STS-99/SRTM
Trojrozměrný obraz Země
ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.
Stejně jako předchozí mise STS-103
byl i let STS-99 raketoplánu Endeavour výrazně poznamenán původně neočekávanou
revizí elektrických rozvodů. Ještě počátkem roku 1999 se počítalo se startem
tohoto raketoplánu v polovině září 1999, avšak k uskutečnění jeho expedice
došlo nakonec s více než čtyřměsíčním zpožděním.
Poté co družicový stupeň OV-105 úspěšně dokončil let STS-88,
při němž dopravil na oběžnou dráhu modul Unity pro připravovanou mezinárodní
kosmickou stanici ISS, byl tento raketoplán 16. prosince 1998 v brzkých
ranních hodinách odtažen z přistávací dráhy SLF do haly č. 2 v budově OPF.
V průběhu odstrojování a rutinních zkoušek všech systémů padlo rozhodnutí
o výměně panelů jeho radiátorů klimatizačního systému, umístěných ve dveřích
nákladového prostoru; s tím se začalo v únoru 1999. V následujícím měsíci
úspěšně proběhla instalace nových hydraulických čerpadel APU. Dále došlo
k náhradě jedné z křemenných okenních tabulí (č.8) na letové palubě a také
k výměně levého manévrovacího motoru OMS. Zaměněny byly i palivové baterie
č.1 a 2, které měly nejvyšší čas k předání do střední opravy. V květnu
byla dokončena instalace stykovacího uzlu a přechodové komory do nákladového
prostoru.
Mezitím začalo v hale č. 3 budovy VAB na mobilním vypouštěcím zařízení
MLP-3 sestavování startovacích motorů SRB (soubor výr. č. BI-100/RSRM-71).
V polovině května však došlo k nečekanému přerušení práce, když bylo nutno
uvolnit halu pro raketoplán Discovery (let STS-96,
viz L+K 75, (1999), č. 14, s. 923-925), jenž musel být dočasně přesunut
z rampy 39B zpět do VAB kvůli opravám izolace nádrže ET, poškozené krupobitím.
Po tomto intermezzu se MLP-3 i s motory vrátilo zpět do haly č. 1 ve VAB.
Počátkem června začala v OPF instalace motorů SSME a ve stejném čase došlo
i na uložení radiolokační laboratoře SRTM do nákladového prostoru Endeavour.
Téměř
patnáctitunová laboratoř, jejímž hlavním výrobcem a operativním provozovatelem
je JPL v Pasadeně v Kalifornii, byla situována na paletu stavebnice Spacelab.
Tvořily ji dva radiolokátory, jeden americký, pro pásmo C na vlnové délce
56 mm, druhý, vyrobený pro DLR a ASI firmou Dornier v Německu; ten pracoval
v pásmu X na vlnové délce 30 mm.
Na rozdíl od předchozích radiolokačních systémů, vynášených do vesmíru
na raketoplánech#, pracuje SRTM v režimu rádiové interferometrie; proto
je každý radiolokátor vybaven jednou vysílací a dvěma přijímacími anténami.
Vysílací prvek a jedna z přijímacích antén jsou pevně spojeny s paletou
uvnitř nákladového prostoru, další dvě přijímací antény jsou umístěny na
konci rozkládacího příhradového nosníku o délce 60,95 m, jenž je ovšem
během startu a přistání umístěn ve složeném stavu ve válcovém kontejneru
o délce 2,7 m; takto zabírá pouhých 1.28 m.(???). Ven je vysouván pomocí
elektromotorů, přičemž se celkem 87 nůžkovitě propojených příhrad nakonec
rozevře na plný rozměr 0.79 x 0.79 x 0.70 m. Podél celé jeho konstrukce
vede řada elektrických i optických kabelů a pružných trubek, ukončených
tryskami, umístěnými na anténě; z těch má během letu v případě potřeby
unikat plynný dusík, sloužící ke kompenzaci průhybu nosníku při manévrech
raketoplánu.
Interferometrická měření vyžadují velmi přesnou znalost vzájemné polohy
a orientace všech přijímacích antén, jakož i znalost přesné dráhy raketoplánu.
Ke zjištění řady těchto parametrů slouží systém AODA (Attitude and Orbit
Determination Avionics); potřebné údaje dráhy Endeavour zajišťují přijímače
systému GPS, jejichž údaje jsou korigovány simultánním měřením, získaným
z pozemních stanic s přesně známými geografickými souřadnicemi##. Pro měření
geometrie nosníku je určen terč, umístěný na vlastním nosníku, tvořený
polovodičovými, světlo emitujícími diodami (LED), sledovaný optickým zaměřovačem.
