kosmo.cz - Pilotované lety - STS

M.označení	Start	Přistání	Délka letu	Poznámka
1994-020A	09.04.1994	20.04.1994	11d 5h50m	SRL-1

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | Sarex a ČR | STS-59 v NASA ]

Popis letu : (převzato z L+K 2-3/95 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-59 / SRL-1

RADARY SLEDUJÍ ZEMI

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Po ukončení mise, která vyvrcholila úspěšnou opravou Hubbleova kosmického dalekohledu byl raketoplán Endeavour 13. prosince 1993 dopraven do haly č. 1 v budově OPF k obvyklému odstrojení a poletové kontrole.

Strávil zde celkem 67 pracovních dní, během nichž technici vyměnili trojici motorů SSME. Další motory, totiž OMS a moduly motorků RCS prošly údržbou v budově HMF (Hypergolic Maintenance Facility).

V budově OPF bylo do vyprázdněného nákladového prostoru instalováno nové užitečné zatížení. Vedle obvyklých kanystrů GAS s autonomními experimenty šlo tentokrát o další ze série zařízení, sloužících mezinárodní vědecké komunitě v rámci projektu "Expedice k planetě Zemi". Uvedené zařízení dorazilo na KSC již v červenci roku 1993.

Byla to SRL-1 (Space Radar Laboratory One), sestávající z amerického radiolokátoru SIR-C a z německo-italského analogického přístroje X-SAR. Obojí dohromady představovalo nejrozměrnější objekt kosmické techniky, jaký byl až dosud zkompletován v kalifornské Laboratoři proudového pohonu, známé spíše pod zkratkou JPL.

SRL-1 měla rozměry 12x4x4 m a hmotnost 10 500 kg. Namontována na standardní paletu ze stavebnice Spacelab zabírala téměř celý nákladový prostor Endeavour. Na rozdíl od předchozích radiolokátorů použitých v kosmu pro dálkový průzkum Země pracovala SRL-1 na několika frekvenčních pásmech; s trochou nadsázky ji bylo možno charakterizovat jako "barevný" radar. Povězme si o tom něco více.

SIR-C navazuje na úspěšnou řadu amerických radiolokátorů určených pro kosmos počínajíc přístrojem Seasat z roku 1988, přes SIR-A (1981) až po SIR-B (1984). Všechny postavila pro NASA americká firma Ball Communications Systems Div. ve spolupráci s JPL. Nejnovější z nich, model C, pracuje ve dvou frekvenčních pásmech L a C, přičemž na obou z nich může vysílat i přijímat buď s horizontální nebo s vertikální polarizací vln. Protože používá mnohaprvkové antény s fázovým řízením je směr vysílaného paprsku ovládán elektronicky a nevyžaduje složitých a velmi hmotných zařízení pro natáčení antén.

Naproti tomu evropský systém X-SAR pracuje v pásmu X pouze s vertikální polarizací a používá anténu staršího typu, která musí být uchycena výkyvně, aby dosáhla plošného snímání zemského povrchu synchronně s elektronicky řízeným paprskem SIR-C.

Celková hodnota laboratoře SRL-1 se vyšplhala na 366 mil. USD.

Množství dat, nasbíraných všemi třemi radiolokačními systémy, mohlo dosahovat až 225 miliónů bitů za sekundu. Na podchycení tak enormního množství informací byly na palubě Endeavour připraveny tři digitální magnetofony s rotující hlavou (dva provozní a jeden záložní), které měly předpokládaný úlovek - asi 23 terabitů (32.1012 bitů) informací zaznamenat na 130 kazetách. Část z toho mohla být přenesena na Zemi prostřednictvím sítě družic TDRS, ovšem kapacita linky v pásmu Ku činí jen 50 Mbit za sekundu, přičemž spojení s touto maximální přenosovou rychlostí se dalo uskutečnit jen asi ve třetině celkové letové doby. V ostatním čase byl raketoplán kvůli radiolokačnímu měření natočen k Zemi tak, že jeho parabolickou anténu nešlo zaměřit na retranslační družici.

Na konečném vyhodnocení všech nashromážděných dat se mají podílet vědci ze 13 zemí.

