STS-98/ISS-5A/Destiny

DESTINY ZNAMENÁ OSUD

ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Připojení amerického laboratorního modulu Destiny představuje další významný mezník výstavby ISS. Mezinárodní kosmická stanice jím získala nové řídicí stanoviště, odkud je možné kontrolovat nejen stav jednotlivých systémů, ale hlavně převzít řízení stabilizace a orientace celého komplexu využitím silových setrvačníků CMG¹⁾ bez nutnosti plýtvat drahocennými pohonnými látkami, které je lépe rezervovat ke korekci dráhy stanice. Vzhledem maximu sluneční činnosti je totiž v současné době hustota vysokých vrstev atmosféry mimořádně vysoká a všechny družice, ISS nevyjímajíc, klesají rychle k Zemi.

Pro dopravu laboratorního modulu Destiny byl vybrán družicový stupeň Atlantis, jenž se z poslední expedice²⁾ STS-106/ISS-2A.2b vrátil na Kennedy Space Center 20. září 2000. Jako vždy byl odtažen do budovy OPF³⁾, kde v hale č. 3 prošel běžnými procedurami poletového ošetření a odstrojování. Do motorového prostoru putovala nová trojice motorů SSME⁴⁾ výr. č. 2052, 2044 a 2047, zatímco v budově VAB, v hale č. 3 se od října sestavovaly pomocné startovací motory SRB, tvořící soubor BI-105PF. Později k nim přibyla i vylehčená odhazovací nádrž ET výr. č. ET-106A/SLWT. Nedaleko odtud, v budově SSPF⁵⁾ se již od roku 1998 připravovala vlastní laboratoř Destiny. Její výrobu zahájila firma Boeing v roce 1995 v závodě situovaném v areálu výzkumného střediska NASA Marshall Space Flight Center v Huntsville (Alabama), kde před časem vznikaly i obří nosné rakety Saturn 5 pro projekt Apollo.

Po dokončení a vybavení Destiny vnitřním zařízením a stykovacími uzly CBM⁶⁾ a po obšití povrchu kombinovanou ochranou proti mikrometeoroidům a kosmickému smetí byla laboratoř v srpnu 2000 slavnostně předána zástupcům NASA.

Mezitím se na stanici ISS vypravila první dlouhodobá osádka⁷⁾ a počátkem prosince 2000 i návštěvníci na raketoplánu Endeavour⁸⁾, kteří ke komplexu připojili i první pár panelů fotovoltaických článků P6. I když samotný let STS-97/ISS-4A proběhl zdánlivě hladce, došlo v průběhu startu raketoplánu k vážné závadě: jedna z primární náloží ve výbušných svornících, poutajících na zádi levostranný SRB k nádrži ET selhala. Její úkol naštěstí převzala o zlomek sekundy později záložní nálož a motor se úspěšně oddělil. Nicméně vyšetřovací komise doporučila pro připravovaný let STS-98 podrobné prověření všech kabelových rozvodů na motorech SRB, což samozřejmě znamenalo zdržení příprav. Převoz zkompletovaného raketoplánu z VAB na rampu 39A, původně plánovaný na 11. prosince 2000 byl přesunut nejprve na 19. prosince a poté, co bylo zjištěno, že některé kabely s poškozenou izolací je třeba vyměnit, dokonce až na první pracovní den nového tisíciletí. Také u startu raketoplánu Discovery, původně plánovaného na 18. ledna 2001 došlo předběžně k posunu jeden den - na 19. ledna.

Osádka ISS si i tak na nedostatek práce ani na nudu stěžovat nemohla. Po odletu návštěvníků se astronauti pustili do inventarizace a ukládání dovezených zásob a náhradních dílů, přičemž jim velmi pomáhal databázový systém IMS⁹⁾. Je si třeba uvědomit, že v současné době se nachází na palubě kolem 10 000 jednotlivých "skladových" položek. Většina z nich, s výjimkou asi 20 % dopravených na stanici na samém počátku její existence, je vybavena čárovým kódem, který pomáhá při jejich identifikaci. Trojice na ISS dále instalovala a vyzkoušela podtlakový oblek Čibis, sloužící k vyvolání podtlaku na spodní polovinu těla, čímž se ve stavu beztíže simuluje hydrostatický tlak, zatěžující na Zemi srdečněcévní systém člověka.

Také první vědecké pokusy zabíraly čím dále tím více času. V rámci ruského programu Uragan osádka ISS pravidelně pozorovala a snímkovala povrch Země a velitel Shepherd se staral o semenáčky pěstované v rámci studentského experimentu Jason. Na řadu přišly i lékařskobiologické pokusy - pravidelné sledování srdeční činnosti elektrokardiografem, každotýdenní odběry vzorků krve, zjišťování hmotnosti těl i sledování změn objemu lýtkových a stehenních svalů, které mají tendenci ve stavu beztíže atrofovat. Tomu se astronauti bránili pravidelným cvičením, které zabíralo u každého z nich přibližně hodinu času denně. Přitom měli k dispozici zejména dvě cvičební pomůcky: v modulu Unity bylo instalováno napínací zařízení IRED¹⁰⁾, zatímco v prostorách služebního modulu Zvezda byla umístěna běhací dráha TVIS¹¹⁾, vybavená izolačním zařízením zabraňujícím přenosu nežádoucích vibrací na konstrukci stanice. Jak se ukázalo, izolace zabraňovala nejen přenosu vibrací, ale také elektrického náboje a tak se občas stávalo, že při nastupování nebo vystupování na dráhu dostali astronauti pořádnou ránu od elektrostatického náboje. Technici na Zemi měli nad čím přemýšlet.

Na Zemi však v té době vedli představitelé ruského a amerického řídicího střediska diskuse o jiné otázce. Rusové hodlali znovu vyzkoušet připojení Progress-M1 4, aby prověřili, zda oprava programového vybavení palubního počítače nákladní lodi odstranila problémy, s nimiž se setkala osádka ISS při prvním připojení Progressu. Američané při vzpomínce na nešťastnou kolizi Progressu s Mirem při podobném pokusu v roce 1997 dlouho váhali. Nakonec však na experiment přistoupili a 19. prosince 2000 dali svůj konečný souhlas.

K opětovnému spojení Progressu-M1 4 došlo hladce 26. prosince v 11:03 UT. Až do vzdálenosti 190 metrů vedla loď bezchybně automatika, pak převzal řízení Gidzenko systémem TORU¹²⁾, protože anténa radiolokátoru blízkého dosahu systému Kurs byla před předchozím připojením sklopena a její konstrukce neumožňovala opětovné vyklopení do pracovní pozice.

Astronauti opět otevřeli průlezy do nákladní lodi a částečně ji vyložili, aby mohli vymontovat některé díly zařízení Kurs. Pak již nákladní loď sloužila jen jako popelnice k odkládání odpadků a nepotřebného zařízení.

Nový rok oslavila osádka ISS v poklidném odpočinkovém tempu. Pouze Shepherd - zcela dle tradice námořních kapitánů - si lámal hlavu veršováním prvního zápisu v roce do palubního deníku.

Na Zemi byla v úterý 2. ledna 2001 převezena laboratoř Destiny z montážní budovy SSPF na rampu 39A, kde ji technici umístili do montážní prostory PCR¹³⁾, aby zde vyčkala příjezdu raketoplánu. Téhož dne vyrazil pásový dopravník s pohyblivým vypouštěcím zařízením MLP-X a raketoplánem z budovy VAB, ale tentokrát daleko nedojel. Došlo totiž k poruše jednoho ze dvou řídicích počítačů, kontrolujících pohyb dopravníku a vyvažování MLP do horizontální polohy. Protože se technici nehodlali spolehnout na jediný zbývající počítač, byl přesun zastaven a sestava se vrátila do VAB, kde došlo k výměně transportéru. Na rampu se raketoplán dostal s jednodenním zpožděním a mobilní vypouštěcí zařízení zde bylo ukotveno.

