Kosmonautika (úvodní strana)
Kosmonautika@kosmo.cz
  Nepřihlášen (přihlásit)
  Hledat:   
Aktuality Základy Rakety Kosmodromy Tělesa Sondy Pilotované lety V Česku Zájmy Diskuse Odkazy

Obsah > Pilotované lety > STS > STS-61 En/F-5
tisk 
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1993-075A 02.12.1993 13.12.1993 10d19h59m Oprava HST


Posádka STS-61
Posádka :
Covey,R.O.[VE] | Bowersox,K.D.[PL] | Musgrave,F.S.[PC] | Thornton[ová],K.R.[MS] | Nicollier,C.[MS](Švýcarsko) | Hoffman,J.A.[MS] | Akers,T.D.[MS]

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-61 v NASA ]


Znak STS-61Popis letu : (převzato z L+K 12-13/94 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-61 / HST SM-01

OPRAVILI JSME HUBBLEA !

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Pohled do nákladového prostoru Endeavour na oběžné dráze (03.12.1993)Poslední expedice raketoplánu Endeavour v rámci mise STS-61, která proběhla na sklonku roku 1993, představovala dosud nejkomplikovanější opravářskou záležitost, jakou kdy astronauti v kosmickém prostoru museli provést. Jak je čtenářům jistě dobře známo, čekali na jejich zásah netrpělivě hvězdáři z celého světa, protože šlo o družicovou observatoř Hubble Space Telescope, neboli Hubbleův kosmický dalekohled, ve zkratce HST.

HST byl vynesen do vesmíru raketoplánem Discovery před čtyřmi roky, 24. dubna 1990. Krátce po uvedení observatoře do provozu se však ukázalo, že vinou vadného měřicího zařízení ve výrobním závodu Perkin Elmer bylo hlavní zrcadlo dalekohledu chybně vybroušeno. Objevila se u něj tzv. kulová aberační chyba, takže optický systém se nedal přesně zaostřit.

Aktivní životnost dalekohledu byla plánována na 15 let, takže už před jeho vypuštěním se počítalo s periodickými obslužnými návštěvami pomocí raketoplánu. Při nich měly být zastaralé typy vědeckých přístrojů nahrazeny novými, modernějšími a při té příležitosti měli astronauti také opravit závady, které by se eventuálně vyskytly.

Zjištěná zásadní konstrukční vada však znamenala, že hlavním úkolem prvého obslužného letu HST SM-01 (Hubble Space Telescope Servicing Mission One) bude odstranění optické chyby zrcadla.

K tomu účelu byl připraven soubor malých, přesně vybroušených zrcadel, který měl posloužit jednotlivým přístrojům na dalekohledu asi tak, jako krátkozrakému člověku pomáhají brýle. Skleněné čočky však v tomto případě nepřipadaly v úvahu, protože pohlcují ultrafialové záření v jehož oblasti se pomocí HST provádí řada astronomických pozorování.

Soubor zrcadel pro jednotlivé přístroje byl na návrh vědeckých pracovníků uložen do prázdného modulu STAR (Space Telescope Axial Replacement), určeného původně pro montáž astronomických přístrojů.

Poněkud výjimečné postavení zaujímala širokoúhlá planetární kamera, s jejíž výměnou se počítalo tak jako tak. Do nového modelu WF/PC-2 byla korekční optika zabudována přímo při výrobě.

Kromě optické vady zrcadla se krátce po uvedení HST do provozu objevil další konstrukční nedostatek: panely slunečních baterií se při přechodu ze světla do stínu a naopak pokaždé rozkmitaly a tím pravidelně porušovaly stabilitu HST v prostoru. Proto bylo rozhodnuto baterie předčasně vyměnit, i když s něčím takovým se měli zabývat až opraváři při letu HST SM-02 po 5-6 letech.

Větší nároky na stabilizační systém zřejmě také způsobily poměrně rychlé vyřazení tří ze šesti úhloměrných gyroskopů z provozu. V poslední době dělil HST od nuceného přerušení práce už jen jediný eventuální výpadek dalšího gyroskopu. S méně než se třemi gyroskopy nebylo totiž průzkumné zaměřování dalekohledu možné, i když pro jeho zachycení raketoplánem postačovala hrubá stabilizace, takže selhání třeba všech úhloměrných gyroskopů by bylo opravářské misi nepřekáželo.

Další drobné závady se vyskytly také na elektronické výbavě HST, kupř. na jednom jeho palubním počítači, na systému magnetické detekce polohy a také na zdrojích elektrického proudu.

Úkolem opravit dalekohled HST byla pověřena velmi zkušená skupina astronautů. Velel jí plk. USAF Richard O. Covey, který se už jedné opravářské mise zúčastnil (šlo o družici Syncom IV-3 v rámci STS-51-I v srpnu 1985) a dále měl na kontě ještě let STS-26 v září 1988 a STS-38 v listopadu 1990. Funkci pilota raketoplánu obsadil freg. kpt. USN Kenneth D. Bowersox (STS-50, červen 1992). Velitelem užitečného zatížení a současně specialistou č. 4 (MS-4) se stal dr. Story F. Musgrave (STS-6 v dubnu 1983, STS-51F v červenci 1985, STS-33 v listopadu 1989 a STS-44 v listopadu 1991). Musgrave měl být také jedním ze čtyř montérů ve vesmíru (EV-2).