Laboratoř SRL-1 prošla řadou testů v budově OCB. Posledního z nich, který probíhal v lednu 1994, se zúčastnila i letová osádka raketoplánu. Tu tvořili: velitel Sidney M. Gutierrez (STS-40 v červnu 1991), pilot Kevin P. Chilton (STS-49 v květnu 1992), velitelka užitečného zatížení Linda M. Goodwinová (STS-37 v dubnu 1991 ) a letoví specialisté Jerome Apt (STS-37 v dubnu 1991 a STS-47 v září 1992), Michael R. Clifford (STS-53 v prosinci 1992) a Thomas D. Jones, jediný nováček mezi ostřílenými kozáky.

Po instalaci SRL-1 v nákladovém prostoru, po ověření správného spojení se systémy družicového stupně (IVT - Interface Verification Test) a po dalších komplexních zkouškách (EET - End-to-End Test) putoval 14. března 1994 raketoplán na speciálním podvozku i se svým nákladem do budovy VAB, kde k němu technici připojili již sestavené motory SRB a nádrž ET.

Zdržení ve VAB bylo minimální. Již 19. března vyrazil pásový transportér s mobilním vypouštěcím zařízením a se zkompletovaným raketoplánem na rampu 39A. Tady proběhlo úspěšně simulované odpočítávání, takže start byl stanoven na 7. dubna 1994 v 08.07 místního času EDT.

Následoval ostrý countdown, který začal 4. dubna v 11.00 EDT (15.00 UT) od T -43 h. Mezitím však došlo k drobnému problému. Technici, kteří prováděli inspekci turbočerpadel ve výrobním závodě firmy Rocketdyne v Canoga Park v Kalifornii, zjistili, že poloměr zakřivení jedné z lopatek statoru řídícího průtok kapalného kyslíku do prvního stupně spalovací komory je u právě testovaného čerpadla o 0,8 mm menší než vyžadovala specifikace. Tato nepatrná odchylka mohla podle revizních pracovníků vyvolat nepřiměřené namáhání vadného dílu. Při jeho eventuálním odlomení by se odštěpek případně dostal až do turbíny, kterou by možná vyřadil z provozu. To by vedlo k vypojení motoru s následným nouzovým přistáním raketoplánu - pokud by ovšem všechno probíhalo dobře. V horším případě se nedala vyloučit exploze čerpadla s katastrofálními následky pro družicový stupeň i jeho osádku.

Pracovníci firmy Rocketdyne tedy narychlo prověřili 14 dalších čerpadel, která byla k dispozici; při inspekci nalezli ještě jeden kus s podobnou závadou. Následkem toho se vedoucí činitelé na Floridě rozhodli prověřit pro jistotu veškerá čerpadla namontovaná na Endeavour - třebaže už před tím prošla předepsanými prověrkami.

To ovšem znamenalo prodloužit plánované přerušení countdownu v T -27 h o celý den. V získaném čase navíc mohli technici - ovšem bez demontáže, pouze s pomocí vláknové optiky - proměřit všechna podezřelá čerpadla. Samozřejmě, vše bylo v naprostém pořádku. Nehrozilo tedy týdenní zpoždění, které by si vyžádala případná výměna vadného zařízení. Ovšem i tak bylo nutno přesunout start na pátek 8. dubna na 08.06 EDT.

"Tak jsme na ta palivová čerpadla vyzráli," mnul si ruce vedoucí startovních příprav Mike Leinbach. "Teď už se dá klidně odstartovat."

"Hm. Pravděpodobnost, že se to nepovede, je však stále asi 60%," krotil jeho optimismus Ed Priselac z meteorologické služby USAF. "Předpověď nevypadá na nic moc!"