Ve dnech 5. a 6. ledna 2001 proběhlo jako obvykle zkušební odpočítávání TCDT⁵⁷⁾ za přítomnosti letové osádky, kterou tvořili velitel Kenneth D. Cockrell (STS-56 v dubnu 1993, STS-69 v září 1995 a STS-80 v listopadu 1996), pilot Mark Polansky (nováček) a letoví specialisté Marsha Ivinsová (STS-32 v lednu 1990, STS-46 v červenci 1992, STS-62 v březnu 1994 a STS-81 v lednu 1997), Robert Curbeam (STS-85 v srpnu 1997) a Tom Jones (STS-59 v dubnu 1994, STS-68 v září 1994 a STS-80 v listopadu 1996).

V sobotu 6. ledna byla laboratoř Destiny přesunuta do nákladového prostoru raketoplánu a přes víkend byla připojena na systémy raketoplánu. O tři dny později, v úterý 10. ledna se uskutečnila oponentura FRR¹⁴⁾. Přítomní se shodli, že raketoplán je připraven ke startu a potvrdili datum startu na 19. ledna v 05:11 UT. Na pohled nic nebránilo jeho vzletu, což, jak se později ukázalo, byl kardinální omyl.

Řídicí středisko začalo připravovat stanici ISS na přílet raketoplánu. Až na maličkost bylo i zde všechno v pořádku: při zkouškách odemykání zámků ACBM modulu Unity, poutajících prozatím přechodový tunel PMA-2 - ten musel být přemístěn před připojením laboratoře - se zjistilo, že jeden ze zámků nelze odemknout. Středisko si proto vyžádalo od Shepherda, aby průzorem v průlezu zkontroloval, zda funkci zámku nebrání nějaká překážka. Astronaut zjistil, že v bezprostřední blízkosti stěny PMA-2 je pomocné potrubí ventilačního systému, které zřejmě brání pohybu západky, což se dalo snadno spravit částečnou demontáží potrubí.

Jinak život na palubě ISS probíhal v pohodě a byl zpestřen toliko několika nácviky nouzové evakuace stanice do transportní lodi Sojuz.

Technici na Zemi pokračovali v prověrkách těch kabelů pro motory SRB, které byly k dispozici pro budoucí starty. Přitom v sobotu 13. ledna zjistili, že u jednoho kabelu dochází k přerušení vodivého spojení, jestliže jej ohýbají, ačkoliv jinak nejevil žádné poškození. Zjištění vyvolalo mimořádné znepokojení, protože takovým mechanickým způsobem nebyly již namontované kabely na SRB u Atlantis testovány. Proto se v pondělí večer opětovně sešli odpovědní pracovníci a rozhodli, že místo plánovaného odpočítávání, které mělo začít 16. ledna, bude Destiny opět vyložena do PCR a raketoplán převezen zpět do budovy VAB k mechanickému otestování kabelů. Tím se ovšem start odsunul na pozdější termín, předběžně na 6. února.

"Vyřiďte osádce Atlantis," požádal velitel ISS Shepherd řídicí středisko v Houstonu, "že nezáleží na tom, odstartuje-li laboratoř tento týden, tento měsíc nebo tento rok. My tu vydržíme."

"V pořádku, neboj se, vyřídíme to," odpověděl spojař Dan Burbank. "Jsem si jist, že i osádka Atlantis se nemůže dočkat startu a setkání s vámi."

Problém ovšem spočíval v tom, že mezi dvěma nejbližšími lety raketoplánů měl k ISS dorazit nákladní Progress-M 44, takže bylo nutno naplánovat jeho vykládku. Osádka vesmírné stanice proto požádala moskevské středisko o urychlení vzletu.

"Když Progress vypustíte v předstihu před Atlantis," řekl Krikaljov, "tak budeme mít dost času na jeho vyložení. Jistě si pamatujete, že tam má být experiment s plasmovými krystaly a my bychom nechtěli, aby náš výcvik přišel v tomhle směru vniveč. My jediní jsme na tento experiment byli vycvičeni - a měl to být jeden z nejdůležitějších pro závěr našeho pobytu tady."

"Bereme to na vědomí," odpovědělo MCC-M, "ale protože raketoplán má skluz, tak vůbec nevíme, jak to ovlivní časový harmonogram Progressů."

"Někdo říkal, že datum startu 5A.1 se nemění. To bychom pak měli jen dva týdny na vykládku 5A, Progressu, uskutečnění experimentů a přípravu na 5A.1. Z toho důvodu si myslím, že závěr našeho pobytu tady by byl našlapaný. Podle naší dosavadní zkušenosti bychom pak neměli dost času na fyzické cvičení, nutné před návratem na Zemi."

Zdržení startu Atlantis však vyvolalo dominový efekt: i další starty raketoplánů v roce 2001 se posunuly - nejbližší STS-102 (ISS-5A.1) z 1. na 8. března a tak první dlouhodobá osádka na stanici, Shepherd i oba Rusové museli počítat s dalším prodloužením svého pobytu ve vesmíru.

Ve čtvrtek 18. ledna byla tedy Destiny vyložena a o den později se raketoplán vrátil zpět do haly č. 3 v budově VAB. Přes noc k němu byly přistaveny pracovní plošiny, aby technici mohli co nejdříve zahájit nové kolo prověrek kabeláže na SRB. Nové rentgenování 36 vícežilových kabelů¹⁵⁾, tentokráte po důkladném tahání a ohýbání, neodhalilo kromě drobného poškození izolace, kterou se podařilo snadno opravit, žádné další závady a tak v pondělí dalo vedení programu souhlas se zakrytováním kabelových šachet, s novým standardním prověřením propojení ET, SRB a družicového stupně - to proběhlo během úterý - a s převozem raketoplánu zpět na rampu 39A. Tam celá sestava dorazila v pátek 26. ledna.

Start byl přesunut na 7. února, tentokráte z důvodu optimálnější geometrie setkání se stanicí ISS¹⁶⁾.

Drobný problém - nutnost výměny dvou skafandrů na palubě Atlantis, protože byly pochyby o jejich vzduchotěsnosti, nemohla již datum startu ohrozit a ostré odpočítávání proto začalo v neděli 4. února ve 22:00 místního času (EST, tedy 5. 2. v 03:00 UT) jako pokaždé od T -43 hodin. Odpoledne před tím přilétli astronauti z Houstonu na Floridu. Předpověď počasí byla dobrá, meteorologové slibovali šanci z 80%. Trochu hůř to vypadalo s povětrnostní situací na záložních letištích pro nouzové přistání za Atlantikem: Ve Španělsku (Zaragoza a Moron) se počítalo s deštěm, a na Ben Guerir v Maroku měla být příliš nízká oblačnost.

Odpočítávání probíhalo hladce. Problematické skafandry ze podařilo dopravit z Houstonu na kosmodrom včas, takže na palubu raketoplánu byly uloženy v rámci posledního doplňování nákladu.

Vytoužený den vzletu Atlantis se blížil. Podle posledního sledování stanice, která se pohybovala ve výši 351-363 km, byl upřesněn optimální okamžik startu¹⁷⁾ na 23:11:16 UT. Plnění nádrží ET proběhlo hladce.

V 19:23 UT odjeli astronauti z budovy O&CB, na rampu 39A dorazili v 19:37 UT a o třináct minut později zahájili nástup na palubu družicového stupně. První velitel Cockrell a ve 20:29 UT jako poslední Ivinsová, pro níž bylo vyhrazeno křeslo na letové palubě uprostřed vzadu.

