Program Mars M-67 (nerealizováno) |
SSSR |
Projekt průletových sond s plánovaným startem v lednu 1967.
Projekt byl zrušen ve stádiu projekčních návrhů kvůli nedostatečné
inženýrské a výrobní kapacitě.
V dubnu 1965 byla problematika sovětských meziplanetárních sond
převedena z konstrukční kanceláře OKB-1
vedené S. P. Koroljovem do NPO im. Lavočkina, kterou řídil
G. N. Babakin. Současně s odpovědností za další sondy
zdědil Lavočkinův institut i několik hotových nebo rozpracovaných
konstrukcí. Mezi nimi byly i tři hotové a odzkoušené stanice
série 3MV, které nestihly termín startu
k Marsu v listopadu 1964. Do budoucna hodlal Koroljovův tým
připravit nové modifikace 3MV-5 a
3MV-6, ale v tomto případě zůstalo jen
u úvah.
Pro další marsovské startovní okno,
které se otvíralo v roce 1967, bylo započato v NPO s projektem
zcela nové aparatury, která s původní Koroljovovou konstrukcí neměla
nic společného. V interních dokumentech NPO byla označena jako 1M
(neplést si se stejným označením realizovaných sond
z roku 1960), nebo ve státních materiálech jako
M-67. Stanice M-67
byla určena k výzkumu Marsu během průletu. Její hmotnost asi
1000 kg odpovídala předpokládanému použití nosné rakety Molnija 8K78M.
Start se měl uskutečnit v lednu 1967.
Mezi předanými hotovými marsovskými stanicemi z OKB-1
do NPOL byla mj. jedna sonda 3MV-3 s přistávacím aparátem a dvě
3MV-4 určené k fotografování na průletové
trajektorii. Jelikož další možnost vzletu k původnímu cíli se
naskýtala až v roce 1967 a NPO ji chtěla využít už s vlastní
konstrukcí, bylo rozhodnuto hotové sondy upravit a vyslat je k Venuši
již v roce 1965. K tomu skutečně došlo. Jedna sonda sice uvízla
již na oběžné dráze kolem Země (Kosmos 96) ale další dvě - jedna
průletová a jedna přistávací - se vydaly jako Venera 2 a
Venera 3 na cestu k Jitřence. Bohužel během letu došlo u obou
k poruše tepelné regulace, vzrostla teplota radiové aparatury a
následně bylo přerušeno spojení. Ve stanovenou dobu jedna stanice vstoupila
do atmosféry Venuše a druhá ji podle plánu minula. Ale pochopitelně ani
tento významný fakt, především první historický zásah Venuše, nemohl
uspokojit vedení SSSR a již vůbec ne vědeckou obec. Nicméně k úspěchu
chyběl jenom malý krůček, a tak bylo rozhodnuto, že další pokus bude
proveden se sondami podobné konstrukce v nejbližším možném termínu.
Jelikož se zde očekával průlom v dosud neúspěšném sovětském
meziplanetárním programu, dostal program nové série Venera prioritu.
V té době současně vrcholilo úsilí o dosažení Měsíce a tak se na
další velký projekt nedostávalo kapacit. Projekt M-67
(alias 1M dle NPO) byl proto zrušen.
V NPO bylo rozpracováno do tohoto okamžiku pouze technické zadání a
začaly se vytvářet první návrhy. U Lavočkinů bylo toto rozhodnutí vcelku
uvítáno. Zatímco v následujících letech (až do roku 1972) průzkum
Venuše pokračoval, a vcelku úspěšně, s modifikacemi sond série 3MV,
získal se dostatečný časový prostor na přípravu nové koncepce marsovských
stanic, které už ovšem byly chystány na start v roce 1969 se silnější
raketou 8K82K (UR-500K) Proton. Tyto stanice
obdržely označení M-69.
Literatura
- K. Lantratov: Rossija. Na Mars! - Novosti kosmonavtiky [6] (1996) -
číslo 20, strana 62-64
Počet reakcí: 0
|