|
To máte pravdu, pokud bychom vzdali čistě 4D, tak tam opravdu narazíme na problém se stabilitou drah, se zachováním momentu hybnosti apod., ale tohle ty N-dimenzionální hypotézy ani netvrdí. V nich jsou interakce standardního modelu vázané na 3D a jenom gravitace se v některých může šířit i do těch dalších rozměrů. Pak už s těmi stabilitami drah není problém. Jinak amplituda gravitační vlny není to samé co intenzita gravitačního pole a Gaussova věta se týká intenzity. Intenzity tedy klesají tak jak píšete, ale amplituda gravitační vlny klesá jenom jako 1/r nikoliv 1/r^2.
Z toho měření té srážky měření vyšla ještě jedna důležitá hodnota, která se týká hledání dalších dimenzí. Jejich maximální rozměr co do velikosti by neměl přesáhnout 100 km. Takže ani ne na intergalaktických, ale mnohem menších.
[Upraveno 19.9.2018 HonzaVacek] |
|
A predstavujeme si tie "extradimenzie" vlastne vôbec správnym spôsobom?
Keď nad tým tak uvažujem, tak ten špecifický "pohyb" čo sa má v nich alebo skôr "do nich" konať, vždy je vlastne popisom nejakej "rotácie"..
To predsa nemusí byť "posúvanie sem a tam".. |
|
Hmm.. Keby sme vzali 2D plochu.. Ako model priestoru.. Narysovali na ňu kruh.. Ako vymedzenie, plochy - objemu "elementárnej častice", následne ju "vystrihli" a uviedli do rotácie.. Nie "do prava alebo doľava" ale do ďalšieho "smeru"..
"Tangenciálne" - "kolmo na plochu"..
Rotácia by sa síce konala v priestore.. Ale "v objeme - ploche" častice..
To by predsa, "do vesmíu" nijaký objem na viac, pridávať nemuselo..
[Upraveno 19.9.2018 alamo] |
|
Položme na stôl "plochu", hraciu kartu a začnime ju otáčať "rotovať" s ňou, v zmysle "rub-líc-rub-líc-rub-líc.."
Alebo trebárs mincu.. A potom "rotácia" je "hlava-orel-hlava-orel-hlava.."
Koľko "nových" centimetrov štvorcových plochy.. Tak pridáme na plochu stola?
Nemalo by to isté platiť, aj pre obdobnú rotáciu v 3D? |
|
citace:
To by predsa, "do vesmíu" nijaký objem na viac, pridávať nemuselo...
Tak to je docela zajímavá otázka. Jestliže je vesmír nekonečný, tak i ten malý příspěvek objemu, který by vnesly další malé svinuté dimenze, bude také nekonečný. Jiná situace by byla, pokud je vesmír konečný a uzavřený. Čili má vlastně nějak svinuté i ty velké dimenze, ačkoliv v hodně velkých měřítcích.
Klasická představa, která se často prezentuje, je ten nafukující balónek, který vlastně představuje 4D kouli o poloměru R, která má třírozměrný povrch, a ten by byl vlastně naším vesmírem. Jedna z cest, jak do téhle 4D koule dodat další svinutý rozměr, je ta, že z 4D koule uděláme pětidimenzionální torus s jednou dírou. Takový torus má totiž takovou hezkou vlastnost. Když poloměr r trubice torusu položíme rovný nule, tak z 5D torusu, dostaneme 4D kouli. Průměr té trubky torusu bude někde na Planckově délce a ta trubice vlastně představuje tu malou svinutou dimenzi. V původním 4D prostoru se ten torus projeví tak, že vzniknou dvě soustředné koule 4D. Jedna bude mít poloměr R-r a druhá R+r.
Pro lepší představu od balónku přejdeme ke kružnici o poloměru R v rovině XY. Obvod té kružnice pak představuje náš vesmír. A teď přidáme osu Z a místo kružnice použijeme torus s poloměrem trubice r. Když to r budeme zmenšovat bude se torus stále více blížit kružnici a pro r=0 dostaneme kružnici. Pokud r bude nenulové, dostaneme v rovině XY dvě soustředné kružnice o zhruba stejném poloměru. Ta další dimenze by tedy měla způsobit maximální příspěvek k obvodu jako rozdíl obvodů těch kružnic, vnější a vnitřní. Ale protože je ta dimenze v mikroměřítku, tak se dá říct, že naměříme nějakou střední hodnotu, která vlastně odpovídá poloměru té původní kružnice.
