Pro časopis Věda a technika mládeži zpracoval Pavel Toufar (VTM 1973)

Snímky: NASA

V pondělí 11. prosince 1972 ve 20,55 hod. našeho času přistál v oblasti měsíčního kráteru Taurus-Littrow výsadkový modul Challenger s kosmonauty Eugenem Cernanem a dr. Harrisonem Schmittem na palubě. Třetí muž posádky, Ronald Evans, zůstal na oběžné dráze ve velitelské lodi Apollo 17, nesoucí jméno Amerika.

Uprostřed divoké krajiny v úzkém údolí, obklopeném vysokými horskými masívy, tyčícími se až do 2500 metrů, uspořádali při třech procházkách mimo kabinu Challengeru Cernan a dr. Schmitt terénní závody vozítkem Rover za měsíčními vzorky. Když ve čtvrtek ráno skončili třetí procházku, sledovaly statisíce televizních diváků v mnoha státech kroky posledních pozemšťanů po povrchu jiného nebeského tělesa, posledních na dobu, o jejíž délce se zatím nikdo neodvažuje vyslovit dohad.

Náš nejbližší kosmický soused na dlouhou dobu osiřel. Dívat se na něj budou jen zvědavé přístroje mrtvých nepilotovaných sond, řízených předem vloženým programem anebo povely z pozemního střediska.

K čemu nám byl vlastně Měsíc? Proč jsme se vydali za jeho záhadami? Proč jsme zaplatili více než čtyřiadvacet miliard dolarů? Jen pro několik atraktivních procházek po jeho povrchu, pro pár desítek kilogramů kamení a série barevných snímků?

Nemá smysl lámat si hlavu nad otázkou, proč lidé uskutečnili tolik cest na Měsíc, zda nešlo o zbytečné plýtváni obrovskými finančními částkami i energií statisíců bezejmenných pracovníků kosmického průmyslu, personálu kosmodromu a řídicího střediska. Měsíc tady byl a nepřestal by nás sužovat do té doby, dokud by se jeho povrchu nedotkla lidská noha. Muselo se to stát, ať si říká kdo chce co chce, ať mnozí lidé hledají důvody ve vědeckém výzkumu Měsíce anebo v propagačním politickém významu. Ani jedno zdůvodnění není přesné. Vědecký přínos přistání na Měsíci není sice nejmenší, ale získané výsledky nemohou ospravedlnit čtyřiadvacet miliard dolarů. Ani prestižní otázka není pravým zdůvodněním, protože každý člověk si je vědom, že při výzkumu kosmického prostoru budou obě velmoci na stejné úrovni. Samozřejmě se stane, že občas jedna předstihne druhou dobytím nějakého prvenství. Taková nerovnováha se však okamžitě smaže rozšířením skutečné výzkumné práce.

A pokud jde o úvahy nad dalšími motivacemi, naprosto vedle je ten kdo tvrdí, že peníze vložené do výzkumu kosmu by mohly při rozumnějším využití pomoci lidstvu při řešení jeho problémů. Je to jistě nádherná představa, ale tím to také končí. Představme si totiž situaci, že by první měsíční expedice programu Apollo selhala a všem bylo zcela jasné, že další lodi se už na podobnou cestu nemohou vypravit. Co by se stalo s obrovským množstvím peněz, ležícím v pokladně představitelů kosmického výzkumu? Tyto peníze by se rozhodně nedostaly na místa, o kterých mnozí lidé sní. Pokladna by se neotevřela hladovějícím obyvatelům rozvojových států, ani výzkumu rakoviny anebo snížení daní obyvatelstva.

Těžko říci, proč se zájem “andělů strážných" plýtvání státními penězi soustředil na kosmonautiku a brousí si o ni ostří šípů neustálými výpady. Proč například opomíjí vojenský rozpočet, který je mnohonásobně vyšší. Jen proto, že armáda je už od dávné historie neodlučitelnou součástí lidstva? Skutečné jen proto?

Lidé museli na nějaký čas transplantovat na Měsíc potřebné pozemské klima. Vozili si svou malou planetu v kabině výsadkového modulu a nosili ji ve skafandrech. Dýchali na každém kroku životadárný kyslík. Bez něj by zahynuli, ovšem za zájem o Měsíc jim nikdo nehrozil smrtí. Před staletími byla ovšem jiná situace. Každý, kdo se chtěl dozvědět pravdu o Měsíci, riskoval své hrdlo. Sokratův učitel Anaxagoras Klazomenský byl v Aténách odsouzen k smrti za to, že nahlas prohlásil, že Měsíc je ze stejného materiálu jako naše Země. Tycho de Brahe, Johannes Kepler a Galileo Galilei nežili v lepší situaci.

