STS-101/ISS-2A.2a

START NA ČTVRTÝ POKUS

ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Od posledního letu raketoplánu Atlantis uplynulo dlouhých dva a půl roku. Tuto neuvěřitelnou prodlevu ovšem zavinila celá řada okolností. Pokusme se vysledovat alespoň některé z nich.

Po návratu z úspěšné mise STS-86 (6. října 1997) byl tento družicový stupeň výrobního čísla OV-104 převezen do haly OPF-3 k odstrojení a přípravě na přesun do výrobního závodu v Palmdale, kde se měl podrobit plánované údržbě OMDP¹⁾. Z Kennedy Space Center odletěl na hřbetu transportního Boeingu 747-SCA 12. listopadu 1997, aby v Palmdale strávil tři čtvrtě roku. Ze všech úprav, jež zde podstoupil, byla nejvíce nápadná přestavba pilotní kabiny, která byla opatřena zbrusu novou palubní deskou, vybavenou nejmodernějším indikačním systémem, zvaným v hantýrce "skleněný kokpit", a v NASA oficiálně oficiálně označovaném zkratkou MEDS²⁾.

Zpět na Cape Canaveral se družicový stupeň vrátil 27. září 1998, přičemž byl okamžitě umístěn do haly OPF-2 k postupnému dostrojení a přípravě na nový let. V té době se počítalo s jeho nasazením na misi STS-92/ISS-3A, která měla dopravit na stanici ISS první část příhradového nosníku (díl Z-1) a přechodový tunel PMA-3³⁾. Start byl orientačně stanoven na 17. června 1999, přibližně měsíc po očekávaném připojení ruského služebního modulu.

Protože však v předpokládaném vzletu ruského modulu docházelo k neustálým skluzům, rozhodlo vedení NASA (17. října 1998) o odkladu STS-92 až na prosinec 1999 s tím, že tuto misi (ISS-3A) převezme Discovery. Za plánovaný let ISS-2A.1 tohoto raketoplánu, (sloužil k dopravě nákladu a k instalaci dvou jeřábů, viz L+K 75, 1999, č. 14, s.923-925; č. 15, s. 982-985), byla vložena ještě expedice ISS-2A.2, jíž bylo přiděleno pořadové označení STS-101, a která byla svěřena právě Atlantis. Úkolem mise mělo být dovybavení modulu SM, start byl předběžně stanoven na 5. srpna 1999.

Osádka pro let STS-101 byla jmenována v prosinci 1998 ve složení Halsell, Horowitz, Weberová, Lu a Williams. Ti ihned zahájili výcvik. V té době bylo nutno přesunout Atlantis do haly č. 2 v montážní budově VAB, aby se uvolnila OPF-2 pro Endeavour. V únoru 1999 byl vzhledem k narůstajícímu skluzu v dokončování ruského služebního modulu posunut plánovaný start STS-101 až na 14. října 1999. Koncem února se uvolnila hala OPF-3, kam se Atlantis mohl vrátit.

Pak se situace nanovo zkomplikovala, tentokrát na americké straně: Na Hubbleově kosmickém dalekohledu selhal další gyroskop a hrozilo tedy vyřazení observatoře z provozu. NASA proto začal uvažovat o posunu servisní mise STS-103/HST-SM-3 (viz L+K 76, 2000, č. 3, s. 170-174; č. 4, s. 240-243) z května 2000 na říjen 1999, což samozřejmě kolidovalo s plánovaným termínem startu STS-101. V polovině března padlo definitivní rozhodnutí opravit HST na podzim 1999, takže let STS-101 byl znovu posunut, tentokrát na 2. prosince 1999. V téže době (v březnu) byli do osádky STS-101 zařazeni ruští kosmonauti Malenčenko a Morukov.

Mezitím až do července 1999 pokračovaly přípravy družicového stupně V OPF-3 poklidným tempem, dokud nebylo nutno tuto montážní halu vyklidit pro družicový stupeň Columbia. Ten bylo třeba připravit k odeslání do střední opravy OMDP. Atlantis se proto znovu dočasně přestěhoval do haly č. 2 v budově VAB.

Skluzy však pokračovaly dál. Pro změnu je měla na svědomí vynucená inspekce kabelových rozvodů elektrické energie (viz L+K 75, 1999, č. 19, s. 1256-1261). V srpnu byl plánovaný start stojedničky posunut na 22. ledna 2000 a v říjnu dokonce na 16. března 2000.

Inspekce kabeláže na Atlantis byla zahájena 24. září 1999 po návratu do OPF-2 a přestože družicový stupeň byl po generální opravě, bylo na raketoplánu nalezeno přes čtyřicet větších či menších poškození. Koncem roku však byly všechny tyto závady odstraněny.

K další zásadní změně došlo 18. února 2000. Řídicí rada programu letů raketoplánu a ISS přijala rozhodnutí, rozdělit let ISS-2A.2 na dva a oba přidělit družicovému stupni Atlantis. ISS-2A.2a s původním označením STS-101 měl odstartovat co nejdříve, bez ohledu na start modulu Zvezda - tehdy se uvažovalo o 13. dubnu 2000. Důvodem ke spěchu byl rychlý pokles výšky dráhy stanice ISS o 2,5 až 3 km týdně, způsobený vysokou sluneční aktivitou. I když by ke korekci dráhy ISS bylo možno použít motorů modulu Zarja, nechtěl nikdo plýtvat jeho drahocennými pohonnými látkami. V případě, že by to se Zarjou, jejíž start (po kolikáté již) slibovali Rusové na první polovinu července 2000 dopadlo špatně, náhradní americký manévrovací modul ICM mohl být k dispozici teprve koncem roku. Kromě dodávky vybavení a výměny poškozených či zastaralých dílů bylo tedy hlavním úkolem Atlantis dopravit ISS na původní vyšší dráhu.