Přes tento pesimistický názor spělo odpočítávání rychle k cíli bez jakýchkoliv technických potíží. V časných ranních hodinách 8. dubna se však začalo kazit počasí, jako by chtělo dát Priselacovi za pravdu. V T -9 min, při posledním plánovaném přerušení operací, se odpočítávání kvůli zhoršeným meteorologickým podmínkám muselo zastavit. Nešlo o nic dramatického, bylo jen třeba splnit limity pro nouzový přistávací manévr raketoplánu. Ty požadují nejvýše poloviční oblačnost ve výši menší než 8000 stop (2440 m), což prozatím nevyhovovalo, ale meteorologové se dušovali, že v oblačnosti přecházející fronty jsou díry, kterých by se dalo využít ke startu. To znělo slibně, i když startovní okno v délce dvou a půl hodiny se pomalu blížilo ke konci. Vedoucí startovních příprav proto dovolil, aby countdown postoupil až k T -5 min. To je poslední limit před spuštěním zážehové sekvence turbočerpadel hydrauliky APU a tedy okamžik, ke kterém lze dojít se zachováním možnosti opakování vzletu raketoplánu hned následující den.

Částečně měli meteorologové pravdu. Nebe nad KSC se začínalo protrhávat. Za to se dostavila další potíž: vítr zesílil nad limit povolený pro nouzový přistávací manévr RTLS. Osádka Endeavour sice souhlasila s tím, že zůstane v kabině raketoplánu déle, než dovolují předpisy, ale vyhlídka na celkové zlepšení povětrnosti byla tak mizivá, že Mike Leinbach nakonec start Endeavour odvolal.

Po zabezpečení rampy se astronauti vrátili do svého dočasného obydlí v OCB, technici vyprázdnili nádrž ET a odpočítávací čas se vrátil na T -11 h.

Nový countdown začal ještě téhož dne odpoledne v 17..45 EDT. O pět hodin později bylo zahájeno opětovné plnění odhazovací nádrže, ale osádka Endeavour se vrátila na rampu až 9. dubna krátce před čtvrtou hodinou ranní.

Po přechodu frontální poruchy se nebe nad kosmodromem skvělo čistotou a také nárazy větru utichly. Zbytek odpočítávání jakoby nebyl, takže Endeavour vyrazil na svoji šestou misi bez překážek. V 11.05.00 UT zamířil raketoplán směrem na severovýchod nad Atlantik a jeho navádění na dráhu bylo nominální: motory SRB dohořely a byly odhozeny v T +125 s, motory SSME dostaly povel MECO (Main Engines Cut-Off) v T +514 s. Po dosažení apogea suborbitální dráhy došlo na zážeh motorů OMS. Ty přivedly družicový stupeň na pracovní dráhu ve výši 222-224 km se sklonem 57° k rovníku.

Jakmile osádka Endeavour po nezbytných prověrkách dostala povolení k pokračování v letu, rozdělila se okamžitě na dvě směny: "červený" tým vytvořili Gutierrez, Chilton a Goodwinová; ti se zhruba dvě a čtvrt hodiny po startu pustili do oživování laboratoře SRL-1. "Modrý" tým (Apt, Clifford a Jones) se prozatím uložil ke spánku .

Oživení SIR-C za pomoci pozemního střediska proběhlo bez problémů; přístroj okamžitě začal pořizovat "snímky" zemského povrchu. Totéž se nedalo říci o druhém přístroji. U toho zlobil výkonový zesilovač ve vysílači a teprve po tříhodinové námaze objevili technici závadu. Ta tkvěla v chybné indikaci podpětí ve zdrojové jednotce. Jakmile se podařilo tento falešný poplach změnou programu v řídicím počítači potlačit, připojil se radiolokátor X-SAR k měření. Také přidružený přístroj MAPS zahájil činnost, tj. mapování koncentrace oxidu uhelnatého a jeho rozložení v zemské atmosféře.

Druhého dne měly radiolokátory na svém kontě k dobru už čtyřicet různých obfastí a to nepočítáme 19 prioritních lokalit, u nichž pozorování probíhalo nepřetržitě.

Všechno běželo bez příhod také třetího dne. Radary v tu dobu sledovaly pouštní oblasti v Alžíru. Data o nich byla vysílána na Zemi přímo, protože vědci měli zájem na zjištění, zda je takto možno objevit stopy po zaniklých zavodňovacích systémech.