Pro měření okamžité délky nosníku s přesností na 3 mm slouží laserové dálkoměry
EDMU (Electronic Distance Measurement Units), zaměřené na koutové odrážeče
na konstrukci vnějších antén. Všechna naměřená data se předávají do laptopu
RIC (Recoreder Interface Unit), který k jejich uložení vybere jednu ze
tří vysokapacitních magnetopáskových jednotek PHRR (Payload High-Rate Recorders).
K jednomu z nejdůležitějších úkolů osádky během nastávajícího letu proto
patřila péče o výměnu magnetopáskových kazet v uvedených záznamnících.
K zachycení očekávaných deseti terabytů (1013 bytů) dat je ovšem zapotřebí
300 takových kazet. Pro kontrolu správné funkce celé radiolokační laboratoře
se počítalo s tím, že část naměřených dat bude předávána na Zemi přímo
přes družice TDRS.
Základní zpracování dat bude probíhat více než dva roky v JPL a v německém
DLR (Deutsches Versuchsanstalt für Luft- und Raumfahrt), ale využití pro
kartografii bude především v rukou vojenských specialistů v Pentagonu,
v organizaci zvané National Imagery and Mapping Agency (NIMA). Předpokládalo
se - a řekněme předem, že téměř stoprocentně právem - že SRTM zmapuje veškerou
rozlohu pevnin mezi 60° severní a 56° jižní šířky. Naměřená geodetická
data ve více než 1012 bodech zemského povrchu budou představovat dosud
nejkompletnější a celkově nejpřesnější třírozměrnou digitální mapu Země###.
Přípravné práce k misi STS-99 se v OPF chýlily ke konci. Také v budově
VAB byla již ke kompletní sadě motorů motorů SRB připojena odhazovací nádrž
ET (výr. č. ET-92/SLWT-6), takže se zdálo, že nic nebrání tomu, aby raketoplán
Endeavour nevyrazil 16. září za svým posláním zcela dle předpokladů. Potom
však přišla studená sprcha. V průběhu startu raketoplánu Columbia k letu
STS-93 (viz L+K 75 (1999), č. 19, s.
1256-1261) došlo ke zkratu v rozvodech elektrické energie. Poletová inspekce
odhalila poškození izolace na celé řadě míst v nákladovém prostoru, takže
manažeři 12. srpna 1999 rozhodli odložit převoz raketoplánu Endeavour do
VAB a - stejně jako u dalších raketoplánů - provést důkladnou inspekci
a případnou opravu jeho kabeláže. Následujícího dne proto technici zahájili
přípravu na demontáž radiolokátoru SRTM z nákladového prostoru a 19. srpna
předali družicový stupeň do rukou elektrikářů. Ve čtvrtek 7. října byly
již opravy tak daleko, že odpovědní činitelé mohli stanovit předběžný harmonogram
startů: pro Endeavour se počítalo s datem 13. ledna 2000.
Souběžně
se závěrečnou fází oprav - bylo nutno opravit izolaci na 45 místech - začali
technici připravovat SRTM k opětovné instalaci, jež proběhla na přelomu
října a listopadu. Po příslušných prověrkách došlo v noci na 1. prosince
1999 k uzavření dveří nákladového prostoru a o dva dny později byl družicový
stupeň přesunut do haly č. 1 v budově VAB, aby zde byl zase v noci na 4.
12. připojen k sestavě SRB a ET. Po přezkoušení putoval 13. prosince na
rampu 39A. Zde ovšem došlo k dodatečné výměně jednoho z motorů SSME (nakonec
byly použity motory výr. č. 2052, 2044 a 2047), takže obvyklý průběh příprav
bylo třeba poněkud pozměnit a termín startu se posunul nejméně na 31. ledna
roku 2000. Jako pokaždé byla na dobu vánočních svátků veškerá práce na
kosmodromu přerušena, tentokráte také kvůli možným problémům s počítači
při změně letopočtu. Bezprostředně po Novém roce zahájili technici plnění
nádrží modulů RCS a OMS pohonnými látkami.