Dalšímu letu ISS-2A.2b bylo přiděleno pořadové označení STS-106 a jeho vzlet byl tehdy naplánován na 19. srpna 2000, tedy až poté, co by se měla k zárodku stanice připojit Zvezda, následovaná počátkem srpna nákladním Progressem-M1.

S rozdělením misí byla rozdělena i osádka. V STS-101 zůstal velitelem plk. USAF James D. Halsell Jr. (STS-65 v červnu 1994, STS-74/Mir v listopadu 1995, STS-83 v dubnu 1997 a STS-94 v červenci 1997), funkci pilota si podržel pplk. USAF Scott J. Horowitz (STS-75 v únoru 1996 a STS-82 v listopadu 1997) a dále letoví specialisté dr. Mary E. Weberová (STS-70 v červenci 1995) a pplk. US Army Jeffrey N. Williams (nováček). Nově sem byli zařazeni plk. US Army James S. Voss (STS-44 v listopadu 1991, STS-53 v prosinci 1992 a STS-69 v září 1995), pplk. USAF Susan J. Helmsová (STS-54 v lednu 1993, STS-64 v září 1994 a STS-78 v červnu 1996) a ruský kosmonaut Jurij Vladimirovič Usačev (Sojuz-TM 18/Mir v lednu až červnu 1994 a Sojuz-TM 23/Mir v únoru až září 1996), všichni tři měli být členy budoucí druhé dlouhodobé osádky stanice ISS. Lu, Malenčenko a Morukov se dostali do osádky STS-106, kterou dále tvořili velitel Wilcutt, pilot Altman a letoví specialisté Burbank a Mastracchio.

V úterý 14. března uskutečnila řídicí střediska v Houstonu a v Koroljovu s úspěchem nácvik orientování stanice ISS v prostoru před příletem raketoplánu.

Přípravy družicového stupně se však mírně opožďovaly. Při kontrole dokumentace motorů SSME se navíc zjistilo, že dva ze segmentů těsnění ve vysokotlakém čerpadle paliva u motoru v pozici č. 1 měly být z výrobního procesu vyřazeny (viz L+K 76, 2000, č. 8, s. 513) a proto v NASA rozhodli raději celý motor během pobytu raketoplánu ve VAB vyměnit. Ještě ke všemu si 15. března 2000 velitel Halsell při vylézání ze simulátoru v Johnson Space Center v Houstonu vyvrkl kotník. I když zranění nestálo za řeč, lékaři doporučili minimum pohybu,aby se stav kloubního pouzdra nezhoršil. Start byl proto odsunut nejprve na 17. a později dokonce na 24. dubna.

V pátek 17. března 2000 se konečně družicový stupeň přestěhoval z OPF-3 do budovy VAB, kde byl v hale č. 3 připojen k odhazovací nádrži výr. č. ET-102 a ke startovacím motorům SRB výr. č. BI-100/RSRM-74. Po výměně svrchu zmíněného SSME byly nakonec použity motory výr. č. 2043, 2054 a 2049 a po nezbytných zkouškách putovala dopoledne 25. března celá sestava na rampu 39A. O den později byl do nákladového prostoru raketoplánu uložen i zdvojený transportní modul Spacehab s nákladem pro stanici ISS.

Ve dnech 6. a 7. dubna proběhlo jako obvykle za účasti osádky zkušební odpočítávání a start byl na základě dobrozdání komise FRR⁴⁾ stanoven na Pondělí velikonoční,tj. na 24. dubna 2000 ve 20:14:54 UT, přestože bylo nutno vyměnit jeden z hydraulických ovladačů PDU⁵⁾.

První ostré odpočítávání začalo v pátek 21. dubna 2000 v 19:00 místního letního času (EDT, tj. 23:00 UT). Přibližně tři a půl hodiny před tím dorazila na Cape Canaveral i letová osádka. Předpověď počasí byla dobrá; meteorologové byli pesimističtí jen ze 30%. Během odpočítávání se zprvu neobjevily technické problémy.

Na ty došlo teprve v pondělí. Boční vítr nad přistávací drahou SLF, potřebnou v případě havarijního návratu na místo startu⁶⁾, převyšoval povolenou mez⁷⁾. Meteorologové sice v koutku duše doufali, že přecházející fronta změní směr větru, ale jejich očekávání se nesplnilo. Ve 20:06 UT, ještě před tím, než vypršelo poslední plánované přerušení v T -9 min, rozhodlo vedení letu pro jistotu start odložit o 24 hodin.

Ani v úterý 25. dubna nebyla povětrnostní situace na Floridě nadějnější. Vedení předstartovních příprav se rozhodlo pokračovat v přípravách ke startu, stanovenému na 19:52:21 až 19:57:23 UT, třebaže předpověď stále hovořila s vysokou pravděpodobností (přes 80%) o bočním větru o rychlosti 33 km/h a s nárazy až 52 km/h. Ani podmínky v oblasti očekávaného dopadu motorů SRB do oceánu východně od Jacksonville nebyly povzbudivé: vlny o výšce přes 3 metry a vítr o síle 45 až 55 km/h. V 18:20 UT přišlo to, co každý více méně očekával: start byl znovu odvolán.