Zajímavé výsledky byly objeveny na záběrech oceánu poblíž Japonska. Odborníci okamžitě odkryli několik ropných skvrn. Metoda odhalování znečištění oceánů byla navržena Hamburskou univerzitou ve spolupráci s Japonci. Bude mít v budoucnu zřejmě značný význam při postihu nepoctivých kapitánů tankerů, kteří nelegálně vypouštějí zbytky nákladu v nádržích a poškozují tak životní prostředí.

Lindě Goodwinové se podařilo získat výborné fotografické snímky bouří nad Jižní Amerikou a také zajímavé záběry mořských vln. Fotografické snímky pořízené ve vizuální části spektra vhodně doplňovaly údaje získané radiolokačním průzkumem.

Také vysílačka Sarex II nezahálela. Osádce Endeavour se podařila řada spojení se školáky a skautíky v Michiganu, Kalifornii a Texasu. Spojení byla předem naplánována a dohodnuta.

Tom Jones z "modré" směny měl podobné štěstí jako jeho kolegyně Goodwinová: i on mohl poreferovat vědeckým zájemcům o silných bouřích - tentokráte v oblasti Tchaj-wanu, Filipín a Nové Guiney.

Vědci na Zemi si pochvalovali zvláště zařízení MAPS (v ceně 8 mil. USD), které při své práci na zjišťování znečištění ovzduší již po dvou dnech zmapovalo téměř polovinu povrchu Země.

"Je tam po čertech mnoho kouře, tedy jižně od Žluté řeky," potvrdil Tom Jones data získaná přístrojem MAPS, který hlásil vysokou koncentraci oxidu uhelnatého právě nad Čínou. "Vypadá to na pořádně velký požár," dodával astronaut.

V průběhu čtvrtého dne letu obšťastnila osádka raketoplánu vědecké pracovníky na Zemi souborem čerstvých dat pro předběžnou analýzu. Šlo o záběry z And v Bolívii. Na nich se hledaly především projevy deskové tektoniky a všeho, co s tím souvisí, např. rozsáhlé sesuvy půdy. Získané informace byly tím cennější, že šlo o průzkum těžko přístupných oblastí.

Jay Apt ohlásil nové bouře ve středním Pacifiku a jeho kolega Tom Jones prohlásil, že jsou to nejintenzivnější elektrické výboje jaké kdy pozoroval.

"Modří" se pro změnu věnovali fotodokumentaci radarem sledovaných oblastí v Číně a "červení" zaslali na Zemi data získaná pomocí X-SAR z oblasti Sarobetsu v Japonsku. Tato oblast byla podkládána za velmi prioritní. Zde se srovnávala řada dat z vesmíru s měřeními získanými na Zemi, především pokud šlo o terénní profil. Podobná srovnání - spíše však ekologického charakteru - probíhala v oblasti zálivu Campeche v Mexiku. Korelován byl charakter odraženého signálu se stavem vegetace v období sucha; později měl být obdobný výzkum proveden i v období dešťů při druhém vzletu laboratoře SRL v srpnu 1994 (k tomu ve skutečnosti došlo až 16. září 1994). Ke všem těmto datům dodávala osádka družicového stupně fotografickou dokumentaci zaměřenou zejména na lidskou činnost: vypalování a kácení pralesního porostu, ale také na jeho poškození tropickými bouřemi.

Během noční směny sledovali astronauti podpovrchové struktury v Namibijské poušti v Jižní Africe se stejným zájmem, jako záběry ledových polí v Ochotském moři u pobřeží Sibiře. Byla to vítaná změna po jednotvárnosti panující v oblastech sucha v Súdánu. Mnohem zajímavější objekt radiolokačního výzkumu představovaly pouště v Ománu. Tady astronauti hledali na žádost archeologů stopy zaniklého města Ubaru, bohatého obchodního střediska v době kolem 3000 let př. n. I. Toto město, o němž je zmínka v koránu a ve známých "Pohádkách tisíce a jedné noci" bylo považováno za výmysl do té doby, než první radiolokační družice objevily známky jeho existence. Osádka Endeavour teď měla za úkol prvotní pozorování potvrdit nebo vyvrátit; existenci města se - alespoň podle nezaručených zpráv - podařilo potvrdit.

