STS-127/ISS-2J/A
Naděje dostala verandu
Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.
L+K 9/2009
Japonský
laboratorní komplex Kibo
- Česky naděje - potřeboval tři expedice raketoplánů, než byl zcela dobudován.
Mise STS-127 dopravila na stanici ISS
nejen externí plošinu JEF pro experimenty, kterou astronauti přezdívají „veranda“,
ale její posádka uskutečnila během pěti výstupů do volného prostoru řadu dalších
montážních prací.
Po návratu z předchozí mise STS-126 dostal
Endeavour, nejmladší člen flotily raketoplánů, za úkol čekat v pohotovosti na
rampě LC-39B jako záchranný stroj v případě, že by se Atlantis dostal během
letu k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu do potíží. Když však mise STS-125
proběhla hladce, přestěhoval se 31. května 2009 na rampu LC-39A, kde začaly
bezprostřední přípravy k montážnímu letu STS-127. Vzlet byl stanoven na 13.
června. V pohotovosti byla posádka, kterou tvořili velitel Mark L. Polansky
(nar. 1956, STS-98 v únoru 2001 a STS-116 v prosinci 2006), pilot Douglas G.
Hurley (nar. 1966, nováček), letoví specialisté David A. Wolf (nar. 1956, STS-58
v říjnu 1993, STS-86 v září 1997 a STS-112 v říjnu 2002), Christopher J. Cassidy
(nar. 1970, nováček), kanadská astronautka Julie Payetteová (nar. 1963, STS-96
v květnu 1999) a Thomas H. Marshburn (nar. 1960, nováček). Připravoval se také
Timothy J. Kopra (nar. 1963, nováček), který měl na palubě ISS nahradit Japonce
Koichi Wakatu. Problémy s únikem odpadního plynného vodíku na pozemním zařízeni
rampy i nepřízeň počasí však způsobily měsíční zdržení startu.
Raketoplán Endeavour se vznesl z rampy LC-39A ke své
třiadvacáté misi do vesmíru 15. července 2009 ve 22:03:10 UTC, přesně uprostřed
desetiminutového startovního okna. Průběh aktivního letu byl i tentokrát
doprovázen masivním odpadáváním tepelné izolace z odhazovací nádrže, které však
nezanechalo na tepelné ochraně družicového stupně žádné vážné stopy. Na
záběrech z televizní kamer umístěné na nádrži ET, to však vypadalo hrozivě.
Přibližně v T + 107 sekund se objevila celá sprška relativně velkých úlomků,
které naštěstí minuly nejcitlivější část orbiteru, tedy náběžnou hranu. Jak
odhalily později snímky nádrže ET, pořízené posádkou krátce po jejím odhození,
pocházely především z profilované válcové části, spojující horní kyslíkovou
nádrž se spodní vodíkovou. Menší úlomky, které se oddělily o něco později,
pocházely z izolace objímek IFR, přidržujících kyslíkové potrubí na povrchu ET.
Ty zřejmě způsobily drobné šrámy na dlaždicích v oblasti přechodu pravé
poloviny křídla do trupu.
Zatímco raketoplán stoupal po suborbitální dráze do apogea,
kde zapálením obou motorů OMS ve 22:45 UTC přešel na výchozí stíhací dráhu ve
výši 156 až 233 km, začala ve středisku MCC v texaském Houstonu skupina DAT
(Damage Asessment Team) studovat dostupná data o možném poškození. Astronauti
jako obvykle zkontrolovali systémy družicového stupně. Po souhlasu ředitele
letu Paula Dye otevřeli dveře nákladového prostoru a vyklopili malou
parabolickou anténu, sloužící jednak k vysokorychlostnímu spojení se Zemí
prostřednictvím družic TDRS, jednak pro radiolokační účely během příletu ke
stanici. Pak následovalo obvyklé prověření funkčnosti robotického manipulátoru
SRMS a těsně před zahájením odpočinku i první korekční manévr NC1. Druhý den
letu (16. červenec) byl především věnován důkladně kontrole náběžné hrany
křídla a přídě raketoplánu přístroji OBSS, která však žádná poškození
neodhalila. Zbytek posádky kontroloval skafandry EMU pro chystané výstupy do
volného prostoru a v závěru dne připravoval stykovací modul v nákladovém
prostoru. Do průzoru v hermetickém poklopu instaloval televizní kameru a
vysunul přírubu stykovacího uzlu do pohotovostní polohy.