Totéž pak u té 4D hyperkoule a 5D hypertoru, kde porovnáme 3D povrch vnější a vnitřní hyperkoule.
(Raději jsem to opravil, protože v původním příspěvku jsem napsal koninu. ) Trochu konkrétněji
kde R je poloměr koule a r je poloměr té svinuté dimenze. Pokud tedy poloměr vesmíru odhadneme v řádu ~100 mld. sv. roků a r je 10e-35m, dostaneme pro objem vesmíru 1e82 m^3 a příspěvek od té další dimenze navíc by byl 1e21 m^3. Což je sice veliké číslo, ale asi 64x menší než je objem planety Uran.
Ale je docela možné, že je to úplně jinak
[Upraveno 01.10.2018 HonzaVacek] |
|
Je to dosť ťažkotonážna "filozofia"..
Ale "plocha" 2D je proste "plocha"..
Potom máme "objem" 3D.. To je proste "objem"..
A keď mi pridáme ďalší rozmer 4D.. Tak dostaneme čo? "Nadobjem"? (veď to ani meno zatiaľ nemá..)
Tak ako nepridá prípadný "tretí rozmer", viac centimetrov štvorcových na "plochu stola"..
Tak by ani ten "nadobjem", nemal ani len centimeter kubický do objemu 3D priestoru..
Obzvlášť keď ten ďalší rozmer bude "zdrcnutý", iba na akúsi "šípku" smer pohybu, ktorým by sa mohli veci točiť.. |
|
citace:
Je to dosť ťažkotonážna "filozofia"..
To vysvětluj strunařům Ti na popis prostoročasu a těch dimenzí navíc používají Calabi–Yauovu varietu, která je podstatně složitější a komplexnější než ten 5D torus, který je značné zjednodušení, aby bylo možné si to představit.
|
|
Naozaj je potrebné vymýšľať si ďalšie supersimetrické častice?
Veď v prípade že chceme farby kvarkov popísať ako "klasické rotácie"..
Musíme začať uvažovať o troch navzájom antagonistických rotáciách, troch navzájom opačných smeroch.. O "tripolárnej sile"..
Vystačíme si na niečo také s 3D+čas? [Upraveno 01.10.2018 alamo] |
|
citace:
Naozaj je potrebné vymýšľať si ďalšie supersimetrické častice?
Je docela možné, že si je nevymýšlejí, ale že se je již podařilo zachytit. Tak uvidíme.
http://www.osel.cz/10128-zahadne-castice-vyletajici-z-antarktickeho-ledu-by-mohly-otrast-fyzikou.html
Jinak ještě k té 4D kouli. Z metriky jejího 3D povrchu celkem rychle na pár řádcích dospějeme k výrazu, který je naprosto shodný s prostorovou částí Fridmanovy metriky, kterou se popisuje náš vesmír. Fidmanova metrika je však komplexnější a nezahrnuje jenom kouli, stejně jako Calabi–Yauovu varieta oproti tomu toru.
Jinak ty dimenze navíc není žádný nový módní výstřelek. První s tím přišli Kaluza a Klein ještě za dob Einsteina, když se pokoušeli sjednotit teorii EM pole a gravitaci. Také se jim ve výpočtech objevila další svinutá dimenze. Jenže, vzápětí se objevila další interakce - slabá, tak toho nechali.
|
|
citace:
Ale "plocha" 2D je proste "plocha"..
Potom máme "objem" 3D.. To je proste "objem"..
A keď mi pridáme ďalší rozmer 4D.. Tak dostaneme čo? "Nadobjem"? (veď to ani meno zatiaľ nemá..)