Ve dnech 13.-14. ledna 2000 proběhlo na Kennedy Space Center zkušební
odpočítávání TCDT (Terminal Countdown Demonstration Test) za účasti letové
osádky. Tu tvořili: velitel Kevin R. Kregel (STS-70 v červenci 1995, STS-78
v červnu 1996 a STS-87 v listopadu 1997), pilot Dominic L. P. Gorie (STS-91
v červnu 1998), letový specialista č. 1 (MS-1) Gerhard P. J. Thiele (ESA/SRN,
nováček), MS-2 Janet L. Kavandi[ová] (STS-91 v červnu 1998), MS-3 Janice
E. Voss[ová] (STS-57 v červnu 1993, STS-63 v únoru 1995, STS-83 v dubnu
1997 a STS-94 v červenci 1997) a MS-4 Mamoru M. Mohri (NASDA/Japonsko,
STS-47 v září 1992). Poté co TCDT proběhl bez problémů, uskutečnila se
18. ledna předletová oponentura FRR (Flight Readiness Review). Přítomní
potvrdili připravenost raketoplánu ke startu a stanovili jeho termín na
31. ledna v 17:47 UT (délka okna 122 minut). Doporučili však změnu v letovém
plánu. Původně měla radiolokační laboratoř SRTM mapovat povrch Země plných
10 z 11 dnů letu; nyní se počítalo s jejím vypojením o den dříve, aby osádce
Endeavour zbylo dostatek času k nouzovému výstupu do kosmického prostoru
v případě, že by se nezdařilo výsuvný příhradový nosník zatáhnout do transportního
pouzdra automaticky.
Přípravy pokračovaly dále. Na poslední chvíli technici vyměnili čtyři
kamery umístěné v nákladovém prostoru, protože jejich nosníky byly příliš
slabé, takže při vzletu družicového stupně by mohlo dojít k jejich deformaci.
Výměna neměla vliv na průběh ostatních příprav, a tak 27. ledna pár minut
po poledni místního času, mohli astronauti přiletět ve cvičných letadlech
T-38 z Houstonu na Cape Canaveral.
V pátek 28. ledna 2000 v 17:30 místního času (EST, tj. 22:30 UT) začalo
ostré odpočítávání od obvyklých T -43 hodin. Samo o sobě probíhalo sice
hladce, ale ještě před jeho zahájením se vynořil další problém: při poletové
inspekci raketoplánu Discovery, který se vrátil z mise STS-103,
technici zjistili nečekané poškození jednoho segmentu těsnění v spalovací
turbíně palivového čerpadla u jednoho motoru SSME. Poškozený segment byl
odeslán výrobci motorů, firmě Rocketdyne v Canoga Park v Kalifornii k další
analýze. Přestože závada - odloupnutí nanesené ochranné niklové vrstvičky
na povrchu segmentu - neohrozila činnost turbočerpadla, nechtěli odpovědní
pracovníci nic ponechat náhodě. I když zatím odpočítávání nepřerušili,
hrozil Endeavour za dané situace odklad startu. NASA ovšem mohl vypustit
raketoplán buď 31. ledna nebo 1. února. Na další termín by však musel čekat
až do 9. tm., protože na začátek února (3. a 6. 2.) byly z Cape Canaveral
naplánovány další starty klasických raket. Pokud by ke startu nedošlo do
16. února, musel by se raketoplán zdržet na Zemi ještě měsíc, vzhledem
k plánované údržbě kosmodromu. Zatím však vše pokračovalo podle plánu.
Dva dny před startem obdrželi vedoucí pracovníci vyjádření od firmy
Roketdyne: vadná součástka byla již ve výrobě pro špatnou kvalitu označena
k vyřazení, ale nedopatřením zůstala ve výrobním procesu. Přes všechny
nedostatky vydržela pět zážehů motoru, nežli při šestém došlo k jejímu
poškození. Rychlá kontrola dokumentace, doprovázející celkem 18 segmentů
těsnění použitých v motorech Endeavour potvrdila, že 16 z nich má certifikaci
v pořádku; u zbývajících dvou dokumentace chyběla. Přesto bylo rozhodnuto
pokračovat v přípravě ke startu, neboť vizuální kontrola při přípravě motorů
SSME neprokázala nějaké poškození. "Papírová válka" však zuřila
dále a hledaly se chybějící dokumenty ke dvěma kusům, vyrobeným v letech
1979 a 1993.
Horší bylo, že předpověď počasí, původně velmi optimistická, se začínala
kazit. Den před plánovaným startem již rosničkáři dávali na příznivé počasí
ke startu jen 40% šanci, protože se ke Cape Canaveral blížila studená fronta
se silnou oblačností s deštěm a s možností bouřek. Na Edwards AFB v Kalifornii
a na letišti ve White Sands v Novém Mexiku* byl předvídán příliš silný
boční vítr. Přesto po schválení týmem MMT (Mission Management Team) začalo
kolem 09:30 UT plnění nádrží ET kapalným vodíkem a kyslíkem. Po ukončení
této operace se na rampu 39A dostavila skupina šesti odborníků, t.zv. tým
FIT (Final Inspection Team), vyzbrojená infračervenými skenery, která provedla
závěrečnou dvouhodinovou inspekci raketoplánu včetně měření teploty na
různých místech jeho povrchu**. Mezitím se v budově O&CB začali připravovat
členové jeho osádky a kolem 09:30 EST vyrazili k raketoplánu. Zde zaujali
svoje místa na palubě a v 11:09 se za nimi hermeticky uzavřel vstupní průlez.