Osádku doplňovali letoví specialisté: dr. Kathryn C. Thorntonová v roli MS-1/EV-3 (STS-33 v listopadu 1989 a STS-49 v květnu 1992), západoevropský astronaut švýcarského původu Claude Nicollier v roli MS-2 (STS-46 v červenci 1992), pověřený především obsluhou dálkového manipulátoru. Dále dr. Jeffrey A. Hoffman jako MS-3/EV1 (STS-51D v dubnu 1985 STS-35 v prosinci 1990 a STS-46 v červenci 1992), a konečně Tom Akers, jakožto MS-5/EV-4 (STS-41 v říjnu 1990 a STS-49 v květnu 1992). Tom se během svého posledního letu aktivně zúčastnil zachycení a opravy družice Intelsat 6 F-3.

HST krátce před zachycením (04.12.1993)Čtveřice astronautů vybraných pro montážní práci na HST pilně nacvičovala veškeré potřebné úkoly ve velkém vodním bazénu WETF v Houstonu (viz L+K 69, 1993, č.18, s. 1203). Celkem zde budoucí opraváři strávili kolem 700 hodin. Přitom jim hodně pomohly zkušenosti jejich kolegů, kteří testovali připravené nástroje v průběhu předchozích vesmírných expedic.

Pro let STS-61 byl zvolen nejmladší a zároveň nejmodernější americký raketoplán Endeavour. Ten byl po ukončení předchozí mise STS-57 dopraven 1. července 1993 do haly č. 1 v OPF (Orbiter Processing Facility), kde prošel obvyklým procesem odstrojování a výměny motorů SSME za novou garnituru.

V srpnu dorazily na floridský kosmodrom také jednotlivé náhradní díly a přípravky; těch se ujali technici v budově VPF (Vertical Processing Facility).

V říjnu proběhlo ve VAB (Vehicle Assembly Building) zkompletování družicového stupně (motory SRB a nádrž ET) a pak již následovala krátká pozemní cesta na rampu 39A.

Endeavour si však tady dlouho nepobyl. Zkušební odpočítávání (TCDT) za účasti letové osádky proběhlo ve dnech 4. a 5. listopadu 1993. Těsně před ním však technici zjistili, že v tzv. "bílém pokoji" v obslužné věži jsou zbytky jemného písku, použitého pro odstranění rzi a dalších nánosů, jakožto pozůstatek po právě dokončené generální opravě rampy 39A.

Přitom právě bílý pokoj má být sterilně čistý. I když jeho znečištění pískem nemělo vliv na zkušební odpočítávání, putovaly veškeré náhradní díly pro opravu HST zpět do průmyslové oblasti Cape Canaveral, aby si tu počkaly na pečlivou očistu rampy 39A. Pozemní týmy zatím smýčily všechny kouty PCR (Payload Changeout Room) a prověřily také těsnění ve stěnách i ve dveřích tohoto prostoru. Pro všechny případy došlo i na prohlídku už zabaleného užitečného zatížení.

Celkové znečištění mělo však takový rozsah, že se vedení kosmodromu raději rozhodlo použít ke startu rampu 39B. Po natankování hypergolických látek pro manévrovací motory OMS a pro trysky RCS odvleklo tedy mobilní vypouštěcí zařízení na pásovém dopravníku raketoplán Endeavour o kousek zpět směrem k VAB na rozcestí, odkud se celá sestava přesunula na rampu 39B. Poprvé v celé historii raketoplánu se již připravený družicový stupeň takto přesunul z jedné startovní rampy na druhou.

Hned dalšího dne dorazily na rampu 39B náhradní díly pro HST a byly spolu s pomocnými přípravky a s nářadím neprodleně umístěny do PCR. Pak se obslužná věž natočila k trupu raketoplánu, aby celé užitečné zatížení mohlo být přeloženo do otevřeného nákladového prostoru.

Do jeho zadní části putoval přípravek FSS (Flight Support System), v podstatě montážní plošina, na níž měl být později usazen dalekohled HST. FSS také zprostředkoval napojení dalekohledu na obslužné elektrické systémy raketoplánu.

Další důležitou součást užitečného zatížení tvořil SAT (Solar Array Transporter) umístěný v přední části nákladového prostoru. SAT v sobě skrýval dvojici nových slunečních baterií.

Pracovní nářadí bylo uloženo ve schránce ORUC (Orbital Replacement Unit Carrier) spolu se zbytkem náhradních dílů a s novou kamerou WF/PC-2.