Třetí
den letu (17. červenec) vrcholil příletem k Mezinárodní vesmírné stanici ISS.
Závěrečný stíhací manévr uskutečnili piloti Polansky a Hurley levým motorem
OMS zapojeným na 12 sekund v 15:17:26 UTC a po čtyřech drobných korekcích dráhy
družicového stupně vyrovnali kolem 16:47 UTC rychlost se stanicí. Endeavour
se nacházel 180 metrů pod ISS. Tam Hurley uvedl raketoplán do pomalého pohybu
o 360° v klonění (manévr RPM), během něhož Barratt a Padalka digitálními fotoaparáty
Nikon DX, vybavenými 400mm a 800mm teleobjektivy, pořídili přes tři stovky snímků
tepelně ochrany. Teprve potom se Endeavour rychlostí asi 0,1 m/s přiblížil ke
stykovacímu uzlu přechodového tunelu PMA-2 a v 17:47 UTC se na něm zachytil.
Po kontrole hermetičnosti vestibulu mezi raketoplánem a stanicí posádky otevřely
průlezy a za zvonění palubního zvonku se všichni astronauti a kosmonauti konečně
v 19:48 UTC setkali. Na stanici tak bylo rázem těsno: poprvé v historii ISS
pobývalo na její palubě 13 osob.
Jedním z prvních úkolů po nezbytném bezpečnostním školení návštěvníků byla
výměna individuální výplně křesla pro Wakatu v návratovém modulu transportní
lodi Sojuz-TMA 14 za novou pro Kopru. Tímto okamžikem se stal Američan novým
palubním inženýrem č. 2 v posádce stanice, zatímco Japonec zaujal pozici letového
specialisty MS-5 mise STS-127. Oddělení letové dynamiky v houstonském řídicím
středisku mezitím řešilo jiný problém: z kosmického velitelství přišlo varování,
že neidentifikovaný nefunkční objekt předběžného katalogového čísla 84180 může
ohrozit stanici. Proto se urychleně naplánoval korekční manévr vernierovými
motorky systému RCS raketoplánu. Jejich dvacetiminutový chod od 00:30 UTC změnil
rychlost komplexu o 0,8 m/s, a tím zvýšil průměrnou výšku dráhy komplexu o 1050
metrů. V té době se již Wolf a Kopra chystali na obvyklé celonoční „kempování“
v prostorách modulu Quest,
v němž při sníženém tlaku na 700 hPa dýchali z masek čistý kyslík v rámci přípravy
na první vycházku do volného prostoru.
Čtvrtý den letu (18. červenec) v 16:19 UTC Wolf a Kopra
přepojením skafandrů na vnitřní zdroje oficiálně zahájili výstup do volného
prostoru. Prvním Wolfovým úkolem bylo odstranit kryt, který dosud chránil
stykovací systém na čele japonské laboratoře Kibo. K němu se měla připojit
externí plošina JEF (Japan Exposed Facility), určená pro umisťování
experimentů, vystavovaných přímo kosmickému prostoru. Polansky, Hurley a Wakata
spustili koncert obou robotických manipulátorů - staničního i raketoplánového.
Nejprve uchopili JEF staničním manipulátorem SSRMS uchyceném na modulu Harmony
a čekali, až montéři vně stanice vše připraví. Teprve potom vyzvedli plošinu z
nákladového prostoru a předali ji manipulátoru raketoplánu SRMS, aby mohli
překrokovat se SSRMS na mobilní základnu MBS. Teprve potom SSRMS znovu uchopil
plošinu JEF a převzal ji od manipulátoru SRMS. Mezitím Payetteová nastavila
japonský manipulátor JRMS tak, aby dalším operacím nepřekážel, ale aby jeho
televizní kamera mohla celý proces sledovat. Pak konečně mohl manipulátor SSRMS
přisunout plošinu JEF k laboratoři Kibo a spojit obě části „naděje“ dohromady.