Zatímco počasí na White Sands se zlepšilo, nedalo se totéž říci o Floridě.
Nad kosmodromem visela vrstva mračen o síle 2400 metrů***. Meteorologové
byli skeptičtí, nicméně doufali ve zlepšení podmínek ke konci dvouhodinového
startovního okna. V T -29 min, bezprostředně před předposledním plánovaným
přerušením v T -20 min, se vyskytla první větší technická závada. Jeden
ze dvou redundantních časovačů+ EMEC č.2 (Enhanced Master Events Controller)
neprošel automatickým testem, poté co došlo k jeho chybné komunikaci s
hlavními počítači raketoplánu a také vojáci měli problémy s jedním z pozemních
počítačů, vyhodnocujících data z radiolokátorů, sledujících startující
raketoplán.
Po opakovaných prověrkách EMEC č. 2 se již porucha neopakovala a proto
ve 13:56 EST (18:56 UT) dal ředitel startu Dave King ze sálu č. 3 ve středisku
řízení startu podmíněný souhlas s pokračováním odpočítávání do T -9 min,
kdy dochází k poslednímu plánovanému přerušení countdownu. Tady bylo možno
vyčkat, jak se vyvine povětrnostní situace. Počasí však nehodlalo spolupracovat
a tak ve 14:08 EST za stavu T -9 min byl start odvolán. Předběžně se přitom
uvažovalo o jeho opakování druhý den v 17:44 UT, i když předpověď počasí
nebyla o mnoho příznivější a problém s EMEC dosud přetrvával.
V
úterý 1. února v 02:30 EST se proto manažeři sešli nanovo, aby projednali
výsledky technického šetření kolem časovacího zařízení. Padlo rozhodnutí
odpočítání neobnovit, podezřelou jednotku č.2 pro jistotu vyměnit a požádat
USAF jakožto správce kosmodromu o přidělení 9. února pro opakovaný pokus.
S tímto termínem se však již počítalo jakožto s náhradním pro start rakety
Delta. Po intensivních jednáních byl nakonec jako termín pro Endeavour
vybrán 11. únor v 17:30 UT se startovním oknem v délce 130 minut.
Astronauti znovu dorazili z Houstonu na Floridu v pondělí 7. února a
o den později, ve 22:30 UT, začaly v sále č. 3 opět odtikávat první sekundy
nového odpočítávání. Meteorologové tentokrát slibovali vhodné povětrnostní
podmínky na 80 %. V průběhu odpočítávání se vyskytly jen drobné technické
problémy. Technici např. museli vyměnit navigační přijímač systému GPS
v radiolokační laboratoři, nebo ověřit část kabeláže na jednom motoru SRB.
V pátek 11. února v 08:49 UT začalo opětovné plnění nádrží ET, které
skončilo v 11:37 UT. To již byli tři členové osádky - "modrá"
směna, kterou tvořili Gorie, Vossová a Mohri - dávno vzhůru, zatímco zbývající
trojka - "červená" směna, tj. Kregel, Thiele a Kavandiová - měla
budíček teprve v 07:00 EST (12:00 UT). Všichni se sešli o hodinu později
u snídaně, po níž následoval meteorologický brífink, oblékání lehkých oranžových
skafandrů a kolem 09:15 EST společně vyrazili mikrobusem na rampu 39A.
Zde nejprve vyjeli výtahem v obslužné věži do výšky 59 metrů a postupně
zaujali místa v raketoplánu; Kregel vpředu vlevo na letové palubě, po něm
Mohri, který zabral sedadlo na obytné palubě vpravo, pilot Gorie,jenž se
usadil vpravo vpředu na letové palubě, dále Vossová, vlevo na obytné palubě,
následoval Thiele, jenž zaujal místo palubního inženýra vpravo vzadu na
letové palubě; procesí uzavřela Kavandiová, na níž zbylo místo vzadu uprostřed
na letové palubě. Obsluha za ní v 15:49 UT uzavřela vstupní průlez a o
sedm minut později byly ukončeny i zkoušky jeho hermetického utěsnění.