Ono to jména má. V geometrii nebo v algebře se používají výrazy, které běžně známe z 3D, jenom se vždy obvykle uvádí v kolika dimenzích se zrovna nacházíme. Např. n-rozměrný euklidovský prostor se označuje En, kde n značí počet dimenzí. Příklad: E6 je euklidovský prostor, který má šest souřadných os vzájemně na sebe kolmých. A v takovém prostoru pak můžeme vytvořit nějaký geometrický útvar např. šestirozměrnou kouli. Většinou se předpona hyper nepoužívá. Ta koule má pak povrch a objem. Povrch je uzavřená n-1 rozměrná plocha (n-1 rozměrná varieta) a objem je pak vnitřek, který plocha obklopuje. Ten je pak je n-rozměrný. Většinou jsou na variety kladené určité požadavky podle toho, jaký má ta varieta význam a na co je použita. Např. aby na ní bylo možné měřit, čili aby byla spojitá, aby na ní existovaly alespoň první derivace a ty aby byly spojité, aby bylo možné sestrojit tečnou rovinu pro zavedení lokálních souřadnic a spočítat metrický tenzor atd.
Vzhledem k tomu, že v matematice ať už v algebře, diferenciální geometrii, matematické analýze atd. se s n-dimenzionálními prostory pracuje naprosto běžně, tak pojmenování pro různé útvary, jejich vlastnosti atd. existuje. |
|
citace:
A keď mi pridáme ďalší rozmer 4D..
Docel rozumím tomu, že třeba ta 4D koule, s tím 3D povrchem zní poněkud fantasticky, ale ono je to trošku jinak. To 4D je potřeba k tomu, aby se nějak dal popsat ten matematický útvar, třeba 4D Koule. Takže se vezme Euklidovský 4D prostor, a v něm se napíše rovnice té 4D koule. Pak se spočítá, jak vypadá metrika 3D povrchu a přejde se k lokálním souřadnicím na povrchu koule. Tím se vlastně vyloučí ta 4 souřadnice, která už není potřeba a už jsme zase jenom ve 3D v nějakém zakřiveném prostoru, který je popsaný tím metrickým tenzorem. |
|
Podle analýzy naměřený dat z pozorování supernov bylo prakticky vyloučeno, že by chybějící temnou hmotu mohly tvořit černé díry. Přesněji řečeno byl stanoven jejich maximální podíl 23% na temné hmotě, která tvoří 27% celkové hmoty ve vesmíru (baryonová hmota tvoří 5%).
Poptávka po nových částicích, které by mohly tvořit temnou hmotu, tedy jen tak neutichne a bude pokračovat, jak v teoretické rovině, tak i v té experimentální a observační. Částice, které by mohly tvořit temnou hmotu, by se měly projevovat pouze gravitačně. Zbývajícími interakcemi (elektro-slabá, silná) by měly interagovat buď jen velice slabě nebo vůbec. Že by se mohlo jednat o neutrina, již bylo vyloučeno.
http://www.spacedaily.com/reports/Black_holes_ruled_out_as_universes_missing_dark_matter_999.html |
|
Jak to bylo s "největší chybou v životě" Alberta Einsteina
https://physicstoday.scitation.org/do/10.1063/PT.6.3.20181030a/full/ |
|
Vlákno "Mikrovlnný pohon" by už asi nikdo nerozklikl, tak spamuju tady ... :-)
Fyzik Mike Culloch, který stojí za teorií kvantizované setrvačnosti (což je jedna z teorií modifikované newtonovské mechaniky), svojí teorií kromě rotace galaxií či Emdrivu (konrétně ten Emdrive se ještě může ukázat jako problematický) vysvětluje i tzv. Pioneer anomaly. S jejím oficiálním zdůvodněním (skrze vyzařované teplo) není spokojený a dává jí do souvislosti i s dalšími průletovými anomáliemi ostatních rychlých kosmických sond.
Navrhl jsem mu dnes na Twitteru experiment, v rámci kterého by byl na vysokou únikovou rychlost ze sluneční soustavy urychlen prostý laserový odražeč (podobný, jaké byly dopraveny na povrch Měsíce nebo jaké budou dopraveny na povrch Marsu). Takováto primitivní "fyzikální sonda" by měla řadu výhod:
1) vysoká odolnost - odražeč by šlo urychlit na mimořádně vysokou rychlost velmi nízkým průletem blízko Jupitera - přežila by jakékoliv množství radiace.
