kosmo.cz - Pilotované lety - Apollo - Apollo 17 - Popis průběhu letu v L+K 1973

SBOHEM MĚSÍCI !

NASA projekt APOLLO: AS-512

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Astronautický klub SPACE (L+K č. 7, 8, 9, 10, 11 / 1973)

Snímky a kresby: NASA, Ing.J.Kolář

Chronologie přípravy Apolla 17

říjen 1970 - na Kennedy Space Center (KSC) začaly docházet první části nosné rakety
březen 1972 - letecky dopravena na KSC velitelská a pomocná sekce CSM; zahájeny jejich zkoušky ve vakuové komoře v MSOB
15. května 1972 - zahájeno sestavování nosné rakety na pohyblivém vypouštěcím zařízení č. 3 v montážní hale č. 3 budovy VAB
2. června 1972 - LRV dovezen na KSC
červen 1972 - LM letecky dopraven na KSC; zahájeny zkoušky ve vakuové komoře MSOB
27. června 1972 - dokončeno sestavování nosné rakety
červenec 1972 - dokončeny zkoušky CSM a LM; zahájena montáž jejich sestavy
13. srpna 1972 - LRV namontován na bok LM
24. srpna 1972 - kompletní kosmická loď dopravena do VAB a namontována na nosnou raketu
28. srpna 1972 - raketa odvezena na rampu 39A
11. října 1972 - celková zkouška systémů nosné rakety
18.-20. října 1972 - přejímací zkoušky rakety a kosmické lodi (Flight Readiness Test)
20.-21. listopadu 1972 - simulovaná odpočítávání (Count-down Demonstration Test)
30. listopadu 1972 - zahájení předběžné části vlastního odpočítávání

PŘEDBĚŽNÝ LETOVÝ PLÁN APOLLA 17 (L+K č.22/1972)(AV)

Koncem srpna 1972 zveřejnil Národní úřad pro letectví a kosmický prostor předběžný letový plán Apolla 17:

7.12.
02.53 UT - start
05.14 UT - navedení na dráhu k Měsíci (TLI)

10.12.
19.49 UT - navedení na dráhu kolem Měsíce (LOI)

11.12.
00.06 UT - snížení dráhy (DOI 1)
18.54 UT - další snížení dráhy (DOI 2)
19.55 UT - přistání v oblasti Taurus-Littrow (20°10' s. š., 30°45' v. d.)
23.33 UT - začátek vycházky EVA 1

12.12.
06.33 UT - konec EVA 1
22.13 UT - začátek EVA 2

13.12.
06.13 UT - konec EVA 2
21.33 UT - začátek EVA 3

14.12.
04.33 UT - konec EVA 3
22.56 UT - start z Měsíce

15.12.
00.53 UT - spojení na dráze

16.12.
23.33 UT - start k Zemi (TEI)

17.12.
19.33 UT - výstup do prostoru pro filmy do SM

19.12.
19.24 UT - přistání v Tichém oceánu (17,9° j. š., 166° z. d.)

Velitelem letu je námořní kapitán Eugene A. Cernan, pilotem velitelské sekce je námořní poručík Ronald E. Evans. Funkci pilota měsíční sekce zastává dr. Harrison H. “Jack" Schmitt, první vědec (geolog), který má přistát na Měsíci.

I.

Popravdě řečeno, Harrison Hagan Schmitt PhDr., nazývaný mezi přáteli Jack, už s ničím podobným nepočítal. Členem týmu kosmonautů NASA byl od roku 1965, kdy se naplno rozbíhal program Gemini.

Pro třicetiletého člověka to tehdy vypadalo docela nadějně, i když byl jenom “civilistou", a ještě k tomu vědeckým pracovníkem. Neil Armstrong například také nebyl ve svazku armády a přece letěl v březnu 1966 s Gemini 8 a o tři roky později se stal dokonce velitelem legendárního Apolla 11 a vůbec prvním člověkem, který vystoupil na měsíční povrch.

Situace se zhoršila na přelomu roku 1969 a 1970, když Kongres podstatně snížil finanční prostředky určené na výzkum Měsíce. Následkem úsporného opatření byla restrikce programu Apollo o tři lety, což představovalo ztrátu devíti systemizovaných míst v posádkách lodí s čísly 18, 19 a 20.

Otázka uplatnění v kosmonautické profesi vystoupila nepříjemně do popředí. Někteří Schmittovi kolegové — také civilisté — nevydrželi s nervy a raději odešli poohlédnout se po něčem jistějším. Kniha exastronauta O'Learyho, polemizující s názory NASA o nezbytnosti výcviku na proudových letadlech, také rozhodně nepřispěla k uklidnění poměrů.

Jack Schmitt se tím nenechal vyvést z míry. Shepard a Slayton třeba skutečně dávali přednost pilotům přeškoleným na výzkumníky před vědci předělanými na piloty. Zkušenosti s kosmickými loděmi se dosud sbíraly a praxe ostříleného rutinéra mohla v kritické situaci rozhodovat.

Tohleto Schmitt uznával, krotil svoji netrpělivost a vyplatilo se mu to. V srpnu 1971 byl jmenován do funkce LMP v posádce Apolla 17 a měl se tedy stát posledním Američanem, který v dohledné době navštíví měsíční krajinu.

Jeho kolegou při vycházkách se stal Gene Cernan, jehož temperament zděděný po slovenských předcích se projevil v nevybíravých slovech, kterými počastoval splašený LM Apolla 10. Pobouření některých úzkoprsých jedinců Cernanově kariéře zřejmě neublížilo.

Třetí do mariáše, Ron Evans, člen záložní posádky Apolla 14, se musel spokojit s úlohou pozorovatele Měsíce z oběžné dráhy ve funkci CMP.

Společné cvičení posádky mělo těžiště hlavně v souhře všech tří mužů. Povinných třiapadesát týdnů leteckého kurzu měl Schmitt dávno odbytých. V odběru vzorků a v geologii vůbec zacvičoval naopak on sám nejen kolegy ze své posádky, ale už řadu expedic předcházejících. Sám věřil, že splní svůj odborný úkol lépe než jiní, a bylo třeba jen doufat, že nebude tak pochybným pilotem, jako byl na “Patnáctce" Scott pochybným geologem.

II.

Zatímco letová posádka v Houstonu dokončovala výcvik, probíhaly na mysu Kennedy přípravy ke startu. Saturn SA-512 se přestěhoval na tradiční rampu 39A již 28. srpna 1972. Tam se ho ujali technici a v pozdějších fázích i záložní posádka Young, Roosa a Duke, secvičená ještě ze “Šestnáctky".

Závěrečná část count-downu probíhala bez vzrušení. Vadná součástka telemetrie na nosné raketě byla vyměněna v příslušné časové rezervě a také řada drobných odchylek (pokles napětí na jedné z baterií, nebo netěsnost nádrže se stlačeným héliem) v posledních hodinách před startem ležela v mezích povolené tolerance nebo spadala na vrub mylné registrace, jako už tak často předtím.

Cernan, Schmitt a Evans přijeli tedy s klidem v mikrobusu 6. prosince asi v sedm hodin večer. Jako obvykle tři hodiny před startem. Neobvyklé bylo jen to, že start se tentokrát poprvé konal v noci a byl stanoven na 21.53—01.31 hodin místního času. Stejné startovní okno platilo v případě odkladu na druhý den. Další možnost byla až 4. ledna 1973.

Tahle data si přeříkával asi kdekdo, když výtah s trojicí ve skafandrech stoupal ke špici rakety. Potom přišel krátký spojovací můstek a lichoběžníkový vstup do kabiny. Nacvičené to měli všichni až do omrzení, ale teď to bylo něco jiného. Vnitřně nejklidnější byl Cernan, který měl za sebou už dva lety naostro.

“Tak naviděnou, hoši," loučil se zcela nonšalantně s techniky z bílého pokoje, když asi hodinu před startem ohlásili konec práce a odchod. Odpověď zněla:

“Hele, koukej, aby první, koho uvidíš, byli žabáci v moři a ne my — jinak lítáte ne v kosmu, ale v průšvihu!"

Byla to slova málem prorocká. Vinu na tom, co přišlo, neslo automatické časovací zařízení TCS, propojené s počítačem RCA-110A v Launch Control Center.