Počasí ve Španělsku bylo pro havarijní manévr TAL¹⁸⁾ stále nepřijatelné, ale v Maroku se vyčasilo, později přestalo pršet i v Zaragoze, takže start Atlantis nebyl již ničím ohrožen. Desetiminutové plánované přerušení countdownu v T -20 minut proběhlo bez mimořádných událostí. V T -9 minut, se hodiny znovu zastavily. Toto přerušení mělo trvat 45 minut a 16 sekund. V jeho průběhu se však objevil problém s úrovní napájecího napětí jednoho z multiplexerů MDM¹⁹⁾ na zádi družicového stupně. Jednotka byla sice funkční, ale její dodatečné testování se protáhlo a proto bylo přerušení countdownu o něco málo prodlouženo.

Pak již šlo vše ráz na ráz. Čas doběhl do nuly a raketoplán o vzletové hmotnosti 2 050 344 kg se odpoutal od rampy 39A dne 8. února 2001 ve 23:13:02,058 UT. Vzlet proběhl hladce. V T +140 sekund se podle plánu oddělily oba motory SSME a v T +520 s byly vypojeny motory SSME. O 15 sekund později se oddělila vyprázdněná odhazovací nádrž ET. Raketoplán se nacházel na suborbitální dráze ve výši 74-316 km, se sklonem 51,66° k rovníku. Po dosažení apogea byly na 83,9 s zapojeny oba motory OMS²⁰⁾, a ty dopravily družicový stupeň na výchozí oběžnou dráhu ve výši 205-322 km, se sklonem 51,57° k rovníku a dobou oběhu 89,78 minuty.

Následovala obvyklá prověrka systémů raketoplánu, po níž dalo středisko v Houstonu souhlas s pokračováním letu. Kolem 01:02 UT (9. února) osádka Atlantis otevřela dveře nákladového prostoru a chvíli poté vyklopila malou parabolickou anténu, která slouží jednak pro spojení s družicemi TDRS²¹⁾, jednak jako anténa setkávacího radiolokátoru při přibližování ke stanici. Před tím, než se astronauti kolem 04:15 UT uložili k prvnímu odpočinku, uskutečnili piloti Curbeam a Polanski první korekci oběžné dráhy, po níž se raketoplán pohyboval ve výši 306-361 km.

Druhý den letu (8.-9. února) začal přibližně ve 12:15 UT. Kromě dalších korekcí dráhy - což byla záležitost pilotů - Ivinsová oživila a vyzkoušela dálkový manipulátor RMS²²⁾. Polanski, Jones a Curbeam prověřili skafandry pro výstup do volného prostoru a připravili přechodovou komoru EAL²³⁾. Cockrell aktivoval optický naváděcí systém OSVS²⁴⁾. Koncem dne letoví specialisté připravili vybavení pro setkávací manévr včetně zkoušek ručního laserového lokátoru a vysunuli mechanismus stykovacího uzlu ODS²⁵⁾ do pohotovostní polohy. K odpočinku se všichni uložili již kolem 02:15 UT.

Třetí letový den (9.-10. února) začal po osmihodinovém odpočinku. Po snídani v 11:23 UT čekaly na astronauty bezprostřední přípravy k setkání se stanicí. Vlastní přibližování bylo zahájeno manévrem Ti²⁶⁾, jímž raketoplán přešel na Hohmannovu setkávací dráhu, končící přibližně 240 metrů přímo pod stanicí. Tohoto bodu dosáhl Atlantis po čtyřech drobných korekcích kolem 15:51 UT. Pět minut předtím převzal velitel Cockrell ruční řízení.

Až dosud letěl raketoplán "přirozeně", tj. otočen přídí ve směru letu. Po vyrovnání rychlostí zahájil v 15:57 UT jeho velitel obrat kolem vertikální osy o 180°, po němž se Atlantis pohyboval v kosmu zádí kupředu. Stanice byla již předtím orientována do polohy vhodné pro setkání, podélnou osou ve směru letu, s velkými panely fotovoltaických článků směřujícími od Země do vesmíru. Panely všech baterií byly již předem natočeny hranou proti přilétajícímu raketoplánu, aby je nepoškodily spalné zplodiny z jeho motorků.

Atlantis se nyní začal pozvolna přibližovat po vertikále²⁷⁾. Po krátkém vyčkávání ve vzdálenosti asi 100 metrů, po té, co bylo navázáno spojení s ruskými sledovacími stanicemi, dostali astronauti souhlas se stykovacím manévrem. K vlastnímu kontaktu došlo v 16:51 UT. Zámky na stykovacím zařízení ODS raketoplánu se zachytily na přechodovém tunelu PMA-3²⁸⁾. Připojením raketoplánu vzrostla hmotnost komplexu na téměř 202 tuny.

"Zachycení potvrzeno," oznámil velitel Cockrell lakonicky.

"Výborná práce," pochválil ho spojař Mario Runco.

Pevné spojení bylo dokončeno v 17:01 UT. Od tohoto okamžiku převzal stabilizaci a orientaci celého komplexu raketoplán. Astronauti napustili vestibul mezi průlezy ODS a PMA-3 vzduchem a sledovali, zda je spojení hermetické. Panely slunečních baterií stanice se opět natočily ke Slunci.

Kolem 18:45 UT, po ukončení zkoušek hermetičnosti spojení mezi raketoplánem a stanicí dostaly obě osádky souhlas s otevřením průlezů, k čemuž došlo v 19:03 UT. Po přivítání následovala instruktáž návštěvníků o bezpečnostních pravidlech na palubě ISS a pak se všichni pustili do počáteční překládky přivezeného materiálu. Na palubu stanice putovaly potraviny, náhradní díly, přístroje, čisté prádlo, pošta a dárky od rodin. Nechyběly ani dvě desítky disků DVD do palubní filmotéky, aby se v době osobního volna mohla osádka stanice bavit. Mezi nimi byl i americký film "13 dní" o karibské krizi z počátku šedesátých let, která tehdy málem vedla k vypuknutí třetí světové války. Omylem se však však do modulu Unity dostaly i tři konektory, které byly zapotřebí při montážním výstupu do volného prostoru. Na zmizení konektorů se samozřejmě přišlo až poté, co byly průlezy mezi oběma tělesy ve 23:22 UT uzavřeny a v prostorách raketoplánu došlo ke snížení tlaku na 703 hPa v rámci příprav k výstupu. Nastalo velké hledání, až konečně, kolem 00:30 UT, Shepherd konektory objevil.

"Mrkl jsem se do transportního vaku ELS a uviděl tam nejméně tři válcovité stříbrné předměty," sdělil kolegům na Atlantis. Následná kontrola výrobních čísel potvrdila, že jde opravdu o zatoulané součástky.

"Vyhráli jsme," vykřikl Tom Jones. "Díky, Shepe."

Řídicí středisko mezitím vymyslelo způsob, jak konektory dopravit zpět na palubu raketoplánu, aniž by bylo nutno opět zvyšovat tlak v jeho vnitřních prostorách. Jako vzduchová propust měl posloužit přechodový tunel PMA-3.

"OK, Shepe, jen je prosím tě zase neztrať," prosil Jones.

"Buď rád, že ti je vůbec nějak předáme," odpověděl Shepherd a žertem dodal: "Co kdybychom zítra taky vyrazili na procházku a dali vám je až tam venku?"

V 1.40 UT už byly konektory v pořádku na palubě raketoplánu a jeho osádka se pomalu připravovala na kutě.

Po odpočinku od 2.15 do 10.15 UT nastal čtvrtý den letu (10.-11. února). Hned po probuzení informovalo řídicí středisko astronauty, že bude nutno provést neplánovanou korekci dráhy komplexu, protože podle výpočtů by jinak proletěl blíže neidentifikovaný kus kosmického smetí ve vzdálenosti asi 250 metrů od stanice. Kolem 11.45 UT zvýšili tedy piloti Cockrell a Polanski poněkud dráhu komplexu,při čemž celý manévr trval přes hodinu; téměř půl hodiny zabralo přeorientování komplexu do vhodné polohy, pak byly přerušovaně po dobu asi 15 minut zapínány motorky RCS³⁴⁾ a nakonec přišel opět zhruba půlhodinový návrat ISS do letové polohy.