Během posledního plánovaného přerušení v T -9 min byly zjištěny tři
menší závady - drobný problém s hydraulikou, s jedním ukazatelem činnosti
pohonného systému a s neustáleným tlakem v kabině - pročež vedoucí startovních
zkoušek Doug Lyons rozhodl destiminutové přerušení prodloužit. Po vyřešení
uvedených potíží dal v 17:34 UT ředitel startu Dave King po příslušném
hlasování souhlas s pokračováním odpočítávání. Řízení převzal pozemní počítač
GLS (Ground Launch Sequencer), který v T -31 sekund předal žezlo palubním
počítačům družicového stupně. Pak již následoval v T -6,6 sekund postupný
rozběh tří motorů SSME a countdown dospěl k nule. Byl pátek 11. února 2000,
17:43:39,961 UT (12:43:40 EST).
O
117 milisekund později spojený tah motorů SSME a SRB zvedl kolos o hmotnosti
2 050 426 kg z rampy 39A. Jakmile minul nejvyšší patro obslužné věže, zahájily
počítače rotační program, aby raketoplán nabral správný vzletový azimut.
Endeavour tentokráte zamířil severněji než jindy, protože kartografická
mise vyžadovala sklon 57° k rovníku.
Dvě minuty po startu se zcela dle plánu oddělily startovací motory SRB,
aby se na padácích zvolna snesly do Atlantského oceánu. Tady, 140 mil severovýchodně
od Cape Canaveral u pobřeží Floridy poblíže Jacksonville, na ně čekaly
dvě záchranné lodě, Liberty a Freedom, aby je vzaly do vleku a dopravily
zpět do Port Canaveral.
Raketoplán, hnaný motory SSME, k nimž se ve čtvrté minutě letu pro zvýšení
tahu připojily i motory OMS, pokračoval v stoupavém letu. V T +370 sekund
se Endeavour, dosud letící na zádech, otočil o 180°vzhledem k podélné ose,
aby jeho antény mohly navázat spojení s družicí TDRS nad Atlantským oceánem.
Suborbitální dráhy bylo dosaženo v T +520 sekund. Krátce poté byla odhozena
již nepotřebná nádrž ET a piloti postupně vypojili hydraulická čerpadla
APU, dosud užívaná pro vychylování motorů SSME.
V 18:23 UT byl družicový stupeň manévrem OMS-2 úspěšně naveden na prakticky
kruhovou oběžnou dráhu ve výši 228-246 km, se sklonem 57,00° k rovníku
a dobou oběhu 89,24 min. Jako vždy následovalo testování systémů družicového
stupně až konečně - v 19:20 UT - mohli astronauti otevřít dveře nákladového
prostoru. Zde nejprve vyklopili malou parabolickou anténu pro pásmo Ku,
sloužící ke spojení přes družice systému TDRSS.
Pak přišel první kritický okamžik letu. Ve 23:25 UT dostala osádka Endeavour
souhlas řídicího střediska se zahájením vysouvání dosud složeného nosníku.
O minutu později se otevřel poklop válcového pouzdra, elektromotory zabraly
a první decimetry dosud nejdelší příhradové konstrukce ve vesmíru se objevily
na slunečním světle.
Trvalo 17 minut, než konstrukce dosáhla plné plánované délky, avšak
ve 23:44 UT mohli astronauti ohlásit na Zemi splnění úkolu. Po instalaci
přenosných počítačů se modrá směna ve 21:44 UT odebrala k prvnímu zkrácenému
odpočinku, zatímco "červení" otočili raketoplán do polohy vhodné
pro radiolokaci, tj. zádí proti směru letu, s otevřeným nákladovým prostorem
proti Zemi, načež se pustili do zkoušek dynamiky nosníku. Přestože jeho
geometrie byla v pořádku, přišlo první drobné zklamání: systém tlumení
kmitů nepracoval podle předpokladů a proto jej astronauti nechali zaaretovaný.
To ještě nebylo tak zlé. Zato zjištění, že jeden z ventilů v rozvodu stlačeného
dusíku do trysek, umístěných na vnějším anténním systému podchází, vyvolalo
vrásky na čele ředitele letu v MCC. Vadné trysky nebylo možno ke korekcím
polohy antény vůči raketovému stupni použít, což znamenalo vyšší spotřebu
pohonných látek pro motorky RCS. To ve svých důsledcích mohlo vést ke zkrácení
doby letu s vysunutým nosníkem až o 8 hodin a tedy k nenaplnění plánovaného
objemu měření. Technici dostali okamžitě příkaz, aby přišli na způsob,
jak maximálně šetřit pohonné látky. Úvodní zkoušky systému, zkráceně označované
OOCO (On-Orbit Check-Out), pokračovaly po celou dobu první a části druhé
směny. Dne 12. února V 03:44 UT ukončili "modří" odpočinek a
během hodiny, než lůžka na obytné palubě obsadila "červená" směna,
převzali štafetu prověrek. Závažnější problémy při nich nenastaly.