Odklad o další den byl víc než problematický, protože počasí na záložních letištích ve Španělsku - Moron a Zaragoza - se zhoršovalo a také na Ben Guerir v Maroku se očekávala silná nízká oblačnost. Naproti tomu na Kennedy Space Center meteorologové předpokládali příznivé podmínky.

Ve středu 26. dubna tedy technici již potřetí naplnili nádrž ET kapalným vodíkem a kyslíkem a sedmičlenná osádka znovu kolem 16:30 UT obsadila svá místa v raketoplánu a začala se chystat ke startu. Okno se pro ten den otevíralo v 19:26:50 UT, stále jen s pětiminutovým trváním.

Vedení startovních příprav s napětím sledovalo vývoj počasí na záložních letištích za Atlantikem. Ani jedno nebylo v daném okamžiku schopno raketoplán přijmout. Smůla nejsmůlovatější, protože počasí na Floridě bylo jako vymalované. I tentokrát došlo k nevyhnutelnému: v 19:21 UT byl start již potřetí za sebou odvolán. S dalším krátkým, čtyřiadvacetihodinovým odkladem se již nedalo počítat, protože kosmodrom byl rezervován pro klasické rakety: na zítřek USAF ohlásilo zkušební odpočítávání Titanu 4, na 3. května byl naplánován start Atlasu 2 s meteorologickou družicí GOES-L, 8. května měla vzlétnout družice včasné výstrahy typu DSP na Titanu 4, 11. května navigační družice GPS na Deltě 2 a 15. května se počítalo s premierou Atlasu 3 s telekomunikační družicí Eutelsat W4. Raketoplán Atlantis tedy mohl přijít na řadu nejdříve 18. května.

Další ostré odpočítávání začalo v pondělí 15. května 2000 v 09:30 EDT (13:30 UT) od obligátních T -43 hodin se startem stanoveným na 18. května a s orientačním oknem od 10:38 do 10:48 UT. V úterý 16. května však bylo nutno start Atlantis opět odsunout o 24 hodin vzhledem k tomu, že start rakety Atlas 3 byl odložen o den. Nové okno, v trvání pěti minut, se otevíralo v 10:12 UT.

V noci z 18. na 19. května technici opět naplnili nádrž ET kapalným kyslíkem a vodíkem. Celkový technický stav raketoplánu byl výborný, takže krátce před půl třetí ráno místního času vyrazila jeho sedmičlenná osádka znovu v mikrobusu na rampu 39A. Tady postupně zaujali svoje místa na palubě Atlantis. V 08:05 technici oznámili, že průlez do raketoplánu je definitivně uzavřen a hermeticky utěsněn. Řídicí středisko na základě posledních údajů o dráze zárodku stanice ISS upřesnilo optimální okamžik startu na 10:11:10 UT, přičemž okno mělo trvání 5 minut a 4 sekundy⁸⁾. V průběhu posledního plánovaného přerušení odpočítávání v T -9 minut začalo na Floridě pomalu svítat, východní obzor nad Atlantikem se zabarvil rudě a oranžově, zatímco Měsíc v úplňku se na západě pomalu blížil k horizontu. Raketoplán byl perfektně připraven, počasí v místě startu i v Evropě a v Africe spolupracovalo na 100 % a drobný problém s pozemním radiolokátorem na kosmodromu se podařilo vyřešit.

Posledních devět minut uběhlo jako voda. Postupně se rozběhly motory SSME, elektrický impuls zažehl iniciační slože motorů SRB a konečně, 19. května 2000 v 06:11:10 EDT (10:11:09,958 UT), těsně před východem Slunce, se kolos o hmotnosti 2 050 007 kg pomalu odpoutal od rampy 39A a zamířil na severovýchod podél východního pobřeží Spojených států.

Průběh vzletu byl nominální: dvě minuty po startu dohořely pomocné startovací motory a po oddělení přistály na hladině Atlantiku, zatímco družicový stupeň, hnán motory SSME, pokračoval ve stoupavém letu. Suborbitální dráhy bylo dosaženo devět minut po startu; pak následovalo odhození již nepotřebné nádrže ET a vypojení hydraulických čerpadel APU.

V 10:54 UT, po dosažení apogea suborbitální dráhy, byly zapojeny motory OMS, které navedly raketoplán na výchozí dráhu ve výši 159 až 329 km se sklonem 51,58° k rovníku. Stíhání stanice ISS začalo.

Po nezbytných prověrkách systémů družicového stupně a po souhlasu řídicího střediska v Houstonu dálkově otevřela osádka Atlantis dveře nákladového prostoru a vyklopila malou parabolickou anténu.Ta slouží ke dvojímu účelu: jednak se používá pro širokopásmové spojení se stacionárními sledovacími a retranslačními družicemi TDRS, jednak slouží jako radiolokační anténa při setkávacím manévru se stanicí ISS.

Ve večerních hodinách se uskutečnila první korekce dráhy NC-1, při níž byly opět použity oba motory OMS. Po ukončení tohoto manévru však řídicí počítače raketoplánu indikovaly, že jeden z primárních ventilů v palivových cestách levého motoru OMS se neuzavřel; záložní ventil byl v pořádku. Protože se nedalo zjistit, zda jde opravdu o závadu na ventilu, nebo pouze o chybnou indikaci, rozhodlo se vedení letu problematický motor během dalšího letu nepoužívat - ovšem s výjimkou brzdicího manévru před sestupem z oběžné dráhy. Motor sám byl v naprostém pořádku, takže let nebylo nutno přerušit. Pro všechny korekční manévry - a v případě nezbytnosti i pro brzdicí sestupný manévr na konci letu - postačil jediný motor OMS. Pro úplnost dodejme, že toto byla jediná větší závada na systémech raketoplánu za celou dobu letu⁹⁾. Kolem 15:11 UT se osádka Atlantis odebrala k osmihodinovému odpočinku.