Když 12. dubna v 07.47 UT přelétal raketoplán nad Austrálií, podařilo se Jay Aptovi navázat pomocí Sarexu spojení s kosmonautem Usačovem na Miru, který byl v tom okamžiku přes 2700 km daleko. Apt popřál svému ruskému kolegovi dodatečně všechno nejlepší ke Dni kosmonautiky, ke 33. výročí letu Jurije Gagarina.

Po tomto dálkovém setkání v kosmu se pozornost astronautů opět obrátila k Zemi: "Vidíme ustupující hranici sněhu v Asii," sděloval Jones vědcům na Zemi. "Rozlišujeme různé druhy vegetace a změny terénů, způsobené přírodními vlivy - počasím, nebo geologickými procesy jako jsou erupce sopek a zemětřesení - ale také výsledky obyčejných polních prací."

Dat z radiolokátorů utěšeně přibývalo; již téměř polovina připravených kazet byla jimi zaplněna. Šestého dne letu dostali příděl informací také němečtí vědci. Při přeletu Evropy vysílal Endeavour plných šest minut data z pozorování přístrojem X-SAR v alpské oblasti Otztal, která patřila mezi preferované lokality, především z hlediska hydrologie. Šlo o výzkum souvislosti mezi stavem sněhové pokrývky a jejím táním a množstvím spodní vody v sousedních oblastech.

Ekologické studie byly zaměřeny na oblasti evropské části Ruska, Sibiře a Ugandy, zatímco oceánografické průzkumy se soustředily k pobřeží Austrálie, na Golfský proud a na severní Atlantik. Předmětem hydrologického zájmu se stala Kalifornie, Oklahoma a Brazílie. Geologové získali poznatky z Chile, Číny a Filipín, zde především z oblasti sopky Pinatubo. Podrobnému studiu neunikla ani seismicky aktivní oblast zlomu sv. Ondřeje, kde se neustále musí počítat se zemětřesením, hrozícím zejména San Francisku.

"Modrý" tým pořídil výborné záběry z oblasti zpustošených požáry v Číně v roce 1987. Ty budou důležité pro vyhodnocování dat z přístroje MAPS.

Všechna měření probíhala tak hladce, že osádka mohla do svého pracovního programu zahrnout i původně neplánované pozorování oblastí záplav ve státě Missouri a v Německu.

"Tyhle záplavy hned tak nepřestanou," prorokoval Tom Jones. "Nad touto oblastí USA visí spousta bouřkových mraků. Vidím až sem, jak se tam neustále křižují blesky. "

Předmětem zájmu byly také záplavy v Kolumbii, to se však dálo v návaznosti na plánovaná studia zavlažovacích systémů v této zemi.

Dalším cílem pozorování se stala Havaj, Austrálie, Wyoming a Galapágy. Data, pravidelně přehrávaná na Zemi, nesla s sebou údaje o změnách vlhkosti půdy v Oklahomě a v Texasu. Na tomto projektu spolupracovali středoškoláci z Ninekah, kteří prováděli pozemní měření, aby se ukázalo, jak hluboko pod povrch proniknou vyslané rádiové vlny.

Podobná spolupráce s německými studenty proběhla devátého dne letu. Na kalibračním polygonu u Oberpfaffenhofenu byl zjišťován stav porostu a vlhkost půdy.

Většina nasbíraných údajů se shromažďovala na palubě raketoplánu a jen vybrané vzorky putovaly hned na Zemi. K těm patřila např. data o sopkách: Pinatubo na Filipínách a Kilauea na Havajských ostrovech.

Desátého dne letu se Jay Apt spojil pomocí Sarexu se svými kolegy Normanem Thagardem a Bonnie Dunbarovou, kteří se v té době připravovali v Hvězdném městečku na společný let s ruskými kosmonauty na stanici Mir.

Osádka Endeavour také odeslala na Zemi celosvětovou mapu rozvrstvení oxidu uhelnatého ve výškách od 3 do 16 km nad povrchem Země. Mapa byla pochopitelně získána prostřednictvím přístroje MRPS.