Vlastní
radiolokační mapování zemského povrchu na ostro začalo v 05:31 UT nad jižní
částí Asie a zakrátko se celá operace zvrhla v jednotvárnou rutinu: Jednotlivé
směny ("červení" odpočívali vždy od 08:14 do 16:14 UT, "modří"
od 20:14 do 04:14 UT) se staraly o výměnu magnetopáskových kazet - radiolokátor
pracující v pásmu C zaplnil jednu za přibližně 30 minut, druhý, nastavený
na pásmo X, za 60 minut. Občas se některý z astronautů postaral o elektronickou
kameru EarthKAM, která byla jinak dálkově ovládána školáky z 56 amerických
středních škol prostřednictvím Internetu.
Od 13. února zpestřovala dopolední společné posezení obou směn pravidelná
korekce oběžné dráhy; bylo totiž třeba kompenzovat pokles výšky způsobený
odporem atmosféry: ten byl tentokráte díky rozměrné příhradové konstrukci
zřetelně vyšší než při jiných misích raketoplánu. Pružná konstrukce nosníku
manévr značně komplikovala, protože bylo nutno zabránit jeho poškození
působením setrvačných sil. Raketoplán se proto nejprve natočil tak, aby
směřoval přídí ve směru letu a vysunutým nosníkem nahoru, směrem od Země.
Pak piloti na okamžik zapojili motorky RCS, aby se příhradová konstrukce
naklonila dozadu. Její pružnost potom způsobila pomalý kmit směrem dopředu.
V okamžiku, kdy se konstrukce při svém pohybu nalézala přesně nad družicovým
stupněm, uskutečnil se vlastní korekční manévr. Tím se jednak zastavil
pohyb konstrukce a současně se zvýšila rychlost raketoplánu.
Před první ze zmíněných korekcí zažehl Kregel na zkoušku několikrát
krátkodobě motorky RCS, aby se zjistil průhyb nosníku: v souladu s očekáváním
byl naměřen posun vnější antény přibližně o 280 mm.
Nejen tento pokus, ale i sledování geometrie nosníku během normálního
provozu ukázaly, že konstrukční tuhost je v podstatě lepší, než jeho konstruktéři
očekávali. Díky tomu mohly být poněkud zmírněny požadavky na stabilitu
raketoplánu, což ve svém důsledku vedlo k žádoucí úspoře pohonných látek
pro manévrovací trysky.
"Jsem optimistický," prohlásil představitel řídicího střediska
Milt Heflin ve středu 16. února. "Myslím, že nebudeme muset balit
fidlátka předčasně. Připouštím, že stoprocentně jisti si prozatím nemůžeme
být. Potrvá několik dní, nežli to půjde říci s konečnou platností. Zatím
se zdá, že všechno je na dobré cestě."
Toho
dne, (15. 2.) kolem 18:00 UT, již radiolokátory zmapovaly 61 % plánované
rozlohy a každou další minutu letu nad pevninami přibývalo kolem stotisíc
čtverečních kilometrů proměřené plochy. Také studenti na Zemi se činili.
V době, kdy expedice měla za sebou polovinu letu, tedy 17. února, pořídili
již kamerou EarthKAM přes tisíc záběrů Země. Jen pro srovnání udejme, že
při čtyřech předchozích letech raketoplánů, při nichž byla tato kamera
na palubě, se podařilo získat jen kolem dvou tisíc snímků. Téhož dne odpoledne
již bylo jasné, že Heflinova optimistická předpověď se splní. Vedení letu
mohlo oficiálně oznámit, že úsporná opatření se osvědčila, a že let bude
možno uskutečnit v plném rozsahu.
V sobotu 19. února dokonce padlo rozhodnutí prodloužit mapování o dalších
9 hodin, což se přibližovalo k původnímu plánu++. Znamenalo to však, že
v případě potíží se zatažením příhradové konstrukce se nouzový výstup astronautů
Thieleho a Kavandiové neuskuteční, ale že příhradová konstrukce bude odhozena
a ponechána svému osudu. Všichni však drželi palce, aby k této eventualitě
nedošlo; jak se zanedlouho ukázalo, bylo té víry opravdu zapotřebí.
Když
radiolokační mapování 21. února v 11:53 UT nad Tasmanovým mořem jihovýchodně
od Austrálie, po přeletu ostrova Flinders skončilo - vedení letu přidalo
ještě 10 minut navíc, aby tento kontinent mohl být ještě jednou zmapován
- bylo z celkově plánované rozlohy 122 milionů km2 nejméně jednou podchyceno
99.96 %. Představuje to téměř 80 % rozlohy všech pevninských útvarů Země
- nezmapována zůstala jen Antarktida a oblasti kolem severního pólu, zhruba
od zeměpisné šířky Sankt Peterburgu či norského Osla, které ovšem raketoplán
nepřelétal.