2) nevyžaduje žádné napájení radioaktivním zdrojem. Tím pádem by byla vhodná i jako první sonda ESA za hranice naší sluneční soustavy (ESA má reálnou nabídku od NASA na umístění doprovodného payload pro Europa orbiter, který bude vypouštěn pomocí SLS - ESA ale současně má politické i technické problémy s vlastními RTG elektrickými zdroji)
3) vysoká, prakticky nekonečná životnost: laserové pulsy, které bychom směrem k odražeči vysílali, by musely být samozřejmě postupně silnější, ale současně by byly vzhledem k přirozené divergenci paprsku méně náročné na přesné zaměření. Stejně tak by odrazy mohlo začít být nutné pozorovat kosmickými teleskopy, apod.
4) objekt by se stal nejrychlejším tělesem, vzdalujícím se ze sluneční soustavy a během našich životů by předhonil Voyagery (tady je trochu problém, že nevíme, jestli by s tím NASA souhlasila šlo by ale o společný projekt NASA/ESA, tak snad ano).
5) bonus science: odražeč umístěný velmi daleko v kosmu a vzdalující se známou rychlostí by (možná) současně mohl hrát roli i při hledání gravitačních vln (tímto si popravdě nejsem jistý, ale narážím na projekt LISA pathfinder...)
6) velmi alternativně (ale tímhle si opravdu nejsem zcela jistý) by kombinace silného laseru umístěného v kosmu s teleskopem umístěným výrazně jinde vůči Sluncu, než je Země umožnila změřit přesnou vzdálenost k ohnisku Slunce coby gravitační čočky. Tímto by v podstatě mělo jít "zvážit" Slunce (nejsem si ale jistý, zda by stejného efektu nešlo dosáhnout i jednodušeji, ale trik s tím odrazem podle mě spočívá v tom, že Slunce samo o sobě nebude v zorném poli teleskopu). (Hypotetická astronomická mise do ohniska gravitační čočky Slunce je jedním z nadějných kandidátů na přímé pozorování exoplanet - ale taková mise bude potřebovat znát polohu tohoto ohniska velice přesně)
Mike Culloch v současné době údajně má k dispozici grant od DARPA a má na rozdíl ode mě konexe, aby příslušnou misi dokázal navrhnout, současně by taková mise zřejmě dokázala definitivně vyrátit či potvrdit jeho fyzikální teorie.
Pokud by se potvrdila anomální rychlost vzdalování tělesa bez _jakéhokoliv_ palubního zdroje energie, šlo by opravdu o nejdůležitější pozorování ve fyzice za několik posledních stovek let a bez debat zdroj nové fyziky. Byl by to vlastně nový Michelson-Morley experiment, ale v nesrovnatelně větším měřítku a na větší rychlostní škále.
Pokud by žádná anomalie nebyla nenalezena, znamenalo by to sice vyvrácení celé skupiny alternativních modifikovaných teorií gravitace a setrvačnosti, což by mi sice bylo líto, protože sám jsem se ochoten se klidně vsadit, že by anomální zrychlení naměřeno bylo - ale pořád by to byla poctivá věda a ne jen samoúčelný rekord.
Na rozdíl od "Breakthrough Starshot" nevyžaduje tato mise skoro žádnou novou technologii - naopak, jde v podstatě o něco, co mohlo být realizováno už koncem 60tých let (takový odražeč klidně mohl být i na Pioneerech, kdyby to bylo někoho napadlo...). Je to natolik low-tech, že to bývali klidně mohli udělat Rusové (a získat tak jeden laciný rekord do sbírky).
Jediný reálný problém je, že nevím, na jakou vzdálenost lze dnes odražeče používat (myslím že na Kosmoschůzce se přednášelo, že jeden takový odražeč dopraví na povrch Marsu mise Insight... ale na jak velkou dálku jsme ještě schopní se vůbec laserem trefit a současně pozorovat odraz?) |
|
Vážený xChaosi,
myslím, že koutový odražeč poslaný daleko je docela dobrý nápad. Doufejme, že nám někdo kvalifikovaně odpoví, na jakou vzdálenost při jakých podmínkách bychom odraz zaregistrovali. Myslím, že hodně záleží na: 1) velikosti odražeče, 2) rovinnosti jeho ploch, 3) na dodržení úhlů. A musel by být nějak stabilizovaný (rotací?), aby byl koutem +/- směrován k Zemi.