"Vůbec jsme nepředpokládali tak katastrofální rozsah znečištění, jaký nám teď ukazují přístroje," zhrozil se vedoucí tohoto vědeckého projektu. "Že je více znečištěnin nad severní nežli nad jižní polokoulí je přirozené a dalo se to očekávat. V zimě se oxid uhelnatý v atmosféře odbourává pomaleji a na druhé straně, kde teď právě probíhá období dešťů, se nedají vypalovat pralesy. Tato činnost byla v minulosti příčinou, proč bylo více znečištěnin nad jižní polokoulí."

Desátého dne letu také Endeavour odeslal na Zemi data o Sahaře. Na té se zjišťovalo, jak dnešní poušť, vypadala v dávných dobách, kdy ještě byla úrodnou oblastí a hledaly se příčiny jejího pozdějšího zpustnutí.

"Modrá" směna se ještě zabývala geologickými poměry Chile, Bolívie a Bangladéše a také ekologií Mexika, Francie a části Sibiře. Byla pořízena také oceánografická studie Severního moře a tropických oblastí Pacifiku a astronauti nezapomněli ani na kalibrační data z polygonů v Německu a v Itálii.

Jakmile však převzala službu "červená" směna, usedli piloti za palubní desku, aby prošli rutinními prověrkami systémů raketoplánu, To byl nezvratný důkaz, že se blíží konec letu.

Dalším takovým signálem se stala i obvyklá tisková konference.

"Byl to nejdobrodružnější týden mého života," přiznal se na ní Tom Jones novinářům. "Na nic podobného se z minula nepamatuji. Je báječné, jak nám tady jdou výzkumy. Skutečně, přivezeme k vám dolů všechny údaje o životním prostředí, jak jsme si naplánovali. Se zaručenými, reálnými informacemi z vesmíru, které teď máme k dispozici, se lidstvo může rozhodnout, co je třeba udělat pro záchranu přírody. Odtud, z naší ptačí perspektivy, sice nemůžeme pomoci přímo, ale přinejmenším předvedeme důkazy o tom, jak civilizace poničila tvář naší rodné planety."

"Já jsem báječně šťastná z toho, jak nám výzkum šlape," přidala se Linda Goodwinová. "Udivuje mne to, protože všechny ty přístroje jsou strašně komplikované a přitom fungují bez problémů."

"Protože všechny ty experimenty děláme stále znovu, dokola," vmísil se velitel raketoplánu Sid Gutierrez, "je zapotřebí si udržet koncentraci a věnovat se práci s plným zaujetím - ne aby to všechno plynulo jen tak kolem nás."

Jednotvárnost, na níž si velitel Endeavour stěžoval, byla toho desátého dne letu přerušena druhou vážnější poruchou laboratoře SRL-1. Začal zlobit magnetofon č. 1, který se až dosud střídal s číslem 2 v nahrávání dat získaných pomocí zařízení SIR-C. Technici na Zemi proto rozhodli, že až do konce letu bude v provozu pouze magnetofon č. 2, aby zaručeně nedošlo ke ztrátě nenahraditelných dat. Třetí, záložní jednotka, sloužila už od počátku k registraci dat z X-SAR a dosud fungovala bezvadně.

Bylo tedy možno se dále nerušeně věnovat pozorování. Z geologického hlediska přišel na řadu Tunis, Chile a Saúdská Arábie, pro oceánografy pak Severní moře, Mexický záliv a oblast kolem ostrova Norfolk.

Přitom stále probíhaly prověrky systémů raketoplánu, což měli na starosti oba piloti, zatímco zbytek osádky začal pomalu uklízet obytné prostory, aby vše bylo připraveno k přistání. S tím se počítalo na 19. dubna. "Prověrky máte O. K.," pochválilo piloty středisko. "Systémy Endeavour jsou opravdu v bezvadném stavu. Teď bychom ještě chtěli, abyste přešli na záložní jednotky v SRL. Chceme se podívat, jak to s nimi vypadá."