Ivinsová mezitím připravovala kanadskou ruku k montážním operacím a ve 12.15 UT Jones a Curbeam zahájili bezprostřední přípravy k výstupu. Oblékli si dýchací masky s čistým kyslíkem, aby si vyplavili z krve poslední zbytky nežádoucího dusíku, a začali s oblékáním skafandrů v přechodové komoře. Ve 14.12 UT Ivinsová uchopila manipulátorem RMS kotvičku na povrchu přechodového tunelu PMA-2. Poté, co bylo zjištěno, že tunel je pevně zachycen, byly dálkovým povelem odemčeny zámky, které ho dosud poutaly k přednímu stykovacímu uzlu modulu Unity. Kolem 15.00 UT byl již tunel uvolněn a Ivinsová jej pomalu přemanévrovávala k přední straně příhradové konstrukce ITS-Z1.

Mezitím dokončili Jones a Curbeam přípravy k výstupu do nákladového prostoru. V 15.28 UT zahájili dekompresi přechodové komory EAL a po kontrole hermetičnosti skafandrů přepojili v 15.50 UT jejich zásobování elektrickou energií na vnitřní baterie. Tímto okamžikem začal oficiálně první výstup do volného prostoru.

Po přípravě nářadí vyrazil Jones vzhůru na příhradovou konstrukci ITS-Z1, aby zde prověřil, zda mechanické zámky MBM²⁹⁾ jsou připraveny na dočasné připojení tunelu PMA-3. Curbeam zůstal v nákladovém prostoru, kde ze zabýval odpojením přívodních kabelů, jimiž byla do modulu Destiny dodávána elektřina pro temperování laboratoře z palubní rozvodné sítě raketoplánu. Pak sejmul ochranný kryt, který dosud chránil před znečištěním a poškozením pasivní stykovací uzel PCBM na průlezu -X tohoto modulu.

Ivinsová mezitím přivedla PMA-2 do kontaktu s MBM na konstrukci ITS-Z1 a Jones pomocí speciálního klíče začal postupně zamykat všechny čtyři zámky, což dokončil v 16.55 UT. Teprve potom co bylo ověřeno, že dočasné umístění PMA-2 pevně drží, mohla Ivinsová v 17.12 UT manipulátor RMS od tunelu odpojit a opatrně jej přesunout do nákladového prostoru k laboratornímu modulu, který pak zachytila. Následovalo odemčení zámků poutajících Destiny v transportním lůžku³⁰⁾. V 17.35 UT začalo velmi pomalé zdvíhání čtrnáctitunového modulu³¹⁾ rychlostí pouhých 30 milimetrů za sekundu. Opatrnost byla namístě, neboť vzdálenost mezi stěnami nákladového prostoru a laboratoří činila pouhých 60 milimetrů. I když Ivinsová měla manévr naprogramován v počítači a proces kontroloval navíc systém OSVS, hlídal celou operaci ještě Curbeam přímo v nákladovém prostoru. Jones se zatím přesunul ještě výše, aby uvolnil aretační svorky, přidržující na boku příhradové konstrukce ITS-P6-LS³²⁾ radiátor klimatizačního systému PVR-S2³³⁾. Ten musel být rozložen, neboť se s ním počítalo pro termoregulační systém modulu Destiny. Během této činnosti se pod Jonese vyšplhal také Curbeam, aby zahájil montáž anténního systému pro spojení stanice s retranslačními družicemi v pásmu Ku.

Hluboko dole pod nimi pokračovalo pomalé zdvíhání laboratoře do volného prostoru. Jakmile byla Destiny dostatečně vysoko, začala ji Ivinsová otáčet o 180° tak, aby se pasivní stykovací uzel PCBM³⁵⁾ Destiny nastavil proti modulu Unity. Toto otáčení trvalo přibližně půl hodiny a bylo dokončeno kolem 18.30 UT. Pak Ivinsová začala laboratoř opatrně přisouvat k stykovacímu uzlu ACBM³⁶⁾ na modulu Unity, dokud se v 18.57 UT obě příruby nedotkly. O tři minuty později západky zaklaply, pak zabraly zámky a v 19.12 UT bylo pevné připojení modulu Destiny ke komplexu ISS ukončeno. Následovalo ještě silové dotažení zámků, ale to už byla pouhopouhá rutina. Délka stanice tak vzrostla o 9 metrů a její vnitřní objem se zvětšil o 100 krychlových metrů.

Kolem 19.20 UT zahájil Jones propojování kabelů, vyvedených při předchozí montážní expedici na kabelovou lávku, vyčnívající z přední stěny příhradové konstrukce ITS-Z1 šikmo dolů nad laboratorní modul. Jako první přišel na řadu zdrojový kabel, zásobující temperační topení uvnitř Destiny. Curbeam pracoval po jeho boku na propojování rychlospojů čtyř trubek pro cirkulaci chladicího média mezi Destiny a radiátory PVR, umístěnými na ITS-P6. Po propojení prvního závěru QD³⁷⁾ se vyvalil oblak bílých krystalků, signalizující únik amoniaku, jenž se při rychlé expanzi do vakua podchlazením měnil ve vločky čpavkového sněhu. Po dotažení spoje sice viditelný únik plynu ustal, ale řídicí středisko požádalo Curbeama, aby se spojováním dalších trubek vyčkal, než technici na Zemi zhodnotí vzniklou situaci.

Oba astronauti se proto společnými silami pustili do propojování zbývajících kabelů. První fáze této práce byla dokončena ve 20.16 UT. To už na Zemi dospěli k rozhodnutí, že bude nutné u potrubí, jímž prochází amoniak očistit spoje před propojením štětečkem, aby bylo zaručeno, že žádná nečistota, ani krystalky amoniaku nezdeformují vnitřní těsnění spoje. Proto také technici doporučili znovu rozebrat i první spoj, vyčistit ho a pak opětovně spojit. Práce na chladicím systému pak už pokračovala bez problémů a byla ukončena ve 20.43 UT. Poté se Jones a Curbeam pustiti do druhé fáze propojování kabelů mezi Destiny a ISS, s čímž byli hotovi ve 22.07 UT.Dále bylo nutno provést dekontaminaci Curbeamova skafandru od stop jedovatého a hlavně dráždivého amoniaku.Astronaut si ometl povrch skafandru štětcem a tam, kam nedosáhl, se o očistu postaral jeho kolega. Nyní Curbeam nechal Jonese, aby se postaral o úklid pracoviště, zatímco sám se oddal činnosti plážových povalečů: důkladně vystavil povrch celého těla - pardon, skafandru - působení slunečních paprsků, aby poslední zbytky amoniaku dokonale vysublimovaly.

Kolem 22.45 UT zahájili oba montéři návrat do přechodové komory EAL, která byla ve 23.17 UT uzavřena a částečně napuštěna vzduchem na tlak 345 hPa. Tím byl ve 23.24 UT formálně ukončen první výstup, jehož oficiální trvání činilo 7 hodin 34 minut. Potom však byl vzduch znovu vypuštěn, aby se komora zbavila možných stop amoniaku. Zbytek osádky Atlantis si však přesto z bezpečnostních důvodů nasadil dýchací masky a ochranné brýle, ale toto opatření se ukázalo jako zbytečné. V 0.37 UT, když se řídicí středisko na Zemi ubezpečilo, že v komoře EAL je dobře dýchatelný vzduch, vydalo souhlas s otevřením průlezu z EAL na obytnou palubu raketoplánu. Po zvýšení tlaku v prostorách raketoplánu na normální hodnotu 1014 hPa byly otevřeny i průlezy do ISS.

