| M.označení |
Start |
Přistání |
Délka letu |
Poznámka |
| 1995-035A |
13.07.1995 |
22.07.1995 |
8d22h20m |
TDRSS-G |
Posádka :
Henricks,T.T.[VE]
| Kregel,K.R.[PL] | Thomas,D.A.[MS]
| Currie[ová],N.J.[MS] | Weber[ová],M.E.[MS]
[ Popis letu | Obrázky
| Experimenty | STS-70
v NASA ]
Popis
letu (text, určený pro L+K 10/96 poskytl Mgr. A.Vítek)
STS-70/TDRS-G
DATLOVÉ KONTRA RAKETOPLÁN
Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK CSc.
Přípravy k letu STS-70 byly zahájeny v sobotu 11. února 1995 jen pár
hodin poté, co byl raketoplán Discovery po ukončení mise STS-63
odtažen do haly č. 2 v budově OPF. Po vyložení modulu Spacehab a družice
SPARTAN pokračovaly další operace vcelku nerušeně vpřed. V březnu byly
jako obvykle demontovány hlavní motory SSME. Jejich výměna za novou trojici
(výr.,č. 2036, 2019, 2017) se sice opozdila o tři týdny, protože bylo třeba
vyměnit vysokotlaké čerpadlo okysličovadla na prvním z uvedených motorů,
ale vedoucí pracovníci se přesto rozhodli uspíšit datum vzletu Discovery
z původně plánovaného 22. června již na 8. 6. 1995. Start raketoplánu Atlantis
k Miru se totiž posunul z konce května až na druhou polovinu června (viz
L+K 8/1996), takže bylo nutno změnit pořadí letů. Že všechno nakonec dopadlo
úplně jinak, nezavinilo tentokrát ani počasí, ani technické problemy. Celou
věc měl na svědomí jen a jen párek ptáků.
Původně poklidné přípravy ovšem po zkrácení termínů nabraly už v dubnu
rychlejší tempo.
Dne 10. dubna dokončili technici v hale č. 3 v budově VAB sestavování
startovacích motorů SRB výr. č. 360L044A a 360L0448, 13. dubna k nim připojili
nádrž ET (výr. č. ET 71 ) a další týden, v pondělí 17. dubna, zahájili
instalaci SSME. Ta byla dokončena během dvou dnů. Po nevyhnutelných prověrkách
putoval Discovery 3. května do VAB a odtud po připojení k SRB a ET v časných
ranních hodinách 11. 5. na rampu 39B. Tady v PCR (Payload Changeout Room)
čekala již od 2. května retranslační družice TDRS-G dokonce s plnými nádržemi
pohonných látek. Na pohled bylo tedy vše v nejlepším pořádku. V pondělí
13. května došlo k umístění družice do nákladového prostoru a ve dnech
15.-18. května proběhly zkoušky jejího propojení na systémy raketoplánu.
Ve středu 17. května přiletěla na Kennedy Space Center osádka Discovery,
kterou tvořili velitel plk. USAF Terrence T. Henricks (STS-44 v listopadu
1991 a STS-55 v dubnu 1993), pilot Kevin R. Kregel (nováček), letový specialista
č. 1 (MS-1) Donald A. Thomas, PhD. (STS-65 v červenci 1994), MS-2 mjr.
US Army Nancy J. Currieová (STS-57 v červnu 1993) a MS-3 Mary Ellen Weberová,
PhD. (nováček). Tato pětice se zúčastnila zkušebního odpočítávání TCDT
(ve dnech . 18.-19. května), po němž komise FRR potvrdila datum startu
na 8. června.