Komise hodnotící připravenost k letu (FRR) se sešla 17. listopadu a stanovila datum startu na 1. prosince 1993. Po krátkém přerušení kvůli Dni díkůvzdání začaly přípravy ke vzletu Endeavour nabírat na rychlosti. V sobotu 27. listopadu přiletěla z Houstonu na Cape Canaveral letová osádka a v neděli ráno, v 09.00 EST (14.00 UT) se rozeběhlo (jako vždy od T -43 h) ostré odpočítávání. Šance na dodržení termínu startu prudce vzrostly poté, co ve večerních hodinách 28. 17 . úspěšně odstartovala z rampy č. 36 nosná raketa Atlas 2. Všechny sledovací prostředky kosmodromu bylo teď možno soustředit na let STS-61.

HST v nákladovém prostoru po zachycení (05.12.1993)Horší byla situace s počasím, které se neustále zhoršovalo. Nad kosmodromem visely nízké mraky, z nichž občas spadlo pár kapek deště, provázených silným nárazovým větrem, dosahujícím v nárazech rychlosti až 35 km/h.

"Máte tu po čertech větrné počasí," prohodil Covey k technikům, když šel po přístupovém můstku ke vstupu do raketoplánu. S poukazem na to, že co nevidět zaujme polohu v leže na zádech s nohama vysoko nad hlavou, dodal: "Teď mě čeká nejhorší pozice na nejlepším místě na světě. Tak ať vám to dlouho netrvá."

Štěstí však neměl ani on, ani jeho osádka. Prvního prosince, když countdown jinak bez problémů doběhl k T -9 min, vynutily si povětrnostní podmínky delší přerušení startovních příprav. Jak je však obvyklé při letech raketoplánů, vyžadujících setkání s jiným objektem, bylo startovní okno velice úzké. Doba od 09.58 do 11.04 UT nestačila k tomu, aby se živly umoudřily, takže start toho dne bylo nutno odvolat. "Na počasí prostě vliv nemáme," pokrčil rameny Bob Sieck, ředitel startovních operací. "A přitom všechno běželo tak krásně. No, snad bude zítra víc štěstí. " "Musíme provést úlitbu bohům větru," mínil Covey.

"Půjde to i bez toho," odporovali šmahem meteorologové a protentokrát se nemýlili. Nové odpočítávání se rozeběhlo od T -3 h (nebylo totiž třeba vypouštět pohonné látky z nádrží). Astronauti v té době po pozdní večeři napjatě sledovali meteorologický brífing. Kolem 01.45 EST nastoupili podruhé na svá místa v raketoplánu.

"Můžete včerejšek pokládat za nácvik navíc," utěšoval je vedoucí zkušebního týmu Mike Leinbach. "Hodně štěstí, mládenci. Budeme vám tady na Zemi držet palce!"

Také tentokrát proběhl contdown nerušeně. Ve středu 1. prosince v 04.27.00 EDT (09.27.00 UT) dospěl ke kýžené nule.

Reflektory ozářený raketoplán se zachvěl, na okamžik zmizel v oblaku dýmu a pak se jeho 2 046 207 kg pomalu nadzdvihlo a zamířilo nad Atlantský oceán.

Navádění na dráhu proběhlo bez problémů. V T +126 s byly odhozeny startovací motory SRB a Endeavour se se vzrůstající rychlostí blížil ke Starému kontinentu. Východní obzor před ním se pomalu jasnil a pak najednou nad horizontem vystoupilo Slunce.

"Nádherné svítání," vydechl do mikrofonu Covey. "Nám to tady taky tak připadá," potvrdil spojař Ken Cockrell. Na poezii však nebylo dost času. V T +8 min 32 s dosáhl družicový stupeň potřebné rychlosti a motory SSME dohořely. Trvá však ještě plných osm sekund, nežli tlak v nich klesne opravdu na nulu.

V T +8 min 49 s se odpoutala prázdná nádrž ET a Endeavour na pokyn svého velitele poodlétl pomocí motorů RCS do bezpečné vzdálenosti od bezmocně rotujícího válce. Prozatím byl na strmé suborbitální dráze s apogeem v mimořádné výši kolem 560 km, právě tak vysoko jako se nalézala observatoř HST.

Po dosažení apogea zapálili piloti raketoplánu na 4 minuty a 48 sekund motory OMS. Manévr uvedl Endeavour na výchozí dráhu ve výši 550-574 km, se sklonem 28,5° k rovníku.

Po obvyklých prověrkách všech palubních systémů dalo MCC souhlas k otevření nákladového prostoru a k pokračování v letu. Osádka toho využila k aktivaci a k vyzkoušení kamery IMAX, která byla určena pro záběry jejich opravářské činnosti.

Kosmonauté při EVA opravují HST (06.12.1993)Potom, krátce před 15.00 UT, uskutečnili Covey spolu s Bowersoxem první z celé řady manévrů nezbytných k vyhledání HST. Dráha družicového stupně činila teď, po NC-1, 559-574 km.

Práce pro ten den skončila, ale nikoho z osádky to příliš nemrzelo. Všichni se rádi uložili na kutě, protože toho předešlou noc příliš nenaspali.