Zatímco se Jones a Curbeam starali o úklid skafandrů a další výbavy pro výstupy, začal se zbytek osádky raketoplánu i jejich kolegové na palubě stanice intenzívně starat o nově připojenou Destiny. V 0.57 UT vydalo houstonské středisko souhlas s její aktivací. Vzhledem k celkovému zdržení a také proto, že uvnitř prostor laboratoře v důsledku selhání rozpínacího kontaktu termostatu temperačního topení panovala teplota kolem 40 °C, bylo plánované úvodní oživování laboratoře zkráceno ze 4 na přibližně jednu hodinu. Důvodem spěchu byla nutnost předejít přehřátí elektroniky v laboratoři. Termoregulační systém byl dálkovým povelem z paluby raketoplánu zapojen kolem 2.25 UT a o třičtvrti hodiny později mohl Cockrell spokojeně konstatovat, že systém TCS³⁸⁾ funguje. Tím byl splněn nejdůležitější zbývající úkol dne. K odpočinku se osádka raketoplánu odebrala s téměř hodinovým zpožděním kolem 3.00 UT.

Pátý den letu (11.-12. února) začal v 11.00 UT. Místo budíčku se z reproduktorů linuly tóny Straussova valčíku "Na krásném modrém Dunaji", který podbarvuje úvodní sekvence klasického sci-fi filmu "2001 : Kosmická odysea" ve chvíli, kdy se transportní raketoplán přibližuje ke kosmické stanici. Na palubě Atlantis byl totiž zapřisáhlý fanda tohoto filmu, Tom Jones, který se jednou nechal slyšet, že ho viděl více než desetkrát. Melodie symbolizovala okolnost, že toho dne se měla osádka družicového stupně vydat na ISS a také navštívit novou laboratoř. Nejprve bylo ovšem třeba připravit novou várku ke stěhování a pak, poté co trojice na palubě ISS vstala (její budíček byl až kolem 11.15 UT), došlo k přesunu na palubu komplexu.

Tady se všichni shromáždili v modulu Unity, aby slavnostně otevřeli průlezy do laboratoře Destiny. K tomu došlo ve 14.38 UT. "Jsme štastni, že právě teď můžeme být v Uzlu 1," řekl při této příležitosti Cockrell. "Vyžádalo si to tvrdé úsilí tisícovek lidí a mnoho let práce, než se laboratoř Destiny stala součástí Mezinárodní kosmické stanice. Teď je konečně tady, poté, co překonala řadu překážek, poté co jsme ji spojeným úsilím připojili a teď ji předáváme Shepovi a jeho osádce, aby oni i všechny osádky, které po nich převezmou štafetu, ji mohli využívat jak k vědeckým výzkumům, tak k lepšímu bydlení tady ve vesmíru."

Pak se Cockrell obrátil na Shepherda:

"A teď Shepe, před tím, než ti laboratoř předám, musíme vyřídit nějaké to papírování. Mám tady jeden exemplář formuláře DD 250, kterým vláda přebírá Destiny od hlavního dodavatele do svého vlastnictví. Shepe, podepiš se tady, co stojí 'Převzal'."

Po slavnostním podpisu natáčeném kamerou IMAX i televizními kamerami si všichni nasadili ochranné brýle - pro případ, že by se během vzletu Atlantis uvolnily nějaké nečistoty a poletovaly ve vzduchu v nitru laboratoře - a poprvé vstoupili na palubu laboratorního modulu.

"Houstone, zde Atlantis, už vysíláme z Destiny," ozval se opět Cockrell po proplutí do nitra laboratoře.

"Historický okamžik," potvrdil spojař Mario Runco z MCC. "Laboratoř vypadá výborně, voní příjemně a vůbec je vidět, že se ta obrovská práce vyplatila. Je to prima kus techniky."

"Zde Houston - stanice," ozvala se Sandra Magnusová s řídicího sálu pro kosmickou stanici, "sledujeme vás tady na obrazovce a vyráží nám to dech. Chlapi, doufáme, že si to v tom novém obydlí vašeho kosmického domu pěkně užijete."

"Díky, Sandy," odpověděl velitel. "Buď bez obav. Nevidíme tu poletovat žádné nečistoty, tak si můžeme sundat brýle."

Na obrazovce bylo vidět, jak všichni vesele řádí: metají kozelce, vytáčejí piruety v jasně ozáření prostoře laboratoře. Zakrátko však přišla na řadu práce - nastalo další oživování systémů Destiny. Jako první přišla na řadu kontrola nouzových prostředků, osobních dýchacích přístrojů PBA³⁹⁾ a hasicích přístrojů PFE⁴⁰⁾. Pak se astronauti věnovali instalaci různých ventilů a rozvodů, aby připojili systémy laboratoře k soustavě komplexu. Až bude plně vybavena, bude mít Destiny ve svém nitru celkem 23 standardizovaných skříní - tři šestice zabudované v bočních stěnách a ve stropě, zbývajících pět skříní bude umístěno v podlaze. Při startu ze Země nesla však laboratoř jen pět tzv. systémových skříní se základním služebním vybavením, které umožňuje, aby Unity převzala řízení celého komplexu od dosavadního velitelského stanoviště v ruském modulu Zvezda.

V Atlantis během druhé poloviny toho dne Jones s Curbeamem vyčistili a zkontrolovali skafandry a připravili záchranné jednotky SAFER⁴¹⁾ i nářadí k dalšímu výstupu. Kolem 22.00 UT byly opět uzavřeny průlezy mezi raketoplánem a stanicí, aby se mohl snížit tlak. K odpočinku se osádka Atlantis uložila kolem 2.15 UT.

Další, v pořadí šestý den letu (12.-13. února) byl zahájen v 10.10 UT a kolem 14.15 UT Jones spolu s Curbeamem začali s oblékání skafandrů. Přibližně o hodinu později Ivinsová znovu oživila kanadskou ruku a v 15.37 UT pomocí RMS uchopila kotvičku na boku přechodového tunelu PMA-2. Krátce nato, v 15.42 UT, zahájili Jones a Curbeam dekompresi přechodové komory EAL, v 15.59 UT přepojili skafandry na vnitřní baterie a kolem 16.10 UT vystoupili do nákladového prostoru raketoplánu. Zatímco Curbeam se přesunul na konec nově připojeného modulu Destiny, aby ze stykovacího uzlu ACBM na průlezu +X sejmul ochranný kryt, Jones vyšplhal na příhradovou konstrukci ITS-Z1 a zde se pustil do ručního odemykání zámků uzlu MBM, poutajícího tunel PMA-2. V 16.30 UT byl tunel uvolněn,takže Ivinsová mohla zahájit jeho přesun k dosud volnému stykovacímu uzlu ACBM na modulu Destiny. Tam stále ještě Curbeam zápolil s rozměrným krytem.

"Dej bacha," volal Jones pobaveně, "ona tě hodlá chytit do koše!" "Ty mě snad rozesměješ," zabručela Ivinsová, přesunující opatrně centimetr za centimetrem kuželovitý přechodový tunel k místu, kde Curbeam pracoval.

"Prosím tě, počkej na mne," prosil kolegyni Curbeam.

"To víš, na tebe počkám vždycky," zalaškovala Ivinsová, ale na chvíli přesun tunelu skutečně zastavila.

Zatímco probíhala tato operace, Jones instaloval na kotvicí trny na bocích laboratorního modulu tepelné izolační krytky⁴²⁾. Po odkrytování ACBM se Curbeam pustil do natahování pojistných lan pro poutání astronautů při budoucích výstupech do volného prostoru podél laboratoře.

Za necelou hodinu, v 17.28 UT, byl přesun PMA-2 na konec Destiny ukončen. Manipulátor RMS přitiskl přírubu PMA-2 na stykovací uzel ACBM a zámky zaklaply. Pevného spojení bylo dosaženo v 17.38 UT, avšak plné stažení zámků muselo počkat na pozdější dobu, až se teploty obou přírub vyrovnají. V 17.45 UT však Ivinsová mohla bez obav manipulátor RMS od PMA-2 odpojit.

