Sovětský raketoplán. VKK - Vozdušno kosmičeskij korabl.
[ Technická data | Průběh letu | Obrázky
| Raketa Eněrgija | www.buran.ru
]
Články z tisku: [ Přípravy | Vlastní
let ]
Další články: Jednou a dost (k 15. výročí startu)
(F.Martinek)
První konstrukční práce na raketoplánu typu Buran (sibiřská sněhová bouře)
začaly v sedmdesátých letech, ale o vícenásobně použitelných kosmických
lodích se v Sovětském svazu mluvilo už v první polovině 60. let. Koncepci
kosmického letounu předložil například i známý konstruktér stíhaček J.
Mikojan. Uskutečnily se rovněž zkoušky experimentálních letounů, které
byly v podvěsu dopravovány do výšek 8 až 10 km, kde se odpoutávaly a pokračovaly
v samostatném letu. Na některých z těchto zkoušek se podílel například
také Igor Volk. O potřebě vývoje
vícenásobně použitelného kosmického prostředku mluvil na podzim l964 také
akademik Koroljov. Ve dvacetiletém plánu rozvoje sovětské kosmonautiky,
který přednesl akademik Leonid Sedov v roce 1966, tento projekt nebyl,
ale už v roce 1973 uvedl Kenneth Gatland známý svými dobrými kontakty se
sovětskými kosmickými odborníky a tedy i spolehlivými informacemi, že nový
transportní prostředek se v SSSR vyvíjí a je veden pod označením "projekt
číslo 303".
V roce 1978 byla sestavena speciální skupina zkušebních pilotů. Tehdy v
ní byli I. Volk,
A.
Levčenko, A. Ščukin, R. Stankjavičjus a O. Kononěnko. Kromě základní
kosmonautické přípravy pokračovali ve zkouškách nové letecké techniky.
A na prověrku nového letounu doplatil ještě v roce 1978 O. Kononěnko který
zahynul v průběhu vzletu letadla.
Skupina se potom rozšířila. Uskutečnily se i prověrky nové kosmické techniky.
První model, velmi však vzdálený svým tvarem od dnešního raketoplánu, byl
vypuštěn 4. června 1982. Následovaly další modely. V březnu a v prosinci
1983, v prosinci 1984 atd. Byly to první modely, jejichž zkoušky přinesly
užitečné informace jak zajistit aerodynamiku konstrukce, tepelnou ochranu
po vstupu z oběžné dráhy do zemské atmosféry apod. Jeden model přistál
v Indickém oceánu, dva v Černém moři. Zkušební letci pokračovali ve své
práci.
Členové skupiny se podíleli i na zkouškách vyvíjeného raketoplánu v atmosféře
Pro ně byl prototyp vybaven čtyřmi turboreaktivními motory. S nimi pak
raketoplán vzlétal, dosahoval potřebné výšky a řízen osádkou pak také přistával.
Předtím byl vynášen těžkým letadlem VM-T, modifikací Mjasiščevova bombardéru,
do určených výšek.
První samostatný zkušební start se uskutečnil 10. listopadu 1985. Piloty
byli Igor Volk a Rimantas Stankjavičjus.
Vzlétli, vystoupili do 1000 m udělali jeden okruh a za 12 minut přistáli.
Druhý start se uskutečnil už 3. května 1986. Takových letů bylo celkem
24, poslední 15. dubna 1988. V prototypu létali také další dva členové
speciální skupiny Anatolij Levčenko
a Alexandr Ščukin, s nimi pak zkušební piloti Ivan Baturin a Alexej Borodaj.
Automatika sestupu a přistání se prověřovala i na speciálních zkušebních
stendech a v létajících laboratořích na palubách proudového Tu-154 ale
dílčí zkoušky proběhly i na letounech Tu-134 a MiG-23, některé speciální
prověrky byly realizovány na nadzvukovém Tu-144. Aparatura sestupu a přistání
a další důležité systémy takovým způsobem "nalétaly" celkem 3200 hodin.
Vedoucí programu označil i dvě nejpravděpodobnější posádky, hlavní a záložní
pro první pilotovaný let. V první byli Volk
a Stankjavičjus, v druhé pak Levčenko
se Ščukinem. Složení splňovalo i jednu z podmínek uplatňovanou již několik
roků při výběru sovětských kosmických posádek, že totiž v každé musí být
nejméně jeden člen který už má let do kosmu za sebou. A těmi byli I.