Mezitím nerušeně pokračovaly přípravy systémů družice a její urychlovací
jednotky IUS k letu. Odpoledne 31. května si však technici při práci na
rampě povšimli dvojice ptáků, sedících na povrchu nádrže ET. Šlo podle
pozdějšího zjištění ornitologů o párek datlů zlatých (Colaptes auratus),
kteří se rozhodli, že si v měkkém polyuretanovém potahu nádrže vydlabou
hnízdo pro snůšku svých vajec. Práce jim šla od ruky jedna radost: první
odhad počtu děr po přistavení jeřábů k raketoplánu činil 78, přičemž některé
z nich měly průměr až 100 mm. Několik techniků se pustilo do zalepování
otvorů v izolaci na přístupnějších místech, další zajišťovali přísun pětasedmdesátimetrového
jeřábu s pracovní plošinou, aby se bylo možno dostat k horním partiím nádrže
a vedení startovních příprav nahonem svolalo odborníky, aby se poradili
o nečekaném problému. Vzhledem ke značnému rozsahu poškození tepelné izolace
bylo nakonec rozhodnuto start Discovery odložit na 13. července a celou
sestavu přesunout zpět do VAB, kde byly pro opravy příhodnější podmínky.
Znamenalo to ovšem opět uložit TDRS do PCR, takže teprve 8. června se mohl
raketoplán vrátit do montážní haly č. 3. Opravy pěnové izolace zde probíhaly
ve dne v noci, víkend-nevíkend, takže již ve středu 14..června byly všechny
šrámy zaceleny (nakonec jich pracovníci nalezli téměř 200), takže hned
další den ráno se vypouštěcí zařízení MLP-2 s raketoplánem mohlo vrátit
zpět na rampu 39B. V pátek usadili technici družici TDRS znovu do nákladového
prostoru, kde 19. června proběhly zkoušky jejího propojení se systémy družicového
stupně. K zaplašení datlů postačily vlající staniolové pásky, takže pokus
o nové zahnízdění se neopakoval.
Dne
10. července přiletěla proto na Floridu opět letová osádka, ne však přímo,
jak bývá zvykem. Vzhledem k bouřce, doprovázené silným lijákem, museli
astronauti přistát na mezinárodním letišti v Orlando, odkud dorazili na
kosmodrom pronajatými automobily. Do svého přechodného obydlí v OCB se
proto dostali až kolem osmé hodiny večer. V té době již probíhalo ostré
odpočítávání, které započalo téhož dne v 10.00 místního času EDT (tj. 14.00
UT) jako obvykle od T -43 h. Všechno probíhalo hladce. Jediné zdržení v
délce 55 sekund nastalo až v T -31 s, kdy bylo třeba prověřit správnou
funkci destrukčního povelového systému na nádrži ET. Discovery proto ke
svému 21. letu do vesmíru odstartoval 13. července 1995 ve 13.41.55 UT
s necelou minutou zpoždění, což na počátku dvouapůlhodinového startovního
okna nic neznamenalo. Start proběhl nominálně. SRB byly odhozeny v T +122,76
s, zatímco povel k vypojení hlavních motorů vydaly počítače v T +510,6
s. Raketoplán po odhození nádrže ET pokračoval setrvačností v letu až do
apogea, kde v T +42 min manévrem OMS-2 přešel na pracovní dráhu ve výši
296 km se sklonem 28,5° k rovníku. Po obvyklých prověrkách dostala osádka
souhlas s pokračováním letu a otevřela nákladový prostor.
Don
Thomas a Mary Weberová se rovnou pustili do příprav k vypuštění družice
TDRS-G. Její prověrky proběhly bez problémů. Otočný prstenec nasměroval
sestavu urychlovací jednotky IUS s připojeným satelitem ven z nákladového
prostoru pod úhlem 57° a Thomas pak 13. 7. v 19.55 UT přesně podle plánu
odpálil výbušné svorníky poutající kolos o hmotnosti 17 134 kg k lůžku.
To stačilo, aby stlačené pružiny celé těleso plavně urychlily do prostoru.
Přibližně o 15 minut později velitel Discovery Tom Henricks zvýšil manévrem
motory OMS rychlost raketoplánu, aby se dostal do bezpečné vzdálenosti,
až dojde k zážehu motoru prvního stupně jednotky IUS plánovanému na 20.55
UT. Družice se pak vydala po přechodové dráze na dráhu stacionární, na
níž byla usazena zážehem druhého stupně kolem 02.30 UT dne 14. července.