V průběhu druhého pracovního dne (19.-20. května) byly prověřeny systémy pro setkání a spojení se stanicí. Horowitz, Williams a Voss prohlédli stav skafandrů a Halsell s Weberovou zkontrolovali činnost RMS. Kolem půlnoci světového času se raketoplán nacházel 4345 km za ISS a blížil se k ní rychlostí 878 km za jeden oběh kolem Země. Tato rychlost poklesla poté, co se uskutečnily další korekce dráhy NC-2 (v 01:48:53) a NC-3 (v 10:52:52 UT). K dalšímu osmihodinovému odpočinku se astronauti odebrali kolem 13:11 UT.

Třetí pracovní den na oběžné dráze (20.-21. května) byl dnem setkání se stanicí. V 00:08:19 UT upravili piloti manévrem NC-4 dráhu tak, aby se Atlantis dostal do správného výchozího bodu pro závěrečné přibližování. Toho bylo dosaženo v 01:39:38 UT, když se raketoplán nacházel ještě 14 km za ISS. Tady Halsell a Horowitz manévrem TI¹⁰⁾ přešli na přibližovací dráhu, na níž pak uskutečnili čtyři drobné korekce dráhy. V 02:56:31 UT převzal Halsell za Horowitzovy asistence ruční řízení.

V 03:09 UT zastavil raketoplán v bodě ležícím přímo pod stanicí, ve vzdálenosti 180m¹¹⁾. Po dalších prověrkách zahájil raketoplán přelet obloukem nad stanici. Tím proťal dráhu ISS ve vzdálenosti přibližně 105 m, přičemž se ke stanici neustále obracel otevřeným nákladovým prostorem, aby ji mohl sledovat svým palubním radiolokátorem. Jeho údaje byly navíc kontrolovány ručním přenosným laserovým dálkoměrem. V 03:34 UT Halsell znovu vyrovnal rychlosti, tentokrát v bodě 75 metrů nad ISS. Z této pozice začalo přibližování ke stanici po směru radiusvektoru, tedy směrem k Zemi. Stanice byla orientována podélnou osou ke středu Země, Unity se stykovacím uzlem samozřejmě nahoře, ruská Zarja dole. Rychlost přibližování činila přibližně 0,06 m/s.V 03:38 UT se uskutečnilo další kontrolní zastavení ve vzdálenosti 50 m. Tady astronauti provedli závěrečné kontroly nastavení ovládacích prvků stykovacího zařízení, o než se starali Weberová a Williams, a v 03:59 UT, poté, co obdrželi souhlas z MCC v Houstonu, zahájil Atlantis opět přibližování. V 04:20 UT ve vzdálenosti 10 metrů proběhlo poslední pětiminutové zastavení pro závěrečné kontroly vzájemné orientace a pak už raketoplán pokračoval vpřed rychlostí mezi 0,03 a 0,02 m/s až k vzájemnému dotyku. Ke kontaktu došlo v 04:31 UT nad Ukrajinou. Následovalo utlumení kmitů vzájemně zachycených těles a pevné spojení. Teď přišly na řadu nezbytné prověrky hermetičnosti spojení, které proběhly k všeobecné spokojenosti.

Protože jedním z hlavních úkolů expedice byly montážní práce vně stanice, neotevírali astronauti prozatím žádný z jejích průlezů. Místo toho se pustili do kontroly poslední, avšak velmi významné části vybavení pro výstup do volného prostoru - záchranného prostředku SAFER¹²⁾. Toto zařízení se připojuje na záda, na klimatizační jednotku skafandru a je vybaveno plynovými dusíkovými tryskami. Umožnilo by astronautovi dostat se zpět ke stanici nebo k raketoplánu v případě, že by se nešťastnou náhodou uvolnil z poutacího lana a odplaval do volného prostoru. Raketoplán, připojený ke stanici, by ho nemohl honit po vesmíru, jako v případě samostatného letu.

Kolem 08:30 UT pak osádka Atlantis snížila tlak atmosféry v obytných prostorách z obvyklých 1014 hPa na 703 hPa a astronauti Voss a Williams začali z masek dýchat čistý kyslík jako prevenci proti kesonové nemoci.

Pátému pracovnímu dni ve vesmíru (21.-22. května) dominoval výstup do volného prostoru. Po budíčku, ranní hygieně, snídani a obvyklé videokonferenci s řídicím střediskem začaly přípravy k výstupu na ostro. Operace proběhla lépe než se čekalo, takže poklop z přechodové komory do nákladového prostoru byl otevřen v 01:48 UT s téměř půlhodinovým předstihem proti plánu.

Činnost astronautů Vosse a Williamse dirigoval z paluby raketoplánu pilot Scott Horowitz. Po jeho boku stála Mary Weberová, která ovládala kanadský dálkový manipulátor RMS, na jehož konec Voss s Williamsem připevnili plošinu PFR¹³⁾. Na "kanadské ruce" se vozil Voss.