Ve 12:05 UT, okamžitě po ukončení záznamů, se osádka Endeavour začala
připravovat na zatažení příhradové konstrukce. První krok představovalo
otočení vnější antény do pozice vhodné pro zatažení; tato fáze byla ukončena
ve 12:33 UT. Pak pomocí systému AODA astronauti znovu proměřili geometrii
nosníku: šlo o to, zda není eventuálně zborcen. Když měření potvrdilo,
že je vše v pořádku, přišel ve 13:16 UT od ředitele letu Paula Dye souhlas
se zahájením zatahovací operace. Ta začala ve 13:19 UT a trvala celkem
17 minut.
Na samý závěr však nastaly potíže. Po zatažení totiž nezaklaply tři
zámky, které měly fixovat poklop pouzdra a zabránit tak případnému uvolnění
konstrukce při sestupu atmosférou a při přistání. Záběry z kamer, rozmístěných
v nákladovém prostoru ukázaly, že se konstrukce úplně nezatáhla; venku
zůstalo asi 25 až 50 mm.
Rychlý rozbor situace přivedl techniky k názoru, že příčinou mohou být
kabely ztuhlé chladem kosmického prostoru. Proto doporučili zapojit v pouzdře
konstrukce topení a MCC neplánovaně probudilo velitele Kregela, aby se
zúčastnil zhodnocení situace. Ten prohlásil, že i pootevřená dvířka kontejneru
by nebránila uzavření nákladového prostoru a doporučil Thieleho i Kavandiovou
prozatím nerušit, aby si odpočinuli před případným výstupem do volného
prostoru. Tato eventualita však podle názoru střediska nepadla v úvahu;
MCC prohlásilo, že s výstupem do kosmu nepočítá, a že se na Zemi budou
pokoušet o jiné způsoby řešení.
Při třech dalších, vesměs nezdařených pokusech se podařilo přivřít dvířka
o necelý centimetr, takže řídicí středisko nakonec osádce doporučilo, aby
se v klidu najedla a odpočinula si, zatímco technici na Zemi budou pokračovat
v analýze problému. Vedení letu nepřestávalo trvat na tom, že pokud se
potíž s uzávěrem během následujících pěti hodin nepodaří vyřešit, bude
nutno konstrukci bez milosti odhodit.
V 15:42 UT dalo MCC příkaz osádce Endeavour, aby se pokusila o plné
zatažení tak, že by znovu zapojila oba obslužné elektromotory na 15 sekund
na plný výkon. Spásný nápad! Kabely, poněkud změklé účinkem topení, povolily
a v 15:50 UT mohli astronauti ohlásit, že víko krytu konstrukce je pevně
uzavřené. Střediskem MCC se rozezněl potlesk. Původně čtvrthodinová operace
se ovšem protáhla na dvě a půl hodiny.
Piloti spolu s německým astronautem Thielem v roli palubního inženýra,
se teď mohli pustit do obvyklé kontroly systémů družicového stupně před
přistáním, plánovaným na následující den. Pro ten - 22. února 2000 - byly
přichystány tři varianty. První dvě možnosti nabízelo letiště SLF na Cape
Canaveral na Floridě (ve 21:50 a 23:22 UT), třetí eventualita znamenala
přistání na Edwards AFB v Kalifornii (23.2. v 00:48 UT). Jako skoro vždy,
záviselo teď všechno na počasí. Pro nejbližší tři dny předpovídali meteorologové
na Floridě nízkou oblačnost a příliš silný boční vítr; Kalifornie na tom
byla s oblačností dobře, zato přetrvávala obava ze zesílení větru. V případě
odloženého přistání by nevyhovovala ani Edwards AFB, a v takovém případě
by ke cti přišlo letiště na střelnici White Sands v Novém Mexiku+++.
Astronauti zahájili přípravy k přistání kolem 16:50 UT: vypojili již
nepotřebné systémy a v 18:07 UT dal ředitel letu John Shannon souhlas s
uzavřením dveří nákladového prostoru. Tato operace byla ukončena v 18:17
UT. Klimatizační systém nemohl nadále využívat radiátory umístěné na vnitřní
straně dveří a nadbytečné teplo musel odvádět výparník.