Druhý den letu - 3. prosince - byl věnován přípravě "nádobíčka" pro výstup do kosmického prostoru. Zatímco tzv. EV-astronauti prověřovali svoje skafandry, obíral se Nicollier "kanadskou rukou". Kamerou, umístěnou na konci manipulátoru, prozkoumal veškeré vybavení uložené v nákladovém prostoru. Šlo o to, zda se v průběhu startu něco neuvolnilo nebo nepoškodilo.

Inspekce Nicolliera uspokojila a jeho dobrá nálada se ještě zvýšila po rozhovoru s prezidentem švýcarské konfederace Adelfem Ogim, který astronautovi samotnému i celé osádce Endeavour popřál jménem národního shromáždění a lidu Švýcarska mnoho štěstí a úspěchů v práci.

Relativního pracovního klidu na palubě využili také novináři, kteří během dopoledne uskutečnili krátký interview s velitelem lodi. "Je to opravdu smutné, ba tragické," řekl Covey novinářům, "že se vadu na HST nepodařilo zachytit dodatečným přezkoušením ještě na Zemi. Teď však už je pozdě honit bycha a na někoho poukazovat. Záleží tady na nás nahoře, abychom dalekohled dali do kupy a zajistili, aby pracoval tak, jak se předpokládalo... Jinak mohu potvrdit, že předchozí zkušenosti se vyplácejí. Když se dívám na práci svých kolegů pouhý den po startu, na jejich schopnost adaptovat se na stav beztíže, třebaže mnozí z nich byli v kosmu už před léty - pak je to obrovská dividenda z minulých letů, která se teď vyplácí."

V průběhu toho dne došlo také ke snížení tlaku v obytných prostorách raketoplánu z obvyklých 1014 hPa na 704 hPa. Byla to už příprava na výstup do kosmu. Piloti Endeavour provedli další dva setkávací manévry pomocí motorů OMS. Šlo o NPC a NSR, tedy o změnu rychlosti a výšky. Třetí korekční manévr NC-2 byl vzhledem ke kvalitě dosažené dráhy zrušen. Ráno se observatoř nalézala ještě 3200 km před svým stihatelem, ale ten se k ní toho dne přiblížil o 500 km. Další manévry čekaly na astronauty až večer a v noci, takže celá osádka Endeavour se mohla věnovat odpočinku.

Ani na Zemi nezaháleli. V noci na pátek ukončila observatoř HST poslední vědecká pozorování. Středisko STOCC (Space Telescope Operations Control Center) v Goddard Space Flight Center v Greenbeltu poblíž Washingtonu uzavřelo ochranný kryt před tubusem dalekohledu a převedlo observatoř do inerciální polohy, aby byla připravena na setkání s raketoplánem.

K tomu došlo třetího dne letu. Když byla osádka probuzena kolem půlnoci světového času, nacházel se Endeavour stále ještě 350 km za HST. Raketoplán se ovšem přibližoval ke svému cíli rychlostí asi 100 km za oběh.

"Jsme připraveni tu věcičku zachytit," hlásil pilot Bowersox do Houstonu. "A taky si na ní pořádně máknem," dodával.

Drobná korekce dráhy NH v 02.34 UT přivedla raketoplán do výchozí pozice 74 km za HST. Přibližně o 50 min později změnil korekční manévr NC-3 pomocí motorů OMS rychlost přibližování na 30 km za oběh (změna rychlosti činila 3,8 m/s). Další manévr NCC - přišel na řadu krátce před 04.00 UT. Jeho parametry byly vypočteny přímo na palubě Endeavour na základě optického zaměření HST a pomocí údajů z navigačního zařízení.

Letový specialista Hoffman se v té době snažil vypozorovat nějaké podrobnosti na stíhaném dalekohledu. Kolem 06.00 UT se mu to skutečně podařilo.

"Jeff si na to vzal triedr, " hlásil Covey do MCC. "Vzkazuje vám, že sluneční panely vypadají v pořádku. Jsou rovné."

Kosmonauté při EVA opravují HST (07.12.1993)Po několika minutách však velitel raketoplánu svoje hlášení opravil: "Ne, nejsou rovné. Jedna strana pravého panelu je pořádně pokřivená. To nám může zkomplikovat situaci. Uvidíme."

Manévr TI kolem 06.30 UT zahájil závěrečné přibližování. Řízení raketoplánu převzal teď Covey do vlastních rukou. Blíž, a ještě blíž. V 08.48 UT zachytil Nicollier manipulátorem kotvičku umístěnou na boku HST.

"Houstone," hlásil hned na to Covey do MCC. "Endeavour si potřásá rukou s panem Dalekohledem Hubblem. Neřekli byste, co je to za pohled !"

"Znamenáme, Bille," ozvala se Suzan Helmsová, která měla službu capcoma. "Máme z toho opravdu radost!"

Honička, během níž Endeavour musel urazit 7 320 000 km, skončila úspěchem. Zbývalo ještě uložit a zakotvit HST na montážní plošinu FSS v nákladovém prostoru. Ale i to se se zdarem podařilo a v 09.26 UT tvořil už HST s raketoplánem jeden celek.