Jones a Curbeam ještě upevnili na povrch laboratorního modulu pracovní plošiny a madla a pak odstranili část protimeteorické ochranné folie MMODS⁴³⁾ v místech, kde měl být instalován propojovací sokl PDGF⁴⁴⁾ pro budoucí mechanické, elektrické a datové připojení manipulátoru SSRMS⁴⁵⁾ na povrch modulu. Do montáže PDGF se Jones pustil kolem 19.30 UT, zatímco Curbeam začal s instalací záložních kabelů pro datové propojení Destiny se zbytkem stanice, i když tato činnost byla původně plánována až na třetí výstup do kosmického prostoru. Také s montáží otočného ochranného poklopu na pozorovací průzor na boku laboratoře, jež byla zahájena ve 20.53 UT a ukončena bleskurychle během pouhých deseti minut, se původně počítalo až na 14. února.

"Tome a Beamere," ozval se z paluby raketoplánu Polanski, "už jste se namakali dost. Tak co kdybyste to zabalili, šli dovnitř a my vám připravíme trochu pití a teplé jídlo do žaludku."

"To je nabídka, která se nedá odmítnout," odpověděl Jones.

Zbývalo tedy již jen uklidit pracoviště a vrátit se do přechodové komory. Její rekomprese byla zahájena ve 22.49 UT, čímž byl oficiálně ukončen druhý výstup v trvání 6 hodin 50 minut.

Po obvyklém osmihodinovém odpočinku nadešel sedmý den letu (13.-14. února) s budíčkem kolem 10.15 UT. Ke snídani naservírovalo středisko osádce Atlantis nejnovější zprávy:

"...a ještě tohle," četl spojař Gerhardt Thiele z Houstonu. "Sonda NEAR-Shoemaker úspěšně přistála na Erosu. Zachycené signály potvrzují, že je naprosto v pořádku."

"To je fantastické, Gerhardte," ozval se Jones, který vyrůstal v Baltimore, poblíže Johns Hopkins University, která sondu postavila a řídila, "je to rozhodně zajímavé místo pro sondu, ale doufám, že za pár let tam vyrazí také nějací astronauti!"

Celý den byl brán v podstatě jako odpočinkový, i když Jones a Curbeam si připravili veškerou výzbroj na třetí, poslední výstup do kosmického prostoru. Osádka ISS se celý den věnovala oživování systémů Destiny. Nejdůležitějším krokem přitom bylo spuštění silových setrvačníků CMG, k němuž došlo automaticky ještě v době "nočního klidu" kolem 06.00 UT. K naběhnutí setrvačníků na plnou rychlost bylo ovšem zapotřebí asi šesti hodin, takže kontrolu stanice převzaly až ve 12.10 UT. Jedinou závažnější závadou v Destiny bylo zjištění, že v systému odstraňování oxidu uhličitého ve skříni ARR⁴⁶⁾ nepracuje vývěva. Protože však bylo i nadále možno používat ruský systém Vozduch v modulu Zvezda, jehož náhradní jednotka byla dopravena na oběžnou dráhu právě při této misi a také vzhledem k tomu, že na palubě ISS byla pro další záložní systém zásoba patron s hydroxidem lithným nejméně na dva týdny, nemusela si s tím osádka stanice lámat hlavu. Pokud nedokáží sami přimět vývěvu k činnosti, bude možno vyčkat na dodávku náhradního zařízení dalším raketoplánem počátkem března.

Odpoledne se uskutečnila další korekce dráhy komplexu a ještě před tím měli astronauti možnost pohovořit si o novém přírůstku stanice v interview s redaktory CBS.

"Smekám klobouk před všemi lidmi, kteří vynaložili tisíce a tisíce hodin při přípravě Destiny," řekl při této příležitosti Tom Jones. "Viděl jsem ji v Huntsville jako pouhou skořápku, obyčejný holý kovový válec. Lidi tam tvrdě makali, aby ji dodali před dvěma a půl roky na Cape. Na KSC ji převzali jako polotovar, dodělali ji a vyzkoušeli. Pak následovaly další, podrobné zkoušky, kterých jsme se již jako osádka účastnili. Což je to podstatné, čeho se chceme držet i v budoucnosti. Nic nemůže nahradit trénink na skutečném zařízení, kde lze přesně vyzkoušet to, co budeme dělat na oběžné dráze. Tak jsme to dělali na Floridě a tak to musí být i s budoucími moduly stanice."

K odpočinku se astronauti na palubě raketoplánu odebrali kolem 2.15 UT.

Budíček osmého dne letu (14.-15. února) zazněl v prostorách Atlantis v 10.13 UT. O necelé dvě hodiny později zahájili Jones a Curbeam přípravy ke svému poslednímu výstupu do kosmického prostoru. Kolem 14.30 UT začala dekomprese přechodové komory EAL, ve 14.18 UT přepojili astronauti skafandry na vnitřní baterie a konečně v 15.00 UT vystoupili do nákladového prostoru.

Vzhledem k tomu, že část plánovaných prací již uskutečnili přede dvěma dny, bylo tempo práce tentokrát poklidné. Kolem 15:15 UT zahájil Jones demontáž záložního anténního systému SASA⁴⁷⁾ z nosiče na stěně nákladového prostoru raketoplánu. Kolem 16:00 UT jej odpojil a předal Curbeamovi, uchycenému na pracovní plošince na konci manipulátoru RMS. Ivinsová, ovládající kanadskou ruku z nitra raketoplánu, pak Curbeama i SASA přesunula k příhradové konstrukci ITS-Z1, kam ho následoval také Jones, jenž šplhal vzhůru jako kamzík, zachytávaje se madel a montážních plošin, strategicky rozmístěných na jednotlivých prvcích konstrukce ISS. Pak oba montéři SASA usadili na ITS-Z1, s čímž skončili kolem 16:30 UT. Zatímco Curbeam zahájil kontrolu rychlospojů na potrubích chladicího média (čpavku), Jones se věnoval demontáži posledních svorníků poutajících pravostranný radiátor PVR-S2 na konstrukci ITS-P6.

Kolem 16:42 UT se oba pracovníci přesunuli k panelům fotovoltaických článků PVAA, aby provedli fotografickou dokumentaci napínacích lan a úchytek panelů, neboť středisko stále pochybovalo o tom, zda jejich oprava při minulém letu raketoplánu byla plně úspěšná. Chvění jednoho panelu totiž naznačovalo, že po jeho plném vysunutí nemuselo dojít k zaklapnutí západek, udržujících panel v rozvinutém stavu.

Mezitím, v 16:49 UT, dal Cockrell dálkovým povelem z letové paluby raketoplánu příkaz k zahájení automatického rozkládání pravobočního radiátoru PVR-S2, které úspěšně skončilo v 17:07 UT.

O deset minut později se Jones a Curbeam vrátili do nákladového prostoru. Dokončili fotodokumentaci, takže jim zbýval už jen úklid pracoviště. Posledním bodem plánu pro třetí výstup byl nácvik transportu bezvládného astronauta do přechodové komory. Cvičení zahájil v 18.50 UT Jones,jemuž jakožto figurant sloužil Curbeam. V 19.25 UT si oba astronauti svoje role vyměnili.

Na samém konci výstupu ještě v nákladovém prostoru zapózovali před televizními kamerami.

"Absolvovali jsme tři zajímavé, ale přitom produktivní výstupy do kosmického prostoru," řekl Jones. "Včera se v raketoplánu hovořilo o tom, jak to všechno začal Ed White na Gemini 4 v roce 1965. A pouhých sedm - pardon, čtyři roky potom se uskutečnily vycházky na Měsíci. Celkem dvanáct lidí se procházelo po tomto pustém tělese. A pak, během dalších 36 let došlo na další výstupy, ze Skylabu, z raketoplánů a teď, na STS-98, se uskutečnila stá americká vycházka do vesmíru⁴⁸⁾."

"Ano, Tome," přidal se Curbeam, "toto okrouhlé výročí by mělo být věnováno všem těm lidem, kteří navrhovali skafandry pro Gemini, Apollo a Skylab, i ty naše pro raketoplán. Zdravíme vás všechny, oceňujeme vaši tvrdou práci a děkujeme vám."