V poslední době bylo s tímhle zařízením dost potíží. Občas nepřiléhaly kontakty v soklech mezi deskami a konstrukcí a někdy odcházely dokonce i diody.

V čase T-3.07 minut před startem převzal TCS veškeré řízení. V T-2.47 bylo jeho úkolem vydat pokyn k zahájení tlakování kyslíku v tanku S-IVB z pozemních zásob. Ve službách NASA zestárlý počítač tento povel nevydal.

Jeho opomenutí technici v LCC okamžitě zaregistrovali a ručním stisknutím tlačítka chybu napravili. Operace se rozeběhla jako vždy a tlak v kyslíkovém tanku S-IVB v okamžiku startu by byl v mezích normy.

O tom však TCS nevěděl. Jeho obvody nebyly postaveny tak, aby pochopil, že nemůže dostat potvrzení pokynu, který nikdy nevydal a který za něj vydali lidé. Podle jeho vnímáni nebylo tlakování z vnějších zdrojů vůbec zahájeno. Pro takový případ měl připravenu zpětnou vazbu, která zabraňovala odtažení napájecího ramene č. 2. To bylo ovšem hrubé porušení průběhu předstartovních operací, na které uměl TCS odpovědět jen jedním způsobem: v T-30 vteřin automaticky vypojil veškeré operace. Start ve 21.53 hodin se nekonal.

Vzniklé situaci se ovšem dalo čelit. Postačilo, aby středisko řídící start ručním zásahem počítač TCS vyřadilo. V takovém případě by však posledních třicet vteřin před startem nebylo vůbec automaticky kontrolováno. Kdyby se však při nekontrolovaném startu například nezapálil jeden z motorů, raketa by se sice odpoutala od rampy, ale její vlastní kontrolní systém by na špatný start zareagoval a raketu zničil.

Takové riziko nechtěl ředitel startovních operací Walt Kapryan podstoupit. Rozhodl zopakovat odpočítávání znovu s tím, že selhavší test se tentokrát nějak obejde. K tomu nebylo nutno chodit k raketě, stačilo jen oklamat počítač ve středisku. Marshall Space Flight Center — výrobce TCS — dostal přímo propojeným telefonním spojením pokyn, aby na prototypu zařízení byl prověřen vhodný způsob zkratování vadných obvodů počítače.

Mezitím se count-down vrátil zpět na T-22 minut. To je okamžik, kdy se podchlazeným héliem profouknou motory S-II a S-IVB; dále se vychlazují cirkulujícím kapalným vodíkem, aby během vlastní činnosti nedocházelo k tvorbě bublin a k nepravidelnému chodu motorů.

V dané chvíli byla však situace komplikována ještě tím, že jedno odpočítávání již proběhlo a na povrchu ochlazených motorů byla usazena námraza. Její odstranění trvalo půl až tři čtvrti hodiny. Tuto dobu mělo středisko MSFC k dobru.

Hodinu a pět minut po prvním zastavení se odpočítávání rozběhlo opět od dvaadvacáté minuty. Jelikož však zpráva o řešení problému dosud nepřišla, zastavil se čas podruhé, tentokrát na T-8 minut, tj. před zahájením cirkulace kapalného vodíku, jehož chladicí funkce nesmí trvat vzhledem k námraze déle než dvacet minut. Vynucený klid byl jen občas přerušován hlášením posádce Apolla:

“Prodlužujeme zastavení o další čtvrthodinu."

Countdown stál na T-8 minut a startovní okno se zkracovalo. Posádka lodi, pracovníci ve středisku řídícím start i shromáždění diváci vzpomínali na “Čtrnáctku". Ta byla v podobné situaci kvůli počasí a její odpočítávání stálo na osmé minutě skoro tři čtvrtě hodiny. Tentokrát to vypadalo na delší dobu.

Konečně, v 00.25 místního času, se světelné hodiny před diváckou tribunou i v operačním sále střediska pohnuly. V 00.33 vyšlehly do stran a do výše oranžově rudé plameny, které okamžitě oslnivě zbělely. Osvětlení rampy v jejich jasu pobledlo. Saturn V se nadzvedl a stoupal podél mřížové konstrukce pupeční věže k černému nebi.

NOSNÁ RAKETA SATURN V SA-512

NOSNÁ RAKETA SATURN V SA-512 (L+K č.7 / 1973)
Stupeň	Suchá váha	Okysličovadlo	Palivo	Startovní váha	Tah
Stupeň	(kg)	(kg)	(kg)	(kg)	(N)
S-IC	130 441	1471 427	642 177	2246 540	34096 110
mezistupňová konstrukce				4 541
S-II	36 478	384 000	73 000	493 318	5131 968
mezistupňová konstrukce				3 637
S-IVB	11 300	89 000	19 900	121 000	926 367
IU				2 040
Celkem nosná raketa				2871 076
Kosmická loď				52 787
Startovní váha				2923 863
Poznámka: V suché váze nejsou zahrnuty drobnější části vybavení, stlačené plyny, hydraulické kapaliny a námraza. Proto součet suché váhy a pohonných hmot nedává přesně startovní váhu.

KOSMICKÁ LOĎ APOLLO 17 (L+K č.9 / 1973)
(CSM 114 / LM-12)
Část	Hmotnost (kg)
Velitelská sekce (CM)		5 844
Konstrukce SM	6 099
Palivo SPS	18 415
Pomocná sekce (SM)		24 514
Startovací stupeň LM	2 144
Palivo startov. stupně	2 377
Přistávací stupeň	2 790
Palivo přist. stupně	8 833
Palivo RCS	286
Měsíční sekce (LM)		16 430
Kosmická loď		46 788
Adaptér SLA		1 841
Užitečné zatížení celkem		48 629
Záchranná raketa (LES)		4 158
Váha při startu		52 787

III.

Jak svědčily pozdější výpovědi byl noční start velkým dojmem pro diváky i pro vlastní posádku Apolla 17. Zážeh prvního stupně zaregistrovali uvnitř kabiny okamžitě, třebaže jak Cernan, tak Ron Evans viděli jen malou částí setkávacího okénka. Světlo plamenů se však odráželo ode všeho v kabině a pocit přetížení vtlačil všechny tři hlouběji do křesel.

“Vybočení Saturnu dokončeno, rotujeme, Bobe," křičel Cernan. “Hodně se kolébal a nabral zápornou rotaci. Pak se vše uklidnilo."

“Co jsem vám říkal," otočil se o půl druhé minuty později ke kamarádům vedle sebe. Oddělení S-IC připadalo všem shodně. Jako by se pod nimi srazily dvě lokomotivy. Zapálení S-II opět ozářilo vnitřek kabiny a odhození záchranné věže doprovázela sprška jisker z její trysky. Také při zážehu S-IVB prolétla raketa plameny pocházejícími ještě z předchozího stupně.

“Myslím, že máme nejkrásnější jízdu ze všech," popisoval Cernan. “Tohle všechno ve dne nemůžete vidět. Také plamen S-IVB — samozřejmě zmizel hned po zážehu — ale motorky APS jsem pozoroval celou dobu jeho chodu docela dobře, beze všech obtíží.

Zato hvězdy nebylo možno sledovat. Během chodu S-II a zčásti i u S-IVB jsem ztlumil světla v kabině, ale nezaregistrovali jsme ani jednu. Ron možná zahlédl Saturna, ale vcelku velice pochybuji, že bychom v průběhu startu mohli použít hvězd jako orientačního prostředku. Okénko mělo purpurový nádech a hvězdy nikde.

Největší dojem na mne udělala okamžitá ztráta váhy, jakmile některý stupeň vypnul. O nějakém doběhu nemůže být ani řeči."

“Výborně," odpovídal capcom už z Houstonu. “Teď vás čeká vypojení S-IVB v 11.47."

“Omyl, Bobe," hlásil po chvíli Cernan, “vypojení 11.42. Na počítači máme 93,5x89,5 námořních mil. A vypouštíme tlak z nádrží, abyste věděli."

“Ano, znamenáme," odpovídal Houston. “Bezpečnostní nálože zajištěny. Jste na nominální dráze, hošové!"

IV.

Tohle tedy bylo v pořádku, šlo však ještě o to, jak dohonit skoro tři hodiny zpoždění zaviněného počítačem. Vlivem rotace Země se kosmická loď dostane do bodu TLI sice o něco dříve, ale to “něco" představovalo jen asi 15 minut. Naštěstí rezerva paliva nosné rakety byla tak veliká, že manévr bylo možno provést s větší rasancí, letět tím pádem po rychlejší dráze a dohonit zpoždění ještě před bodem LOI.