Ty doby jsou už za námi, dnes se nespaluje na hranicích ze smolnatých polen a vyschlého chrastí, snad někdy jen ironií anebo slovem věhlasného specialisty v odborném časopise. Nic však nemohlo poškodit výzkum Měsíce. Nejen kosmonauti, ale tentokrát s nimi i statisíce televizních diváků se mohly o každé podrobnosti přesvědčit na vlastní oči.

Kolik toho dnes víme? Určitě mnohem víc než se podařilo bezpilotním průzkumným sondám, mnohonásobně víc než zjistili za dlouhá desetiletí astronomové pozorováním se Země.

Původ odvěkého souseda naší Země je však neznámý. Jediné, čím si můžeme být zcela jisti je, že Měsíc obíhá kolem naší planety nejméně čtyři miliardy let, ale to co bylo předtím, to je předmětem jen a jen dohadů. Vědci dnes už nejsou příliš nadšeni představou, že by se od Země kdysi utrhl velký kus, odletěl do prostoru a náhodou se zachytil zemskou gravitací. Spíše se přiklánějí k názoru, že Měsíc a Země vznikly společně, ale nezávisle na sobě. Možná však, že Měsíc byl Zemí zachycen. Ani tento názor nelze nevyslechnout, stejně jako úvahu, že před miliardami let kolem Země kroužilo několik malých měsíců a spousta nejrůznějšího kamení. Při malých rychlostech (asi 2 až 4 km za vteřinu) došlo k vzájemným srážkám a největší měsíc pohltil všechny ostatní.

Složení Měsíce je odlišné od složení Země a tak poznáním našeho kosmického souseda můžeme historii Země studovat jen nepřímo, společně s výzkumem Marsu, Venuše, asteroidů a dalších planet naší sluneční soustavy.

Před čtyřmi, možná jen třemi miliardami let měl Měsíc magnetické pole. Dokazuje to výsledek zkoumání, že celý povrch Měsíce je magnetický. Magnetické pole se mohlo vytvořit v době, kdy jednotlivé minerály chladly a krystalizovaly, ale i později, bombardováním částicemi z vesmíru.

Pozoruhodným objevem bylo zjištění tzv. masconů (zkratka z anglického mass concentration — koncentrace hmoty). Mascony byly objeveny zkoumáním oběžné dráhy kosmických lodí a umělých družic Měsíce. Nad některými oblastmi se totiž tato tělesa na své dráze dostávala výrazně níž k měsíčnímu povrchu, vlivem větší hmoty. Mascony najdeme v mořských oblastech kulatého tvaru. Podle všeobecně přijaté domněnky vznikly sesuvem těžké sopečné horniny do otvorů vytvořených nárazy meteorických těles.

Rozdíl je i mezi odvrácenou a přivrácenou měsíční stranou. Na odvrácené straně je mnohem méně stop po dopadech meteorických těles. To by znamenalo, že kůra na odvrácené straně bude silnější. Horniny na odvrácené straně obsahují také více hliníku, ale naopak méně křemíku než horniny na přivrácené straně.

Pátrání po měsíční vodě dosáhlo velkého úspěchu právě při poslední výpravě Apollo 17. Jediným důkazem byl předtím objev minerálu “ghötit" v jednom vzorku horniny dopraveném na Zemi. (Je to vlastně hydratovaný kysličník železitý.) Eugene Cernan při druhé procházce objevil u kráteru Shorty zvláštní oranžovo-rezavě zbarvené plochy. Přítomný geolog dr. Schmitt i houstonští specialisté vyslovili domněnku, že v kráteru Shorty mohlo dojít k vulkanické činnosti (!) při níž se na povrch dostala voda a okysličovala šedavou vrchní půdu.

Vědci dnes říkají: Čím více Měsíc studujeme, tím větší množství otázek čeká na svou odpověď.

Lidé odešli z Měsíce, zdá se však, že jen na nějaký čas, protože odvěký druh naší rodné planety nás k sobě připoutal. Zvykl si na naši přítomnost, stejně jako jsme si na něj zvykli my sami, a proto se těžko navždy rozloučíme.

Fotografie k článku ,,Sbohem Měsíci,, : (Snímky: NASA)

1. Naposledy se vydala raketa Saturn V na mohutném pásovém dopravníku ke startovací rampě Kennedyho kosmodromu.
2. Eugene Cernan se už oblékl do kosmického skafandru, jeho dva letoví druzi — Harisson Jack Schmitt a Ronald Evans - jsou ještě v zajetí techniků, kteří dokončují poslední úpravy na jejich modelech od kosmického Diora.

[ Obsah | Pilotované lety | Apollo | Apollo 17 ]