Prvním úkolem pracovníků byla oprava montáže amerického jeřábu OTD¹⁴⁾ umístěného na přechodovém tunelu PMA-1, který astronauti z expedice STS-96 chybně nainstalovali. Práce pokračovaly snáze než předpokládal harmonogram, takže již kolem 03:30 UT se mohli po výměně potřebného nářadí pustit do instalace dalších dílů ruského jeřábu "Strela".

Když s tím byli hotovi, vyzval je "dirigent" Horowitz, aby si dáchli, udělali pár fotek a kochali se pohledem z výšky na Zemi, protože měli téměř padesátiminutový náskok před plánem. Oba astronauti toho s chutí využili - a mohli si to opravdu dovolit. Byli i tak už kolem 05:10 UT hotovi s dalším významným úkolem, totiž s výměnu jedné ze všesměrových antén systému ECS¹⁵⁾, umístěném na modulu Unity. Následovala instalace osmi souprav madel na povrch stanice. Tahle práce byla do programu letu zařazena dodatečně; madla budou potřebovat astronauti chystaných expedic STS-92 a STS-97 při montáži prvních částí nosníků, tvořících páteř stanice a slunečních baterií. Montáž madel trvala oběma pracovníkům něco přes půldruhé hodiny. Výstup ukončili po nezbytném úklidu nářadí v 08:32 UT, po 6 h 44 min (plán předpokládal 6 h 30 min). Celkem bylo na povrch ISS instalováno 148 kg nového zařízení a vybavení.

Po návratu na palubu Atlantis si oba astronauti svlékli skafandry a spolu s dalším vybavením je uložili. Pak následovala společná večeře se zbytkem osádky a po osobní hygieně se kolem 12:56 UT všichni uložili k zaslouženému odpočinku.

Teprve šestý pracovní den (22.-23. května) se astronauti vydali na palubu stanice ISS. V 00:03 UT Helmsová a Usačev otevřeli první ze pěti průlezů mezi raketoplánem a tunelem PMA-2 těsně sledováni Vossem propluli temným tunelem do jasně osvětleného modulu Unity. Všichni byli pro jistotu vybaveni dýchacími maskami.

"Díky, že jste nám tu rozsvítili," poděkoval Voss řídicímu středisku.

"Alespoň můžete vidět, jak se všichni tři, Jim, Jurij i já, usmíváme," řekla Helmsová, "že si můžeme prohlédnout náš budoucí domov."

"Myslím, že jsem pořádně vytočen," přiznával Voss. "Řekl bych, že tohle je pro nás ten nejlepší výcvik."

K otevření posledního průlezu do modulu Zarja došlo v 00:58 UT. Prvním úkolem byl odběr vzorků vzduchu kvůli zjištění obsahu CO2, měření rychlosti proudění atmosféry v modulech a vizuální inspekce obou modulů, zda se totiž na stěnách, podlaze a stropu nehromadí kondenzovaná vlhkost a zda se netvoří plíseň. K potěšení jak astronautů, tak obou řídicích středisek - v Houstonu i v Koroljovu u Moskvy - byly vnitřní povrchy všude naprosto suché a čisté.

Kromě stěhování zásob a vybavení pro první dlouhodobou osádku na stanici, (to koordinovala Mary Weberová v roli hlavní skladnice, mající na starosti náklad umístěný z větší části ve zdvojeném modulu Spacehab), bylo třeba provést na stanici údržbu. Od startu modulu Zarja již uplynulo téměř 19 měsíců,takže u některých zařízení již prošla jejich záruční doba. Platilo to zejména o akumulátorových bateriích typu 800A a jejich ovládací elektronice, která beztak od samého počátku zlobila. Proto byly v nákladu raketoplánu čtyři čerstvé akumulátorové baterie, každá o hmotnosti 74 kg a v ceně 252 tisíc USD, do jejichž výměny za původní (č. 1, 2, 3 a 5) se s vervou pustili Usačev a Helmsová. Protože baterie jsou umístěny pod podlahou, museli nejprve přestěhovat část zásob zanechaných na stanici osádkou STS-96 a pak teprve mohli demontovat přístupové panely. Během prvního dne pobytu na ISS vyměnili dvě baterie.

Zbytek osádky se podílel na přestavbě pomocných vzduchovodů klimatizačního systému. Při předchozím pobytu astronautů na stanici se totiž ukázalo, že některé kouty modulů Zarja a Unity nejsou dobře provětrávány a že se v nich hromadí vydýchaný vzduch, zejména oxid uhličitý natolik, že to u některých členů osádky STS-96 dokonce vyvolalo mírnou otravu, projevující se bolestmi hlavy, závratí a pálením očí. Změna rozvodů - jak konstatovali všichni astronauti - zřetelně situaci vylepšila; tentokrát si nikdo na žádné potíže nestěžoval. Potvrdily to i odebrané vzorky atmosféry. Pro jistotu však Helmsová a Usačev, kteří nejvíce pobývali v ruském modulu, měli malé větráčky, které vířily vzduch kolem jejich hlav. Astronauti také při pobytu v ruské části nosili ucpávky v uších vzhledem k relativně velkému hluku, panujícímu v těchto prostorách. Na samém začátku pobytu byla teplota uvnitř stanice trochu vysoká, kolem 30 °C, což donutilo horkokrevného Williamse, aby se vysvlékl do trenýrek bez ohledu na přítomné dámy. Později se teplota ustálila kolem příjemných 25 °C. Horowitz a Voss pak opravili v modulu Unity komunikační systém ECS.