Následoval předběžný průzkum dalekohledu pomocí kamery umístěné na konci kanadské ruky. Potvrdilo se, že jeden z panelů slunečních baterií je nadvakrát přelomen, v jednom případě dokonce téměř do pravého úhlu.

Více se osádka raketoplánu při prohlídce na dálku nedozvěděla, ale i tak se mohla uložit k odpočinku s pocitem dobře vykonané práce. Proto se také všichni hned následujícího dne v neděli 5. prosince pustili do práce s hodinovým předstihem proti plánu. V 03.51 UT se vystoupili do nákladového prostoru jako první Hoffman a Musgrave. Jejich prvořadým úkolem bylo vyměnit tři vadné úhloměrné gyroskopy včetně jejich řídicí elektroniky.

Opravený gyroskopický systém byl předpokladem pro pointaci dalekohledu při astronomických pozorováních. Oba pracovníci se z počátku pohybovali v nákladovém prostoru velice obezřetně.

"Pravidlo č. 1 zní: nezranit se!" prohlásil Hoffman při této příležitosti. "A č. 2? Nerozbít nic, co ještě není rozbité!"

"Tohle budeme mít na mysli po celou dobu práce," přizvukoval mu Akers z kabiny. "Při každém pohybu se musíme snažit abychom zbytečně do něčeho nenarazili a nepoškodili to."

Oba pracovníci v kosmu teď zaujali strategické postavení: Musgrave se připoutal lankem a spoléhal na různé úchyty, zatímco Hoffmana vozil na plošince přidělané na RMS jeho kolega Nicollier za asistence Kena Bowersoxe.

"Pomalu, jen pomalu," naváděl Nicolliera Hoffman. "Tak. Ještě o stopu směrem dolů. 0.K. Stop. Jenom o kousek blíž, stačí čtyři až šest palců. To je ono!"

Kosmonauté při EVA opravují HST (08.12.1993)Práce na gyroskopech byla naplánována na 4 až 6 hodin. Z počátku šlo vše velice dobře. Hoffman vyměnil šest pojistek za pouhých 12 minut, ačkoliv se počítalo, že mu to bude trvat tři čtvrtě hodiny. Také otevření dvířek, za nimiž se nacházely vadné gyroskopy, nečinilo kupodivu žádné potíže. Šrouby povolovaly úplně hladce a když Hoffman uvolnil poslední z nich, dvířka odskočila sama od sebe.

"Zdá se, že jsou šťastná, že se mohla otevřít," žertoval Hoffman. Ani vlastní výměna bloků gyroskopů RSU, z nichž každý byl vybaven dvěma setrvačníky, nečinila potíže. Propojení s HST povolilo jedna radost.

Díky hladkému průběhu montážních prací měli oba astronauti chvilkami čas rozhlédnout se okolo sebe. "Panebože," zvolal při jedné takové příležitosti Musgrave, ačkoliv to byl ostřílený veterán kosmických letů. "Panebože! Jeffe, podívej se tam dolů, na Zemi, jak se tam báječně odráží Slunce!"

Opravdu. Byl to fantastický pohled a stál za to. Později už na něj oběma astronautům tolik času nezbylo. Problémy vyvstaly v okamžiku, kdy se Musgrave pokusil uzavřít kryt na boku observatoře a zajistit ho protočením šroubů. Dvířka byla teplem mírně pokřivena, takže stále odskakovala.

"Tlačím na ně vší silou," funěl Musgrave, "ale není to nic platné. Jsem z toho už celý zpocený."

Teprve, když se po souhlasu ze Země připoutal páskem přímo k HST, aby mohl vyvinout větší sílu a když mu Hoffman pomohl přitlačit uzávěr vysoký 2,2 m také nahoře, podařilo se vzdorující panel zajistit na všechny čtyři západky.

EVA se tím však protáhla na 7 hodin a 24 min ovšem i s přípravou pracoviště pro následující den.

V 11.30 UT zapadl za Musgravem a Hoffmanem průlez do přechodové komory. Osádka Endeavour mohla odškrtnout první z hlavních pracovních položek.

"Prima práce, mládenci," pogratulovalo jim MCC. "Kolem dokola vzato, byl to perfektní výkon!" "Jo. Těší nás, že to tak proběhlo," odpovídal Covey. Rozhodně nepochybíte, vyhlásíte-li tuhle vycházku za úspěšnou."

O den později, v 03.25 UT, s dvaadvacetiminutovým předstihem, vyrazila do boje i druhá dvojice montérů: dr. Thorntonová a Tom Akers. Tato dvojice se zaměřila na sluneční baterie. Pravé křídlo, které se zbortilo, nebylo možno svinout zpět do pouzdra a tak Katy Thorntonová, upoutaná na plošince na konci RMS asi sedm a půl metru nad nákladovým prostorem, přidělala k polorozvinutému panelu pomocný držák. Teprve pak opatrně odpojila všechny konektory a uvolnila tři zámky, přidržující nosnou konstrukci panelu k HST. Nyní celou plachtu o hmotnosti asi 180 kg zvedla nad hlavu, podobně jako vzpěrač činku a v 04.51 UT kdesi nad Rudým mořem ji svinutou asi jen ze 30 % pomalu pustila z rukou.