Osádka Endeavour si oblékla lehké oranžové skafandry, ale středisko
jí zatím nedoporučilo "tankovat", což jest obvyklá procedura
před přistáním. Těla astronautů totiž ve stavu beztíže rychle ztrácejí
kapalinu, takže příjem velkého množství vody krátce před koncem letu dokáže
tuto ztrátu zčásti nahradit a umožní organismu lepší vyrovnání s přetížením
během sestupu atmosférou, i se zemskou přitažlivosti po přistání. Osádka
Endeavour dosud také nevypojila ani palubní kuchyni ani toaletu. Zcela
dle očekávání bylo nutno první příležitost k přistání opominout: "Endeavour,"
ozval se spojař Rick Sturckow ze střediska v Houstonu, "Prozatím máte
NE pro sestupný manévr. Ale nárazový boční vítr slábne. Tak snad na příštím
oběhu."
Sturckow měl pravdu. Krátce před 22:00 UT dal ředitel letu John Shannon
souhlas s přistáním na Floridě. "Endeavour, zde Houston," ozval
se opět Sturckow. "tentokrát máte zelenou pro brzdicí manévr!"
"OK, díky, dobrá zpráva," odpověděl velitel Kregel. "Zelená
pro brzdicí manévr."
Ve 22:11 UT zahájil Endeavour obrat do polohy pro brzdění, tj. natočil
se motory OMS proti směru letu. Ve 22:25:10 UT,nad Indickým oceánem, severozápadně
od Austrálie byly zažehnuty oba tyto motory na dobu 139 sekund, aby snížily
rychlost raketoplánu o 75,6 m/s.
Endeavour vstoupil do atmosféry nad Tichým oceánem, přelétl tichomořské
kanadské pobřeží a pokračoval nad Severní Dakotou přes Minnesotu, Iowu,
Illinois, západní část Kentucky, jihozápadní Georgii a konečně přes Floridu.
Na Atlantským oceánem vykroužil pravotočivou zatáčku o 194° a nasadil na
přistání na dráhu 33 letiště SLF, osvětlenou xenonovými výbojkami. Betonu
dráhy se kola hlavního podvozku dotkla ve 23:22:23 UT. O 12 sekund později
dosedlo příďové kolo a ve 23:23:26 UT se raketoplán zastavil. Let trvající
11 dní 5 h 38 min 43 s byl u konce.
U konce však zdaleka není zpracování získaných dat, které dohromady
obnášejí přibližně 11 terabytů informací a zaplňují 332 magnetopáskových
kazet, což odpovídá asi 17 tisícům CD-ROM. Potrvá nejméně dva roky, než
dojde k vytvoření digitálních map, které budou k dispozici všem uživatelům.
Nepatrná část, týkající se vojensky významných oblastí, zůstane utajena.
Potud výsledky mise.
A Endeavour? Ten byl několik hodin po přistání odtažen do haly č. 1
budovy OPF k odstrojení a k přípravám na další expedici, STS-97,
která se předběžně plánuje na konec listopadu letošního roku.
----------
#Dosud se uskutečnily čtyři expedice: SIR-A [Shuttle Imaging Radar] na
STS-2 v listopadu 1981, SIR-B na STS-41G
v říjnu 1984 a SIR-C/X-SAR [Spaceborne Imaging Radar C-band/X-band Synthetic
Aperture Radar] na STS-59 v dubnu 1994
a STS-68 v září 1994.
##Určitá obdoba tzv. diferenciálního GPS.
###Digitální mapy vzniklé zpracováním naměřených dat budou pokrývat
kontinenty v síti bodů s rozestupy 30 x 30 m, přičemž minimální absolutní
přesnost naměřených výšek bude 16 m, relativní přesnost 10 m a absolutní
přesnost stanovení horizontálních souřadnic bude 20 m.
**Podchlazení jednoho spoje mezi segmenty motoru SRB bylo jednou z příčin
havárie raketoplánu Challenger.
***Připouští se nejvýše 1350 m; silná vrstva mračen s sebou nese nebezpečí
elektrického výboje, spuštěného ionizovaným sloupcem plynů, vytékajících
z trysek SSME, jenž působí jako bleskosvod.
+EMEC jsou řízeny z hlavních počítačů GPC (General Purpose Computers)
a zprostředkují předávání povelů pyrotechnickým zařízením sloužícím k oddělení
SRB a ET.
++Původně se počítalo s 234 hodinami měření (včetně přeletů nad oceány);
poté došlo ke zkrácení na 209 hodin. Nakonec byla skutečná doba práce radiolokátorů
222 hodin 23 minut.
+++Tady zatím přistál raketoplán pouze jednou (Columbia po letu STS-3
v roce 1982).
-----------
Text, určený pro L+K, poskytl Mgr. A.Vítek.
Aktualizováno : 14.03.2000
[ Obsah | Pilotované
lety | STS | STS-99
]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/usa/sts/sts-99/lk.htm)