Akorát je tam taky ten samý problém, který může dělat podivné věci jako u sond, ačkoliv to není "nová fyzika": to je neznalost turbulencí slunečního větru, zakrouceniny magnetických polí (bude asi z kovu, ne?) a gravitační působení různých vzdálených těles a tělísek - jsme schopni tyto faktory odfiltrovat? Obávám se, že je to problém. Ale porovnalo by se sondami.
Dobrý. P.N. ____________________
Pavel Nedbal |
| 23.11.2018 - 08:36 - Ervé | |
|
| Osobně vidí problém ve vzdálenosti. Už z Měsíce dorazí jen mizivé promile fotonů, z Marsu to budou jednotlivé fotony. Od Jupitera dál si netroufám tvrdit. Trochu by pomohlo umístit laser a detektor na orbitě (mimo atmosféru, ISS?, hlavní problém je IMHO rozptyl paprsku vysílaného a přijímaného přes atmosféru), ale limity dané ohybem a rozptylem samotné konstrukce laseru jsou dané. Vzdálenosti ve vesmíru rostou prostě mnohem víc, než naše technologie. Osobně nevěřím, že jsme schopni přijmout odraz od Saturnu. |
|
To je, myslím, příliš pesimistické. V principu by neměl být problém dosáhnout stejných vzdáleností jako u rádiových vln. Záleží na výkonech. Jestliže jsme dnes schopní rádiem komunikovat se sondami ve vzdálenosti větší než 100AU, které mají doslova nicotné výkony vysílačů a malé rozměry antén, pak nevidím problém toho dosáhnout i s laserovým paprskem, který může mít výkon několikařádově vyšší, navíc soustředěný do užšího paprsku.
Ostatně z toho těží laserová komunikace a její řádově vyšší přenosová rychlost. Laserová komunikace je navrhovaná pro Mars a poletí taky na sondě Psyché. |
|
Stopa laserového lúča na Mesiaci má, ak si dobre pamätám, priemer okolo 10km.
Divergencia je proste potvora a celkom rýchlo sa narazíte na Rayleighov limit. On totiž platí nielen pre "prijímač", ale aj pre "vysielač". U "prijímačov" sa to obchádza veľmi, veľmi ťažko - a komplikovane.
A nemám predstavu, či sa to dá obísť aj v prípade vyžiarených výkonov v stovkách kilowatt až stovkách megawatt.
(- ktoré sú schopné, ako ukázala skúsenosť sovietskej "Geofizika", roztrhať polmetrovú výstupnú pupilu laserového systému len mechanickým namáhaním v dôsledku nejakých obskurných difrakčných a interferenčných javov. Teplota úlomkov kremennej šošovky bola "nízka", zahriatie nedosiahlo ani päť stupňov.) |
|
Tak pro představu, laserový komunikační systém na Psyché, který má fungovat na vzdálenost až 2 AU, má mít výkon pouhopouhé 4W a přijímačem bude 5m teleskop.
Dnešní vojenské lasery (včetně těch "lehkých" mobilních a leteckých) mají výkony nad 100kW. Celkem nemám obavy, že by to nestačilo. |
|
Já naopak mám obavy, že jsme moooc daleko .
Když tak mě opravte. Potřebujete mít u Psyché 4W. Předpokládejme, že máme koutový odražeč o průměru 1m. Dále předpokládejme, že máme laser s divergencí paprsku 10" a že je Psyché blízko, t.zn. 1,5AU, pro jednoduchost 200.000.000km. Stopa laseru u Psyche ma tak půměr 10.000km, Oproti 1m odražeči je to v poměru 1:10 na7 . plošně tedy 1:10 na14 (omlouvám se , mocniny tu neumím psát) . No a výkony laseru jsou jen v poměru 4/100.000
Můžeme upravovat výkony laseru, divergenci, velikost koutového odražeče, ale přes tolik řádů se asi nedostaneme. [Upraveno 23.11.2018 milantos] |
|
| ... [Upraveno 23.11.2018 milantos] |
|
Ano, bohužel je to tak. Teď zrovna jsem to taky počítal, pro 500nm laser s 5m aperturou mi to vyšlo řádově stejně. Ani výkonné lasery ve stovkách kW pak nedostačují.