Zámky ovládali na dálku technici z japonského řídicího střediska v městě Cukuba.
Mezitím Wolf a Kopra v nákladovém prostoru raketoplánu připravovali nosič nákladu
ICC (lntegrated Cargo Carrier) k vyzvednutí manipulátorem SSRMS. Na ICC byly
uloženy zejména náhradní akumulátory pro nejstarší část amerického energetického
systému, na příhradové konstrukci ITS-P6,
která je ve vesmíru již od prosince 2000. Poté, co si Kopra doplnil zásobu kyslíku
ve svém skafandru, pustili se do vyklopení plošiny UCCAS (Unpressurized Cargo
Carrier Attach System), připojené k segmentu P3 příhradové konstrukce, které
se při předchozím letu STS-119 nezdařilo.
Tentokrát byli Wolf a Kopra úspěšní. První výstup do volného prostoru ukončili
po 5 hodinách a 32 minutách, tedy o hodinu dříve, než stanovil plán.
Pátý
den letu (19. červenec) astronauti vyzvedli manipulátorem raketoplánu nosič
nákladu ICC a po předání manipulátoru SSRMS jej usadili na speciální přípojné
místo POA na mobilní základně MBS.
Pro problémy s počítačem určeným k ovládání robotické paže trvala tato operace
značně déle, než se počítalo, ale nakonec dopadla dobře. Naproti tornu problémy
vznikly na palubě stanice: porouchal se dávkovač splachovacího roztoku v americkém
záchodu. Technici na Zemi začali připravovat návod na výměnu nádržky. Stálé
posádce ISS nařídili, aby celá šestice používala ruský záchod v modulu Zvezda.
Návštěvníci museli chodit vykonávat svoji potřebu na palubu raketoplánu. Druhý
montážní výstup do volného prostoru zahájili Marshburn a Wolf šestý den letu
(20. červenec) v 15:27 UTC. Hlavním úkolem této dvojice bylo přemístění náhradních
dílů z nosiče nákladu ICC na úložnou plošinu ESP-3. Šlo o náhradní čerpadlo
amoniaku PM (Pump Module) externí části termoregulačního systému, parabolickou
anténu SGANT (Space-to-Ground Antenna) pro pásmo Ku a lineární motor LDU (Linear
Drive Unit) pro mobilní základnu MBS. Instalovaly se také kryty na externí kabeláž
na přechodovém tunelu PMA-2.
Plán sice počítal rovněž s montáží televizních kamer na japonskou externí plošinu
JEF, ale pro nedostatek času se to odložilo na později. I tak výstup trval 6
h 53 min místo plánovaných 6 h 30 min.
Sedmý den letu (21. červenec) se k úlevě posádky podařilo opět zprovoznit americký
záchod. Také vyzvednutí japonské nákladové plošiny ELM-ES s experimenty a její
připojení k externí plošině JEM proběhlo hladce. Koncem pracovního dne - po
několikahodinovém osobním volnu - astronauti vyzvedli staničním manipulátorem
nosič nákladu ICC, na němž ještě zbývaly akumulátory. Manipulátor SSRMS pak
mobilní základna převezla až na nejzazší levoboční konec pojezdové dráhy, aby
se ICC dostal do bezprostřední blízkosti elektronického bloku slunečních baterií
P6. Osmý den letu (22. červenec) vyrazili ve 14:32 UTC ven do práce Wolf a Cassidy.
