Po prvních úspěších dosažených lunárními sondami koncem 50. roků bylo
v Sovětském svazu v roce 1959 rozhodnuto zaměřit úsilí na
dosažení nejbližších planet. Pro první startovní okno, které se
otevíralo v září a říjnu 1960 k Marsu byly v rámci projektu označeném
1M ve značném spěchu připraveny dvě průletové sondy. Ani jedna však
nakonec nevzlétla do kosmu vinou havárií nové nosné rakety 8K78
(Molnija).
V říjnu 1959 po ukončení první etapy výzkumu Měsíce sondami
série E-1 (Luna 1),
E-1A (Luna 2) a
E-2A
(Luna 3) navrhli sovětští vědci
v euforii nad prvními kosmickými
úspěchy přejít k průzkumu planet Sluneční soustavy. Ve Výzkumné
konstrukční kanceláři (OKB-1), kterou řídil S. P. Koroljov, se těmito
myšlenkami zabývali ostatně již delší dobu. Bylo tedy nutné provést
určité předběžné rozvahy a následně je formulovat do plánu, který by
mohl být schválen nejvyššími státními a stranickými orgány.
V listopadu 1959 v OKB-1 proběhly předběžné práce, které měly za
úkol stanovit základní parametry a charakteristiky hlavních komponent
meziplanetárních stanic k Marsu a Venuši. Byly určeny potřebné
hmotnosti, vypracováno schéma orientace pro vykonání korekcí dráhy,
fotografování planet a přenosu informací na Zemi prostřednictvím úzce
směrované antény, rozpracován způsob radiového spojení s automatickou
meziplanetární stanicí na vzdálenosti do 300 miliónů km a bylo
předloženo nové programovací a časovací zařízení sond. Deváté
oddělení OKB-1 provedlo výpočty trajektorie letu k Marsu a Venuši.
Při rozboru energetické náročnosti bylo zjištěno, že při předpokládané
hmotnosti stanic přibližně 500 kg, ani jeden z existujících
trojstupňových modelů nosných raket, vycházejících z mezikontinentální
balistické rakety R-7 (8K71), nemá dostatečnou nosnost, která by
umožnila přelet aparátů mezi planetami. Proto navrhl V. P. Mišin
vybavit používanou třístupňovou variantu nosné rakety ještě jedním
(čtvrtým) stupněm v tandemovém uspořádání. Na základě těchto
teoretických prací byla zformulována konkrétní zadání, která byla
předložena vedoucímu OKB-1 Koroljovovi.
Jako základ nosné rakety pro vypuštění meziplanetárních stanic
k Marsu (typ 1M) a Venuši (typ 1V, později modifikovaný na 1VA) bylo
rozhodnuto použít stávající raketu 8K71 (mezikontinentální balistická
střela R-7), která je tvořena centrálním raketovým stupněm a čtyřmi
postraními stupni. Jako třetí stupeň, který byl označen jako
Blok I, byl použit upravený druhý stupeň rakety 8K75 (R-9)
s čtyřkomorovým motorem RO-9 (8D715) vyráběný v závodě OKB-154
pod vedením S. A. Kosberga. Pro nový čtvrtý stupeň (Blok L) byl
instalován první sovětský raketový motor uzavřené konstrukce
S1.5400 (11D33) vlastní konstrukce OKB-1.
1959-12-10 bylo přijato usnesení ÚV KSSS a vlády SSSR číslo
1386-618 "O realizaci automatických meziplanetárních stanic pro
přistání na Měsíci a letu k Venuši a Marsu". V tomto usnesení se
hovořilo o nutnosti vytvoření nosné rakety vhodné k letu k jiným
planetám. Tímto usnesením byly stanoveny hlavní aktivity
v meziplanetární tématice a byl ustanovena mezirezortní rada ve
složení M. V. Keldyš (předseda), K. D. Bušujev (zástupce),
V. P. Barmin, A. A. Blagonravov, V. P. Gluško, S. P. Koroljov,
M. S. Rjazanskij, N. A. Piljugin, G. A. Tjulin, M. K. Jangeľ a jiní.
Usnesení stanovilo termín vydání základního projektu aparátů pro let
na Mars a Venuši (program MV) na únor 1960.