"Vypouštím ji," ohlásila středisku.

"Už letí," potvrdil Akers.

Kosmonauté při EVA opravují HST (09.12.1993)Nicollier okamžitě stáhl kanadskou ruku a Covey krátkým zapálením motorků RCS vzdálil Endeavour od dalšího kusu kosmického smetí.

"Ano. Už letí," zvolala Thorntonová. "Tome, podívej se na to! Vypadá opravdu jako letící pták."

Na pozadí modré Země se zlatě lesknoucí pás vzdaloval od raketoplánu rychlostí 18,5 km za oběh. Při pomalé rotaci odrážel sluneční paprsky, takže opravdu připomínal ptáka mávajícího křídly.

Thorntonová se o něj přestala starat. Za Akersova přispění vyňala z transportní skříňky kazetu s novým svinutým panelem a usadila ji na uvolněné místo. Montáž prvního panelu jí trvala necelou hodinu. Částečná ztráta spojení se Zemí, kde ji slyšeli, zatímco ona nemohla fónii přijímat, přitom vůbec nepřekážela. Příslušné pokyny tlumočil své spolupracovnici Akers.

Druhý panel se podařilo bez potíží srolovat zpět do pouzdra asi tak, jako se svinuje roleta. Jeho odpojení a uložení do držáku v nákladovém prostoru nečinilo sebemenší potíže. Techniky bude zajímat, jak se tři a půl roku pobytu v kosmu podepsalo na vlastnostech fotovoltaických článků i na stavu ostatních konstrukčních prvků. Také upevnění druhé kazety se slunečními bateriemi zvládla Thorntonová bez problémů.

Připomeňme, že u nových panelů došlo v podstatě ke třem úpravám: Hlavní konstrukční změnou bylo přidání tepelné ochrany na podpůrné kroucené tyče vyrobené laserovým svářením asi z jednoho tisíce kotoučků pohliníkovaného mylaru do tvaru vlnovce. Komplikovaný systém kladek pro napínání teflonové skelnými vlákny zesílené plachty se slunečními články byl nahražen jednodušším zařízením a konečně rozvíjecí buben dostal účinné brzdy, zabraňující nežádoucímu pohybu panelů.

Po úspěšné montáži renovovaných slunečních baterií a po přípravě na třetí vycházku se oba astronauti vrátili do raketoplánu kolem 07.00 UT.

Šestý den letu (v Houstonu bylo ještě pozdě večer 6. prosince) probudil osádku raketoplánu spojař Greg Harbaugh slovy: "Den za dnem se tu sázíme, zdali při další vycházce překonáte doposud dosažené výsledky."

"Nezakřikni to," odpověděl mu velitel lodi. "Štěstí nám dosud velice přálo. Doufám, že se nás bude držet i nadále."

Také že drželo. Musgrave a Hoffman vystoupili do kosmického prostoru v úterý 7. prosince v 03.36 UT. Na pořadu dne byla výměna staré širokoúhlé planetární kamery WF/PC (čti viff-pik) za modernější model WF/PC-2. Ten, jak víme, byl už vybaven zabudovanou korekční optikou.

"Podívej se na to bejby," zajásal Hoffman, když po demontáži starého přístroje otevřeli schránku s novou kamerou. "Fungl novej viff-pik. S tím se to teda bude snímkovat. Takže dem na věc!"

Bedna zvící malého piana o hmotnosti téměř 280 kg musela zapadnout na své místo s milimetrovou přesností.

HST na RMS krátce před uvolněním (10.12.1993)"Na mé straně to vypadá dobře," hlásil Hoffman, zavěšený na RMS, když nasměroval WF/PC-2 tam, kam patřila. "U mě je to nafous," přitakal Musgrave, který vypomáhal zespoda. "Řekl bych, že na tohle čeká pěkná řádka astronomů," prohodil Hoffman, jenž sám patřil do hvězdářské branže. "Sám jsem zvědavej na ty fotky."

Stará kamera byla se vší úctou uložena do nákladového prostoru. Měla na svém kontě k dobru přibližně polovinu všech pozorování provedených pomocí HST. Gelá výměnná operace trvala asi dvě a půl hodiny, o 35 minut méně, nežli se čekalo. Přitom oba astronauti pracovali jen při průletu Endeavour zemským stínem, aby citlivé detektory kamery neutrpěly přímým slunečním světlem.

Montáž byla ukončena v 06.05 UT. Když raketoplán přelétal Mexický záliv, připojovali už oba pracovníci elektrické konektory.

"Zdá se mi, že je tam," hlásil Hoffman vítězně na Zemi.

Jen o 35 minut později uskutečnilo středisko STOCC v Greenbeltu první kroky k oživení nové kamery. Předběžné zkoušky jen potvrdily bezvadnou kvalitu montáže.