Když se kolem 12:41 UT osádka ukládala k osmihodinovému odpočinku, bylo již na palubu stanice přestěhováno 395 kg materiálu.

Sedmý den letu (23.-24. května) se podobal předchozímu, až na to, že piloti v 00:01 UT zahájili první ze tří plánovaných korekcí oběžné dráhy komplexu. Přitom byly přibližně během jedné hodiny celkem sedmadvacetkrát zapojeny motory RCS a výška dráhy se zvýšila z 326-334 km na 341-353 km.

"Fungovalo to přesně tak, jak mělo," pochvaloval si Jim Halsell. "Technici se tedy museli pořádně zapotit, než vymysleli způsob, jak zvedat dráhu stanice tak, aby se co nejefektivně využily zásoby našich pohonných látek, a aby se současně bral ohled na mechanické namáhání konstrukce stanice."

Zvyšování dráhy bylo plánovitě rozděleno na tři etapy, protože motory se během hodinového chodu značně zahřály a bylo třeba přibližně 24 hodin, aby opět zchladly.

Helmsová a Usačev za asistence Vosse vyměnili další akumulátorovou baterii a přidruženou elektroniku. Astronauti také zahájili výměnu deseti detektorů kouře, u nichž již prošla garanční lhůta. Stejně jako v předchozích dnech i tentokráte pracovali astronauti velmi efektivně a byli stále v mírném předstihu před časovým plánem. Významnou pomoc jim při tom poskytoval ruský kosmonaut Usačev. Jeho zkušenosti ze dvou dlouhodobých pobytů na stanici Mir (182 resp. 193 dní) představovaly nesmírný přínos, protože řada přístrojů a zařízení na palubě modulu Zarja byla podobná, nebo dokonce stejná jako na ruském orbitálním komplexu. Dobrou náladu osádky ještě zvýšila zpráva z ruského řídicího střediska v Koroljovu, že nabíjení první z vyměněných baterií proběhlo navýsost úspěšně a že i oživování druhého akumulátoru probíhá podle plánu, i když jeho nabíjení muselo být na půldruhé hodiny přerušeno vzhledem k nečekanému zjištění, že dobíjení nelze provádět současně s montážními pracemi na jiné baterii. Pak přišla na řadu výměna čtyř větráků chlazení elektroniky. V druhé polovině dne došlo k propojení řídicího počítače na Zarje s komunikačním systémem ECS v modulu Unity, aby v případě nutnosti mohl být počítač ovládán jak z ruského, tak z amerického řídicího střediska.

Osádka samozřejmě pokračovala také v přenášení nákladu; do konce sedmého dne letu bylo již na palubě celkem 930 kg materiálu včetně tří nových přenosných hasicích přístrojů. K odpočinku se všichni uložili kolem 12:28 UT.

Osmý pracovní den (24.- 25. května) začal po budíčku ve 20:28 UT podobně jako předchozí: korekcí dráhy komplexu v 01:16 UT. Téměř hodinové manévrování motory RCS přineslo tentokráte nárůst výšky na 354-363 km. Helmsová a Usačev dokončili montáž poslední, čtvrté akumulátorové baterie. Pak se pustili do výměny záznamníku v telemetrickém systému modulu Zarja. Ten slouží k uchování dat naměřených v době, kdy komplex je mimo spojení s ruskými sledovacími stanicemi. I když Rusko je vybaveno podobným systémem sledovacích a retranslačních družic typu Altair jako jsou americké TDRS, v současné době již žádná družice není v provozu. Vypuštění nějaké náhradní se očekává v letošním roce. Ke zdržení došlo z finančních důvodů, takže Rusové se musí spoléhat prozatím jen na pozemní stanice rozmístěné na území bývalého Sovětského svazu, protože z ekonomických důvodů nevypluly na oceány ani sledovací lodě.

Astronauti pokračovali v přenášení kusového nákladu ze Spacehabu na palubu ISS; do konce osmého dne to dělalo celkem více než 1360 kg. Kromě toho naplnili odpadní vodou z palivových baterií čtyři velké pětačtyřicetilitrové plastikové vaky, které doplní zásobu pitné a užitkové vody na palubě stanice. Předchozí návštěva (STS-96) tam nechala 7 podobných vaků.

Voss a Williams instalovali několik nových úložných skříněk za panely obložení obytného prostoru v Zarje. Na palubu stanice astronauti také dopravili a instalovali veloergometr.

K večeru se uskutečnily tiskové konference s americkými medii, jichž se zúčastnili Halsell, Horowitz a Helmsová.

Přestože byli astronauti s programem v mírném předstihu, rozhodlo vedení letu odložit plánované odpojení raketoplánu od ISS o jeden oběh. Vedla k tomu snaha uskutečnit tento manévr v dosahu ruských sledovacích stanic, aby středisko v Koroljovu mohlo souběžně převzít řízení ISS. Aby nebyl harmonogram zbytku letu příliš ovlivněn, zkrátilo středisko plánovaný devadesátiminutový inspekční oblet ISS na polovinu.

Devátý den letu (25.-26. května) byl závěrečným dnem pobytu na stanici. Ve 23:36 UT zahájili piloti poslední osmapadesátiminutový manévr zvyšování dráhy stanice, opět sedmadvacetinásobným zapojováním motorů RCS. Výsledná dráha ve výši 372-381 km byla blízká původně plánované a plně vyhovovala požadavkům ruské strany pro setkávací manévry modulu Zvezda.