Vypuštěním retranslační družice byl splněn hlavní úkol celé mise. Bezprostředně
nato nastalo v Houstonu velké pozdvižení. Pracovníci řídicího střediska
MCC se začali stěhovat do nových prostor. Starý prostor MCC, který sloužil
americkým pilotovaným letům nepřetržitě po tři desetiletí od letu Gemini
4, ovšem zůstal prozatím v provozu, protože se počítalo s tím, že do počátku
roku 1996 bude používán pro řízení startů a přistávání raketoplánů. Ale
úderem 00.30 UT dne 14. července (v 21.30 CDT 13. 7.) zahájila noční směna
rutinní provoz v novém sálu, známém pod přízviskem "White FCR"
(Flight Control Room, čti "fikr"). To již osádka Discovery nerušeně
spala.
Den nato, krátce po 08.00 UT 14. července, byla v poklidném tempu zahájena
další činnost. Astronauty čekalo celkem 20 pokusů na obytné i na letové
palubě. Spektrometry experimentu Windex sloužily ke sledování fluorescence
povrchu raketoplánu, vyvolané bombardováním jeho tepelné ochrany atomy
kyslíku.
Fluorescenci ovšem ovlivňovaly i spaliny z trysek motorů. Příežitost
ke studiu tohoto vlivu dostala Nancy Currieová, když velitel Tom Hendricks
snížil pomocí motorů OMS poněkud dráhu Discovery na 282-314 km s dobou
oběhu 90,6 min, aby optimalizoval podmínky budoucího přistání. Henricks,
Kregel a Weberová odpovídali na otázky amerických občanů, zprostředkované
na palubu raketoplánu prostřednictvím veřejné počítačové sítě New York
Times On-Line Services.
K odpočinku se tentokrát astronauti uložili ve 23.12 UT.
Další den - 15. července - se dopoledne piloti ujali kamery HERCULES,
spojené s počítačem a navigačním zařízením, které umožňuje přesně zaznamenávat
souřadnice oblastí na povrchu Země u jednotlivých snímků. První pokus o
adjustaci inerciální plošiny připojené ke kameře se nezdařil; bylo třeba,
aby astronauti získali praxi v zaměřování referenčních hvězd.
Mary
Weberová zkontrolovala inkubátor BDS a zjistila, že buněčné kultury se
vyvíjejí podle předpokladů. Ted' však přišlo to hlavní: na astronautku
čekaly testy ostrosti vizuálního vnímání. Aby však k nim mohlo dojít, musel
nejprve Kregel odstranit své kolegyni z oka rušivé zrníčko prachu.
Odpoledne toho dne se kamerou HERCULES zabývali pro změnu Kregel a Currieová.
Přitom pokračovaly samozřejmě i ostatní experimenty.
V
neděli 16. července se ještě celá osádka Discovery zúčastnila neodmyslitelné
tiskové konference. K budíčku 17. července došlo již krátce po půlnoci
houstonského času (05.00 UT). Takto nezvyklé zkracování doby odpočinku
bylo ovšem zaviněno časnou dobou plánovaného přistání a postižení astronauti
se s tím museli smířit.
Nancy Currieová odeslala na Zemi videozáběry vyvíjejících se rybích
zárodků, zatímco její kolegyně Weberová zjištovala stav buněčných kultur
v BDS. S radostí konstatovala, že se kultury vyvíjejí lépe než na Zemi.
Henrick a Kregel pokračovali v pokusech s kamerou HERCULES. Stále ještě
je pronásledovaly problémy s adjustací její inerciální plošiny, ale přesto
se jim podařilo nasnímkovat již 95 % plánovaných objektů na povrchu Země.
Všichni astronauti také trpělivě zodpověděli řadu dotazů reportérů ze
stanice CNN, stejně jako na zvědavé otázky, které astronautům položili
zájemci z celého světa prostřednictvím počítačové sítě INTERNET.
Celá mise probíhala v pohodě. Jediný problém způsobila pojistka, vyhozená
zkratem v poškozené šňůře u vysavače, sloužícího k čištění mechanických
filtrů v klimatizační jednotce. Vysavač se během letu běžně používá jen
třikrát: po dosažení oběžné dráhy, v polovině letu a den před přistáním.
Aby bylo možno dodržet tento postup, museli astronauti šňůru vysavače zkrátit
o poškozené místo.
Další den - 18. července - vstávala celá osádka družicového stupně již
před půlnocí houstonského času (kolem 04.40 UT).