Prozatím byly na pořadu drobné starosti na oběžné dráze kolem Země. Jeden z lodních chronometrů šel z nepochopitelných důvodů o patnáct minut pozdě a vadný kontakt na panelu č. 2 vyvolával jiskřením každou chvíli bezdůvodně hlavní poplach. Stačil k tomu jen otřes způsobený manipulací s vypínači a jednou dokonce náraz Evansovy přílby na panel. Takové maličkosti nemohly ovšem průběh letu ovlivnit.

“Tak nás tu zase máte," hlásil se Schmitt při prvním přeletu Spojených států.

“To nás těší," odpovídal capcom. “Systémy máte v pořádku. Go-no go pro TLI dostanete asi minutu po tom, co vás převezme Goldstone. Zatím není důvod k obavám."

“Dobrá. My jsme připraveni. Vysunuli jsme setkávací nárazník. Zkoušky ručního řízení jsou hotovy."

Povolení k přechodu na translunární dráhu bylo tedy v suchu, ale na čísla potřebná k manévru došlo až 2.25 po zahájení letu.

“Tak hoši," hlásil se capcom přes Carnarvon. “Rádi bychom P-00 a PŘÍJEM. Máme pro vás stavový vektor."

“Tak diktujte má milovaná numera," zaúpěl Cernan.

..Tady jsou," řekl capcom nemilosrdně, “časová základna 6 ..."

Cernan si však nemusel stěžovat. Noční manévr TLI nad Atlantikem poskytl posádce ještě jednou pohled na plameny vyšlehnuvší z trysek. Kosmická loď se začala vzdalovat od Země nad jejímž zakřiveným povrchem se vynořilo Slunce jako pozdrav na rozloučenou.

Daleká cesta byla šťastně zahájena, ale dlouhý pracovní den ještě stále nekončil. Když Schmitt uviděl, jak si Cernan a Evans vyměňují místo, potlačil v něm znovu probuzený zájem vzrůstající únavu.

Chystal se další důležitý manévr. Přestavba lodi, k níž dal Houston svolení už před nějakou dobou.

Velitelská sekce spolu s pomocnou se oddělily a trhavé nálože rozpáraly kryt nad měsíčním modulem, dosud připojeným ke třetímu stupni rakety. Pláty SLA se rozevřely jako kalich květu.

Teď byla řada na Evansovi. Motory RCS se rozfrkaly, kosmická loď se otočila o 180° a přibližování začalo.

Schmittův tep se zrychlil docela zbytečně. Manévr proběhl hladce hned napoprvé a jenom jediný ze šesti kontrolovaných zámků nezaklapl. To byla obvyklá potíž, známá z dřívějška, daleko menší než měli Shepard a spol. na “Čtrnáctce", kde se LM nechtěl a nechtěl nechat chytit na udici.

Když bylo po natlakování tunelu zkontrolováno spojení mezi velitelskou sekcí a LM, oddělila pyrotechnika poslední stupeň nosné rakety.

S-IVB byl zorientován v prostoru a zbaven zbytků paliva, aby pomocí vlastních motorků APS nastoupil poslední cestu a skončil na povrchu Měsíce nedaleko kráteru Ptolemaeus na 7° j.š. a 8° z.d. Po několika hodinách byla ještě provedena korekce jeho letu a brzy potom došly pohonné hmoty stabilizačních motorků. S-IVB se stal neovladatelným tělesem a jenom automatický radiomaják umožňoval jeho pasivní sledování.

Van Ronsselaer, technik zodpovědný za nasměrování posledního stupně, složil papíry a povstal od svého pultu.

“Tak, hoši, sbohem," řekl. ,,Vidíme se naposled. Zde, v tomto okamžiku, moje kariéra končí."

To byl nekrolog za S-IVB.

Jakmile poslední stupeň zmizel z dohledu, zavládlo v kabině Apolla 17 mlčení. Astronauti toho měli prozatím plné zuby. Od chvíle, kdy je probudili, až do teďka nebyl čas ani na okamžik oddechu a omyl počítače nasadil celé věci ještě korunu.

Naštěstí nosná raketa fungovala tak precizně, že první korekce dráhy plánovaná na 8.45 po startu mohla odpadnout.

CMP uvedl loď do modu PTC a chvíli potom bylo z telemetrie v Houstonu zřejmé, že uvnitř kabiny Apolla 17 převládl spánek.

Byl to trhaný spánek, který vinou přeúnavy z předchozích hodin nestál za mnoho. Cernana navíc už začínalo zlobit nadýmání. Působil je vodík rozpuštěný ve vodě z palivových článků, sloužící astronautům jako zdroj kapaliny. Po napití se vodík z ohřáté vody uvolňoval a působil v Cernanově organismu nepříjemné potíže. V průběhu dalších dnů letu se to ještě stupňovalo. Došlo ke dvěma konzultacím s lékaři na neveřejné frekvenci, avšak víc než odborné rady a pilulky proti nadýmání pro-prospělo Cernanovi pravděpodobně vzrušení, spojené s přípravami na přistání LM na Měsíci.

V dané chvíli však byl tento cíl ještě někde daleko za horami. Posádka kosmické lodi pokřtěné “America" se teprve zabydlovala a připravovala na další úkoly.

Trochu vzruchu do obvyklé navigace a úprav letového plánu vnesl Schmitt, který se zaujetím pozoroval vzdalující se Zemi.

“Austrálie je báječně červená," popisoval capcomovi, “s výjimkou severního a východního pobřeží, které jde do šedozelena. Vypadá to na typicky pouštní oblasti — ta červená barva je způsobena oxidací minerálů, obsahujících železo. Limonit, hematit a tak."

Geolog se ve Schmittovi zřejmě nezapřel. Sám si toho byl vědom a na konci svého výkladu se omlouval:

“Zapletl jsem do toho až moc geologie, hoši, je mi líto."

“V pořádku, nevadí," odpovídala Země, “jen se udržuj nažhavenej. Budeš to za pár dní potřebovat."

“Abych byl nažhavenej vzteky, na to postačí dokonale vaše babrání s letovým plánem," odrážel capcoma Schmitt. “To je hrůza, co s tím přesunem času děláte. Raději si pro změnu trochu zacvičím, abych to neviděl."

“Dobře," kvitoval Houston, “ale vedle toho letového plánu vám musíme s lítostí oznámit, že nejsme spokojeni s vaším PTC. Jacku, přestaň už blbnout, doktoři říkají, že máš 140 tepů za minutu."

“Jo a teď jsem přišel na to, co mi kazí PTC," zařval Cernan. “To on, Jack, s tím svým cvičením. Rozkýval mi “Ameriku" kolem všech tří os. Ručičky na umělém horizontu kmitají sem tam o půl stupně!"

“Tak si je něčím přišpendli," radil capcom. “To vaše cvičení dokonale promíchalo kyslíkový tank č. 3."

“Aspoň něco," bručel Cernan. “Posádko, najíme se jednou za dvakrát a pak hajdy na kutě."

Usneseno, vykonáno. Zatím co se Cernan a Ron Evans ukládali ke spánku, diskutoval Schmitt — muž ve službě — se Zemí.

“Jak mám uspořádat spojení na noc?"

“Všesměrovou B. A směrovou do běžného uložení. Během letu v PTC směrové nepoužíváme. Kdybys znal check-list jak se patří, tak bys věděl, že to najdeš na straně 128 nahoře, Jacku. To je ten nedostatek cvičení."

“Ještě to tak," oponoval Schmitt. “Na tohle cvičení je dost času až tady."

Na jeho připomínce bylo hodně pravdy. I když se kosmická loď během druhého spánku přehoupla přes polovinu své dráhy k Měsíci, zdálo se nevyhnutelné mezidobí nedočkavé posádce Apolla 17 k nepřečkání.

“Jen žádné úvodníky," reptal Cernan příštího dne, když jim k snídani z Houstonu začali předčítat články z novin.

“Neměj strach. Místo úvah dostanete porci čísel pro MCC-2," odpovídal capcom.