Z montážních prací již zbývalo jen vyměnit jeden porouchaný ventilátor. Po závěrečné kontrole byla dokončena překládka přivezeného materiálu - celkem ho bylo na stanici dopraveno 1534 kg.

Posledních pár chvil pobytu na stanici bylo věnováno tiskovým konferencím, jichž se tentokrát účastnili Halsell, Horowitz a Weberová.

Těsně před tím, než Helmsová a Usačev opustili modul Zarja, došlo k požárnímu poplachu. Jeden z deseti nově instalovaných detektorů kouře začal signalizovat požár a Voss musel očichat panely, zda se skutečně někde něco neškvaří. Byl to však planý poplach, způsobený zřejmě příliš vysokou citlivostí detektoru na zvířený prach. Po této epizodě začalo postupné zavírání průlezů. První z nich - do hlavního obytného prostoru modulu Zarja - uzavřeli Helmsová a Usačev v 05:23 UT, na ten poslední, do přechodového tunelu PMA-2, došlo v 08:08 UT, v době, kdy kosmický komplex letěl nad Rudým mořem. Celkem strávila osádka Atlantis na stanici 3 dny 8 hodin a 1 minutu. Helmsová, Usačev a Voss se sem mají vrátit v příštím roce, aby jako druhá dlouhodobá osádka strávili na komplexu přes pět měsíců.

"Je samozřejmé," řekla Helmsová, "že mě jakožto budoucí obyvatelku vrcholně zajímalo, jak to tady vypadá a věřte, nemohu být šťastnější. Opravy šly hladce a od ruky, takže jsme připraveni se sem vrátit."

"Myslím, že na palubě je opravdu všechno, na co si vzpomenete, co by mohla potřebovat první stálá osádka během několika počátečních měsíců pobytu," dodala "vrchní skladnice" Weberová. "Když si to shrneme, pak úkolem této mise bylo zanechat stanici v lepším stavu než prozatím byla - a toho jsme dosáhli."

"Pro mne to byla důležitá zkušenost," nechal se slyšet Voss, "dostat se sem a pomáhat s montáží některých věcí na kosmické stanici, která se i pro mne má příštím rokem stát na přibližně pět měsíců dočasným domovem."

Po osmihodinovém odpočinku od 12:11 UT do 20:11 UT začal desátý den letu (26.-27. května). Jeho vyvrcholením byl odlet raketoplánu od stanice. Ještě před ním bylo dokončeno dobíjení poslední ze čtyř akumulátových baterií v modulu Zarja. Drobné nesrovnalosti na počátku této operace byly připsány na vrub špatného spojení s ruskými pozemními stanicemi.

Ruské řídící středisko pak natočilo sluneční panely na Zarje do takové polohy, aby je neznečistily spalné produkty z trysek RCS raketoplánu a ve 23:03 UT, po 5 dnech 18 h a 32 min společného letu se otevřely zámky poutající Atlantis k ISS. Velitel Jim Halsell nad Kazachstánem odmanévroval družicový stupeň do vzdálenosti přibližně 120 m, odkud pilot Horowitz zahájil ve 23:20 UT pomalý inspekční oblet. Po té, co Atlantis opsal půlkruh kolem stanice, zapojil ve 23:41 UT manévrovací trysky a raketoplán se od stanice začal definitivně vzdalovat po dráze ve výši 370-381 km rychlostí 13 km za oběh. Vzdalování využilo koroljovské středisko k vyzkoušení setkávacího radiolokátoru systému "Kurs" instalovaného na Zarje.

Jinak proběhl celý den ve znamení odpočinku.Osádka raketoplánu vypojila již nepotřebné systémy a pak se několik hodin mohla věnovat oblíbené činnosti všech cestovatelů vesmírem - pozorování Země. Kolem 12:11 UT, nežli se odebrali k odpočinku, uspořádal kosmonaut Usačev tiskovou konferenci s ruskými žurnalisty shromážděnými v řídícím středisku v Koroljovu.

Jedenáctý, předposlední den letu (27.-28. května) se piloti spolu s Williamsem v roli palubního inženýra jako obvykle pustili do důkladné prověrky všech systémů družicového stupně před chystaným přistáním, včetně zkušebního zapojení jednoho z čerpadel hydraulického systému APU. Kolem půlnoci světového času zkušebně zapojili manévrovací motory. O něco později snížili dalším manévrem výšku dráhy Atlantis na 352-381 km, aby dosáhli optimální polohy před vlastním brzdicím manévrem.

Zbytek osádky uklízel prostory jak v raketoplánu, tak v modulu Spacehab. Šlo o to, aby všechny předměty byly dobře upoutány a nezpůsobily během sestupu atmosférou nějakou škodu. Astronauti instalovali nazpět veškerá křesla, která byla po dobu letu složena, aby zbytečně nepřekážela.Všichni společně zúčastnili závěrečné tiskové konference s novináři v houstonském a koroljovském středisku.

"Víte, pro mne ten krátký let raketoplánu byl trochu nezvyklý," řekl při té příležitosti Usačev při vzpomínce na mnohaměsíční expedice na Miru. "Panovalo tu neustále napětí a samý shon. Ve srovnání s dlouhodobým pobytem v kosmu jsme měli mnohem více práce."

"Ale až se vrátíme zpět na ISS," dodala Helmsová, "bude tam všechno podle očekávání."

"Myslím," řekl Voss, "že po tom, co jsem tam byl přibližně týden, soudím, že je to místo, kde mohu klidně strávit pět a půl měsíce."