V prosinci 1959 až lednu 1960 byly provedeny předběžné práce na
komponentách aparátů k Marsu a Venuši, výpočty a definice hlavních
systémů stanic - systému termoregulace, rádiového systému, systému
řízení a telemetrie, fotografických aparatur (analogie fotografických
přístrojů na měsíční sondě E-2A -
zpracovatel Vědecko-výzkumný
institut NII-380), vědecké aparatury určené ke sledování
meziplanetárního prostředí, kosmického záření, magnetických polí,
korpuskulárních částic, těžkých jader, sledování atmosféry a povrchu
planet a charakteristických známek života na planetách.
1960-01-07 se uskutečnila velká mezirezortní rada pod
předsednictvím M. V. Keldyše. Na ní proběhla první oponentura
jednotlivých částí programu MV. Předběžně bylo rozhodnuto uskutečnit
starty aparátů na Mars v září 1960. Závěry rady byly 1960-01-09 posouzeny
na zasedání Vojensko-průmyslové komise (VPK) řízené D. F. Ustinovem.
Pro úspěšné splnění úkolů bylo na zasedání rozhodnuto do programu MV
přizvat novou organizaci. Na rozpracování a výrobu rádioelektronické
části stanic byly zapojeny instituty Státní komise rádioelektroniky
(GKRE).
Na poradě v OKB-1 konané 1960-01-15 Koroljov stanovil předběžné
termíny prací v programu MV a pro startovní okno v září 1960 doporučil
připravit tři meziplanetární stanice - dvě určené k fotografování při
průletu a jednu pro přistání na "Rudé planetě". Většina přítomných na
poradě považovala nicméně termíny stanovené Koroljovem za nereálné.
Současně bylo rozhodnuto zrušit vývoj samostatné orientace slunečních
baterií a silových setrvačníků pro orientaci celé sondy. Problematika
rádiového spojení byla předána z OKB-1 pod SKB-567 institutu GKRE.
Na shromáždění 1960-01-22 v budově GKRE náčelník Vědecko-výzkumného
institutu NII-4 spadajícího pod Ministerstvo obrany navrhl pro spojení
s meziplanetárními sondami využít dva dodatečné pozemské sledovací
body (NIP) - na Krymu a na Dálném východě. S výstavbou stanic NIP-15
v Usurijské oblasti a NIP-16 v Jevpatorii se už v tom období stejně
začalo.
1960-02-28 S. P. Koroljov potvrdil časový harmonogram jednotlivých
etap jako např. rozpracování koncepce, vydání dílenských výkresů,
výroby, elektrických zkoušek ve výrobním závodě, přípravy na kosmodromu
a startu meziplanetárních stanic pro výzkum Marsu. Aparátům bylo
přiřazeno typové označení 1M. Grafikon předpokládal uprostřed března
vydání projektové dokumentace, technického zadání spolupracujícím
organizacím a výchozích dat konstrukčním skupinám. V dubnu se plánovalo
připravit výkresy zkušebních zařízení a přístrojů vyráběných v OKB-1.
Na konci června musely být zhotoveny první aparáty pro řešení oddělení
od čtvrtého stupně nosné rakety, statických a tepelných zkoušek.
V polovině července měl být první aparát určený pro elektrické zkoušky
na zkušebním stendu. Na polovinu srpna byl plánován převoz plně
vyzkoušených aparátů na polygon NIIP-5 k přípravě na vypuštění. Start
k Marsu musel být uskutečněn na konci září až začátkem října 1960.
Optimální datum bylo 1960-09-20 až 1960-09-25, mezní termín 1960-10-15.
Jak už bylo výše uvedeno, v lednu 1960 se původně předpokládalo, že
v rámci projektu 1M budou vyrobeny tři aparáty, mezi nimiž měly být
jednak dva aparáty pro fotografování Marsu na průletové dráze a jednak
jeden aparát určený k přistání na Marsu. Kvůli rozpracování systému
přistání byl zhotoven v OKB-1 experimentální raketový komplex R11A-MV
vycházející z mezikontinentální balistické rakety R-11 (8A61), který
měl za úkol vynášet maketu přistávacího modulu do výšky 50 km. Při
sérii startů tohoto komplexu byla zpracována metoda dvoustupňového
padákového systému pro sestup v řídké atmosféře Marsu. Nicméně tyto
pokusy byly podniknuty s velkým časovým skluzem až po zkouškách startu
série 1M. Protože bylo zřejmé, že je nereálné připravit přistávací
aparát ve zbývajícím čase do září 1960, bylo v dubnu 1960 rozhodnuto
zaměřit se pouze na konstrukci dvou průletových sond s fotografickou
aparaturou. V dubnu 1960 zadalo OKB-1 závodu č. 88 zakázku na zhotovení
dvou stanic 1M s termínem připravenosti ke startu na konci září 1960.