“To je vono," kvitoval CMP. “Ať jsou po ruce. Pomyšlení, že se rozplácneme o Měsíc mi zrovna nesedí."

Dosavadní dráha lodi směřovala totiž opravdu ke srážce s Měsícem. Stačilo však 1,6 vteřiny hoření motoru SPS a změna rychlosti o 3,1 m/s, aby takové nebezpečí bylo zažehnáno.

Po šťastně ukončeném manévru se Cernan a Schmitt vypravili na inspekci do LM.

Při průchodu spojovacím tunelem se oba pozastavili nad nezaklapnutým zámkem, ale jejich živou diskusi zarazil capcom:

“Jen žádné experimenty, pánové. Nebo to zaklapne tak, že se neoddělíte, a jaký pak budete?"

Potíže s rádiovým spojením z LM zahnaly myšlenky na vadný zámek. Bylo potřebí trochu úprav na telekomunikačním systému, než signál zesílil, ale po půldruhé hodině prohlídky hlásil Schmitt vítězoslavně:

“Tak, a máme uklizeno."

V hlavní kabině čekal už na své kolegy Ron Evans s dalším úkolem. Měli společně provést pokus s prouděním tepla v beztížném stavu.

Ve třech kyvetách opatřených zahřívacím zařízením a naplněných kapalinou byly umístěny krystaly termoforní látky, které se změnou teploty mění svou barvu. Průběh experimentu zachycovala 16mm kamera. Brzy bylo patrno, že v beztížném stavu se teplo šíří pravidelně všemi směry, ne jako na Zemi, kde vlivem změny hustoty dochází v gravitačním poli k proudění ohřátých, tedy lehčích částic vzhůru k hladině, a naopak k poklesu chladnějších vrstev dolů, ke zdroji tepla.

Není divu, že po tak úspěšném dnu spali na palubě “Ameriky" všichni tři jako dudci.

“Víte, my jsme tu včera večer měli malej mejdan na oslavu," vysvětloval žertem Cernan, když se středisku podařilo spáče probudit až po hodinovém úsilí. Příčina marné snahy tkvěla ovšem v tom, že službu konající Ron Evans příliš stáhl sílu signálu ve sluchátkách.

Tak či onak, na věci nesešlo, protože MCC-3, plánovaná na čtvrtý den letu se ukázala jako zbytečná. Na programu zůstalo jen přezkoušení telemetrie při druhé návštěvě LM a potom přesunutí palubních hodin v 65. hodině letu na hodnotu 67.40, čímž bylo dosaženo shody s letovým plánem a zabráněno dalšímu vpisování a škrtání.

Následující den se ze začátku podobal předchozím. MCC-4, poslední korekce dráhy před dosažením cíle, odpadla. Posádka Apolla 17 pomalu připravovala “měsíční program". Prvním úkolem bylo odhození bočního panelu na pomocné sekci. Soubor vědeckých přístrojů SIM, zabudovaný pod ním při posledních letech do původně prázdného sektoru I, byl přichystán k průzkumu Měsíce z oběžné dráhy. Zdánlivě předčasné odkrytí souviselo s odděleným panelem, kterým měl pokračovat v letu po původní dráze a nepřekážet kosmické lodi při pozdějších manévrech.

Dalším úkolem bylo natlakování LM, aby byl k dispozici pro strýčka Příhodu. V případě selhání hlavního motoru SPS mohli totiž astronauti použít motoru přistávacího stupně LM jako záchranného prostředku s jehož pomocí by se kosmická loď dostala na návratovou dráhu k Zemi.

Konečně došlo i na přejustování IMU z nastavení vhodného pro PTC do polohy vyhovující pro nastávající manévr.

Půl hodiny před ztrátou spojeni se ozval Houston:

“Tak, mládenci, chcete-li dělat kolotoč kolem Měsíce, tak vám povolujeme LOI. A dobré hoření!"

VI.

Od ztráty spojení uplynulo necelých jedenáct minut, když Cernan naposledy stiskl tlačítko POKRAČUJ a počítač naládovaný údaji dal pokyn k zapálení motoru. Šest a půl minuty hoření SPS přivedlo kosmickou loď o krok blíže k cíli. Středisko v Houstonu si však na výsledek manévru muselo počkal ještě dvaadvacet minut.

První Cernanova slova nenechala však nikoho na pochybách:

“Naši vyhráli, Houstone! Můžete si oddechnout. .Amerika' je na místě určení.

Když jsme poprvé uviděli Měsíc na cestě sem — ze vzdálenosti asi 20 000 kilometrů - byl to jenom srpeček. Ale řeknu vám, pořádně velkej, jak mamut!"

Také Schmitt připadal všem posluchačům na Zemi jako dítě v cukrářském krámě:

“Funíme vzrušením, až se nám zevnitř opocují okna," volal. “Připadám si jak .Geolog v říši divů'!"

Pod námi je Oceán bouří - hej . . . Teď jsem zahlédl malý záblesk, těsně na sever od Grimaldiho. Jasný záblesk světla jako špendlíková hlavička u malého kráteru na okraji Grimaldiho. Bobe, řekni vědeckejm, ať prohlédnou seismografický záznam. Co kdyby to byl nějaký meteor ..."

V tom směru však čekalo Schmitta zklamání. Průzkum křivek z přístrojů nic neprozradil. Dnes se soudí, že geolog zahlédl náhodou odraz zářícího srpku Země na vhodně natočené stěně kráteru.

Po dvou obězích změnila kosmická loď dráhu manévrem DOI-1 tak, že její nejnižší bod ležel 18 kilometrů nad povrchem Měsíce. To bylo výše, než v předchozích případech. Počítalo se však s tím, že konečnou dráhu si upraví LM sám po oddělení tak, že její pericynthion bude naopak ležet ve výši pouhých 13 kilometrů. Na tak nestabilní dráhu se kosmická loď sama nemohla na delší dobu odvážit. Také LM však zahájí motorický sestup dříve, než dosáhne nejnižšího bodu nové dráhy. Složitější manévrování si vynutilo místo budoucího přistáni, které leželo poměrně blízko rádiového zákrytu Země. V případě obvyklého postupu by se LM na svém posledním oběhu dostal na poslech sledovacích stanic dost pozdě a příliš krátká doba ke sledování by znemožnila stanovit jeho dráhu před vlastním sestupem s dostatečnou přesností.

Pomyšlení na tyto fáze letu bylo vzrušující, avšak Schmitt i Cernan se museli obrnit trpělivostí. Prozatím je čekaly všední skutečnosti v podobě jídla a osmi hodin spánku. Teprve pak přišla vytoužená chvíle navlečení do skafandrů, zkalená ještě k tomu opětovnou prověrkou měsíčního modulu. Konečně Schmitt naposledy přelezl tunelem k Cernanovi a uzavřel příklop na své straně. Ron Evans udělal totéž na druhém konci.

Za chvíli už plula “Amerika" opodál a na třináctém oběhu za odvrácenou stranou Měsíce s ní osamělý Evans přešel na mírně výstřednou elipsu 100 x 130 km. Tady, na oběžné dráze ho čekaly dlouhé hodiny rutinní práce. Pozorování, fotografovaní, mapování - stále stejná písnička. Jako pomůcku měl Evans tentokrát k dispozici i snímky ze sovětského Zondu 8, které mu sloužily při průzkumu okolí kráteru Aitken na odvrácené straně Měsíce.

Několik minut potom co se “Amerika" osamostatnila, začal se starat o sebe i LM. Manévr DOI-2 upravil jeho dráhu tak, aby nejnižší bod ležel ve vzdálenosti 13 kilometrů nad povrchem, na rozdíl od předchozích expedic západně od místa přistání.

Sestupování se z počátku moc nevyvedlo. Dráha po PDI byla plošší a jednu chvíli letěl LM o 750 metrů výše, než žádal nominální plán. Příliš to nevadilo. “Challenger" byl proti předchozím modulům poněkud odlehčen. Chyběl na něm např. kabel, propojující televizní kameru na ostatní systémy. Znamenalo to sice, že tentokrát nebude principiálně možné sledovat sestup prvního astronauta po žebříku na povrch, ale na tom při šesté expedici už tolik nezáleželo.

Naproti tomu každých 8 kilogramů, o něž byl měsíční modul lehčí, představovalo množství paliva, umožňující další vteřinu letu navíc. “Orion" z Apolla 16 měl takových “rezervních" vteřin 16 a “Challenger" dokonce 21. Ale ani ty nespotřeboval.