"Teď tady stavíme mezinárodní kosmickou stanici," pokračoval Jones, "a jsme hrdi, že se této záslužné práce můžeme účastnit. Za pár let bude stavba ISS dokončena, a kosmonauti už nebudou pracovat jen v blízkém okolí Země, ale znovu na Měsíci, na asteroidech a doufám, že brzy také na Marsu. Už se na tu dobu těšíme a chystáme se tedy na další stovku výstupů do volného kosmu. Díky!"

Ve 20:09 UT se Jones a Curbeam vrátili do přechodové komory EAL a ve 20:13 UT zahájili její tlakování, čímž oficiálně skončil třetí výstup v celkovém trvání 5 hodin a 25 minut.

Kolem 20:25 UT byl tlak atmosféry v prostorách raketoplánu opět zvýšen na normální hodnotu 1014 hPa, takže kolem 22:30 UT mohly být opět otevřeny průlezy mezi raketoplánem a stanicí ISS. Kolem 23:00 UT piloti Atlantis přistoupili k další korekci dráhy komplexu. Celý manévr jim trval přibližně 70 minut.

Další pracovní den, osmý den letu (15.-16. února), začal probuzením v 10.13 UT a byl věnován především dokončení překládky materiálu na stanici ISS. Kromě obvyklého přenášení plastikových vaků CWC⁴⁹⁾ s vodou z palivových baterií raketoplánu se stěhovala na palubu komplexu i náhradní ruská aparatura Vozduch, určená k odstraňování oxidu uhličitého z ovzduší stanice. Přitom nastal problém, protože se ukázalo, že zařízení v transportním obalu neprojde průlezy mezi obytnou palubou raketoplánu a stanicí. Astronautům nezbylo nic jiného, než zásilku rozbalit a přenést ji na palubu ISS po částech. Celkem bylo během expedice ISS-5A dopraveno na stanici kolem 1500 kg nákladu. Opačným směrem putovalo přibližně 380 kg odpadu a demontovaného zařízení.

V odpoledních hodinách toho dne (mezi 17.25 až 21.40 UT) se uskutečnila další korekce dráhy komplexu. Po všech úpravách byla dráha ISS zvýšena o přibližně 25 km, takže komplex se nyní pohyboval ve výši 376-389 km.

Po dalším odpočinku od 2.15 UT do 10.15 UT začal devátý den letu (16.-17. února). Po rozloučení s osádkou stanice byly ve 13.14 UT uzavřeny poslední průlezy mezi PMA-3 a ODS a vypuštěn vzduch z vestibulu mezi nimi. Celková doba otevření průlezů mezi ISS a Atlantis činila 63 hodin 9 minut.

Po zkoušce hermetičnosti bylo vše připraveno k odpojení raketoplánu, na což se už těšil nováček Polanski, který byl pověřen pilotáží raketoplánu během odletu od stanice. Ve 14.04 UT se začaly zámky uzlu APAS⁵⁰⁾ odemykat a o tři minuty později pružiny od sebe obě tělesa⁵¹⁾ odstrčily rychlostí přibližně 60 mm/s. Raketoplán se zvolna začal propadat od stanice směrem k Zemi. Polanski pomalu zvyšoval rychlost vzdalování za použití metody low-Z⁵²⁾, až dosáhl vzdálenosti kolem 130 metrů, v níž ve 14.25 UT rychlosti obou těles vyrovnal. Raketoplán nacházející se přímo pod stanicí odsud půlkruhem ISS oblétl, dostal se nejprve před ní a ve 14.43 UT přímo nad ni. Tady dalším impulsem přešel na samostatnou dráhu a začal se definitivně od stanice vzdalovat.

Kolem 18.50 UT byla zážehem motorů OMS dráha družicového stupně podstatně snížena, takže Atlantis se po tomto manévru pohyboval ve výši 369-387 km. Ve zbytku dne měla jeho osádka osobní volno, zpestřené jen dvacetiminutovou tiskovou konferencí.

Desátý den letu (17.-18. února), jenž měl být posledním úplným dnem pobytu na dráze, byl zahájen v 10.13 UT. Piloti jeho první polovinu věnovali komplexní kontrole systémů raketoplánu včetně zkušebního spuštění jednoho z hydraulických čerpadel APU⁵³⁾, vyzkoušení ovládání kormidel, aerodynamické brzdy a elevonu, vychylování motorů OMS i postupného spouštění všech trysek RCS. Zbytek osádky se věnoval úklidu prostor, což ve zbytku času neminulo ani piloty.

Na jedenáctý den letu (18.-19. února) bylo plánováno ukončení mise, ale počasí udělalo astronautům i pozemnímu středisku důkladný škrt přes rozpočet. Se záložním letištěm Edwards AFB v Kalifornii se vzhledem ke špatné předpovědi na nejbližší dva dny vůbec nedalo počítat. Nad Kennedy Space Center bylo sice jasno, ale vál zde nárazový vítr, který měl tendenci zesilovat. Krátce před povolením k přistání dosahovala boční složka větru⁵⁴⁾ v nárazech 16 uzlů, tedy 8,2 m/s. Proto bylo nakonec přistání Atlantis podvakrát odloženo, poprvé o jeden oběh a podruhé o celý den, kdy se však situace věrně opakovala. O den později se však už dalo jakž-takž uvažovat o letišti v Kalifornii.

Ani třetí den prodlouženého letu počasí nad Kennedy Space Center nespolupracovalo. Boční vítr se sice utišil, ale nad kosmodromem se válela silná vrstva mračen s dolní hranicí ve výši 750 m, což neodpovídalo pravidlům pro přistávání raketoplánů. Další prodlužování pobytu Atlantis na dráze bylo však již napováženou, protože i při co neúspornějším provozu zbývaly zásoby kyslíku a vodíku pro palivové články jen na 24 hodin, tedy do čtvrtka. Protože v Mojavské poušti se počasí rapidně lepšilo, bylo rozhodnuto zahájit přípravu Edwards AFB pro přijetí Atlantis, i když toto řešení vidí vedoucí projektu jen velice neradi. Znamená totiž nejen finanční náklady navíc, ale také zbytečně ztracený týden, potřebný na přepravu družicového stupně na Floridu, což bylo vzhledem k našlapanému a beztak již opožděnému harmonogramu letů na rok 2001 víc než nežádoucí.

Co se předpokládalo, stalo se. V úterý 20. února byli astronauti probuzeni opět kolem 10.15 UT. Po snídani ve 12.25 UT znovu otevřeli manuály s postupy pro přistání a začali svůj letoun připravovat na sestup. Již ve 14.02 UT jim řídicí středisko oznámilo, že první příležitost pro KSC nepřichází v úvahu, a že uzavření dveří nákladového prostoru je třeba odložit.

"Jakmile uzavřete dveře nákladového prostoru," oznámil jim spojař Scott Altman, "Tak musíme přistát během tří oběhů⁵⁵⁾. Jenže my si tady lámeme hlavu, ze kterých tří možností vytvořit tu správnou kombinaci."

Kromě dvou možností na Floridě (na 200. a 201. oběhu) připadaly v úvahu dvě na Edwards AFB (202. a 203. oběh) a dokonce tři na Whiter Sands v Novém Mexiku. Tam však dosud vál příliš silný vítr a a navíc letiště nebylo nejlépe vybaveno pozemním zařízením.

Nakonec padlo rozhodnutí soustředit se na oběhy 201 až 202.