Předpověď počasí pro Floridu byla vcelku příznivá, i když v okruhu 30 mil kolem kosmodromu se očekávaly přeháňky a boční vítr nad přistávací drahou mohl překročit stanovený limit. Pro přistání na Floridě připadaly v úvahu dvě možnosti - v 06:20 a 07:56 UT, obě v noci.

"Mně to nevadí," řekl velitel Halsell, "nacvičoval jsem to celých deset let. Bude to jen další kamínek do mozaiky tohoto velkého dobrodružství."

"A kdyby nám přistání odložili," přidala se s troškou do mlýna Helmsová, "tak vzhledem k tomu, že se duševně připravuji strávit šest měsíců ve vesmíru, soudím, že den navíc je výborná příprava na něco takového."

Poslední, již necelý den letu (28.-29. května) začal budíčkem ve 20:11 UT. Po obvyklé ranní hygieně a snídani uklidili astronauti poslední drobnosti a kolem 01:13 UT zahájili vlastní přípravy na návrat domů. V 02:33 UT byly uzavřeny dveře nákladového prostoru a osádka očekávala rozhodnutí řídicího střediska o zahájení brzdicího manévru. Boční vítr nad SLF sice mírně převyšoval horní hranici 12 uzlů (22,2 km/h) povolenou pro noční přistání, ale pozvolna utichal. Novou neznámou ovšem představoval kouř z lesních požárů, zuřících v centrální Floridě, který mohl snížit dohlednost během závěrečného sestupu na přistávací dráhu.

Za napjatého čekání si osádka oblékla lehké oranžové skafandry a pokračovala v přípravách. Všichni zaujali předepsaná místa ve svých křeslech. Piloti prověřili ovládací systémy vychylování spalovacích komor motorů OMS a připravili hydraulická čerpadla APU ke spuštění.

Vítr podle očekávání meteorologů zeslábl, takže v 04:55 UT dal ředitel letu pro sestup John Shannon souhlas k brzdicímu manévru. Raketoplán se otočil zádí proti směru letu a v 05:12 UT byly na dobu 3 minut a 5 sekund zažehnuty oba motory OMS. Ještě před tím piloti spustili první čerpadlo APU; další dvě následovala po úspěšném provedení brzdicího manévru.

"Jsme na cestě domů," ohlásil velitel Atlantis Jim Halsell.

Dříve, než raketoplán v 05:55 UT prolétl pomyslnou hranicí atmosféry ve výši 121 km nad jižním Tichým oceánem začali piloti vypouštět již nepotřebné pohonné látky z předního modulu motorů RCS.

Družicový stupeň přeletěl jižní části Mexika, Mexický záliv, přeťal floridský poloostrov a nasadil na přistání. V 06:20:19 UT se kola hlavního podvozku dotkla dráhy 15 SLF po letu trvajícím 9 dní 20 h 09 min 09 s. O 11 sekund později je následovalo i příďové kolo. Pak piloti vypustili brzdicí padák a v 06:21:19 UT se raketoplán zastavil.

"Jime," ozvalo se pozemní středisko, "gratulujeme tobě i celé osádce k super misi na Mezinárodní kosmickou stanici."

"Vím, že to byla pro vás nepříjemná doba na přílet," komentoval čtrnácté noční přistání velitel letu, "ale jsme rádi, že jsme doma."

Několik hodin po přistání byl družicový stupeň přetažen do haly OPF-3 k poletovému odstrojení. Zběžná inspekce zjistila na spodní straně trupu 64 škrábanců v dlaždicích tepelné ochrany, z toho 18 o průměru větším než 25 mm. Významnější bylo větší poškození na spodku pravého křídla, pozorované na televizních záběrech již v průběhu startu. Bylo 133 mm dlouhé, 38 mm široké a 127 mm hluboké. Způsobil je zřejmě odpadlý kus ledu z nádrže ET. K poškození vlastní konstrukce křídla však naštěstí nedošlo.

Příští let raketoplánu Atlantis s označením STS-106, mířící opět ke stanici ISS, je prozatím plánován na 8. září tr. Termín závisí na průběhu příletu modulu Zvezda. Pokud by se tento nový stavební díl stanice nemohl připojit v automatickém režimu, vyrazila by z Bajkonuru na lodi Sojuz-TM záchranná expedice, která by se pokusila o jeho manuální připojení k ISS. Členové této osádky - Gennadij Padalka, Nikolaj Budarin a Kenneth Bowersox v době mise STS-101 procházeli výcvikem na kosmodromu Bajkonur.

-------
1) OMDP - Orbiter Maintenance Down Period.
2) MEDS - Multifunction Electronic Display System.
3) PMA - Pressurized Mating Adapter.
4) FRR - Flight Readiness Review.
5) PDU - Power Drive Unit.
6) Manévr RTLS - Return To Launch Site.
7) Povoleno je 31,5 km/h (17 uzlů); okamžitá hodnota byla něco přes 35 km/h.
8) Celé okno včetně jeho nevyužité první poloviny bylo přibližně desetiminutové.
9) Pozdější rozbor potvrdil, že šlo o chybu senzoru, nikoli vlastního ventilu.
10) TI - Terminal Initiate.
11) Vzájemné vzdálenosti jsou definovány mezi těžišti obou těles.
12) SAFER - Simplified Aid For EVA Rescue.
13) PFR - Portable Foot Restraint.
14) ORU - OTD [=Orbital Replacement Unit] Transfer Device.
15) ECS - Early Communication System.