Po překlopeni, které umožnilo Cernanovi a Schmittovi pozorování povrchu a přímý sestup, se ukázalo všechno v nejlepším světle:

“Výborně," volal Cernan, “vidím kráter Poppy. Je to jasný. Přistaneme akorát.

Hoši. už se blížíme. Támhle to je Camelot."

,,500 stop . . . 400 . . . 300." hlásil mu do pozorování Schmitt.

“Velmi málo prachu," odpovídal Cernan, “je to s námi prima . . . Motor vypojen . . . ,Challenger' přistál. Jsme tady. Lidi, my jsme tady!

Hned po překlopení jsem dával bacha na velké balvany, abych se do nich nenavezl. Na nic jiného mi nezbyl čas. Ale mohli jsme se ještě dost dlouho vznášet nad údolím a hledat lepši místo k přistání."

,,Já jsem spokojen tam, kde jsem." doplňoval Schmitt. ,,Podívej se na ten šutr venku. Není báječnej? Gene, dej mi pokoj s countdownem . . . Houstone, on mi nenechá ani mrknout z okna!"

Stížnost nebyla v nadšení míněna příliš vážně. ,,Challenger" přistál asi se 4-5 vteřinovým rozdílem proti plánu asi 200 metrů severně od vyhlédnutého bodu.

Přímo před jeho okny se tyčila skupina velkých balvanů a na svazích hor obklopujících kotlinu Taurus-Littrow bylo vidět stopy, vyryté v dávné minulosti valícím se kamením. Krátery, jejichž dvojníky upravené podle fotografií z Apolla 15 důvěrně poznali na cvičné ploše ,,houstonského Měsíce", jim teď připadaly jako staří známí.

Dvě hodiny prověřování systémů v LM u jejich vypínání uběhly jako voda. Když byl poslední vypínač ve správné poloze, začaly přípravy k první vycházce. Ty se jako obvykle protáhly asi o půl hodiny.

Pak se konečně vyrovnal tlak a bylo možno otevřít boční příklop. Plošina . . . žebřík . . . poslední krok - a Gene Cernan jako jedenáctý člověk stál na povrchu Měsíce.

VII.

..Tyto první kroky Apolla 17 patří těm, kteří je jeho posádce umožnili," řekl Cernan krátce před tím, než se k němu připojil jeho kamarád.

Promluvil jak má promluvit velitel. Také Schmitt nezapřel svoji náturu:

,,Lidi tady je minerálů," ječel, sotva se ocitl venku z LM. “Jestli jsem někdy viděl geologickej ráj, tak je to tady."

Na geologii však zatím nebylo ani pomyšlení. Přednost měla montáž Roveru a po ní instalace televizní kamery. První obraz měsíční krajiny uviděli na Zemi stejně až po hodině práce, těsně před vztyčováním vlajky. Byla to tatáž vlajka, která při předchozích výpravách počínajíc ..Jedenáctkou" visela v řídicím středisku v Houstonu.

Po slavnostním projevu čekala na astronauty dřina s montáží ALSEPu, který měl být rozložen sto metrů na východ od LM. Během přípravy jeho součástí k transportu zaklapl Schmitt nedopatřením zámek u SNAPu a Cernanovi nezbylo než vypáčit víko pouzdra pro plutoniový článek kladivem. Pochod s “činkou" potom už zdárně započal.

“Počkej, Jacku, zastav," zarazil Cernan Schmitta, vlekoucího břemeno. “Věnuj mi třicet vteřin a podívej se tam nad Jižní masív. Uvidíš Zemi."

“Co? Zemi?"

“Jen se tam podívej."

“Už vidím. Když takhle vidíš jednu Zemi. vidíš vlastně všechny země."

“Šťastný, šťastný je měsíc máj," začal prozpěvovat Cernan, jakoby chtěl vhodně doplnit tuto úvahu. Schmitt se vzápětí přidal.

Amatérské pěvecké dueto přerušil Houston:

“Pánové, pánové, zaprvé je teď prosinec, jestli to nevíte a zadruhé pohněte kostrou. Máme zpoždění!"

Postavy ve skafandrech se na tento pokyn opět pohnuly a zakrátko vyrůstala mezi drobnými krátery měsíční laboratoř, různě propojená kabely. Námaha spojená s montáží však zavinila nejen dvacetiminutové zpoždění, ale i větší spotřebu chladicí vody z backpacků, kterou si vyžádalo intenzivnější chlazeni zahřátých pracovníků.

“Uf, to jsem se nadřel," posteskl si Schmitt, když byl hotov s vyrovnáváním gravimetru.

Také jeho druh se potil, pro změnu nad vrtačkou, která ostatně byla kamenem úrazu skoro při každé výpravě.

“Už tam vrták zajíždí," hlásil Cernan. “Ou. Teď jsem narazil na nějaký kamen. Musím dát pozor a moc netlačit. Každou chvilku to vjede do měkčího materiálu. Ne. Teď jsem zase ve tvrdém. Asi něco jako úlomky kamene. Oh hoši, tajmaut. Kdybyste věděli, jak od toho bolí prsty."

Konečně byly vyvrtány dva otvory pro sondy sledující proudění tepla. Patnáct metrů od nich hodlal Cernan odebrat trubkový vzorek. Vrtání ještě ušlo, horši to bylo s vytahováním trubice. Opěrka se zabořila do prachu a Cernan padl na břicho.

“Tomu říkám pohodlí," neudržel se capcom. “To se každému nepovede, aby mohl při práci ležet."

“Hele, Bobe," ohražoval se Cernan už zase na nohou, zapouštěje do otvoru po vzorku neutronovou sondu, “nech si komentář na potom, ano? Myslím, že tenhle trubkový vzorek dojde patřičného uznání!"

Po ukončené práci v okolí LM vyrazili Cernan a Schmitt s Roverem na první vyjížďku. Směřovala na jihovýchod a původně měla vést až ke kráteru Emory, 2,3 km od místa přistání. Přes časovou ztrátu a vyšší spotřebu chladicí vody bylo v možnostech výpravy dorazit až k tomuto plánovanému bodu obratu. Na sběr vzorků by však v takovém případě nebylo ani pomyšlení.

Navíc se o další časovou ztrátu postaralo i kladivo, zavěšené na Cernanově pasu. Při náhodném řidičově pohybu se nástroj zachytil za pravý zadní blatník a částečně ho utrhl.

Jako vždy v takovém případě se astronauti uchýlili k všestranné isolepě. kterou trhlinu zalepili. Lepicí schopnost pásky byla však snížena prachovým nánosem, takže poškozený blatník vzal při další jízdě za své úplně a v nestřeženém okamžiku odpadl.

Vzhledem k časové tísni doporučil Houston astronautům dojet jen ke kráteru Steno, který ležel asi na polovině původně proponované cesty.

Další překážkou výpravy byla i malá přehlednost terénu, která zavinila, že Cernan a Schmitt se přiblížili k okrajovému valu Stena jen asi na vzdálenost sto metru.

Na zpáteční cestě dělal Rover místy až 11 km/h. Průměrná rychlost byla ovšem menši. Vozidlo si klestilo cestu mezi řadou překážek a Cernan s ním často zamířil přes vyvýšeniny, aby si co nejvíce usnadnil orientaci.

Při každé plánované zastávce měřili astronauti signál malého vysílače SEP, instalovaného na počátku EVA-1 poblíže ALSEPu. Hlavní část vln tohoto vysílače byla nasměrována do povrchu Měsíce a astronauti měřili posun a intenzitu pulsu šířících se přímo pod povrchem i ve větší hloubce. Získané hodnoty měly po zpracování poskytnout informace o dielektrických vlastnostech měsíčního povrchu.

,,Uf. Konečně doma," odfoukl si Cernan, když svlékal zaprášený skafandr uvnitř LM. ,,Nenávidím tohle černé svinstvo. Bude to trvat týden, než se ho zbavíme. Připomíná mi vůní střelný prach."

l Schmitt si přiložil polínko.

,,Húú," vyl srdceryvně. ,,Jeden perný den je za námi."