V průběhu prací na stanicích 1M museli pracovníci OKB-1 prakticky řešit
celou řadu principiálně nových otázek kosmonautiky. Zatím nikde
nevyzkoušené bylo např. zabezpečení rádiového spojení na vzdálenosti
až 300 miliónů km nebo konstrukce přesné sluneční a hvězdné orientace.
Kvůli nutnosti zajistit požadovanou přesnost orientace (do několika
úhlových minut) bylo zvoleno uložit optická čidla, gyroskopy a motorovou
jednotku na jedinou pevnou desku umístěnou v hermetické části
orbitálního úseku stanice. Kvůli urychlení prací na sondách byl jako
základ použit prototyp hermetické části "měsíčních fotografů" -
stanic E-2A (Luna 3)
a E-3.
Zvnějšku na něm byla pevně uložena parabola
úzce směrované antény spojového systému, tyč všesměrové antény
havarijního rádiového spojení, panel slunečních baterií, anténa se
středním ziskem, čidla vědeckých přístrojů a služebních systémů.
1960-06-04 ÚV KSSS a vláda SSSR přijaly usnesení číslo 587-238
"O realizaci plánu výzkumu kosmického prostoru na rok 1960 a první
polovinu 1961". V něm bylo uloženo postavit čtyřstupňovou nosnou
raketu pro let na Mars a Venuši. Pro let k Marsu bylo stanoveno datum
srpen až září 1960, k Venuši při optimálním astronomickém termínu.
Přes veškeré úsilí byla nicméně teprve 1960-08-21 v závodě č. 88
dokončena montáž technologického modelu stanice 1M. Zpoždění vzniklo
především vinou značného nedodržení plánu při výrobě rádiové aparatury
v SKB-567, kde stihli vyzkoušet jen jednotlivé bloky rádiové aparatury.
Komplexní odzkoušení bylo provedeno až v OKB-1.
Ale ani v závodě č. 88 nebyla včas ukončena instalace zařízení montážní
dílny č. 44 pro meziplanetární stanice a kontrolní a zkušební aparatura.
Vybavení místností, ve kterém se měly umístit ovládací pulty, zůstalo
bez montáže. V souvislosti s tím proběhly se sondami 1M pouze hrubé
zkoušky a zkoušky jednotlivých systémů. Poté byly aparáty v rozebraném
stavu umístěny do kontejnerů speciálně upravených pro transport
na kosmodrom.
1960-08-30 byly nákladním letadlem An-12 dopraveny dvě částečně
smontované stanice 1M No.1 a
1M No.2 na kosmodrom NIIP-5 (Bajkonur).
Tímtéž letem byla na kosmodrom dopravena veškerá nezbytná pozemní
kontrolní a zkušební aparatura, kabely, dílenské přípravky a zařízení
nezbytné pro provedení montáže a zkoušky hermetičnosti v barokomoře.
Stanice 1M No.1 byla okamžitě
předána na elektrické zkoušky a stanice
1M No.2 do barokomory na prověrky
hermetičnosti.
1960-09-09 bylo v průběhu zkoušek zjištěno, že rádiová aparatura není
schopna provozu. Blok byl opraven a poté namontován na své místo ve
stanici. Při následujících prověrkách se ale ještě nejednou vyskytly
další poruchy vysílače, převodníku napájení, mikropřepínačů, elektroniky
povelové rádiové linky atd.
1960-09-15 přijela na kosmodrom Státní komise pro vypuštění aparátů
1M v čele s K. N. Rudněvym. Do sestavy komise byl zařazen i hlavní
konstruktér stanic S. P. Koroljov.
1960-09-27 byly provedeny komplexní zkoušky stanice
1M No.2 zaměřené na
programy řízení a spojení na trase přeletu. Při tom se ukázalo množství
poruch a odchylek od vypočtených parametrů. Start v optimálním termínu
nepřicházel v úvahu. Nakonec se podařilo provést jednu komplexní zkoušku
přeletové fáze a přiblížení k planetě. 1960-09-29 proběhlo komplexní
vyzkoušení fotografování Marsu. Při tom bylo vymontováno fototelevizní
zařízení.