Je s podivem, že to s těmi 4W dávají. Neděláme někde chybu? [Edited on 23.11.2018 Arccos] |
|
"Dávajú" alebo "chcú dávať"?
Ono to možná aj ide - mimo atmosféru a cez vysoko úzkopásmové filtre kde sa dajú doslova zbierať až jednotlivé fotony a kde na pozorovanej vlnovej dĺžke neexistuje "parazitné svetlo" a temný prúd detektoru je nulový. Plus je možné využiť aj paralelný rádiový signál.
Treba si tiež uvedomiť - všetky doterajšie aplikácie pracovali na vzdialenosti maximálne stoviek až tisícov kilometrov - tu sa bavíme o vzdialenostiach tisíc až milion krát väčších.
Sonda Galileo (začiatkom 90. rokov) detekovala laserový signál, "svetlo" zo Zeme na vzdialenosť cez päť milionov kilometrov (podrobnosti si už nepamätám) |
|
citace:
Stopa laserového lúča na Mesiaci má, ak si dobre pamätám, priemer okolo 10km.
Já mám informaci, že okolo 6.5 km, ale to jsme řádově na stejných číslech.
Inspirovaly mě nezávisle na sobě 2 informace:
1) Breakthrough Starshot plánuje s nanosondami komunikovat právě pomocí laseru (paradoxně - můj a nejen můj alternativní návrh je vyslat spíš "hejno" nanosond s velkým rozptylem rychlostí a spoléhat se na konvenční radiovou packetovou komunikaci mezi nimi - "outer space network")
2) Na Insightu je umístěn instrument "LaRRI" (Laser Retro-Reflector for InSight), který má shodou okolností jako jeden ze svých cílů také test obecné relativity:
http://w3.lnf.infn.it/reflector-for-the-martian-lander-made-lnf
Pokud bude možné dosvítit na Mars (už toto pondělí), tak by dosvícení dál neměl být takový problém. Obecně laserové pulsy budou tím energičtější, čím budou kratší; rozptyl usnadňuje zaměření, které by jinak bylo nemožné a odražené záblesky je možné lovit kosmickými teleskopy (pořád se mi to jeví daleko realističtější, než třeba přímé pozorování exoplanet... mj. budeme ty záblesky lovit v těch oblastech oblohy, kde pozorovací pole teleskopu nebude zahlceno, např. světlem mateřské hvězdy).
Čím přesnější by měření bylo, tím dříve by případnou odchylku od předpovědí GR bylo možné detekovat hned po průletu u Jupiteru (tedy dokud budou odrazy zachytitelné).
O Pioneer anomaly se dnes už příliš nemluví, ale flyby anomálie byly pozorovány prakticky u všech rychlých kosmických sond. Možných příčin může být víc, teorie za kterou kopu já je dává (z pravda ne zcela intuitivních důvodů) do souvislosti s velikostí zrychlení.
Experiment který jsem navrhl by byl minimálně podobně významný, jako byla Gravity probe (a to i kdyby jen potvrdil Einsteina a ne neobjevil nic nového) - ale podle mě by byl neuvěřitelně levný (šlo by ho fakticky poskládat z existujících komponent - s tím, že ridesharing na cruise stage Europa Orbiteru by měl mít relativně malou režii a tato stage by současně mohla pomoci přesně navést odražeč na průletovou dráhu s maximální možnou akcelerací) |
|
| Možná to chápu špatně, ale ty retroreflektory na Marsu nejsou určeny k tomu, aby je lasery ozařovaly ze Země, ale aby sloužily pro odraz laseru z obíhajících a přistávajících sond. |
|
citace:
Možná to chápu špatně, ale ty retroreflektory na Marsu nejsou určeny k tomu, aby je lasery ozařovaly ze Země, ale aby sloužily pro odraz laseru z obíhajících a přistávajících sond.