Den byl opravdu perný. Oba astronauti byli na nohou nepřetržitě téměř čtyřiadvacet hodin. EVA-1 sama trvala 7 hodin a 12 minut, počítáno od okamžiku snížení tlaku, do doby kdy tlak v kabině LM této padesátiprocentní hodnoty zase nabyl. Astronauti nachodili tři a půl kilometru pěšky a Rover najezdil dalších dva a půl. Ve vacích a kontejnerech leželo dvacet devět liber vzorků měsíčních hornin.

VIII.

Po tak namáhavém dnu nechalo středisko spát oba Pozemšťany na Měsíci o hodinu déle než předpokládal plán. Wagnerova “Jízda Valkýr" jako budíček jim připomněla jejich vlastní vyjížďku. Nežli však mohl Rover vyrazit na cestu, bylo třeba opravit zadní blatník. K tomu účelu posloužily čtyři mapy, tištěné na tuhé uměle hmotě (Chronopaque), které astronauti slepili ještě uvnitř LM. Získali tak obdélníkovou plochu 15 x 19 palců. K Roveru ji připevnili pomocí svorek na přichycení ručních elektrických svítilen, užívaných k přisvětlení při práci v LM.

Úpravu nového blatníku vyzkoušel předběžně na Zemi Young a ve skafandru mu trvala asi 120 vteřin “Cernan a Schmitt při snížené gravitaci na to však potřebovali plných sedm minut.

Jakmile to však bylo hotovo a jakmile ještě prověřili SEP, vyrazil Rover už nerušeně na západ v jednom tahu až ke kráteru Nansen. Po pravé ruce jim zůstal kráter Camelot a Horatio, překonali jižní cíp pláně Tortilly a brzy potom se stočili na jihozápad. Cestou astronauti instalovali výbušnou nálož, která byla součásti aktivního seismického experimentu, připraveného k pozdějšímu odpálení ze Země rádiovým signálem. Přes toto zdržení jim cesta dlouhá 9,1 km trvala pouhých 70 minut. Rover se držel na svých 11 km/h, jen do kopce jeho rychlost klesala na pouhých 5 km/h.

Na okraji morénového pole u kráteru Nansen výprava opustila vozidlo a jala se stoupat vzhůru do svahu Jižního masívu. Nebylo to snadné. Svah se místy zvedal pod úhlem až 20° a v sypké, bořící se půdě prokluzoval každý krok. Když se postavičky ve skafandrech jevily na televizní obrazovce jako docela malé, popadl se capcom za hlavu a zeptal se:

..Vzali jste s sebou hrabičky na vzorky?"

Teď se chytil za hlavu pro změnu Cernan a Schmitt reagoval sérií výrazů, z nichž ani ten nejmírnější se neobjevil v tisku.

Geologická kořist v oblasti kráteru Nansen však Schmitta rychle přivedla zpět do dobré nálady a konečný návrat po svahu k Roveru velkými klokaními skoky snožmo ho úplně nadchl.

Ve své akrobatické exhibici pokračoval Schmitt i u kráteru Lara, u něhož byla první zastávka na cestě zpět k LM. Při sběru vzorků ztratil totiž LMP rovnováhu pravě před televizní kamerou. Podařilo se mu však odrazit se rukama od půdy a po kratším balancování nabyl opět rovnováhy.

V dalším sběratelském úsilí ho zarazil capcom:

,,Hej, Jacku, nech toho. Máš nové angažmá. Teď právě volali z Houstonské baletní asociace, že tě okamžitě berou!"

Schmitt však jen opovržlivě mávl hrabičkami a pokračoval v další praktické geologii. Zdržení u kráteru Lara trvalo pětadvacet minut, a jen tak mimochodem došlo i na jedno z šesti měření gravitace, které astronauti prováděli během této druhé měsíční vycházky.

Hlavní překvapení však na výpravu čekalo až na další zastávce, u kráteru Shorty, kam Rover dorazil po dvaceti minutách rychlé jízdy.

“Lidi, ta mašina je fantastická," volal Cernan, když slézal se sedadla. ,,Když jsme sjížděli dolů ze svahu Jižního masívu, tak to dotáhla na 17 kilometrů v hodině."

Schmitt však měl oči jen pro své okolí:

“Houstone, máme tu obrovský balvan z popraskané horniny. Je přímo na valu kráteru, hned vedle Roveru. Vypadá to na jemně bublinatou verzi klinopyroxenového gabbra. Ten systém puklin bude asi dobře vidět na fotografiích."

“Dobře." odpovídal capcom. “Jenže my bychom potřebovali očistit SEP od prachu."

“Ano . . . dobrá," řekl Schmitt roztržitě. “Hej. Gene, co to tam máš?"

“Nic. Počkej moment. Není to nějaký odraz? Už mě to jednou popletlo."

“Ne, to je oranžova půda," řekl Schmitt.

“Jo. Ale nehýbej se, dokud si ji neprohlédnu," žádal Cernan.

“Už jsi ji stejně zvířil nohama. Je oranžová."

“Ještě okamžik strpení. Zvednu si stínítko ... Je pořád oranžová."

“Doopravdy." potvrdil Schmitt. ,,To je legrace. Oranžová!"

“Houstone," volal Cernan. “Vykopu jámu."

“Znamenám," odvětil capcom. “jenže je třeba si pospíšit."

“Nezblázněte mi ho," žebronil Schmitt. “Je už beztak poloviční cvok," dodával, hledě na Cernana, který hrabal v půdě jako teriér.

“Studenou sprchu," úpěl Cernan, “sportovci, mám rekord v kopání příkopu. Ale ta barva. Myslím, že ten, kdo má barevnou televizi to může vidět."

“Nikdy bych nečekal, že na Měsíci bude oranžová půda, Gene." řekl Schmitt.

“Už je to tak, Jacku. Vypadá to přesně jako oxidovaná pouštní půda, to je ono."

Jejich naděje na sloučeniny železa měly být bohužel zklamány. Pozdější analýza na Zemi ukázala, že jde o sklovitý materiál obarvený kysličníkem titaničitým. Prozatím však nadšení neutuchalo.

“Hoši, vědátoři na vás chtějí trubkový vzorek," hlásil capcom.

Vědečtí pracovníci totiž tentokrát poprvé měli možnost klást astronautům požadavky a případné otázky přímo v průběhu vycházky. Samozřejmě že ne v bezprostředním styku, ale prostřednictvím capcoma, kterému předkládali dotaz písemně pomocí televizního monitoru.

“Ale problém je s časem," pokračoval capcom. “Blížíte se ke kritické hranici pro eventuální pěší návrat v případě poruchy na Roveru. Bude to za pár minut . . . prakticky za nula minut. Slyšíš, Jacku?"

Zrovna tak dobře mohl mluvit do dubu. Schmitt se rozplýval blahem:

“Jestli jsem někdy viděl klasické halo kolem vulkanického kráteru, tak je to tohle. Je eliptické, rozčleněné na zóny. Tady je ještě jeden vzorek, který nemáme, ten žlutší materiál ze střední části."

“Ještě se podíváme na tenhle balvan," nakazil se Cernan jeho elánem. “Je to ten, co vidíte na televizi. Vezmu aspoň nedokumentovaný vzorek toho sopečného skla. No dobře Bobe." reagoval na capcomovy pobídky ke spěchu. “Já vím. Za sedm minut . . . vždyť už jedeme. Sbohem oranžová půdo!"

Výprava se skutečně pohnula směrem ke kráteru Camelot. Cestou k němu vyložili ještě další tříkilogramovou výbušnou nálož na valu kráteru Victory.

U kráteru Camelot byly vzorky zbarveny zase jen docela obyčejně, takže ho posádka Roveru opouštěla po necelé půlhodině bez lítosti. Získali tak alespoň čas zajet před ukončením EVA-2 k ALSEPu a dokončit justování gravimetru. Se vším všudy trvala vycházka 7 hodin a 37 minut a Rover z devatenáctikilometrové trasy přivezl 75 liber měsíčních hornin. Včetně té oranžové. Zkrátka a dobře astronauti prošťourali co se dalo. To byl konečný verdikt pracovníku kontrolního střediska při závěrečném brífingu toho dne.

IX.

Třetí vycházka začala zase justováním SEPu, ale astronauti si nenaříkali.

“Až dneska skončíme," řekl při práci Cernan, ,,tak budeme mít tuhle krajinu proježděnou křížem krážem."