1960-10-03 se na kosmodromu uskutečnilo zasedání Státní komise. Na něm
zaznělo mnoho stížností na účet rozpracovanosti rádiového systému
skupinou SKB-567 a byl předložen návrh, aby tato kancelář byla v budoucnu
podřízena právně filiálce NII-885 pod vedením M. S. Rjazanského.
Vzhledem k tomu, že nebylo možné dodržet optimální datum startu, bylo
rozhodnuto kvůli potřebě snížit hmotnost meziplanetárních stanic
odmontovat ze stanice nepracující fototelevizní zařízení a
spektroreflektometr profesora Lebedinského, který měl zjišťovat stopy
života na Marsu. Rovněž kvůli urychlení předstartovní přípravy bylo
rozhodnuto neprovádět prověrku stanice na těsnost v barokomoře po
ukončení montáže.
Zdržení při výrobě bloku L nosné rakety 8K78 a obtíže při jeho přípravě
ke stendovým zkouškám vedly k tomu, že závěry horkých zkoušek byly
k dispozici až na začátku října 1960. Kladné výsledky stendových
zkoušek ale naopak umožnily přejít ke konkrétní přípravě soustavy
rakety 8K78 a sondy 1M pro start k Marsu.
1960-09-26 byla dokončena výstavba stanice NIP-16 v Jevpatorii
na Krymu určené ke spolupráci s meziplanetárními sondami. Představitelé
NIP požádali Komisi o rozšíření pásma přijímačů meziplanetárních sond
od 25 do 300 GHz v souvislosti s předpokládaným kolísáním frekvence
palubních vysílačů.
1960-10-06 po třech směnách nepřetržitých zkoušek byl aparát
1M No.1
předán na montáž a připojení ke čtvrtému stupni nosné rakety. Začaly
zkoušky aparátu 1M No.2.
1960-10-08 byla sestava 8K78/1M No.1 vyvezena z montážní haly na
startovní rampu číslo 1.
1960-10-10 se uskutečnil první start nosné rakety 8K78
s automatickou meziplanetární stanicí 1M No.1,
který skončil havárií nosné rakety.
Druhý exemplář sondy 1M No.2
s nosnou raketou 8K78 byl vyvezen na
startovní rampu 1960-10-12. Stanice 1M No.2
v silně odlehčené variantě
však už nemohla splnit cílové zadání průzkumu Marsu a byla určena
jenom pro ověření startu Meziplanetární stanice pomocí nosné rakety
8K78 a výzkumu podmínek rádiového spojení při přeletu k jiným planetám.
1960-10-14 na samém konci startovního okna se uskutečnil druhý start
nosné rakety 8K78 s automatickou meziplanetární stanicí
1M No.2. Ani
tento start nebyl úspěšný a po závadě na nosné raketě skončila sonda
předčasně svůj let v atmosféře nad východní Sibiří.
Po nezdaru v roce 1960 připravila kancelář OKB-1 pro další
startovní okno novou sérii univerzálních
sond k Marsu a Venuši pod označením 2MV.
Popis
Tříose stabilizovaná sonda o hmotnosti přibližně 650 kg. K válcovému
tělesu sondy o výšce asi 2 m jsou pevně připojeny dva panely
slunečních baterií o ploše 2 m2 a
vysokozisková síťová anténa o průměru 2.33 m a dlouhé anténní
rameno.
Ke korekci dráhy se užívá raketový motor na kapalné pohonné látky
(dimetylhadrazin/oxid dusičitý). K určování polohy slouží měření
slunečního a hvězdných čidel. Orientace sondy se udržuje taková,
aby panely slunečních baterií byly obráceny ke Slunci.
Rádiové spojení využívá převodník v decimetrovém pásmu. Vysílání
povelů a telemetrie se děje přes parabolickou anténu s vysokým
ziskem.
Na palubě je přibližně 10 kg vědeckého vybavení zahrnujícího
mj. magnetometr, senzor kosmického záření, radiometr, detektor
mikrometeoritů a fototelevizní kameru aj.
Uskutečněné starty
Název |
COSPAR |
Start |
Hodnocení |
1M No.1 |
- |
1960-10-10 |
1M No.2 |
- |
1960-10-14 |
Literatura
- K. Lantratov: Rossija. Na Mars! - Novosti kosmonavtiky [6]
(1996) - číslo 20, strana 54-58
Počet reakcí: 1
Poslední: 2005-10-23 21:20:05
|