Během této směny přibližně jednu hodinu před harmonogramem, byly splněny i podružnější úkoly, jako např. instalace dvou magnetometrů, sloužících k hrubé orientaci dalekohledu v prostoru. Magnetometry jsou situovány poblíž vstupní apertury. V rámci výměny bylo nutno celý HST i s montážním stolem sklopit, ale i tak musel pilot Bowersox zvednout oba mechaniky manipulátorem RMS asi 13 metrů nad trup raketoplánu.

"Nezapomeň, Soxi," napomínal ho přitom žertem Musgrave, , že já absolutně nesnáším výšky!"

Ze svého vyvýšeného stanoviště měli oba astronauti jedinečný pohled na panorama Země, která ubíhala hluboko dole, víc jak 570 km pod nimi. Na tenhle zážitek pracovníci vzpomínali i po návratu do kabiny v 10.16 UT.

Ale to stále ještě neznamenalo konec dobrodružství. Teď byl opět na řadě smíšený pár Thorntonová-Akers. Ti nastoupili do práce dalšího dne v 03.13 UT. Měli provést operaci "očí a mozku", jak to s notnou dávkou fantazie označovali někteří novináři v denním disku.

Prvořadým úkolem bylo vymontovat ze služebního úseku dalekohledu vysokorychlostní fotometr HSP. Předtím ovšem museli pracovníci z STOCC přerušit dodávku elektrické energie do přístroje a pak Thorntonová, upoutaná na plošině RMS, uvolnila elektrickým šroubovákem kryt HSP. Akers vlezl otevřeným otvorem do nitra dalekohledu, odpojil konektory přívodních kabelů a pak pomohl vysunout 221 kg těžký přístroj usazený na kolejnicích ven, přímo do náruče své spolupracovnice. Pak spolu s ní přenesl těžký přístroj do dočasného lůžka v nákladovém prostoru. Stav beztíže jim při tom byl neocenitelným pomocníkem. Za normálních podmínek by na něco takového nikdo nemohl pomýšlet bez přispění jeřábu nebo jiné techniky.

Následovala druhá část akce. Nicollier přesunul Thorntonovou nad schránku s modulem COSTAR, který novináři pokřtili jako "brýle pro Hubbleův dalekohled". Kathy uchopila zařízení o hmotnosti 290 kg - tedy pětapůlkrát těžší nežli je sama - a opět se Nicollierem nechala dopravit před otvor v HST. Akers zalezl opět dovnitř a pomáhal Thorntonové nasměrovat bednu o velikosti telefonní budky (2,2 x 0,9 x 0,9m) k okraji kolejnice.

"Teď už to bude legrace," řekl. "Trochu na stranu prosím. Asi o tři palce. Opatrně! Jen špičkami prstů... Tak pojď, stará, pojď. Sláva, už zapadla! Vypadá to dobře. Zasouvej!"

HST po opravě a uvolnění k samostanému letu (10.12.1993)Skutečně. Stačilo jediné zatlačení a celé zařízení, které mělo odstranit "krátkozrakost" dalekohledu, zapadlo na své místo.

"Už ho tu mám," volal vítězně Akers. "Už sedí!"

Celá záležitost zabrala pouhé dvě hodiny a 35 minut místo plánovaných 3 hodin a 10 minut. Zbývalo jen přemístit starý fotometr HSP do pouzdra po COSTARu a "oční operace" byla u konce.

"Story šlo nám to, jako po másle," hlásil Akers veliteli užitečného zatížení. "Teď už si ho STOCC může oživit kdy chce." Dodejme, že dotyčné středisko nezaváhalo a zapojilo proud v 05.57 UT.

Zbývala ještě "mozková operace", totiž oprava palubního počítače DF-224, který potřeboval nový koprocesor. Astronauti tedy provedli příslušnou výměnu, ale na Zemi nebyli s funkcí počítače stále ještě spokojeni. Dokonce se začalo uvažovat o další, šesté, neplánované vycházce do nákladového prostoru, jen kvůli počítači.

Tak či onak, hlavní úkoly letu byly však splněny a teď už zbývaly jen maličkosti.

"Máme zbrusu nový dalekohled," konstatoval astronauthvězdář Hoffman. "Teď uvidíme co Hubble opravdu dokáže s novýma očima. Budou to nejspíš vzrušující poznatky, nejen pro astronomy, ale pro celý svět."

Jiný důvod k radosti měl Tom Akers, který při své poslední vycházce (při mozkové operaci) překonal rekord v kumulované délce výprav do vzduchoprázdna, včetně pobytu na povrchu Měsíce, který dosud držel Eugene Cernan.

"To je ohromné," reagoval Covey, který se o tom dozvěděl od spojaře Harbaugha. "To už je něco!"

"Jen klid," odporoval mu Harbaugh. "Pamatuj, že řekordy jsou od toho, aby byly překonávány."