Wolf se věnoval úpravám horního stykovacího uzlu na modulu Harmony, nezbytným
pro připojení japonského nákladového modulu HTV-1,
jehož start se očekává počátkem září 2009. Cassidy odstraňoval ochranné kryty
na přístrojích dopravených na nákladové plošině ELM-ES. V druhé polovině výstupu
začali vyměňovat akumulátorové baterie. Podařilo se jim to ale jen u dvou ze
šesti a třetí odpojit a vyjmout. Pak začala v Cassidyho skafandru růst koncentrace
oxidu uhličitého, protože se předčasně vyčerpal absorbér s hydroxidem lithným.
Řídicí středisko proto nekompromisně zahnalo oba astronauty zpět do přechodové
komory modulu Quest. Výstup trval jen 5 h 59 min místo 6 h 30 min.
Přes noc a po většinu devátého dne letu (23. červenec) odborníci na výstupy
do volného prostoru v Johnsonově kosmickém středisku v Houstonu přepracovávali
plány na zbývající práci v kosmu, aby se stihly alespoň nejdůležitější plánované
úkoly. Astronauti na palubě zatím japonským manipulátorem přenesli všechny přístroje
z transportní plošiny ELM-ES na „verandu“. Vyměňovali také splachovadlo u amerického
záchodu v modulu Destiny. Podle přepracovaného plánu čtvrtého výstupu do volného
prostoru se vydali ve 13:54 UTC desátého dne letu (24. červenec) Cassidy a Marshburn
ven z modulu Quest. Měli za úkol pouze dokončit výměnu zbývajících akumulátorových
baterií, což se jim během 7 h 12 min podařilo. Dokonce ani nevyčerpali původně
plánovaných 7 h 30 min. Nosič nákladu ICC se starými bateriemi byl pak manipulátorem
uložen do nákladového prostoru Endeavour. Jedenáctý den letu (25. červenec)
měl být zcela odpočinkový, ale přinesl opět komplikaci: v modulu Destiny selhal
systém CDRA na odstraňování oxidu uhličitého z ovzduší. To při třinácti lidech
na palubě ISS mohlo dokonce vést k nutnosti zkrácení pobytu návštěvníků. Naštěstí
technici v Houstonu vymysleli způsob, jak závadu provizorně obejít. Dvanáctý
den letu (26. červenec) astronauti přenesli za použiti manipulátoru raketoplánu
již prázdnou plošinu ELM-ES do nákladového prostoru raketoplánu k odeslání zpět
na Zemi. Poslední pátou vycházku do volného prostoru zahájili Cassidy a Marshbum
třináctý den letu (27. červenec) v 11:33 UTC. Nejprve opravili záložní systém
dodávky elektrického proudu do silových setrvačníků CMG (Control Moment Gyroscope)
- to se nezdařilo jejich předchůdcům během letu STS-119
- a potom upravili ochranné kryty na kanadském adaptéru SPDM (Special Purpose
Dexterous Manipulator). Ten umožňuje staničnímu manipulátoru provádět jemnější
robotické opravy bez asistence astronautů ve skafandrech. Zdařila se také instalace
dvou televizních kamer pro sledování experimentů na nově připojené japonské
„verandě“ JEF. Pak se ale opět vyskytl problém s Cassidyho skafandrem,
u kterého se příliš snížila absorpční schopnost metoxových patron. Proto řídicí
středisko rozhodlo zrušit poslední bod programu: vyklopení a zajištění další
úložné plošiny PAS (Payload Attachment System) na příhradové konstrukci ITS-S3.
Tu stačí mít k dispozici před listopadovým letem STS-129
raketoplánu Atlantis. Výstup skončil již po 4 h 54 min, plánované trvání bylo
6 h 30 min. Tím byl hlavní program letu vyčerpán. Endeavour odletěl od stanice
čtrnáctý den letu (28. červenec) v 17:26 UTC. Po dvoudenním samostatném letu
pak přistál na první pokus 31. července 2009 ve 14:48:08 UTC na dráze 15 letiště
SLF na kosmodromu KSC na
Floridě. Jeho nejbližším dalším letem do vesmíru by měla být mise STS-130,
předběžně plánovaná na 4. února 2010.
Aktualizováno : 04.11.2011
[ Obsah | Pilotované lety | STS
| STS-127 ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-127/lk.htm)
