osádky. V důsledku ucpaného filtru vytekla zkondenzovaná voda do obytného
podlaží. Kosmonauti sice uvedli do provozu záložní jednotku, která pak
bezvadně fungovala až do konce, ovšem ruční likvidace vodních částic v
beztížném stavu byla značně komplikovanou záležitostí.
Samotný závěr akce proběhl standardně. Po snížení rychlosti vstoupila
Atlantis do atmosféry nad Tichým oceánem a přistála na dráze 17 kalifornské
základny Edwards v 15.36 pacifického standardního času (23.36 UT).
Na rozdíl od předchozího letu Discovery (STS-26)
se Atlantis vrátila z vesmíru značně pošramocená. Asi 150 až 160 dlaždic
tepelné ochrany na jejím trupu bylo poškozeno natolik, že bylo nezbytné
je vyměnit ještě před příštím startem do kosmu. Ten byl plánován na 28.
duben 1989.
Aktualizováno : 11.08.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-27/index.htm)