V 15.21 UT astronauti uzavřeli a zajistili již potřetí dveře nákladového prostoru a začali připravovat brzdicí manévr. V 17:24 UT byla však druhá možnost přistání na Floridě odvolána, až konečně, v 18.59 UT, přišlo kladné vyjádření. Letový ředitel pro přistávací manévr Leroy Cain dal souhlas s přistáním družicového stupně na jeho 202. oběhu kolem Země na základně Edwards AFB poté, co byl podél betonové dráhy 22 rozmístěn konvoj zabezpečovacích vozidel pozemní obsluhy, a když kolega astronaut Brian Duffy na cvičném letadle prohlásil, že tam počasí vyhovuje. Atlantis mohl přistát.

Nad Indickým oceánem poblíž východního pobřeží Afriky byly tedy v 19.27.20 UT zažehnuty motory OMS na dobu 168 sekund. Rychlost družicového stupně se snížila o 97,2 m/s a Atlantis začal sestupovat k atmosféře, jejíž pomyslnou hranici protnul ve 20.02 UT ve výši 121 km. Po standardním sestupu se dotkl hlavním podvozkem dráhy 22 na dně vyschlého Rogersova jezera v 10.33.05 UT. O 12 sekund později dosedlo příďové kolo, pak následoval brzdicí padák a v 20.34.02 UT se raketoplán, nyní o hmotnosti již jen 90 224 kg konečně zastavil. Jeho let trval 12 dní 21 h 20 min 03 s.

"Vítáme vás na Zemi, potom co jste zanechali svůj "Osud" na oběžné dráze," přivítal osádku z Houstonu spojař Scott Altmann.

"Díky, Scootere," odpověděl velitel Atlantis. "Omlouváme se, že jste museli pracovat přesčas, abyste nás dostali dolů. Oceňujeme vaše úsilí."

Naposledy zde v Kalifornii přistál raketoplán Atlantis⁵⁶⁾ v březnu 1996 (STS-76), když se vracela Shannon Lucidová z pobytu na kosmické stanici Mir. Teď se tedy tentýž družicový stupeň musel smířit s převozem na KSC, aby jej bylo možno na Floridě připravit k dalšímu letu. Tím má být expedice STS-104 alias ISS-7A v polovině června 2001 (původní termín 7. 6. se asi vzhledem ke zdržení nepodaří splnit), jejímž úkolem je dopravit na vesmírnou stanici univerzální přechodovou komoru pro výstupy astronautů do volného prostoru.

----------

1) Control Moment Gyro.

2) viz L+K 76, 2000, č. 22, s. 1490-1496.

3) Orbiter Processing Facility.

4) Space Shuttle Main Engine.

5) Space Station Processing Facility.

6) Common Berthing Mechanism. Standardní stykovací uzly, sloužící k pevnému hermetickému spojování modulů amerického segmentu stanice. Destiny je vybavena dvěma CBM: ve směru osy -X se nachází pasivní CBM (PCBM) k připojení na modul Unity, na opačném konci (+X) je aktivní uzel (ACBM) pro připojení přechodového tunelu PMA-2.

7) viz L+K 77, 2001, č. 1, s. 36-40 (2001).

8) viz L+K 77, 2001, č. 4 a 5 (2001)

9) Inventory Management System.

10) Interim Resistive Exercise Device.

11) Treadmill with Vibration Isolation System.

12) Teleoperatornyj režim upravlenija.

13) Payload Changeout Room.

14) Flight Readiness Review.

15) Ze 105 kabelů instalovaných na každém SRB je mnohonásobně použitelných 65 (z toho je 24 vodotěsných) a 40 je jednorázových.

16) Při vzletu 6. února by k setkání s ISS došlo až čtvrtý letový den.

17) Celé startovní okno pro lety má trvání přibližně 10 minut. Vzhledem k tomu, že odpočítávání je nastaveno na optimální okažik startu uprostřed okna, praktické délka okna je jen přibližně 5 minut, v případě STS-98 to bylo přesně 288 sekund.

18) Trans Atlantic Landing.

19) Multipler/Demultiplexer. Zajišťuje přenos dat mezi palubními počítači a ovládacími prvky motorů SSME.

20) Orbital Maneuvring System o tahu 2 x 26,7 kN.

21) Tracking and Data Relay Satellite.

22) Remote Manipulator System.

23) External Airlock.

24) Orbiter Space Vision System. Jedná se o systém kamer, spojených s počítačem, používaný pro navádění dálkového manipulátoru při montážních pracech na stanici. Jednotlivé moduly jsou přitom vybaveny systémem bílých kruhových zaměřovacích terčů s černými středy sloužících jako referenčními body.

25) Orbiter Docking System.

26) Terminal Initiate.

27) Tzv. manévr R-bar, tedy přílet ve směru radiusvektoru.

28) Pressurized Mating Adapter.

29) Manual Berthing Mechanism.

30) Během vzletu byla Destiny zakotvena v nákladovém prostoru čtyřmi trny v podélných nosnících na bocích nákladového prostoru a jedním trnem v kýlu.

31) Kontrolní hmotnost modulu Destiny v tomto okamžiku činila 13 943,6 kg.

32) Integrated Truss Structure Port 6 Long Spacer.

33) Photo Voltaic Radiator Starboard 2. Tento radiátor bude v budoucnosti umístěn na příhradové konstrukci ITS-S2. Další dva radiátory (PVR-P6 a PVR-S4) byly rozloženy již dříve.

34) Reaction Control System. Systém 44 motorků o tahu po 3,87 kN, doplněných 11 dolaďovacími (vernierovými) motorky o tahu po 107 N.

35) Passive Common Berthing Mechanism.

36) Active Common Berthing Mechanism.

37) Quick Disconnect.

38) Thermal Control System.

39) Portable Breathing Apparatus.

40) Portable Fire Extinguisher.

41) Simplified Aid for EVA Rescue. Autonomní jednotka se 16 plynovými tryskami pro záchranu odlétnuvšího astronauta do volného prostoru mimo dosah ISS.

42) Kovové kotvicí trny, použité pro upevnění Destiny v nákladovém prostoru raketoplánu během vzletu, jsou přímo spojeny s konstrukcí laboratoře. Bez tepelné izolace by se staly vodičem pro přenos tepla mezi nitrem laboratoře a kosmickým prostorem.

43) Micro Meteoroid/Orbital Debris Shield. Nekolikavrstvá izolace, chránící vlastní stěny laboratoře před proražením mikrometeoroidy či drobnými částečkami kosmického smetí.

44) Power Data Grapple Fixture.

45) Space Station Remote Manipulator System. Má být dopraven na stanici během letu STS-100.

46) Air Revitalization Rack.

47) S-band Antenna Support Assembly.

48) Pokud by se však vzaly v úvahu výstup D. Scotta 30. 7. 1971 z horního průlezu lunárního modulu na Měsíci pro fotografování a P. Weitze 25. 5 1973 z transportní lodi Apollo při průzkumu stavu povrchu stanice Skylab, byl by tento výstup jíž 102. americkou vycházkou do volného prostoru.

49) Contingency Water Container.

50) Androgynous Peripheral Assembly System.

51) Kontrolní hmotnost raketoplánu v tomto okamžiku činila 96 233.1 kg, komplexu ISS před oddělením raketoplánu 199 212.2 kg, po jeho oddělení 102 979.1 kg.

52) Při této metodě jsou zapojovány čtyři trysky RCS, dvě mířící dopředu a dvě dozadu (tj. ve směru +X a -X). Protože jejich osy nejsou záměrně přesně horizontání, ale jsou odkloněny mírně nahoru vzhledem k podélné ose raketoplánu, zůstává malý zbytkový vektor tahu ve směru osy +Z, čehož se využívá při velmi jemném manévrování v blízkosti cílového tělesa. Navíc spalné plyny nazasahují cílové těleso.

53) Auxiliary Power Unit.

54) Maximálně povolený boční vítr je 15 uzlů, tedy 7,7 m/s.

55) Po uzavření nákladového prostoru jsou radiátory termoregulačního systému nefunkční a chlazení elektroniky přebírá výparník s omezenou zásobou vody.

56) Naposledy zde přistál Discovery STS-92 v říjnu 2000.

57) Terminal Count Down Test.