Volk a A. Levčenko. Po přistání
z kosmického letu prověřovali při pilotáži Tu-154 schopnosti člověka řídit
letadlo bezprostředně po přechodu z beztížného stavu do zemských podmínek.
Krutý osud však znovu zamíchal rozdané karty. V červenci 1988 zemřel A.
Levčenko po operaci těžkého nádorového onemocnění. V srpnu 1988 zahynul
A. Ščukin při zkušebním letu v Su-26, když se jeho letoun dostal ve výšce
1500 metrů do nezvládnutelného letového režimu.
Na sklonku roku 1988 se premiéry Buranu - třebaže bez osádky - zúčastnili
všichni zbývající členové oddílu. Igor
Volk byl v řídicím sředisku startu na Bajkonuru,
Stankjavičjus pilotoval doprovodný MIG-25, z jehož paluby snímal kameraman Sergej
Žadovskij start rakety Eněrgija
i návrat raketoplánu zpět na Zemi. V dalšlm nadzvukovém stroji byl připraven
Ural Sultanov.
Pilotovaný let se měl původně uskutečnit v roce 1991 při střídání osádek
stanice Mir, ale k tomu už jak je známo nedošlo.
Program Buran byl definitivně zastaven.
Technická data raketoplánu Buran.
------------------------------------------------------------
Délka 36 m
Výška (u kýlové plochy) 16 m
Průměr trupu 5.6 m
Průměr nákladového prostou 4.7 m
Délka nákladového prostoru 18.3 m
Rozpětí křídel 24 m
Plocha křídel 250 m2
Plocha brzdicích padáků 75 m2
Hmotnost (při startu) 105 t
Hmotnost (při přistání) 82 t
Objem kabiny 73 m3
Hmotnost užitečného zatížení při startu 30 t
Hmotnost užitečného zatížení při přistání 20 t
Posádka 2 až 4
"Cestující" 6
Délka letu od 7 do 30 dnů
Přistávací rychlost 340 km/h
Délka dojezdu 1100 až 2000 m
Plánovaná životnost 100 startů
Počet destiček tepelné ochrany 38 000 ks
------------------------------------------------------------
Průběh letu kosmoplánu Buran.
15.11.1988 v 03.00.00 UT odstartoval z kosmodromu Bajkonur
pomocí nosné rakety Eněrgija
sovětský kosmoplán Buran k prvnímu kosmickému letu v plně automatickém režimu.
V T+165 s se ve výšce 40km oddělily po dvojicích čtyři bloky prvního stupně,
v T+486 s došlo ve výšce 160 km k oddělení 2. stupně, který zanikl kolem 03.40
UT v atmosféře nad Tichým oceánem (140° z. d., 40° j. š.). Kosmoplán, letící
po balistické dráze, byl dvěma manévry v 03.36.19 UT (trvání 67s) a v 03.47
UT (trvání 42s) naveden na víceméně kruhovou dráhu s parametry hp = 252 km,
ha = 256 km, P = 89,45 min, i = 51,6°. Po vykonání plánovaných prověrek systémů
byl Buran zorientován zádí proti směru letu a v 05.20.03 UT byly jeho manévrovací
motory zapnuty přibližně na 3 min (zhruba nad 110° z. d., 50° j. š.), čímž jeho
rychlost klesla o 70 m/s a kosmoplán začal klesat k atmosféře. Do atmosféry
vstoupil přibližně nad 15° z. d., 23° s. š. Jeho tepelnou ochranu zajišťovalo
téměř 39000 keramických dlaždiček. Závěrečná fáze sestupu byla řízena mikrovlnným
naváděcím systémem. Kosmoplán byl doprovázen letadlem MiG-25U. V 06.25 UT Buran
přistál rychlostí asi 310 km/h na nové přistávací dráze kosmodromu Bajkonur.
Pro zvýšení účinnosti brzdění bylo použito pomocných padáků s plochou 75 m.
Parametry letu raketoplánu Buran.
------------------------------------------------------------
Start 15.11.1988 3.00 UT
Přistání 15.11.1988 6.25 UT
Délka letu 3 h 25 min
Počet obletů 2
Výška dráhy 252 - 256 km
Sklon 51.6 °
Perioda 89.45min
------------------------------------------------------------
Použit materiál z časopisu L+K.
Aktualizováno: 28.12.2003
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/buran/buran.htm)
|