Prozatím zbývaly k průzkumu ještě oblasti na sever od LM. Rover po brilantní jízdě (12 km/h) zarazil na kraji úzkého údolí se strmými svahy, na úpatí Severního masívu, 3,3 km daleko od místa přistání.

Výprava se utábořila u “Rozštěpeného kamene" a její geolog uspořádal vědeckou přednášku o něm i o okolním terénu.

“Vypadá to jako anorthositické gabbro," začal. “Jsou tu velké inkluse materiálu bez bublin. Jižní polovina je v textuře heterogenní. Jde buďto o nějaké rekrystalizované brekcie, nebo to anorthositické magma na sebe nachytalo spoustu příměsí. Tahle druhá možnost se mi zdá pravděpodobnější.

Když to srovnám se zastávkami na druhé straně u Jižního masívu, tak tady jsou horniny mnohem komplikovanějšího charakteru. Příměsi, jejich uspořádání, a vůbec všechno, co vidím kolem.

Podle mých představ - ale to je jen teorie - došlo při nějakém impaktu k obrovskému výstřiku roztavených hornin. Ty dopadly na svahy Severního masívu, tam se na ně nalepily povrchové vrstvy a celá směs postupně ztuhla."

“Tak už dost, Jacku," sténal Cernan. “Kdo tě má poslouchat! Pojď, vylezeme kousek výš a pořídíme panoramatické snímky."

Ze svahů byl opravdu nádherný pohled nejen na údolí samo, ale i na oblast kráterů Lara a Shorty. Nebylo lehké se odsud utrhnout. Však také Rover vyrazil dál až za sedmdesát minut a popojel ještě o 800 metrů na východ podél úbočí Severního masívu. Po čtvrthodinové zastávce se trasa třetí vycházky obrátila k jihovýchodu, do oblasti Zvrásněných útvarů.

“Vypadají jako tvář starého, stoletého člověka," řekl Cernan, když po 2,3 km jízdy dorazili na místo.

“Tady je ale prachu," dodal Schmitt. “Není tu nic než prach."

Rover se otočil velikým obloukem na jihozápad ke kráteru Van Serg, což měl být podle předběžného odhadu geologů čerstvý impaktní kráter. Cernan ho také tak hodnotil:

“To je první místo v téhle oblasti, do kterého se geologové na Zemi strefili," řekl, sotva zabrzdil měsíční vozidlo.

Podrobnější průzkum však oba odhady uvedl v pochybnost. Během čtyřiceti minut pobytu sebrali totiž astronauti jak v kráteru, tak v jeho okolí velké množství nejrůznějších druhů hornin. Naproti tomu neobjevili žádné stopy po přítomnosti podložních skalních vrstev obnažených a vyhozených impaktem.

Poslední bod programu výpravy - kráter Sherlock s balvanovým polem byl pro nedostatek času vypuštěn. Po návratu k LM zahájil Cernan závěrečný ceremoniál odhalením plakety upevněné na přistávací části LM. Ti, kteří snad jednou přijdou znovu do oblasti Taurus-Littrow, si budou moci přečíst její text: “Na tomto místě skončil první průzkum Měsíce člověkem v prosinci L. P. 1972. Nechť mír s nímž jsme přišli se zobrazí v životě všech národů na Zemi."

Mezitím se Schmitt s brekcií v ruce obrátil k návštěvníkům houstonského střediska, mezi nimiž byla i výprava 69 mladých lidí, reprezentujících budoucnost svých zemí:

“Tenhle kámen," řekl geolog, “je složen z úlomků řady hornin nejrůznějších tvarů, velikostí a barev. Všechny dohromady jsou spojeny v celek, který tu ležel a vlastně žil velice mírumilovným způsobem.

Až se tenhle kámen ocitne na Zemi, rádi bychom dali po kousku všem zemím na celém světě jako symbol souladu a míru do budoucnosti.

Konec programu Apollo znamená, že se nyní dveře přivírají. Naděje budoucnosti však spočívá v mladých lidech, kteří se učí žít a pracovat společně."

“My pak," navázal na to Cernan, “jsme povinni díkem tisícům pracovníků v průmyslu, kteří se zasloužili o to, že projekt Apollo, projekt výzkumu Měsíce člověkem, mohl být úspěšně realizován."

Po posledních slovech zbývaly ještě poslední práce na povrchu Měsíce.

Cernan odvezl Rover na místo jeho posledního parkoviště, asi sto metrů na východ od LM do blízkosti SEPu a ALSEPu.

Když ho vyfotografoval, rozloučil se slovy:

“Tohle je jedna z nejlepších mašinek, kterou jsem kdy měl to potěšení řídit."

Schmitt se ještě jednou pokusil vyrovnat gravimetr, ale ani do třetice se mu to nepodařilo. S výsledky získanými tímto zařízením nebude tedy možno seriózně počítat.

LMP potom vyzvedl neutronovou sondu a vracel se zpět k LM.

“Hej. Jacku, co je?" ptal se ho Cernan, který zpozoroval, jak se jeho druh shýbá.

“Von tam byl kousek takovýho exotickýho kamene," odtušil Schmitt. “Tak jsem ho sebral."

“Ty neděláš stejně nic jinýho. Vsadím se o krk, že máš ještě nějaký šutr po kapsách."

Cernan neprohádal. Schmitt vylezl po schůdkách na plošinu a protáhl se otvorem. Po návratu do LM vytáhl z kapsy ještě dva kameny a láskyplně si je prohlížel.

Teď došla řada i na Cernana.

“Když nyní činím poslední kroky na Měsíci," řekl CDR, “doufám že nebudou poslední na dlouho a že budoucnost ukáže, že dnešní výboj ukul další osud lidstva.

My opouštíme Měsíc a Taurus-Littrow v míru, tak, jak jsme sem přišli. Nechť ti, co se sem navrátí, přijdou v míru a pokoji pro celé lidstvo.

Ať má posádka Apolla 17 šťastnou cestu domů."

Do ranního budíčku posledního dne pobytu na Měsíci zbývalo ještě víc jak patnáct minut.

Capcom právě zasedl za svůj pult a srovnával si lejstra s údaji a požadavky, kterými hodlal oblažit posádku LM hned po probuzení.

Tu to v reproduktoru zapraskalo a ozval se dvouhlasný zpěv:

“Dobré jitro přejeme vám . . ."

Konsternované středisko potom vyslechlo Schmittovu parafrázi slavné básně Clementa Moorea:

'Byl týden před Vánoci
a v tichu ležel LM.
l velitel - i Cernan -
spal spravedlivým snem.
I vzorky uložené
na místo pod péčí
snily, že brzy budou
zkoumány v bezpečí.
Cernan i já v své čapce
na lůžkách svinuti
jsme přáli mozkům krátké
měsíční zdřímnutí.
Tu náhle na spojení
propukl jek a křik.
Já vyléť z lůžka k oknu
za malý okamžik.
Šlo Slunce do kráterů
odrážejíc se v nich,
že celý terén vůkol
se třpytil jako sníh.
Já zůstal oslněný
vánočním zjevením:
Miniaturní Rover
se sobím spřežením
tam malý, starý kočí
tak dobře známý, hnal.
Poznal jsem Mikuláše
aniž bych zaváhal.
Říkal, že měl zlou cestu,
když hnal své soby sem,
jen aby na Vánoce
popřál štěstí nám všem.

“Inu," dodal Schmitt na omluvu své recitace, “lidé vždycky říkali, že by do vesmíru měli létat i básníci."

“Jak jsem tě tak poslouchal," odpověděl Cernan místo capcoma, ,,tak mám dojem, že k tomu ještě nedošlo . . . Pojď raději připravíme Challenger na start."

Trvalo to víc jak hodinu. Start sám byl nominální a také další manévry proběhly bezvadně. Jenom vlastní spojení obou lodí nad přivrácenou stranou Měsíce se podařilo až po třetím nalétnutí.

Oba navrátilci v LM i Ron Evans ve velitelské kabině se s chutí pustili do další práce: vzorky, vyklízení LM, konečná revize všech panelů a přestup do CSM.

Opuštěný Challenger byl naveden proti měsíčnímu povrchu tak. aby dopadl na úbočí Jižního masívu asi 9 kilometrů od místa přistání.

Jeho dopad hlídalo oko televizní kamery připevněné na opuštěném Roveru. Pozorování však nepřineslo kýžený výsledek, ať již pro špatné nasměrování kamery, nebo z nějakého jiného důvodu.

