První vícemístné kosmické lodě.
Vznik projektu.
V roce 1963 pozval akademik Sergej Koroljov všechny vedoucí konstruktéry pilotovaných
kosmických lodí do předváděcího sálu. Stálo v něm několik lodí typu
Vostok, právě těch, které od dubna 1961 vzrušovaly světovou veřejnost úspěšnými
lety s kosmonauty. Koroljov stanovil nový úkol: v krátkém čase vytvořit vícemístnou
modifikaci osvědčené lodě, která by měla sloužit určitému přechodovému programu
do té doby, než bude vypuštěna nová kosmická loď, jejíž vývoj byl právě zahajován
a která měla být součástí celého systému nazvaného Sojuz.
První návrhy.
Neprošel návrh na to, aby v kulové kabině modifikované lodě byly dva vstupní
otvory místo původního jednoho a dvě nová odlehčená katapultovací křesla. Zájem
byl o třímístnou verzi, proto Koroljov doporučoval vytvořit zcela nový systém,
kde posádka přistane v kabině a hladké dosednutí zajistí jednoduché, ale účinné
raketové motory na tuhé pohonné hmoty. Využití Vostoku
bylo ideálním řešením, odpadly aerodynamické a balistické zkoušky sestupu kabiny,
stejně jako prověrky kosmické lodě umístěné v nosné raketě. Nakonec padlo rozhodnutí
připravit variantu pro let dvou kosmonautů ve skafandrech s možností výstupu
posádky do volného kosmu, verzi pro let tříčlenné posádky a další pro dlouhodobý
let dvou kosmonautů. Základní sestava Vostoku
měla i v nové modifikaci zůstat zachována - kulová kabina posádky a přístrojový
úsek s brzdicím raketovým motorem viz.nákres.
Vývojové práce a zkoušky.
Projekt a technická dokumentace byly dokončeny začátkem roku 1964. Nová loď
dostala označení Voschod. Na jaře a v létě 1964 se uskutečnily zkoušky motorů,
palubní aparatury, systému zabezpečení životních podmínek, záchranného zařízení
pro případ havárie v úvodu startu, a především pak nového přistávacího systému
včetně malých motorů na tuhé pohonné hmoty, které byly součástí padákového komplexu.
Hmotnost lodi se zvýšila z původních 4720 kg u lodi Vostok
na 5320 kg u Voschodu 1 a 5682 u Voschodu 2. Koncem roku 1964, po úspěšném letu
Voschodu 1, prošla přísnými prověrkami i druhá modifikace s nafukovací komorou
pro výstup kosmonauta do volného prostoru.
Charakteristika lodi a jejích systémů.
Kulová kabina posádky se od Vostoku podstatně
nezměnila. V horní části byl místo původní malé schránky s elektronikou a měřicími
přístroji rozměrný blok s dodatečným vybavením, které lodě Vostok
neměly a které se už do hlavního přístrojového oddílu nevešlo. V tomto novém
bloku byl také záložní brzdicí raketový motor nasměrovaný tryskou dopředu. Jinak
byly rozložené i kulovité nádrže s pracovním plynem orientačních motorků a se
zásobami kyslíku a dusíku pro zajištění životních podmínek kosmonautů. Radiátor
termoregulačního systému v zúžené spodní části přístrojového oddílu měl ostřejší
zkosení a byl kratší, nově byly umístěny i některé další přístroje na vnější
straně přístrojového úseku. Největší změny doznala kabina uvnitř. Původní kabina
Vostok měla jeden, hlavní přistávací padák,
který zajistil dosednutí rychlostí 10 m/s. Umístění padákové komory, a tedy
i závěsu hlavního padáku po levé straně od kosmonautova místa způsobovalo, že
kabina dosedala nakloněná šikmo na pravý bok. Při dané dopadové rychlosti by
to mohlo vést i ke zranění kosmonauta. Proto se všichni piloti prvních vostoků
v průběhu návratové operace z kabiny katapultovali a přistávali odděleně na
osobním padáku. U Voschodu se předpokládal let až tříčlenné posádky, technicky
nebylo možné do kabiny o průměru 2,3 m umístit katapultovací křesla pro všechny
kosmonauty. Koroljov prosadil, aby posádka přistávala přímo v kabině, aby konstruktéři
zvládli techniku měkkého dopadu zcela dokonale. Kosmonauti vzlétli bez ochranných
skafandrů. Bylo to pohodlnější a odpadly i starosti, jak vyřešit odlehčené skafandry
a jak zajistit jejich činnost. Konečné řešení bylo účelné a jednoduché - v kabině
byly instalovány lehké sedačky pootočené proti katapultovacimu křeslu ve Vostoku
o 90° . Padákový otvor byl tedy přibližně za hlavami kosmonautů, vstup po pravé
ruce a po levé pak technologický otvor s průzorem opatřeným optickým orientátorem
Vzor.