Záloha laboratoře dosud nebyla použita, protože primární prvky jí k tomu neposkytly příležitost. Ty záložní přišly ke slovu jen na pár hodin, protože X-SAR byl vypojen 19. dubna kolem 05.00 UT a SIR-C přišel na řadu jen o chvíli později. Oba přístroje díky svému bezproblémovému chodu a také díky prodloužení letu o jeden den nasnímkovaly celkem přes 70 mil. čtverečních kilometrů zemského povrchu, tedy asi 140% původně plánovaného množství. Přesto to představuje pouze asi 12% z celkového povrchu naší planety.

"Dávám jim oběma jedničku s hvězdičkou," dala se slyšet Ellen Stofanová, vědecká pracovnice NASA. "Tahle expedice nám poskytla důkaz, že použití radaru dává zcela nový obraz planety Země."

Její projev byl ovšem dalším znamením konce. Toho dne, 19. dubna, se naskýtaly dvě možnosti k přistání na Kennedy Space Center, ale ani jedna z nich nevyšla, protože počasí prostě odmítlo spolupracovat. Nad letištěm SLF stály nízké mraky a vanul silný boční vítr.

"S těmihle dynamickými podmínkami se nedá nic dělat," sdělil osádce capcom Ken Cockrell. "Máte prostě den k dobru. Ti, co měli noční směnu, ať zalezou na kutě, aby byli ráno čilí při novém pokusu o přistání."

"V pořádku," potvrdil velitel raketoplánu. "Zařídíme se podle toho."

Osádka Endeavour znovu otevřela nákladový prostor a ještě jednou uvedla do provozu radiolokátor SIR-C. Času navíc využila ovšem i k vizuálnímu pozorování.

"Když přelétáme na Kanadou," hlásila Linda Goodwinová, "tak dokážeme dohlédnout až na sever, k hranici sněhu. Vidíme jak se na velkých jezerech láme led. Je ku podivu, jaké detaily se dají odsud rozeznat. Například i menší jezera, včetně změn, které na nich probíhají."

"Nádherný pohled poskytovala především zářící světla měst," odporoval jí Jay Apt. "Když jsme v noci letěli na Jižní Amerikou, byl pohled na městské aglomerace v Argentině i v Brazílii prostě jedinečný."

"Otřesné však byly jizvy v pralesích, způsobené necitlivým mýcením," zchladil kolegu Tom Jones. "A ty požáry po celém světě..."

"Takže raději na shledanou u nás zítra," mínil další spojař Greg Harbaugh.

"Přesně tak," odpovídal mu přece jen trochu unavený hlas velitele. "Tady jde o tom jeden hlas. Budeme štastni, že se zítra shledáme, ať už je to kdy chce a kde chce."

K novému pokusu o přistání se osádka Endeavour začala připravovat 20. dubna 1994 kolem 12.00 UT, kdy znovu uzavřela nákladový prostor. Opět se dalo počítat se dvěma okny na kosmodromu, ale tam se počasí nehodlalo umoudřit.

Vedení letu proto s těžkým srdcem rozhodlo přesunout přistání na kalifornskou základu Edwards AFB. Proč s těžkým srdcem? Inu, s převozem na Boeingu 747-SCA se ztratí týden času a potom - není to právě levná záležitost: Převoz přijde na 3 milióny dolarů.

"Takže znovu měníme pravidla hry," ohlásil spojař Ken Cockrell veliteli Endeavour. "Bude to definitivně Edwards."

Raketoplán tedy přistál 20. dubna 1994 v 16.54.30 UT na dráze 22 po letu, který trval 11 dní 5 h 49 min 30 s.

"Side, ta vaše radarová laboratoř nám poskytla bezprecedentní pohled na Zemi," přivítal osádku capcom. "S tebou a s tvoji partou byla radost spolupracovat. Vítáme vás doma!"

"Díky," odpověděl Gutierrez. "Pro nás to taky nebylo k zahození. Ty roky dřiny stály za to."

Dodejme, že během letu Endeavour bylo uskutečněno rekordních 412 manévrů, aby raketoplán mohl přesně dodržet plánovanou dráhu nad jednotlivými místy pozorování.

"Tenhle let byl tak úspěšný," povzdechla si geoložka dr. Dianne Evansová, když bylo po všem, "že bude strašně těžké něco takového zopakovat."

V čemž měla naprostou pravdu.

Aktualizováno : 21.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-59/index.htm)