Krátce po budíčku si astronauti všimli malého poškození na jednom.okně,
pravděpodobně způsobeného dopadem mikrometeoritu. Miniaturní kráter měl
průměr asi 1,5 mm a hloubku necelý milimetr.
Den proběhl ve znamení experimentů. Astronauti odvysílali na Zemi snímky
kultur lidských rakovinných buněk. Pokračovalo také snímkování Země kamerou
HERCULES bez ohledu na přetrvávající potíže s její inerciální plošinou.
Během dne byl také poprvé spuštěn pokus MSE s přípravou mikrokapslí
obsahujících antibiotika. Tyto mikrokapsle, jejichž výroba by měla být
ve stavu beztíže podstatně efektivnější, zajišťují pomalé postupné uvolňování
léčiva v lidském těle.
Po budíčku 19. července (03.42 UT) se konečně Kregelovi podařilo nastavit
bezchybně inercialní plošinu kamery HERKULES podle hvězd. Astronaut později
během dne odvysílal na Zemi řadu záběrů z této kamery.
Don Thomas pokračoval s experimenty na zařízení MSE, zatímco Currieová
kontrolovala přístroj CPCGE sloužící k přípravě bílkovinných krystalů a
ještě pomáhala veliteli a pilotovi při práci s kamerou HERCULES. Navíc
se pokusila o dokumentární fotografie okna poškozeného dopadem mikrometeoritu.
Weberová pokračovala v obsluze inkubátoru BDS. Dokončovala se také pozorování
fluorescence raketoplánu v rámci experimentu Windex.
V průběhu odpoledne však už byly jak HERCULES tak Windex uzavřeny a
pomalu se chýlily ke konci i biologické pokusy.
Ve čtvrtek 20. července piloti provedli zevrubnou prohlídku všech systémů
raketoplánu, zatímco zbytek osádky ukončoval zbylé experimenty a zabýval
se úklidem vnitřních prostor raketoplánu v rámci příprav na přistání. To
bylo plánováno na ráno 21. července. Vzhledem k dobré meteorologické předpovědi
se záložní letiště na Edwards AFB v Kalifornii na přijetí raketoplánu nepřipravovalo.
Počasí si však postavilo hlavu. Nízká oblačnost a přízemní mlha způsobily,
že přistání na Floridě, plánované na 11.54 UT resp. na 12.31 UT, muselo
být ve 12.10 UT odvoláno a ředitel letu nařídil prodloužení mise o jeden
den. Protože i na 22. července byla na KSC hlášena nízká oblačnost (plánované
přistání v 10.26 resp. 12.02 UT), počítalo se tentokrát i s možností přistání
na Edwards AFB (ve 12.29 UT), samozřejmě, že zbytečně.
První
termín 22. června na Floridě sice nevyšel, protože bylo třeba vyčkat na
rozplynutí ranních mlh, ale pak již vše klapalo jak na drátkách. Po brzdicím
manévru v 11.00 UT dosedl Discovery hlavním podvozkem na dráhu 33 SLF na
KSC ve 12.02.00 UT. Příd'ové kolo se dotklo betonu o 11 sekund později
a raketoplán se definitivně zastavil ve 12.02.57 UT po letu trvajícím 8
dní 22 h 21 min 02 s.
Jeho osádka se ještě téhož dne vrátila do Houstonu. Discovery byl odtažen
do haly č. 1 OPF k přípravám k transportu do Palmdale v Kalifornii do závodů
firmy Rockwell International k pravidelné údržbě (OMDP - Orbiter Maintenance
Down Period), v jejímž rámci má být vybaven přídavnými nádržemi na kyslík
a vodík a vnější přechodovou komorou, potřebnou při letech k plánované
mezinárodní kosmické stanici.
K jeho odletu na hřbetě Boeingu 747SCA do Kalifornie došlo 27. září
1995. Zpět do služby se má vrátit po devíti měsících. Nejbližší jeho plánovanou
misí je STS-82 v únoru 1997, během níž
se má uskutečnit druhá servisní expedice k družicové observatoři HST.
Aktualizováno : 21.04.1997
[ Obsah | Pilotované
lety | STS ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-70/index.htm)