Padákový systém.
U Vostoku u svírala páteř kosmonauta s podélnou
osou lodi úhel 65°, u Voschodu to bylo 78°. Změněn byl i padákový systém. Byl
třístupňový a zahrnoval výtažný, brzdicí a dva hlavní padáky. Rychlost dopadu
se snižovala až na 7 m/s, v poslední fázi tuto rychlost ještě snížil zážeh motorů
na tuhé pohonné hmoty až na nulu. Pro zvýšení bezpečnosti byl padákový systém
zdvojen. Začal pracovat na povel barometrického relé ve výši 5 km, nejprve se
uvolnil výtažný padáček, po něm menší brzdicí padák. Ten stabilizoval sestup
a snížil rychlost, takže se zmenšil dynamický náraz na kupole obou hlavních
padáků, které se otevíraly ve výšce kolem 3 km. Pro případ selhání brzdicích
raketových motorů byly sedačky kosmonautů vybaveny hydraulickými tlumiči a pevnými
oporami na nohy. Získané zkušenosti byly později využity v programu Sojuz.
Vybavení kabiny.
Uvnitř kabiny byla přemístěna hlavní palubní deska s ukazateli klimatických
podmínek v kabině a s automatickým glóbem informujícím o poloze lodě a místu
přistání. V pravé části desky byla okénka světelné informace, v nichž se rozsvěcovaly
nápisy o uskutečňovaných operacích řizených automatikou. Nad hlavou velitele
nad pravým křeslem byl další přístrojový panel s přepínači. Televizní kamery
byly přemístěny s ohledem na nové umístění křesel posádky, v kabině byl i malý
televizní monitor, jehož pomocí bylo možné sledovat oddělení posledního stupně
rakety i jejiho okolí za přístrojovým oddílem. Při letu Voschodu 2 tato kamera
usnadnila veliteli sledování výstupu druhého člena posádky mimo loď. Signál
byl veden i do sledovací stanice Jevpatoria na Krymu a do hlavního řídicího
střediska. Na Voschodu 2 byl navíc panel ovládání výstupní komory. Zpřísnily
se i normy na hermetičnost kabiny. Byla zajištěna její nepotopitelnost a potřebná
stabilita v případě přistání na vodní hladinu. Upraveno bylo také zásobování
kyslíkem. Ventilace vzduchu se zvýšila na 180 litrů za minutu proti 50 litrům
u Vostoku.
Komora pro výstup do vesmíru na lodi Voschod 2.
Technickou zajímavostí byla i přechodová komora pro výstup mimo palubu Voschodu
2. Její konstrukce byla skládací a nafukovala se ze zvláštního zásobníku. Ve
složeném stavu byla komora vysoká 0,7 m, v rozloženém stavu pak 2,5 m. Sestávala
ze střední nafukovací části tvořené dvěma pogumovanými hermetickými obaly rozdělenými
na 40 oddílů a z pevné spodní a horní části. Nafukovací oddíly byly rozděleny
do tří nezávislých sekcí a vytvářely kostru komory. Při startu byla komora přidržována
ve složeném stavu pyrotechnickými zámky. Měla hmotnost 250 kg, vnitřní průměr
1 m, vnější 1,2 m. Pro usnadnění návratu kosmonauta byl v horní části trychtýřovitý
prstenec. Průměr průlezu byl 0,7 m. Komora byla připevněna na technologický
otvor s optickým orientátorem zakrytým po dobu používání komory. Před zahájením
přistávacího manévru kosmonauti komoru odhodili, aby se uvolnil průzor s optickým
orientátorem. Tento přístroj při letu Voschodu 2 posádka skutečně použila, protože
pro závadu v automatice musel velitel lodi Pavel Beljajev orientovat Voschod
ručně a ručně zapínat i povely k zahájení brzdění a k sestupu do atmosféry.
Konstrukce speciální komory byla prověřena před použitím v kosmu v létající
laboratoři LLTu-104 v krátkodobé beztíži, v podmínkách umělého vakua ve zkušební
komoře a při zkušebním letu bez posádky.
Z programu Voschod se nakonec uskutečnily dva lety. Oba přinesly cenná prvenství
- start první posádky a výstup mimo kosmickou loď.
Aktualizováno: 06.10.2001
[ Obsah |
Pilotované lety ]
Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.
(originál je na https://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/voschod/voschod.htm)