Na poslední, v pořadí už pátou vycházku během mise STS-61 se vydali Hoffman a Musgrave ve čtvrtek 9. prosince v 03.30 UT. Asi hodinu před tím piloti zkorigovali dráhu raketoplánu v rámci příprav na opětovné vypuštění HST. Před tím však museli Hoffman a Musgrave ještě vyměnit ovládací elektroniku slunečních baterií. Při této práci vyklouzly Hoffmanovi z rukou tři šroubky. Nicollier duchapřítomně zamanévroval s kanadskou rukou, takže Hoffman mohl první odplouvajíCí šroub zachytit. Druhé dva dohonil Musgrave v nákladovém prostoru, takže celá operace mohla nerušeně pokračovat. Ta byla ukončena kolem 07.00 UT. Teď šlo o to, instalovat ještě záložní zdroje elektrické energie pro spektrometr s vysokou rozlišovací schopností (přístroj GHRS). To trvalo přibližně jeden a půl hodiny. Pak už jen zbývalo umístit na magnetometry náhradní krytky, které vyrobili v průběhu předchozích dnů letu Bowersox a Nicollier přímo na palubě raketoplánu na žádost astronomů.

Při této závěrečné montáži využili oba pracovníci svého vyvýšeného postavení k poslednímu rozhlédnutí kolem sebe. "Příšerné," vykřikl Musgrave. "Vidím odsud celou Austrálii. Ale úplně celou!"

Noční přistání Endeavour STS-61 na KSC (13.12.1993)Po půl hodině byl schopen na noční straně Země identifikovat světla San Francisca, Las Vegas, Phoenixu a Albuquerque.

Pracovní program však pokračoval bez ohledu na krásy či hrůzy Země. Na řadu přišlo vyklopení pouzder se svinutými slunečními bateriemi. Když servomotory na povel nezabraly, použil Musgrave k uvolnění kazet ruční klíč. Zcela lehce se mu podařilo sklopit kryty do patřičné polohy zajištěné západkami. Pak oba astronauti s napětím očekávali další dění. První z panelů slunečních článků se začal rozvíjet v 10.05 UT a krátce poté, v 10.30 UT, ho následoval i druhý. Doba rozvinutí trvala asi pět minut.

Hoffman a Musgrave se vrátili do kabiny raketoplánu po 7 hodinách a 21 minutách. Plánované opravy skončily. Celková doba všech výstupů v průběhu letu STS-61 činila 35 h 28 min.

"Jsme na vás pyšni, kosmičtí montéři," pochválilo středisko čtveřici pracovníků. "Odvedli jste opravdu perfektní práci!"

"Teď už jen zbývá postavit tohle neposlušné bejby na vlastní nohy," prohlásil Covey poté, co mu ze Země sdělili, že opravený ale dosud stávkující počítač DF-224 přišel k rozumu, a že tedy nebude třeba kvůli němu ještě jednou vyrazit do nákladového prostoru. To se příliš nelíbilo dvojici Thorntonová-Akers, kteří se cítili ošizeni o svoji příležitost. Covey však byl jiného názoru: "Tím lépe," přikývl ke zprávě o počítači. "Zdá se, že Hubble chce na svobodu."

Bylo už to devátého dne letu. STOCC naplnilo paměť palubních počítačů HST potřebnými navigačními údaji, aktivovalo samostatné stabilizační gyroskopy a magnetické cívky. Raketoplán Endeavour stále ještě letěl po prakticky kruhové dráze ve výši 593-594 km a jeho osádka se připravovala na vypuštění dalekohledu. Nicollier uchopil HST kanadskou rukou a ostatní členové osádky dálkovým povelem odpojili konektory kabelů, jejichž prostřednictvím byl dosud celý kolos HST zásobován ze zdrojů raketoplánu. Pak došlo na uvolnění zámků které poutaly dalekohled k jeho dočasnému loži v nákladovém prostoru. Nicollier zvedl obrovskou hmotu nad trup družicového stupně a středisko STOCC zahájilo sekvenci povelů otevírajících kryt tubusu dalekohledu. Procedura trvala 33 min. Pak se na Nicollierův pokyn uvolnilo sevření manipulátoru kolem kotvičky a HST se vydal na vlastní pouť. Covey rychlost vzdalování upravil dvěma nepatrnými manévry RCS na 0,3 m/s.

"Opravili jsme tě, prevíte," pomyslel si při tom, "Opravili jsme tě a teď si leť, kam chceš!"

Desátý a jedenáctý den letu znamenal odpočinek především pro letové specialisty. Ti snímkovali povrch Země a pozorovali, jak se kontinenty otáčejí hluboko dole pod lodí.

Velitel a pilot provedli obvyklou kontrolu všech systémů družicového stupně jako přípravu na přistání. K tomu došlo 13. prosince 1993. Manévr motory OMS v 04.15 UT nad Indickým oceánem přivedl Endeavour z nebeských výšin zpět na Zemi. V 05.25.33 UT se kola jeho podvozku dotkla dráhy 33 na letišti SLF na Kennedy Space Center na Floridě. O 12 sekund později vypustil Bowersox brzdicí padák. Ten byl odhozen krátce před tím, nežli se raketoplán v 05.26.26 UT zastavil po doběhu dlouhém 2400 m. Jeho let trval 10 dní 19 h 59 min a přišel na 629 mil. USD.


Aktualizováno : 14.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.


(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-61/index.htm)

Stránka byla vygenerována za 0.165333 vteřiny.