Hmm, skutečně jsem našel:
The national space agency of Italy (ASI, for Agenzia Spaziale Italiana) provided LaRRI to be used by a possible future Mars orbiter mission with a laser altimeter making extremely precise measurements of the lander's location for fundamental physics studies and precision cartography.
Ta předchozí zmínka o testu obecné relativity byla přímo z jejich webu a vypadala nadějněji... hmm. Možná, že oficiální zdůvodnění payloadu je to navigační, ale současně proběhnou pokusy "střílet" na odražeč přímo vysocevýkonným laserem ze Země.
Zase od konce 60. let snad přeci jen laserová technologie udělal nějaká pokroky, počítám... každopádně bych se divil, kdyby s tím Italové neměli něco za lubem (účastní se projektu LIGO a s laserovými odrazy tuším pracuje také projekt LISA...)
https://en.wikipedia.org/wiki/Laser_Interferometer_Space_Antenna
The approved 2017 LISA proposal has arms 2.5 million km (2.5 Gm) long.
Na druhou stranu, já se zdaleka nebavím o přenosti, kterou potřebuje gravitační observatoř...tady jde o prostou detekci pulsu a měření času mezi krátkým pulsem a detekcí odrazu. To je o mnoho řádů jednodušší zadání, než má LISA... [Upraveno 23.11.2018 xChaos] |
|
citace:
...Na druhou stranu, já se zdaleka nebavím o přenosti, kterou potřebuje gravitační observatoř...tady jde o prostou detekci pulsu a měření času mezi krátkým pulsem a detekcí odrazu. To je o mnoho řádů jednodušší zadání, než má LISA... [Upraveno 23.11.2018 xChaos]
niektore proste veci nemusia byt az tak proste...
ako tu uz bolo spominane - prirovnanie k radioveme prenosu...
Ak zachytavame relativne slaby signal zo 100AU, tak na to potrebujeme obrovsku antenu.
Ak pouzijem kutovy odrazac, tak uz nan dopadne tazko detekovatelny signal a po odraze poleti spat nic, ktore sa este navyse rozptyli do priestoru...
|
|
| No jo, tak je to vlastně naprosto jasné. Přes ten koutový odražeč to nepůjde (rozptyl rozptýleného signálu), tak to uděláme zase jednoduše - na sondě bude opakovač, který to laserem pošle zpět. Akorát, že to nebude moci být zcela pasivní sonda bez elektriky a tedy bez zdroje. Což je ale bohužel mimo zadání, takže nic... ____________________
Pavel Nedbal |
|
Niekde som videl aj "počítanie fotonov" (video na youtube) pri meraniach vzdialenosti Mesiaca laserom z Apache point v Novom Mexiku. Čísla si už presne nepamätám, ale počet detekovaných vracajúcich sa fotonov bol niekoľko tisíc pre dva a pol metrový teleskop - a podiel "stratených" bol dvanásť či štrnásť rádov.
Niekto by to možno aj vedel spočítať, koľko fotonov vlastne obsahuje laserový impulz s nejakým výkonom a trvaním, akú plochu zasiahne na nejakú vzdialenosť pri nejakej známej divergencii lúča a koľko fotonov sa teda teoreticky odrazí od kútového odražača s nejakou plochou a vydá na cestu späť (opäť s nejakou divergenciou lúča, samozrejme) a potom dosiahne zbernú plochu pozorovacieho ďalekohľadu...
[Upraveno 23.11.2018 Alchymista] |
|
nepodarilo sa mi najst nejku hodnovernu divergenciu luca vo vakuu. cokolvek bolo solidnejsie hovorilo prakticky len o prechode atmosferou...
Ale pre vykonny laser aj toto je to problem, lebo ten bude ziarit cez atmosferu...a aj prijimat cez atmosferu.
druha vec je nutnost nejakeho rozptylu, nakolko sa triafame na 100 AU, co je 14 959 787 100 000 m.
|
|