Nicméně Ron Evans tvrdil, že v místech pravděpodobného dopadu LM se objevila světlá skvrna, kterou tam při dřívějších přeletech nepozoroval.

Jakmile Gene Cernan a Pete Schmitt objevili při druhé měsíční vycházce oranžovou horninu, požádalo řídicí středisko v Houstonu Rona Evanse, aby z paluby “Ameriky" posoudil situací a prohlédl z odstupu krajinu zajímavého nálezu.

CMP podrobně prostudoval oblast Taurus-Littrow a skutečně potvrdil, že severní val kráteru Shorty má proti svému okolí jiný barevný odstín. To však vědeckým pracovníkům v Houstonu nestačilo.

Nyní, když byla celá posádka Apolla opět pohromadě, propukla honba za oranžovou půdou nanovo plnou silou.

Pozornost trojice mužů na oběžné dráze upoutala oblast na západním okraji Moře jasu u kráteru Sulpicius Gallus:

“Je tam řada malých kráterů na pohled impaktních," líčil Schmitt, “a věřte mi nebo ne, jsou obklopeny oranžovými vyvrženinami. Tvoří kontrast se šedohnědou barvou okolního materiálu.

Jeden ukázkový případ je právě teď pod námi, jiný o kousek dále vypadá jako vulkanický kužel, ale také je oranžový. A tady je další, oranžově červený. Všechny mi připadají jako impaktní."

Potvrdilo se tedy známé přísloví o tom, že kdo hledá, ten najde, ale také tvrzení, že všeho moc škodí. Po několika obletech byl Měsíc pro posádku "Ameriky" už jen a jen oranžový.

Totiž celý Měsíc ne - jen krajina v oblasti Sulpicius Gallus. Naopak, když vědečtí pracovníci žádali o snímky některých útvarů například o snímek údajně sopečného kráteru F nedaleko místa přistání a o jeho srovnání s kráterem Shorty, nebylo najednou po oranžové půdě ani památky.

Pozornost posádky Apolla si stejně po několika hodinách vyžádala opět navigace jako příprava k návratu na Zemi. Šťastně provedený manévr TEI byl oslaven televizním přenosem krátce po tom, co se Apollo 17 vynořilo za odvrácenou stranou Měsíce. Na obrazovkách se objevil kráter Ciolkovský a Schmitt v úloze komentátora prohlásil:

“Můžete s námi pozorovat oblast na severní polokouli Měsíce, kterou lidé prozatím ještě příliš často neviděli. Vlastně se na tomhle začíná teprve pracovat a doufám, že se s tím hned tak nepřestane."

Za jeho řeči se kosmická loď rychle vzdalovala, takže brzy bylo možno uvidět celý Měsíc.

“Díky Apollu," pokračoval pro změnu Cernan, “se podařila realizace zdánlivé nemožného snu. Je to úspěch celého národa. Věřím, že příští úspěchy budou dosaženy veškerým lidstvem. Tohle byl jenom začátek. Začátek, který neskončí, dokud v člověku zůstane touha po poznání."

Přes veškerý optimismus jeho projevu bylo z každého slova cítit melancholický smutek nad závěrem jedné etapy lidského úsilí.

Vlastní cesta kosmické lodi však dosud neskončila. Druhý den cesty domů přišla konečně i Evansova chvíle. Astronauti se oblékli do skafandrů, kabina byla dekomprimována a pak se otevřel vstupní otvor.

“Přímo proti průlezu vidím Zemi," vykřikl Evans, připravený na kosmickou vycházku. “Vlastně srpek Země. Lidi to je pohled!"

Opatrně se provlékl průlezem a přidržoval se záchytek na vnější straně.

,,To je obrovský," vydechl. “Říkej si co chceš, ale dokud tohle nezkusíš, tak nejsi opravdickej astronaut."

Jeho zážitek trval skoro tři čtvrti hodiny. Třicet pět minut zabralo přinesení dvou kazet s filmy a jedné speciální kazety se záznamem radarové sondáže. Pak se ještě chvíli rozhlížel, ale ve 44. minutě dostal z Houstonu pokyn k návratu.

Zbytek letu proběhl už jen ve znamení jídla, spánku, navigační rutiny, dělání pořádku a příprav k přistání.

Přistáli hladce v dopoledních hodinách dne 19. prosince 1972, 650 kilometrů jihovýchodně od Samojských ostrovů.

Za krásného počasí se ožehlý kužel velitelské kabiny, oproštěný ode všeho zbytečného, pohupoval na mírně zvlněném moři, zatímco letadlová loď Ticonderoga zkracovala pětikilometrovou vzdálenost od místa přistání.

Žabí muži vytáhli astronauty do člunů asi za půl hodiny, a za necelou hodinu byla poslední měsíční výprava bez úhony na palubě letadlové lodi. Její kuchař dole v kuchyni připravoval poslední obrovský dort.

APOLLO - PŘEHLED VĚDECKÝCH EXPERIMENTŮ NA OBĚŽNÉ DRÁZE KOLEM MĚSÍCE (L+K č.9 / 1973)

Experiment	Apollo
Experiment	11	12	14	15	16	17
VELITELSKÁ SEKCE
Fotografování měsíčního povrchu	x	x	x	x	x	x
S-158 Multispektrální fotografie		x
S-176 Stopy po meteoritech na oknech CM			x	x	x	x
S-177 UV fotografie Země a Měsíce				x	x
S-178 Protisvit			x	x
Proudění a vedení tepla			x			x
Kontaminace okolí kosmické lodi					x	x
Vizuální pozorování kosmických paprsků		x	x	x	x	x
M-211 Biostack					x	x
M-212 Biocore						x
POMOCNÁ SEKCE
S-160 Spektrometr gama-zaření				x	x
S-161 Spektrometr X-záření				x	x
S-162 Spektrometr alfa-záření				x	x
S-164 Převáděč na pásmu S			x	x	x	x
S-164 Hmotový spektrometr				x	x
S-169 Spektrometr pro vzdálenou UV oblast						x
S-170 Bistatický radar			x
S-171 Infračervený rastrující radiometr						x
S-209 Sondáž na VF a VVF						x
Panoramatická kamera				x	x	x
Mapovací kamera				x	x	x
Laserový vyškoměr				x	x	x
MĚSÍČNÍ MODUL
S-164 Převáděč na pásmu S			x	x	x	x
SUBSATELIT
S-173 Měření nabitých částic				x	x
S-174 Magnetometr				x	x
S-164 Převáděč na pásmu S				x	x

APOLLO - PŘEHLED VĚDECKÝCH EXPERIMENTŮ NA POVRCHU MĚSÍCE (L+K č. 10 / 1973)

Experiment	Apollo
Experiment	11	12	14	15	16	17
S-031 pasívní seismický experiment	x	x	x	x	x
S-033 aktívní seismický experiment			x		x
S-034 magnetometr		x		x	x
S-035 spektrometr slunečního větru		x		x
S-036 detektor epitermálních iontů		x	x	x
S-037 tepelný tok				x	x	x
S-038 detektor nabitých částic			x
S-058 tlakoměr se studenou katodou		x	x	x
M-515 detektor prachu		x	x	x
S-207 gravimetr						x
S-202 detekce mikrometeoritů a vyvržených částic						x
S-203 seismická sondáž						x
S-205 složení atmosféry						x
S-201 kamera a spektroskop pro dalekou UV oblast					x
S-059 geologický průzkum	x	x	x	x	x	x
S-078 laserový odrážeč	x		x	x
S-080 složení slunečního větru	x	x	x	x	x
S-184 snímkování mikrostruktury povrchu	x	x	x
S-152 detektor kosmického záření					x	x
S-198 přenosný magnetometr			x		x
S-199 přenosný gravimetr						x
S-200 mechanické vlastnosti půdy			x	x	x	x
S-204 elektrické vlastnosti povrchu (SEP)						x
S-229 neutronová sonda						x

Fotografie k článku ,,Sbohem Měsíci,, : (Snímky: NASA a Ing. J. Kolář)

Přepis článku : M.Filip, 24.11.2003

Aktualizováno : 06.12.2003

[ Obsah | Pilotované lety | Apollo | Apollo 17 ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.

(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/apollo/ap-17/lk1.htm)